Bez naděje - Recenze na knihu

Série: Bez naděje 1 (1 of 2)
Originální název: Hopeless
Autorka: Colleen Hoover

Český překlad: Jana Jašová
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2013, v ČR 2014
Počet stran: 381

Anotace:

Když se sedmnáctiletá Sky seznámí s Deanem Holderem – možná jediným klukem, jehož provází ještě horší pověst než ji – něco se v ní změní. S ním poprvé ucítí něco, co v ní všechny povrchní známosti předtím probudit nedokázaly. Holder ji uchvátí i vyděsí už během prvního setkání, ale hlavně ji dokáže probrat z citové otupělosti, kterou už začala považovat za součást své povahy. A vyvolat v ní vzpomínky na minulost… vzpomínky tak bolestné, že by si přála nechat je dál hluboko pohřbené.

Související recenze:

Bez naděje 2 - Ztracená naděje

Slammed 1 - Život jedna báseň

Můj názor:

Tato kniha mě zaujala v okamžiku, kdy jsem si přečetla její anotaci a hned poté, co jsem si pročítala nadšené (většinou) názory čtenářek, byla jsem si jistá, že opravdu bude stát za to. Vážně stála a jak!

Děj příběhu nás vede k hlavní hrdince Sky, kterou čeká zásadní událost - poprvé nastoupí do školy. Celý život ji totiž její adoptivní máma Karen učila doma, takže se před Sky otevírají dveře do neznáma. Ačkoliv však do školy nechodila, všichni ostatní už o ní slyšeli vyprávět skoro legendy, protože její nejlepší kamarádkou je Six, která střídá kluky skoro jako ponožky a podobné drby kolují i o Sky. Té je to vcelku jedno, protože ona sama ví, jak to je ve skutečnosti.

První den školy proběhne podle očekávání - ne právě slavně, nicméně si Sky i přesto „najde“ Breckin, který jí tak trochu pomůže a stane se jejím nejvíc nejlepším kamarádem na celým širým světě. Šílený den plný změn ale ještě není u konce.

Když jde Sky nakupovat, všimne si u vedlejší pokladny pěkného kluka, který dokonce vypadá, že by kromě hezké tváře mohl mít v hlavě i mozek. On si jí také všimne, ovšem to, co hned vzápětí udělá, Sky pěkně vyděsí. Vyletí za ní z obchodu a dožaduje se, aby mu řekla své jméno… Když mu ho posléze prozradí, vypadá mladík, který se představí jako Holder, pěkně naštvaně, čím Sky zmate tak, až jí jde hlava kolem.

Raději rychle odjíždí a doufá, že jí dnešní den už snad žádné další šoky nepřinese. Aby se dostala do pohody, jde si Sky zaběhat a… z ničeho nic stojí proti Holderovi znovu. Vypadá to, že osud má jiné plány a stejně tak i Holder, jehož vzteklá maska je najednou v nedohlednu a Sky je díky němu ještě zmatenější, ale i… šťastnější. Ovšem všeho jen do času - přesněji do doby, než na povrch začne vyplouvat jedna skrytá pravda za druhou…

Jak už jsem psala, tak tato kniha dostála mým očekáváním, ba co víc - dokonce je PŘEKONALA! Čekala jsem další povedený román (možná trochu povedenější), ale rozhodně ne, že to bude taková smršť pocitů - od těch nejkrásnějších až po ty nejděsivější.

Styl psaní Colleen Hoover se nyní zařadil k jedněm z mých momentálně nejoblíbenějších. Líbí se mi, že děj krásně plyne, nezdržuje se u „ničeho“, nebo neodbočuje někam, kde jedině zdržuje. V knize jsem nenašla žádnou vatu, kterou by autorka použila, aby navýšila stránky.

Kniha je psána v ich formě z pohledu Sky a musím říct, že všechny monology, které vede anebo dialogy s dalšími postavami (nejvíce musím vyzdvihnout ty s Holderem) absolutně nepostrádají logiku a cit. Žádné bezduché kecy, které mi v některých knihách lezou na nervy, žádné nepodstatné řeči, na které zapomenete, sotva otočíte stránku.

Všechny dialogy byly milé, zábavné (nebo vážné - záleží na situaci) a byla radost při těchto rozhovorech být - třeba například naprosto nezapomenutelná scéna v kuchyni :-) Tu jsem si četla opravdu hooodně (moc „o“) krát.

Co se týče postav, tak nemám snad co vytknout.

Sky byla bezvadná hlavní hrdinka. Holka se srdcem na správném pravém (levém) místě. Milý charakter, který si snad ani nelze neoblíbit. Líbil se mi její humor, ale i zranitelnost a otevřenost, ohleduplnost, upřímnost a tvrdohlavost. Ovšem ne taková ta typická pro xy románů, kde si hrdinka postaví hlavu kvůli blbinám. Ne, Sky měla svou hlavu a stála si za tím, co mělo smysl a to mi na ní (a na každém hrdinovi) velmi imponuje.

Holder… chm… ach… hm, jo jo… už píšu! No, co na něj mám říct? Byl prostě skvělý! Zamilovala jsem si ho VELMI RYCHLE. Byl originální, milý, svůj, citlivý, zranitelný, otevřený i uzavřený, vtipný, ochranitelský tak akorát, milující až za hrob. No, prostě, holky - pokud si ho aspoň trochu neoblíbíte, asi s vámi není něco v pořádku :D

Ne, ale teď vážně - jeho charakter byl vyrýsovaný skvěle. Nebyl to žádný typický románový hrdina, který je „krásný jako slunce, až z toho hrdinka slzí nebo se jí podlamují kolena“. Byl to fešák, jasně, ale měl taky ten MOZEK a SRDCE. Což u románových hrdinů aby člověk pohledal. A tím si mě také naprosto získal - tou reálností, ve chvílích, kdy z něj doslova prýštil život i v těch, kdy sekal chyby.

Musím říct, že mě trošičku štvaly jeho neustálé výčitky, kdy na sebe bral vinu fakticky za VŠECHNO, ale na druhou stranu… v jeho kůži, kdo ví, jak by se člověk choval a jak by reagoval.

Charaktery ostatních postav byly rovněž skvěle vystihnuté. Nebyl to ten typ postav, který přímo křičí „jsem tady, jen aby se neřeklo a příběh měl víc lidí.“ Postavy v Bez naději byly rovnocenné, měly svůj život a příběh krásně dotvářely do působivého celku. Každá z nich byla specifická a svá a opravdu nehrozilo, že byste si je pletli nebo z nich byli otrávení. Upřímně mě zajímal osud každé z nich.

A co příběh jako celek? Naprosto si mě získal. Čtivý, příjemný. Milý, bolestný a opravdu silný a krásný. Colleen Hoover ho vytvořila tak geniálně, že i přes jeho vážnost si ho nelze nezamilovat a nejde se při jeho četbě neusmívat. Autorka využila všechny prvky tak bravurně, že stvořila bezkonkurenční román, který hned tak někde nenajdete. Je neuvěřitelně lidský, procítěný a opravdu uvěřitelný. A říkejte si, co chcete, já jsem romantička a budu se za to prát ;-)

Líbilo se mi a ocenila jsem, že kniha nehrála na city a to i přesto, že by k tomu potenciál měla vzhledem k tomu rozuzlení, k němuž dospěla. Myslím, že jsem uronila tak jednu slzu, ale i přesto, že jich nebylo moře, neprožívala jsem příběh o nic méně.

Na to, jak se všechno „vyřešilo“ jsem hleděla s pootevřenou pusou. Byla jsem na tom jako ostatní - taky jsem myslela, že TEĎ UŽ VÍM, jak to je a jak to skončí a pak… PRÁÁÁSK! - oči navrch hlavy a já se snažila posbírat stejně jako knižní hrdinové. Když se nad knihou zamyslíte po jejím dočtení a domyslíte plný dopad obsahu příběhu, tak z toho jednomu běhá mráz po zádech. Tím spíše si pak ale zaslouží obdiv a uznání ti, kteří něco podobného zažili a byli schopní jít dál, protože… No, prostě… Pokud si Bez naděje přečtete, tak mě snad pochopíte.

Ještě musím zmínit 2 věci, které na Colleen Hoover oceňuji.

Tou první je její podání erotických (nebo erotičtějších) scén. Opravdu jsem měla hrůzu z toho, že autorka bude další kopií Paulliny Simons a celé fůry dalších. Naštěstí ne! Colleen Hoover vše popsala bez nějakých nechutností nebo zbytečného milimetrového rozpitvávání každého jednoho pohybu (kdy už pak v některých knihách opravdu uvažujete, jestli anatomický rozbor byl záměr nebo spíš omyl). Jsem tedy opravdu ráda, že autorka dokázala sexu zachovat důstojnost a neudělat z něj nechutnost, jak tomu je u bezpočtu jiných autorů, čímž u mě opět její kniha na žebříčku stoupla.

I když tedy musím přiznat, že mě docela zklamalo to „poprvé“. Ale zase... těžko někoho soudit, pokud se nachází v takové situaci jako hrdinové. Tady si to asi musí posoudit každý sám...

Druhá věc, kterou musím vyzdvihnout je ta, že ačkoliv jde o román, není tak docela předvídatelný. Obvykle všechny romány probíhají podle zaběhnutého scénáře: neznali se - poznali se - dali se dohromady - pohádali se - rozešli se (nebo odloučili) - vzpomínali na sebe, zpytovali svědomí - vrátili se k sobě. TRADÁÁÁ. Jo, tak toto tady tedy nenajdete. Jasně, určité prvky se předvídat dají, ale většina ne (především ona finální odhalení), což je skvělé, udržuje vás to ve střehu, zvědavosti, napětí a těšení se na další kapitolu. Takže další palce hore!

Co říci závěrem? Přečtěte si to! Věřím, že nebudete litovat. Pokud vás příběh přímo nenadchne, tak mám za to, že se vám bude minimálně líbit ;-)

Nezapomeňte taky, že u nakladatelství Yoli vyšel 2. (a poslední) díl této série - Ztracená naděje. Je to stejný příběh, který se odehrává v Bez naději, ale vyprávěný z pohledu Holdera. Takže! Pokud se vám bude líbit Holder, rozhodně si jej nenechte ujít! Já se na něj těšila jak malá a to, jak se mi líbil či nelíbil, si můžete přečíst v některé z příštích recenzí.

Celkové hodnocení:

«««««

Knihu vám VŘELE doporučuji - čtenářům tak od 15 let. Krásný, neotřelý, silný, dojemný, drsný příběh, který může vévodit žánru románů, protože je LIDSKÝ, citlivě napsaný, ale přitom nehraje na city.

Čte se sám, postavy jsou skvěle propracované. Milé dialogy, které nepostrádají logiku a cit a opravdu si je nejde neužívat.

Varování: jak ke knize sednete, sedněte si do co nejpohodlnější polohy - hned tak se od ní totiž nezvednete ;-)

A hodnocení v gifech?

No, asi takhle: 

Můj vztah k Holderovi byl velmi SNADNÝ. V knize se objevil on a u mě se zase objevila tachykardie... které jsem se nezbavila do poslední strany :-)

Máma pryč a Sky plánovala strávit celý víkend u pečení...

... a pak se ozve zvonek a kdo je za dveřmi? Holder!!! :-)

Když jsem se snažila pochopit Holderovo chování...

Když se Sky dozvěděla pravdu...

Když se Holder dozvěděl pravdu...

Když jedna postava SPOILER (otec Sky) „zemře“...

Když se Sky rozhodne SPOILER zůstat u Karen...

A konec sám?

Za tu Holderovu blbou narážku na prášky...

Když to potom zase vyžehlil :-)

A po dočtení...

Ukázka z knihy:

Věděla jsem, že to nedělá naschvál, ale rozptyloval mě celou dobu, co jsem mu četla. Pozoroval mě, díval se, jak se mi pohybují rty, natáčel si na prsty moje vlasy. Podívala jsem se na něj pokaždé, když jsem obracela stránku, a měl ve tváři pořád ten stejný výraz. Sledoval pohyb mých rtů, ale tušila jsem, že nevnímá ani slovo z toho, co jsem četla. Zabouchla jsem knihu a položila si ji na břicho. Myslím, že si toho ani nevšimnul.

„Proč už nemluvíš?“ zeptal se s očima pořád upřenýma na mou pusu.

„Nemluvím?“ opakovala jsem nechápavě. „Holdere, já čtu. To je rozdíl. A vidím, že ty mě stejně vůbec nevnímáš.“

Podíval se mi do očí a zašklebil se. „To se teda pleteš. Já tě vnímám. Možná ne slova, co z tebe vycházejí, ale rozhodně vnímám tvoji pusu.“

Sundal si mě z hrudi, položil mě na záda, sklouznul vedle a přitáhl si mě blíž. Jeho výraz se nezměnil, pořád se díval, jako by mě chtěl sníst. Trochu jsem si přála, aby to udělal.

Zvedl mi prsty ke rtům a začal po nich přejíždět. Byl to neuvěřitelný pocit. Samým strachem, aby nepřestával, jsem zapomněla dýchat. Jeho prsty jako by měly klíč k těm nejcitlivějším místům mého těla.

„Máš krásnou pusu,“ prohlásil. „Nemůžu se na ni přestat dívat.“

„Tak bys ji měl ochutnat,“ popíchla jsem ho. „To by teprve bylo něco.“

Holder pevně zavřel oči a zasténal. Pak se ke mně naklonil a přitiskl si obličej na můj krk. „Mlč, pokušitelko.“

Zasmála jsem se. „To je tvoje hloupý pravidlo. Proč bych ho já měla dodržovat?“

„Protože víš, že mám pravdu. Nemůžu tě líbat, protože líbání vede k další věci a ta zase k další. Takhle by nám všechny tvoje poprvý nevydržely ani do dalšího víkendu. To bys snad chtěla?“

Odtáhl mi hlavu z krku a zadíval se na mě.

„Všechna poprvý? Kolik jich je?“

„Moc zase ne, a právě proto si je chci šetřit. Dost jsme jich už stejně stačili rozfofrovat.“

Naklonila jsem hlavu ke straně, abych na něj líp viděla.

„Jo? A který to byly?“

„Ty nejjednodušší. První objetí, první rande, první hádka, poprvé spolu v posteli, i když se nedá tvrdit, že jsme se spolu vyspali, když spalas jen ty. Ale moc už nám jich nezbejvá. První pusa. První vyspání se spolu, takový to, při kterým budeme oba vzhůru. První svatba. První dítě. A konec. Pak už bude náš život nudnej a všední, takže se s tebou rozvedu a vezmu si nějakou o dvacet let mladší ženu, abych si mohl užívat další poprvý. A ty už budeš jen trčet doma s dětma.“

Pohladil mě po tváři.

„Vidíš, zlato? Dělám to pro tebe. Čím dýl budu čekat, než tě políbím, tím delší doba uplyne, než tě budu muset opustit.“

Rozesmála jsem se.

„Tvoje logika mě děsí. Už mi ani nepřipadáš tak přitažlivej.“

Vyhoupl se nad moje tělo a podpíral se přitom na pažích.

„Už tě ani tak nepřitahuju? To znamená, že ve skutečnosti tě pořád ještě přitahuju dost a dost.“

Zavrtěla jsem se smíchem hlavou.

„Vůbec už mě nepřitahuješ. Jsi mi odpornej. Ještěže mě nechceš líbat, protože bych tě přitom nejspíš pozvracela.“

Rozesmál se a přenesl váhu na jednu ruku. Sklonil ke mně hlavu a přiblížil rty k mému uchu.

„Lhářko,“ zašeptal. „Pořád tě přitahuju a hned ti to dokážu.“

Obrázky: pinterest.com