Hon - Recenze na knihu

Série: Hon 1 (1 of 3)

Originální název: The Hunt
Autor: Andrew Fukuda

Český překlad: Jakub Kalina
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2012, v ČR 2014
Počet stran: 296

Anotace:

Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?

Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!

Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk. Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.

Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější…

Související recenze:

Hon 2 - Kořist

Hon 3 - Past

Můj názor:

Na tuto knihu jsem se hrozně těšila už od té doby, co jsem si přečetla anotaci. I když mě trochu zarazily některé ne právě nadšené reakce na ni, byla jsem přesvědčená (a doufala), že MĚ se líbit bude. A co myslíte? Líbila? Nelíbila? Líbila :-)

Hlavní hrdinou příběhu je H6 nebo taky D4 anebo F3. Drsná jména, že? Ne, ale teď vážně. Jméno hlavního hrdiny se dozvíte až za polovinou knihy, ale abych mu tak chudákovi nemusela říkat pořád i tady v recenzi, tak je to Gen. Ve světě, kde Gen žije, se na jména nehraje. Ve škole tam každému říkají podle místa, kde právě sedí.

A kde že to vlastně Gen žije? Žije v našem světě, který ovládli tvorové podobní upírům, ale ti si nechávají říkat lidé. Gen ale není jeden z nich. Je to glupan. Tedy ve skutečnosti je člověk, ale pro lidi (upíry) je to bezduché zvíře dobré jen k tomu, aby ho sežrali.

Aby Gen v tomto světě přežil, musel se naučit základy přežití, které mu místo pohádek na spaní, stále dokola vštěpoval jeho otec, který už zemřel.

Gen tedy přežívá jedině díky své do dokonalosti vypilované preciznosti, neustálému bytí ve střehu a nedělání ABSOLUTNĚ ŽÁDNÝCH CHYB. Ví totiž, že by stačila jedna jediná drobná chybička - třeba kdyby se zasmál, uviděli by na něm krůpěje potu, jeden chlup na paži, kdyby vykulil oči, zívl, zaklimbal v lavici a tak dál - a ta by ho stála život.

Každý den je pro něj boj o život, ale daří se mu. Ovšem jen do doby, než se dostane do seznamu „šťastlivců“ vybraných vládou, aby se účastnili honu desetiletí na skupinu glupanů.

Aby přežil, nezbývá mu nic jiného než odjet do výcvikového střediska, kde se bude s ostatními lovci na hon připravovat. Spolu s ním je vybrána i další studentka, která se Genovi líbí a v duchu ji před několika lety pokřtil jménem Záře.

Celou dobu to vypadá, že o něj má Záře zájem, ale Gen si tvrdohlavě drží všechny od těla, protože čím blíž by si někoho pustil tak za a) by o něj bezpochyby přišel, za b) určitě by ho ten člověk prokouknul a poznal, že je glupan a za c) co může být lepší a romantičtější, než kdyby vás sežrala vaše holka, že?

Jak se Genovi ve výcviku povede? A zabere jeho plán zlomit si nohu, aby se honu nemusel zúčastnit? A co glupani? Jsou opravdu takoví, jak je vláda všem prezentuje? Přijme Gen to, kým je doopravdy?

Jak už jsem psala, tak jsem se na Hon hrozně těšila. Na druhou stranu jsem se ale trochu bála, jaká kniha bude, když už z ní tak nějak jasně vyplývá, že „poteče krev.“ Po jejím dočtení jsem byla příjemně překvapená, protože jsem nechutností, krve a všeho dalšího čekala mnohem víc a podané daleko nechutnějším způsobem. Pravda je, že se mi vyloženě z žádné scény neudělalo zle, a to prosím nejsem žádný fanoušek hororů. Takže pokud se četby bojíte, snad vás uklidní, když napíšu, že pokud máte aspoň trochu v pohodě žaludek, můžete být v klidu ;-)

Jediné na co si musíte zvyknout, je to, že lidem pořád tečou sliny od chuti na glupany. Ta představa je docela nechutná, ale za pár stránek už to ani nevnímáte ;-)

Styl psaní Andrewa Fukudy je věcný, jasný a stručný. Je to DETAILISTA. Ne ve smyslu, že by rozpitvával detaily prostorů, místností a nudil popisy, co jak vypadá, to vůbec ne. Detailista ve smyslu toho, že si svět, který pro Hon vytvořil, opravdu mistrně připravil a nic neponechal náhodě. Život lidí, glupanů, přípravu na Hon ve výcvikovém středisku, život glupanů v Kupoli, zásady přežití atd. - toto bylo přímo detailně rozebráno, že mě nic nenechalo na pochybách, že příběh ve své nereálnosti (upíří nejsou ;-)) je přece nanejvýš reálný a propracovaný.

Knihu bych ale ve své recenzi pro lepší zhodnocení rozdělila na 2 části.

1. polovina knihy je VELMI do puntíku vypilovaná. Dozvíte se, jak Gen přežívá, něco o jeho dětství, rodině, škole, jeho nelehkém životě plném sebekontroly a nedůvěry vůči nikomu, osamělosti a přece SILNÉ TOUHY po životě.

Upřímně si nedovedu představit, že bych žila tak, jako on. Brzy bych se z toho zbláznila (spíš by mě tedy sežrali), protože… chm, na přesné dodržování (především časové) pravidel mě jaksi… moc neužije.

Tato část knihy je skvělá a užila jsem si ji. Opravdu. Jenže… byla kapku… nudnější ve smyslu, že nepřišla na řadu žádná pořádná akce, něco, co by mě přivařilo do židle. Ale nemyslete - já ten děj HLTALA! Vážně jsem seděla a četla jako divá, ale spíš proto, že jsem (stydím se) čekala, až začne hon a něco se dít začne. Je to hrůza se mnou! Úplná sadistka jsem.

Takže abych to shrnula - první část knihy je spíše taková seznamovací, vysvětlovací. Jímala mě hrůza ze všeho, co Gen nemohl a musel dělat. Při některých scénách jsem úplně trnula, ovšem… něco tomu chybělo. Nevím přesně co… Nevraživost mezi lovci? Strach o Gena? Protože tak nějak bylo jasné, že tuhle část přežije, tak jsem se o něj tolik nebála? Nevím, každopádně opravdu - něco mi tam chybělo.

2. část knihy je NAPROSTO SKVĚLÁ. WAU!

Začala se totiž ubírat směrem, který bych od ní nečekala ani omylem. Popravdě jsem čekala všechno možné, jen ne to, co se dělo. Věřím, že pokud se do četby pustíte, tak si druhou polovinu knihy užijete stejně jako já - na maximum.

Jen řeknu, že zde došlo trochu na romantiku, na několik věcí k zamyšlení. Co dělá lidi lidmi (teď myslím lidi a ne upíry - je to matoucí :D), a na POŘÁDNOU AKCI v Honu, který probíhal diametrálně odlišně, než jsem si představovala a než asi všichni čekali.

Co se týče postav, tak Gen byl perfektní. Jeho psychika byla naprosto skvěle podaná. Sice mě štval, ale jen do té doby, než mi DOŠLO, že kdybych JÁ musela žít tím životem co ON, těžko bych se chovala jinak.

Myslím, že Andrew Fukuda skvěle vystihl jedince, který se musí den co den prát za právo žít. Jeho preciznost, dokonalé ovládání, schopnost udělat pro záchranu života cokoliv… Také jeho přístup ke glupanům, které nejprve bere jako ostatní a myslí si, že jsou to jen o něco lepší zvířata. Též jeho radost ze smíchu, ze zpěvu, jeho fascinace obličejovou mimikou… No prostě! Dokonalost psychologie!

Lidi (upíři) byli skutečně… bestie. Brrr. K tomu snad ani víc dodávat nebudu. Záře mě překvapila a docela jsem si ji opravdu oblíbila. Další postavy (Sisi, Epap, Ben…) byly zajímavé a rovněž dobře vystihnuté charaktery.

Jen tak ještě na okraj musím zmínit, že nejvíc mě nevyděsily scény, v nichž šlo Genovi o krk, ale třeba ta, když vešel do knihovny a od stropu tam ve spacích hácích visel ředitel ústavu. MAMINKO! To byl děs! Já být na jeho místě, tak zařvu jak na lesy a… a pak by bylo po mě, jasný. Ehm… No nic.

Co se týče samotného konce, tak to byl MASAKR. Ne doslova, že by tam lítaly ruce a nohy, ale jedním nečekaným odhalením a jedním zvratem, který poslal příběh zase jinam, než kam jsem čekala. Závěr mě rozhodně nažhavil na pokračování a jsem šíleně ráda, že se ho dočkáme ještě letos. Uff!

Čeho se ale bojím, tak toho, že tam Andrew Fukuda udělá SPOILER milostný trojúhelník. Prosím jen to ne! ZASE! Vždyť je to všude! Podle mě, by se Gen měl sebrat, zachránit Záři a zůstat s ní. Sisy je sice fajn, ale prostě… po dočtení 1. dílu jsem pro Záři. Chlapče, neblbni!

Celkové hodnocení:

«««««

Zajímavý příběh, který nepostrádá cit a to i přesto, že jde někdy „o krev.“

Andrew Fukuda rozhodně dokázal, že má smysl pro detail, s nímž vybavil Hon od začátku do konce. Ačkoliv je 1. část knihy spíše popisnější a vysvětlovací, 2. část je nabitá akcí, napětím i něžnými emocemi. Konec je nečekaný, napínavý a rozhodně nutí část dál.

Knihu doporučuji čtenářům tak od 14 let. Žádného výslovného masakru ani nechutných scén, u kterých by se vám chtělo zvracet, se bát nemusíte.

Ukázka z knihy:

„Koukněte!“ vykřikne jeden ze studentů a ukazuje na obrazovku.

Vysílání ze studia se opět přesunulo do terénu. Ovšem namísto původního losujícího je v záběru mladá žena. Sedí venku na židli, pytel a skleněná mísa leží na zemi vedle ní. Obraz se leskne, jako kdyby mezi dívkou a kamerou byla skleněná stěna. V pozadí se pod několika hvězdami rýsuje vzdálené pohoří. Dívka nevypadá vůbec vystrašeně, dívá se přímo do kamery. Z očí jí vyzařuje jistota, netypická vlastnost pro glupany chované v zajetí.

Někteří z chlapců skáčou po lavici. Říká se, že ženy jsou chutnější než muži. Prý mají šťavnatější a tučnější maso. A dívka v pubertě - jako ta na obrazovce - má být tou největší lahůdkou.

Dřív, než se odevšad znovu ozve syčení a slintání, dívka sahá do pytle. Klidně vytahuje míček a v natažené ruce ho drží před kamerou. Já ale vidím její oči. Vypadá to, jako by se dívala přímo na mě, jako by mě viděla skrz kameru.

Na míček se však ani nemusím dívat a je mi jasné, že dívka vytáhla číslo 87. Všude okolo mě se ozývá divoký sykot a hlasité mlaskání. Začínají mi gratulovat, naklánějí se ke mně ušima, aby si je mohli otřít o ty moje.

Dívka pořád ještě drží míček před kamerou, v očích má vzpurný výraz. Obraz začíná blednout. Ale ještě než vybledne, vidím, jak jí vlhnou oči, jak sklání hlavu, až jí ofina padá do očí. Vzdor během chvilky přechází do ohromného smutku.

Netrvá dlouho a jsou tady. Zatímco mi spolužáci pořád ještě gratulují, slyším jejich vysoké boty kráčet po chodbě. Než otevřou dveře do třídy, všichni se vrátí na svá místa a postaví se do pozoru, aby přivítali skupinu čtyř strážců. Všichni jsou vybraně oblečení, mají hedvábné obleky a jemným proužkem.

„F3?“ vyvolá mě zpoza katedry jejich velitel. Stejně jako oblek i jeho hlas je hedvábný, vznešený, ale autoritativní.

Zvedám ruku.

Všechny čtyři páry očí se upírají na mě. Nevypadají nepřátelsky, jen oficiálně.

„Gratulujeme k výherní kombinaci,“ promluví tiše velitel. „Teď půjdete s námi, F3. Odvedeme vás přímo do Ústavu pro studium glupanů. Kočár na vás čeká před školou. Jdeme.“

„Děkuju,“ odpovídám, „cítím se jako ten nejšťastnější člověk na světě. Ale potřebuju si doma vzít pár věcí, oblečení.“

A taky žiletku a žínku a nůžky na nehty a čistič špičáků -

„Ne. Oblečení dostanete v ústavu. Jdeme.“

Obrázky: pinterest.com