(Ne) obyčejný kluk - Recenze na knihu

Originální název: Wonder
Autorka: R. J. Palacio

Český překlad: Renata Greplová
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2012, v ČR 2013
Počet stran: 312

Anotace:

August se narodil s deformovaným obličejem, který většině lidí z jeho okolí brání dostat se v kontaktu s ním za hranice této nedobrovolné masky. Nyní nastupuje poprvé do školy, rovnou do páté třídy.

Kniha je dokonale sestaveným kaleidoskopem pohledů samotného Augusta, jeho sestry Vii a jejích kamarádů i Augustových spolužáků na jednu a touž situaci, na to, jak na tuto velkou změnu reaguje on sám, jeho rodina i spolužáci. Celou knihou prostupuje laskavý humor, který usnadňuje mladým čtenářům se s tak náročnou tematikou vyrovnat.

Můj názor:

Tato kniha mě zaujala hned v několika věcech a na několika místech – jednak svým námětem, recenzí na blogu Knižní přátelství a pak také opravdu velmi působivou, super obálkou, která i přes svou jednoduchost geniálně vystihuje hlavní postavu a zkrátka skvěle se k této knize (a pro tento příběh) hodí. Pro mě je jednou z těch vůbec NEJLEPŠÍCH obálek, jaké jsem kdy viděla (a nejspíš uvidím).

Pokud se na obálku podívá někdo jen tak zběžně, asi jej napadne, že je kniha určena mladším čtenářům a buď ji už předem zamítne nebo jej ani nenapadne ji třeba JEN otevřít a zjistit, o čem je. Já se však musím přidat (stejně jako bezpočet dalších čtenářů např. na webu DatabazeKnih.cz) k těm, kteří jsou zastánci názoru, že tato kniha NENÍ JEN PRO DĚTI. Opravdu není, věřte tomu ;-)

Tato kniha je ABSOLUTNĚ pro všechny věkové generace, bez rozdílu pohlaví, vyznání nebo politického přesvědčení atd. (však to jistě znáte z Listiny Základních práv a svobod :D) Kniha mě natolik zaujala a dostala, že bych ji opravdu s velkou CHUTÍ zařadila do POVINNÉ ČETBY.

Možná si říkáte „ta to už začíná přehánět“ – ne, opravdu nezačínám. Proč se nad (Ne) obyčejným klukem takhle rozplývám? Jednoduše a stručně proto, že příběh, který v sobě ukrývá je neuvěřitelně silný, velmi čtivě napsaný, vtipný, milý, pohladí po duši a možná mnohým dokáže, že na tom nejsou tak špatně a že vždycky může být hůř.

Dalším důvodem je fakt, že by si dnešní děti a mladí (a nejen ti) měli uvědomit, jaké mají štěstí, pokud jsou zdraví. A uvědomit si, že pokud mají nějakou sem tam vadu na kráse, můžou si ještě pískat, jelikož ve srovnání s Auggiem většina těch tzv. vad, bledne a ztrácí na důležitosti.

Je to těžké, to uznávám, zvláště dnes, kdy TAK MOC ZÁLEŽÍ na tom, jak člověk vypadá. Pokud se nad tím ale zamyslíme do důsledku, jsem si jistá, že mi dáte za pravdu, když řeknu, že hlavní zdraví a pak vzhled. Co komu pomůže, kdy vypadá jako Miss Universe a přitom trpí nějakou chorobou, o které nemusí druzí vědět a lékaři jsou bezmocní. Kolik takových by pak asi vyměnilo vzhled za zdraví? Ano, jistě – film Sedm… ale i tak si myslím, že většina by si vybrala to zdraví.

Možná jste teď získali dojem, že je kniha plná dojemných scén, které vám budou hrát na city, a vy budete zatlačovat slzu na každé druhé straně. Opět omyl. Opravdu NE! Žádné hraní na city či klišoidní rozhovory a povzbuzující proslovy. Pokud si přečtete 1. stranu, jsem si jistá, že dojdete ke stejnému závěru (k jakému jsem po jejím dočtení došla já) – a sice, že Auggie není postava, která od vás chce lítost a soucitné pohledy. Auggie vás chce spíše něco naučit, ukázat vám, že i se zdeformovaným obličejem se dá žít a to život plný radosti, činnosti, práce (jistě) a smíchu. Že se i tak DÁ ŽÍT NAPLNO.

Kromě Auggieho se ve vyprávění střídají i další postavy, takže díky nim získáte na hlavního hrdinu i jeho okolní mnohem ucelenější a lepší pohled. Autorce se zde pěkně povedlo od sebe odlišit vyprávěcí styly jednotlivých postav, COŽ VELMI OCEŇUJI – jednak proto, že to není snadné a hlavě proto, že já jako čtenářka z toho mám pak daleko lepší zážitek a nemusím se vracet na začátky kapitol, abych zjistila, z kterého pohledu se děj nyní odehrává.

Díky těm několika rozličným pohledům též přijdete na to, že věci, které se zdají být v té a té barvě (z pohledu jedněch očí), mohou z pohledu očí druhých vypadat diametrálně odlišně. Zjistíte, jak STRAŠNĚ MOC je lidská psychika a důvody našeho jednání a chování komplikované, jak se proplétají – a jak se při svých (mnohdy) rychlosoudech o druhých můžeme pořádně seknout.

Rovněž milovníci Star Wars (ke kterým se s hrdostí hlásím i já ;-)) si též přijdou na své. Auggie je totiž jeden z těch nejzarytějších fanoušků a v knize se vyskytuje opravdu MNOHO pasáží a narážek právě na ně. A pokud máte to štěstí a víte „o co goo“ pak si četbu užíváte mnohem více. A pro ty, kteří se s touto ságou ještě neměli tu čest setkat, to možná bude nakopnutí k tomu, aby tak učinili.

Takže moje rada na závěr? PŘEČTĚTE SI TO. Nebudete litovat. A pokud vás kniha neuchvátí, určitě díky ní získáte aspoň nový vhled na dětskou duši, přijdete na to, že ani dětské starosti nejsou jen „malé“. A možná taky na své vady na kráse nebudete pohlížet už tak kriticky a s takovou nechutí. Vždyť se podívejte kolem sebe – každý, všichni! máme něco, že? Někdo odstávající uši, někdo větší zadek nebo širší stehna, někdo má jizvy na tváři, někdo křivé zuby, někdo nemůže chodit a někdo… někdo je jako Augiie (i s takovou „vadou“ umí žít a radovat se ze života).

Ještě pořád vám to jako důvod k přečtení nepřijde? :-)

Včera jsem na Pinterest.com objevila tento SKVĚLÝ obrázek, který BEZVADNĚ vystihuje to, co bych na závěr k této knize řekla :D

Celkové hodnocení:

««««« + «««

Absolutně doporučuji VŠEM, každému typu čtenářů tak od 8 nebo 9 let až do 99 let. Nemám vůbec co vytknout, kniha mě nadchla, je psaná jednoduše a přesto velmi čtivě. Nehraje na city, ale chce vám něco ukázat. Nebudete zatlačovat slzy, spíš si z ní něco pěkného a poučného odnesete v srdci.

Měla jsem ji půjčenou z knihovny, ale už ji mám koupenou - pěkně doma ve vlastní knihovně, protože jinak to zkrátka nešlo :-)

Ukázka z knihy:

Dobře vím, že nejsem obyčejný desetiletý kluk, i když dělám obyčejné věci. Pochutnávám si na zmrzlině, jezdím na kole, občas si zakopu s míčem a hltám počítačové hry. V tom jsem, myslím, úplně obyčejný a taky si tak připadám. Obyčejný kluk ale ostatní děti nevyděsí na hřišti tak, že s křikem prchají. Na obyčejné děti nikdo pořád nezírá s otevřenou pusou.

Kdybych našel kouzelnou lampu, která by mi mohla splnit obyčejné přání, určitě bych si přál mít normální obličej, kterého by si nikdo nevšímal. Bylo by fajn projít se po ulici, aniž by na mě nejdřív všichni čučeli a pak se náhle zadívali jinam. Takže jsem došel k závěru, že za obyčejného kluka se považuji jen já sám.

Ale už jsem si na to, jak vypadám, zvykl. Naučil jsem se nevidět, jak se lidem kolem mě tváří. Umíme to už všichni docela dobře: já, máma a táta i Via. No vlastně, to beru zpátky, Vie to tak moc dobře zase nejde. Když se ke mně někdo nechová podle jejích představ, dokáže se pořádně rozčílit.

Jednou se třeba stalo, že na hřišti nějaké větší děti začaly za mými zády vydávat posměšné zvuky, já sám jsem je neslyšel, tak ani nevím, co to bylo za zvuky, ale Via je slyšela a strašně je seřvala. Ona už je taková. V tom se dost lišíme.

Via se na mě taky nedívá jako na normálního bráchu. Sice to tvrdí, ale kdybych byl normální, tak by neměla pocit, že mě musí před ostatními pořád chránit. Ani pro mámu s tátou nejsem obyčejný syn. Pro ně jsem prý zase výjimečný. A tak jsem na světě asi jediný, kdo mě vidí jako obyčejného kluka.

Abych nezapomněl, jmenuju se August. Nebudu vám popisovat, jak vypadám. Ať si už představíte cokoli, tak je to ve skutečnosti ještě mnohem, mnohem horší.

Obrázky: google.com, pinterest.com