středa 8. března 2017

Dědička ohně - Recenze na knihu


Série: Skleněný trůn 3 (3 of 6)
Originální název: Heir of Fire
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2016
Počet stran: 536







Anotace:

Královna, nebo zrádce? Jen ona sama rozhodne. Celaena Sardothien přežila smrtící soutěž a zlomené srdce, ale za jakou cenu. Nyní se musí vydat na cestu do nové země, aby se poprala s temnou pravdou… pravdou o jejím dědictví, které jí může navždy změnit život a budoucnost. Mezitím se shromažďují temné síly s cílem zotročit si celý svět. K tomu, aby je Celaena porazila, musí najít sílu jak k boji s vlastními vnitřními démony, tak také sílu k boji se zlem, které bude brzy vypuštěno.










Můj názor:

Po překvapivě skvělé Půlnoční koruně jsem se na pokračování série nemohla dočkat. Naštěstí mě od něj dělilo jen pár měsíců, takže se čekání dalo vydržet.

STYL PSANÍ

Přestože jsem si 2. díl opravdu užila, nečekala jsem, že by se moje nadšení mohlo ještě zvýšit, ale stalo se. Sarah J. Maas v Dědičce ohně předčila má očekávání. Tentokrát byla kniha obohacena o pohledy několika nových postav - o pár z nich v průběhu série již padla zmínka, zato s jinými jsme se setkali skutečně poprvé. A právě tyto úseky a neznámé prostředí, které s sebou nové postavy přinesly, mohly z velké části za to, že udržely mou pozornost, napětí a zvědavost na maximum.

Nyní opravdu lze pochopit onen pozvolný rozjezd v 1. dílu, který nás musel připravit pro to, co přišlo teď (snad kromě Celaenina chování, ale k tomu se už vracet nechci).
                                                                                                  
POSTAVY

Celaenina postava si v tomto díle skutečně hodně zkusila. Z přiopilé, špinavé, vyždímané a přidrzlé osoby na začátku se nám v průběhu děje měnila v ženu, kterou se již za nedlouho (nebo za dlouho?) měla či bude muset stát. Vývoj jejího charakteru v Dědičce ohně byl perfektní. Opravdu se mi velmi líbilo, že jí to, co se ji Rowan snažil naučit, tak dlouho nešlo, že „padala na hubu“ a musela se pořád dokola zvedat. Trošku jsem si při tom vzpomněla na Eragona. A podle mě je tohle známka dobře promyšlené postavy - to, že hrdinovi či hrdince nestačí se soustředit 2 kapitoly a najednou se z něj nebo z ní stane ten největší „borec“, který už všechno umí a svou sílu dokonale ovládá.

Dál jsem na Celaeně ocenila, že na Rowana pohlížela opravdu jako na otráveného samolibého zmetka, který dostal za úkol ji učit a byl z toho nadšený jak houba ze sucha. Ani náznak nějakého romantického citu, díky čemuž jsem si oddechla, protože jsem v sobě živila naději, že se Celaenin vztah z Chaolem ještě nějak vzkřísí.

O jejím pobytu v Mlžných skalách s výcvikem, tvrdou prací a tak trochu detektivním pátráním po těch, kteří za sebou nechávali mrtvá těla, bylo opravdu velmi zajímavé číst. A co na tom bylo nejlepší, tak to, že jsem tomu dokázala uvěřit - nic nebylo unáhlené, nikdo nic nedostal zadarmo, vše bylo pěkně pozvolné… Zkrátka pastva pro čtenářskou duši :-)

Chaol mě v tomto díle opravdu lehce rozčiloval. Ta jeho nerozhodnost, to jeho zaslepené pochodování po jedné cestě bez náznaku pohledu stranou na další odbočky…!!! Mám pocit, že nebýt Aediona s Dorianem, tak by se nejspíš vážně vrátil do Anielle a dělal, kdo ví co! Ovšem čím více jsme se blížili ke konci, tím více se mu otevíraly oči a měnilo smýšlení, takže v závěrečné sekvenci jsem mu držela pěsti a trnula z něj jako o život.

Aedion alias Vlk severu nebo také Celeanin bratranec. Už ani nevím, jestli jsem mu to jeho divadlo ze začátku spolkla, ale spíše si pamatuji na to, že jsem si ho oblíbila prakticky chvíli poté, co nezabil Chaola :D A pak už to šlo rychle - přibyl na listinu mých oblíbených postav. Jeho oddanost a věrnost byla dojemná. A to, co udělal na konci, mi vážně zlomilo srdce.

Dorian byl v tomto díle roztomile nebezpečný. Jeho vztah se Sorschou byl kouzelný, něžný a člověk by se u něj málem rozplynul. Bylo to téměř až moc krásné na to, aby to mělo dlouhé trvání, což se… potvrdilo. Páni, jak já u toho zuřila a zoufale skučela. Ach jo!

Postava, která mě neskutečně překvapila, byla čarodějnice Manon Černozobá. Skrz naskrz záporná postava, kterou jsem si… oblíbila. To se mi ještě nestalo. Nejprve jsem si myslela, že mě části s ní budou nudit, ale naopak. To, jak jsme se seznamovali s klany čarodějnic, bylo děsivé i strhující současně. A pak část, kdy si vybírala svého wyverna - mnoho čtenářů to srovnává s Jak vycvičit draka. No, upřímně :D něco na tom bude. I tuto část jsem si hrozně užila. To, jak Manon nejprve chtěla Tita a pak si postupně uvědomila, že je pro ni tím pravým právě Abraxos, v sobě mělo skutečné kouzlo. A už tehdy mi něco říkalo, že její charakter přece jen možná nebude tak černočerný jak se zdá… A Abraxosova záliba v květinách? Je třeba dodávat víc? :-)

Rowan Whitethorn. Nesmířím se s tím, že mu budu říkat Jeřáb. Něco jako bagr nebo strom? Jděte s tím k šípku! Jeho postava byla… HUCH. Jak to jen vyjádřit? Na začátku neskutečně sebejistý A zapšklý A ubručený A sleduj-jsem-nad-věcí vílí princ, který se postupně propracovával k mnohem lidštější verzi díky Celaeně a jejich společně strávenému času a bitvám, které spolu museli vést a bok po boku v nich přežívat. Nevím proč, ale měla jsem z něj lehce podobný pocit jako z Wardena v Kostičasu od Samanthy Shannon (jinými slovy: i když se choval jako syčák, nedovedla jsem na něj být doopravdy naštvaná - spíš mě jeho charakter pomalu, ale zato jistě, přitahoval).

Rowan je zkrátka jedním z těch tajemných bojovníků, na které jakmile jednou narazíte, tak už je z hlavy nepustíte. Takže asi nějak takto :-) Závěrečná část Dědičky ohně mi působila hotová muka (mrcha, Maeve), která se následně přetavila do totálního nadšení (Rowan zproštěn krevní přísahy!), pak do skutečné radosti (Rowan se okamžitě svázal novou přísahou s Aelin - princ zjevně nedokáže být ani chvilku na svobodě :D) a pak lehkého otrávení, když ho Celaena požádala, aby s ní nejezdil zpátky do Zlomuvalu. ARGR!

PŘÍBĚH

Četba Dědičky ohně se podobá výstupu na vysokou horu. Čím výš jdete, tím je výhled úchvatnější, tím hůř se vám dýchá a tím víc si přejete být už nahoře, ale současně si tu cestu užíváte.

Konečně jsme měli možnost nahlédnout do Celaeniny minulosti a zjistit, jak a proč se dostala tam, kam se dostala. Malou škvírkou jsme spatřili kousek jejího šťastného i trochu trpkého dětství, které se záhy mělo změnit v noční můru. V této části flashbacků bylo skvělé sledovat, jak se cesty našich 3 hlavních hrdinů protnuly.

Když jsme se se všemi postavami dostali k závěrečným scénám, tak mě téměř u všech polévala hrůza a děs. Nejvíce mě zdrtila scéna, v níž byl Chaol, Dorian a Aedion. To bylo tak STRAŠNÉ a KRUTÉ a NERVYDRÁSAJÍCÍ. Zkrátka a jednoduše konec hodný S. J. Maas.

A jak už to tak bývá, čím hůře jeden díl skončí, tím více se těšíte na pokračování a doufáte, že se to nějak dá do pořádku. Přece musí! No ne?

DOPORUČENÍ

Rozhodně doporučuji všem, kteří četli Skleněný trůn a Půlnoční korunu. Pokud jste tyto 2 díly nečetli, s Dědičkou určitě nezačínejte, jinak budete zmatení ještě víc než lesní včely.





Celkové hodnocení:

««««« + «««

Dědička ohně zvedá sérii Skleněný trůn laťku opět o něco výš. Kniha je plná rychle ubíhajícího děje plného napětí, intrik a nelehkých cest, kterými se většina postav musí ubírat. Společnost vám při tom budou dělat bezkonkurenční nové postavy v čele s Rowanem, Aedionem a Manon. Počítejte s drsným koncem, který vás nenechá v klidu, dokud nesáhnete po dalším díle - Královně stínů.




2 komentáře:

  1. Tenhle dil se mi libil zatim asi nejvic z tech tri. Ty novy postavy byly supeeeer :)

    OdpovědětVymazat

Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)