neděle 28. května 2017

Královna stínů - Recenze na knihu


Série: Skleněný trůn 4 (4 of 6)
Originální název: Queen of Shadows
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ilona Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2015, v ČR 2016
Počet stran: 650







Anotace:

Královna je zpět. Nastal čas se pomstít!
Ztratila všechny, které milovala. Celaena Sardothien se vrací zpátky do říše a jediné, po čem touží, je pomsta. Brzy si ovšem uvědomí, že ve hře je mnohem víc – musí osvobodit prince Doriana, kterého pomocí magie ovládá král ze skleněného hradu. Musí zjistit příčinu královy moci! Ale hlavně nesmí zklamat svůj lid, který do ní vložil veškeré naděje.








Související recenze:









UPOZORNĚNÍ - recenze obsahuje spoilery ze všech 3 předchozích dílů. Spoilery z tohoto dílu jsou zaběleny.






Můj názor:

Pokud jste četli mou recenzi na Dědičku ohně, pak víte, že jsem z ní byla nadšená a nemohla se dočkat pokračování této úžasné série. Prozatím to vypadá, že se S. J. Maas s každým dalším dílem překonává. Nyní mám totiž za to, že Královna stínů je dosud rozhodně tím nejlepším dílem série. Proč?

STYL PSANÍ

Autorka zůstává věrna nastavenému stylu - tedy er formě pohledem několika postav. Ve 4. díle se nám jejich počet opět rozrostl díky novým tvářím - Elide  a Lysandře. Pak tu máme již tradičně pohled Aelin, Rowana, Chaola, Aediona a Manon. Dorianovy kapitoly jsou v tomto díle ve většině případů velmi temné a prostoupené mlhavým oparem. Těm, kteří četli Dědičku, je jistě jasné proč.

Pokud bych to měla shrnout, řekla bych, že tento díl byl „vymazlený“. S. J. Maas do něj v perfektní rovnováze zařadila všechny prvky, které činí fantasy knihy tak skvělé. Máme zde spletitou historii celé Erileay a všech jejích bytostí, seznamujeme se s dalšími postavami a jejich komplikovanými vztahy a vazbami, romantická linka zde začíná vystupovat silněji, nechybí ani humor a samozřejmě dobrodružné a akční sekvence, jejichž počet je v tomto díle z celé série jednoznačně nejvyšší.

Královně stínů nadmíru vyniká geniální vypravěčský styl S. J. Maas stejně jako její schopnost rozdělení děje celého příběhu do každého dílu série. A znovu musím napsat, že ten pozvolnější začátek v prvních 2 dílech lze nyní s odstupem pochopit. Smekám, tleskám a 3x volám HURÁ a SLÁVA.

POSTAVY

Aelin v tomto díle předvedla celou škálu odstínů své povahy. Upřímně přiznávám, že na začátku jsem měla chuť jí vrazit pár facek. Většina čtenářů nadávala na Chaola a jeho „blbost“, nicméně dle mého názoru by si proplesknout zasloužili oba. Naštěstí se s postupujícím dějem naše královna uklidnila, za což lze vděčit především Rowanovi a také Aedionovi. Líbilo se mi, že přes svou drsnou slupku nechala sem tam prosvitnout i tu obyčejnou, lidskou a zranitelnou. I když to byly pouhé záblesky, prozářily ji a učinily její charakter mnohem reálnější a sympatičtější.

Co musím ocenit tak její netradiční „královské“ chování. Fire breathing bitch queen - není lepšího titulu, který by ji vystihl lépe ;-)

Chaol (kromě zmíněného chování na facku na začátku) se zde konečně vyloupl a se změnou, kterou prodělal, jsem se smířila. Připravovala jsem se na to, že autorka jeho „vývoj“ přežene nebo požene uměle někam, kam ho chce dostat, ale nestalo se tak. Vývoji jeho postavy jsem byla schopná věřit a nemohla jsem se na něj posléze zlobit. Mám dojem, že cesta, po níž se vydal, vyplynula logicky z nastalých situací a nejspíš k ní již od 1. dílu směřoval.

Ale ovšem - konec mi přivodil slzy a opravdu jsem na 99 % věřila, že ho král zabil. To, že na konci nemohl chodit, bylo strašné, ale pořád lepší než kdyby byl pod drnem. Navíc věřím, že se z jižního světadílu vrátí v plné síle. Samozřejmě doufám, že přítomnost Nesryn tomu výrazně napomůže :-)

Aediona jsem si v tomto díle zamilovala ještě víc. Naprosto okouzlující vílí bratranec, oddaný své královně a vlasti - přičemž pro ně neváhá udělat první poslední. Líbila se mi jeho lehce arogantní sebejistota a humor, kterým osvěžil téměř každou scénu, v níž se objevil. Myslím, že každá královna či hrdinka by si někoho takového zasloužila mít po svém boku.

Lysandra - nová postava, která si prošla pěkným svinstvem. Její život by se dal přirovnat k mnoha věcem kromě jednoduchého. Posléze neocenitelná přítelkyně a bojovnice. Její postava rozhodně příběhu prospěla. Člověk ji musel litovat pro vše, co si vytrpěla, ale o to více ji pak musíte obdivovat pro to, že nezahořkla, ale byla stále schopná soucitu a obětování se. Velmi se mi líbilo její pouto s Evangeline a to, čím se na konci stala. S Aedionem se k sobě budou jistě skvěle hodit :D A nejen proto, že na sebe ihned vzala podobu přízračného levharta neboli toho, čeho se chudášek Aedionek bál :D

Na Rowana jsem v tomto díle čekala jako na dítě na Vánoce. Trochu jsem se bála, že se objeví až za půlkou knihy, moje obavy se však naštěstí nenaplnily. Sotva díky jeho smíchu utichli hlodavci, hned se mi kniha četla líp. STRAŠNĚ mi chyběl! Vážně miluju jeho postavu. Smrtící vílí válečník s tvrdým vojenským výcvikem neváhající zabít kohokoliv, kdo by se na jeho carranam křivě podíval. A na druhou stranu zamilovaný mužský, který si sem tam musel jít dát studenou sprchu, aby se trochu zchladil. Rovněž mě překvapila jeho záliba v oleji :D :D :D BEST SCENE EVER!!!

Rowan se nezdá, ale opravdu má VELKÝ smysl pro humor. Všechny ty náznaky a narážky, které na první pohled vypadají jako nic moc, ale stačilo, abych se nad nimi více zamyslela a už jsem šla do kolen :D

Manon jsem si zde užila mnohem více než v Dědičce. Její charakter je jedním z těch nejlépe podaných. Prohnaná čarodějnice, která má na první pohled srdce z kamene, ovšem na ten druhý se stará o všechny, kterým se podaří být v její blízkosti o něco déle a ukázat jí cenu svého charakteru. Její vztah s Abraxosem byl kouzelný. Její přátelství s Elide nečekané, ale skvělé! Stejně tak její pouto s Asterin - u scény, v níž jí Asterin řekla pravdu o lovci, do něhož se zamilovala a o dítěti, které ztratila a jak ji Manonina babička potrestala, jsem měla opravdu slzy na krajíčku. A korunu tomu pak nasadilo její seznámení s Dorianem. Oh, dear! U této scény jsem se rozpouštěla na podlahu. „Hello, princeling.“ - „Hello, witchling.“ Óóóh :-)

Elide - jedna z nejjasnějších hvězd planoucích v tomto příběhu. Její postavu je nemožné si neoblíbit. Velmi jsem obdivovala její houževnatost, statečnost a to, že se nevzdala navzdory ničemu. A už se NEMŮŽU NEMŮŽU NEMŮŽU dočkat, až se setká s Lorcanem. Já vím - spoileruji sama sobě z nadcházejícího 5. dílu, ale tomuhle zkrátka nešlo zabránit. Taková drobná, milá a statečná dívka a takový… zmetek. Huch. Už aby ho měla na vodítku :D

Nesryn - další z nových postav, o níž se dozvíme docela dost. Její charakter pro mě byl takový… nemastný neslaný. Jsem sice ráda, že Chaol nebude sám a jsem ráda, že udělala takový kus práce, pomohla zachránit Rowana atd. Jenže… nějak víc mě nezaujala. Pohlcená prací a zaměřená na jasně daný cíl. Myslím, že jsou pro sebe s Chaolem jako stvořeni.

Arobynn Hamel je postava, u které NECHÁPU, jak ho někdo může mít rád. Vážně mi z něj bylo zle a měla jsem jedinou touhu: někde ho zakopat, kdekoli. Takový zmetek, hnusák a ještě jednou zmetek. Brr!!!

Vévoda Perrington a král Adarlanu - no, co k našemu zlému duu dodat? Nečekaný zvrat! Opravdu jsem měla oči navrch hlavy, protože tohle… WAU. Hrůza, ale velice pěkně promyšlený tah S. J. Maas.

PŘÍBĚH

Děj Královny stínů začíná pozvolna, ale s každou stránkou nabírá na dramatičnosti a napětí. Nejprve se setkáváme s Aelin, která se snaží špehovat Chaola a najde ho v nečekané společnosti Arobynna Hamela. S ním je pak nucena uzavřít nevyhnutelné spojenectví, které však následně vede k jeho zkáze. Jsme svědky neskutečně zajímavé a nervydrásající akce na osvobození Aediona. Pak nám autorka dopřeje trošku klidu, jen abychom se mohli radovat (a volat HURÁ) z Rowanova návratu. S Rowanem se na scéně objevuje nečekaný a nezvaný host v podobě Lorcana, který nadělá nepěkné problémy.

Hrdiny příběhu však to nejtěžší teprve čeká - musí skoncovat s Arobynem, získat třetí klíč Sudby, pokusit se zachránit anebo zabít Doriana a osvobodit magii. Navíc pro každý z těchto úkolů je nutné udělat spoustu dílčích kroků, takže již z toho můžete vidět, že nuda je to poslední, co by vás u tohoto dílu čekalo.

Královně opravdu nadmíru vyniká propracovanost příběhu, kterou do ní autorka vetkla. Některé věci již zapadly na své místo a otevírají se před námi šokující odhalení, zato jiné se nám zde pouze lehce rýsují, aby nás bezpochyby plnou měrou zasáhly v dalších dílech.

Opravdu jsem ocenila, že zde romantická linka dostala více prostoru a to nejen jedna! Kromě Aelin s Rowanem, jejichž vztah se z přátelství přetavil do něčeho silnějšího, se nám zde zaselo semínko pro vztah Aediona s Lysandrou, Chaola s Nesryn a Manon s Dorianem.

Ještě co se týče Aelin s Chaolem - musím říct, že nemám ráda, pokud se mění partneři, zvláště pokud daná dvojice vypadala tak slibně a silně, ale ZDE v této sérii vskutku chápu, proč to autorka udělala. Zatímco Chaol se zdá zrozený pro úkoly a práci, na nichž si skutečně zakládá, Aelin k sobě potřebuje někoho, kdo se jí vyrovná, plně ji pochopí a bude ji moct podepřít a pozvednout. A to Chaol opravdu nesplňuje, jakkoliv moc by se mohl z „pouhých“ lidských sil snažit.

Humor zde také nechybí a můžeme za něj vděčit (na první pohled) nepravděpodobné dvojici Rowan + Aedion. Když ti dva byli pohromadě, bylo téměř jisté, že zazní nějaká perla, která vás donutí se smát nahlas a současně pěkně odlehčí napjatou situaci či téma hovoru.

A konečně to, co činilo tento příběh tak nezapomenutelným a skvělým - dobrodružné a akční sekvence. Tyto části byly tak bravurně napsané, že jsem u nich trnula a musela se sem tam vydýchat, abych vůbec byla schopná v četbě dál pokračovat. Nejlepší samozřejmě na konec - průnik do skleněného hradu, boj s a o Doriana, boj se samotným králem. HÚÚCH! Bylo mi pěkně horko a současně mě mrazilo. Autorka si pro nás připravila opravdu pěknou kupu perných chvil, kdy jsem vskutku nevěděla, čí jsem a chtěla jsem to mít přečtené stejnou měrou, jakou jsem to mít dočtené nechtěla. A přesně díky tomuto můžete poznat, že čtete skvělou knihu.

Jelikož se ale všechno začíná dost vyostřovat, musíte počítat s tím, že některé části jsou drsnější a nechutnější - mám na mysli především „pokusy“ s čarodějnicemi. Pokud tedy máte slabší povahu, pozor!

DOPORUČENÍ

Královnu stínů rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi sérii Skleněný trůn. Pokud jste byli zklamaní 1. dílem, nevzdávejte to. Již 2. díl Půlnoční koruna je MNOHEM lepší, Dědička je skvělá a Královna strčí oba hravě do kapsy.

Pokud jste předcházející díly nečetli, s tímto počkejte, protože vám jinak unikne víc jak polovina souvislostí.





Celkové hodnocení:

««««« + «

Královna stínů se rozhodně řadí k (dosud) nejlepší části série Skleněný trůn. Obsahuje všechno, co si lze od fantasy knihy přát - perfektní rozplétající se (a dále se zaplétající) děj, skvělou skupinu uvěřitelných postav, romantiku a lásku až za hrob, humor, drama a pořádnou akci, silná přátelství a konec, po němž budete toužit po pokračování.

Kvůli některým scénám bych ale knihu nedala čtenářům mladším 15 let.








Gifová recenze:



středa 17. května 2017

Dárek z pravé lásky & Kocourova tajná mise - Recenze na knihy


V dnešní mini-recenzi se vrátíme zpátky do zimy s knihou Dárek z pravé lásky: 12 zimních políbení od kolektivu autorů v čele se Stephanií Perkins. Druhou knihou pak bude Winston: kocourova tajná mise od spisovatelky Frauke Scheunemann.







sobota 13. května 2017

Zlodějka knih - Recenze na knihu


Originální název: The Book Thief
Autor: Markus Zusak

Český překlad: Vít Penkala
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2007, v ČR 2009
Počet stran: 526








Anotace:

Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt.

Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce.

Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem.





Související recenze:







Můj názor:

První přečtení, zhlédnutí filmu, re-reading po více jak 2 letech a konečně je tu recenze. SHAME ON ME! Ve skutečnosti jsem tuto recenzi opravdu odkládala, protože jsem se bála, že své pocity a dojmy nevystihnu správně a že se mi ji nepodaří napsat tak, jak bych si přála. Nakonec jsem to všechno hodila za hlavu, a ačkoliv tato recenze nejspíš nebude ideální, snaha tu rozhodně byla :-)

Chtěla jsem si vzpomenout, jak jsem se k této knize dostala, ale už nevím. Mohly za to snad nadšené reakce čtenářů? Či trailer na film? Možná oboje? Nevím. Každopádně si pamatuji, že jsem se tehdy rozhodla nejprve si přečíst knihu a pak zhlédnout film. A dokonce jsem byla tak akorátní, že jsem si nejdříve přečetla první Zusakovu knihu - Posla a pak teprve přešla na Zlodějku. Ale už dost vzpomínání, pojďme na recenzi…

STYL PSANÍ

Markus Zusak si pro Zlodějku knih zvolil ich formu, přičemž na post vypravěčky dosadil samotnou Smrt. To je jeden z hlavních důvodů, díky nimž je tento příběh tak neotřelý a maximálně originální. Smrt se totiž s ničím nepáře - předkládá fakta, nic nepřikrášluje. Je to taky velká spoileristka - v průběhu čtení se totiž dozvíte, co se stane s většinou hlavních postav. Nejprve mě to štvalo, ale později jsem si uvědomila, že je to vlastně dobře. Zjistíte šokovou informaci, zasáhne vás to, ale vzhledem k tomu, že je před vámi ještě celá kupa stránek, máte možnost to nějak vstřebat a nebýt na konci tak šíleně zdrceni. A za sebe mohu říct, že pokud by to autor takto nenapsal, asi bych ten konec rozdýchávala ještě půl roku.

Kniha je také doplněna o vsuvky ze slovníků, nezvykle podané popisy (viz úryvek níže), obrázky a ukázky z děl, které stvořily některé z postav. Po grafické stránce je Zlodějka velmi bohatým dílem. Kapitoly jsou většinou kratší, takže vám stránky letí pod rukama.

Díky nevšední vypravěčce a jejímu originálnímu způsobu vyprávění máte možnost prožít neobyčejný čtenářský zážitek, který ve vás zanechá hluboký otisk. Markus Zusak do knihy zakomponoval spoustu mouder a ponaučení, ačkoliv některé z nich dávají smysl pouze v kontextu dané popsané situace.

POSTAVY

Markus Zusak nám ve své knize představuje úžasnou paletu postav - lidských charakterů, které se vám vryjí do mysli a zůstanou v ní s vámi už navždy. Dle mého názoru tento příběh stojí především na postavách a nutno podotknout, že autor je skutečným mistrem v jejich tvoření.

Hlavní postavou je Liesel Meminger. Zamlklé děvče, které se musí prát s drtivou ztrátou bratra, trvalým odloučením od matky, děsivými nočními můrami, přestěhováním do zcela neznámého prostředí ke zcela neznámým lidem a potížemi se čtením, které jí značně ztíží pobyt ve škole a mezi spolužáky.

Její postava se u mě zařadila k těm, na které se nezapomíná. Dívka se silným, nezdolným duchem, zvídavou myslí a dobrým srdcem na stránkách Zlodějky knih ožívá s oslnivým světlem. Lieselina postava je neskutečně sympatická a během chvilky vám přiroste k srdci stejně jako samotné Smrti.

Velmi se mi líbilo, že ji Markus Zusak nestvořil dokonalou, ale naprosto „obyčejnou“, tím nejlidštějším způsobem. Sledujeme její strach, slzy, bolest, chyby, radost, nadšení k četbě a učení, lásku, obětavost a vše další, co dělá člověka člověkem. Vážně bych ji velmi ráda měla za přítelkyni a jsem hrozně moc vděčná, že ji mám „na dosah“ pokaždé, když otevřu knihu, ale i když nahlédnu do své hlavy, kde s ostatními nezapomenutelnými postavami bydlí.

Hans Hubermann - hned další postava, která musí každému okamžitě přirůst k duši. Muž se srdcem větším než tři pěsti, laskavýma stříbrnýma očima, špetkou humoru a velkou odvahou. Je jedním z těch „obyčejných“ lidských hrdinů, které ani nenapadne takto o sobě uvažovat, protože vše, co udělá, bere jako normální, jako něco, co by udělal každý druhý.

Rosa Hubermannová je ženská od rány, od níž byste Watschen schytat rozhodně nechtěli. Na první pohled osoba nepříjemná a zahořklá do morku kostí, na pohled druhý žena s laskavým srdcem, dávající najevo lásku a starost trochu nečekaným drsným způsobem. Mám za to, že její postavu je možné plně ocenit až za ¾ knihy, při zpětném pohledu, kdy už jste jako čtenáři o něco moudřejší, než jste byli na začátku.

Max Vandenburg - Žid s bažinatýma očima, vlasy jako peří, skvělý posluchač a dárce slov, příběhů i naděje a světla. Jeho postava je napsaná neskutečně věrně a trefně. Je nemožné si jej neoblíbit a jednoduše mu musíte od začátku do konce držet pěsti. Díky němu jsem si zase uvědomila, že spoustu věcí beru jako samozřejmost a ani kolikrát neuvažuji nad tím, jaké velké dary kolem sebe mám a můžu na ně „dosáhnout“. Myslím, že v literatuře i kolem sebe potřebujeme spoustu takových Maxů, aby nám připomínali zdánlivě všední krásy - oblohu, hvězdy, novinky, sníh, listy, kameny… cokoliv v přírodě - že je to dar, kterého bychom si měli považovat. I to, že to všechno můžeme vidět a cítit.

Rudy Steiner. Někdo, kdo mi zlomil srdce. Ne že by to byla jeho vina. Miluju jeho postavu - je totiž naprosto vyváženým příkladem velkého uličníka a lumpa a kluka s prostým, zlatým a laskavým srdcem. Pro mě je jedním z těch důvodů, které činí Zlodějku knih tak skvělým a nezapomenutelným dílem. Přátelství Rudy a Liesel je popsané kouzelně, uvěřitelně, bez nějakých otřepaných frází a scén. Zkrátka ani na okamžik nepochybujete, že ti dva navěky patří a budou patřit k sobě, stejně jako jejich věčné Saumensch a Saukerl.

Uvidíte, že sotva se do příběhu ponoříte, zjistíte, že jste obklopeni celou plejádou postav, které jsou skutečné, živé a vy nebudete mít problém uvěřit, že takoví lidé kolem byli, jsou a budou.

PŘÍBĚH
  
Když jsem o této knize poprvé slyšela / přečetla si anotaci, měla jsem za to, že se děj bude točit kolem nějaké mladé dívčiny, která bude krást knihy, bude je šířit dál, možná vytvoří tajnou knihovnu, kde si lidé budou moci během války naplnit hlavu něčím, co je pozvedne od strastí války a tak podobně. Jak moc jsem se spletla! Každopádně jsem měla za to, že kniha bude o hrdince, která bude skutečnou hrdinkou tím, že bude šířit knihy pro dobro národa. Nic takového ovšem ve Zlodějce knih nenajdete. Navíc jste si možná všimli, že se mi výše v textu několikrát objevilo slovo „obyčejný“ a „srdce“. A tato 2 slova jsou přesně tím, co tento příběh dokonale vystihuje.

Zlodějka knih je příběhem o obyčejných lidech se srdcem na pravém místě. Nejsou to hrdinové - ne v tom smyslu, v jakém jsou hrdinové prezentování dnešním světem. Ne, tito hrdinové jsou skutečnými hrdiny všedních dní. Jsou to lidé jako vy nebo já. Nemají žádné superschopnosti, neúčastní se rozhodování o osudu světa či národa, nemají vliv na tisícové davy, nic nedostávají zadarmo, nic nemohou brát jako samozřejmost. Markus Zusak vytvořil maximálně lidský, smutný, dojemný, veselý, srdce svírající příběh s notnou dávkou bolesti a tragédie stejně jako radosti a naděje. V žádném případě se nesnaží hrát na čtenářovy city, neprotahuje utrpení, neprodlužuje radostné okamžiky.

Líbilo se mi, že se má původní představa o tomto příběhu neuskutečnila, protože přesně takové knihy jako je tato tento svět potřebuje jako sůl. Potřebujeme vidět lidi nám podobné, kteří dělají zdánlivě obyčejné věci, ale ve své nejhlubší podstatě jsou to statečné činy, činy milosrdenství a lásky, dobrodiní, činy nanejvýš lidské, činy, které zahřejí u srdce a které kolikrát nejsou vidět okolím, ale to nic neumenšuje na jejich důležitosti, spíše naopak.

Knihu jsem četla 2x a v obou případech u mě došlo i na slzy. Neupadla jsem ale do deprese, příběh mě nevyšťavil na maximum aniž by mi něco nedal nazpátek. Právě naopak - cítila jsem z něj všechny druhy emocí a poznala všemožné druhy lidských charakterů. Zlodějka knih mi dala nepřeberné množství námětů k zamyšlení a pomohla mi znovu si začít vážit některých věcí, nezapomínat na ně, nebrat je jako samozřejmost. Dala mi úžasné postavy, které se staly mými věrnými společníky, a já na ně nikdy nedám dopustit. Jsem si také zcela jistá, že si tuto knihu budu číst znovu. Stojí za to.

Člověk si díky tomuto příběhu také uvědomí, že ačkoliv Německo rozpoutalo 2. světovou válku, stále v něm byla taková spousta lidí, kteří si ji nepřáli a kteří by dali cokoliv za to, aby skončila, ti, kteří si uvědomovali její nesmyslnost, bylo jim z toho zle, snažili se pomoci těm nejpotřebnějším a nejubožejším, riskovali vlastní životy, uvědomovali si naprostou nelogičnost a hrůzu celé propagandy. Ale nemohli s tím udělat nic ve větším měřítku. Dokázali však udělat aspoň něco - aspoň něco, co bylo v jejich silách, na co ještě stačili.

Myslím, že kromě jiného je tato kniha také skvělým dokladem toho, že dělat i ony zdánlivé drobnosti je potřeba. Beru ji jako povzbuzení a ujištění, že každý dobrý čin - nehledě na svou velikost - má cenu, má smysl a stojí za to jej udělat.

Samozřejmě nelze nezmínit to, že tato kniha je rovněž hudbou pro duši knihomolů. Zachycuje důležitost a krásu čtení, knih samotných a bohatství, moudrosti, možnosti úniku a povzbuzení, síly, které v sobě ukrývají. A o tomto nebude nikdy napsáno dost příběhů.

Když jsem Zlodějku dočetla poprvé, byla jsem smutná a dost naštvaná na Zusaka, že tento příběh napsal a ukončil tak, jak to udělal. Ovšem po dalších úvahách a zvláště nyní po re-readingu jsem si uvědomila, že pokud by příběh neskončil takhle, asi by neměl takový dopad a takovou sílu, jakou nyní má.

A nikdo mi nevymluví, že Lieseliným manželem byl Max. Prostě byl a tečka ;-)

Nicméně v mých představách zde bude ještě druhá verze, v níž Rudy, Hans ani Rosa nikdy nezemřou. Rudy možná nebude po přežití bombardování schopný závodně běhat, ale bude žít. Vezme si Liesel a budou spolu žít kdekoliv, kde se jim zamane s kupou dětí - nadšených čtenářů a vášnivých sprinterů. Yep, I‘m a big dreamer and I know it and I‘m proud of it :-)

DOPORUČENÍ

Tuto knihu bych doporučila zcela všem a navrhla bych ji do povinné četby na školách. Nepochybuji o tom, že se najdou čtenáři, kterým tento příběh kvůli autorově stylu psaní nemusí sednout, ale mám za to, že to bude menšina.

Pokud máte rádi nevšední vypravěče, silné příběhy, silné charaktery postav, uvěřitelný děj, skutečná „všední“ moudra kapající ze stránek a něco navíc, co vás chytne za srdce, najdete ve Zlodějce knih přesně to pravé.


POZNÁMKA

Rozhodně vám také doporučuji filmové zpracování knihy, které se řadí k jedněm z těch nejlepších převedení knihy na stříbrné plátno. Informace o filmu ZDE.

A pokud vás zaujal Rudyho idol Jesse Owens doporučuji rovněž film Race, který sleduje pozoruhodný osud tohoto sportovce, především jeho účast na olympijských hrách v Berlíně těsně před válkou.

Oba filmy ode mě dostaly v hodnocení plný počet 5 * a opravdu vám je VŘELE doporučuji ;-)


    






Celkové hodnocení:

««««« + ««


Zlodějka knih není příběhem o hrdinech, jak je prezentuje svět, ale je příběhem o hrdinech, kteří jsou mezi námi, kteří mohou být námi.

Markus Zusak stvořil nanejvýš lidský a uvěřitelný příběh, který se vám dostane do srdce a zůstane s vámi navždy. Je plný bolestí, strachu a beznaděje, velkých smutků i malých radostí, světla naděje a pevných přátelství. Napsaný je tak bravurně, že u něj nebudete cítit ani špetku z deprese, ale spíš ve vás vyvolá hřejivý pocit spojený s objevením oné všední a tolik potřebné lidskosti.

Zlodějka knih je plná života navzdory tomu, že její vypravěčkou je sama Smrt. Ale možná zjistíte, že i ona má srdce…






Ukázka z knihy:


Hláška, citát












Hláška na týden






Castle se nechává od Alexis připoutat k židli lepící páskou, aby si vyzkoušel, jak se jeho knižní postava ze stejné situace dostane.


Babička: „Tak pospěš a svaž svého otce. Nechceme přijít pozdě… Nemůžu uvěřit, že jsem to právě řekla.“




Castle




Citát na týden









„Nemáš domov, dokud ti nechybí.“ 




Once Upon A Time - Emma



neděle 7. května 2017

Noční cirkus - Recenze na knihu


Originální název: The Night Circus
Autorka: Erin Morgenstern

Český překlad: Radovan Zítko
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2011, v ČR 2012
Počet stran: 436









Anotace:

Do města přijíždí bez ohlášení tajemný cirkus. Jeho šapitó je černobílé a představení se konají pouze v noci. Triky, které provádějí zdejších iluzionisté, však vypadají spíše jako mocná kouzla…

Románový debut Erin Morgenstern s podmanivou magickou atmosférou sleduje v několika dějových liniích i časových rovinách hru dvou kouzelníků, jejímž vítězem se má stát ten, jehož učedník zůstane na konci hry živý. Celie a Marco jsou však k sobě i k cirkusu, který má být jevištěm jejich hry, připoutání mnohem více, než si jejich mistři dovedli představit.







Můj názor:

Kolem této knihy jsem nejistě kroužila, až mě k jejímu přečtení přesvědčila Maťa a její názor na Goodreads. Napsala v něm toto: „Obávam sa, že vôbec neviem opísať svoje pocity z tejto knihy. Lebo toto nie je len kniha. Je to neskutočne krásne umelecké dielo. Celé tie roky som sa knihe vyhýbala, lebo neznášam cirkusy a tak som samú seba oberala o tento literárny skvost.“

Vzhledem k tomu, že také nesnáším cirkusy, byl pro mě tento názor jako nakopnutí a já se rozhodla, že to s Nočním cirkusem zkusím. A jak to dopadlo?

STYL PSANÍ

Noční cirkus je psán v er formě a promítají se v něm 3 hlavní linie. Ta první sleduje dění kolem cirkusu pohledem na různé postavy od samých počátků cirkusu, kdy byl pouhým nápadem, přes jeho postupnou realizaci až po slavnostní otevření a neskutečná čísla a vystoupení, která se za jeho branami odehrávají.

Druhá linie se zaměřuje na Baileyho, kterého sledujeme od jeho dětských let, kdy se poprvé seznamuje s Cirque de Rêves až po jeho dospělost, přičemž jeho kroky čím dál jasněji spějí ke spojení s cirkusem.

Třetí linie se v celé knize vyskytuje pouze několikrát a přibližuje napětí, očekávání a zážitky očima návštěvníka cirkusu. Sugestivním pohledem nám jsou představeny některé ze stanů a čtenář si tak může „užít“ představení, jako by mu skutečně byl přítomen.

Erin Morgenstern v příběhu využívá především popisné pasáže. Dialogů a přímé řeči je zde vskutku méně než v jiných knihách se stejným rozsahem. Nejprve jsem si myslela, že děj kvůli tomu bude nudnější a méně stravitelný, ale autorka je skutečnou Paní slov a já se nudit nestihla. Její popisy jsou barvité, plné detailů a přirovnání, díky nimž jsem si (především) všechny triky a kouzla dovedla dobře představit, ačkoliv jsem někdy „narážela“ na hranice své vlastní představivosti a potřebovala bych autorčinu představu vidět naživo. Opravdu také doufám, že se jednou dočkáme filmového zpracování, které, pokud by se pojalo správně, by bylo pastvou pro oči.

Musím ale přiznat, že v některých částech mi scházelo více popisů myšlenek a pocitů hlavních postav - samozřejmě mluvím o Marcovi a Celii. Prahla jsem po každé drobné zmínce a moje zvědavost až do samého konce nebyla ukojena, takže… z tohoto jsem byla dost zklamaná.

POSTAVY

V této části většinou vezmu pár hlavních postav a popíšu jejich charaktery, co se mi na nich líbilo, co nikoli, zda je považuji za reálné, jaký byl jejich psychologický vývoj atd. U této knihy to ale není tak snadné. Ačkoli víme, že Marco a Celia JSOU hlavními postavami, přesto se jim nedostává tolik prostoru, jako jiným hlavním postavám ve valné většině knih. Může za to autorčin způsob pojetí příběhu, v němž se rozhodně přiklání na stranu poetična - jak v ději, tak u postav.

Shrnu-li to do obecné roviny, tak zde máme postavy jako Alexander H. (muž v šedém), jenž do hry přivede Marca ze sirotčince (pravděpodobně, ačkoli to tam nikde není přímo řečeno) a Hector Bowen (kouzelník Prospero), který do hry přivede svou vlastní dceru Celii. Tyto dvě postavy se bez nejmenších pochybností řadí k těm záporným, které musíte nesnášet a nejraději byste je přetrhli. Oba dva jsou cyničtí, krutí, zaslepení hloupou sázkou, jíž si mezi sebou navzájem snaží něco dokázat a vůbec si neuvědomují (nebo je to spíš nezajímá), jak krutě a nelidsky zasahují do života dvou mladých lidí, a vezmeme-li to do důsledků, do života celého Cirque de Rêves.

Dále tu máme postavy jako Chandresh Ch. Lefèvre a Cukiko, které je nemožné napasovat do jedné z rolí zcela kladných nebo zcela záporných postav. V průběhu děje se tak nějak přikláníte chvíli na tu, chvíli na onu stranu a závěr knihy váš názor na tyto dvě postavy zase zavane zcela jinam, než jste na začátku mohli tušit.

Postavy Baileyho, Panenky, Výlupka a herr Thiessena se řadí k těm, které je asi jako jediné možné zařadit beze sporu k těm kladným. Jejich postavy jsou světlými, zářivými body celého příběhu. Hodiny, které herr Thiessen vytvářel, byly úžasně popsané a vážně - VÁŽNĚ - bych jeden kousek z jeho dílny chtěla mít doma. Výlupek s Panenkou byli dvojčata, zvláštním způsobem propojená s cirkusem, protože se přímo v něm narodili. Navíc měli zajímavé protikladné dary - Výlupek dokázal u každého vidět minulost a Panenka naopak záblesky z budoucnosti.

V ději se samozřejmě seznámíte se spoustou dalších postav, které celý cirkus i dění kolem něj dotváří. Tyto však byly jedny z těch nejdůležitějších.

Jistě! - a pak tu samozřejmě máme Marca a Celii. Jak už jsem psala, tak jim bylo věnováno podstatně méně prostoru, než jaký jsem očekávala. Nicméně i přesto, že scén, v nichž by byli spolu, bylo pomálu, PŘESTO jsem z každé takové vycítila náboj mezi nimi - a na to, jak „omezený“ prostor jim autorka připravila, ani v nejmenším jejich vztah nelze považovat za plytký. Pokaždé, když byli spolu, šlo mezi nimi doslova vidět jiskry sršící elektřinu a plameny sálající vášní. Takže jsem v podstatě musela být spokojená, ovšem i tak bych uvítala, kdyby toho prostoru dostali víc!

Také ale musím přiznat, že vše dostávalo hlubší smysl s tím, jak jsem se blížila ke konci knihy. Teprve tam bylo možné pochytit, čím vším a jak moc byl každý stan výjimečný. Nádherně to pak shrnula Cukiko v posledních sekvencích jednou větou. Díky tomu se na všechno podíváte jinak a příběh dostane naprosto jiné rozměry. Bylo to krásné, snové, nadčasové, nečekané, zvláštní…

Také díky tomu vím, že si tuhle knihu jednou určitě přečtu znovu. A rozhodně zde byl jeden z nejlepších prvních polibků, jaký jsem měla tu čest si v knihách přečíst + jedna z těch nejlépe napsaných milostných scén. Mám dojem, že Paullina Simons by se od Erin Morgenstern mohla mnohému přiučit.

PŘÍBĚH

Když jsem si přečetla anotaci, názory čtenářů na Goodreads a podívala se na pár fanartů, usadil se ve mně dojem, že se děj bude točit kolem skutečného souboje mezi Marcem a Celií. Čekala jsem, že budou stát vedle sebe nebo budou mít představení krátce po sobě, kdy se jeden bude snažit trumfnout toho druhého. Nic takového ovšem nenastalo. Tento „souboj či hra“ měly docela jiné podmínky. Na skutečný souboj nebo hru došlo (dalo by se říct) až v samém závěru knihy. Pokud tedy čekáte na krev, pot a slzy - nečekejte.

Děj Nočního cirkusu se odvíjí ve 2 rovinách a díky výše zmíněnému stylu psaní autorky ubíhá opravdu VELMI rychle. Aby také ne - rozsah příběhu se pohybuje v rozmezí 30 let. První rovina nás přivádí k začátku sázky mezi kouzelníkem Prosperem a Hectorem Bowenem. Seznamujeme se s malou Celií a Marcem, načež se přenášíme do let, kdy oba cvičí a připravují se na souboj, zatímco Chandresh spolu s dalšími začíná s přípravami na „stavbu“ cirkusu. Ty jsou opravdu složité a vyžadují spoustu plánování, peněz, času a velké množství lidí, aby se plán na nejúžasnější cirkus v historii mohl z papíru přenést do reality.

V druhé rovině vyprávění skáčeme do Ameriky a seznamujeme se s mladíkem Baileym, který se díky dětské hře a následnému plnění „úkolu“ poprvé dostává za brány Cirque de Rêves a potkává se zde s Panenkou - čímž se spustí nečekaný řetězec událostí.

Baileyho rovina nás tudíž přenáší do budoucnosti, zatímco rovina s Marcem a Celií nás zavádí do minulosti, která se postupně přibližuje do „Baileyho“ budoucnosti, až dospějeme k neodmyslitelnému střetnutí všech postav ve stejném čase.

Každá kapitola uvádí místo i rok, v němž se odehrává, takže je možné krásně sledovat děj. S cirkusem se podíváme prakticky po celém světě a zavítáme do všech větších měst. Velice mě potěšilo, že autorka jednu „zastávku“ věnovala i Praze a zahrnula do ní velmi pěknou scénu s deštníkem :-)

Celkově bych děj Nočního cirkusu přirovnala k medu, který pomalu stéká ze lžičky do čaje. Voní, leskne se, kroutí a pomalu mizí a rozpouští se pod hladinou čtenářovy mysli. Autorka si pohrává s tajemstvími, která skrývají a následně odhalují některé ze stanů, vytváří úžasná kouzla, triky a představení, která zatoužíte vidět na vlastní oči a pocítit na vlastní kůži. V příběhu se nevyskytuje žádná akce či dobrodružné prvky, ale i přesto mě k sobě děj neustále přitahoval.

Pokud bych to chtěla říci ještě jinak, pak bych řekla, že Noční cirkus se řadí k jedněm z těch nejzvláštněji, originálně, krásně a neuchopitelně napsaných knih, jaké jsem kdy v životě četla.

Samotný konec nebyl takový, jaký jsem čekala, ale rozhodně tuto knihu důstojně uzavřel. Stále jsem tak trochu na vážkách, jak celý tento příběh brát a co si o něm myslet, protože žádný podobný jsem ještě nečetla. A ačkoliv poetické příběhy nejsou z těch, které bych vyhledávala, jsem ráda, že jsem si tento konkrétní mohla přečíst. V hodnocení se proto přikláním k 4,5 *

Trochu mě mrzí, že se nakladatelství rozhodlo pro novou obálku, jelikož ta původní je zkrátka úžasná. Dokonce se mi líbí tak moc, že jsem si ji musela barevně vytisknout a vylepit v pokoji :-)

DOPORUČENÍ

Noční cirkus rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi poetické příběhy nebo jejich prvky. Potom těm, kteří si libují v netradičním vyprávění. Myslím, že tato kniha může zaujmout jak ženy, tak muže a ani jedni se u ní nudit nebudou. Čekáte-li ale dramatický děj či napětí sahající do morku kostí nebo akční části, ještě si rozmyslete, zda po této knize sáhnete.





Celkové hodnocení:

«««««

Noční cirkus je jedním z nejoriginálnějších příběhů, s nimiž jsem se na stránkách knih setkala. Hlavní slovo v něm dostávají nevšední kouzla a triky, které vás budou unášet v každém stanu, do kterého zamíříte.

A ačkoliv se části s Marcem a Celií nečítají v desítkách, možná vás k sobě připoutají stejně jako mě a budete tak svědky jejich nevšedního „souboje“, který mezi sebou jejich prostřednictvím vede někdo úplně jiný. A možná - JEN MOŽNÁ - to nakonec dopadne úplně jinak…






Obrázky: google.com, pinterest.com