neděle 19. března 2017

Láska mezi písmenky & Všechno, úplně všechno - Recenze na knihy


Další do rubriky mini-recenzí. Tentokrát na 2. díl série Mezi řádky od Jodi Picoult a Samanthy van Leer - Láska mezi řádky. Nenechte se prosím mýlit, 1. díl této série u nás vyjde teprve letos. A debut od slibné autorky Nicoly Yoon - Všechno, úplně všechno.












Láska mezi písmenky


Série: Mezi řádky 2 (2 of 2)
Originální název:
Off the Page
Autorky: Jodi Picoult, Samantha van Leer

Český překlad: Miroslava Mrázová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2015, v ČR 2016
Počet stran: 347




Anotace:

Co by se stalo, kdyby se princ z pohádky ocitl v našem světě a musel třeba chodit do školy? A naopak, co by obyčejný kluk dělal v pohádkovém příběhu?

Šestnáctileté Delilah se povedlo nemožné – dokázala vytáhnout okouzlujícího prince ze stránek oblíbené pohádky a vyměnit ho za svého kamaráda Edgara. Setkat se tváří tvář s Oliverem bylo jako kouzlo, ale co s takovým princem v našem světě? Přece jen tu máme trochu jiná pravidla, a tak se Oliver musí stát obyčejným klukem a začít chodit do školy, i když ani neví, jak se přechází přes ulici. Zato Edgar se musí vypořádat s rolí chrabrého prince, jehož život se při každém čtení opakuje. 








Můj názor:

Tato kniha mě zaujala svou anotací, protože kterou čtenářku by něco podobného dříve či později nenapadlo :D A ne jednou!

To, jak autorky (matka s dcerou) pojaly celý koncept příběhu a světa, který vytvořily, bylo prostě GENIÁLNÍ. Ta myšlenka mě skutečně nadchla! Otevřete knihu, postavy ožijí a „hrají“ svou roli, ale ve skutečnosti, když je knížka zavřená, jsou všichni přátelé a dokonce přemýšlí o svých čtenářích a s některými i mluví! No prostě kouzelné! Ach! :-)

Hned vzápětí, co jsem po knize sáhla, mě přepadlo rozčarování z toho, že se jedná o 2. díl série Mezi řádky, zatímco ten první u nás vydají teprve letos v létě! No řekněte mi, co tím nakladatelství sledovalo???!!! K vzteku!

Ale ohlédnu-li od tohoto, pak se mi příběh Olivera a Delilah skutečně velmi líbil a užila jsem si ho. Autorky si pro knihu vybraly ich formu vyprávění z pohledů hned 3 hlavních postav: prince z pohádky - Olivera, Delilah a Edgara, který si v pohádkové knížce s Oliverem vyměnil místo.

Co se mi na všech (nejen hlavních) postavách líbilo, tak to, že v podstatě všechny byly fajn, uvěřitelně napsané a milé. Sice se našlo pár otrap, ale kde nejsou, že?

Oliverova postava byla skvělá tím, že se i ve skutečném světě choval stejně galantně jako pravý pohádkový princ. Delilah byla milá a ve spoustě věcí jsem se v ní našla (ano, hádáte správě - především co se týče knih). Edgar byl celkem zajímavý (hodný syn) a myslím, že se k sobě s Jules perfektně hodili. Proto mě tak moc na konci mrzelo, že jim to nevyšlo. I když důvody pro to byly samozřejmě nesporné. Autorky asi chtěly zachovat zdání reálnosti příběhu, aby nespadl do totálního klišé. No, ale i tak mi to bylo líto :-(

Příběh se velmi dobře a rychle četl. Kromě pohádkové sféry jsme se pohybovali i ve skutečném světě, který byl podán vskutku velmi realisticky - nevyhnuli jsme se smrti jedné z postav, ani vážné nemoci postavy další. Celý děj Lásky mezi řádky se v podstatě točí kolem Olivera a Delilah, a jejich radostí i strastí, které zažívají v našem světě a také snahy zachránit Edgarovu maminku před jistou smrtí.

Na knize jsem rovněž ocenila tu pohodu, která z ní vyzařovala. A samozřejmě nechyběl tolik potřebný humor. Opravdu jsem často vyprskla smíchy, zvlášť když jsem si do důsledků uvědomila celý rozsah dané situace nebo hlášky :D Nedočkáte se tady žádného padoucha v pravém smyslu slova, nikdo nebude hrdinům usilovat o život, či se jim za každou cenu snažit zničit štěstí, které mají. Ne, budou čelit prosté realitě života mezi a vně stránek. Právem lze proto tuto knih označit jako odpočinkovou a milou.

Jedna moje část sice po dočtení brblala, že to mohlo být více dramatické a dobrodružné, ovšem jiná má část si ten „klidně“ plynoucí děj vskutku vychutnávala.

Rovněž se mi velmi líbily obrázky pod kapitolami, které vyprávěli Oliver nebo Delilah. A samozřejmě obrázková příloha na konci. Vážně moc pěkné! Klidně takto mohli udělat ilustrace do celé knihy. I když je jasné, že by se tím zase prodražila… Ach jo.

Také ony krátké „úvahy“ mezi některými z kapitol byly skvělé a vypsala jsem si z nich spoustu myšlenek (a některé jsem si opsala celé :D).

A ještě stojí za zmínku krásná a originální obálka. Jsem moc ráda, že CooBoo nechalo tu původní.

Neskutečně se také těším na 1. díl (AGRRR!) a to i přesto, že z něj v tomto díle bylo téměř vše už vyspoilerováno. I tak se nemůžu dočkat, až si přečtu, jak se Oliver s Delilah poprvé setkali, jak z toho musela být Delilah na větvi a jak oba bojovali, aby mohli být spolu. Tak šup šup, ať už je tady léto! :-)



Celkové hodnocení:

«««««

Lásku mezi písmenky doporučuji všem z vás, kteří hledáte nějakou milou a odpočinkovou knihu. Máte-li navíc rádi pohádkové motivy, které se prolínají se skutečným světem, je tato kniha přesně pro vás. Nečekejte žádný dramatický děj, ale příběh, u kterého si odpočinete s milými a sympatickými postavami. A na konci se (možná stejně jako já) budete těšit na 1. díl.











Všechno, úplně všechno


Originální název:
Everything, Everything
Autorka: Nicola Yoon

Český překlad: Vanda Senko Ohisková
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2015, v ČR 2015
Počet stran: 291






Anotace:

Tato originální prvotina vypráví o dívce, která je doslova a do písmene alergická na celý svět. Je zavřená doma, nikam nesmí a skoro nikdo nesmí k ní. Když se ale do sousedního domu přistěhuje nová rodina a s ní i kluk jménem Olly, začíná se odvíjet komplikovaná „lovestory“, která obrátí naruby všechno, úplně všechno, co osmnáctiletá Madeline dosud znala.

Neotřelý milostný příběh je zajímavý i svým zpracováním – obsahuje Madelininy deníkové záznamy, poznámky, tabulky, seznamy či ilustrace.

Ahoj. Jmenuji se Madeline Whittierová a jsem nemocná. Moje nemoc je vzácná a málo známá. Jsem totiž alergická na celý svět. Vůbec nevycházím z domu, nebyla jsem venku celých sedmnáct let. Jediní lidé, které vídám, jsou moje máma a ošetřovatelka Carla. Ale pak se jednoho dne u vedlejšího domu objevilo stěhovací auto. Vykoukla jsem z okna a uviděla ho. Byl vysoký, štíhlý a celý v černém – černé triko, černé džíny, černé tenisky a černá pletená čepice, která mu zakrývala vlasy. Zachytil můj pohled a upřeně se na mě zadíval.






Můj názor:

K této knize mě pro změnu přivedl filmový trailer. A i když v něm pravděpodobně bylo více, než by budoucí čtenář nutně potřeboval vidět / vědět, přesto mě zaujal tak, že jsem hned šla na stránky knihovny a knihu si rezervovala.

Autorka si pro vyprávění svého příběhu zvolila ich formu z pohledu hlavní hrdinky Maddy. Kromě toho je ale celá kniha protknutá spoustami a spoustami obrázků, grafů, tabulek, mailové konverzace, výňatky z Maddyina slovníku a tak dále. Forma knihy je díky tomu velmi příjemná, zábavná, barvitá a neotřelá. Navíc stránky letí neuvěřitelnou rychlostí a vy se ani nenadějete a budete v polovině.

Maddy jako hlavní hrdinka příběhu byla fajn vypravěčka. Upřímná, vtipná a milá. Líbilo se mi, jak se snažila na všechno jít „vědecky“. Rozbor polibku - á la návod hodný jaderných fyziků byla jedna z věcí, díky nimž jsem u knihy lehla smíchy :D Roztomilé! Musela jsem taky obdivovat její odvahu, když doopravdy vyšla ze své bílé klece a utekla s Ollym z domu. Opravdu nevím, zda bych to na jejím místě udělala… Těžko říct. Do kůže této hrdinky a s touto nemocí se nedá tak snadno vcítit. Trochu jsem si při tom vzpomněla na Lociku, ale… ta aspoň neriskovala, že z pobytu venku zemře. Hm.

Olly byl… Olly. Maddyin zajímavý protějšek. Trochu praštěný, milý, vtipný, starostlivý a rozhodně svůj. Po dočtení mi přišlo, že v příběhu dostal méně prostoru než bych chtěla, zvláště v poslední části knihy.

Oba spolu tvořili originální dvojici, kterou bylo zajímavé sledovat. Zejména počátky jejich vztahu, pozvolné přibližování a oťukávání (oklepávání - jak by řekla Kůstka :D) Nicméně… i přesto přese všechno jsem si je nedovedla nějak více oblíbit. Ačkoliv jsem je oba měla ráda, nepronikli ke mně tak, jako třeba jiné postavy. Možná za to mohl onen rychlý postup děje, ne zcela obšírné vyprávění nebo nevím… Zkrátka mi zde něco chybělo - to něco, díky čemu se mnou určité postavy zůstávají stále.

Když jsem Všechno, úplně všechno začala číst, měla jsem určitou představu, jakým směrem by se děj mohl ubírat (díky, trailere) i jak dopadne. Do ¾ příběhu vše probíhalo dle očekávání a pak… BUM! Změna! A já uvažovala znovu a napadlo mě ještě další možné řešení a… BINGO! Trefa. Ale i přesto, že jsem konec uhodla s děsivou přesností, požitek z četby mi to nepokazilo.

Děj ubíhal opravdu velmi rychle, protože autorka se zastavovala jen u těch částí, kde se něco dít muselo - všechnu okolní omáčku jakoby propustila sítem a do knihy dala jen to důležité. Což bylo na jednu stranu dobře, ale na druhou… mi to po dočtení přišlo jako jednohubka, a já bych tak ocenila předkrm, polévku, hlavní chod i dezert. Chm. To ale nic nemění na faktu, že se mi příběh moc líbil a vřele ho budu doporučovat dál.

Mimochodem - já byla tak ráda, že jsem to uhodla! Tenhle konec byl totiž mnohem lepší než mé očekávání. Uff. Asi chápete, že jsem čekala další Hvězdy nám nepřály, ale hodná autorka se nad námi slitovala :-)

Co se týče obálky - není úplně špatná, ale (raději si to dál nečtěte, pokud si nechcete zkazit dojem) mě zkrátka na první pohled připomínala ilustrace s průřezy svalů nebo buněk či orgánů z knih anatomie a fyziologie :D Tady vidíte, co s člověkem provede zdravotnické studium :D

A díky této knize si zase člověk může uvědomit, že zdánlivě tak obyčejné věci jako to, že se můžeme kdykoliv jít projít ven, dát si, na co máme chuť nebo někoho políbit, nejsou zase tak „obyčejné“ a samozřejmé. Zkrátka díky Všechno, úplně všechno můžete objevit další důvod, za co všechno být v životě vděční…

Na film se šíleně těším a pevně doufám, že se jim povede na stříbrné plátno tento příběh převést důstojně.

Trailer na film naleznete po levé straně blogu. Ale pozor! - prozrazuje opravdu hodně, takže ho sledujte na vlastní nebezpečí!




Celkové hodnocení:

«««««


Všechno, úplně všechno je pěkná, originální a velmi rychle ubíhající kniha, která vás vtáhne do děje a až do svého nevšedního konce nepustí. Doporučila bych ji všem romantikům, kteří si rádi přečtou příběh o lásce, jíž brání horší nepřítel než v Romeovi a Julii. A vy si můžete položit otázku, zda hvězdy nakonec budou či nebudou Maddy a Ollymu nakloněny…






Obrázky: google.com, pinterest.com

Hláška, citát









Hláška na týden




(Tým z Jeffersonu nainstaluje kameru do letadla na dálkové ovládání, aby mohli v krajině chytit uprchlého tygra.)

Daisy: „Je tu koza, prasata, taky hodně krav...“

Cam: „Zkuste to omezit jen na exotická zvířata.

Daisy: „Jsem z města. Všechna jsou pro mě exotická.“


Bones




Citát na týden









„Když neselžeš, tak nikdy nepřijdeš na to, jak uspět.“


Once Upon A Time - Hercules



úterý 14. března 2017

Zefill - Knihomol #17


Po dlouhatánské době přináším další fotočlánek do rubriky Zefill - Knihomol. Tentokrát na skvělý závěr ještě lepší série Měsíčních kronik od Marissy Meyer - Winter. Brzy se také můžete těšit na recenzi ;-)






neděle 12. března 2017

Drahokamy - recenze na knižní sérii






❇ ❇ ❇




Kniha: Rudá jako rubín 1 (1 of 3) 
Originální název: Rubinrot
Autorka: Kerstin Gier

Český překlad: Tereza Pecková
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2009, v ČR 2012
Počet stran: 335




Anotace:

Žít v rodině, která je samé tajemství, není pro šestnáctiletou Gwendolyn zrovna snadné. Jednoho dne se s ní zatočí svět a ona se rázem ocitne ve známé ulici, jenže téměř sto let před svým narozením. Vzápětí pochopí, že tím největším rodinným tajemstvím je ona sama. Zbývá jí ale ještě pochopit, jaké nebezpečí člověku hrozí, když se zamiluje napříč časem.




➖➖➖




Kniha: Modrá jako safír 2 (2 of 3) 
Originální název: Saphirblau
Autorka: Kerstin Gier

Český překlad: Tereza Pecková
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2010, v ČR 2012
Počet stran: 350






Anotace:

Být čerstvě zamilovaná v minulosti vážně není dobrý nápad. To si přinejmenším myslí šestnáctiletá Gwendolyn, novopečená cestovatelka časem. Koneckonců mají oba s Gideonem docela jiné starosti. Například jak zachránit svět. Nebo se naučit tančit menuet (A ani jedno není vůbec snadné!). Gwen má sice po svém boku několik dobrých rádců, ale když se Gideon začne chovat tajuplně, je jí jasné, že musí své hormony co nejdříve dostat pod kontrolu. Jinak z toho, že láska nezná čas, nezbude vůbec nic!





➖➖➖





Kniha: Zelená jako smaragd 3 (3 of 3) 
Originální název: Smaragdgrün
Autorka: Kerstin Gier

Český překlad: Tereza Pecková
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2010, v ČR 2013
Počet stran: 411




Anotace:

Gwendolyn má zlomené srdce. Zdá se, že Gideonovo vyznání lásky bylo pouhou fraškou, aby šel na ruku jejich úhlavnímu nepříteli, hrozivému hraběti Saint Germainovi. Ale pak se stane něco naprosto nepochopitelného a Gwennin svět je vzhůru nohama. Jí i Gideona čeká dech beroucí úprk do minulosti, a taky menuety, paruky, kordy a divoké pronásledování a nad tím vším se vznáší otázka, zda se dá stav pokojové fontány vůbec léčit… (pozn. Xemerius se velmi obává, že nikoliv.)





Můj názor:


Tuto sérii jsem si začala číst (téměř na den přesně) před 4 roky. A díky Verunce z Bookish Friendship a jejímu nadšení z ní byla právě tato kniha tou, která mě přivedla zpátky ke čtení. Mám k ní tudíž trochu sentimentální vztah, což ale nijak nemělo vliv na moje hodnocení. Protože má obliba a názor zůstává už roky stejný, onen sentiment se k tomu přidal až nyní :-)

Jsem přesvědčená, že valná většina z vás tuto sérii má již přečtenou, ale pokud se ještě najede někdo, komu se Drahokamy vyhýbaly (nebo jste se snad vy vyhýbali jim), třeba vám tato recenze pomůže znovu zvážit, zda byste po nich přece jen neměli sáhnout ;-)

A proč jsem se rozhodla zahrnout do této recenze rovnou celou sérii? Vzhledem k tomu, že v mém stabilně nadšeném názoru nenastaly žádné výkyvy a také proto, že se děj odehrává v poměrně krátkém časovém rozmezí, přišly mi 3 samostatné recenze opravdu zbytečné. Ale žádný strach, spoilerů se bát nemusíte ;-)


STYL PSANÍ

Styl psaní Kerstin Gier je neskutečně čtivý. Dokud se do samotné četby nepustíte, neuvěříte, jakou rychlostí se vám budou stránky míhat před očima. Autorka pro celou sérii vybrala ich formu vyprávění z pohledu hlavní hrdinky Gwendolyn. Tyto části jsou ale střídány různými flashbacky s dalšími postavami, které jsou vyprávěny většinou er formou. Je nám také umožněno nahlédnout do téže času, v němž se ocitáme s hlavními hrdiny (ovšem v jiné historické době). Kromě toho je celá série vyplněna různými citáty, „historickými“ ukázkami z dokumentů zaznamenávajících některá z dobrodružství jiných  cestovatelů časem, a promyšlenými rodokmeny obou hlavních postav - Monterosovými a de Villiersovými.

Na všech různých reálných historických odbočkách, které jsou v sérii zmiňovány, jde poznat, že si Kerstin Gier s psaním této série skutečně pohrála a věnovala jí spoustu péče. Ocenila jsem i moře narážek na různé filmy, herce, také moderní dobu a vymoženosti ve scénách, kdy byla Gwen v minulosti. Bylo zajímavé sledovat z odstupu (někdy i více jak 300 let), jak se určité věci změnily a dopadly. Jako byste už sami viděli do „budoucnosti“. Třeba zmínky o Titanicu, moru, očkování, dvoření…

Co mě mrzelo a požitek z četby mi trochu kazilo, tak bylo neskutečně velké množství slov „Bože“ namísto citoslovcí. To je opravdu tak těžké vymyslet něco jiného? Nebo si toho všímám jen já jako věřící? Ale zkrátka mi to přijde nefér. Možná by vůbec nebylo na škodu, pokud by se lidé (a tady tedy spisovatelé a spisovatelky) zamysleli nad tím, že jejich knihy čtou i lidé, kteří Boží jméno berou vážně a ne jako pouhý „doplněk“ věty, jen aby tam něco bylo. Copak mají tak omezenou slovní zásobu? Pochybuji. A omluvu stylem že „tak přece mluví všichni“ neberu jako relevantní. Nebo je to snadnější? Tak jak je možné, že třeba (namátkou) Marissa Meyer, Christopher Paolini, Veronica Rossi nebo Daniel Glattauer dokážou psát velmi působivě a vtipně i bez toho neustálého klení či braní jména Božího nadarmo a jako „citoslovcové výplně“?


POSTAVY

Hlavní postavou je již zmiňovaná Gwendolyn Shepherd, jejíž charakter se autorce povedlo udělat velmi svérázný, vtipný, citlivý i silný současně. Jelikož se tato kniha řadí k young adult, nelze se jistě některým aspektům její osobnosti vyhnout, ale musím přiznat, že jsem nenarazila na scény, v nichž by mě vyloženě rozčilovala nebo lezla na nervy. Bavilo mě sledovat její škobrtání i to, že si (stejně jako já) nepamatovala všechny jména a tituly, které v knize padly, což ji pro mě učinilo mnohem více uvěřitelnou a sympatickou. 

Bylo taky skvělé pozorovat, jak si v průběhu série začíná být „jistější v kramflecích“, je připravená riskovat nejen pro svou lásku, ale i pro dobro celého světa. A byla jsem upřímně ráda, že nebyla jednou z těch hrdinek, které dovedou během 2 vět zapomenout na to, jak se k nim mužský odporně zachoval, ale seberou svou důstojnost (i když značně otřesenou) a dají mu to „sežrat“ alespoň o trochu déle (aby si chlapec uvědomil, že se nebude skákat, jak ON bude pískat).

A zatímco Gwendolyn jsem si oblíbila prakticky hned, Gideona de Villierse jsem si v hlavě dlouho škatulkovala jako toho „arogantního zmetka“, protože jeho chování tomu skutečně odpovídalo. Z jeho přístupu jsem byla stejně jako Gwen na horské dráze - chvíli tak, chvíli onak. Nutno poznamenat, že zejména na konci 2. a začátku 3. dílu jsem měla chuť ho něčím praštit. Ale postupem času se nám chlapec sbíral, až se sebral úplně a pak už jsem si mohla dovolit oblíbit si ho jako jednoho z těch mužských hrdinů, na které se nezapomíná.

Jen tak mimochodem - tu ránu, kterou Gideon dostal v Safíru / Smaragdu jsem mu tak STRAŠNĚ přála a ještě mnohem více jsem si užila ty okolnosti a osobu, která mu onu ránu způsobila. THE BEST SCENE EVER :D

Xemerius je jedna z mých NEJ NEJ NEJ oblíbenějších postav této série a všech knižních postav vůbec. (Pokud si tohle čteš, můj drahý Xemeriusi, prosím, snaž se neprasknout pýchou na prach!) Sice jsme se s ním setkali až v Safíru, ale i přesto si mě získal hned, jakmile otevřel svou kamennou pusu. Bezkonkurenční charakter, bez kterého by tato série nebyla tím, čím je. Věřte mi, že díky němu se prosmějete kupami stránek a jeho hlášky i nenahraditelné komentáře vám pokaždé vykouzlí úsměv na tváři. Zkrátka pokud je zde někdo, kdo nemá / nebude mít rád Xemeriuse, měl by opravdu uvažovat o návštěvě psychologa :D

Dalšími mými oblíbenými postavami jsou Lucy a Paul. V Drahokamech spolu tvoří velmi silnou, skvělou dvojici. Některé jejich scény mě přinutily culit se jako ťuldu neúměrně dlouhou dobu anebo málem brečet smíchy.

Ostatní postavy děj dotvářely do skvělého celku, v němž všechno mělo své místo a vše fungovalo tak, jak mělo. Nechyběla tedy bezvadná kamarádka Leslie, nepříjemná, zahořklá a lehce zákeřná sestřenka Charlotte, přátelský duch James a roztomilý mladší bratr Raphael.

Padouch, který se nám v této sérii objevuje, je skutečně padoušský. A musím podotknout, že je mi ho skoro - SKORO - líto. Celé své bytí a celou svou existenci totiž prodchnul tím, že něco a někoho podceňoval a šeredně na to dojel. Zmetek. Dobře mu tak :D Co jiného by mu taky člověk mohl přát?


PŘÍBĚH

Příběh celé série se točí kolem cestování časem a tajemného chronografu, takže počítejte s tím, že se podíváte do různých (někdy i hrůzných) období naší historie. Někdy to bude veselejší cesta, jindy strastiplnější. Ale vždy zajímavá.

Budete svědky toho, jak se vše zamotá, když se cesty našich hrdinů z budoucnosti budou prolínat v minulosti, kde ještě někdy narazí na svoje já z dávných dob budoucnosti v minulosti. Že vám z toho jde hlava kolem? Ale nebojte! Kerstin Gier drží otěže příběhu pevně v rukou, takže se neztratíte, ale budete si elapsování maximálně užívat ;-)

Nebudou chybět ani honičky na koních, šermířské souboje, lstivé intriky hlavního padoucha a spousta dalšího ;-)

Pokud se pro Drahokamy rozhodnete, připravte se na to, že Rubín bude na děj poněkud chudší proto, že staví základy pro celou sérii a její zákonitosti. Následující Safír a pak samozřejmě Smaragd však vše plně nahradí, takže z nic-se-neděje nemusíte mít strach.

Moc jsem nevěřila, že je možné napsat uvěřitelný a řádně propracovaný příběh v tak krátkém časovém rozmezí, jaké si autorka vybrala (pár týdnů), ale povedlo se jí to na jedničku. Romantická linka sice letí rychlostí blesku, ale vzhledem k tomu, že se jedná o tak super sérii, rozhodla jsem se pro tentokrát psychologické nuance nerozebírat a zkrátka si knihy užívat. Nutno podotknout, že toto je jeden z mála případů, kdy jsem to skutečně dokázala a to už taky něco znamená :D

Jak už jsem zmiňovala, tak příběhu nechybí hory humoru (díky, Xemeriusi), notná dávka romantiky a lásky přesahující hranice času. Pořádně propletená zápletka, jejíž nitky budete postupně rozmotávat s neskutečně milými a nezapomenutelnými postavami, které si zamilujete a zůstanou s vámi i po dočtení. A na konci možná budete smutně pomrkávat a posmrkávat a myslet na to, jaké štěstí, že si ten příběh můžete zase někdy přečíst znovu ;-)


DOPORUČENÍ

Tuto sérii bych doporučila všem, které zajímá tématika cestování časem. Skoků - elapsování - v čase je zde opravdu hodně, takže si užijete mnoho různých postav, historických období a z nich vyplývajících komických (i jiných) situací. Dále samozřejmě vřelé doporučení pro všechny romantiky, které neuspokojí pouhý ubohý náznak nějakého jakžtakž citu, ale těch, kteří hledají lásku až za hrob. Pokud také hledáte knihu, u které se chcete zasmát a navíc díky postavám, které trousí hlášky jednu za druhou, jste rovněž na správné adrese.

A samozřejmě nelze nezmínit naprosto originální, překrásné obálky, na které je zkrátka radost pohledět. Jsem moc ráda, že nakladatelství CooBoo nechalo původní verzi, protože je dle mého dokonalá. Přímo dekorativní kniha, která rozjasní každou knihovnu ;-)


Poznámka:

Všechny 3 knihy byly rovněž převedeny na filmové plátno, takže se můžete do příběhu Gwen a Gideona ponořit ještě i v této verzi.


Rubinrot                    Saphirblau                    Smaragdgrün





Za sebe osobně musím říct, že z Rubínu jsem byla nadšená, protože velmi věrně kopíroval knižní předlohu. Nicméně se Safírem už jsem tolik spokojená nebyla a u Smaragdu jsem skřípala zuby.

Hlavní představitele (Mariu Ehrich a Jannise Niewöhnera) jsem si velmi oblíbila a podle mě se do svých rolí perfektně hodili. Nicméně scénáře ke zbývajícím 2 dílům potenciál z knih (mírně řečeno) přizabily. Pokud by se tvůrci více drželi knižní předlohy, jsem si jistá, že by čtenářskému i diváckému publiku prokázali větší službu. Co naplat. Naštěstí tu máme pořád knižní jistotu ;-)





Celkové hodnocení:

«««««


Drahokamy si užijí jak čtenáři mladší tak starší. Série je plná milého humoru, historie, kouzelných postav, velké lásky a boje o ni. Děj vám bude ubíhat před očima a ani se nenadějete a budete na konci - s pocitem, že tento příběh stál skutečně za to a nejspíš budete mít chuť přečíst si jej znovu, případně skočit na další sérii (či knihy) od Kerstin Gier.



Hláška, citát







Hláška na týden





„Očividně máte příkazy z Ministerstva zahraničí, abyste celý tenhle diplomatický nepořádek odstranil z USA do Kolumbie. Víte, co? Nic neříkejte, jen pokud mám pravdu, tak prostě... dál dýchejte.“



Bones - Booth




Citát na týden







„Měl bys zůstat a bojovat, pokud jde o ostatní. Ale pokud jde o tebe, není na škodu někdy i utéct.“


Bones - Booth


čtvrtek 9. března 2017

Top Zefill 2017




Zde se můžete podívat na knihy, které se zde na Zefillu zatím dostaly do těch NEJ v letošním roce 2017.

Název každé knihy je současně odkazem na její recenzi (pokud jsem ji již publikovala) zde na blogu, kde si o knize můžete přečíst víc ;-)












středa 8. března 2017

Dědička ohně - Recenze na knihu


Série: Skleněný trůn 3 (3 of 6)
Originální název: Heir of Fire
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2016
Počet stran: 536







Anotace:

Královna, nebo zrádce? Jen ona sama rozhodne. Celaena Sardothien přežila smrtící soutěž a zlomené srdce, ale za jakou cenu. Nyní se musí vydat na cestu do nové země, aby se poprala s temnou pravdou… pravdou o jejím dědictví, které jí může navždy změnit život a budoucnost. Mezitím se shromažďují temné síly s cílem zotročit si celý svět. K tomu, aby je Celaena porazila, musí najít sílu jak k boji s vlastními vnitřními démony, tak také sílu k boji se zlem, které bude brzy vypuštěno.










Můj názor:

Po překvapivě skvělé Půlnoční koruně jsem se na pokračování série nemohla dočkat. Naštěstí mě od něj dělilo jen pár měsíců, takže se čekání dalo vydržet.

STYL PSANÍ

Přestože jsem si 2. díl opravdu užila, nečekala jsem, že by se moje nadšení mohlo ještě zvýšit, ale stalo se. Sarah J. Maas v Dědičce ohně předčila má očekávání. Tentokrát byla kniha obohacena o pohledy několika nových postav - o pár z nich v průběhu série již padla zmínka, zato s jinými jsme se setkali skutečně poprvé. A právě tyto úseky a neznámé prostředí, které s sebou nové postavy přinesly, mohly z velké části za to, že udržely mou pozornost, napětí a zvědavost na maximum.

Nyní opravdu lze pochopit onen pozvolný rozjezd v 1. dílu, který nás musel připravit pro to, co přišlo teď (snad kromě Celaenina chování, ale k tomu se už vracet nechci).
                                                                                                  
POSTAVY

Celaenina postava si v tomto díle skutečně hodně zkusila. Z přiopilé, špinavé, vyždímané a přidrzlé osoby na začátku se nám v průběhu děje měnila v ženu, kterou se již za nedlouho (nebo za dlouho?) měla či bude muset stát. Vývoj jejího charakteru v Dědičce ohně byl perfektní. Opravdu se mi velmi líbilo, že jí to, co se ji Rowan snažil naučit, tak dlouho nešlo, že „padala na hubu“ a musela se pořád dokola zvedat. Trošku jsem si při tom vzpomněla na Eragona. A podle mě je tohle známka dobře promyšlené postavy - to, že hrdinovi či hrdince nestačí se soustředit 2 kapitoly a najednou se z něj nebo z ní stane ten největší „borec“, který už všechno umí a svou sílu dokonale ovládá.

Dál jsem na Celaeně ocenila, že na Rowana pohlížela opravdu jako na otráveného samolibého zmetka, který dostal za úkol ji učit a byl z toho nadšený jak houba ze sucha. Ani náznak nějakého romantického citu, díky čemuž jsem si oddechla, protože jsem v sobě živila naději, že se Celaenin vztah z Chaolem ještě nějak vzkřísí.

O jejím pobytu v Mlžných skalách s výcvikem, tvrdou prací a tak trochu detektivním pátráním po těch, kteří za sebou nechávali mrtvá těla, bylo opravdu velmi zajímavé číst. A co na tom bylo nejlepší, tak to, že jsem tomu dokázala uvěřit - nic nebylo unáhlené, nikdo nic nedostal zadarmo, vše bylo pěkně pozvolné… Zkrátka pastva pro čtenářskou duši :-)

Chaol mě v tomto díle opravdu lehce rozčiloval. Ta jeho nerozhodnost, to jeho zaslepené pochodování po jedné cestě bez náznaku pohledu stranou na další odbočky…!!! Mám pocit, že nebýt Aediona s Dorianem, tak by se nejspíš vážně vrátil do Anielle a dělal, kdo ví co! Ovšem čím více jsme se blížili ke konci, tím více se mu otevíraly oči a měnilo smýšlení, takže v závěrečné sekvenci jsem mu držela pěsti a trnula z něj jako o život.

Aedion alias Vlk severu nebo také Celeanin bratranec. Už ani nevím, jestli jsem mu to jeho divadlo ze začátku spolkla, ale spíše si pamatuji na to, že jsem si ho oblíbila prakticky chvíli poté, co nezabil Chaola :D A pak už to šlo rychle - přibyl na listinu mých oblíbených postav. Jeho oddanost a věrnost byla dojemná. A to, co udělal na konci, mi vážně zlomilo srdce.

Dorian byl v tomto díle roztomile nebezpečný. Jeho vztah se Sorschou byl kouzelný, něžný a člověk by se u něj málem rozplynul. Bylo to téměř až moc krásné na to, aby to mělo dlouhé trvání, což se… potvrdilo. Páni, jak já u toho zuřila a zoufale skučela. Ach jo!

Postava, která mě neskutečně překvapila, byla čarodějnice Manon Černozobá. Skrz naskrz záporná postava, kterou jsem si… oblíbila. To se mi ještě nestalo. Nejprve jsem si myslela, že mě části s ní budou nudit, ale naopak. To, jak jsme se seznamovali s klany čarodějnic, bylo děsivé i strhující současně. A pak část, kdy si vybírala svého wyverna - mnoho čtenářů to srovnává s Jak vycvičit draka. No, upřímně :D něco na tom bude. I tuto část jsem si hrozně užila. To, jak Manon nejprve chtěla Tita a pak si postupně uvědomila, že je pro ni tím pravým právě Abraxos, v sobě mělo skutečné kouzlo. A už tehdy mi něco říkalo, že její charakter přece jen možná nebude tak černočerný jak se zdá… A Abraxosova záliba v květinách? Je třeba dodávat víc? :-)

Rowan Whitethorn. Nesmířím se s tím, že mu budu říkat Jeřáb. Něco jako bagr nebo strom? Jděte s tím k šípku! Jeho postava byla… HUCH. Jak to jen vyjádřit? Na začátku neskutečně sebejistý A zapšklý A ubručený A sleduj-jsem-nad-věcí vílí princ, který se postupně propracovával k mnohem lidštější verzi díky Celaeně a jejich společně strávenému času a bitvám, které spolu museli vést a bok po boku v nich přežívat. Nevím proč, ale měla jsem z něj lehce podobný pocit jako z Wardena v Kostičasu od Samanthy Shannon (jinými slovy: i když se choval jako syčák, nedovedla jsem na něj být doopravdy naštvaná - spíš mě jeho charakter pomalu, ale zato jistě, přitahoval).

Rowan je zkrátka jedním z těch tajemných bojovníků, na které jakmile jednou narazíte, tak už je z hlavy nepustíte. Takže asi nějak takto :-) Závěrečná část Dědičky ohně mi působila hotová muka (mrcha, Maeve), která se následně přetavila do totálního nadšení (Rowan zproštěn krevní přísahy!), pak do skutečné radosti (Rowan se okamžitě svázal novou přísahou s Aelin - princ zjevně nedokáže být ani chvilku na svobodě :D) a pak lehkého otrávení, když ho Celaena požádala, aby s ní nejezdil zpátky do Zlomuvalu. ARGR!

PŘÍBĚH

Četba Dědičky ohně se podobá výstupu na vysokou horu. Čím výš jdete, tím je výhled úchvatnější, tím hůř se vám dýchá a tím víc si přejete být už nahoře, ale současně si tu cestu užíváte.

Konečně jsme měli možnost nahlédnout do Celaeniny minulosti a zjistit, jak a proč se dostala tam, kam se dostala. Malou škvírkou jsme spatřili kousek jejího šťastného i trochu trpkého dětství, které se záhy mělo změnit v noční můru. V této části flashbacků bylo skvělé sledovat, jak se cesty našich 3 hlavních hrdinů protnuly.

Když jsme se se všemi postavami dostali k závěrečným scénám, tak mě téměř u všech polévala hrůza a děs. Nejvíce mě zdrtila scéna, v níž byl Chaol, Dorian a Aedion. To bylo tak STRAŠNÉ a KRUTÉ a NERVYDRÁSAJÍCÍ. Zkrátka a jednoduše konec hodný S. J. Maas.

A jak už to tak bývá, čím hůře jeden díl skončí, tím více se těšíte na pokračování a doufáte, že se to nějak dá do pořádku. Přece musí! No ne?

DOPORUČENÍ

Rozhodně doporučuji všem, kteří četli Skleněný trůn a Půlnoční korunu. Pokud jste tyto 2 díly nečetli, s Dědičkou určitě nezačínejte, jinak budete zmatení ještě víc než lesní včely.





Celkové hodnocení:

««««« + «««

Dědička ohně zvedá sérii Skleněný trůn laťku opět o něco výš. Kniha je plná rychle ubíhajícího děje plného napětí, intrik a nelehkých cest, kterými se většina postav musí ubírat. Společnost vám při tom budou dělat bezkonkurenční nové postavy v čele s Rowanem, Aedionem a Manon. Počítejte s drsným koncem, který vás nenechá v klidu, dokud nesáhnete po dalším díle - Královně stínů.