Hvězdy nám nepřály - Recenze na knihu

Originální název: The Fault in Our Stars
Autor: John Green

Český překlad: Veronika Volhejnová
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2012, v ČR 2013
Počet stran: 238

Anotace:

Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla.

„Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vypravěčskému talentu vyznívá velmi působivě.

Můj názor:

Když jsem si tehdy před více jak rokem přečetla anotaci této knihy, věděla jsem jistojistě 2 věci: a) tuhle knihu si CHCI NA 100 % PŘEČÍST, b) vím, že se k ní už po druhé NEBUDU CHTÍT VRÁTIT.

V tomto případě se ukázalo, že se přece jenom znám aspoň trochu dobře, protože po dočtení Hvězdy nám nepřály jsem to přesně takto viděla.

Rozepisovat se o ději je myslím zcela bezpředmětné, protože ten už je tak profláknutý, že se snad nenajde nikdo, kdo by nevěděl, o co jde.

Jak už hlásá přebal knihy, tak je tento Greenův příběh velmi chytrý, odvážný, neuctivý a drsný. Musím přiznat, že s mnoha věcmi, které se hlavním hrdinům honily hlavou, jsem se opravdu ztotožnit mohla, ovšem byla i spousta těch, od kterých jsem se opravdu distancovala. Takže - rozporuplnost je asi to pravé slovo.

Autorův styl psaní byl poutavý, svižný, velmi dobře se četl. Nikde se nějak zbytečně nezdržoval a neodbíhal k nepodstatnému a zkrátka jsem se vážně nestihla nudit.

Co mě hodně zklamalo, tak autorovo podání sexu. John Green ho zpracoval tím stylem, jakoby to vůbec nebylo „nic víc“, jakoby to ve vztahu Augusta a Hazel nebyl krok někam dál, nedal mu absolutně žádnou hloubku. Prostě NIC, žádné silnější ukotvení.

Nevykládejte si to ale špatně - já jsem zastánkyní sexu až po svatbě, TO ROZHODNĚ, ale pokud už tedy má daný autor nebo autorka jinou představu a poté to takhle „odflákne“ a nedá tomu ABSOLUTNĚ NIC z té hloubky, kterou by milování mít mělo, no tak jako???

Mnohem více prostoru a daleko větší důležitost byla dána obyčejné večeři! Tohle mě opravdu naštvalo a smysl toho mi naprosto unikl.

Co mě zase naopak oslovilo (a už jsem to zmiňovala), tak příběh jako celek. Humor na (na první pohled) nevhodných místech, kdy FAKT NEVÍTE, jestli brečet nebo se smát. U mě to bylo střídavě, takže sem tam mi kápla slza, sem tam jsem spadla pod stůl smíchy.

Dále se mi líbila síla příběhu. Byl psaný reálně a bez příkras, s notnou dávkou naděje i dost tvrdé reality. Hodně jsem o něm přemýšlela a pokaždé, když vidím knihu, vyvolá to ve mně změť různorodých myšlenek, takže mám dojem, že se o ní ještě hodně napřemýšlím. A možná - MOŽNÁ - se ke knize jednou vrátím.

Díky příběhu a především Hazel jsem si vzpomněla na to, jaké to je, nemoct pořádně dýchat. Z vlastní neradostné zkušenosti můžu říct, že když se na posteli JENOM POSADÍTE a už lapáte po dechu… Opravdu bych to nepřála nikomu, protože je to hrůza. Potvrdila jsem si tím (a znovu připomněla), že každý nádech a úder srdce je zázrak. Vlastně všechno, co se v našem těle děje, je zázrak a neskutečný dar, že to FUNGUJE.

Jen si zkuste svůj každodenní život představit třeba bez slin nebo bez slz. Na první pohled nic moc důležitého, že? Nějaká fuj tekutina. Ale bez nich? „HOUSTON, WE HAVE A PROBLEM!“

Proto si opravdu myslím, že tato kniha STOJÍ ZA PŘEČTENÍ, ale názor na ni, ten si musí udělat každý sám za sebe. Řekla bych ovšem, že každý čtenář si ve Hvězdy nám nepřály najde něco, co pro něj bude důležité a co jej osloví.

Vím, že spousta čtenářů tuto knihu zavrhuje nebo odsuzuje, protože pojednává o rakovině. Nezdá se jim správné nebo normální (nebo nevím), aby někdo napsal knihu, z níž se následně stal bestseller, na tohle téma, dělal na jeho účet černý humor atd.

Nechci tyto lidi ani omylem odsuzovat a ani nebudu, protože každý jsme jiný a třeba jedna má blízká známá knihu i film zavrhla sotva slyšela slovo „rakovina.“ Ne, opravdu chápu, že to někomu vadí a nedělá mu to dobře. Je to depresivní, co si budeme povídat. Rakovina je jedna z těch nejhorších nemocí, protože (kromě jiného) nikdy nemůžete s jistotou říct, že jste se jí zbavili.

Nepřijde mi ale normální tuhle knihu odsuzovat a pomalu upalovat na hranici jen proto, že je o tom, o čem je. Pokud to někomu vadí, tak ať ji nečte, nekomentuje a nehaní a všichni budou spokojeni.

Bohužel mám s touto nemoci určité zkušenosti a mám takový dojem, že v dnešní době snad většina z nás, ale i přesto tuto knihu dovedu ocenit. Možná proto, že je otevřená a ironická, neobaluje pravdu do klišé, nehraje na city. Někdy je právě taky ironie a humor jednou z těch nejlepších zbraní, jak se vyrovnat se stresem a nemocí. Jistě - pro mě jako věřící je samozřejmě víra tou úplně nejlepší pomocí a výzbrojí, ale doufám, že chápete, jak to s tím humorem a ironií myslím ;-)

Mám ale za to, že třeba tyto knihy někomu mohou pomoci otevřít oči a uvědomit si cenu zdraví, života, každého dobrého dne, kdy se večer vrátíme zpátky do své postele a můžeme bezpečně usnout. Protože NE VŠICHNI si tento luxus mohou dovolit. Takže kromě jiného jsem si vzala z knihy i to, že by si člověk měl vážit opravdu všeho, každé maličkosti. Nic nebrat jako samozřejmost, protože NIC NENÍ SAMOZŘEJMOST. Stačí 1 vteřina a všechno je jinak.

Takže lidi, važme si všeho a každého dne, každé drobnosti, oceňujme detaily a maličkosti, protože nevíme, jak dlouho je budeme moci mít a oceňovat.

Ale ať nekončím recenzi tak… hm, negativně a úplně vážně, tak na závěr přidám citát jednoho naprosto úžasného člověka P. Radka Maláče - kněze s neskutečným charismatem a jehož promluvy jsou pro duši jako živá voda :)

„Pro život si zapamatuj 3 věci. Za prvé: Bůh tě má rád. Za druhé: Za roh nevidíš. A za třetí: Život se nesmí brát tak vážně.“ 

A ještě poznámka na závěr: jsem ráda, že John Green v knize zmiňuje můj oblíbený film V jako Vendeta. A ráda bych zdůraznila, že sice JSEM HOLKA, ALE LÍBÍ SE MI! Pár věcí by sice mohlo být jinak, ovšem jinak mám tento film skutečně moc ráda :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Hvězdy nám nepřály opravdu doporučuji všem čtenářům tak od 13 let. Pokud vám vyloženě nevadí knihy nebo filmy s tématy nemoci, tak si určitě přijdete na své, protože tato kniha má rozhodně co říct a určitě v ní najdete něco pro sebe. Ať už silný příběh nebo nakopnutí k vážení si toho, co máme.

Na knize jsem našla mouchy, to nepopírám, ale jako celek se mi líbila a dávám jí 4 zasloužené hvězdy.

Ukázka z knihy:

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic,“ odpověděl.

„Proč se na mě takhle koukáš?“

Augustus se pousmál. „Protože jsi krásná. Já se rád koukám na krásný lidi a už před nějakou dobou jsem se rozhodl, že si nebudu odpírat prostý radosti života.“

Následovalo krátké rozpačité ticho. Pak Augustus pokračoval: „Zvlášť proto, jak jsi tak výstižně připomněla, že všechno končí v zapomnění a vůbec.“

Udělala jsem nějaký zvuk - něco mezi výdechem, povzdechem a zakašláním - a pak jsem řekla: „Já nejsem krá- “

„Vypadáš jako Natalie Portmanová. Jako Natalie Portmanová v tom filmu V jako vendeta.“

„To jsem neviděla,“ pokrčila jsem rameny.

„Ne? Nádherná nakrátko ostříhaná holka nesnáší pravidla a zamiluje se do chlapa, ze kterýho koukají jenom průšvihy. Prostě tvoje autobiografie, řekl bych já.“

Každou slabikou flirtoval. Upřímně řečeno, vzrušovalo mě to. Ani jsem netušila, že mě fakt může nějaký kluk vzrušit - myslím doopravdy, v reálném životě.

Prošla kolem nás jedna mladší holka: „Jak je, Aliso?“ zeptal se.

Usmála se a zamumlala: „Ahoj, Auguste.“

„Známe se z Memorial,“ vysvětlil. Memorial byla veliká nemocnice se známým výzkumným pracovištěm. „Kam ty chodíš?“

„Do Dětské,“ řekla jsem. Znělo to ustrašeněji, než jsem čekala. Kývl. Vypadalo to, že rozhovor skončil. „Tak…,“ řekla jsem a otočila jsem se ke schodům vedoucím ze Srdce Ježíšova. Naklonila jsem vozík na kolečka a vykročila jsem. Kulhal vedle mě.

„Tak třeba zas někdy?“ řekla jsem.

„Měla bys to vidět,“ prohlásil. „Myslím V jako vendeta.“

„Tak jo. Já se po tom podívám,“ kývla jsem.

„Ne. Já jsem myslel se mnou. U mě doma. Teď,“ řekl.

Zastavila jsem se. „Vůbec tě neznám, Auguste Watersi,“ prohlásila jsem. „Co když jsi masový vrah?“

Kývl. „Na tom něco je, Hazel Grace.“ Prošel kolem mě. Zelené tričko s límečkem se mu napínalo přes široká ramena, držel se rovně, jen trochu napadal na pravou stranu. Šel ale rychle a jistě, i když měl protézu, jak jsem předpokládala. Osteosarkom člověku občas sebere některou končetinu, na ochutnání. Když je spokojený, sežere ho pak celého.

Šla jsem za ním nahoru, ale nestačila jsem mu. Musela jsem pomalu - schody se mým plícím vůbec nelíbily.

(…)

Pak sáhl do kapsy a k mému ohromení vytáhl balíček cigaret. Otevřel ho a strčil si jednu do pusy.

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se. „Myslíš, že tohle je cool? Panebože, zrovna jsi to úplně všechno zkazil.“

„Co úplně všechno?“ zeptal se a obrátil se ke mně. Nezapálená cigareta mu visela ze rtů. Neusmíval se.

„No to všechno, když kluk, co není nepřitažlivý ani neinteligentní a ani jinak zjevně nepřijatelný, na mě kouká a dělá vtipy o nesprávném užití doslovnosti a přirovnává mě k herečkám a zve mě k sobě domů na film. Jenže ve všem je samozřejmě nějaká hamarcie, a ta tvoje je, že i když jsi MĚL RAKOVINU, tak sakra cpeš prachy nějaký firmě, aby sis pořídil DALŠÍ RAKOVINU. Proboha. Můžeš mi věřit, že nemoct dýchat je DĚS. Zklamal jsi mě. Totálně.“

„Hamarcie?“ opakoval. Cigaretu měl stále v puse, takže se mu napnula čelist. A bohužel to byla fantastická čelist.

„Osudná vada,“ vysvětlila jsem a otočila se k němu zády. Vykročila jsem k obrubníku a Augusta Waterse jsem tam nechala stát. V té chvíli se na rohu objevilo auto. Máma. Nejspíš čekala, až se skamarádím nebo tak něco.

Cítila jsem zvláštní směs vzteku a zklamání. Vlastně jsem ani nevěděla, co to je za pocit, jen jsem věděla, že je strašlivě silný, a měla jsem chuť Augustu Watersovi jednu vrazit a taky vyměnit svoje plíce za nějaké, které by fungovaly. Stála jsem na samém kraji chodníku, bombu s kyslíkem vedle sebe jako kouli na řetězu. Když bylo auto skoro u mě, cítila jsem, jak mě někdo popadl za ruku.

Vyškubla jsem se mu, ale otočila jsem se.

„Nezabijou tě, když je nezapálíš,“ řekl, právě když máma zastavila. „A já jsem si ještě nikdy žádnou nezapálil. Je to metafora, chápeš? Strčíš si zabijáka do pusy, ale nedovolíš mu zabíjet.“

„Metafora,“ opakovala jsem pochybovačně.

Auto čekalo.

„Metafora,“ kývl.

„Děláš věci proto, že mají metaforické rezonance…,“ přemýšlela jsem nahlas.

„No jo.“ Usmál se. Tím velkým, pitomým, opravdovým úsměvem. „Já jsem hodně na metafory, Hazel Grace.“

Otočila jsem se k autu. Zaklepala jsem na okénko. Sjelo dolů.

„Jedu s Augustem Watersem na film,“ řekla jsem. „Prosím tě, nahraj mi ještě dalších pár dílů Supermodelky.“

Obrázky: pinterest.com