Dárce - Recenze na knihu

Série: Dárce 1 (1 of 4)

Originální název: The Giver
Autorka: Lois Lowry

Český překlad: Dominika Křesťanová
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 1993, v ČR 2013
Počet stran: 206

Anotace:

12tiletý Jonas žije ve světě, v němž neexistují války, zločiny, strach ani bolest. Všechno je dokonale organizované, nikdo si kvůli ničemu nemusí dělat starosti, dokonce i povolání dostane každý přiděleno.

Jonas se má stát „příjemcem paměti“, uctívaným strážcem vzpomínek. Podrobuje se výcviku, při němž mu dosavadní příjemce paměti předává to, co nikdo jiný nesmí vědět ani cítit – vzpomínky a zkušenosti předchozích generací, dozvídá se o bolesti a utrpení, ale i o kráse, lásce a přátelství a začíná chápat, že jeho společenství žije v dostatku a bezpečí za cenu totální absence citů a možnosti volby.

A s tímhle vědomím, s poznáním těchto hodnot už nedokáže žít jako dřív...

                                        

Můj názor:

K této knize jsem se dostala díky traileru na stejnojmenný film - The Giver, který bude mít premiéru v září (na trailer se můžete podívat po levé straně blogu). Sice to je jedna z „dalších“ dystopií, kterých je teď všude opravdu přehršel, ale já tento žánr mám ráda a navíc mi připadalo, že v něm je „něco víc“, takže jsem se rozhodla si ještě před filmem přečíst knihu.

Jeden docela podstatný rozdíl bych zmínila hned a to ten, že oproti 25tiletému fešákovi ve filmu, je Jonasovi v knize 12 let. Takže… se tím dostáváme trochu do jiné roviny. To jen abyste byli v obraze ;-)

Příběh nás zavádí do světa, který vskutku vypadá tak dokonale, že to snad víc ani nejde. Opravdu - svět, který pro pozadí svého příběhu Lois Lowry vybrala, je vážně JEDEN Z TĚCH NEJDOKONALEJŠÍCH, které kdy kdo v rovině dystopií stvořil. Nejdokonalejších, ale současně i nejděsivějších. Jeden z důvodů tohoto mého tvrzení najdete v ukázce knihy, kterou si můžete přečíst dole, a řadí se k jedněm z prvních kapitol - přesněji jde o kapitolu č. 5.

Nikde války, nikde nemoci, nikde problémy. Všichni mají své místo, o všechny je postaráno. Není nic, nač by společnost nepomyslela, aby se lidem „dobře žilo.“

Všechny děti od prvního roku (Jedničky) až do 12ti let (Dvanáctky) mají každý rok svůj zvláštní obřad, kterým postupují výš, k dospělosti, k zařazení se do společnosti. Obřad 12tek je nejdůležitější, protože při něm od Rady dostanou přiřazení k povolání, které budou vykonávat po zbytek svého života, dokud nevstoupí do Domu stáří.

Hlavní hrdina - Jonas se na tento den nesmírně těší a je hrozně zvědavý, kam ho Rada zařadí. Jaké pak je jeho překvapení, když je zařazen na to nejváženější místo v celém společenství! Je vyvolen, aby se stal příštím Příjemcem paměti!

Jonas si tohoto vyznamenání na jednu stranu velmi váží, ovšem na tu druhou je trochu zklamaný, že se již nebude moci tak často vídat se svými přáteli, protože na rozdíl od nich bude výcvik pro nové povolání podstupovat odděleně, bude sám jen s Příjemcem paměti (nebo-li Dárcem - protože teď, když se stal Příjemcem paměti Jonas, to z bývalého Příjemce paměti dělá Dárce… chápete, doufám? :-) ) a o ničem z toho, co se během výcviku dozvěděl, nesmí s nikým mluvit. Jonas si ale nakonec uvědomí, že tato čest je opravdu důležitější než cokoliv jiného a svědomitě se na roli, která mu byla svěřena, začne připravovat.

Jedno z pravidel pro nového Příjemce paměti

Během výcviku, kdy jej Dárce obohacuje o vzpomínky na věci, které se staly tak dávno, že už si je nikdo ani nepamatuje, však Jonas postupně dospívá k tvrdé realitě. Kromě toho také konečně vnímá něco, co jej ani nenapadlo, že existuje - barvy, odlišnost, city, hrůzy i radosti skutečného lidství. Pomalu procitá z onoho snu, v němž žije celé společenství a začíná si uvědomovat, že je tady NĚCO OPRAVDU HODNĚ ŠPATNĚ.

Toto zjištění ale není tím nejhorším, na co Jonas přichází. Když si uvědomí, co se děje v celém společenství, jaké hrůzy jsou denně páchány, nemůže s tím totiž VŮBEC NIC DĚLAT - a to je to nejhorší. Jak taky chcete přesvědčit ostatní, že všechna jablka jsou červená, tráva zelená, nebe modré, a že někdo má vlasy rudé, když nikdo nevidí barvy? Jak chcete někomu vysvětlit, co to je sníh, když je ve společenství nastavený jen jeden typ roční doby? Jak chcete někomu popsat krásu kopců, když po celý život neviděl nic než roviny? A jak chcete druhé přesvědčit, že Vyřazení je něco strašného, když jsou všichni od začátku nastaveni tak, že jej vnímají jako přirozené?

Jonas si uvědomuje, že sám nic nezmůže. Najde se ale někdo, kdo by mu pomohl? A za jakou cenu? A jaký osud čeká Gabriela - novodítě, které neprospívá tak, jak by mělo? Co se stane, když si někdo pohrává s tím, co je pro nás tak samozřejmé - co se stane, když někdo může ovládat vaše vzpomínky?

Již během čtení knihy a mnohem více po dočtení jsem dospěla k několika závěrům, o které bych se s vámi v této recenzi ráda podělila. Tak tedy:

za a) Dárce se od ostatních dystopií opravdu liší a to dost podstatě - čím?

Jak jsem psala na začátku, je to především ta SYROVÁ A STRAŠNÁ realita, která na vás spadne, sotva se do četby pustíte. Musím říct, že jsem si četbu užívala v tom smyslu, že jsem se opravdu hrozila toho, že by se dělo to, co se dělo tam. Děs! Pane, jo! Jak já byla ráda, když jsem si uvědomila, že to takto není.

Autorka nám nastiňuje verzi společnosti, v níž nezapomněla opravdu na nic. Svět Hunger Games, Divergence… propracované bezesporu, ale Dárce zachází ještě dál. Zde totiž lidé ani NEMOHOU vědět, co se s nimi děje, protože to kromě 1 člověka neví nikdo. Takže pokud čekáte další vzpouru, kterou Jonas povede, tak jste na omylu. Z toho vědomí, že se nedá nic dělat, mě opravdu mrazilo,

za b) četbu jsem si nesmírně užívala a dovedla jsem děj perfektně procítit - proč?

Autorka je skvělá vypravěčka. Nejen tím, jak příběh přirozeně plynul, stránky letěly a já je jen otáčela a hltala očima jednu za druhou. Jedny z těch nejsilnějších, nejsmutnějších i nejkrásnějších scén se odehrávaly v místech, kdy Jonas trávil čas u Dárce.

Když poznával barvy, pocity, ale i bolest. Nevím, zda to bylo díky traileru, který je (co se týče vizuální stránky například) velmi věrný knize, ale opravdu mi připadlo, že Jonasův život byl před setkáním s Dárcem chudý, černobílý a takřka nezajímavý. Se všemi vzpomínkami, barvami a věcmi se toho začalo dít mnohem víc a vy si uvědomujete (nebo já si tedy uvědomila), jak je náš život BOHATÝ! Lidi, kteří si stěžují na nudu a jednotvárnost života, bych pohlavkovala + je zavřela tam, kde žil Jonas. Pak by teprve získali oprávnění si stěžovat. DŘÍV NE! - ,

c) tento příběh rozhodně stojí za VAŠI POZORNOST.

Kniha není světoborná. To ne. Opravdu si myslím, že třeba taková Divergence se vám bude nejspíš číst líp a budete na ni vzpomínat raději. Já taky ;-) Nicméně, proč si myslím, že je tento příběh v určité rovině rozhodně lepší, než všechny dystopie, které jsem dosud četla? A že jich bylo! - však se můžete mrknout na můj Přehled četby.

V Dárci se nezamilujete a ani v něm nenajdete žádného dalšího Čtyřku či Hurikána nebo Peetu, nebudete hrát o život v aréně, ani vám nepůjde po krku Erick. Ne. Tato kniha skutečně postrádá onu „přitažlivost“ tak typickou pro tento žánr v dnešní době, ale rozhodně stojí za přečtení z toho důvodu, že vás DONUTÍ myslet, zvažovat, uvědomit si všechny „barvy života“, které máte kolem sebe. Zamyslíte se spolu s Jonasem nad cenou života, cenou vzpomínek, cenou možnosti volby, nad krásou okamžiku, nad radostí, láskou, válkou, těmi na první pohled nejobyčejnějšími věcmi.

Díky Vyřazení jsem si třeba VELMI SILNĚ uvědomila přístup dnešní společnosti k (SPOILER) potratům a eutanazii. Můj názor je v obou případech jednoznačně PROTI. A pokud si v těchto závažných otázkách nejste jistí a nevíte, jak se k tomu postavit, třeba vás kniha nakopne o tom popřemýšlet. Protože… dítě není jako 99 % ostatních, zdravých a dokonalých a byly by s ním problémy? ŠUP S NÍM DO SMETÍ (a ne, nepřeháním). Člověk už je starý? ŠUP S NÍM PRYČ! Jistě, eutanazie je o něčem jiném, já vím, ALE zamyslete se nad tím, kde to za pár let skončí? A kde to skončí v zemích, kde je povolena dokonce už i DĚTSKÁ eutanazie?

Styl psaní autorky, jak už jsem psala, je plynulý, svižný - je bravurní vypravěčkou a vy jen sedíte a čtete. Postavy jsou vykresleny dobře. Bohužel - kvůli nastavené společnosti se chovají všechny skoro jako klony a nijak vás asi nepřekvapí, o to více si pak ale užijete postavu Jonase, Dárce a Gabriela. Všichni byli skvělí. A na to, že Gabriel neřekl ani slovo, jsem si jej naprosto zamilovala - takže vlastně ano, zamilovala jsem se i v této knize :-)

Konec byl… hm… otevřenější, než bych bývala byla ráda aby byl. NICMÉNĚ, musím podotknout, že toto je jedna z knih, kdy jsem z toho nebyla naštvaná. Jen trošičku. Ovšem po dočtení autorčina doslovu ze mě i ty nepatrné zbytky naštvání vyprchaly a já si opravdu tento konec vychutnala. Dokonce mám nyní zpětně dojem, že jej Lois Lowry nemohla napsat lépe.

Sice je Dárce 1. dílem série, ale řekla bych, že se skládá spíše z uzavřených příběhů, takže se nebojte, že byste museli čekat na další díly, protože u nás zatím nevyšly. Ale třeba vyjdou :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Velice originální, čtivý příběh, který bych zařadila do povinné četby - tak se mi líbil a oslovil mě. Doporučuji především těm z vás, kteří máte rádi dystopie, chystáte se v září na The Giver, rádi u četby přemýšlíte a chcete opravdu POŘÁDNÝ, INTELIGENTNÍ A SILNÝ příběh.

Vím naprosto jistě, že si Dárce přečtu ještě minimálně 1 nebo i 2x, abych pochopila a vstřebala z něj víc, než jsem pochopila a vstřebala po jednom přečtení.

5 zcela naprosto zasloužených hvězd.

Ukázka z knihy:

Při ranním rituálu, kdy členové rodiny vyprávěli o svých snech, Jonas obvykle neměl co dodat. Málokdy se mu něco zdálo. Občas se probouzel s pocitem, jako by se v noci kolem něj vznášely útržky nějakého příběhu, ale nikdy je nedokázal pochytat a sestavit do celku, který by stálo za to vyprávět ostatním.

Ale dnes ráno to bylo jiné. Měl tu noc opravdu živý sen.

Na půl ucha poslouchal, jak Lily jako obvykle rozvlekle vypráví svůj sen. Tentokrát ji vyděsil, protože se jí zdálo, jak bez dovolení jede na matčině kole a chytily ji při tom stráže.

Rodiče pozorně poslouchali a pak s Lily probírali poučení, jaké si má z takového snu vzít.

„Děkujeme za tvůj sen, Lily,“ pronesl Jonas automaticky obvyklou větu a pokusil se soustředit na útržek snu, který vyprávěla matka. Byl to znepokojivý výjev, ve kterém ji kdosi káral za porušení pravidla, kterému nerozuměla. Společně došli k závěru, že sen nejspíš pramení z pocitů předešlého dne, kdy zdráhavě udělila trest občanovi, který se podruhé dopustil porušení hlavních pravidel.

Otec řekl, že jemu se nezdálo nic.

„Gabe?“ zahleděl se pak do košíku, kde si novodítě po ranním krmení spokojeně brumlalo, připravené k odvozu do pěstounského střediska.

Všichni se rozesmáli. Vyprávění snů začíná u Trojek. Jak to mají se sny novoděti, nikdo nevěděl.

„Jonasi?“ obrátila se na něj matka. Vždycky se ho ptali, i když měl málokdy co vyprávět.

„Na dnešek se mi něco zdálo,“ odpověděl Jonas a s podmračeným čelem se zavrtěl na židli.

„Dobře,“ přikývl otec. „Tak nám to pověz.“

„Podrobnostmi si nejsem úplně jistý,“ začal Jonas. Snažil se rozpomenout na sen co nejpřesněji. „Myslím, že jsem byl v koupelně v Domě stáří.“

„Tam jsi včera pracoval,“ poznamenal otec.

Jonas přikývl. „Ale nebylo to tam jako doopravdy. Ve snu tam sice byla vana, ale jen jedna. Ve skutečnosti jsou jich v té koupelně spousty. Ale bylo tam i ve snu vlhko a teplo. Sundal jsem si halenu, ale nenatáhl jsem si plášť, měl jsem holý hrudník. Potil jsem se, protože tam bylo hrozné teplo. A byla tam také Fiona, stejně jako včera.“

„Byl tam i Asher?“ zeptala se matka.

Jonas zavrtěl hlavou. „Ne. Jen já a Fiona, byli jsme v celé místnosti sami a stáli jsme vedle vany. Smála se, ale já ne. V tom snu jsem se na ni skoro zlobil, protože mě nebrala vážně.“

„V čem tě nebrala vážně?“

Jonas sklopil oči k talíři. Najednou se cítil trochu trapně, i když nevěděl proč.

„Myslím, že jsem se ji snažil přemluvit, aby si do té vany vlezla.“

Odmlčel se. Věděl, že to bude muset povědět až do konce, že je nejen správné, ale především potřebné povědět všechno, co si ze snu pamatoval. Nadechl se a rychle pokračoval k části, která ho uváděla do rozpaků.

„Chtěl jsem, aby si svlékla šaty a vlezla do vany,“ chrlil ze sebe. „Chtěl jsem ji vykoupat. Měl jsem v ruce houbu. Ale ona nechtěla. Jen se smála a říkala ne.“

Podíval se na rodiče. „To je všechno,“ řekl.

„Můžeš nám popsat svůj nejsilnější pocit z toho snu, synu?“ zeptal se otec.

Jonas se zamyslel. Podrobnosti byly neurčité a zastřené. Ale pocity si vybavoval jasně, a když se na ně teď soustředil, zalily ho znovu stejnou silou.

„To chtění,“ odpověděl. „Věděl jsem, že to neudělá. A nejspíš jsem i věděl, že by to neměla dělat. Ale hrozně jsem si přál, aby mě poslechla. Přál jsem si to celým tělem.“

„Děkujeme ti za tvůj sen, Jonasi,“ poznamenala matka po chvíli a podívala se na otce.

„Lily,“ obrátil se otec na dceru, „je čas vyrazit do školy. Mohla bys jít dnes ráno vedle mě a dohlédnout na koš s novodítětem? Mohlo by se nám odkopat.“

Jonas se začal zvedat, aby si sbalil učebnice. Překvapilo ho, že si o jeho snu před poděkováním nepromluvily víc. Ale možní že z něj byli rodiče stejně zmatení jako on sám.

„Počkej, Jonasi,“ zadržela ho matka tiše. „Napíšu ti omluvenku pro instruktora, aby ses nemusel omlouvat sám, že jdeš pozdě.“

Zaraženě se znovu posadil. Zamával otci a Lily, když s Gabem v košíku odcházeli z příbytku. Díval se, jak matka sklízí zbytky ranního jídla a pokládá tác před dveře, aby ho sběrači mohli odklidit.

Konečně se přišla posadit k němu.

„Jonasi,“ řekla s úsměvem, „ten pocit, který popisuješ jako chtění, to byl tvůj první neklid. Čekali jsme s otcem, že to přijde. Stává se to každému. Otci také, když byl v tvém věku. I mě. Jednoho dne se to stane i Lily. A často to začíná snem,“ dodala.

Neklid. Už to slovo slyšel. Vzpomínal si na zmínku o neklidu v Knize pravidel, ale nepamatoval si, jak přesně zněla. A občas se o něm zmínil hlasatel. Pozor. Připomínka, že neklid je potřeba nahlásit, aby bylo možné přistoupit k léčbě.

Nikdy si toho hlášení nevšímal, protože ho nechápal a jeho se podle všeho netýkalo. Nevnímal ostatně celou řadu rozkazů a oznámení, které hlasatel předčítal. Dělali to tak všichni.

„Musím to hlásit?“ zeptal se matky.

Zasmála se. „Už jsi to nahlásil, když jsi nám vyprávěl svůj sen. To stačí.“

„Ale co léčba? Hlasatel vždycky říkal, že je to potřeba léčit.“ Jonas byl nešťastný. Slavnost už byla na dohled, jeho obřad Dvanáctek, a co když bude muset kvůli léčení někam pryč a zmešká ho? Kvůli nějakému hloupému snu!

Ale matka se jen znovu zasmála, konejšivě a laskavě.

„Ale kdepak,“ odpověděla. „Na to stačí pilulky. Přišel čas, abys je začal brát, to je všechno. To je ten lék na neklid.“

Jonas se rozzářil. O pilulkách už věděl. Oba rodiče je brali každé ráno. A brali je i někteří jeho kamarádi. Jednou s Asherem vyráželi do školy, oba už seděli na kole, když vtom vyšel z příbytku Asherův otec a zavolal: „Zapomněl jsi na pilulku, Ashere.“

Asher něco dobrácky zabručel, obrátil kolo a jel zpátky. Jonas na něj čekal.

Byla to jedna z věcí, na které se nehodilo kamaráda ptát, aby člověk náhodou nenarazil na citlivou kategorii odlišnosti. Asher bral každé ráno pilulku, Jonas ne. Vždycky bylo jistější mluvit jen o tom, co je stejné. Bylo to zdvořilejší.

Jonas spolkl malou tabletku, kterou mu matka podala.

„To je všechno?“ zeptal se.

„To je všechno,“ odpověděla a postavila lahvičku zpátky na polici. „Ale nesmíš zapomínat. V prvních týdnech ti vždycky připomenu, že si ji máš vzít, ale pak na to budeš muset myslet sám. Kdybys zapomněl, neklid se vrátí. I ty sny o něm. A někdy je potřeba upravit dávkování.“

„Asher je taky bere,“ poznamenal Jonas.

Matka přikývla. Očividně ji to nepřekvapilo. „To asi celá řada tvých kamarádů z věkové skupiny. Zvlášť ti mužského pohlaví. Zanedlouho je budou brát všichni. I ty ženského pohlaví.“

„Jak dlouho je budu muset brát?“

„Dokud nevstoupíš do Domu stáří,“ odpověděla. „Celou dospělost. Ale zvykneš si na to, za chvíli ti to ani nepřijde.“

Podívala se na hodinky. „Když hned vyrazíš, ani nepřijdeš pozdě do školy. Tak běž a ještě jednou děkujeme za tvůj sen, Jonasi,“ dodala, zatímco mířil ke dveřím.

Jonas rychle šlapal do pedálů a cítil podivnou pýchu nad tím, že už patří do řad občanů, kteří berou pilulky. Jen na okamžik mu bleskl hlavou ten poslední sen. Měl z něj příjemný dojem. Sice se ve všech těch pocitech nevyznal, ale musel si přiznat, že se mu ten neklid, jak ho nazývala matka, vlastně líbil. Když se dnes ráno probudil, přál si cítit ho znovu.

Za chvíli zabočil za roh, a zatímco mu za zády mizel jejich příbytek, znenadání mu z paměti zmizel i sen. Ještě okamžik se s trochou výčitek pokoušel ho zachytit, ale sen byl ten tam i se všemi pocity, které v něm vyvolal.

Neklid se nadobro vytratil.

Obrázky: pinterest.com