Posel - Recenze na knihu

Originální název: The Messenger
Autor: Markus Zusak

Český překlad: Lucie Simerová
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2002, v ČR 2012
Počet stran: 350

Anotace:

Představte si, že vám jednoho dne začnou do dopisní schránky chodit hrací karty se zašifrovanými úkoly – máte vstoupit do života úplně cizím lidem a najít způsob, jak jim pomoci v jejich nelehkém osudu. Nevíte, kdo vám karty posílá ani proč si vybral zrovna vás. Jasné je jenom to, že ví o každém vašem kroku a nenechá vás na pokoji, dokud sám nebude chtít přestat. Má vás zkrátka v hrsti.

Přesně v této situaci se ocitá Ed Kennedy, devatenáctiletý taxikář, který až doposud dělil svůj čas mezi kamarády Marva, Ritchieho a Audrey (do které je beznadějně zamilovaný), věrného psa Portýra, hraní karet a svou práci, a má pocit, že se už na nic dalšího nezmůže.

Ed na svých záchranných misích schytá spoustu bizarních výprasků, ale s každým úkolem roste jeho schopnost poradit si se vším sám a také vědomí, co musí udělat, aby jeho život za něco stál.

Vyprávění vás upoutá situačním humorem a trefnými komentáři dospívajícího hrdiny.

Související recenze:

Zlodějka knih

Můj názor:

Jak jsem se k této knize dostala? Trošku delší cestou. Nejprve jsem o ní vůbec netušila, až teprve když se na internetu a knižních blozích začínaly hromadit informace, upoutávky a nadšené reakce na Zlodějku knih od Markuse Zusaka. Trochu jsem zpozorněla, ale ještě za delší dobu jsem se na Zlodějku více zaměřila a díky anotaci mi došlo, že to asi bude něco přesně pro mě. Navíc mě dost navnadil i trailer na film, který mě nalomil úplně, a bylo jasné, že se na knihy vrhnu.

Nyní přede mnou ovšem vyvstalo takové menší pořádné dilema. Rozhodla jsem se, že si nejprve přečtu knihu a TEPRVE POTOM shlédnu film. Takže jsem jako divá letěla do knihovny a měla jsem štěstí – jeden svazek Zlodějky byl hned k dispozici a Posel taky! Tak jsem si řekla: „na co troškařit?“ a vzala obě. Nicméně pak jsem si všimla, že Posel vyšel dříve, k čemuž se přidala má nepsaná zásada: VŽDY (pokud je to aspoň trochu možné) si číst autorovy knihy tak, jak je psal. Tož mi nezbylo nic jiného, než zatnout zub a pustit se nejprve do Posla :-)

Přečtete-li si anotaci, pak naprosto přesně víte, o co v knize půjde. Hlavní postavou je jen Ed a jeho mise, při nichž se vydává na adresy, které mu někdo nechává napsané na kartách – ty mu buď přijdou do schránky, nebo je dostane mnohem divnějším (někdy i nepříjemným) způsobem. Při plnění těchto poselství zažívá kromě perných chvilek také radost, pocity spřízněnosti a přátelství, avšak i strach, nejistotu a bolest – fyzickou i duševní. Snaží se pomáhat druhým, sám sobě i svým blízkým a to aniž to někdy vůbec sám tuší.

Otázkou však pořád zůstává, kdo mu ony karty a úkoly posílá? Kdo si dává takovou práci s tím, aby věděl o každém Edově kroku, kdy se vychýlí od plánu? Podaří se to Edovi vůbec zjistit? Bude to někdo, koho zná nebo naopak někdo úplně neznámý? A záleží na tom vůbec?

Když jsem byla asi zhruba v půlce knihy, uvědomila jsem si jedno – Markus Zusak je opravdu SKVĚLÝ vypravěč. Textu, který využívá k vyjádření určitých scén či emocí hrdinů používá méně, než bych čekala – nebo ještě jinak bych to vyjádřila: používá méně slov k perfektnímu vyjádření emocí a danému vykreslení scény než bych očekávala, že je možné, abych si to JÁ JAKO ČTENÁŘ, dokázala užít. Opak zde opravdu byl pravdou. Zusakovy krátké věty, jasné a trefné popisy, barvitá přirovnaní a svižné tempo knihy měly své nezaměnitelné kouzlo a já si říkala, že by bylo zcela zbytečné přidávat další slova.

Postava Eda a jeho uvažování ze začátku mě trochu… štvaly (místy), ocenila bych méně nadávek a klení, více optimismu a nadhledu, méně rádoby vtipných a dvojsmyslných popisů a přirovnání.

Ovšem to jsem ještě netušila, jak skvěle má Markus Zusak promyšlený každý detail. Edova postava prodělávala během celého příběhu neskutečnou proměnu a mě došlo, že i jeho popisy a styl vyprávění, které čtenářům poskytuje, se postupně mění. Možná to ani nepostřehnete, ale pro mě jeho hlava na začátku a na konci knihy představovala značný rozdíl.

Co mě iritovalo, tak byl český překlad. Postupně jsem si na něj zvykla, ale prostě TO NEBYLO ONO! Nemám ráda nespisovné výrazy. Sama nemluvím jako slovník jenže příběh? V knize? Černé na bílém? Kdyby tam byl sem tam hovorový výraz typu „to je nový auto“ „dneska sem s tím seknul“ - v přiměřené míře by mi to nevadilo, ale aby to bylo V KNIZE naprané VŠUDE?! Prosím už vícekrát ne! Navíc podle anglického originálu mi nepřišlo, že by takhle Ed ve svém rodném jazyce mluvil. Možná překladatelova snaha o Edovo „degradování“ do nižší společenské vrstvy? Těžko říct, každopádně mi toto požitek z četby trochu kazilo.

V příběhu najdete všechno, co byste od příběhu mohli a měli očekávat (nebo aspoň já to čekám :-)) tedy: originální, reálné hrdiny, s nimiž budete držet a soucítit, humor, akci, romantiku, náměty k zamyšlení, odsýpající děj. 

Líbily se mi rozličné charaktery, které Zusak v příběhu rozvinul a dal jim možnost se během děje rozvíjet a měnit. Líbilo se mi jeho pojetí přátelství mezi Edem, Marvem, Audrey a Ritchiem, a zamilovala jsem si Portýra (včetně nezapomenutelné scény o Vánocích :D).

A ještě k těm námětům k zamyšlení – mnohdy jsem až žasla nad tím, jak Markus Zusak vyjádřil něco, o čem jsem si vzápětí uvědomila: „no jo, vlastně!“ A už jsem očima šupajdila zpátky, abych si tu větu přečetla ještě jednou. Čtenáři vědí – někdy jsou mezi tolika slovy skryté úplné poklady, věty, na které zůstanete hledět jak zjara a jen je zpracováváte a pak se k nim třeba i vrátíte.

Opravdu nevím, zda jsem si z knihy odnesla to, co bylo autorovým záměrem, nicméně budu i k próze přistupovat podobně jako k poezii – čili tak, že by si z ní každý měl odnést to, co je dobré pro něj, co osloví jeho a to si uchovat, nesnažit se pátrat po tom „pravém a jediném“ důvodu a smyslu, který za vším stojí a který byl pro autora buď hnacím motorem k napsání, nebo tím, co chtěl PŘESNĚ vyjádřit a zanést do čtenářovy hlavy.

Já si tedy z knihy odnesla to, že (MOŽNÉ SPOILERY AŽ DO KONCE) kolem nás je spousta lidí, kteří potřebují naši pomoc. A mnohdy to nemusí být darování 100 tisíc, ale ta nejobyčejnější malá pomoc, kterou bychom třeba ani za pomoc nemuseli považovat. Prostě stačí mnohdy drobnost, abychom druhému ulevili od těžkostí, splínu nebo beznaděje. Stačí se někdy jen „podívat za plot“ a snažit se druhého vidět trochu jinak, než jak na něj pohlížíme běžně.

Mohla bych tady asi rozebrat každý Edův zásah, a co pro mě znamenal nebo k jakému zamyšlení mě přiměl, ale to bych vás možná připravila o ta vaše zamyšlení, a co vyvolají ve vás a já vás nechci nějak ovlivňovat :-)

Samotný konec jsem pak asi pochopila tak, že oním „zadavatelem“ úkolů pro Eda, je život sám. Nevím, třeba jsem to pochopila úplně špatně, a pokud jste došli vy k něčemu jinému, klidně mi to napište do komentářů. Za další pohled budu vážně jedině ráda! Opravdu ;-)

Co mě k tomuto závěru vedlo? Asi to, že mám pocit, že život sám nám rozdává karty, někdy ne úplně ty „dobré“, které by se nám při hře (v životě) hodily. Zde je ale potom na nás, jak budeme hrát a jestli i svůj zdánlivý neúspěch dovedeme přetvořit v něco lepšího, zda jsme schopni něco obětovat, něčeho se vzdát ve prospěch druhých. Ono se to často může otočit (a jsem si jistá, že tuto zkušenost máte také – a bezpočtukrát ověřenou). A pak… někdy… můžeme vidět, že i ten neúspěch, ten „pád na hubu“ a to, co jsme považovali za to nejhorší, se ukáže vlastně být tím nejlepším (nebo cestou k tomu nejlepšímu), co nás mohlo potkat a nemuseli jsme to ani čekat. Jasně, někdy to není hned, někdy to trvá o DOST déle, ale výsledek se vždycky dostaví, dříve nebo později. A to je velká útěcha, nemyslíte?  

Celkové hodnocení:

«««««

Čtivý, zajímavý, příjemně plynoucí příběh, v němž si asi každý najde to „svoje“. Určitě se k němu vrátím, protože obsáhnout všechno, co se tímto příběhem Markus Zusak snažil říct, je za jedno přečtení zhola nemožné. Doporučuju všem čtenářům asi tak od 15 let.

A ano! Ještě jedno plus. Líbilo se mi a potěšilo mě, že byla v knize zmínka o (dnes už legendárních) skvostných filmech, jakými jsou Ben Hur a Prázdniny v Římě. Musím ocenit Zusakův dobrý výběr :-) 

Ukázka z knihy:

V nejasným světle obejváku si dovolím držet kartu v prstech jednom jemně, jako by se mi mohla v ruce zlomit nebo zmačkat. Jsou na ní 3 adresy, stejným rukopisem jakej je na obálce. Pomalu a obezřetně si je čtu. Po rukách mi slejzá nevysvětlitelnej strach. Proniká do mě, šíří se a tiše mi nahlodává myšlenky. Čtu:

Edgar Street č. p. 45, půlnoc

Harrison Avenue č. p. 13, 18 h.

Macedoni Street č. p. 6, 5:30 h.

Roztáhnu závěs a podívám se ven.

Nic.

Projdu kolem Portýra a zastavím se na přední verandě.

„Haló?“ zavolám.

Ale zas se nic neděje.

Větřík se odvrátí – jako by se styděl, že se díval – a já tam zůstanu stát. Sám. Kartu pořád v ruce. Neznám adresy, který držím, nebo aspoň ne přesně. Teda znám ulice, ale ne konkrétní domy.

Bezpochyby ta nejpodivnější věc, jaká se mi kdy stala.

Kdo by mi něco takovýho posílal? ptám se sám sebe. Co jsem proved, že mi do schránky přišla stará hrací karta s načmáranejma cizíma adresama? Jdu zpátky a posadím se ke kuchyňskýmu stolu. Snažím se přijít na to, co se to děje a kdo mi poslal poštou něco, co by se mohlo jevit jako zásah osudu. Vybavuje se mi spousta tváří.

Nemohla to bejt Audrey? ptám se. Marv? Ritchie? Máti?

Netuším.

Něco ve mně mi radí, abych to zahodil – abych hodil kartu do koše a zapomněl na ni. Jenže taky cejtím bodání výčitek, že mě vůbec napadlo takhle se jí zbavit.

Možná to tak má bejt, pomyslím si.

Portýr se ke mně přiloudá a kartu očuchá.

Úplně vidím, jak si říká: Myslel jsem, že by to mohlo bejt něco k jídlu. Ještě naposled si čuchne, na chvíli se zarazí a přemítá, co by to asi tak chtělo dál. Jako vždycky se odšourá zpátky ke dveřím, otočí se do půlkruhu a lehne si. Udělá si ve svým obleku z černozlatý srsti pohodlí. Velký oči se mu lesknou, ale taky hluboko zapadaj tmou. Tlapy má natažený na starým koberci se škraloupama špíny.

Zírá na mě.

Já zírám na něj.

No? vidím, jak si myslí. Co chceš?

Nic.

Dobře.

Bezva.

A u toho zůstane.

Nic to nemění na skutečnosti, že pořád užasle držím v ruce kárový eso.

Zavolej někomu, říkám si.

Telefon mě předběhne. Zazvoní. Možná je to odpověď, na kterou čekám.

Vemu to a přistrčím si sluchátko k uchu. Je to utrpení, ale napjatě poslouchám. Bohužel je to máti.

„Ede?“

Poznal bych ten hlas kdekoli. Poznal, a taky tahle ženská do telefonu křičí, pokaždý, bez výjimky.

„Jo, ahoj, pusinko.“

„Já ti dám pusinku, ty parchante mrňavá.“ Paráda. „Nezapomněls dneska na něco?“

Zamyslím se nad tím, zkouším si vzpomenout. Žádnej nápad ani vzpomínka se nedostaví. Vidím jenom kartu, kterou otáčím v prstech. „Nemůžu na nic přijít.“

„To je typický!“ Začíná bejt trochu nakrknutá. Slušně řečeno rozčilená. „Měls mi v KC nábytku vyzvednout ten konferenční stolek, Ede,“ dští slova telefonní linkou. Doléhaj mi k uchu hlasitě a plačtivě. „Ty pitomče pitomá.“

Roztomilá, že jo?

(…)

Mám co dělat, abych dostal slova z pusy, ale musím se jí zeptat. Na tu kartu. Rozhod jsem se, že bych se měl vážně zeptat každýho, koho podezírám, že mi ji mohl poslat. Tak proč nezačít u máti.

„No, co je?“ zeptá se znova, tentokrát hlasitějc.

Vypustím slova ven, každý se táhne a visí mi na rtech, jak se vzpírá, aby mohlo zůstat vevnitř.

„Neposlalas mi dneska něco poštou, máti?“

„Jako co?“

Odmlčím se. „Takovýho něco malýho…“

„Co jako, Ede? Na tohle vážně nemám čas.“

No dobře. Musím to říct. „Je to hrací karta – kárový eso.“

Na druhým konci je ticho. Máti přemejšlí.

„No?“ zeptám se.

„Jaký no?“

„Poslalas ho ty?“

Právě toho má dost, to poznám. Ten pocit prostrčí ruku telefonem a zatřese mnou.

„Samozřejmě že sem to nebyla já!“ Je to, jako by sahala k odvetě. „Proč bych se asi tak obtěžovala a posílala ti poštou nějakou kartu – měla jsem ti poslat připomínku,“ a znovu zvýší hlas až do řevu, „ABYS VYZVED TEN ZATRACENEJ KONFERENČNÍ STOLEK!“

„No dobře, dobře…“

Jak to, že jsem tak klidnej?

Je to tou kartou?

Nevím.

Obrázky: google.com, pinterest.com