Zítra začnu nový život! - Recenze na knihu

Originální název: Demain j'arrête!
Autor: Gilles Legardinier

Český překlad: Slavomír Míča
Nakladatelství: Domino
Rok vydání: 2011, v ČR 2012
Počet stran: 312

Anotace:

Julie Tournellová je téměř třicetiletá Francouzka, která ještě stále hledá muže svých snů. Práci bankovní úřednice považuje za dočasný omyl a šeď jednotlivých dnů jí zpestřují jen trapasy a maléry, do nichž se s větší či menší měrou vlastního přičinění neustále dostává.

Radikální změna v Juliině životě přijde zároveň s novou cedulkou na poštovní schránce v jejím domě. Ricardo Patatras… Sice nového souseda ještě ani neviděla, ale přesto se rozhodne konat. Vždyť co kdyby byl právě on ten pravý?

Plna neopodstatněných nadějí udělá Julie celou řadu věcí, od nichž by rozumná žena upustila už ve chvíli, kdy ji napadnou. Záměrně si zničí počítač a pije nenáviděné kafe, jen aby byl v její blízkosti – a také aby zanedlouho zjistila, že Ricardo je muž snad až příliš dokonalý na to, aby vůbec existoval.

Je tady ovšem jeden problém: i Ricardo má svá tajemství. A Julie potřebuje vědět o svém vyvoleném vše! Nikoho nepřekvapí (a Julii nejméně), že při odhalování záhad Ricardova života jde z jednoho průšvihu do trapasu a zase zpět, ale informuje nás o nich se statečným nadhledem. Akorát… akorát si po večerech opakuje stále stejnou větu: Zítra začnu nový život!

Můj názor:

Už podle názvu, obálky a anotace se dá čekat, co v této knize najdete. Jistě! Půjde o román. Hlavní hrdinka Julie je opravdu tak trochu zoufalá, jelikož se jí stále nedaří najít toho pravého. Ale co se nestane! Zničehonic se u nich v domě objeví na zvonku jednoho bytu nové jméno, navíc mužské a takové, které přímo zavání tím, že nepůjde o důchodce!

Trochu typické, lehce předvídatelné… ALE! – je tu jedno, vlastně spíše několik ale, které byste mohli zvážit, než tuto knihu zavrhnete. A to je také důvod této recenze. Navíc se blíží Valentýn, takže proč si nepřečíst něco s romantickým nádechem ;-)

Na tuto knihu jsem natrefila během projíždění knižních blogů, kde byla rovněž ukázka z knihy. Ta mě velice zaujala, a proto jsem si řekla, že si knihu přečtu a velmi jsem se na ni těšila. Trochu jsem se bála toho, že by mě mohla zklamat (však víte, jak nesnáším typické slaďoučké románečky), nicméně se tak NESTALO. Spíš naopak, kniha předčila má očekávání a opravdu moc moc moc se mi líbila. Od jejího přečtení už uplynul skoro půl rok, nicméně můj názor na ni se nezměnil, což též o něčem vypovídá...

Jeden z důvodů, který mě VELMI ZAUJAL a PŘEKVAPIL - a jistě stojí za povšimnutí - je fakt, že knihu napsal muž: ve Francii velmi uznávaný autor Gilles Legardinier (je známý spíše románovou tvorbou zcela jiného druhu, takže pro francouzské čtenářské publikum byl tento jeho počin velkým překvapením). 

Dalším důvodem byla forma vyprávění příběhu, v níž si autor zvolil ich formu z pohledu hlavní hrdinky Julie, což není zase tak často vídaný jev - nebo přinejmenším já jsem se s tímto setkala snad teprve podruhé.

Co mě však překvapilo a dostalo nejvíce, byla trefnost, s níž Legardinierovi povedlo vystihnout ženskou psychiku, jednání, emoce, které se ženám v hlavě utvářejí, mnohdy bivalentní a ztřeštěné současně. Juliino vyprávění bylo velmi milé, svižné a vtipné – místy jsem u některých scén (a to doslova!) brečela smíchy. Možná to bylo i tím, že jsem měla právě před zkouškami a potřebovala jsem se odreagovat (byla jsem mírně dost ve stresu). Ale ať už tak nebo tak, mám za to, že kniha svůj účel splnila.

Postava Julie mi přišla velmi sympatická, holka se srdcem na to správném (pravém) levém místě. Občas mi její nápady a přirovnání přišly trhlé až moc, nicméně originální byly bezesporu. Na jiných místech jsem se sama dokázala perfektně vidět. Zkrátka mi Julie přirostla k srdci a už nyní se těším, až se do knihy zase někdy ponořím.

Kromě humoru se v příběhu vyskytovalo i několik velmi podnětných myšlenek k úvahám, což se právě tomuto typu knih ve většině případů nepodaří obsáhnout a tudíž další +.

A ačkoliv se jedná o román, u jeho četby jsem se nestihla nudit, nedovedla jsem předvídat děj (ačkoliv pár jasných prvků se ASI odhadnout dalo :-)) Byla jsem ráda, že se autor nesoustředil jen na hlavní dvojici, ale zakomponoval do dění i další postavy, které příběhu přidaly více na lidskosti a uvěřitelnosti, pomohly příběhu zařadit se na tu úroveň skutečnosti, kdy si řeknete, že takoví lidé (jací jsou v knize) vlastně můžou být kolem vás.

O autorovi jsem před touto knihou neslyšela, ale jsem moc ráda, že jsem se k němu dostala a jsem ještě víc ráda, že u nás zanedlouho vyjde další jeho kniha s názvem Všechno je jinak! Ta sice bude vyprávět naprosto odlišný příběh, nicméně já se na ni velmi těším a věřím, že mě nezklame :-)

Jen taková malá poznámka na konec - myslím, že je škoda, že se nakladatelství Domino rozhodlo pro svou vlastní obálku. Podle mého názoru se tím kniha pro mnohé zařadila mezi bezpočet dalších románů, které stojí ve většině případů za... víte co. Přitom ta francouzská je originální, vtipná a dle mého celkově lepší. 

Celkové hodnocení:

«««««

Knihu můžu opravdu vřele doporučit – nemusíte se bát trapné slaďárny, protože ta se ANI OMYLEM nekonala. Vhodná kniha jak pro ženy, tak i pro muže, kterým možná pomůže nahlédnout do našeho… ehm… spletitého světa ;-)

Napětí, humor i akce a romantika a 5 hvězd zcela zasloužených.

Ukázka z knihy:

Je to hloupost, ale okamžitě mi chyběl. Chtěla jsem být s ním. Mohla bych mu pomáhat vybalovat. Stačilo by mi, kdybych se na něj mohla jen dívat. To se mi nikdy s nikým nestalo. Nejsem fascinovaná, ani nadšená. Spíš něco jiného.

Z mého bytu do jeho je to přes strop a několik příček asi patnáct metrů. Kde spí? Spí vůbec?

Celou noc jsem přemýšlela, jak napravím škodu, kterou jsem napáchala na jeho schránce. Nejdřív jsem si představila, že bych mu navrhla společnou schránku, ale to jsem zavrhla. Už vidím, jak se na to tváří ostatní nájemníci, když ani ne týden po jeho nastěhování najdou naše dvě jména vedle sebe. To budu mít ale dobrou pověst! Ani Géraldine na to nejde tak rychle.

Ve dvě hodiny v noci dostanu geniální nápad: poprosím Xaviera, aby mu vyrobil nová dvířka, a než se jich pan Patatras dočká, nezbude mu nic jiného než si vzít mou schránku a moje pošta by chodila do té jeho rozbité.

Rozhodnuto.

Následujícího rána při odchodu do práce jsem mu pod dveře vsunula vzkaz:

Vážený pane,

ještě jednou vám moc děkuji za vaši včerejší laskavost a pomoc. Doufám, že mi prominete… bla bla bla, bla bla bla

a končí to:

Přinesu vám klíč od své schránky dnes v 7 večer. Pokud nebudete doma, zastavte se u mě.

S přátelským pozdravem Julie

Tenhle vzkaz mě stál víc práce než celá moje diplomka. Napsat 200 stran textu o „potřebné změně formy pomoci rozvojovým zemím“ je jednodušší než nadrápat několik řádků. Opravdová hollywoodská superprodukce. 125 papírů nanečisto, dále bylo do celé akce zapojeno víc než 6 miliard neuronů, 3 slovníky, 5 milionů zaváhání, víc než 2 hodiny rozhodování, jestli to mám zakončit slovy „Brzy na viděnou“ nebo „Srdečně“ nebo „S přátelským pozdravem“ nebo „S úctou“ nebo „Tělem i duší celá vaše.“

Poté bylo potřeba vymyslet, jak celou tu listinu přehnout, vybrat si, jestli mu ji jen strčím pod dveře, nebo ji vhodím co nejdál dovnitř. Je možné, že na ni jen šlápne a neuvidí ji nebo že ji dveřmi přirazí ke zdi a objeví ji teprve při stěhování?

Pokud každé setkání dvou lidí naráží na takové problémy, je jasné, že se nerozmnožíme dost rychle na to, abychom kočkám zabránili v ovládnutí planety.

Obrázky: google.com, pinterest.com