Pár slov o knize... - Cesta

Originální název: Ten Road

Autor: Cormac McCarthy

Český překlad: Jiří Hrubý

Nakladatelství: Argo

Rok vydání originálu / ČR: 2006 / 2008

Počet stran: 188

Anotace:

Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano?

Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.

========== ========== ==========

Již několikrát jsem zmínila, že s knihami ověnčenými kupou cen nemám zrovna dobré zkušenosti. Cesta mě v tomto přesvědčení jedině utvrdila. Nebýt čtenářské výzvy, dobrovolně bych se do ní bývala byla nikdy nepustila. Má inteligence asi není dostatečně na výši, protože nedovedu pochopit ocenění, které kupříkladu toto dílo dostalo. Jedině v případě, že by vyhrálo v olympiádě depresivních knih.

Autorovi nelze upřít jazykovou vytříbenost, která svým překladem do češtiny rozhodně neutrpěla. Určité slovní obraty a některé neotřelé popisy mě příjemně překvapily a donutily se nad nimi opravdu chvíli pozastavit, protože se McCarthyovi velice povedly. To ovšem bylo tak nějak všechno, co mohu pochválit.

Mám-li zhodnotit příběh jako celek, pak mě některými myšlenkami zaujal. Také jsem byla zvědavá, jak ta nebo ta popsaná situace dopadne. Víte ale, co se na mě přilepilo hned po prvních větách? Deprese. Ne ta skutečná, ale čtecí. Pokud autor v něčem vyniknul (kromě výše zmíněného stylu popisů), pak ve vyvolávání neskutečně depresivních, skličujících a smutných emocí sálajících doslova z každého písmena. Jistě, od podobného námětu z období postapokalyptické budoucnosti asi nemělo smysl očekávat něco jiného, to ano, ale i tak… Toto zkrátka nebyl můj šálek kávy. Navíc sem autor zakomponoval ještě některé scény, které si OPRAVDU mohl ušetřit. Minimálně jednu. Kdo jste četli, tak určitě víte, kterou mám na mysli. Kdo jste nečetli, buďte rádi.

Co se mě týkalo, snažila jsem se příběh přečíst / poslechnout co nejrychleji to šlo, abych nakonec opravdu neskončila sklíčená v koutě. Ano, část příběhu jsem si četla a část jsem poslouchala v audioknize. Nutno podotknout, že vyprávění Jiřího Ornesta včetně doprovodných zvukových efektů celý tísnivý a nepříjemný dojem posilovalo na destátou, takže jsem to musela střídat…

Dalším bodem přispívajícím k nešťastnému nádechu byly postavy otce a syna. Bezejmenní. Příběh byl vyprávěn v er formě, bez kapitol, bez označení. Mám za to, že toto byla má první kniha, v níž jsem na konci nevěděla, jak se hlavní postavy jmenují. A tento „bezpřestávkový“ způsob vyprávění mi rovněž nevyhovoval. Na těchto postavách musím ocenit jejich vzájemný vztah  - pochopení, semknutost, touhu chránit a neopustit, ujít ještě další krok... To bylo rozhodně inspirativní.

Abych ale zachovala alespoň trochu objektivity, tak chápu, že v takto nastavené „společnosti“ a situaci, jíž autor představil, nejspíš dával styl jeho vyprávění smysl. To ovšem nemění nic na jednom: už nikdy v životě si nechci číst podobnou knihu! O filmovém zpracování vím, ačkoliv ale mám Vigga Mortensena ráda, nepřiměje mě to k tomu, abych tento příběh viděla ještě v jasnějších barvách, než jak jsem ho viděla při četbě ve své hlavě. K tomu mi opravdu chybí chuť i nervy a jsem za to ráda!

Tudíž tuto knihu určitě nedoporučuji. Anebo jedině těm z vás, kteří máte rádi (nebo vám spíše nevadí) skutečně syrové depresivní příběhy.

Cesta ode mě získává slabé 3 * z 5. A slovy E. A. Poea: „Nikdy víc!“

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: google.com