Osm týdnů v blázinci - Recenze na knihu

Originální název: Acht Wochen verrückt
Autorka: Eva Lohmann

Český překlad: Helena Čížková
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2011, v ČR 2013
Počet stran: 190

Anotace:

Osm týdnů v bláznici je autentický, působivý román o šílenství v časech normálnosti. Třicetiletá Mila se s diagnózou deprese octne na psychosomatické klinice. Její ambiciózní rodiče jsou z toho šokovaní a nejen u nich, ale i u Milina přítele vyvolá tento fakt jisté obavy a úzkost. Nikdo z těch, kdo se v takovém zařízení octnou, přece nemůže být normální, že? Ale nakolik je vlastně Mila blázen?

Můj názor:

K této knize jsem se dostala naprostou náhodou. Šla jsem si do knihovny pro Bez naděje a nejdřív kolem této prošla bez většího zájmu, ale když jsem pak znovu očima projížděla police s novinkami, zaujala mě pěkná obálka, a když jsem si přečetla anotaci, řekla jsem si, že to zkusím.

Kniha vypráví o Mile, která si jednoho dne v práci uvědomí, že už prostě nemůže dál. Vypne počítač, dorazí domů a tam se „zhroutí“. Její přítel už si neví rady, dopraví ji k doktorovi a ten pak Milu „odešle“ do psychosomatické kliniky. Zde se Mila po prvotním šoku, že ona - normální - je najednou v blázinci, postupně začleňuje do chodu kliniky, poznává další spolupacienty a uvědomuje si, že hranice mezi normálním a nenormálním je prakticky mizivá, protože… co je vlastně normální? A co už ne? Podaří se Mile najít zase sama sebe? Jak to vezme její přítel? A co Milini rodiče? V čem je vlastně „zakopaný pes“ Miliných potíží?

Tato kniha je prvotinou Evy Lohmann a musím říct, že vskutku povedenou. Mít na knihu čas, tak ji přečtu za jeden večer. VELICE DOBŘE SE ČETLA, neměla hluchá místa, a to i přesto, že Mila nezachraňovala svět a nemusela utíkat před pravidelnou sprškou kulek. Příběh je vyprávěn v ich formě a ačkoliv jsme celou dobu v hlavě hlavní hrdinky, nenudila jsem se. Její myšlenky se netočily v kruhu, jak to někdy bývá, ale postupovaly kupředu.

Kromě Miliných starostí jsme mohli sledovat také osudy dalších pacientů, které byly v mnohém ještě složitější a horší než ty Miliny.

Musím přiznat, že toto byla první kniha s tématikou psychicky nemocných, kterou jsem četla (když pominu odborná skripta), takže si nemůžu dovolit nějak moc srovnávat, ale pokud jste na tom jako já, a chtěli byste se s touto oblastí seznámit, mám za to, že Osm týdnů v blázinci je to pravé pro začátek.

A ačkoliv se děj v blázinci odehrává, neměla jsem dojem, že to všechno bylo tak šílené, jak jsem čekala. Jak už bylo předesláno výše, tak HRANICE NORMÁLNOSTI JSOU VSKUTKU TĚŽKO STANOVITELNÉ. Každý z nás je totiž originál a co je pro jednoho normální, v tom si už druhý ťuká na čelo.

Kniha velmi dobře a reálně ukazovala potíže bulimiček, anorektiček, chronicky obézních lidí, lidí s poruchou osobnosti, nutkavým chováním, sebevražednými sklony a spoustou dalších. Toto všechno autorka uchopila velmi dobře, co mohu soudit ze zdravotnického hlediska a podle praxe, kterou jsem mohla absolvovat na psychiatrickém oddělení.

Co mě na knize trochu zklamalo, tak možná příběh jako celek. Čekala jsem nejspíše ještě něco víc… hlubšího? Silnějšího? Nevím, ale zkrátka na 5 hvězd pro mě kniha nebyla. Autorka se spíše soustředila jen a pouze na psychické pochody uvnitř hlavní hrdinky a problémů dalších postav, a ačkoliv MILUJU psychologii, tak mi zde trochu chybělo jisté odlehčení od tohoto jednoho tématu. Možná třeba kdyby byla kniha obohacena o retrospektivní scény z Milina života ze šťastnějších dob, tak bych příběh zase viděla jinak. Ano, je to příběh z psychiatrického prostředí, ale přece jen… kapku to odlehčit. Jenom kapičku!

Být v Miliné hlavě bylo však jinak velmi zajímavé. Jednak už proto, že jsem se v ní ve spoustě věcí našla, z čehož jsem si potvrdila, že ty hranice „normálnosti“ jsou vskutku pouze realitním pojmem. Buď to, anebo jsem taky trochu dost cvok :D Pak si vyberte!

Mila byla velmi sympatická postava, kterou jsem si rychle oblíbila a soucítila s ní. Kromě toho mi její myšlenky poskytly TAKOVOU ZÁSOBU věcí k přemýšlení, že jsem si několik citátů vypsala a ještě teď se mi honí v hlavě.

Závěr mě trošičku zklamal. Proč? No, jak už jsem psala, tak jsem čekala ještě něco „víc“, ale v podstatě jsem za tento konec byla ráda. Možná by nebylo od věci, kdyby autorka sepsala pokračování, protože by mě opravdu zajímalo, co BYLO DÁL!

Celkové hodnocení:

«««««

Kniha se VELMI DOBŘE četla, neměla hluchá místa a byla zajímavá. Poskytla mi spoustu námětů k zamyšlení a uvědomění si toho, že… pojem „normální“ je pojem zcela RELATIVNÍ.

4 hvězdy proto, že jsem čekala ještě něco víc, silnější ukotvení příběhu a jeho smysl, bohatější vyprávění. I přesto vám ale knihu doporučuji, zvlášť pro ty z vás, kteří jste se s tématikou psychicky nemocných ještě blíže nesetkali. Pokud vás  témata léčeben a lidí s psychickými problémy zajímají, není podle mě lepší kniha na rozjezd.

Ukázka z knihy:

Zabořím záda do opěráku křesla a přemýšlím o minulém týdnu. O svém posledním pracovním dnu, o němž jsem ještě včera při vstávání nevěděla, že bude na dlouhou dobu posledním v tom pravém slova smyslu. Navzdory paralyzujícím pocitům v hlavě a balvanu na prsou jsem vstala z postele, osprchovala se, nalíčil a oblékla. Ten pocit jsem ostatně nezakoušela poprvé. Stejně jako v dlouhé řadě uplynulých týdnů jsem se dovlekla do kanceláře. Vyřídila jsem pár věcí, které mi jednoduše přišly směšné a nepodstatné, a pak mi v jednu chvíli připadalo všechno tak absurdní, že jsem prostě počítač vypnula. Ještě chvilku běžel, ale potom i on přepnul na spořič obrazovky.

Další dvě hodiny jsem čučela, jak mi na monitoru proplouvají animované akvarijní rybičky. A potom konec. Už jsem nemohla dál. A taky nechtěla. Tak jsem šla. Vypnula jsem počítač a zamířila k domovu. A poprvé po letech mě přitom netrápilo špatné svědomí.

Věděla jsem už zkrátka, že dobře nefunguju.

Dorazila jsem domů a natáhla se na kanape. A hned jsem odpadla. Konečně. Opustila jsem svou olověně těžkou schránku a skrz hrubou potahovou látku jsem se propadla hluboko do pěnové výplně pohovky. Jako by se nade mnou zavřela hladina. Zbytek mého těla ležel v obýváku jako loutka. Z dálky jsem sledovala, jak všechno okolo mě pořád funguje, zatímco já jsem mimo provoz.

Dívala jsem se, jak mi přítel přináší deku a zastrkává mi do náručí ohřívací láhev. Jak o pár hodin poté vchází do místnosti moje matka přicestovavší z jiného města a sedá si ke mně na pohovku. Jak na mě mluví a říká, že teď už bude všechno v pořádku. Uvěřila jsem jí. Uvědomila jsem si, že mi vlastně vůbec není zle. Svým způsobem mi už nebylo vůbec nijak.

Najednou jsem necítila vůbec nic, byla jsem znecitlivělá jako přeleželá ruka. Šoupli mě do auta a odvezli k doktorovi. A odtamtud k psychiatrovi.

(…)

Měla jsem to úředně potvrzené: Jsem nemocná, a ne špatná, sobecká nebo líná. Jsem nemocná a smím být nemocná. Konečně se můžu oprostit od zodpovědnosti. Po dlouhé době první pozitivní pocit. Soukolí se uvedlo do pohybu a ze mě se tím okamžikem stala pouhá pasivní složka jeho chodu.

Obrázky: pinterest.com