Zefill: Hunger Games: Aréna smrti

Série: Hunger Games 1 (1 of 3)

Originální název: The Hunger Games
Autorka: Suzanne Collins

Český překlad: Zdík Dušek
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2008, v ČR 2010
Počet stran: 328

Anotace:

Vítězství znamená slávu a bohatství. Prohra znamená jistou smrt. Hladové hry začínají… Dokázali byste přežít v divočině, když se všichni snaží o to, abyste nespatřili další úsvit?

V troskách země, kdysi známé jako Severní Amerika, se rozkládá Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou a udržuje si jejich poslušnost tím, že je nutí, aby každý rok vysílaly jednoho chlapce a jednu dívku ve věku mezi dvanácti a osmnácti lety jako účastníky Hladových her – boje na život a na smrt živě přenášeného televizí.

Šestnáctiletá Katniss Everdeenová, která bydlí sama se svou matkou a mladší sestrou, považuje účast ve hrách za rozsudek smrti, když se nabízí jako dobrovolnice, aby nahradila svou sestru, jejíž jméno bylo vylosováno pro letošní ročník. Katniss se ale už v minulosti ocitla na pokraji smrti – a je odbornicí na přežití. Aniž by chtěla, stává se soutěžící. Má-li však vyhrát, musí učinit řadu rozhodnutí, která staví přežití proti lidskosti a život proti lásce.

Uznávaná spisovatelka Suzanne Collinsová, autorka Underworld Chronicles z žebříčku bestsellerů New York Times, představuje napínavé i filozofické, dobrodružné i romantické dílo zasazené do budoucnosti se zneklidňujícími paralelami k naší současnosti.

Můj názor:

Velmi dlouhou dobu jsem se četbě této série vyhýbala. Hlavním důvodem nejspíš bylo zděšení nad tím, jak je možné, že se ze zabíjení mládeže mohl stát světový fenomén. Zvrácená doba - říkala jsem si. Potom mi to ale nedalo a podívala jsem se na filmové zpracování 1. dílu. Nutno říct, že mě to přimrazil do židle a ze Sklizně mi ještě doteď běhá mráz po zádech - tak silně na mě film zapůsobil a můj zájem o sérii se nepatrně zvýšil.

Abych byla upřímná, stále jsem si na poselství této série neudělala pevný názor, ale nejspíše se přikláním k tomu (a důvodem mého hodnocení) je pohled na to, co s člověkem udělá, pokud je přinucen zabíjet ostatní. Jaké rány to duši způsobí a kam se lidstvo může dostat. Také síla jedince v boji proti mašinérii hrůzy společnosti a toho, co považuje za „normální.“ Pevně také doufám, že něco podobného si ze série vzali všichni čtenáři i diváci, protože představa, že by tyto knihy měly tolik fanoušků právě kvůli zabíjení, je vskutku děsivě děsivá, nelidská a zavrženíhodná.

Ale abych se tedy dostala ke knize samotné. Je na ni napsáno bezpočet recenzí, komentářů a názorů a já se tedy ve zkratce pokusím napsat svůj vlastní názor.

STYL PSANÍ

Kniha je psána v ich formě z pohledu hlavní hrdinky Katniss. Mám za to, že vše bylo popsáno pečlivě, ale nijak přehnaně. Osobně nejsem zastáncem stylu popisování ve stylu Boženy Němcové (ačkoliv si za to vysloužila můj obdiv), takže jsem si četbu opravdu užívala. Byla jsem také překvapena, že na mnoha místech byla přímá řeč vypuštěna a nahrazena popisem rozhovoru smrštěného do odstavce. Nejprve mě to celkem mrzelo, ale poté jsem si uvědomila, že to udělalo knihu mnohem dynamičtější.

A ačkoliv jsem věděla, co se v tomto 1. dílu stane, nenudila jsem se ani na okamžik a možná jsem si příběh užívala ještě více, protože jsem si mohla doplnit mnohé drobnosti, které se do filmu dát nemohly. Hluchá místa jsem v knize nenašla a četla ji rychlostí blesku.

POSTAVY

Jednotlivé postavy jsem v hlavě viděla přesně takové, jaké byly ve filmu, a uvědomila si, že se je filmařům povedlo vybrat bravurně.

Katniss jsem si představovala příjemnější, a proto mě některé její „neotesanější“ reakce v knize trochu překvapily. A ačkoli jsem v mnoha komentářích viděla, že ji během série většina čtenářů nebo diváků označuje za značně nejistou, neměla jsem jí právě tuto stránku její osobnosti za zlé. Být v její kůži a s vědomím, že mě pozoruje celý národ a já jsem nucena si kvůli přežití zachovávat takovou a pak takovou tvář, a hrát tyto a tyhle hry… nevěděla bych brzy sama, co jsem udělala, myslela a cítila doopravdy a co bylo jen „pro kamery.“

Peeta mě překvapil, protože jsem si ho oblíbila mnohem rychleji než ve filmu. Jeho humor, přístup, obětavost a vztah ke Katniss byly celkovým oživením hrůz arény a chlapec s chlebem se mi zadřel pod kůži.

Hurikán byl… Hurikán. Nevím, možná, že kdyby dostal více prostoru, oblíbila bych si ho více, ale prostě si mě nezískal. Samozřejmě oceňuji, co všechno pro Katniss a její rodinu udělal, ale… eee. Jen tak mimochodem - byla jsem na 100 % přesvědčená, že budu v jeho týmu a podívejte, jak to zase dopadlo…

Koho musím ještě zmínit a koho jsem si vskutku hodně oblíbila, tak je Haymitch. Ten chlap sice byl protivný jak kuneról, byl ožrala, ale i přesto přese všechno měl charisma a já se na jakoukoliv scénu s ním vždycky těšila. Nejvíc se mi na něm líbila jeho mnohdy krutá a naprostá upřímnost, kterou aby člověk ve světě přetvářky vskutku hledal s lupou. A ano - stejně jako ostatní mě vážně mrzí, že jeho „slavný pád“ nebyl i ve filmu :D

PŘÍBĚH

Příběh jako celek si mě svou zajímavostí, drsností, notnou dávkou reality a chvilkami pravého citu, nezištnosti a obětavosti jednotlivých postav, získal. Také jsem ocenila, že se Suzanne Collins vyhnula rozpitvávání nechutností a krutosti. Opravdu jsem byla ráda, že se v tom nevyžívala, protože kdyby ano, mé hodnocení by rozhodně nebylo tak vysoké.

Rovněž jsem ocenila to, s jakou pečlivostí autorka vedla Katniss arénou, všemi zraněními, příznaky dehydratace, zásadami pro přežití, tím, co je ještě v moci reálného člověka a co v jeho moci už prostě není. Neudělala totiž z hlavní hrdinky NADHRDINKU, která zvládne všechno a v podstatě to s ní ani nehne.

Co dalšího jsem si díky knize měla možnost uvědomit, tak právě díky Katniss to, jak se asi museli cítit mnozí z těch, kteří byli a jsou nuceni zabíjet, přestože nechtěli a chtěli od toho uchránit i druhé. Nebo si zachránit vlastní život. Stačí se podívat do historie - Sparta, Řím, gladiátorské zápasy, každá válka a dnešní dobu a takovou spoustu dětí, které jsou nuceny stát se vojáky. Pokud se nad tím člověk pořádně zamyslí, tak je tato série vskutku velmi smutná a nervy drásající.

DOPORUČENÍ

Co se týče mého doporučení, tak bych knihu doporučila spíše starším čtenářům - minimálně od 15 let. Rozepisování nechutností se bát nemusíte, ale přece jen si myslím, že by si tuto knihu měli číst ti, kteří dovedou rozeznávat dobro od zla a jsou schopní uvědomit si i další věc - VELICE PODSTATNOU - že zabíjení je špatné a to bez výjimky.

Celkové hodnocení:

«««««

Velice působivě, zajímavě a realisticky napsaný 1. díl série, kterou bych doporučila spíše starším čtenářům. Suzanne Collins stvořila příběh, který vás ochromí krutostí, zlem a bezuzdností lidí z jedné části světa a velkým srdcem, laskavostí a obětavostí těch druhých.

Ukázka z knihy:

Nastal čas losování. Cetkie Trinketová jako vždycky říká: „Dámy mají přednost!“ a přechází ke skleněnému osudí s dívčími jmény. Sahá dovnitř, noří ruku hluboko do koule a vytahuje jediný kousek papíru. Dav tají dech, takže by bylo slyšet, kdyby někdo upustil špendlík, a mně se zvedá žaludek.

Zoufale doufám, ať to nejsem já, ať to nejsem já, ať to nejsem já.

Cetkie Trinketová se vrací k mikrofonu, uhlazuje papírek a jasným hlasem čte jméno. Opravdu to nejsem já.

Je to Primulie Everdeenová.

Když jsem se jednou ukrývala na stromě a nehybně čekala, až kolem půjde nějaká zvěř, usnula jsem a zřítila se tři metry na zem. Dopadla jsem na záda a měla jsem pocit, že ten náraz mi z plic vyrazil všechen vzduch. Ležela jsem a pokoušela jsem se nadechnout nebo vydechnout, cokoliv.

Právě tak si připadám teď – snažím se vzpomenout si, jak se dýchá, nedokážu mluvit a ohromeně zírám, zatímco mi v hlavě stále doznívá ozvěna toho jména. Někdo mě drží za paži – je to chlapec ze Sluje a já mám dojem, že jsem se asi kácela k zemi a on mě zachytil.

Muselo dojít k nějakému omylu. Tohle nemůže být pravda. Prim měla jediný papírek mezi tisíci!

Šance na její vylosování byly tak nepatrné, že jsem si o ni ani nedělala starosti. Copak jsem nepodnikla všechno, abych ji ochránila? Kupovala jsem oblázky a odmítala jsem jí dovolit, aby dělala totéž. Jediný papírek. Jediný papírek mezi tisíci. Počet pravděpodobnosti byl na její straně.

Jenže to nepomohlo.

Jakoby z dálky slyším nešťastné mumlání davu, které se ozývá vždycky, když vyberou dvanáctileté děvče, protože to nikdo nepovažuje za spravedlivé. V dalším okamžiku ji vidím, jak kolem mě s tváří bílou jako stěna a rukama křečovitě sevřenýma v pěst kráčí topornými, drobnými krůčky k pódiu, a už hledím na zadní část její blůzy, která se jí opět vykasala ze sukně a čouhá ven. Právě tento detail, ten nezastrčený kousek látky připomínající kachní ocásek, mě přivádí k sobě.

„Prim!“ Z hrdla se mi dere přiškrcené volání a náhle se vysvobozuji ze své strnulosti. „Prim!“

Nemusím se prodírat davem. Ostatní děti mi okamžitě dělají uličku přímo k tribuně. Dobíhám k ní v okamžiku, kdy se chystá vystoupat po schodech. Jediným pohybem ji odstrkuji za sebe.

„Hlásím se jako dobrovolnice!“ volám zajíkavě. „Hlásím se jako dobrovolnice!“

Na pódiu propuká jistý zmatek. Ve Dvanáctém kraji se neobjevil žádný dobrovolný splátce po celá desetiletí a nikdo si v první chvíli není jistý, jak se v takovém případě postupuje. Podle pravidel může po vytažení jména z osudí zaujmout místo splátce někdo jiný – chlapec, šlo-li o chlapce, či dívka, šlo-li o dívku. V některých krajích, kde vylosování znamená velkou čest, se dychtivě nabízí řada zájemců ochotných riskovat život a přijetí dobrovolníka je komplikovaný proces. Ve Dvanáctém kraji, kde se při pronesení slova splátce každému vybaví výraz mrtvola, však dobrovolníci vymřeli.

„Výtečně!“ jásá Cetkie Trinketová. „Mám ale dojem, že nejprve musíme představit vítěze sklizně, pak se teprve zeptáme, jestli se nenajde nějaký dobrovolník, a nakonec… ehm…,“ její hlas se vytrácí; sama si není jistá.

„Co na tom záleží?“ říká starosta. Hledí na mě s bolestným výrazem ve tváři. Osobně mě nezná, ale vidím na něm, že ví, kdo jsem. Jsem ta dívka, která přináší jahody. Dívka, se kterou možná občas prohodí pár slov jeho dcera. Dívka, která před pěti lety stála schoulená se svou matkou a sestrou, zatímco jí jakožto nejstaršímu dítěti předával medaili za statečnost. Medaili pro jejího otce, roztrhaného na kousky v dole. Vzpomíná si na to?

„Co na tom záleží?“ opakuje chraptivě. „Ať postoupí kupředu.“