pondělí 9. března 2015

Nezlomený - Recenze na knihu


Originální název: Unbroken
Autorka: Laura Hillenbrand

Český překlad: Jaroslava Novotná
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2010, v ČR 2014
Počet stran: 436








Anotace:

Americký letec Louis Zamperini, hrdina knihy Nezlomený, je příkladem nezdolnosti lidského ducha, člověka, který dokáže překonat sám sebe a zajít až za hranici lidských možností. Románová biografie zahrnuje skutečný kus válečné historie, ale rozhodně nečekejte žádná suchopárná fakta – kniha se čte jako dobrodružný román. Hillenbrandová předkládá fakta nanejvýš poutavým způsobem, podařilo se jí tak napsat nádherný příběh, který upoutá čtenáře napříč širokým spektrem.

Na začátku byl kluk rostoucí pro šibenici. Malý Louis Zamperini, syn italských emigrantů, mohl klidně skončit v polepšovně. Naštěstí našel něco, kam mohl napřít svou energii: běhání. Z rváče a zlodějíčka se stal nadějný běžec, který to roku 1936 dotáhl až na olympiádu v Berlíně. Zdálo se, že Louise čeká hvězdná kariéra vrcholového sportovce, ale jeho plány překazila válka.

Louis narukoval k americkému letectvu a absolvoval mnoho letů jako bombometčík v těžkém bombardéru B-24 bez jediného škrábance, až do osudného květnového dne roku 1943. Při záchranné misi se jejich letoun zřítil do Tichého oceánu a zůstaly po něm jen trosky. Z deseti členů osádky se zachránili jen tři a přes čtyřicet dnů bojovali o přežití v malém člunu uprostřed nekonečné vodní plochy. Jen díky obrovské houževnatosti a schopnosti poradit si ve zdánlivě beznadějných situacích Louis dokázal překonat kruté strádání, hlad a žízeň, věčné útoky žraloků i ostřelování z nepřátelského bombardéru. Netušil, že ještě horší chvíle ho teprve čekají. Když konečně spatřili pevninu, padli do zajetí Japonců.

Dva roky pak prožil v japonských zajateckých táborech, trýzněn hladem, otrockou prací i úchylnými japonskými dozorci. Přežil i zajetí, ale z války se vrátil zraněný na těle i na duchu. Muka válečných vzpomínek a nenávisti byla tak strašlivá, že svůj vztek začal utápět v alkoholu. Přece jen se však dokázal vzchopit a najít cestu k odpuštění a naplnění života. Louis Zamperini zůstal nezlomený a jeho životní příběh je tak mimořádným svědectvím o osobní statečnosti a nezlomnosti lidského ducha.








Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz jehož spolupráce si velmi vážím a jsem za ni ráda.

E-knihu si můžete objednat ZDE.



 






Můj názor:


Upozornění: recenze je opravdu dlouhá a obsáhlá, takže jen pro odvážlivce. Nemohla jsem si pomoct - Nezlomený ve mě zanechal tolik dojmů, že jsem je prostě musela zmínit a podělit se o ně... :-)


Jako k mnoha dalším knihám, dostala jsem se i k Nezlomenému díky jeho filmové podobě. První trailer mě opravdu zaujal a já si řekla, že se na film rozhodně musím podívat. To, že předlohou pro film byla kniha, jsem se dozvěděla o něco později. V první chvíli jsem však neměla vůbec chuť se do ní pouštět. Říkala jsem si, že počkám na film a pak se uvidí.

Nakonec tu byla možnost se na film podívat, ale najednou… z ničeho nic, se mi na něj (u mě docela nepochopitelné) nechtělo dívat. Nevím přesně, čím to bylo, náhle jsem však měla silné nutkání přečíst si nejprve knihu. Takže sotva jsem dostala nabídku knih od KNIHCENTRA.cz k recenzi, a byl mezi nimi i Nezlomený, hned jsem měla snadnější výběr :-)

Jen abyste měli představu, v jakém duchu se ponese tato recenze, tak už dopředu říkám, že mám jednoho velkého favorita na titul Knihy roku 2015.  O čem příběh vypráví, máte poměrně podrobně vypsané v anotaci, takže není potřeba to více rozepisovat a hned se pustím do hodnocení.

Sotva jsem e-knihu „otevřela“ a zběžně si kousek projela, napadlo mě, zda jsem přece jen neudělala chybu, protože těch písmen bylo dost, poměrně dost nahusto a na můj vkus bylo v textu velmi málo přímé řeči. Začala jsem ale číst a po pár desítkách stran se přistihla, že mám oči přilepené k obrazovce a hltám jednu stranu za druhou, že ani nevnímám, kdy si stránky překlikávám.

Nemohla jsem ani věřit, že mě to tak ŠÍLENĚ chytilo! Hlavní zásluhu na tom má Laura Hillenbrand a její STRHUJÍCÍ STYL PSANÍ. Mám za to, že pokud by kniha nebyla psána tak, jak ji autorka podala, nevyzněl by příběh tak, jak nakonec vyzněl. Pro mě podala Laura Hillenbrand jeden z těch NEJÚŽASNĚJŠÍCH, NEJPROPRACOVANĚJŠÍCH, NEJLÉPE VYPRAVĚČSKY A LIDSKY ZVLÁDNUTÝCH SPISOVATELSKÝCH VÝKONŮ, s jakým jsem se kdy setkala. Když jsem četla, na mnoha místech jsem si přikrývala pusu, jindy jsem zatínala prsty do dlaní a někdy měla nohy zauzlované tak pevně, že jsem myslela, že je od sebe už nedostanu.

Doslova jsem si při četbě připadala, jako bych seděla vedle někoho, kdo mi vypráví velmi dlouhý a poutavý příběh. Toto byla první kniha, u níž jsem tento pocit měla, a bylo to vážně skvělé, protože ne každý dovede poutavě vyprávět příběh jako člověk a této knize / spisovatelce, se to povedlo přímo úžasně!

Samotná kniha je velmi obsáhlá a plná detailů. Můžeme díky ní sledovat prakticky každý krok Louieho od dob, kdy byl chlapec až po jeho úctyhodný věk a dobu, kdy znovu běžel na olympiádě. Taktéž se dozvíme o jeho přátelích, známých a dalších lidech, k nimž se nějak váže (nebo s ním souvisí) jeho příběh. Například mě dostal samotný začátek knihy, kdy Laura Hillenbrandová zmínila a propojila události roku 1929 odehrávající se po celém světě v prakticky stejný moment - od narození Anne Frankové přes demolici hotelu Waldorf-Astoria, který měl uvolnit místo Empire State Building až k Hitlerovu projevu volajícímu po selektivní infanticidě.

Dalším důležitým bodem knihy byla velká spousta technických detailů, popisů bojových letounů a některých válečných strategií souvisejících s následným politickým dopadem. Myslela jsem si, že mě tyto věci budou jako holku nudit a že je budu chtít přeskakovat (což sice nikdy nedělám, ale chuť k tomu mám často), nicméně se tak nestalo. Já (téměř) zapřísáhlá odpůrkyně čehokoliv technického čemu nerozumím ani za mák - což letadla, zaměřovače, ponorky atd. jsou - jsem v této knize všechny popisy a vysvětlivky HLTALA. Dokonce jsem tomu začala rozumět! Víte proč? Styl psaní Laury Hillenbrandové. Jako žena tyto věci totiž rovněž nechápala, ale nechala si je pořádně vysvětlit a pak je dokázala popsat tak, aby to pochopil opravdu každý technický antitalent jako já. A že mě to skutečně zaujalo! Teď už například vím, jaký je rozdíl (kromě čísla) mezi bombardérem B-24 a B-29 a co je zaměřovač Norden :-)

Nezlomený je kromě výše zmíněných detailů také obohacen o velkou spoustu reálných fotografií, které krásně umocní atmosféru a podají vám pomocnou ruku ve vytváření příběhu ve vaší hlavě. A to nejen co se týče letadel nebo útoku na Hirošimu, ale rovněž uvidíte, jak vypadali oni skuteční hrdinové a postavy této knihy, což jsem opravdu hodně ocenila.

V knize se objevuje velká spousta postav a já měla docela strach, že se mi budou plést a nebudu vědět, o kom se právě mluví. Někdy jsem nevěděla, to přiznávám, ale v 80 % případů jsem měla perfektní přehled, protože autorka pro zapamatování konkrétní postavy nepoužila pouze její jméno, ale přidala i některou „nezapomenutelnou scénu“, v níž se ta a ta postava vyskytovala, takže jsem si dovedla vybavit mnohem lépe a rychleji, o kom se právě nyní mluví. S tímto jsem se v mnoha knihách ještě nesetkala, ale přála bych si, aby takto psalo více autorů a autorek, jelikož to čtenáři může v orientaci opravdu pomoci.

Lauře Hillenbrand se povedlo celou Louieho nesnadnou cestu zpracovat s přesností a precizností, opravdu velkým důrazem na detail a vnitřní psychologii jednotlivých postav. Díky její NESKUTEČNÉ DŘINĚ (kterou - pokud si neuvědomíte během četby příběhu - plně pochopíte v jejím Poděkování na konci knihy) je tak možné nahlédnout nejen na „tělo“ postav, tedy k jakým ránám přišli, ale rovněž podívat se i „na jejich duši“, tedy co se v nich odehrávalo, jak to ve skutečnosti se spoustou z nich bylo. Vážně jsem ocenila velkou otevřenost příběhu, kdy se samotný Louie Zamperini nebál přiznat ke svým chybám a „sekům“, což jej jako postavu i člověka strašně polidštilo a přimělo mě mít jej i knihu ještě raději. Když se nad tím zamyslíte, tak to byl (jako dítě hodně a jako mladý dospělý o něco méně) opravdu lump (:D), ale jak strašně se postupem měnil, to se jednomu nechce ani věřit!

Co musím ještě vyzdvihnout, tak DETAILY, kterými autorka knihu obohatila. Díky oněm drobným střípkům je příběh za a) lépe napsaný, za b) mnohem uvěřitelnější a za c) lépe zapamatovatelný. Vím jistě, že třeba nikdy nezapomenu na skvělou kachnu Gagu - v tom smyslu pozitivním i negativním. Kdo jste četli, tak asi víte, co mám na mysli…

Jak jsem knihu četla - především onu část, která se odehrávala na moři, nemohla jsem se ubránit srovnávání s Robinsonem Crusoe. Tomu zkrátka nešlo zabránit! A víte, kdo z toho vyšel vítězně? Samozřejmě, když se tak hloupě ptám. Louie a Phil a Mac na člunu. Bez debaty! Robinson měl celý ostrov + věci ze ztroskotané lodi a oni? Dva nafukovací čluny s vybavením, nad kterým by jeden brečel a tabulkami čokolády, které dopadly rovněž… no, ne tak, jak měly. A 2 z nich nakonec přežili na oceánu 47 dní!!! Takže… Robinsone, šípek už na tebe čeká.

U knihy, která je psaná dle skutečnosti, je rozbor chování jednotlivých postav celkem bezpředmětný, protože všichni se chovali jako… lidé. Ráda bych se ovšem zmínila o 2 z nich, protože jsem se o nich už hodně napřemýšlela a vím, že o nich budu přemýšlet asi do smrti.

Začnu tím horším. Mucuhiro Watanabe alias „Bird“ česky „Ptáček“. Už jsem se během četby či sledování filmů „setkala“ s opravdu odpornými parchanty, ze kterých mi vstávaly vlasy na hlavě a měla jsem z nich hrůzu, ale nikdy jsem se ještě nesetkala s někým jako Bird. A můj děs se pořád dokola umocňoval vědomím, že to nebyla fiktivní postava, ale skutečný člověk a vše, co je v souvislosti s ním popisováno, se skutečně stalo.

Při četbě Nezlomeného jsem kvůli němu balancovala na hranici nenávisti, totální nenávisti, opovržení, zhnusení, hrůzy a děsu a touhy po nějakém logickém vysvětlení jeho šíleného, nepříčetného, odporného, zvráceného, krutého, barbarského a zlého chování. Jediné, které mě napadlo, bylo, že nejspíš opravdu musel trpět nějakou psychickou poruchou, protože… TOHLE… Já zkrátka nemám slov. Vážně ne.

Při čtení mě obestírala nechápavost nad tím, že se opravdu dokázal skrývat tak dlouho SPOILER, po celou dobu, kdy po něm tolik stovek (ne-li tisíců) lidí pátralo, aby jej řádně potrestalo jako válečného zločince. Nikdy ho nenašli, oženil se a měl rodinu a nakonec dostal milost. Vážně jsem mu ze srdce přála, aby za své zločiny pykal a dostal trest smrti. A to jsem odpůrkyně trestu smrti! - ale tady bych to naprosto pochopila. A pak mě napadlo (protože jako věřící člověk se snažím najit smysl opravdu ve všem), že mu třeba Bůh dopřával tolik času proto, aby sám poznal a pochopil hrůzu svého chování a svých činů a činil pokání nebo se obrátil a našel k Bohu cestu. Tento můj dojem jedině umocnil a potvrdil konec knihy, ačkoliv se už nikdy nedozvíme, jak Bird se svým životem v posledních dnech či letech svého života naložil, a zda jej Louieho dopis nějak „nalomil“

A druhý člověk, kterého bych z Nezlomeného ráda zmínila, je samozřejmě sám hlavní hrdina - Louie Zamperini. Co říct o člověku, který se pro mě osobně díky této knize stal jedním z lidí, kteří jsou pro mě SKUTEČNOU INSPIRACÍ? Asi tohle: jeho život mě naprosto strhnul a chci si na něj vzpomenout nejčastěji, když budu mít pocit, že to mám ve svém životě „těžké“. Chci si vzpomenout, jak vypadá „těžké“ ve své skutečné podobě a uvědomit si, že to, co je kolikrát pro mě tak strašně „těžké“, je ve srovnáním s „těžkým“ Louie Zamperiniho vlastně NIC.

Pokaždé, když jsem si myslela, že jeho osud být horší už prostě nemůže, mě krutá realita vytrhla z omylu, protože skončil ještě mnohem hůř. Na jeho místě bych byla minimálně 1 000x mrtvá, 1 000x bych se doopravdy zbláznila a 1 000x bych se vzdala naděje. A když si představíte ještě vyšší čísla, tak to bude SKORO odpovídající...

Inspirací pro mě je jeho odvaha a to, že POKAŽDÉ dokázal vstát a běžet / jít / belhat se / nebo plazit dál. Nehledě na všechno, vždycky se dovedl NĚJAK posunout kupředu. A opět - jako věřící člověk zde samozřejmě nemůžu nevidět Boží zásah a Boží ochrannou ruku.

A pokud si někdo přečte tuto knihu a přese všechno co Louie prožil a přežil, řekne, že „Louie měl prostě štěstí“, vážně začnu uvažovat o duševním zdraví daného člověka. Nemyslím to tak, že pokud se někdo po četbě této knihy neobrátí na věřícího, že je cvok. To ne. Myslím to tak, že pokud někdo alespoň nepřipustí možnost, že „NĚCO“ nad námi asi je, tak potom už opravdu nevím, co by daný člověk potřeboval jako důkaz (pokud by mu samozřejmě nestačilo vše od dokonalého zázraku života každého stvoření ve vesmíru až po zázrak lidského života).

A co samotný závěr knihy? Byl vážně perfektní. Ne ve stylu typického růžovoučkého a cukříčkem posypaného happy endu, ale ve stylu šťastného konce jaký zažívají „obyčejní“ lidé.

Přiznám se, že Louieho síla nakonec všem svým věznitelům a mučitelům odpustit (a to včetně Birda!!!) je pro mě inspirující na té úrovni, že si pokládám otázku, zda bych toho třeba sama byla vůbec schopná. (Samozřejmě vůbec za předpokladu, že bych přežila aspoň 2 dny na člunu.) Vím, jak je pro mě někdy těžké odpustit nějaké (ve srovnání s tímto životním příběhem) totální banality. A teď - když si představím T-O-T-O??? Vážně nevím! Pevně také doufám, že to nikdy nebudu muset zjistit. Též si myslím, že to chce rovněž hodně Boží pomoci, aby tohle člověk dokázal, protože odpustit někomu sám od sebe to všechno, co vytrpěl Louie… PROSTĚ NEMÁM SLOV A VÁŽNĚ NEVÍM! Tady můžete vidět, že mě kniha opravdu hodně zasáhla a že o ní budu přemýšlet asi opravdu až do smrti.

A moje doporučení pro vás? Vážně musím psát, že vám Nezlomeného MAXIMÁLNĚ NA MILIARDU PROCENT A ÚPLNĚ NEJVÍC doporučuji? :-) Jediné varování - mladším čtenářům bych knihu rozhodně nedoporučila, maximálně až od 15-ti let.

Nezlomenému dávám nejvyšší hodnocení, jaké je zde na Zefillu možné, protože si jej ABSOLUTNĚ zaslouží. Jsem neskutečně ráda a velmi vděčná, že jsem si tuto knihu mohla přečíst a na 100 % si ji chci pořídit do vlastní knihovny. Za e-knihu jsem moc ráda, ale mně nestačí. Potřebuji tu fyzicky hmatatelnou se všemi jejími stránkami, písmenky, vůní, strukturou papíru, obálkou (filmovou, s Jackem O’Connelem)… Knihomolové chápou ;-)

Poznámka č. 1: Film, který natočila Angelina Jolie a který byl nedávno uveden do kin, je velmi zdařilým zpracováním knihy. Nicméně musím poznamenat, že co se týče věrnosti zobrazení, tak je POUZE SLABÝM odvarem. Tedy pokud jste viděli film a mysleli jste si, že je krutý, knihu si rozhodně nečtěte, protože to, co bylo ve filmu je v podstatě nic moc oproti tomu, co se dělo v knize.

Poznámka č. 2: Nezlomený je teprve 2. kniha zde na Zefillu, která toto nejvyšší hodnocení získala. Tou první je Vykoupená láska od Francine Rivers (recenze ZDE). 






Celkové hodnocení:

««««« + ««« (nejvyšší možné hodnocení na Zefillu)


Nezlomený je kniha, která mě za a) naprosto STRHLA, UCHVÁTILA, ROZERVALA NA KUSY a na konci mě zase POSLEPOVALA DOHROMADY. Příběh Louie Zamperiniho je neuvěřitelně silný a jsem si jistá, že nikoho, kdo se do něj začte, nezanechá chladným.

Pro mě osobně je pak dalším potvrzením toho, že na tomto světě se nic neděje jen tak a že tento svět „nevzniknul sám od sebe“, že ho NĚKDO musí řídit. Jsem neochvějně přesvědčená, že bez Božího zásahu by Louie nejen nepřežil, ale rovněž by nedokázal udělat to, co na konci udělal.

Laura Hillenbrandová píše tuto knihu svým nezaměnitelným stylem, díky němuž budete mít pocit, jako byste seděli ne vedle knihy (nebo s knihou), ale jako by vedle vás seděl někdo, kdo vám vypráví fascinující příběh, který se vám po dočtení uloží do paměti, a nikdo už vám jej z hlavy nedostane.



STRHUJÍCÍ. NEUVĚŘITELNĚ UVĚŘITELNÝ. NEZAPOMENUTELNÝ. KRÁSNÝ. KRUTÝ. LIDSKÝ. INSPIRUJÍCÍ. NEZDOLNÝ…

To jsou jen některá slova, která přes svou sílu beztak nedovedou vystihnout příběh, který se před vámi v Nezlomeném začne od 1. strany odehrávat…






Ukázka z knihy:



Kapitola čtrnáctá

Žízeň


Phil měl pocit, jako by se ocitl v ohni. Rovníkové slunce jim stálo přímo nad hlavou a spalovalo jejich kůži. Všichni měli spálený a popraskaný horní ret, oteklý tak strašně, že sahal až k nosním dírkám, a odulý spodní ret se dotýkal brady. Jejich těla byla pokryta otevřenými prasklinami, které vznikly působením neúprosného slunce, soli, větru a zbytků paliva. Rány neustále skrápěla mořská voda z tříštících se vln a Louie měl pocit, jako by mu přilévala alkohol do ran. Sluneční svit zaléval oceán, bílé šípy světla vystřelovaly do jejich zornic, až jim hlavy tepaly bolestí. Do chodidel jim sůl vyžrala hotové krátery. A stejně jako jejich pasažéři se na slunci pekly i čluny a vydávaly nahořklý pach.

Plechovky s vodou byly prázdné. Trosečníci zoufale trpěli žízní a přehřátím, ale nemohli dělat nic jiného než na sebe vylévat mořskou vodu. Moře kolem lákalo ke svlažení, ale nešlo to, kvůli žralokům kroužícím kolem člunů. Jeden žralok, tak šest až osm stop dlouhý, pronásledoval člun neúnavně dnem i nocí. Na toho si dávali zvláště pozor, a když se odvážil příliš blízko, odstrkovali ho pádlem.

Byli už třetí den bez vody, když tu se na obzoru objevil malý flíček. Zvětšoval se, tmavl, pak se rozprostřel nad čluny a zakryl slunce. Spustil se déšť. Muži zaklonili hlavy, rozpřáhli ruce a s ústy dokořán nastavili dešti svá těla. Voda dopadala na jejich hruď, rty, tváře, jazyky. Déšť zchladil jejich kůži, smyl sůl, pot a benzin z jejích pórů, protékal jim hrdly, nasytil jejich těla. Byly to orgie smyslů.

Věděli, že to nepotrvá věčně. Museli najít způsob, jak vodu uchovat. Úzké plechovky nastavené dešti nezachytily takřka nic. Louie, s hlavou zvrácenou a otevřenými ústy, horečně přemýšlel, co by tak mohl použít. Zalovil v kapsách člunu a vytáhl vzduchovou pumpu. Ležela v plátěném pouzdře, které měřilo na délku asi čtrnáct palců a mělo šev po straně. Louie pouzdro rozpáral, složil látku do jakési trojúhelníkové „misky“ a s radostí sledoval, jak se v prohlubni hromadí dešťová voda.

Už měl v plátěné misce skoro dvě pinty vody, když vtom do člunu udeřila vlna, přelila se přes kraj a vylila se do plátna. Nasbíraná voda teď byla k ničemu. Největší příval deště už pominul, a navíc plátno se musí v dešti vymáchat, než do něj Louie zase začne chytat vodu. Vlnám se ale nijak nedalo vyhnout, protože Louie je neviděl.

Zkusil tedy něco jiného. Nečekal, až se voda nashromáždí v plátně, ale po troškách ji ústy vysával a hned ji vyplivoval do plechovky. Jakmile se plechovky naplnily, dál shromažďoval dešťovou vodu a dával každému muži napít každých třicet sekund. Rozpárali pouzdro od druhé pumpy a vytvořili další lapač deště.

Když se objevilo slunce, učinili objev, že plátno výborně poslouží jako klobouk. Nechali je mezi sebou kolovat, dva měli vždycky hlavu zakrytou, jeden byl bez pokrývky.

Měli šílený hlad. Teď bylo jasné, že Macovy čokoládové hody, které se zprvu zdály jen drobnou nesnází, představují katastrofu. Louie měl na Maca vztek a Mac to asi věděl. Přestože o tom Mac nemluvil, Louie cítil, že ho pronásleduje pocit viny.

Hlad jim stravoval vnitřnosti a u trosečníků se projevil typický symptom: nedokázali myslet na nic jiného než na jídlo. Upírali zrak na moře kypící jedlými tvory, ale bez návnady nemohli ulovit ani mřenku. Tu a tam kolem proletěl pták, ale vždycky byl příliš daleko. Muži prozkoumali boty a uvažovali, jestli by se nedala sníst kůže. Rozhodli se, že ne.

Dny míjely. Spalující žár vždy večer ustoupil chladu. Spánek se jim vyhýbal. Zvláště Phil trpěl, neboť byl v člunu sám a scházelo mu tělesné teplo druhého člověka, aby si zahřál vodu pod sebou. Každou noc se třásl zimou a nemohl spát. Za denního světla je vyčerpání, vedro a houpání člunů uspávalo. Většinu každého dne prospali a zbytek strávili vleže na zádech, aby šetřili drahocennou ubývající energii.

Phila napadlo, že z ptačí perspektivy musí jejich nehybná těla zakrytá plátěnými kápěmi vypadat jako trosky bez života. Měl pravdu. Jednoho dne, asi devátý nebo desátý den jejich bludné poutě, Louie ucítil, jak mu na plátěném „klobouku“ něco přistálo, a spatřil před sebou stín. Byl to albatros. Protože měl Louie schovanou hlavu, pták nepoznal, že si sedl na živého člověka.

Pomalu, pomaloučku zvedl Louie ruku. Ten pohyb byl tak pomalý, že byl jen o něco málo patrnější než otáčení minutové ručičky na hodinách. Pták klidně odpočíval. Louie pomalu přiblížil ruku těsně k albatrosovi a zvolna rozevřel prsty. Pak, v jediném okamžiku, prsty prudce sevřel a chňapl ptáka za nohu. Albatros kolem sebe divoce kloval a rozdrásal mu klouby do krvava. Louie ho popadl za hlavu a zlomil mu vaz.

Kleštěmi pak ptáka rozkuchal. Ze střev se vyvalil hrozný puch a všichni tři se odporem odtáhli. Louie podal kousek masa Philovi a Macovi a sám si také vzal. Smrad se stále vznášel nad člunem a mužům se zvedal žaludek. Nedokázali donést maso k ústům, dávili se. Nakonec to vzdali.

Ptáka sice nedokázali pozřít, ale zato měli návnadu. Louie vytáhl rybářské náčiní, přivázal na šňůru malý háček, napíchl na něj kousek masa a nahodil. V okamžiku se přihnal žralok, zakousl se do háčku a ukousl šňůru. Odplul i s návnadou, háčkem a asi dvěma stopami šňůry. Louie zkusil druhý háček a žralok si ho opět odnesl. Třetí pokus dopadl stejně. Nakonec ale žraloci nechali háček nerušeně viset. Louie po chvíli ucítil škubnutí a vytáhl šňůru, na jejímž konci se houpal štíhlý, asi deset palců dlouhý lodivod. Louie ho rozřezal na dílky, ale nikomu se do jídla nechtělo – žádný z nich ještě nikdy syrovou rybu nejedl. Každý si dal do úst jen ždibíček. Nemělo to žádnou chuť. Snědli rybu do poslední kostičky.

Bylo to první jídlo, které přešlo přes jejich rty po více než jednom týdnu. Malá ryba nebyla pro tři muže nic moc, ale protein jim dodal trochu energie. Louie takto demonstroval, že pokud budou vytrvalí a nenechají se odradit, mohou si nalovit potravu. Louieho i Phila to povzbudilo na duchu. Jen s Macem to nehnulo.

Phil se cítil kvůli albatrosovi nesvůj. Vzpomněl si na jednu básničku ze školy, na Píseň o starém námořníkovi od Samuela Taylora Coleridge. V té básni zabije námořník přátelského albatrosa, jenž podle pověsti přináší dobrý vítr. Následky tohoto činu jsou neblahé: námořník i s posádkou zůstanou vězet v bezvětří, sužováni žízní a ohrožováni mořskými příšerami. Posádka postupně zahyne a námořník zůstane sám v děsivé samotě, a s albatrosem „pověšeným na hrdle“ zavírá oči před mrtvými námořníky.

Louie nebyl pověrčivý, ale albatrosy si zamiloval už od Vánoc na Midway, když je pozoroval, jak přistávají na hladině. I Phila ta báseň děsila a připomněl Louiemu, že zabít albatrosa prý přináší smůlu. To teda jo, spadli jsme s letadlem, opáčil Louie. Copak mohou mít ještě větší smůlu?

Uplynulo několik dní. Louie už nic nechytil a zásoby z prvního úlovku se tenčily. Žádný pták na člunu nepřistál. Déšť pravidelně doplňoval zásoby vody v plechovkách, ale nebylo jí moc.

Ocitli se v naprostém pocitovém vakuu. Za klidného počasí bylo moře úplně tiché. Neměli nic, čeho by se mohli dotknout, jen voda, kůže, vlasy a plátno. Až na zápach, který vydával rozpálený člun, neměli žádné čichové vjemy. Nic, na co by se mohli dívat, jen nebe a moře. V jedné chvíli si Louie strčil prst do ucha a nahmatal ušní maz. Přičichl k prstu a nový vjem ho zvláštním způsobem vzpružil. Zvykl si šťourat se prstem v uchu a pak si k prstům čichat. Phil to začal dělat rovněž.

Jak čas plynul, Phil přemýšlel o článku, který v zimě četl v časopisu LIFE. Edie Rickenbacker, stíhací eso z první světové války, v něm líčil své zážitky, když v říjnu 1942 letěl jako pasažér v letadle B-17 přes Tichý oceán. Letadlo zabloudilo a došlo mu palivo, a pilot musel nouzově přistát na moři. Naštěstí udržel letoun na hladině dost dlouho, aby se osádka dostala do záchranných člunů. V člunech pak pluli na moři celé týdny a přežívali díky zásobám na člunech, dešťové vodě, rybám a ptačímu masu. Jeden muž zemřel a ostatní trpěli halucinacemi, vykládali nesmysly neviditelným společníkům, zpívali bláznivé písničky a hádali se, kam odtáhnou imaginární auto, ve kterém jedou. Jednoho nadporučíka poctil návštěvou duch a snažil se ho vlákat na dno oceánu. Nakonec se čluny rozdělily a jeden dorazil na ostrov. Obyvatelé ostrova poslali rádiem zprávu na Funafuti a zachránili i ostatní trosečníky.

Rickenbackerova osádka se nepochybně dostala na hranici možnosti lidského přežití. Jak napsal Rickenbacker, strávili na moři jednadvacet dní (ve skutečnosti to byly dvacet čtyři dny), a Phil s Louiem a Macem byli přesvědčeni, že tohle je rekord, pokud jde o přežití v gumovém člunu na moři. Ve skutečnosti ale tento rekord patřil třem trosečníkům z letounu amerického námořnictva, kteří se v roce 1942 plavili na gumovém člunu v Tichém oceánu ještě déle, čtyřiatřicet dní, než dopluli k ostrovu, kde se o ně postarali tamní obyvatelé.

Phil zpočátku ani nepomyslel na to, že by mohli počítat dny, ale jak čas plynul, začal věnovat pozornost tomu, jak dlouho už jsou na moři. S počítáním dnů neměl problém a s každým novým dnem si říkal, že je určitě najdou ještě před dosažením Rickenbackerovy hranice. Phil nahlas rozjímal nad tím, co si počnou, až tuto hranici překročí, a nevěděl, co na to odpovědět.

Rickenbackerův příběh, který Louie také dobře znal, byl důležitý ještě z jiného důvodu. Povětrnostní podmínky, dehydratace, stres a hlad, to všechno rychle přivedlo mnoho mužů z Rickenbackerovy skupiny k šílenství, jak se často stávalo u trosečníků na záchranných člunech. Víc než jídlo teď Louieho zajímalo duševní zdraví těch, co přežili. Neustále myslel na hodiny fyziologie ze školy, kde je instruktor učil, že mozek je třeba chápat jako sval, který při nečinnosti zakrní. Ať už se s jejich těly stane cokoliv, mysl musí zůstat pod kontrolou.

Když už pluli několik dní, začal Louie oba své druhy bombardovat otázkami všemožného druhu. Phil se výzvy chopil a zakrátko s Louiem sváděli nepřetržité vědomostní souboje. Vyprávěli si o svém životě od těch nejranějších vzpomínek až do nejpodrobnějších detailů. Louie vykládal o tom, jak studoval na USC; Phil vyprávěl o létech na univerzitě v Indianě. Zeširoka rozebírali děvčata a hodnotili jejich kvality. Znovu a znovu se navzájem častovali různými vtípky, a bylo jedno, že se opakovaly. Žádná otázka nezůstala bez odpovědi. Phil zpíval náboženské písně; Louie zase oba své druhy naučil „Bílé Vánoce“ a tak se vánoční píseň nesla uprostřed června nad nekonečným Tichým oceánem, kde byli jedinými posluchači kroužící žraloci.

Veškeré rozhovory se vždycky stočily k jídlu. Louie básnil o tom, jak maminka dobře vařila, a Phil mu pak jednou řekl, aby popsal, jak to dělala. Louie začal líčit přípravu pokrmu a všichni tři v tom nalézali veliké uspokojení, a tak Louie pokračoval a vykládal o každém jídle do těch nejmenších podrobností. Brzy se ve člunu ocitla celá Louiseina kuchyně: v hrncích bublaly omáčky, vůkol se rozlévala vůně koření, máslo se rozplývalo na jazyku.

Tak začal rituál, který se na člunu odehrával třikrát denně: k nejoblíbenějším námětům patřil dýňový koláč a špagety. Chlapi se naučili Louiseiny recepty tak dobře, že vždycky když Louie při líčení přeskočil nějakou ingredienci, Phil, a někdy i Mac, ho rychle opravil a musel začít znovu. Když bylo imaginární jídlo uvařeno, muži vychutnávali každý drobeček a komentovali každé sousto. Fantazírovali o těchto výjevech v tak živých detailech, že tím dokázali ošálit i své žaludky, i když ne nadlouho.

Jakmile bylo jídlo snědeno a téma vyčerpáno, přesunuli se k budoucnosti. Louie spřádal plány, že si koupí vlakové nádraží v Torrance a zařídí si tam restauraci. Phil bájil o návratu zpátky do Indiany, možná jako učitel. Už se nemohl dočkat, až se zase půjde podívat na závody Indy 500. Automobilová soutěž byla pozastavena kvůli válce, ale Phil ji v duchu znovu prožíval, u dráhy si roztáhl deku, nanosil si tam hromadu jídla a pak sledoval, jak se auta míhají kolem. A myslel na Cecy. Když tenkrát na Oahu vycházel z chaty, nenapadlo ho dát si do peněženky její fotku, ale v duchu byla Cecy stále s ním.

Pro Louieho a Phila představovaly tyto rozhovory lék, jenž jim ulevoval v utrpení – věci budoucí před nimi nabývaly konkrétních obrysů. Když si tak představovali sami sebe znovu ve skutečném světě, zoufale toužili po tom, aby jejich muka skončila šťastně a všechno dopadlo podle jejich plánů. Z těch rozmluv čerpali sílu žít.

Při všem tom povídání a spekulacích nikdy nepřišlo na přetřes téma pádu letadla. Louie by o tom rád mluvil, ale něco v Philově výrazu mu v tom zabránilo. Byly chvíle, kdy se Phil ztrácel v chmurných myšlenkách, a Louie uhodl, že myslí na pád, a možná se cítí odpovědný za smrt osádky. Louie chtěl ujistit Phila, že nic špatného neudělal, ale usoudil, že by tím ještě přidělal Philovi starosti. A tak neřekl nic.

Zatímco se Louie a Phil navzájem hecovali, Mac obvykle zarytě mlčel. Někdy poprosil Louieho, jestli by nepopsal nějaký recept, a občas vstoupil do hovoru, ale přimět ho k opravdové účasti byla perná práce. Párkrát vyprávěl o svém životě, a i když ho druzí dva povzbuzovali, budoucnost si představit nedokázal. Svět se mu příliš vzdálil.

Macovo zoufalství bylo celkem pochopitelné, vezmeme-li v úvahu chmurné vyhlídky trosečníků. Pozoruhodné ovšem je, že oba druzí muži, i když se nacházeli ve stejně nezáviděníhodné situaci jako Mac, jeho beznaděj nesdíleli. Ačkoliv si Phil stále dělal starosti, jak dlouho tohle ještě potrvá, zatím si nepřipouštěl, že by mohl zemřít. Stejně přemýšlel i Louie. I když věděli, že se nacházejí v mimořádně vážné situaci, oba uměli vytěsnit strach ze svých myslí a místo toho se soustředili na přežití a ujišťovali se navzájem, že všechno dobře dopadne.

Je záhadou, proč tři mladí muži, kteří společně absolvovali výcvik a zažili pád letadla, viděli svůj těžký osud tak radikálně odlišně. Možná že to bylo dáno biologickými rozdíly; někdo je od přírody optimista, jiný věčně pochybuje. Když maličký Louie vyskočil z vlaku a díval se, jak vagony unášejí jeho rodinu do dáli, ani za mák ho nezajímalo, jestli mu hrozí nebezpečí – to by mohlo svědčit právě o jeho vrozeném optimismu. Možná že to, co se odehrálo v jejich minulosti, mělo vliv na tak rozdílný pohled na svět a schopnost překonávat nesnáze. Phil a Louie, kteří přežili Funafuti a na Nauru podali mimořádný výkon, si navzájem důvěřovali. „I kdyby mu zbylo to poslední, dal by to mně,“ řekl jednou Phil o Louiem. Mac se nikdy žádného leteckého souboje nezúčastnil, tyhle důstojníky neznal, a z velké části mu byla velkou neznámou i vlastní osobnost. Pokud jde o schopnost vyrovnat se s touto krizí, věděl jen to, že první noc zpanikařil a snědl jediné jídlo, které měli. Jak čas plynul a hlad dotíral čím dál víc, tento skutek nabýval většího a většího významu a snad i to bylo důvodem jeho netečnosti.

Phil měl ještě další zdroj, ze kterého čerpal sílu, o němž Louie nevěděl. Svým způsobem to byl hluboce věřící člověk a nosil v sobě víru, kterou mu vštěpovali rodiče. „Už dříve jsem několikrát Alovi řekl, aby vždy dělal to, co považuje za nejlepší,“ napsal jednou Philův otec, „a až se ocitne v situaci, na kterou jeho schopnosti nestačí, aby požádal Pána o pomoc.“ Phil o své víře nikdy nemluvil, ale když uprostřed oceánu zpíval zbožné písně a dovolával se ochrany Boha, snad v takových chvílích cítil, že pomoc je blízko a zoufalství o něco vzdálenější.

Louie od nejranějšího dětství považoval jakékoliv omezování za výzvu pro svůj vrozený sklon k revoltě, o čemž svědčilo jeho bouřlivé mládí. Jeho činy přiváděly k šílenství rodiče i celé město, ovšem Louie byl po každém úspěšném kousku přesvědčen, že dokáže překonat každou hranici. Nyní, když byl vržen do tohoto nekonečného prostoru, se terčem jeho vzdoru stalo zoufalství a smrt. Stejné vlastnosti, které z něho činily postrach Torrance, se teď staly hnacím motorem největšího zápasu v jeho životě.

Ačkoliv všichni tři muži čelili stejným nesnázím, jejich rozdílné vnímání bylo patrně formováno odlišnými osudy. Louie a Phil svůj strach nahrazovali nadějí, která je inspirovala v boji o přežití, a každý úspěch pro ně znamenal psychickou i citovou vzpruhu. Maca zřejmě paralyzovala vlastní rezignace, a čím méně se podílel na jejich úsilí přežít, tím více se propadal do svého zoufalství. Ačkoliv během uplynulých dní toho dělal nejméně, jak dny plynuly, strádal z nich nejvíc. Zatímco Louieho a Philův optimismus jim dodával sílu, Maca beznaděj naopak stravovala.




Uplynuly dva týdny. Jejich pokožka byla spálená, oteklá, rozpraskaná. Nehty na nohou i na rukou měli zbrázděné podivnými bílými čárami a nohy, záda i hýždě pokrývaly boláky ze slané vody. Čluny se působením slunce a slané vody postupně rozkládaly a uvolňovalo se z nich žluté barvivo, které se vsakovalo do oblečení i kůže, a všechno od něj lepilo.

Jejich těla pomalu chátrala. Každý den si Louie všiml váhového úbytku, u sebe i u svých souputníků: kalhoty jim byly stále volnější, tváře se prodlužovaly. Když překonali hranici dvou týdnů, začali vypadat groteskně. Svaly se jim scvrkly. Tváře, teď zarostlé, se propadly hluboko dovnitř. Jejich těla stravovala sama sebe.

Ve svém utrpení dospěli do stadia, které by pro jiné trosečníky znamenalo rozhodující okamžik v tom nejchmurnějším slova smyslu. V roce 1820 potopila rozzuřená velryba rybářskou loď Essex a námořníci, kteří přežili na záchranném člunu, se uchýlili na pokraji smrti ke kanibalismu. Asi o šedesát let později vyhladovělí trosečníci z potopené jachty Mignonette po devatenácti dnech na moři zabili a snědli mladičkého člena posádky. Historky o kanibalismu mezi trosečníky byly tak běžné, že Britové pro tuto praxi, kdy je vybrána oběť ke snědení, mají svůj termín, „custom of the sea“, daň moře. Představa kanibalismu samozřejmě u těch, kdo jsou sytí a na pevné zemi, vyvolává odpor. Pro mnohé námořníky v nesmírných mukách a na prahu smrti, s myslí zatemněnou hladem, se to zdálo jako rozumné, dokonce nevyhnutelné řešení.

Pro Louieho byla představa pojídání lidské bytosti odpudivá a nemyslitelná. Jíst lidské stvoření, i v případě, že by snad ta osoba zemřela přirozeným způsobem, se mu jevilo jako naprosto nepřijatelné. Všichni tři v tom byli za jedno. Kanibalismus nepřicházel v úvahu, ani teď, ani nikdy jindy.

Louie vnímal hranici dvou týdnů jako další významný předěl. Začal se nahlas modlit. Nevěděl, jak hovořit s Bohem, a tak odříkával útržky modliteb, které zaslechl v kině. Phil sklonil hlavu a Louie mluvil a na konci řekl „amen“. Mac jen poslouchal.

Čluny unášel proud a za nimi se táhla lana jako vlnící se hadi. Zdálo se, že jsou stále unášeni na západ, ale bez orientačních bodů si nebyli jisti. Alespoň že někam směřují.







Obrázky: pinterest.com

8 komentářů:

  1. Pěkná recenze! :) O téhle knize se teď opravdu hodně mluví. Mám ráda válečnou tématiku a myslím, že v tomto případě zvládnu jak knihu, tak film.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju, jsem ráda, že se recenze líbila :-) kniha za přečtení a film za shlédnutí rozhodně stojí ;-) doufám, že se ti oboje bude líbit!

      Vymazat
  2. Toto je opravdu nádherná recenze :-)
    Přiznám se, že jsem věděla, že kniha existuje, ale nějak víc jsem se o ní nezajímala, říkala jsem si, že tohle asi není můj styl ... Každopádně po přečtení Tvé recenze se po knize podívám :-) Já se teď hodně učím a tak trochu žiju mimo knižní/filmový svět, ale teď mi docvaklo, že vlastně TOHLE je ten nový film od Angeliny Jolie ...
    Opravdu krásný článek! Už ten mě hodně zasáhl!! Natož kniha! Kouknu po ní:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuji moc, jsem ráda, že se Ti recenze líbila :-)
      ano, já taky. kdybych o knize věděla dřív, taky bych po ní asi nesáhla, ale jsem NESKUTEČNĚ RÁDA, že jsem to nakonec díky filmu udělala :-) určitě se na film i knihu mrkni, protože stojí za to, aby si ji každý přečetl a mám za to, že právě Tobě se bude MOC líbit :-)

      Vymazat
    2. za málo ;-) jsem zvědavá na Tvůj názor!

      Vymazat
  3. Nádherná recenze!! :))
    Poslední dobou tomu čtení moc nedávám:/, ale na tuhle knížku se brzo chystám a těším se na ní ještě víc teď a uvidím jak se bude líbit mě, ale podle tvé recenze, to vypadá na skvělou knihu a myslím, že je to něco pro mě. :) Mám pocit že když už čtu, tak pomalu jen knihy z tohoto období. Čím jsem starší tím víc mě spíš zajímají tyhle knihy:).
    Opravdu krásný článek.. :) Proto i tvůj blog patří mezi mé nejoblíbenější :), protože tvé recenze u mě patří mezi ty nejlepší :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju, jsem moc ráda, že se ti líbila :-)

      no, u mě to je podobné, taky se čtením teď válčím... někdy se mi nechce ani nic dělat, jindy bych četla, ale zase nemám čas... no je to začarovaný kruh :-/

      taky myslím, že se ti Nezlomený bude moc líbit ;-) a děkuji za pěkná slova, mám opravdu radost, že se ti můj blog líbí :-)

      Vymazat

Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)