Pár slov o knize... - Dvůr mlhy a hněvu

Série: Dvůr trnů a růží 2 (2 of 3/6)
Originální název: A Court of Mist and Fury

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017

Počet stran: 664

Anotace:

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.

A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

========== ========== ==========

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně

Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží

========== ========== ==========

Na Dvůr mlhy a hněvu jsem se po dočtení 1. dílu vážně moc těšila. Aby taky ne! Dramatické události závěru v čele s Feyre - čerstvě proměněnou vílou, Rhysandovo nevysvětlitelné chování a nenadálé „zdrhnutí“ a rádoby šťastný konec. To přímo volá po vysvětlení a nějakém zvratu!

Musím připustit, že jsem si děj prakticky celé knihy vyspoilerovala, když jsem na pinterestu sledovala různé fanarty a hlášky. Dokonce jsem měla dilema, zda se do tohoto dílu pouštět, protože některé z fanartů byly… no, řekněme odrazující. Nakonec jsem se do knihy ale pustila. A jak se mi líbila? Pro lepší přehlednost bych recenzi rozdělila na 2 části - co se mi líbilo a co knize vytýkám.

TAKŽE POJĎME NA POZITIVA.

S. J. Maas píše neskutečně čtivě a je schopná jako mávnutím kouzelného proutku stvořit úžasně sympatické postavy, u nichž stačí pronést pár vět, a doslova si je zamilujete nebo přinejmenším oblíbíte. Autorka disponuje opravdovým talentem pro tvorbu fantastických měst, říší a paláců, v nichž byste chtěli bydlet nebo se do nich alespoň podívat. A ještě jednou: píše neskutečně čtivě. Jakože opravdu čtivě!

A o co v knize jde? Feyre je po událostech 1. dílu na dně, Tamlin se o ni „stará“ jak Locičina nevlastní matka - čímž se ukazuje jeho tupost a sobeckost. Jedna má část se přiklání k těm čtenářům, kteří mají za to, že zde autorka až moc tlačila na pilu a udělala z Tamlina opravdu sobeckého blba, aby více vynikl Rhysand-zachránce.

Takže nehledě na to, kolik stovek stran kniha má, ani vám to tak nepřijde. Nově jsme se seznámili se 4 postavami z Rhysandova dvora - každá z nich je skvělá, originální, posilující děj. Na první pohled by se mohlo zdát, že s dobrým námětem a skvělými postavami snad NEJDE nic zkazit. A přesto…

A TEĎ NEGATIVA

Už jsem to lehce naťukla v recenzi na Dvůr trnů a růží. S. J. Maas už u mě předchozím dílem o trochu klesla z příček autorů, které mám velmi ráda a jichž si vážím. Nicméně tímto 2. dílem se propadla o pořádný kus. A ačkoli svým názorem nejspíš mnohé třeba naštvu nebo mě nepochopí, je mi to vcelku jedno. Za prvé proto, že tento blog je můj, a můžu si sem psát, cokoliv chci, a komu se to nelíbí - nahoře v rohu vašeho prohlížeče by měl být křížek pro zrušení ;-) A za druhé proto, že jsem si pročítala opravdu VELKOU SPOUSTU recenzí, komentářů a názorů čtenářů k této knize a nikdo se nad tím, co považuji za nutné dále zmínit, nějak víc nepozastavil.

Asi už tušíte, co tím mám na mysli. Když jsem po dočtení knihy psala komentář na goodreads, napsala jsem, že se v této sérii jedná o katastrofu v podobě autorky, která se zaprodala dnešnímu trendu: naprat explicitní erotiku všude a to i tam, kde to DO HÁJE není nutné (tedy ne, že by někde bylo - ale budu-li si chtít přečíst erotický román, sáhnu po něm a nepotřebuji to ve fantasy příběhu se skvělými postavami a slibným námětem).

Nechápejte mě špatně, já oceňuji dobře napsané, erotikou jiskřící scény. Ale to, co bytostně nesnáším, je DETAILNÍ POPIS VŠEHO. Tudíž jako opravdu vkusné, jiskrné a celou scénu povznášející beru popisy sexu např. v Půlnoční koruně (to ještě S. J. Maas uměla), dále v Nočním cirkusu od E. Morgenstern, povídce od Cassandry Clare After Bridge, Budeš tam? od Guillaume Mussoa a dalších. Těmto autorům totiž došlo něco, co Maasové nedošlo, nebo na to zapomněla. Pokud totiž do těchto scén naperete VŠECHNO, zcela je tím připravíte o to kouzlo, tajemno a něco „navíc“, co by erotika mít měla. V životě, ve filmech, v knihách.

Takže budu-li mluvit narovinu, pak mě opravdu ZNECHUTILY, NAŠTVALY A ZKLAMALY úplně VŠECHNY „milostné“ scény. V celku jsem si nepřečetla ani jednu. Všechny jsem pouze proletěla očima a věřte mi, že i to bylo víc než dost. A ne, nedělám si legraci. Tuto mou snahu o „neznechucení si postav“ jsem získala díky Paullině Simons - vážně díky!

Na co jsem se opravdu těšila a doufala, že to bude mít úroveň, tak bylo první přeskočení skutečné jiskry mezi Feyre a Rhysandem. JÁ HUSA OPRAVDU DOUFALA V NĚCO PĚKNÉHO! Děs číslo nevím kolik, se odehrával na místě s příznačným názvem - Dvůr nočních můr. Když si na tu scénu nyní vzpomenu, tak je mi do blití i pláče současně. CO, řekněte mi, CO tím autorka sledovala? I mě samotnou (a to jsem přitom nenapsala ŽÁDNOU knihu), by napadlo minimálně 10 způsobů, jak „odvrátit pozornost“. Milé čtenářky, to byste se opravdu tak rády vtělily do Feyre a prožily si to na vlastní kůži? Takhle si představujete romantiku se svým vyvoleným na nepřátelském území?

A souběžně s tímto jsme se zakrátko dočkali prvního / druhého polibku. Scéna v hostinci, v níž se pro mě Feyre stala hrdinkou-děvkou. Možná bych měla být přesnější - S. J. Maas ji z ní udělala. Nezlobte se na mě, ale je to tak. A jen tak na okraj - zamyslíme-li se nad tím, co si Rhysand vytrpěl s Amaranthou, tak je opravdu skvělé, jak na něj bere Feyre ohled a vůbec se nesnižuje na její úroveň. Doufám, že cítíte tu ironii.

Pozornější čtenáři a ti, kteří si jako já něco vyspoilerovali, čekali na druhou verzi příběhu - Rhysandovu verzi, Rhysandův příběh. To byla ta část, na kterou jsem se nejvíce těšila. A opravdu - přesně to, co jsem čekala, jsem dostala. Bolestná a silná skutečnost. Při čtení jsem prožívala hory emocí a na chvíli tak zapomněla na děs okolních kapitol. Rozhodně nejlepší část knihy (spolu se závěrečnými scénami).

No a potom samozřejmě přišla studená sprcha v podobě „milostné“ scény, k níž zákonitě muselo dojít. Jenže! Místo toho, aby se autorka snažila rodící se vztah a sílící pouto mezi Feyre a Rhysandem skutečně povznést na novou úroveň a dodat mu to všechno, co by si jinak tyto skvělé postavy zasloužily, udělala zde něco (kromě pár vzletných vět, na které jsem při svém očním přeletu narazila), co mi zcela vážně připomínalo rozbory z hodin anatomie.

Víte, tak nějak jsem si myslela, že pokud je v knize pár „blbých“ scén (tak zhruba kolem 3 nebo 4), dokázala bych si je „odmyslet“, abych si nezkazila požitek, abych si nezkazila dojem z hlavních postav. Jenže zde nešlo jen o tyto scény. Jde tu o i dialogy mezi postavami. Opravdu jsem byla zklamaná na nejvyšší možnou míru, že zde bylo TOLIK nevkusných erotických narážek. Např. 95 % rozhovorů Feyre a Rhysanda se bez tohoto autorkou vykonstruovaného podtextu neobešlo. Snad aby tam bylo více „humoru“? Copak nám autorka ve svých předchozích knihách neukázala, že to umí i jinak a MNOHEM lépe? S. J. Maas umí být vtipná. Kdo jste četli sérii Skleněný trůn, tak to víte. Copak se stalo tady? Nechtělo se jí snad více přemýšlet?

Předposlední věc, kterou musím zmínit. Osobně nemám ráda vulgarismy, ale uznávám, že někdy se jejich použití hodí, ba dokonce by bez nich daná scéna nebyla kompletní. Například když se opravdu stane něco strašného, cliffhanger, velká zrada, šokující informace, někomu jde o život, něco se hodně pokazí atd.  A kde to bylo zde? Samozřejmě - S. J. Maas si nemohla vybrat nic jiného, než tu nejintimnější chvíli mezi dvojicí a několikrát ji „korunovat“ tím hnusným slovem na š, které někteří OMEZENCI používají jako synonymum k „milovat se.“ Asi jsem vážně DIVNÁ, ale prostě NECHÁPU ty nadšené reakce, nebo to, že se o tom nikdo ani slovem nezmínil. Když tím slovem Rhysand označil tuto „činnost“ v souvislosti s Amaranthou, neměla jsem ani jednu námitku. Ale se svou DRUŽKOU? To vážně některá z těch nadšených čtenářek stojí o to, aby s ní muž takhle mluvil? Říct to můj přítel / manžel mě, tak mu takovou natáhnu, že se otočí kolem osy. CO je to s vámi, čtenářky / holky? To nemáte kapku sebeúcty? To vás to ani trochu neznechutilo? To by se vám opravdu líbilo?

Víte co se říká, že ženy si vychovávají muže - tudíž pokud takto několikrát mluvila sama Fyere, člověk se nemůže „zlobit“ na Rhysanda, že? To pokládám za důležité zmínit. Ale půjdeme-li dál, pak je za tímto samozřejmě autorka.

Takže opravdu nevím, co si o Dvoru mlhy a hněvu pořádně myslet. Na jednu stranu mi přijde, jakoby si tady S. J. Maas plnila nějaké svoje erotické fantazie ve fantasy světě, na stranu druhou nechápu, že na tuto knihu nenechala dát upozornění, jaký má obsah. Mám za to, že kdyby rodiče mnohých náctiletých věděli, co se v této knize skrývá, asi by zůstali v šoku civět. A naše nakladatelství CooBoo - SHAME ON YOU!!! Jak ho mám ráda, tak tímto u mě klesli zrovna tak jako autorka. Je opravdu normální nevydat absolutně žádné upozornění, že je zde obsah vhodný až DOSPĚLÝCH čtenářů? Měli by se vážně zamyslet, jestli by tuto knížku dali svým vlastním dětem do ruky. A pokud ano, tak tedy potěš!

Víte, co mě opravdu děsí? Že si tuto knihu přečtou některé mladší čtenářky nebo i čtenáři - opravdu čerství puberťáci a upadnou do toho dnešním světem prezentovaného názoru, že sexu v jakékoliv podobě se meze nekladou, že je „vše dovoleno“. Opravdu mě děsí pomyšlení, že si nějaká holčina vezme Feyre jako svou oblíbenou hrdinku a nechá svého kluka dělat a říkat cokoliv, protože ji ani nenapadne, že tím snižuje svou vlastní cenu a důstojnost. A děsí mě také, že kluci nabudou dojmu, že když „holka zavelí“, tak se vše udělá podle ní. Jakoby se dnes nebrala v potaz možnost, že kluci / muži by také měli říkat na určité věci (i ohledně sexu) „ne“.

Pokud vám připadá, že přeháním, zkuste se zamyslet nad tím, jak moc si mladší lidé (a i my starší) bereme za vzory ty, které máme kolem sebe, to, co vidíme, to o čem čteme… Tohle všechno nás utváří.

A ačkoliv lituju, že jsem si Dvůr mlhy a hněvu nakonec přečetla, beru si z něj poučení do budoucna. Až zase budu mít v merku knihu, u níž bude hlavními ingrediencemi něco podobného, číst si ji nebudu. Tyto 2 zkušenosti (spolu s Měděným jezdcem) mi bohatě stačily.

A co pokračování? Nejdřív jsem si ho přečíst chtěla. Říkala jsem si, že zase nějaké scény přeskáču. Ale víte co? Nepůjdu do toho. Nebudu nic přeskakovat. Uvažovala jsem o tom pár měsíců a došla jsem k názoru, že pokud mě už tento díl tak znechutil a celý požitek z četby mi doslova ZHOŘKL, nemá pro mě cenu si číst pokračování. Takže s touto sérií jsem skončila. A ne, opravdu toho nelituju. Chci si dávat do hlavy to, co mě potěší a povznese, ne to, co mě znechutí. Takže tak…

A klidně si myslete, co chcete, ale za touto recenzí a tímto názorem si stojím na 100 %.

No a jak to vidím s hodnocením? Skvělé nové postavy, silný potenciál, Rhysandův příběh a závěrečná sekvence versus neustálý nával trapných erotických narážek + množství scén s hnusně rozpižlanou erotikou? Pro mě 2,5 * .

Vážně mě mrzí, že to takto dopadlo. Jak už jsem psala, tak S. J. Maas stvořila perfektní charaktery všech postav a měla bezvadný námět pro příběh. Nebýt toho, co jsem zmiňovala, tak bych si tuto sérii bez zaváhání koupila a rozhodně by patřila k těm nejlepším a mým nejoblíbenějším.

A ještě poslední věc: vy, kteří jste knihu četli, zkuste se na chvilku zamyslet, zda by se příběh o něco ochudil, pokud by S. J. Maas tuto zcela zbytečnou, nechutnou erotiku vypustila. Byl by příběh horší? Byl by nudnější? Byl by méně přitažlivý?

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com