Pár slov o knize... - Dvůr trnů a růží

Série: Dvůr trnů a růží 1 (1 of 3/6)
Originální název: A Court of Thorns and Roses

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2015 / 2016

Počet stran: 440

Anotace:

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.

========== ========== ==========

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně

Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

========== ========== ==========

Asi víte, že mám moc ráda sérii Skleněný trůn, takže když jsem se tehdy dozvěděla, že od S. J. Maas vyjde nová série + navíc retelling další z pohádek? Byla jsem nadšená! Po Měsíčních kronikách mě nikdo nemusel dvakrát pobízet.

Dvůr trnů a růží je psán v ich formě z pohledu hlavní hrdinky Feyre. Barvitý styl psaní autorky zde krásně vynikl, především v pasážích popisujících malířské schopnosti Feyre, vnímání světa umělcovýma očima a obdiv pro stejně nadané. Toto mě opravdu velmi oslovilo. Jako milovnici fantasy mě také potěšilo zvolené prostředí. Úseky odehrávající se v tvrdém, nehostinném a zamrzlém lese, kouzelné zahrady, temná vězení… Na první pohled vše tak, jak to má ve fantasy příběhu s pohádkovým nádechem být.

Co se postav týče, tak mi hlavní hrdinka Feyre přišla místy opravdu dost otravná a některými svými činy a myšlenkami až hloupá. Tamlin alias „zvíře“ se mi celkem zamlouval, ale později mi něčím začal vadit. Nebyl to takový typický mužský hrdina, k němuž bych se v roli čtenářky platonicky upnula. Tajemno-temného Rhysanda jsem zpočátku vítala skřípěním zubů, ale jen do doby, než se ukázalo, že se vlastně „nějak“ snaží Feyre pomoct. Na jeho jednání jsem poté pohlížela jinak, jenže zase… Nebyl to ten typický zloduch transformující se do hrdiny. Mezi oběma pány jsem se zmítala tak dlouho, dokud jsem nedospěla k názoru, že se nerozhodnu ani pro jednoho. Nutno podotknout, že u podobného žánru to u mě vůbec není obvyklé.

Anotace a reklamy na knihu hlásají, že je sepsaná na motivy Krásky a zvířete. Popravdě? Z této pohádky v sobě má pouze začátek. Místo ukradené růže zde najdeme paralelu se zabitým vlkem Andrasem, za což je hlavní hrdinka potrestána „vězením“ v paláci zvířete / Tamlina. Tímto celá podobnost se slavnou a krásnou pohádkou končí.

A co tedy samotný příběh? První polovina (téměř ¾) knihy mi při prvním čtení nepřišla úplně nudná, ale s odstupem hodnoceno se zde nedělo prakticky nic moc zajímavého. Jistě, vzájemné oťukávání mezi hlavními hrdiny, zjišťování, kde je vlastně zakopaný pes (tedy kde se vzala kletba / nákaza), ale to bylo tak zhruba vše. Jinými slovy: barvité čtení bez výraznějších příměsí.

Teprve poté, co se (vztáhneme-li to na pohádku) Feyre vrátí z domova zpátky ke „svému zvířeti“, začíná se konečně něco dít. Pořádně napínavá a drsná část, kde se konečně setkáváme s hlavní padouškou, krásnou a krutou Amaranthou. Drobná poznámka: má zálusk na Tamlina. Tato část odehrávající se pod Horou dost podstatně zachránila můj dojem z 1. dílu. Feyre musí vyřešit 3 úkoly a ještě navrch uhodnout hádanku. Upřímně řečeno - řešení bylo jednoduché. Zvlášť poté, co se čtenář spolu s Feyre dozvídá více o Amaranthině osudu. Nejlepší byl bezesporu úkol s obřím červem - tímto stylem, kdyby byly vystavěny úkoly pro Celaenu ve Skleněném trůnu! - panečku, to by bylo něco!

Mé sympatie k Tamlinovi v této části dost podkopalo jeho chování. Ano, dovedu pochopit, že chtěl hrát muže z kamene, byla-li na scéně Feyre s Amaranthou dohromady, aby nepřišla na to, jak moc mu na ní záleží. OK. Ale proč se nerozhodl něco aspoň říct nebo jakkoliv zareagovat, když šlo do tuhého s jeho nejlepším přítelem Lucienem? Amarantha ho chtěla dostat, takže by ho rozhodně nezabila, kdyby se ozval. A další věc: když se Tamlinovi a Feyre KONEČNĚ naskytne příležitost, že mohou být chvíli spolu, tak ze sebe ten tupec nevypraví ani slovo a vzpomene si jen na to jedno?!!! COME ON! Ale jistě - v souvislosti s 2. dílem se zde krásně dá sledovat autorčin záměr.

Je tady ještě jedna věc, která mě docela zklamala. Při prvním přečtení mi to nějak zvlášť nedošlo, ale poté, co jsem si 1. díl přečetla podruhé, docvaklo mi to a tím u mě S. J. Maas ze své laťky klesla. Klesla, protože se snížila k tomu, aby do děje pod Horou zasadila zcela zbytečný a dost nechutný eroticky podtext - od garderoby Feyre až po vynucené tancování v drogovém opojení, čímž se Rhysand snažil Feyre „zachránit a udržet ji při smyslech“. Ať mi nikdo netvrdí, že to nešlo nahradit něčím více důstojným a méně nechutným. Stejně jako onen slavný rádoby obřad v první polovině knihy. A než můj názor zavrhnete, zkuste si vzpomenout na Měsíční kroniky nebo Rudou jako rubín, Harryho Pottera, Eragona, Divergenci, Hunger Games, Nástroje smrti atd. Potřebovaly tyto série k úspěchu a přitažlivosti pro čtenáře něco podobného? Nup. Tudíž kvůli těmto zbytečně erotickým scénám bych knihu nedala do ruky čtenářům mladším 16 - 17 let. A kdybych bývala tušila, co se chystá v 2. díle, asi bych… No, počkejte si na další recenzi.

Tudíž celkové hodnocení: potenciál měl příběh velký, ale dle mého názoru se S. J. Maas nepovedlo vyždímat z něj to nejlepší. Pár skvěle dramaticky vystavěných scén v závěru nedokáže zachránit celou knihu ani při nejlepší vůli. A ano, přiznávám, že mé nynější hodnocení ovlivnilo i to, že jsem již četla 2. díl.

Dvůr trnů a růží ode mě získává 3 * z 5.

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com