Střípky duší - Recenze na knihu

Série: Duše 1 (1 of 2)

Originální název: Shattered Souls
Autorka: Mary Lindsey

Český překlad: Andrea Vašíčková
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011, v ČR 2012
Počet stran: 302

Anotace:

Lenzi slyší hlasy a má vize – vize o náhrobních kamenech, povodních a chlapci s kovově šedýma očima. Zdá se, že jí nikdo nemůže pomoci – dokonce ani její přítel Zak. Pak však Lenzi potká Aldena, kluka ze svých snů, jenž jí prozradí, že ona je mluvčí – člověk schopný komunikovat s bloudícími dušemi a pomoci jim – a že on byl po celá staletí jejím strážcem.

Nyní Lenzi čeká těžké rozhodnutí: Zak, nebo Alden, život, nebo smrt. Jenže čas se krátí. Zlovolná duše chce Lenzi zničit a zabije ji, jestliže se nerozhodne včas…

Můj názor:

Důvodem k přečtení této knihy se stal zajímavý, dalo by se říct skoro duchařský, námět. A ačkoliv to může připomínat jedny z běžných (nebo hodně podobných) příběhů, nebylo tomu tak. Mary Lindsey vytvořila ve své sérii Duše velmi propracovaný systém mluvčích, kteří pomáhají duším najít klid a strážců, kteří naopak chrání mluvčí.

Kniha samotná není až tak zaměřená na samotné pomáhání duším, i když několik případů Lenzi s Aldenem řeší a potýkají se tak s nelehkými úkoly, které si pro ně zbloudilé duše připravily – zaměřuje se spíše na hlavní postavy, tedy Lenzi a Aldena. Sleduje jejich první (potažmo jedno z dalších prvních) setkání, navázání spolupráce, jejich nelehkou práci, nebezpečí, kterému jsou vystaveni, odměny v podobně spokojené odcházející duše a také těžké následky neuposlechnutí nebo porušení zákonů, které pro mluvčí a strážce platí.

Autorka se nezdržuje u nezáživných věcí, spoustu věcí popisuje během pár vět, čímž se děj posunuje k zajímavějším částem a letí kupředu. Takže nudit se nestihnete ani omylem.

Postavy Lenzi a Aldena jsem si oblíbila, ale upřímně přiznávám, že přeci jen méně než jiné postavy. Nedostali se do toho užšího kruhu postav a knižních charakterů, které si v sobě nosím a i po několika měsících o nich ráda a se zaujetím přemýšlím. Nebyl to ten typ oblíbenosti postav, kdy si o ně hrůzou okusuju nehty a děsím se toho, co si pro ně jejich autor-stvořitel připravil na další straně nebo kapitole.

Jak jsem psala, tak příběh stojí za přečtení, protože je opravdu propracovaný, co se týče mluvčích a strážců a jejich práce zde. Nicméně i přesto jsem v knize našla několik bodů, které se mi zdály odbyté, nebo kterým nebyl dán větší prostor – kupříkladu hlavnímu padouchovi.

Děj příběhu jsem odhadnout nezvládla, tudíž mě překvapilo, že to nebylo plné klišé, které jsem opravdu čekala. A toho si na této knize (a na každé další) opravdu cením.

V celkovém hodnocení tedy dávám 4 hvězdy. Doufám, že CooBoo vydá i pokračování této série, které se sice už na Aldena a Lenzi nezaměřuje jako na hlavní postavy, ale i přesto bych byla za další příběh ze světa, v němž mluvčí a strážci bojují za zbloudilé duše a pomáhají jim nalézt klid, ráda. 

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

Klekla jsem si do trávy před tátův náhrobek, na jehož lesklém povrchu se objevil můj modrý přízračný odraz, a položila jsem na hrob papírový květ.

„Zbláznila jsem se, tati.“

Přejela jsem prsty přes vyrytá písmena jeho jména. Bylo mu teprve čtyřicet pět, když zaparkoval auto na železniční trati. A hlasy slýchal už od studií na vysoké. Mně se to ale dělo o dost dřív.

„Nevím, co mám dělat. Nechci skončit jako ty.“

Položila jsem dlaň na hladké nepopsané místo, kde bude jednou vyryté mámino jméno, a do ruky mi pronikl chlad kamene.

Na zrcadlícím se náhrobku se vedle mé tváře objevila ještě jedna. Tvář toho kluka, kterého jsem viděla v autě, když jsem zavřela oči. Sakra. Měla jsem halucinace už i s otevřenýma očima. A dokonce i po Xanaxu.

Špičky prstů jsem se dotkla jeho odrazu.

„Necháváš mě čekat celou věčnost, Rose,“ pronesl měkkým, sytým hlasem.

Nehnutě jsem sledovala živý obraz, který moje mysl v odrazu vykouzlila. Byl vysoký, štíhlý a měl delší vlasy. No, když už mám slyšet strašidla, tak bude asi lepší, když je taky uvidím, zvlášť pokud budou vypadat jako tohle. Ale proč bych si vymýšlela strašidlo, co mě bude oslovovat druhým jménem?

Na jeden den toho bylo až dost. Bylo na čase zahnat ho zpátky do mé představivosti, kam patřil.

„Tak jo, teď můžeš zmizet.“ Mávla jsem rukou k bráně, odháněla jsem ho jako dítě.

„Pochopím, jestli budeš chtít, aby mě přeložili.“

Rukama jsem překryla jeho odraz. „Běž zpátky. Zpátky do mojí hlavy. Tohle se neděje.“

„Rose, podívej se na mě,“ řekl. Tráva za mnou zapraskala, jako kdyby tam opravdu někdo stál.

Ale ne! Moje halucinace nabíraly hmatatelnou podobu. Zakryla jsem si obličej rukama a zachvěla se. Není divu, že byl táta vyděšený. Kolik toho můžu snést, než skončím jako on? Srdce mi bušilo v uších.

Ucítila jsem jemný dotyk na rameni. „Podívej se na mě.“

Trhla jsem sebou. „Ne, tohle není skutečné.“ Přitiskla jsem si dlaně na oči a zhluboka se nadechla. „Teď hned půjdeš pryč,“ poručila jsem mu. Neměl by snad výplod mojí fantazie udělat, co chci? „Až otevřu oči, nebudeš tady. Jasný? Tak na tři. Jedna, dvě, tři.“

Otevřela jsem oči a podívala se rovnou do očí toho kluka, co dřepěl přímo vedle mě.

„Sakra!“ Vyskočila jsem a ucouvla.

„Rose…“

„Neříkej mi tak! Nejmenuju se Rose. Řekla jsem ti, abys šel pryč.“ Zvedla jsem ruce, abych ho odehnala.

Svraštil čelo. „Nejmenuješ se Rose?“

No, jak se to vezme. Noc před mým narozením se mámě zdál sen, že má dceru Rose. Považovala to za nějaké poselství, ale už se s tátou rozhodli pro Lenzi, tak mi dala Rose jako druhé jméno. Přece to ale nebudu vykládat své šílené halucinaci. Navíc jsem svoje druhé jméno v životě neprozradila živé duši. Nesnášela jsem ho.

„Ne. Nejmenuju se Rose.“

„Zvláštní… Ale máš dnes sedmnácté narozeniny?“

Na chvíli mě vylekalo, že o mě něco ví – ale počkat, byl to přece výplod mojí fantazie, ne? Věděl všechno, co jsem věděla já. Rozhodla jsem se, že to s ním budu hrát.

„Jo, mám narozeniny, proč?“

Kluk si odhrnul vlasy z očí a slyšitelně si oddechl. „To se mi ulevilo. Už jsem si myslel, že jsem tu moc brzy. Slyšel jsem volání tvojí duše, tak jsem hned přišel. Ve skutečnosti jsem tě ještě nečekal. Je mi jenom sedmnáct. Obvykle je mi aspoň jedenadvacet, když se objevíš. Počítal jsem s tím, že budu mít ještě čtyři roky, než se ukážeš. Nebo ještě víc. Když jsi mě odmítla, myslel jsem, že je něco v nepořádku.“ Usmál se. „Vážně ti chybí smysl pro humor, Rose. Nikdy jsi nebyla moc zábavná.“

„Jo, jasně. Moje duše tě zavolala.“ Tahle halucinace by mě asi celkem bavila, kdyby mi ten kluk přestal říkat Rose.

Po tvářích mu přelétl znepokojený výraz. „No jistě, že zavolala.“

Tak to by stačilo. „Podívej, ať už jsi kdokoliv, tohle…“

„Alden. Jmenuju se Alden, Rose. To přece víš.“

Z jeho výrazu ve tváři by člověk usoudil, že byl právě svědkem bouračky.

„Dobře… Aldene, tak jsme se pobavili, ale je na čase, aby tahle malá halucinace, nebo to vlastně je, skončila. Čas zmizet!“

Pokrčil rameny. „Možná bys chtěla jiného strážce. Řekni slovo a nechám se přeložit. Pochopil bych to, vzhledem k tomu, jak jsi zemřela.“

Hm, plný počet bodů. „Já zemřela?“

„Ano, Rose, ano.“

„Moc vtipné. A jak že jsem to umřela?“

„Utonula jsi, zrovna tady v Galvestonu při velké bouři v roce 1900. Zemřely tisíce lidí.“

Neměla jsem tušení, že mám tak bujnou fantazii. Podívala jsem se dolů na tátův náhrobek. Byly jeho halucinace taky takové?

„Já takhle neskončím.“ Třesoucím se prstem jsem ukázala na tátův hrob. „Prosím, prosím, běž pryč.“

„Očividně ještě nejsi připravená. Víš, kde mě najít, až budeš.“ Položil mi svoje teplé ruce na krk a tělem mi projel proud, elektrické mravenčení v každičkém nervu. Zalapala jsem po dechu. Ustoupil o několik metrů a usmál se.

„Jsem rád, že ses vrátila,“ šeptl a neslyšně se vytratil do stínů pod stromy.

Obrázky: google.com