Jsem rozohněná - Recenze na knihu

Série: Roztříštěná 3 (3 of 3)

Originální název: Ignite Me
Autorka: Tahereh Mafi

Český překlad: Pavla Kubešová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2014
Počet stran: 341

Anotace:

Juliette přežila a její příběh pokračuje… Nic už ale není jako dřív. Juliette čeká velká zkouška, musí ovládnout svou sílu a přestat být tou malou zlomenou dívkou.

Osud Bodu Omega je nejasný a každý, na kom Juliette kdy záleželo, se ocitl v nebezpečí. Válka je na dosah ruky a Juliette ví, že jediná cesta, jak se udržet naživu, je svrhnout nový systém. Její smrtící dotek přestává být prokletím a stává se velkou výhodou. Ale i tak to sama nedokáže – pomoct jí může jen někdo, o kom byla vždy přesvědčená, že mu za žádných okolností nemůže důvěřovat: Warner.

Související recenze:

Jsem roztříštěná 1 - Jsem roztříštěná

Jsem roztříštěná 2 - Jsem zlomená

Upozornění - recenze (i gifová) je opravdu hodně dlouhá, takže vážně jen pro odvážlivce.

Nemohla jsem si pomoct - tato kniha ve mě vyvolala SPOUSTU emocí, takže jsem to musela zachytit a vypsat se z toho... :-)

Můj názor:

Je to docela ostuda, že se k recenzi na Knihu roku 2014 dostávám až teď, ale prostě mi to dříve nevyšlo. A když už mi to nevyšlo, tak jsem si řekla, že recenzi publikuji k nějakému výročí. K jakému že výročí? K výročí 100. publikované recenze!!! :-)

Upřímně musím říct, že jsem si nemohla vybrat lepší knihu. Nyní je ta první stovka recenzí pěkně uzavřená. Mou první publikovanou recenzí totiž byla kniha Jsem roztříštěná (tedy 1. díl této série) a 100. recenze je na Jsem rozohněná - tedy 3. a závěrečný díl této úžasné série. Jak říkám - perfektní uzavření :-)

Na začátku bych ráda upozornila, že se v recenzi objeví SPOILERY NA PŘEDCHOZÍ 2 DÍLY SÉRIE, takže pokud jste je nečetli a nechcete se připravit o mnohá překvapení - POZOR! Spoilery vztahující se k samotnému 3. dílu budou jako obvykle samozřejmě zaběleny ;-)

Troch z děje:

Do příběhu se vracíme v okamžiku, kdy se Juliette probouzí na tom nejnepravděpodobnějším místě, jaké by nás v 1. díle nenapadlo ani tím největším omylem - na posteli vedle Warnera. Ten ji zachránil před jistou smrtí poté, co ji jeho otec střelil do hrudi. Přesvědčil totiž Sonyu a Saru, aby ji skrz něj (a díky jeho schopnostem) zachránily.

Jsem unavená a slabá, šilhám hlady, ale kromě několika drobných bolístek mi zřejmě nic není. Jsem naživu. Dýchám a mrkám a cítím se jako člověk a najednou přesně vím proč.

Setkám se s jeho očima. „Zachránil jsi mi život.“

Zasáhla mě kulka.

Warnerův otec mě střelil do hrudi a já dosud slyším ozvěnu toho výstřelu. Když se soustředím, vzpomenu si na okamžik, kdy k tomu došlo, na silnou a mučivou bolest. Nikdy na ni nezapomenu.

Není to však nijak romantické ani lehké probuzení, po němž by Juliette měla čas dát se dohromady. Kdepak. Je vržena před tvrdou realitu, neboť si až příliš dobře pamatuje události předcházející tomu, kdy ji Warnerův otec střelil. A to, co se vzápětí dozvídá od Warnera, její hrůzu ještě zvětšuje. Vrchní velitel Anderson podnikl útok na Bod Omega, který zmizel z povrchu zemského, a civilní obyvatelstvo samozřejmě nebylo ušetřeno.

Země je tvrdá.

Vím to, protože na ni najednou tisku svůj obličej. Warner se mě chystá zvednout, ale já křičím a biju ho po rukou, protože už znám odpověď. Už ji asi znám, protože cítím, jak mi v těle bublá zhnusení a způsobuje mi nevolnost, ale přesto tu otázku musím položit. Ležím na zemi, ale pořád jako bych někam padala. Hlava mi praská. Hledím na skvrnu na koberci ani ne tři metry ode mě. Už si vůbec nejsem jistá, zda jsem naživu. Ale musím to slyšet.

„Proč?“ ptám se.

Je to jen slovo, hloupé a jednoduché.

„Proč válka skončila?“ ptám se znovu. Už nedýchám, už nemluvím; jen plivu písmena.

Warner odvrátí pohled.

Dívá se na zeď a na podlahu a na povlečení a na svoje ruce, na kterých mu zbělely klouby, jak vší silou zatíná pěsti, ale na mě ne, na mě se ani nepodívá a jeho slova přetékají něžností.

„Protože jsou mrtví, lásko. Všichni jsou mrtví.“

Po počátečním šoku a zhroucení se Juliette ale rozhodne nedat na to, co je zjevné, a chytá se stébla naděje, že přece… třeba… alespoň… NĚKDO tento masakr přežil.

Ovšem mezitím se Juliette musí přece jen trochu vzpamatovat, najíst, umýt a posilnit. Vztah mezi ní a Warnerem během nedávných posledních dnů, kdy ještě oba byli v Bodu Omega, doznal značných trhlin a nerozešli se právě v dobrém.

Jenže když vám někdo bezpodmínečně zachrání život, stará se o vás a navíc začnou na světlo vyplouvat vysvětlení situací a věcí, které jste naprosto špatně pochopili a kvůli nimž jste někoho považovali za naprostého bastarda a stoupence zla, nejde si původní status odstupu a pohrdání uchovat dlouho. Tím spíš, když se Juliette dozví, že ji Warner NIKDY nechtěl použít jako zbraň ani jako nástroj na mučení lidí, nýbrž že jeho pohnutky byly mnohem čistější a palčivější, než by Juliette kdy napadlo…

„Cože?“ zamrkám nevěřícně.

„Vždycky jsem ti tvrdil,“ objasňuje Warner, „že bychom spolu vytvořili skvělý tým. Vždycky jsem ti říkal, že budu čekat, dokud nebudeš připravená - dokud nerozpoznáš svůj hněv a svou sílu. Čekal jsem na to od okamžiku, kdy jsem tě poprvé uviděl.“

„Ale ty jsi mě chtěl využít pro Obnovu - ty jsi chtěl, abych mučila nevinné lidi - “

„To není pravda.“

„Prosím? O čem to mluvíš? Vždyť jsi mi sám řekl - “

„Lhal jsem,“ pokrčí rameny.

Úžasem otevřu ústa.

„Měla bys o mě vědět tyto tři věci, lásko.“ Napřímí se. „Zaprvé,“ prohlásí, „nenávidím svého otce víc, než si dokážeš představit.“ Odkašle si. „Zadruhé, jsem neuvěřitelně sobecký a ve všech situacích se rozhoduju výhradně podle vlastního zájmu. A zatřetí,“ odmlčí se, skloní hlavu a mírně se zasměje, „jsem nikdy neměl v úmyslu využít tě jako zbraň.“

Všechna slova mě zradila.

Pomalu couvnu a klesnu na postel.

Jsem úplně otupělá.

(…)

„Tak proč - proč jsi mě chtěl?“

Původně ji totiž vůbec nechtěl kvůli sobě. To, že by se do ní zamiloval, ho nikdy ani nenapadlo, dokonce ho to vůbec nezajímalo. Jeho nejvyšší prioritou - mezi všemi prioritami - je totiž něco úplně jiného… Je totiž někdo úplně jiný…

A teď k samotnému hodnocení. Možná je nakonec opravdu dobře, že píšu recenzi s více jak půlročním odstupem po dočtení. Mohla jsem totiž o celé knize (a sérii) více přemýšlet, oprostit se od fanatického nadšení (které mě přepadá po dočtení téměř každé druhé skvělé knihy, a jehož více jak ¾ mě postupem času opouští) a podívat se na knihu (a sérii) ve víceméně střízlivém stavu. (Mimo záznam připouštím, že jsem do toho omamného rauše zase spadla, když jsem si teď knihu znovu pročítala - ale to jen tak... ehm… na okraj :D ).

Každopádně v této recenzi chci sepsat logické důvody a vyzdvihnout nesporné kvality, díky nimž se Ignite Me (zcela zaslouženě) stalo zde na Zefillu Knihou roku 2014.

Jako první uvedu styl psaní Tahereh Mafi, na jehož bezkonkurenčnost jsem upozorňovala v obou předchozích recenzích. Abych co nejvýstižněji vystihla, jakým stylem Tahereh píše, uvádím zde citát ze seriálu Bones, který pronesl můj oblíbenec Finn Abernathy: „Bůh nám dal slova a našim úkolem je dát jim křídla.“ A přesně to se, přátelé, Tahereh povedlo. Dala slovům křídla, díky nimž jsou její věty tak plné života, citu a světla. Je to podobné, jako když uvnitř sebe cítíte něco, co nedovedete pořádně popsat, pak čtete některé z knih této autorky a najednou… TO co jste nedovedli pojmenovat, stojí černé na bílém před vámi, je to krásné a vy si říkáte: „Jo, přesně TOHLE je ONO.“

Nutno poznamenat, že oněch neskutečně krásných přirovnání bylo v tomto díle méně, než v obou předchozích, ale když už tam byly, tak vskutku stály za to!

Příběh jako celek je druhým nesporným a nepřehlédnutelným kladem této série. Jen tak pro zajímavost jsem projížděla profily všech 3 knih na DatabazeKnih.cz a velmi mě zaujalo, že zatímco 1. díl byl v bazaru nabídnut ke koupi 7x, 2. a 3. díl nebyl ke koupi nabídnut ani jednou.

Vážně mě to pobavilo - přímo neskutečně mě to pobavilo :D A podnítilo to ve mně úvahu, zda ti všichni nabízí knihu ke koupi proto, že si nepřečetli zbytek a prostě to po 1. díle zabalili anebo se jim to opravdu nelíbilo. Samozřejmě - každý má právo na svůj názor a jak jsem psala už v recenzi k Roztříštěné, tak tato kniha rozhodně není pro každého, jelikož ne každému musí tento styl psaní sednout. Ovšem pokud je většina v té první skupině (tedy zabalili to po 1. díle), tak je mi jich vážně docela líto. Nicméně - jejich problém ;-)

Celá tato série by mohla (a měla) být přímo učebnicovým příkladem pro spisovatele, kteří se rozhodnou napsat vícedílné knihy.

Na sérii Roztříštěná totiž jde bez zaváhání poznat, že o ní Tahereh velmi poctivě, předlouho a do úmoru přemýšlela. Jde vidět, že ji pilovala k dokonalosti a opravdu VELMI DOBŘE zná své vlastní postavy a především cesty, kudy je chce vést. To ovšem ještě nestačí - ona nejenže vede po dané a připravené cestě své postavy ale i čtenáře.

Klidně se vsadím, že 90 % čtenářů po dočtení 1. dílu za a) milovalo Adama, b) myslelo si, že Juliette je chudinka, která bude do konce pořád jen brečet a skučet, litovat se a potřebovat, aby se o ni nějaký fešný chlapec postaral, c) nesnášelo Warnera a myslelo si o něm, že je to zmetek, bastard, šílenec, kruťas, nelida, zavrženíhodná lidská bytost, někdo zralý pro psychiatrii, tyran a mučitel dětí, d) všechno se to nakonec zvrhne v další X-many říznuté Avengery.

Ehmpf… A teď všichni ruku na srdce, moji milí čtenáři. Všichni jsme byli (nebo většina) po dočtení Roztříštěné jasnovidci a „prostě jasně věděli, jak to celé dopadne.“ A nyní, milí zlatí? Po Ignite Me? To jsme byli idioti, co? A pokud mi někdo chce tvrdit, že to věděl? Kecy, kecy, ježek v kleci!

Ano, opravdu zhruba něco podobného jsem čekala a nepřipouštěla si, že bych se ve více jak jednom z výše uvedených bodů sekla. Ale že se seknu ve všech? Not a chance!

Tady máte jen další potvrzení toho, jak je Tahereh Mafi (ačkoliv je Roztříštěná její prvotinou) již obratnou PANÍ SPISOVATELKOU. V 1. díle si myslíte, že příběhu rozumíte, dokonce ho dovedete předvídat. 2. díl vás trošku vytrhne z omylu, ale nějak se s tím ještě srovnáte a jede se dál. No a 3. díl? Tam si zkoušíte vzpomenout, jak se vlastně jmenujete a jak jste se „do háje, dostali tam, kde teď jste?!“

Jednotlivé postavy jsou dalším nezastupitelným bodem této série. Jsou originální, své a rozhodně nehrozí, že byste si většinu z nich spletli s někým jiným.

Jak již velmi trefně poznamenala jedna čtenářka na DatabazeKnih.cz - postava Juliette prodělala asi největší vývoj, neboť se ze zlomené dívenky s proškrtanými myšlenkami postupně vypracovala v ROZHODNOU dívku, která ví, co chce a jde si za tím. Abych k vám (i k sobě) byla ale naprosto upřímná, tak musím napsat, že přestože jsem ocenila Juliettin pokrok a opravdu jsem jí držela pěsti jako o život, nedovedla jsem si ji samotnou jako hrdinku oblíbit tak, jako hrdinky jiné. A dodnes jsem pořádně nepřišla na to proč. Těžko říct…

Adam… Hmmm. Já vím, fakt jsem ho měla ráda, jenže to tak nějak… skončilo. Adam se opravdu změnil - z dobrého kluka v 1. díle na něco, co má 5 písmen, začíná to na D a končí na L. Anebo též ostrov, na kterém žije Škyťák s Bezzubkou. Netřeba k tomu asi více dodávat. Mezi námi… ještěže tak! Ale abych nebyla úplně škaredá, tak jsme se na konci spolu nějak… udobřili… :-)

James - zlatý James. Opravdu KAŽDÁ scéna s ním byla zlatá. Nejlepší byly ty scény, kde mluvil s Warnerem. Bezchybné :D Škoda, že jich nebylo ještě víc…

Kenji. Kenji byl bezvadný. Správný kamarád, kterého byste během 2 minut nejraději nakopli i objali současně. Dodával příběhu tolik potřebnou humornou složku a odlehčení, které nedovedl dodat nikdo jiný. Dokázal přesně vyvážit správnou dávku sarkasmu i ironie. I jeho nakopávání zadků (psychických i fyzických) těch správných postav (ano, i Juliette) v těch správných i nejméně vhodných chvílích, dodaly příběhu reálnost, nezapomenutelnost a byly prostě milé! Zkrátka: kdo nemiluje Kenjiho, měl by si urychleně zajít na psychiatrii.

Docela mě pobavilo, když Tahereh v jednom z rozhovorů říkala, že jeho postava je založena na jejích vlastních bratrech. Možná že právě díky tomu je tak skvělý, vtipný a neocenitelný. Přesně takoví by asi bratři měli být :-)

Nejlepší postavu si pochopitelně nechávám na konec. A kromě toho je také samostatným a plnohodnotným důvodem, díky němuž je tato série tak skvělá a pro mě nezapomenutelná.

Aaron Warner.

Vždycky přemýšlím, co a jak o něm říct, abych ostatní přivedla přinejmenším k pochopení, proč je pro mě tak skvělý. Kdybych tuto recenzi psala jen pro ty z vás, kteří jste tuto sérii četli, tak se s ničím neštvu, prásknu sem nějaký gif s někým, kdo se mírně usmívá a v očích má výraz něhy s rodičovskou hrdostí se současným tajemným výrazem stylu „my, kteří víme, tak víme.“ Ale jelikož tuto recenzi možná čtete i vy, kteří jste o této sérii za a) neslyšeli (trochu se styďte), nebo za b) slyšeli, ale ne nic pěkného (tak na to šupem zapomeňte), tak se pokusím něco k jeho charakteru napsat.

Warner je jedním z těch…

… nejpropracovanějších fikčních charakterů, s jakým jsem se kdy v životě setkala. Jeho psychologie je podaná naprosto skvěle tak, že nemůžete pochybovat ani na chvíli o tom, že by takový člověk někdy mohl existovat.

… nejživějších fikčních charakterů, které jsem dosud kdy měla ve své hlavě. Skutečně to, jak v mé mysli ožila jeho postava, neožila ještě nikdy žádná. Byl tak překvapivý, lidský, zranitelný, upřímný stejně jako tajemný a zahalený kupou tajemství, která asi navždy zůstanou skryta. Nebo přinejmenším skryta v hlavě Tahereh. Vždycky byl svůj. Jeho jednání se nedalo předvídat ani v tom nejmenším a nikdy jste nemohli uhodnout, co se o něm dozvíte na další straně. Díky Hunteru Parrishovi jsem také měla skvělého vizuálního představitele, protože NIKDO jiný by Warnera (podle mě a pro mě) ani neměl šanci vystihnout lépe.

… jeden z mých dosud nejmilovanějších fikčních charakterů. Ovšem tady bych ráda upozornila, že ne tím na palici postaveným způsobem, kdy bych omdlela, kdyby kolem prošel. To tedy prrr! Jsem si na 100 % jistá, že bychom se k sobě nehodili, ani bych si ho nechtěla přivlastnit jako fiktivního přítele. Což je docela zvláštní vezmu-li v úvahu, jaká jsem knižní kalhotářka… Ne. Mluvím o něm jako o nejmilovanější postavě proto, že jsem o něm velmi dlouho a často přemýšlela (a přemýšlet ještě budu).

Mám ho tak šíleně ráda proto, že byl tak moc… BOHATÝ. A jestli jste teď pomysleli na majetek nebo peníze, tak se styďte podruhé ;-) Protože byl tak bohatý ve svých citech, myšlenkách, příčinách jednání, starostech o druhé. Opravdu jsem obdivovala jeho odvahu, disciplinovanost, pečlivost a nezdolnost. To, že přestože měl všechny důvody pro to, aby byl krutý, bezcitný a byl z něj prakticky stroj na zabíjení, vybral si něco zcela jiného. Miluju na něm hloubku jeho povahy a lásku k další postavě (a nemyslím teď Juliette). Miluju na něm tu touhu, zarputilost a nezdolnost o ni bojovat, ačkoliv VŠECHNO stálo proti němu.

Dlužím mu velikááánskou omluvu (a asi každý z nás, kdo ho po dočtení 1. dílu zařadil do škatulky „bastardi a zmetci“). Vážně mě moc mrzí, že jsem byla tak šíleně krátkozraká a šmahem s rychlostí světla ho odsoudila. Myslím, že tato série je (kromě samotného příběhu a výše uvedených důvodů) skvělá v tom, že nám s ní Tahereh uštědřila pěknou LEKCI v tom, jak se díváme / nedíváme na druhé. Jak se při našich rychlosoudech můžeme nebetyčně seknout.

Nechci sem přepisovat svou kratičkou úvahu o roztříštěnosti každého z nás (ale pokud by vás zajímala, můžete si ji přečíst ZDE v recenzi na Zlomenou), ale opět si chci díky Warnerovi připomenout, že pokud u nějakého člověka nevidím minimálně milion střípků, z nichž se skládá, měla bych své slavné (ne)soudy nechat stranou.

Schválně jsem to nikde z komentářů ani recenzí nemazala ani nepřepisovala, takže si můžete přečíst, že jsem Warnera v Roztříštěné opravdu nesnášela, ale už ve Zlomené… jsem se do něj postupně zamilovávala „tak, jako když člověk usíná: pomalu a pak,“ v Rozohněné „najednou docela.“

Rozhodně ho tady nevyzdvihuji proto, že ho považuji málem za svatého. No tak to ANI OMYLEM! Chyb měl spousty - jako my všichni. Nezapomněla jsem na to, co udělal Adamovi a s mnoha jeho názory a jednáním se také neztotožňuji a nesouhlasím. To, proč se o něm tak moc rozepisuji je opravdu proto, že byl tak zajímavým, neobyčejným, komplikovaným a neskutečně dobrým charakterem v této skvělé sérii. Nic víc v tom prosím nehledejte.

... nejupřímnějších fiktivních postav. Kromě toho, že upřímně odpovídal na (téměř) všechny otázky, které mu kdokoliv z ostatních položil, nebál se říct všechno na plná ústa - včetně Juliette. V tomto se tedy také naprosto liší od hromadné většiny mužských hrdinů, kteří se ze své lásky-hrdinky málem posadí na své pozadí. Warner totiž Juliette klidně řekl, že se např. chovala jako rozmazlené děcko. Kromě toho ji bral jako rovnocennou partnerku a nechal ji, aby se s věcmi poprala sama. Nevodil ji za ručičku, ale skutečně jí věřil. A v takové spoustě a spoustě romantických knih je toto chování vskutku nečekané a neskutečně osvěžující :-)

Jak jsem psala, tak díky onomu odstupu, který jsem mezi čtením knihy a touto recenzí měla, jsem se na Ignite Me mohla zaměřit opravdu podrobně a tak musím vypsat i jedno negativum, které kniha měla a kvůli němuž jsem jí neudělila ten naprosto nejvyšší počet hvězd, který zde na blogu uděluji.

Tahereh Mafi dokázala, že si dovede skvěle pohrát s detaily a psychologií postav. Romantické i dramatické scény, které se odehrávají mezi několika postavami, pro ni nejsou problém. Styl psaní překrásný. Humor je trefný a vtipný. Postavy originální.

Ovšem to, co mi tak úplně nesedlo, a v čem jsem viděla autorčinu mezeru, tak je ona závěrečná sekvence (nebo bitva, pokud to tak chcete nazývat) a scény s větším vyšším počtem postav nad 20 osob. To, jak se Juliette s Kenjim dostali na loď vrchního velitele Andersona a to, jak Juliette postupovala, až se dopracovala k jeho zabití… Eh, toto… toto nebylo úplně šťastně napsané.

Lepší orientace - ta mi chyběla. Nedovedla jsem se dostatečně orientovat v pohybu jednotlivých postav a prostoru, v němž se nacházeli. Vše mi navíc přišlo hrozně RYCHLÉ a docela jsem postrádala pohled na ostatní členy této akce: třeba Warnera, Adama, Castla atd. Z vlastní zkušenosti vím, že napsat tyhle rozsáhlé scény, je MAXIMÁLNĚ těžké, ale tohle je recenze, takže jsem to zhodnotit musela. Jsem však přesvědčená, že tohle Tahereh v další knize (Furthermore) jistě vylepší a už jí nebudu muset vytýkat nic. Je škoda, že se nepovedla právě ona závěrečná sekvence, která měla příběhu dodat pomyslnou „třešničku“ a posunout laťku ještě výš…

Posledním důvodem, díky němuž tuto knihu (a sérii) hodnotím tak vysoko, je její KONEC.

Ovšem pozor - pokud jste to ještě nezaznamenali, tak vás musím upozornit, že nakladatelství CooBoo z (pro mě) nepochopitelných důvodů („Vydávání knížek je někdy opravdové dobrodružství.“ Are you serious?) nezařadilo do českého vydání knihy 2 poslední kapitoly!!!

Kromě toho do knihy nedali ani věnování, kdy Tahereh právě tuto knihu věnovala svým čtenářům. A také (aby toho fakt nebylo málo) do knihy nezařadili její poděkování na konci.

Pokud jste to nevěděli a chtěli byste si zbývající kapitoly přečíst, pak můžete - ZDE v češtině, anebo ZDE v angličtině.

Když jsem tedy dočetla poslední větu české verze, zahleděla jsem se do zdi a uvažovala… kde se, DO HÁJE ZELENÉHO, stala chyba?! Protože… Tento konec?! Juliette se naučila kontrolovat svou sílu a poslední věty byly zaměřeny na tohle? Na to, co jsme zjistili už o několik desítek stran dřív???!!!

Zkrátka jsem nedokázala uvěřit tomu, že by právě Tahereh Mafi, která si opravdu zakládá na komunikaci se čtenáři, napsala tak debilní, nedořešené a maximálně otevřené ukončení této skvostné série. Četla jsem tu poslední větu pořád dokola a snažila se v ní najít nějaký větší smysl. Jenže z tohohle se vytřískat nějaký větší - JAKÝKOLIV - smysl vážně nedal! Bylo mi z toho fakt zle!

Upřímně jsem taky jako na smilování čekala na Warnera, protože ten tam už několik desítek stran nebyl. Navíc o něm nepadlo ani půl slova a kdo měl vědět, co s ním je a jestli je chudák vůbec v pořádku?! Pro mě tohle byla opravdu ZÁSADNÍ informace. Navíc jsem jako poslední scénu s ním nechtěla vidět ten moment, kdy Juliette před bitvou půjčoval jedny ze svých zbraní. Tudíž - kromě toho, že to celé přežila Juliette a Kenji, jsme nevěděli nic. Teď už snad chápete, proč se mi nechtělo věřit, že by Tahereh napsala tak příšerný konec.

No jo, ale co mi tehdy zbývalo, než se s tím snažit NĚJAK smířit? Bylo mi skoro do breku a tak jsem udělala to jediné, na co jsem měla sílu: šla jsem si lehnout a ten hrůzný pocit zaspat. A klidně si nade mnou ťukejte na čelo, ale zkuste si představit, kdyby VAŠI veleoblíbenou sérii (nebo knihu) ošidili o 2 kapitoly (nebo třeba i o 2 hloupé poslední strany). Dobrá představa, co???

To, co CooBoo provedlo, jsem se dozvěděla až několik dní poté, jednou večer díky někomu na DatabazeKnih.cz. V první chvíli jsem myslela, že mě klepne pepka. Jen tak mimochodem - tehdy byl můj předvečer první státnice na magistra, takže můj tlak získával závratné hodnoty i bez tohoto šokujícího zjištění.

Byla jsem opravdu vystresovaná a úplně na mraky, ale copak jsem mohla čekat se 2 posledními kapitolami až po státnicích? Ani omylem. Rozrušení na miliontou nebo ne, během 2 minut už jsem četla anglickou verzi a pak měla v očích opravdu slzy, protože TOTO byl konec, který si tato série, postavy i čtenáři zasloužili.

Opravdu - Veronica Roth by si z Tahereh měla vzít příklad, omluvit se čtenářům Divergence a slíbit, že napíše Alianci znovu. Konec Ignite Me byl totiž jeden z nejlepších konců, jaké jsem kdy četla. THE BEST END EVER. JÉÉÉJ! :-)

Nejsem si tak úplně jistá, zda jsem spokojená s tím, že Juliette zabila vrchního velitele Andersona, i když jedna moje část si stojí za tím, že si to ten zmetek zasloužil. Možná by bylo lepší, pokud by za svoje činy pykal déle. A třeba by si po nějakých 20 letech ve vězení uvědomil, co strašného prováděl a jak úžasné má syny! Ale konec konců - je to příběh a navíc já nejsem autorka. Ovšem ty poslední 2 chybějící kapitoly byly... jednoduše skvělé! Byly totiž přesně tím, v co jsem u této série doufala - tedy že se dozvíme, co se stalo s každou postavou a především s Warnerem. Když jsem tu poslední kratičkou kapitolu četla, byla jsem vážně šťastná na entou, usmívala jsem se, chtělo se mi brečet a na dálku jsem děkovala Tahereh za tento úžasný konec :-) Protože, přátelé - nějak takto by měly knihy končit... :-)

Hm, páni… Pokud jste došli až sem, tak vám opravdu děkuji za váš čas. Mohla jsem to zkrátit, ale nechtěla jsem, protože za a) to je přece jen můj blog a můžu si publikovat, co a jak dlouhé chci, za b) tato kniha (a série) si zkracování chvály nezaslouží, za c) možná jsem chtěla někoho z vás přesvědčit, že tato série opravdu stojí za přečtení, ačkoliv je mi jasné, že ne každému musí sednout.

Poznámka: všimli jste si (nebo došlo vám), že na všech obálkách v originální verzi je na KAŽDÉ z nich metaforicky přítomný Warner? A také podle názvů všech 3. dílů lze soudit, že se týkají právě jeho... :-)

Jak jste asi pochopili, tak mě série Roztříštěná sedla na maximum. Je to opravdu MOJE krevní skupina a já se skutečně nemohu dočkat další knihy od Tahereh Mafi. A pokud náhodou tuto sérii nemáte rádi, prokažte službu vlasti (a mému blogu) a nepište mi do komentářů žádné scestné poznámky. Můj názor tím stejně nezměníte, děkuji vám :-)

A pokud jste došli k závěru (nejen recenze) že asi nejsem normální, tak vás musím upozornit, že… máte pravdu. NEJSEM. Za své oblíbence se budu prát jako lvice ;-) Teda, ale že vám to trvalo 100 recenzí si uvědomit, to mě fakt zaráží… :D

Celkové hodnocení:

««««« + «««

Ignite Me je naprosto perfektním závěrečným dílem skvělé série Roztříštěná. Tahereh Mafi v těchto knihách dokázala, že umí psát víc než dobře a navíc dokáže slovům dávat křídla, takže si její styl nemůžete s nikým jiným splést.

Její postavy jsou jako skutečné, originální a plné života. Především postava Warnera je přímo charakterový skvost, který vás bude překvapovat od začátku až do konce.

Knihu (i celou sérii) samozřejmě vřele doporučuji, i když podotýkám, že není pro každého. Ale pokud se třeba zalíbí právě vám, máte se rozhodně nač těšit! Vůbec nelituji, že jsem si všechny knihy koupila a nedočkavě vyhlížím další plánovanou knihu od této geniální autorky :-)

Hodnocení v gifech:




Když jsem si šla vyzvednout knihu do Zásilkovny...








Když jsem šla ze Zásilkovny...

Začínám číst...

První kapitoly, když to vypadá, že jsou všichni mrtví...

Můj permanentní výraz po 3 dny, kdy jsem knihu četla a na scéně byl především Warner s Juliette...

(Poznámka: bylo to NESKUTEČNĚ náročné, ale fakt jsem si knihu šetřila a držela se zpátky, abych ji neměla za den přečtenou. A musím se pochválit - četla jsem ji 4 dny!)

Můj výraz během těchto 3 dnů, když po mě někdo něco chtěl (tedy chtěl, abych se probrala do reality)...

Když Warner vysvětlil, proč Juliette potřeboval...

Juliette a Warner se stanou spojenci...

Juliette poslouchá v koupelně za dveřmi. Warner to díky svému daru pozná a řekne jí, aby toho nechala, že to je neslušné a Juliette leknutím „málem spadne do záchodové mísy.“

Na scéně se objevuje Kenji...

Na scéně se objevuje Adam...

Adam řekne o Juliette, že je hloupá...

(První reakce)

Druhá reakce...

Adam vyhodí Juliette z bytu a ona stiskne pager, aby zavolala Warnera...

Když Juliette stiskne pager minimálně 50x a vy si uvědomíte, že z toho Warner nejspíš dostane infarkt!

Kapitola 31

Kdykoliv James mluví s Warnerem...

Juliette Kenjimu slibuje, že mu v noci oholí hlavu :D

Kapitola 46

Kapitola 50

Adam vtiskne Juliettinu holou ruku do Kenjiho...

Kapitola 55

Kapitola 51 aneb „Warner zaspal.“

Kapitola 58

Když Adam ostatním prozradí, jak se jmenuje Warnerův otec a Warner to uslyší...

Warner se poté KONEČNĚ dozvídá, že Adam a James jsou jeho bratři...

1. stadium

2. stadium

3. stadium

Konec české verze...

1. stadium

2. stadium

3. stadium

Vysvětlení nakladatelství CooBoo PROČ „zapomněli“ vydat poslední kapitoly...

1. stadium

2. stadium

3. stadium

4. stadium

5. stadium

Skutečný konec v anglické originální verzi...

1. stadium

2. stadium

3. stadium

4. stadium

5. stadium

6. stadium

7. stadium

8. stadium

9. stadium (aneb když už jsem se trochu uklidnila)

10. stadium

11. stadium

A prostě... :-) :-) :-)

Ukázka z knihy:

Nejasně si uvědomuju, že vypadám směšně, ale upravení šatů na mou postavu mi dává pocit jakés takés kontroly a to je teď pro mě velmi důležité. Díky tomu si připadám trochu víc vzhůru, trochu víc jako pán situace. Už potřebuju jen gumičku do vlasů. Moje vlasy jsou příliš těžké, mám pocit, že mě začínají dusit, a zoufale toužím dostat je pryč ze svého krku. A taky toužím po sprše.

Při zvuku vycházejícím ode dveří se otočím jako na obrtlíku.

Jsem přistižena uprostřed myšlenky, s oběma rukama nahoře, jak se snažím z vlasů vytvořit cop. Teprve po chvíli mi dojde, že nemám žádné spodní prádlo.

Warner nese v rukou tác.

Hledí na mě doširoka otevřenýma očima. Pohledem mi přejíždí po tváři, krku a pažích a zastaví se až u pasu. Sleduju jeho oči a zjišťuju, že mám vytažené tričko a holé břicho. Už je mi jasné, proč na mě tak zírá.

(…)

Svěsím ruce a v tom okamžiku mě zasype hnědá lavina mých vlasů, které mi ve vlnách spadnou kolem ramen, zad až k pasu. Jsem v jednom ohni.

Warner najednou nepřítomně hledí do bodu za mou hlavou.

„Asi bych se měla ostříhat,“ plácnu do ticha, ačkoliv vůbec nechápu, proč to říkám. Nechci si ostříhat vlasy. Chci se zamknout na záchodě.

Nereaguje. Poponese tác blíž k posteli. Dokud nespatřím pohár s vodou a talíř s jídlem, ani mi nepřijde, jaký mám hlad. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem naposledy jedla, asi přežívám na energii, kterou jsem získala při hojení své rány.

„Posaď se,“ řekne, ani nezvedne oči. Kývne k podlaze a pak se sám usadí na koberci. Sednu si naproti němu. Přistrčí ke mně tác s jídlem.

„Díky,“ zamumlám s pohledem upřeným na jídlo. „Vypadá to lákavě.“

Je tam míchaný salát a voňavá, barevná rýže. Kořeněné brambory nakrájené na kostky a porce v páře vařené zeleniny. Malá miska čokoládového pudinku. Miska čerstvě nakrájeného ovoce. Dvě sklenice vody.

Takovému jídlu bych se dřív vysmála.

Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, využila bych každé příležitosti, kterou mi Warner nabízel. Jedla bych jídlo a oblékala si šaty. Budovala bych svou sílu a věnovala větší pozornost všemu, co mi tehdy na základně ukazoval. Hledala bych únikové cesty a snažila se ho přemluvit k cestám po okolí. A pak bych utekla. Našla bych způsob, jak přežít. A nikdy bych s sebou nestáhla Adama. Nikdy bych nedostala sebe samu a spoustu dalších do tohohle svinstva.

Škoda, že jsem tenkrát odmítala jíst to hloupé jídlo.

Byla jsem vyděšená, zlomená holka, jež se bránila jediným způsobem, který znala. Není divu, že jsem to zpackala. Dělala jsem chybu za chybou. Byla jsem slabá a vystrašená a slepá. Neznala jsem prohnanost a manipulaci. Stěží jsem věděla, jak se chovat k lidem - vždyť jsem nerozuměla ani slovům ve své vlastní hlavě.

Jsem v šoku ze zjištění, jak moc jsem se během posledních několika měsíců změnila. Cítím se jako naprosto jiná osoba. Tak nějak ostřejší. Rozhodně tvrdší. A poprvé v životě jsem ochotná přiznat, že se ve mně hromadí vztek.

Je to osvobozující.

Prudce zvednu hlavu, neboť na sobě cítím Warnerův pohled. Fascinovaně na mě hledí: „Na co myslíš?“ zajímá ho.

Napíchnu si na vidličku kousek brambory. „Přemýšlím o tom, jaký jsem byla idiot, když jsem odmítla byť jen jediný talíř s teplým jídlem.“

Povytáhne obočí: „Nemůžu říct, že s tebou nesouhlasím.“

Vrhnu po něm nevraživý pohled.

„Tenkrát jsi sem přišla zcela zlomená,“ zhluboka se nadechne. „Nechápal jsem tě. Čekal jsem, kdy u tebe vypukne záchvat šílenství, kdy vyskočíš při večeři na stůl anebo kdy začneš ohrožovat mé vojáky. Byl jsem přesvědčený, že se pokusíš zabít každého, kdo se k tobě přiblíží, ale namísto toho ses chovala jako paličaté a trucovité děcko, které se odmítá rozloučit se svým oblíbeným špinavým oblečením a brblá nad talířem zeleniny.“

Zrůžovím.

„Nejdřív,“ řehtá se, „jsem si myslel, že něco chystáš. Předpokládal jsem, že svou lhostejnost jen předstíráš, abys přede mnou skryla nějaký větší plán. Měl jsem za to, že tvoje rozčilování nad hloupostmi byla lest,“ konstatuje uštěpačně. „Došel jsem k závěru, že jinak to být nemůže.“

Překřížím si ruce na hrudi. „Z toho rozhazování mi bylo na zvracení. Na armádu se utrácí tolik peněz a ostatní lidé umírají hlady.“

Warner mávne rukou a zavrtí hlavou. „To není podstatné. Podstatné je,“ pokračuje, „že jsem ti žádnou z těch věcí nedal z vypočítavosti. Nebyla to žádná zkouška,“ usměje se. „Nesnažil jsem se ovlivnit tebe ani tvé názory. Myslel jsem, že ti prokazuju laskavost. Přišla jsi z té odporné, hnusné díry. Chtěl jsem, aby ses konečně vyspala na pořádné matraci. Aby ses mohla v klidu osprchovat. Aby sis mohla obléct krásné, čisté šaty. A potřebovala jsi jíst,“ dodá. „Byla jsi napůl mrtvá hlady.“

Ztuhnu. „Možná,“ ohradím se, „ale ty ses choval jako blázen. Neustále jsi mě kontroloval. Nesměla jsem mluvit s tvými vojáky.“

„Protože je to zvěř,“ ztratí nervy. Jeho hlas je najednou nečekaně pronikavý.

Vyděšeně zvednu hlavu a setkám se s jeho vzteklýma zelenýma očima.

„Ty jsi strávila většinu svého dosavadního života pod zámkem,“ vysvětluje, „a neměla jsi příležitost uvědomit si, jak jsi krásná a jaký účinek má tvoje krása na každého člověka. Strachoval jsem se o tvou bezpečnost,“ přiznává. „Byla jsi tak plachá a slabá a já tě přivedl na základnu plnou osamělých, plně vyzbrojených, tupých vojáků, kteří byli třikrát silnější než ty. Nechtěl jsem, aby tě obtěžovali. Vzpomínáš na to představení s Jenkinsem? Chtěl jsem jim ukázat, co umíš. Museli zjistit, že vzbuzuješ respekt - že udělají dobře, když se ti vyhnou. Snažil jsem se tě chránit.“

Spaluje mě svým pohledem.

„Jak špatně jsi o mě musela smýšlet,“ zavrtí ohromeně hlavou. „Neměl jsem tušení, že mě tak nenávidíš. Že všechno, čím jsem ti chtěl pomoct, tak podrobně zkoumáš.“

„Tebe to překvapuje? Neměla jsem jinou možnost než od tebe očekávat to nejhorší. Byl jsi arogantní a bezohledný a choval ses ke mně, jako bych ti patřila - “

„Protože jsem musel!“ skočí mi zarputile do řeči. „Můj každý pohyb - každé slovo - jsou monitorovány, pokud nejsem ve svých pokojích. Celý můj život závisí na tom, zda vydržím hrát jistý typ osobnosti.“

„A co ten voják, kterého jsi střelil doprostřed čela? Seamus Fletcher?“ vyzvu ho znovu rudá vzteky. Teď, když jsem dovolila vzteku vstoupit do svého života, pozoruju, že se stává mou příliš přirozenou součástí. „I to byla část tvého plánu? Ne, počkat, nechceš mi říct,“ zvednu ruku, „že i to byla simulace, že ne?“

Warner se zatváří přísně.

Narovná se. Zatne zuby. Podívá se na mě se směsicí smutku a zloby v očích. „Ne,“ ozve se nakonec neskutečně mírně. „To nebyla simulace.“

„Takže s tím nemáš žádný problém?“ popichuju ho. „Nemáš žádné slitování s člověkem, který ukradne trochu jídla? Který se snaží, stejně jako ty, přežít?“

Warner si kouše spodní ret. Pak sepne ruce. „No teda, ty ho ale nějak rychle bráníš!“

„Byl to nevinný muž,“ vytknu mu. „Nezasloužil si zemřít. Ne kvůli tomu. Ne takovým způsobem.“

„Seamus Fletcher,“ vysloví Warner pečlivě a prohlíží si přitom dlaně, „byl opilec, který bil svou ženu i děti. Dva týdny jim nedal najíst. Praštil svou devítiletou dceru do obličeje tak silně, že jí vyrazil dva zuby a zlomil čelist. Mlátil svou těhotnou ženu, až potratila. A svým dalším dvěma dětem,“ pokračuje, „sedmiletému chlapci a pětileté dívce,“ odmlčí se, „polámal obě ruce.“

Zapomněla jsem na své jídlo.

„Velmi pečlivě monitoruju naše obyvatelstvo,“ zlobí se Warner. „Chci vědět, co jsou zač a jak se jim daří. Asi by mě to nemělo zajímat,“ pokrčí rameny, „ale zajímá.“

Zřejmě už nikdy neotevřu pusu.

„Nikdy jsem se neřídil žádnými pravidly,“ zamyslí se Warner. „Nikdy jsem netvrdil, že se chovám správně, že jsem dobrý, nebo dokonce spravedlivý člověk. Popravdě mě to vůbec nezajímá. V životě jsem musel udělat strašlivé věci, lásko, a nežádám tvé odpuštění ani uznání. Já totiž musím každý den jednat na základě svých základních instinktů a nemám čas filozoficky rozebírat své ohledy a zábrany.“

Podívá se mi do očí.

„Klidně mě odsuď,“ vybídne mě, „pokud chceš. Ale já odmítám snášet,“ sykne, „když muž bije ženu. Nehodlám tolerovat,“ ujišťuje mě, „když muž bije své děti.“ Ztěžka oddechuje. „Seamus Fletcher svou rodinu ničil,“ informuje mě. „Můžeš tomu říkat, jak chceš, ale já nikdy nebudu litovat, že jsem zabil muže, který rozmáznul obličej své ženy o zeď. Nikdy nebudu litovat, že jsem zabil muže, který dal pěstí své devítileté dceři. Není mi to líto,“ přesvědčuje mě, „a nebudu se za to omlouvat. Protože dítěti je lépe bez otce a ženě je lépe bez manžela než žít s takovým.“ Sleduju, jak mu vzrušením poskakuje ohryzek. „To vím jistě.“

„Promiň - Warnere, já - “

Zvedne ruku a zastaví mě. Napřímí se a upře oči na talíře s netknutým jídlem.

„Už jsem to jednou řekl, lásko, a je mi líto, že to musím opakovat, ale rozhodnutí, která musím dělat, nemůžeš nikdy pochopit. Ty nevíš, čeho jsem byl doposud svědkem a na co se musím každý den dívat.“ Zaváhá. „A ani to po tobě nechci. Nezkoušej mé činy pochopit,“ varuje mě a upřeně se mi dívá do očí. „Protože tě můžu ujistit, že bys byla zklamaná. Pokud bys však nadále chtěla zkoumat můj charakter, poradím ti jedno: předpokládej, že se budeš vždy mýlit.“

S elegancí, která mě až leká, se zvedne ze země, uhladí si kalhoty a znovu si vyhrne rukávy. „Nechal jsem tvou skříň přestěhovat k sobě,“ prohodí. „Máš tam věci na převlečení, kdybys měla zájem. Postel a koupelna jsou ti k dispozici. Já mám teď práci,“ poznamená. „Dnes budu spát v kanceláři.“

S těmi slovy otevře spojovací dveře do své kanceláře a zamkne za sebou.

Obrázky: pinterest.com