Lola a kluk od vedle - Recenze na knihu

Originální název: Lola and the Boy Next Door
Autorka: Stephanie Perkins

Český překlad: Jana Montorio Doležalová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011, v ČR 2013
Počet stran: 303

Anotace:

Začínající návrhářka Lola Nolanová nevěří na módu… věří v kostýmy. Čím výraznější outfit, čím třpytivější, čím zábavnější, čím divočejší – tím líp. Ale Lola je přes neskutečné modely také hodnou dcerou a kamarádkou s velkými plány do budoucna. Všechno je perfektní (včetně jejího sexy přítele rockera), dokud se do sousedství nevrátí obávaná dvojčata Bellova.

Calliope a Cricket. Hlavně Cricket, nadaný vynálezce, který zrovna vystoupil ze stínu vlastní slavné sestry. Cricket, který by se moc rád vrátil do Lolina života. Lola teď dumá, jak se poprat s city ke klukovi od vedle… a vypadá to na dlouho! 

Související recenze:

Polibek pro Annu

Můj názor:

Pokud jste četli mou recenzi na Polibek pro Annu, pak víte, že se mi strašně moc líbila, byla jsem z knihy nadšená, a velmi jsem se těšila na další dílo od Stephanie Perkins.

K Lole a klukovi od vedle jsem se chtěla dostat co nejdříve (už minulý rok) jenže pořád bylo ke čtení něco jiného, pak byla dlouho zamluvená v knihovně, až se mi konečně nedávno poštěstilo a mohla jsem se na ni vrhnout. A tentokrát to „vrhnout“ myslím doslova.

Asi to znáte – máte dělat něco do školy (v mém případě psát diplomku) ale NAJEDNOU... ehm... JAKSI čtete super knížku, a kdo vás má dokopat k něčemu jinému, když MOC CHCETE vědět, co bude na další straně?! Tak to byl můj stav při četbě před několika týdny.

Příběh extravagantní návrhářky Loly mě vtáhnul do děje stejně jako Anna a její pobyt v Paříži. Utvrdila jsem se v přesvědčení, že Stephanie Perkins je báječná autorka, která píše neuvěřitelně milé příběhy - ty vám přirostou k srdci, její hrdiny si oblíbíte a nosíte je v sobě, a když si na ně vzpomenete, musíte se usmát.

Styl jejího psaní je hrozně příjemný, nenudíte se, čtete a čtete a nemůžete knihu odložit. Děj krásně plyne, a i když v něm nejde o život (doslova), přece ho prožíváte a užíváte si ho.

Lola a kluk od vedle je opravdu velmi příjemný, odpočinkový příběh, který vám navodí klidnou, pohodovou atmosféru, pobaví vás milým humorem, originálními postavami a tentokrát také NEVŠEDNÍMI módními kreacemi Loly, nad nimiž jsem doslova žasla. Na jednu stranu jsem se říkala, jak TO může nosit, nicméně na stranu druhou jsem obdivovala její kreativitu a docela ráda bych nějaké její výtvory viděla naživo.

Ach, a Cricket! Hrozně dlouho jsem váhala nad tím, kdo je vlastně lepší – zda St. Clair se svým šarmem, humorem, nadhledem a tím „něčím“ (asi charismatem) co z něj ze stránek vyzařovalo, či Cricketem – klukem se srdcem na správném místě, geniálním vynálezcem, dobrákem až do morku kosti a opravdu super-skvělým přítelem. OPRAVDU NEVÍM. Zkrátka je mám ráda oba a tečka :-)

Musím přiznat, že tentokrát se autorce povedlo mě překvapit, protože směr, jakým se příběh ubíral, jsem nečekala, takže za to jsem jí i knize přidala plusové body.

Jen takový postřeh – nějak nemůžu pochopit, PROČ se 95 % hrdinek románů musí zákonitě s někým vyspat (ještě navíc s nějakým blbem), proč prostě nemůžou POČKAT?! Kolik slz a trápení, nervů a nadávání a mlácení se do vlastní hlavy by si tím ušetřily! Tohle je opravdu jedna z věcí, které mě nepřestanou zarážet. A když si tohle pak přečte nějaká mladší holka, může dospět k závěru, že „to tak dělají všichni a je to tedy ok“ – trocha výchovného dopadu na mládež, na to by podle mého názoru měli autoři knih pamatovat taky.

Nebo myslíte, že je to realita dnešní doby? Hm, a neubírá se nějak špatným směrem?

A zpět ke knize - moc mě též potěšilo, že jsme se mohli setkat s Annou a St. Clairem, protože mě neskutečně baví sledovat postavy nějakého příběhu s jistým časovým odstupem (doslova jásám nad epilogy!).

Přesně takhle:

A zaujalo mě i prostředí, do něhož autorka celý děj příběhu umístila, včetně různorodých charakterů postav, takže pokud máte rádi od každého trochu (od cholerika po melancholika), přijdete si na své. Jistě, je to román, některé prvky jsou jasné a nepřekvapí, nicméně jako zapřísáhlá odpůrkyně trapných klišé a románů, z jejichž stránek cukr doslova kape, mohu svědomitě prohlásit, že Lola a kluk od vedle (stejně jako Polibek pro Annu) se k nim neřadí, ba naopak - nechává je dalkóóó za sebou.

Co mě trochu zklamalo, tak to, že CooBoo nevydalo knížku s původní obálkou. 

Proč mě to zklamalo?

No, protože tento kluk se na Cricketa PŘESNĚ hodí. TAK PŘESNĚ A DOKONALE! Ty viktoriánské sanfranciské domečky jsou sice kouzelné a opravdu moc pěkné, jenže… eee. Já bych vážně uvítala originální obálku, ale to bude asi věc názoru, že? ;-)

Na samotný konec příběhu jsem čekala jako dítě na Vánoce – na jednu stranu, protože jsem chtěla aby… No, však víte – darebáci z příběhu zmizeli a hrdinové se dočkali zaslouženého dobrého konce. Ovšem konec, jaký si pro Lolu připravila Stephanie Perkins, byl… nad mé očekávání! Super na entou. TAKHLE by měly končit příběhy. Nad tím, co Lola na konci dostala, jsem se málem rozslzela (málem) dojetím a OPRAVDU bych to chtěla vidět naživo! Prosííím! :-)

A už se nemůžu dočkat další knihy od Stephanie Perkins - Isla and the Happily Ever After.

Celkové hodnocení:

«««««

Knihu všem vřele doporučuji. No, dobře, asi spíše ženské čtenářské části. Pokud se vám líbila Anna, ani na vteřinu neváhejte nad Lolou! Pokud se vám Anna nelíbila neváhejte nad Lolou zrovna tak - třeba vás překvapí ;-)

Další kouzelně milý příběh od Stephanie Perkins, v němž bravurně předvádí svůj talent: učinit z young adult románu něco víc než jen další román, který vám splyne s ostatními.

Ukázka z knihy:

S předstíranou sebejistotou otevřu dveře. Natáhnu se k vypínači, ale rozmyslím si to a rozhodnu se vstoupit ve stylu Lindsey Limové. Ve stínu se plížím vpřed. V tomhle městě jsou řady pastelových domů tak blízko u sebe, že sousedovo okno, posazené přímo naproti mému, je asi jen dva metry daleko. Mžourám skrz tmu a hledám nějakou známku života.

V okně nejsou ani záclony. Přimhouřím oči, ale zatím to vypadá, že ložnice je… prázdna. Nic v ní není. Podívám se vpravo, do okna Calliope. Krabice. Podívám se dolů do kuchyně. Krabice. Znovu se podívám přímo před sebe.

Žádné dvojče.

ŽÁDNÉ DVOJČE.

Celé mé tělo si oddechne. Rozsvítím světlo, zapnu stereo (Maxovu kapelu samozřejmě) a zvýším hlasitost. Hodně. Odkopnu baleríny na hromadu bot, která blokuje mou skříň, a strhnu si paruku. Protřepu si své vlastní vlasy a shodím pracovní vestu. Tu pitomou halenu s krátkými rukávy a límečkem, kterou mě nutí nosit, a ošklivé nudné černé kalhoty ji následují na podlahu. Natáhnu si zase čínské červené hedvábné spodky a najdu k nim vhodný topík. Zase se cítím sama sebou.

Mrknu na prázdné okno.

No ano. Rozhodně se zase cítím sama sebou.

Z repráků vyřvávají Amfetamíni a já dotančím až k telefonu. Nejdřív zavolám Lindsey. Potom Maxovi, abych se omluvila za to, že jsem byla v čajovně mimo. Třeba bude mít zítra ráno dokonce volno. Já nepracuju až do dvou, takže bychom mohli zajít třeba na brunch za našich vlastních podmínek. Nebo bychom mohli říct, že jdeme na brunch, ale ve skutečnosti jít k němu do bytu. 

Zavřu oči a za bušení bubnů se zmítám a poskakuju. Motám se v kruzích, směju se a házím sebou. Maxův zpět zní naštvaně. Jeho slova provokují. Energie jeho kytary narůstá a basy ve mně vibrují jako krev. Jsem neporazitelná.

Pak otevřu oči.

Cricket Bell se zazubí. „Čau Lolo.“

Sedí v okně. Doslova. Zadek má na parapetu a nohy (neuvěřitelně dlouhé a štíhlé) se mu houpají na stěně domu, dvě podlaží vysoko. Ruce má složené v klíně, jako by špehování nic netušící sousedky bylo nejpřirozenější věcí na světě.

Zůstanu na něj vyjeveně a bezradně zírat a on se rozchechtá. Celý se smíchy třese. Zakloní hlavu a začne tleskat.

Cricket Bell se mi směje. A tleská.

„Volal jsem na tebe.“ Snaží se uklidnit, ale jeho ústa se potěšeně roztáhnou ještě víc. Prakticky můžu spočítat všechny jeho zuby.

„Aspoň desetkrát, jenže jsi měla moc nahlas hudbu, tak jsem čekal, až dohraje. Tancuješ pěkně.“

Ponížení mě zbaví schopnosti vést inteligentní konverzaci.

„Promiň.“ Zubit se nepřestane, ale vidím, jak se ošívá. „Jen jsem tě chtěl pozdravit.“

Jedním plynulým pohybem přehodí nohy zpátky dovnitř svého pokoje. Na tom hbitém otočení je něco ladného, něco, co okamžitě poznám. Zaplaví mě povědomý svíravý pocit studu. A pak se Cricket narovná a já znovu vytřeštím oči.

„Ty jsi… vyrostl.“

Což je, dost pravděpodobně, největší blbost, jakou mu můžu povědět.

Cricket Bell byl vždycky vyšší než většina kluků, ale za poslední dva roky se vytáhl tak o patnáct centimetrů. Nejmíň. Změnilo se i jeho tělo, kdysi vychrtlé a, i přes ladné pohyby, neohrabané. Nějak se zakulatil, i když jen mírně. Zmizely ostré hrany. Jenže upozorňovat na to, že je někdo vysoký, je jako upozorňovat na počasí, když prší. Obojí je zřejmé a otravné.

„To ty vlasy,“ vysvětlí s vážnou tváří. „Gravitace byla vždycky mým nepřítelem.“

Jeho tmavé vlasy jsou doopravdy vysoké. Sice poddajné, ale… opačným směrem. Nechápu, jak je to bez velké dávky pěny nebo gelu možné, ale už jako dítěti mu vlasy trčely nahoru. Cricket tak vypadá jako šílený vědec, což vlastně není daleko od pravdy. Jeho vlasy jsou jedna z věcí, které se mi na něm vždycky líbily.

Teda, dokud se mi úplně nepřestal líbit.

Čeká na mou odpověď, a když nepřichází, odkašle si.

„Ty jsi ale taky vyrostla. To je jasný. Vždyť už je to dlouho. Takže ty samozřejmě taky. Jsi vyrostla.“

Vzájemně se prohlížíme. Z hlavy se mi kouří, jak se snažím spojit si Cricketa z přítomnosti s Cricketem z minulosti. Vyrostl a teď jeho tělo vypadá takhle, ale je to pořád on. Stejný kluk, do kterého jsem se v deváté třídě zamilovala. Moje pocity k němu se utvářely už od dětství, ale ten rok, kdy mu bylo šestnáct, se všechno změnilo.

Podle mě za to mohly jeho kalhoty.

Obrázky: pinterest.com, google.com