Polibek pro Annu - Recenze na knihu

Originální název: Anna and the French Kiss

Autorka: Stephanie Perkins

Český překlad: Jana Montorio Doležalová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2010, v ČR 2012
Počet stran: 336

Anotace:

Sedmnáctiletá Anna se cítí podvedená. Její rodiče ji totiž posílají na roční studium do Francie - přes půlku planety, do neznámého prostředí, aniž by navíc uměla slůvko francouzsky. Musí tak opustit své přátele, potenciální lásku i veškerá pohodlí amerického života a začít úplně nanovo.

V romantické Paříži, ve městě, které nikdy nespí, se vrhá do nových vztahů i zkušeností a odhaluje v sobě skryté vlastnosti. A také je tu jeden spolužák, Étienne St. Clair, který se liší od všech chlapců, které kdy Anna potkala… 

Související recenze:

Lola a kluk od vedle

Můj názor:

Jak asi víte, nebo jste z mých recenzí postřehli, nemám ráda příběhy, u kterých dovedu odhadnout děj a které jsou typicky z „červené“ knihovny.

Za svůj život jsem takových příběhů přečetla asi 5 nebo 6 (maximálně) a bohatě mi to pro utvoření názoru stačilo. Anotace této knihy na první pohled opravdu působí tak, že by se k těmto slaďákům mohla přidat a říkat jim „bratře“, nicméně se nedejte oklamat. Polibek pro Annu je opravdu velmi kvalitní, pěkně napsaná, odpočinková kniha, která vás pohladí po duši.

Polibek pro Annu jsem četla asi zhruba před půl rokem, nicméně i po takové době se můj postoj k ní nezměnil a velmi ráda na ni vzpomínám. Jsem dokonce přesvědčená, že si ji přečtu minimálně ještě jednou.

A proč? Ve zkratce: je to NEUVĚŘITELNĚ POHODOVÁ kniha. Když jsem si přečetla prvních pár stran, říkala jsem si, že to bude asi jen tak nějaká další „romanťárna“ a že mi splyne s ostatními, jenže se tak nestalo. Čím dál jsem četla, tím víc jsem jí byla okouzlená a tím více se mi líbila.

Stephenie Perkins má velmi – OPRAVDU VELMI - milý styl psaní, který jsem si rychle oblíbila a dosud si jej nemůžu vynachválit. Samozřejmě že se i zde našlo „pár jasných prvků“ – koneckonců opravdu to JE román, ale mě to ani nějak moc nevadilo. Po celou četbu jsem se tak nějak usmívala, užívala jsem si každé slovo, a úplně nejlépe svoje pocity vystihnu asi tím, když napíšu, že jsem se v přítomnosti této knihy cítila tak moc dobře, jak se to hned tak jiné knize nepovedlo. Ze stránek na mě doslova sálal klid, pohoda, radost, romantika, humor a pozitivní nadhled.

Poté, co se v příběhu objevily určité dějové zvraty, se mi ten pocit pohody vytratil, avšak sotva je hrdinové nějak zdolali a poprali se s nimi, zase se ke mně vrátil.

Musím též přiznat, že Polibek pro Annu byla asi první kniha, která ve mně skutečně PROBUDILA touhu podívat se do míst, na nichž se příběh odehrává - tedy do Francie a Paříže. Neskutečně jsem si užívala popisy všech krásných míst a památek, které Anna navštívila, a pevně doufám, že se na ně také jednou budu moci podívat a prohlédnout si je na vlastní oči.

Děj příběhu tedy pěkně plynul, žádné zdržovačky a natahovačky, stále pěkně vpřed bez nějakých „trapností“ anebo kdy bych si přála, aby se už něco začalo dít. Nasmála jsem se také dost, což u knih obzvláště oceňuji a líbily se mi charaktery postav. Žádní papíroví hrdinové, kteří dělají věci pro efekt, ale reálné postavy se vším, co k tomu patří – radostmi, bolestmi, chybami a možností nových začátků.

Na Annině postavě se mi líbilo, že opravdu nebyla dokonalá, jednak co do vzhledu tak co do chování. Byla mi sympatická její odvaha, střelenost, láska k filmům a chuť něco dokázat, snaha pomáhat druhým a dobrá nálada.

A opravdu musím přiznat, že si mě zcela získal Étienne St. Clair :-) Navíc už jen to jméno hrozně dobře zní! Tak… tak… francouzsky :D Dostal mě svým šarmem, o který se navíc ani nemusel nějak snažit, vtipem, dobrotou, a stejně jako u Anny, ochotou pomáhat. Trochu mě iritovala jeho nerozhodnost a chození kolem horké kaše (sem tam), ale co bychom chtěly po chlapech, že, děvčata? ;-)

Pokud bych knihu hodnotila jen mezi romány a měla jedno měřítko pro ně a další pro jiné žánry, dala bych hvězd 5, ale jelikož hodnotím (nebo se o to opravdu snažím) všechny stejným metrem, dávám 4.

Na další knihu od Stephanie Perkins – Lola a klud od vedle – jsem se moc těšila, a jak se mi líbila, se můžete dočíst v recenzí.

Celkové hodnocení:

«««««

Vřele vám tuto knihu doporučuji. Pěkný příběh, romantika, humor a krásná Paříž. Navíc postavy jako Anna a Étienne… no, co dodat? Neváhejte a přečtěte si to! ;-)

Ukázka z knihy:

Chvíli nato mě to už nudí a vyhledám si něco o Koření vášně. Než se dám do psaní eseje, chci se ujistit, že mi nic neuniklo. Má se to odevzdávat až za dva týdny, ale právě teď mám spoustu času. Jako každý večer.

Bla bla bla. Nic zajímavýho. A zrovna se chystám zkontrolovat si ještě jednou e-maily, když na obrazovce vyskočí tenhle úryvek: Žár je v celém románu symbolem sexuální touhy. Tita může kontrolovat žár ve své kuchyni, avšak oheň uvnitř jejího těla má sílu jak posilující, tak i zničující.

„Anno?“ Někdo zaklepe na moje dveře a já leknutím vyskočím ze židle.

Ne. Ne někdo. St. Clair.

Na sobě mám starý triko s Mayfieldský mlíkárny ozdobený žlutohnědým logem s krávou a sytě růžový flanelový spodky od pyžama, posetý obrovskýma jahodama. A nemám ani podprsenku.

„Anno, já vím, že tam jsi. Vidím světlo.“

„Vydrž vteřinu!“ vyhrknu. „Hned jsem u tebe.“

Sáhnu po svý černý mikině s kapucí, a než otevřu trhnutím dveře, zapnu krávě přes obličej zip.

„Čausorrynezlobse. Pojď dál.“

Nechám dveře dokořán, ale St. Clair v nich chvíli postává a jen na mě zírá. Nevím přesně, jak se tváří. Pak se uličnicky rozesměje.

„Pěkný jahody.“

„Zmlkni.“

„Ne, myslím to vážně. Roztomilé.“

A i když asi ne dost roztomilý, aby si myslel, že chce opustit svou přítelkyni a začít chodit se mnou, něco se ve mně zatřepotá. To ta „posilující a zničující síla“, kterou znala tak dobře Tita de la Graza. St. Clair se postaví do středu mýho pokoje. Poškrábe se na hlavě a přitom se mu na jedný straně vytáhne tričko. Odkryje se mu tak kousek obnaženýho břicha.

Pfffuuu! Zažehne se můj vnitřní oheň.

„Tady je to fakt… éhm… čisté,“ řekne.

Pššš! Požár uhašen.

„Jo?“

Vím, že mám pokoj uklizený, ale ještě jsem si ani nekoupila čistidlo na okna. Kdokoliv moje okna naposledy umýval, vůbec netušil, jak se to dělá. Správě se má pokaždé stříknout jen trošičku čistícího prostředku. Většina lidí toho vystříkne moc najednou a pak to steče do rohů, což se těžko suší a zůstávají po tom čmouhy nebo vlákna…

„Jo. Skoro až hrozivě.“

St. Clair se prochází po místnosti a zvedá věci a zkoumá je přesně tak, jak jsem to dělala já v pokoji Meredith. Prohlíží si sbírku figurek banánů a slonů, kterou mám vystavenou v řadě na toaletním stolku. Vezme do ruky jednoho skleněnýho slona a tázavě nadzvedne obočí.

„To je moje přezdívka.“

„Slon?“ Potřese hlavou. „Promiň, to nechápu.“

„Anna Oliphantová. ‚Banana Elephant.‘ Sbírá je pro mě moje kámoška a já pro ni zase sbírám modýlky mostů a sendvičů. Ona se jmenuje Bridgette Saunderwicková, říkám jí Bridge, jako most,“ dodám.

St. Clair odloží skleněnýho slona a očima bloumá po mým psacím stole.

„A to ti může říkat Slone kdokoliv?“

„Je to Banana Elephant. A ne. Rozhodně nemůže.“

Obrázky: google.com, pinterest.com