Pár slov o knize... - Krutá krása

Originální název: Cruel Beauty

Autorka: Rosamund Hodge

Český překlad: Anna Andrlová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2014 / 2018

Počet stran: 256

Anotace:

Převyprávění klasické pohádky Kráska a zvíře.

Již od narození byla Nyx zaslíbená krutému vládci svého království – a to vše jen proto, že její otec uzavřela s tímto vládcem pošetilou dohodu. A také už od narození trénovala, jak ho zabít. Nyx nenávidí, jak ji její rodina ovládá a tlačí ji do něčeho, co sama nechce, ale v den svých sedmnáctých narozenin přesto odchází do paláce, aby se provdala za tvora, kterého nikdy neviděla. A má jasný plán, zabít vládce, zmocnit se jeho zámku a ukončit jeho devět set trvající nadvládu nad celou zemí. Ovšem panovník ji od samého začátku překvapuje a přitahuje a jeho sídlo není tím pochmurným místem, o kterém jí rodiče vyprávěli. Avšak aby zůstala loajální své rodině, stejně ho musí zabít! Anebo ne?

========== ========== ==========

Další - v pořadí již 3. retelling pohádky Kráska a zvíře, který jsem četla. Vážně jsem uvažovala, zda se mnou není něco v nepořádku, protože… proč? Proč čtu pořád dokola trochu poupravené verze jedné a té samé pohádky? A teď schválně ruku na srdce - kdo z vás o tom při nějaké retellingu už neuvažoval? Ale řekněme si to narovinu, milé dámy - kterou z nás by nepřitahovala představa Netvora, který ve skutečnosti NENÍ AŽ TAKOVÝM netvorem a naše neobyčejná láska by mu pomohla se zpod masky nějakého přízraku stát opět tím princem, kterým kdesi hluboko uvnitř pořád je? Ááách jo :-)

Takže záhada objasněna :D

Autorka si pro příběh zvolila ich formu psaní z pohledu hlavní hrdinky Nyx Triskelionové. Asi po pěti stránkách jsem zjistila, že jsem k příběhu přilepená jako moucha k mucholapce. Bylo skutečně těžké ho odložit, protože Rosamund Hodgeová píše velice čtivě a barvitě. Což byla trošku škoda. Nebo lépe řečeno: byla škoda, že svět, který pro Krutou krásu zvolila, nebyl více barevný. Až na několik částí, které barvami přímo kypěly, jsem se nedovedla zbavit pocitů a představ spojených s temnými zákoutími a nekonečnými odstíny barev jako je hnědá, šedá a černá. I když možná, že přesně tuto atmosféru chtěla autorka na stránkách zachytit.

Samotný příběh byl vskutku originální. Netvor je zde představen jako pán démonů - ti zde ale kupodivu moc nevystupují a pokud ano, tak to není v onom stylu, který jistě všichni z bezpočtu příběhů známe. Drobná poznámka: Netvor je zde celou dobu fešák, žádný ošklivec. Autorka se v ději hodně opírá o řeckou-římskou mytologii a její hrdiny, takže pokud toto období máte rádi, pak si zde přijdete na své. Je to také příjemné zpestření a nečekané spojení, které by si asi právě s pohádkou Kráska a zvíře dokázal představit jen málokdo. Kupodivu ale funguje dobře.

V knize jsou tři hlavní postavy - Nyx, Laskavý pán neboli Ignifex (což není jeho pravé jméno) a Stín. Hlavní hrdinka se mi líbila, protože byla velmi realisticky podaná - uvážíme-li její výchovu a to, k čemu byla odmala připravovaná. Rozhodně nebyla dokonalá a VELICE se mi líbil nápad, že i ona byla svým způsobem zlomená a „pošramocená“ - měla v sobě nenávist a zlobu, avšak díky lásce a všem dalším událostem byla schopná se s těmito vlastnostmi poprat. Ne se stát dokonalou a perfektní, jak nám tolikrát servírují právě pohádky, ale lepší.

Ignifex byl jako „Netvor“ velmi zajímavá postava. To, že on a Stín jsou jedna a ta samá bytost, mě sice napadlo, ale líbilo se mi celkové pojetí jejich „oddělení“ a jejich historie. Také mě velmi bavilo sledovat každý jeho rozhovor s Nyx - užívala jsem si, jakým způsobem jejich chemii autorka pojala, postupný rozjezd jejich vztahu, špičkování a facky (jsem cvok na dobře mířené facky, které dávají hlavní hrdinky hlavním hrdinům, všimli jste si? Jsem divná? Rozhodně :D) i to, že se v závěru obětoval on pro ni a ona pro něj.

Musím se k něčemu přiznat: tak docela jsem nepochopila historii celé Arkádie a hermetických umění. Hech :-/ Také jsem moc nepobrala „účel“ Vlídných. Na jednu stranu mi připadalo, že to jsou fakt zmetci, ale přitom jakoby jejich počínání mělo nádech… spravedlnosti? Nevím. Mám dojem, že pokud bych si to přečetla ještě jednou nebo nebyla tak „zažraná“ do interakcí mezi Nyx a Ignifexem, určitě bych to pochopila lépe. Ale co chcete? Jsem to přece já (teď promluvila má romantická duše :D).

Co se týče celkového porovnání retellingů Krásky a zvířete, tak kniha Na lovu a tato Krutá krása jsou dle mého názoru nejlepší. Krutá krása je ale ze všech rozhodně nejtemnější. Určitě bych ji nedoporučila čtenářům mladším 13 let. Ovšem jinak ji doporučuji všem, kterým nevadí temnější nádech příběhů, komplikovanější hlavní hrdinka a originálně sestavený svět.

A rozhodně musím pochválit nádhernou obálku - rovněž originální a současně perfektně tématická :-)

Krutá krása ode mě získává 4 * .

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com

Pár slov o knize... - Dvůr mlhy a hněvu

Série: Dvůr trnů a růží 2 (2 of 3/6)
Originální název: A Court of Mist and Fury

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017

Počet stran: 664

Anotace:

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.

A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

========== ========== ==========

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně

Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží

========== ========== ==========

Na Dvůr mlhy a hněvu jsem se po dočtení 1. dílu vážně moc těšila. Aby taky ne! Dramatické události závěru v čele s Feyre - čerstvě proměněnou vílou, Rhysandovo nevysvětlitelné chování a nenadálé „zdrhnutí“ a rádoby šťastný konec. To přímo volá po vysvětlení a nějakém zvratu!

Musím připustit, že jsem si děj prakticky celé knihy vyspoilerovala, když jsem na pinterestu sledovala různé fanarty a hlášky. Dokonce jsem měla dilema, zda se do tohoto dílu pouštět, protože některé z fanartů byly… no, řekněme odrazující. Nakonec jsem se do knihy ale pustila. A jak se mi líbila? Pro lepší přehlednost bych recenzi rozdělila na 2 části - co se mi líbilo a co knize vytýkám.

TAKŽE POJĎME NA POZITIVA.

S. J. Maas píše neskutečně čtivě a je schopná jako mávnutím kouzelného proutku stvořit úžasně sympatické postavy, u nichž stačí pronést pár vět, a doslova si je zamilujete nebo přinejmenším oblíbíte. Autorka disponuje opravdovým talentem pro tvorbu fantastických měst, říší a paláců, v nichž byste chtěli bydlet nebo se do nich alespoň podívat. A ještě jednou: píše neskutečně čtivě. Jakože opravdu čtivě!

A o co v knize jde? Feyre je po událostech 1. dílu na dně, Tamlin se o ni „stará“ jak Locičina nevlastní matka - čímž se ukazuje jeho tupost a sobeckost. Jedna má část se přiklání k těm čtenářům, kteří mají za to, že zde autorka až moc tlačila na pilu a udělala z Tamlina opravdu sobeckého blba, aby více vynikl Rhysand-zachránce.

Takže nehledě na to, kolik stovek stran kniha má, ani vám to tak nepřijde. Nově jsme se seznámili se 4 postavami z Rhysandova dvora - každá z nich je skvělá, originální, posilující děj. Na první pohled by se mohlo zdát, že s dobrým námětem a skvělými postavami snad NEJDE nic zkazit. A přesto…

A TEĎ NEGATIVA

Už jsem to lehce naťukla v recenzi na Dvůr trnů a růží. S. J. Maas už u mě předchozím dílem o trochu klesla z příček autorů, které mám velmi ráda a jichž si vážím. Nicméně tímto 2. dílem se propadla o pořádný kus. A ačkoli svým názorem nejspíš mnohé třeba naštvu nebo mě nepochopí, je mi to vcelku jedno. Za prvé proto, že tento blog je můj, a můžu si sem psát, cokoliv chci, a komu se to nelíbí - nahoře v rohu vašeho prohlížeče by měl být křížek pro zrušení ;-) A za druhé proto, že jsem si pročítala opravdu VELKOU SPOUSTU recenzí, komentářů a názorů čtenářů k této knize a nikdo se nad tím, co považuji za nutné dále zmínit, nějak víc nepozastavil.

Asi už tušíte, co tím mám na mysli. Když jsem po dočtení knihy psala komentář na goodreads, napsala jsem, že se v této sérii jedná o katastrofu v podobě autorky, která se zaprodala dnešnímu trendu: naprat explicitní erotiku všude a to i tam, kde to DO HÁJE není nutné (tedy ne, že by někde bylo - ale budu-li si chtít přečíst erotický román, sáhnu po něm a nepotřebuji to ve fantasy příběhu se skvělými postavami a slibným námětem).

Nechápejte mě špatně, já oceňuji dobře napsané, erotikou jiskřící scény. Ale to, co bytostně nesnáším, je DETAILNÍ POPIS VŠEHO. Tudíž jako opravdu vkusné, jiskrné a celou scénu povznášející beru popisy sexu např. v Půlnoční koruně (to ještě S. J. Maas uměla), dále v Nočním cirkusu od E. Morgenstern, povídce od Cassandry Clare After Bridge, Budeš tam? od Guillaume Mussoa a dalších. Těmto autorům totiž došlo něco, co Maasové nedošlo, nebo na to zapomněla. Pokud totiž do těchto scén naperete VŠECHNO, zcela je tím připravíte o to kouzlo, tajemno a něco „navíc“, co by erotika mít měla. V životě, ve filmech, v knihách.

Takže budu-li mluvit narovinu, pak mě opravdu ZNECHUTILY, NAŠTVALY A ZKLAMALY úplně VŠECHNY „milostné“ scény. V celku jsem si nepřečetla ani jednu. Všechny jsem pouze proletěla očima a věřte mi, že i to bylo víc než dost. A ne, nedělám si legraci. Tuto mou snahu o „neznechucení si postav“ jsem získala díky Paullině Simons - vážně díky!

Na co jsem se opravdu těšila a doufala, že to bude mít úroveň, tak bylo první přeskočení skutečné jiskry mezi Feyre a Rhysandem. JÁ HUSA OPRAVDU DOUFALA V NĚCO PĚKNÉHO! Děs číslo nevím kolik, se odehrával na místě s příznačným názvem - Dvůr nočních můr. Když si na tu scénu nyní vzpomenu, tak je mi do blití i pláče současně. CO, řekněte mi, CO tím autorka sledovala? I mě samotnou (a to jsem přitom nenapsala ŽÁDNOU knihu), by napadlo minimálně 10 způsobů, jak „odvrátit pozornost“. Milé čtenářky, to byste se opravdu tak rády vtělily do Feyre a prožily si to na vlastní kůži? Takhle si představujete romantiku se svým vyvoleným na nepřátelském území?

A souběžně s tímto jsme se zakrátko dočkali prvního / druhého polibku. Scéna v hostinci, v níž se pro mě Feyre stala hrdinkou-děvkou. Možná bych měla být přesnější - S. J. Maas ji z ní udělala. Nezlobte se na mě, ale je to tak. A jen tak na okraj - zamyslíme-li se nad tím, co si Rhysand vytrpěl s Amaranthou, tak je opravdu skvělé, jak na něj bere Feyre ohled a vůbec se nesnižuje na její úroveň. Doufám, že cítíte tu ironii.

Pozornější čtenáři a ti, kteří si jako já něco vyspoilerovali, čekali na druhou verzi příběhu - Rhysandovu verzi, Rhysandův příběh. To byla ta část, na kterou jsem se nejvíce těšila. A opravdu - přesně to, co jsem čekala, jsem dostala. Bolestná a silná skutečnost. Při čtení jsem prožívala hory emocí a na chvíli tak zapomněla na děs okolních kapitol. Rozhodně nejlepší část knihy (spolu se závěrečnými scénami).

No a potom samozřejmě přišla studená sprcha v podobě „milostné“ scény, k níž zákonitě muselo dojít. Jenže! Místo toho, aby se autorka snažila rodící se vztah a sílící pouto mezi Feyre a Rhysandem skutečně povznést na novou úroveň a dodat mu to všechno, co by si jinak tyto skvělé postavy zasloužily, udělala zde něco (kromě pár vzletných vět, na které jsem při svém očním přeletu narazila), co mi zcela vážně připomínalo rozbory z hodin anatomie.

Víte, tak nějak jsem si myslela, že pokud je v knize pár „blbých“ scén (tak zhruba kolem 3 nebo 4), dokázala bych si je „odmyslet“, abych si nezkazila požitek, abych si nezkazila dojem z hlavních postav. Jenže zde nešlo jen o tyto scény. Jde tu o i dialogy mezi postavami. Opravdu jsem byla zklamaná na nejvyšší možnou míru, že zde bylo TOLIK nevkusných erotických narážek. Např. 95 % rozhovorů Feyre a Rhysanda se bez tohoto autorkou vykonstruovaného podtextu neobešlo. Snad aby tam bylo více „humoru“? Copak nám autorka ve svých předchozích knihách neukázala, že to umí i jinak a MNOHEM lépe? S. J. Maas umí být vtipná. Kdo jste četli sérii Skleněný trůn, tak to víte. Copak se stalo tady? Nechtělo se jí snad více přemýšlet?

Předposlední věc, kterou musím zmínit. Osobně nemám ráda vulgarismy, ale uznávám, že někdy se jejich použití hodí, ba dokonce by bez nich daná scéna nebyla kompletní. Například když se opravdu stane něco strašného, cliffhanger, velká zrada, šokující informace, někomu jde o život, něco se hodně pokazí atd.  A kde to bylo zde? Samozřejmě - S. J. Maas si nemohla vybrat nic jiného, než tu nejintimnější chvíli mezi dvojicí a několikrát ji „korunovat“ tím hnusným slovem na š, které někteří OMEZENCI používají jako synonymum k „milovat se.“ Asi jsem vážně DIVNÁ, ale prostě NECHÁPU ty nadšené reakce, nebo to, že se o tom nikdo ani slovem nezmínil. Když tím slovem Rhysand označil tuto „činnost“ v souvislosti s Amaranthou, neměla jsem ani jednu námitku. Ale se svou DRUŽKOU? To vážně některá z těch nadšených čtenářek stojí o to, aby s ní muž takhle mluvil? Říct to můj přítel / manžel mě, tak mu takovou natáhnu, že se otočí kolem osy. CO je to s vámi, čtenářky / holky? To nemáte kapku sebeúcty? To vás to ani trochu neznechutilo? To by se vám opravdu líbilo?

Víte co se říká, že ženy si vychovávají muže - tudíž pokud takto několikrát mluvila sama Fyere, člověk se nemůže „zlobit“ na Rhysanda, že? To pokládám za důležité zmínit. Ale půjdeme-li dál, pak je za tímto samozřejmě autorka.

Takže opravdu nevím, co si o Dvoru mlhy a hněvu pořádně myslet. Na jednu stranu mi přijde, jakoby si tady S. J. Maas plnila nějaké svoje erotické fantazie ve fantasy světě, na stranu druhou nechápu, že na tuto knihu nenechala dát upozornění, jaký má obsah. Mám za to, že kdyby rodiče mnohých náctiletých věděli, co se v této knize skrývá, asi by zůstali v šoku civět. A naše nakladatelství CooBoo - SHAME ON YOU!!! Jak ho mám ráda, tak tímto u mě klesli zrovna tak jako autorka. Je opravdu normální nevydat absolutně žádné upozornění, že je zde obsah vhodný až DOSPĚLÝCH čtenářů? Měli by se vážně zamyslet, jestli by tuto knížku dali svým vlastním dětem do ruky. A pokud ano, tak tedy potěš!

Víte, co mě opravdu děsí? Že si tuto knihu přečtou některé mladší čtenářky nebo i čtenáři - opravdu čerství puberťáci a upadnou do toho dnešním světem prezentovaného názoru, že sexu v jakékoliv podobě se meze nekladou, že je „vše dovoleno“. Opravdu mě děsí pomyšlení, že si nějaká holčina vezme Feyre jako svou oblíbenou hrdinku a nechá svého kluka dělat a říkat cokoliv, protože ji ani nenapadne, že tím snižuje svou vlastní cenu a důstojnost. A děsí mě také, že kluci nabudou dojmu, že když „holka zavelí“, tak se vše udělá podle ní. Jakoby se dnes nebrala v potaz možnost, že kluci / muži by také měli říkat na určité věci (i ohledně sexu) „ne“.

Pokud vám připadá, že přeháním, zkuste se zamyslet nad tím, jak moc si mladší lidé (a i my starší) bereme za vzory ty, které máme kolem sebe, to, co vidíme, to o čem čteme… Tohle všechno nás utváří.

A ačkoliv lituju, že jsem si Dvůr mlhy a hněvu nakonec přečetla, beru si z něj poučení do budoucna. Až zase budu mít v merku knihu, u níž bude hlavními ingrediencemi něco podobného, číst si ji nebudu. Tyto 2 zkušenosti (spolu s Měděným jezdcem) mi bohatě stačily.

A co pokračování? Nejdřív jsem si ho přečíst chtěla. Říkala jsem si, že zase nějaké scény přeskáču. Ale víte co? Nepůjdu do toho. Nebudu nic přeskakovat. Uvažovala jsem o tom pár měsíců a došla jsem k názoru, že pokud mě už tento díl tak znechutil a celý požitek z četby mi doslova ZHOŘKL, nemá pro mě cenu si číst pokračování. Takže s touto sérií jsem skončila. A ne, opravdu toho nelituju. Chci si dávat do hlavy to, co mě potěší a povznese, ne to, co mě znechutí. Takže tak…

A klidně si myslete, co chcete, ale za touto recenzí a tímto názorem si stojím na 100 %.

No a jak to vidím s hodnocením? Skvělé nové postavy, silný potenciál, Rhysandův příběh a závěrečná sekvence versus neustálý nával trapných erotických narážek + množství scén s hnusně rozpižlanou erotikou? Pro mě 2,5 * .

Vážně mě mrzí, že to takto dopadlo. Jak už jsem psala, tak S. J. Maas stvořila perfektní charaktery všech postav a měla bezvadný námět pro příběh. Nebýt toho, co jsem zmiňovala, tak bych si tuto sérii bez zaváhání koupila a rozhodně by patřila k těm nejlepším a mým nejoblíbenějším.

A ještě poslední věc: vy, kteří jste knihu četli, zkuste se na chvilku zamyslet, zda by se příběh o něco ochudil, pokud by S. J. Maas tuto zcela zbytečnou, nechutnou erotiku vypustila. Byl by příběh horší? Byl by nudnější? Byl by méně přitažlivý?

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com

Pár slov o knize... - Dvůr trnů a růží

Série: Dvůr trnů a růží 1 (1 of 3/6)
Originální název: A Court of Thorns and Roses

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2015 / 2016

Počet stran: 440

Anotace:

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.

========== ========== ==========

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně

Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

========== ========== ==========

Asi víte, že mám moc ráda sérii Skleněný trůn, takže když jsem se tehdy dozvěděla, že od S. J. Maas vyjde nová série + navíc retelling další z pohádek? Byla jsem nadšená! Po Měsíčních kronikách mě nikdo nemusel dvakrát pobízet.

Dvůr trnů a růží je psán v ich formě z pohledu hlavní hrdinky Feyre. Barvitý styl psaní autorky zde krásně vynikl, především v pasážích popisujících malířské schopnosti Feyre, vnímání světa umělcovýma očima a obdiv pro stejně nadané. Toto mě opravdu velmi oslovilo. Jako milovnici fantasy mě také potěšilo zvolené prostředí. Úseky odehrávající se v tvrdém, nehostinném a zamrzlém lese, kouzelné zahrady, temná vězení… Na první pohled vše tak, jak to má ve fantasy příběhu s pohádkovým nádechem být.

Co se postav týče, tak mi hlavní hrdinka Feyre přišla místy opravdu dost otravná a některými svými činy a myšlenkami až hloupá. Tamlin alias „zvíře“ se mi celkem zamlouval, ale později mi něčím začal vadit. Nebyl to takový typický mužský hrdina, k němuž bych se v roli čtenářky platonicky upnula. Tajemno-temného Rhysanda jsem zpočátku vítala skřípěním zubů, ale jen do doby, než se ukázalo, že se vlastně „nějak“ snaží Feyre pomoct. Na jeho jednání jsem poté pohlížela jinak, jenže zase… Nebyl to ten typický zloduch transformující se do hrdiny. Mezi oběma pány jsem se zmítala tak dlouho, dokud jsem nedospěla k názoru, že se nerozhodnu ani pro jednoho. Nutno podotknout, že u podobného žánru to u mě vůbec není obvyklé.

Anotace a reklamy na knihu hlásají, že je sepsaná na motivy Krásky a zvířete. Popravdě? Z této pohádky v sobě má pouze začátek. Místo ukradené růže zde najdeme paralelu se zabitým vlkem Andrasem, za což je hlavní hrdinka potrestána „vězením“ v paláci zvířete / Tamlina. Tímto celá podobnost se slavnou a krásnou pohádkou končí.

A co tedy samotný příběh? První polovina (téměř ¾) knihy mi při prvním čtení nepřišla úplně nudná, ale s odstupem hodnoceno se zde nedělo prakticky nic moc zajímavého. Jistě, vzájemné oťukávání mezi hlavními hrdiny, zjišťování, kde je vlastně zakopaný pes (tedy kde se vzala kletba / nákaza), ale to bylo tak zhruba vše. Jinými slovy: barvité čtení bez výraznějších příměsí.

Teprve poté, co se (vztáhneme-li to na pohádku) Feyre vrátí z domova zpátky ke „svému zvířeti“, začíná se konečně něco dít. Pořádně napínavá a drsná část, kde se konečně setkáváme s hlavní padouškou, krásnou a krutou Amaranthou. Drobná poznámka: má zálusk na Tamlina. Tato část odehrávající se pod Horou dost podstatně zachránila můj dojem z 1. dílu. Feyre musí vyřešit 3 úkoly a ještě navrch uhodnout hádanku. Upřímně řečeno - řešení bylo jednoduché. Zvlášť poté, co se čtenář spolu s Feyre dozvídá více o Amaranthině osudu. Nejlepší byl bezesporu úkol s obřím červem - tímto stylem, kdyby byly vystavěny úkoly pro Celaenu ve Skleněném trůnu! - panečku, to by bylo něco!

Mé sympatie k Tamlinovi v této části dost podkopalo jeho chování. Ano, dovedu pochopit, že chtěl hrát muže z kamene, byla-li na scéně Feyre s Amaranthou dohromady, aby nepřišla na to, jak moc mu na ní záleží. OK. Ale proč se nerozhodl něco aspoň říct nebo jakkoliv zareagovat, když šlo do tuhého s jeho nejlepším přítelem Lucienem? Amarantha ho chtěla dostat, takže by ho rozhodně nezabila, kdyby se ozval. A další věc: když se Tamlinovi a Feyre KONEČNĚ naskytne příležitost, že mohou být chvíli spolu, tak ze sebe ten tupec nevypraví ani slovo a vzpomene si jen na to jedno?!!! COME ON! Ale jistě - v souvislosti s 2. dílem se zde krásně dá sledovat autorčin záměr.

Je tady ještě jedna věc, která mě docela zklamala. Při prvním přečtení mi to nějak zvlášť nedošlo, ale poté, co jsem si 1. díl přečetla podruhé, docvaklo mi to a tím u mě S. J. Maas ze své laťky klesla. Klesla, protože se snížila k tomu, aby do děje pod Horou zasadila zcela zbytečný a dost nechutný eroticky podtext - od garderoby Feyre až po vynucené tancování v drogovém opojení, čímž se Rhysand snažil Feyre „zachránit a udržet ji při smyslech“. Ať mi nikdo netvrdí, že to nešlo nahradit něčím více důstojným a méně nechutným. Stejně jako onen slavný rádoby obřad v první polovině knihy. A než můj názor zavrhnete, zkuste si vzpomenout na Měsíční kroniky nebo Rudou jako rubín, Harryho Pottera, Eragona, Divergenci, Hunger Games, Nástroje smrti atd. Potřebovaly tyto série k úspěchu a přitažlivosti pro čtenáře něco podobného? Nup. Tudíž kvůli těmto zbytečně erotickým scénám bych knihu nedala do ruky čtenářům mladším 16 - 17 let. A kdybych bývala tušila, co se chystá v 2. díle, asi bych… No, počkejte si na další recenzi.

Tudíž celkové hodnocení: potenciál měl příběh velký, ale dle mého názoru se S. J. Maas nepovedlo vyždímat z něj to nejlepší. Pár skvěle dramaticky vystavěných scén v závěru nedokáže zachránit celou knihu ani při nejlepší vůli. A ano, přiznávám, že mé nynější hodnocení ovlivnilo i to, že jsem již četla 2. díl.

Dvůr trnů a růží ode mě získává 3 * z 5.

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com

Zakázané přání - Recenze na knihu

Originální název: The Forbidden Wish
Autorka: Jessica Khoury

Český překlad: Dana Krejčová
Nakladatelství: Marmer Media
Rok vydání: 2016, v ČR 2016
Počet stran: 298

Anotace:

Když Aladin objeví kouzelnou lampu, džinka Zahra se zjeví ve světě, který neviděla stovky let – světě, kde jsou zapovězena kouzla a samotná existence Zahry je nebezpečná. Aby přežila, musí se s pomocí prastaré magie skrývat, dokud její nový pán nevysloví svá tři přání. Jakmile se však naskytne příležitost vysvobodit se, Zahra se musí rozhodnout: je její svoboda důležitější než její láska?

Související recenze:

Počátek

Můj názor:

K Zakázanému přání jsem se dostala díky nadšeným reakcím čtenářům na goodreads a kouzelnému slovu „retelling“ pohádky, na které od dob Měsíčních kronik slyším jako na zavolání.

Od Jessicy Khoury jsem již četla Počátek, který sice byl zajímavý a dobře se četl, ale v podstatě mě nijak víc neoslovil. Navíc jsem byla zvědavá, zda se autorka ve svém psaní zlepšila anebo stagnuje na místě. První možnost se ukázala jako ta správná.

STYL PSANÍ

Autorka si pro knihu vybrala ich formu vyprávění z pohledu hlavní hrdinky - džinky Zahry. Spolu s dalšími čtenáři jsem se shodla v názoru, že vyprávění z jejího pohledu bylo perfektní, příjemné a velmi originální zejména díky tomu, že nebyla tou „potrhlou ženštinou“, která si z mužských sedá na zadek, ale šlo na ní krásně vidět, že už je přece jen několik stovek let na světě a tudíž už VÍ a ZNÁ a nenechá se „zblbnout“, zkrátka má svou hlavu.

Kniha byla také doplněna o pár retrospektivních částí z dob, kdy byla Zahra džinkou velké královny Rošany. Ta byla současně její nejlepší přítelkyní až do chvíle, než… Nup, žádné spoilery :D

Styl psaní Jessicy Khoury je velmi příjemný a barvitý. Skvěle se jí podařilo zachytit všechny odstíny orientálního světa a převést je na papír, kde před vašima očima ožívají. Nejvíce mě dostaly popisy scén, v nichž Zahra používá magií z každého vysloveného přání. Doslova a do písmene jsem viděla, jak se kouzla kroutí, jiskří, rostou a přetváří přesně tak, jak to bylo popsané. Tyto části jsem si skutečně užívala a úplně v těch báječně poskládaných slovech plavala. Krása.

Co mi trošku vadilo, tak to, že se o Aladinovi na začátku mluvilo jako o „chlapci“. Nevím, zda to byla vina překladatelky nebo autorky, ale ve mně to každopádně vyvolalo tendenci vidět jej jako malého kluka a chvíli mi trvalo, než jsem si jeho představu v hlavě nahradila „mladíkem“. Anebo to měla být narážka na to, že v tu chvíli Zahře připadal jako chlapec? Hm. Nechávám to na vašem zvážení ;-)

POSTAVY

Začnu-li se Zahrou, tak jak jsem zmiňovala výše, její postava byla perfektní. Svérázná, sebevědomá, chytrá, tvrdohlavá a živoucí hrdinka, která se během četby zhmotňovala vedle mě, a bylo opravdovou ctí mít ji za vypravěčku. Nebyla v ní ani stopa po těch typických hrdinkách, které jsou na ránu - buď svou přehnanou dokonalostí, naivitou, rádoby drsností nebo zcela nefalšovanou otravností. V Zahře se skloubily ty vlastnosti, které mám na ženských postavách opravdu ráda a já nemám, co bych jejímu charakteru vytkla.

Co ještě musím zmínit jako pozitivum, tak fakt, že její psychologický vývoj byl promyšlený a naprosto uvěřitelný. Líbilo se mi, že si opravdu šla za svým, i když to znamenalo prakticky podrazit Aladina. Vezmeme-li totiž v úvahu, že je to džinka spoutaná s lampou, která vidí lidské dějiny a tváře, které jsou chvíli tady a pak v prachu, bylo by opravdu přehnané, kdyby se hned „začala starat“. Tudíž to její pozvolné roztávání a změna byla vážně skvěle podaná.

Aladin byl… no Aladin :D U něj mě trochu štvalo, že mu tak dlouho trvalo si „pár“ věcí uvědomit. Ovšem na druhou stranu - asi se to k jeho charakteru hodilo. Zlodějíček, otrava, provokatér, ale v hloubi duše dobrák. Nebyl to žádný nedostižný bojovník - skutečně působil jako kluk z ulice a rovněž jsem u něj neměla problém uvěřit, že kdyby ten pohádkový žil, musel by být přesně takový. A jop, v průběhu čtení jsem se musela podívat na Disneyho Aladina, jinak to nešlo :D

Zbytek postav byl podaný také přesvědčivě - zloduši v lidské i džinské podobě na jedné straně, a hrdinové s pevnými zásadami a odhodláním na straně druhé.

Kaspida se zařadila mezi mé oblíbené princezny, protože přesně takto si opravdovou princeznu představuji. Má svou hlavu, je hrdá, ale dokáže udělat to, co je správné - co její země a lid potřebuje. A její skupina „dívek“ neměla chybu :D

PŘÍBĚH

V 1. polovině knihy u mě převládal docela vlažně spokojený názor, že příběh je pěkný, dobře se čte, ale… něco tomu chybí. Nedokázala jsem se do děje ponořit nějak víc. Postrádala jsem tady akci, více dobrodružství, napětí a vtip. Celkově jsem si začátek představovala jinak a mám za to, že se dal napsat lépe.

2. polovina to však hravě napravila. Příběh nabral spád, byl plný napětí, dobrodružství a nečekaných zvratů. Nejlepší bylo, že se nedalo předvídat, kudy nás autorka povede, protože pohádky se nedržela už vůbec. Když o tom tak přemýšlím, tak jediná podobnost s pohádkou spočívá v lampě, jejím nalezení a magii, díky níž se pánovi lampy plní přání. Takže jak si asi sami dovedete představit - nedovedete si představit, jaká jízda vás čeká :D

Ke slovu se zde také dostala romantická linka, která byla podaná svěžím způsobem bez trapností, nudy nebo převyprávění otřepaných scén z červené knihovny. A i když bych si přála, aby byl Zahře a Aladinovi věnován větší kus, jejich emoce na mě ze stránek přeskočily a já neměla problém jejich vztahu uvěřit a držet jim pěsti.

Celý svět, který Jessica Khoury oživila, byl dobře vystavěný - ať už se to týkalo historie nebo hierarchie džinů a jejich propojení s lidským světem.

Posledních 130 stran jsem sjela v kuse, protože závěrečné sekvence byly dechberoucí - plné akce, napětí, kouzel a překvapení. Na chvíli jsem dokonce musela knihu zavřít, vydýchat a se vzpamatovat. A především to VSTŘEBAT. Připadala jsem si jako princ Dastan v Princi z Persie :D Seděla jsem v křesle jako zařezaná, ve tváři určitě mimózní výraz a jen jsem se vezla na vlně toho skvělého příběhu a ještě lepším konci. A ten byla zkrátka… perfektní. Něco podobného možná čekat budete, co vás ovšem překvapí, tak okolnosti, díky nimž se tam dostanete.

Mimochodem, při zmínce o kapitánu Sindibádovi jsem si říkal - „UPS, no nazdar.“ Ovšem na druhou stranu, aspoň se při té plavbě nebudou nudit :D :D :D

DOPORUČENÍ

Vřele doporučuji vám všem, kteří máte rádi retellingy, kvalitní příběhy a prostředí orientu. A kromě čtenářů z řad žen tato kniha jistě zaujme i mužskou část - o tom vůbec nemám pochyby ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Zakázané přání je skvěle zpracovaným retellingem pohádky o Aladinovi. Jessica Khoury jej ale navíc obohacuje o zcela nový směr, který nebudete čekat, bude vás překvapovat a vy se nakonec rádi necháte unášet na křídlech Zahřiných kouzel s Aladinem po boku.

Obrázky: google.com, pinterest.com

Nejkrásnější - Recenze na knihu

Série: Měsíční kroniky 3,5 (3,5 of 4)

Originální název: Fairest
Autorka: Marissa Meyer

Český překlad: Jana Zejmanová
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2014, v ČR 2015
Počet stran: 188

Anotace:

Čiré zlo má své jméno, skrývá se za maskou klamu a používá „osobní romantické kouzlo“, aby získalo moc nad ostatními. Ale kdo je doopravdy královna Levana? Dlouho předtím, než jí cestu zkřížily Cinder, Scarlet a Cress v Měsíčních kronikách, žila Levana úplně jiný příběh – příběh, který nebyl nikdy vyprávěn… až dosud.

Marissa Meyerová, autorka ságy Měsíční kroniky, odhaluje v knize Nejkrásnější ze všech život své magnetizující záporné hrdinky, nezapomenutelný příběh o lásce a válce, zradě a smrti.

Související recenze:

Měsíční kroniky 1 - Cinder

Měsíční kroniky 2 - Scarlet

Měsíční kroniky 3 - Cress

Můj názor:

K Nejkrásnější jsem se dostala vzápětí po dočtení Cress, dosud posledním publikovaném díle Měsíčních kronik, a kniha pro mě tedy byla něčím jako onou pomyslnou třešničkou na dortu. No, i když… jak se to vezme, podíváme-li se na obsah děje celého příběhu…

STYL PSANÍ

Marissa Meyer si tímto krátkým příběhem vůbec nezničila reputaci. Spíše naopak - dokázala v něm, že dovede vytvořit nejen příběhy sympatických hrdinek, kterým chcete držet pěsti a přát jim jen to dobré, ale i příběh jedné z nejhorších záporných postav. A tou není nikdo jiný než královna Levana. Ze začátku mě ani nenapadlo, že tento příběh vlastně může mít něco do sebe a že stojí za to ho vyprávět… nicméně po dočtení jsem se na to dívala jinak.

Autorka knihu napsala er formou především z Levanina pohledu. Svým stylem psaní dovedla bravurně odlišit světlou podstatu hlavní dějové linie předešlých příběhů a stejně tak dodat nádech temna tomuto. Díky tomu jsme mohli sledovat mladičkou Levanu - měsíční princeznu, která se skrz svá rozhodnutí a pevně dané cíle postupně měnila v krutou a chytrou panovnici (ne moudrou, v těch slovech je ohromný rozdíl), která nehledí na nic jiného kromě uspokojení vlastních tužeb.

POSTAVY

Levana, hlavní postava tohoto příběhu je zachycena velmi věrně a skutečně uvěřitelně. Bylo zajímavé sledovat její křehkou psychiku a sebedůvěru, které se při sebemenším přitlačení tříštily na střepy. Ještě si k tomu přidejte značný egocentrismus spolu s přemrštěnou naivitou a kupou ješitnosti. Charakter jak vyšitý! A pro úplnost si to můžete vynásobit mocí, kterou získala po svém usednutí na trůn a věrnosti jejích nejpoddanějších služebníků...

Marissa Meyer si potrpí na psychologické utváření postav (DÍKY!!!), a tudíž číst její příběh byl opravdu čtenářský požitek. Jak jsem nad Levanou uvažovala, došlo mi, že mi jí je tak z 10-20 % líto, protože nebýt jejích děsných rodičů a zcela zavrženíhodné výchovy + naprosto otřesné sestry, možná by to s ní dopadlo zcela jinak. Zbylých 80-90 % ale věnuji tomu, že ji opravdu nesnáším a to především kvůli konci - ten pro mě byl doslova zničující. To, co udělala na konci, už prostě hraničilo s naprostou ztrátou zdravého rozumu a posedlostí tím, co nemůže mít…

Jediné, co jsem na ní skutečně ocenila, bylo to, že zařídila, aby Evret mohl jít za svou ženou, když měla porodit Winter. To se snad v Levaně ještě nějaký kus dobroty ozýval, ale pak? Ach jo…

Channary - královna, její sestra a matka Cinder. Nemůžu uvěřit, že tohle byla Cindeřina matka! Ovšem opravdu silné potvrzení toho, že vše zlé je pro něco dobré. Dovedete si představit, kdyby Cinder vyrůstala s takovouhle matkou? Na Měsíci a ještě za zády Levany? Hrůzná představa. Možná stejně jako to, co jí Levana nakonec připravila…

Evret byl postava, která mi… devastovala srdce. Co ten chudák zakusil a přesto přese všechno si dokázal zachovat dobrotu a srdečnost. Opravdu jsem jej obdivovala! No, a na konci mi to srdce puklo na dvě části, protože prostě… PO TOM VŠEM A JEŠTĚ TOHLE???!!!

PŘÍBĚH

Nevím přesně, co jsem od Nejkrásnější čekala na začátku, ovšem to, co jsem možná čekala, se absolutně nedotklo toho, co jsem dostala. Příběh Levany byl opravdu příběhem hodným hlavního padoucha Měsíčních kronik - byl velmi zajímavý a čtivý, nádech byl depresivní a vyznění silné, kruté a bolestivé.

Co bylo skvělé sledovat, tak především malou Cinder a malou Winter. Scény s nimi byly tak roztomilé! A jak jsem chtěla Jacina v Cress praštit, tak zde jsem ho vzala na milost a řekla si, že si počkám na 4. díl a teprve potom nad ním vynesu svůj soud. Asi mám slabost pro malé rošťáky :D

Celkově bych tento příběh zhodnotila tak, že by se dal prezentovat jako TRAGÉDIE, za níž by se nestyděl ani SHAKESPEARE.

DOPORUČENÍ

Knihu rozhodně doporučuji jako povinnou četbu pro ty z vás, kterým se Měsíční kroniky líbí. Pokud jste je ještě nečetli, tak si tuhle knihu můžete také přečíst, pochybuji však, že na vás zapůsobí tak silně, jako kdybyste sérii četli.

A ještě doporučení pro ty z vás, kteří se nemůžete dočkat 4. dílu - Winter. Nejkrásnější vám trošku zkrátí čekání a budete mít přinejmenším dost námětů k přemýšlení.

Celkové hodnocení:

«««««

Nejkrásnější je silným, krutým a smutným příběhem zobrazující mládí královny Levany, která se z naivní dívky toužící dostat muže svých snů postupem času mění na nemilosrdnou a všehoschopnou vladařku Měsíce. Svými krutými činy a příkazy tak rovněž utváří osudy všech čtyř hlavních hrdinek jednotlivých knih série - Cinder, Scarlet, Cress a Winter.

Nezbytná kniha pro milovníky série Měsíční kroniky.

Obrázky: pinterest.com