Originální název: Heir of Fire
Autorka: Sarah J. Maas
Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2016
Počet stran: 536
Autorka: Sarah J. Maas
Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2016
Počet stran: 536
Anotace:
Královna, nebo zrádce?
Jen ona sama rozhodne. Celaena Sardothien přežila smrtící soutěž a zlomené
srdce, ale za jakou cenu. Nyní se musí vydat na cestu do nové země, aby se
poprala s temnou pravdou… pravdou o jejím dědictví, které jí může navždy změnit
život a budoucnost. Mezitím se shromažďují temné síly s cílem zotročit si celý
svět. K tomu, aby je Celaena porazila, musí najít sílu jak k boji s vlastními
vnitřními démony, tak také sílu k boji se zlem, které bude brzy vypuštěno.
Související recenze:
Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna
Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří
Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží
Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu
Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří
Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží
Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu
Můj názor:
Po
překvapivě skvělé Půlnoční koruně
jsem se na pokračování série nemohla dočkat. Naštěstí mě od něj dělilo jen pár
měsíců, takže se čekání dalo vydržet.
STYL PSANÍ
Nyní
opravdu lze pochopit onen pozvolný rozjezd v 1. dílu, který nás musel připravit
pro to, co přišlo teď (snad kromě Celaenina chování, ale k tomu se už
vracet nechci).
POSTAVY
Celaenina postava si v tomto díle skutečně hodně
zkusila. Z přiopilé, špinavé, vyždímané a přidrzlé osoby na začátku se nám
v průběhu děje měnila v ženu, kterou se již za nedlouho (nebo za
dlouho?) měla či bude muset stát. Vývoj
jejího charakteru v Dědičce ohně
byl perfektní. Opravdu se mi velmi
líbilo, že jí to, co se ji Rowan snažil naučit, tak dlouho nešlo, že „padala na
hubu“ a musela se pořád dokola zvedat. Trošku jsem si při tom vzpomněla na
Eragona. A podle mě je tohle známka dobře promyšlené postavy - to, že hrdinovi
či hrdince nestačí se soustředit 2 kapitoly a najednou se z něj nebo
z ní stane ten největší „borec“, který už všechno umí a svou sílu dokonale
ovládá.
Dál
jsem na Celaeně ocenila, že na Rowana
pohlížela opravdu jako na otráveného samolibého zmetka, který dostal za
úkol ji učit a byl z toho nadšený jak houba ze sucha. Ani náznak nějakého
romantického citu, díky čemuž jsem si oddechla, protože jsem
v sobě živila naději, že se Celaenin vztah z Chaolem ještě nějak
vzkřísí.
O jejím pobytu v Mlžných skalách s výcvikem, tvrdou prací a tak trochu
detektivním pátráním po těch, kteří za sebou nechávali mrtvá těla, bylo opravdu
velmi zajímavé číst. A co na tom bylo nejlepší, tak to, že jsem tomu
dokázala uvěřit - nic nebylo unáhlené, nikdo
nic nedostal zadarmo, vše bylo pěkně pozvolné… Zkrátka pastva pro
čtenářskou duši :-)
Chaol mě v tomto díle opravdu lehce
rozčiloval. Ta jeho nerozhodnost, to jeho zaslepené pochodování po jedné cestě
bez náznaku pohledu stranou na další odbočky…!!! Mám pocit, že nebýt Aediona
s Dorianem, tak by se nejspíš vážně vrátil do Anielle a dělal, kdo ví co!
Ovšem čím více jsme se blížili ke konci,
tím více se mu otevíraly oči a měnilo smýšlení, takže v závěrečné
sekvenci jsem mu držela pěsti a trnula z něj jako o život.
Aedion alias Vlk severu nebo také Celeanin bratranec. Už ani
nevím, jestli jsem mu to jeho divadlo ze začátku spolkla, ale spíše si pamatuji
na to, že jsem si ho oblíbila prakticky chvíli poté, co nezabil Chaola :D A pak
už to šlo rychle - přibyl na listinu
mých oblíbených postav. Jeho oddanost a věrnost byla dojemná. A to, co
udělal na konci, mi vážně zlomilo srdce.
Dorian byl v tomto díle roztomile
nebezpečný. Jeho vztah se Sorschou byl kouzelný, něžný a člověk by se u něj
málem rozplynul. Bylo to téměř až moc krásné na to, aby to mělo dlouhé trvání, což se… potvrdilo. Páni, jak já u toho zuřila a zoufale skučela. Ach
jo!
Postava,
která mě neskutečně překvapila, byla čarodějnice Manon Černozobá. Skrz naskrz záporná postava, kterou jsem si…
oblíbila. To se mi ještě nestalo. Nejprve jsem si myslela, že mě části
s ní budou nudit, ale naopak. To, jak jsme se seznamovali s klany čarodějnic, bylo děsivé i strhující současně.
A pak část, kdy si vybírala svého wyverna
- mnoho čtenářů to srovnává s Jak vycvičit draka. No, upřímně :D něco na tom bude. I tuto část jsem si hrozně
užila. To, jak Manon nejprve chtěla Tita a pak si postupně uvědomila, že je pro
ni tím pravým právě Abraxos,
v sobě mělo skutečné kouzlo. A už tehdy mi něco říkalo, že její charakter
přece jen možná nebude tak černočerný jak se zdá… A Abraxosova záliba v květinách?
Je třeba dodávat víc? :-)
Rowan Whitethorn. Nesmířím se s tím, že mu budu
říkat Jeřáb. Něco jako bagr nebo strom? Jděte s tím k šípku! Jeho
postava byla… HUCH. Jak to jen vyjádřit? Na
začátku neskutečně sebejistý A zapšklý A ubručený A sleduj-jsem-nad-věcí vílí
princ, který se postupně propracovával k mnohem lidštější verzi díky
Celaeně a jejich společně strávenému času a bitvám, které spolu museli vést a
bok po boku v nich přežívat. Nevím proč, ale měla jsem z něj
lehce podobný pocit jako z Wardena v Kostičasu od Samanthy Shannon (jinými slovy: i když se choval jako syčák,
nedovedla jsem na něj být doopravdy naštvaná - spíš mě jeho charakter pomalu, ale zato jistě, přitahoval).
Rowan je zkrátka jedním z těch tajemných
bojovníků, na které jakmile jednou narazíte, tak už je z hlavy nepustíte.
Takže asi nějak takto :-) Závěrečná část Dědičky
ohně mi působila hotová muka (mrcha, Maeve), která se následně přetavila do totálního nadšení (Rowan zproštěn krevní přísahy!), pak do skutečné
radosti (Rowan se okamžitě svázal novou přísahou s Aelin - princ zjevně nedokáže být ani chvilku na svobodě :D) a pak lehkého otrávení, když ho Celaena požádala, aby s ní nejezdil
zpátky do Zlomuvalu. ARGR!
PŘÍBĚH
Četba
Dědičky ohně se podobá výstupu na
vysokou horu. Čím výš jdete, tím je výhled úchvatnější, tím hůř se vám dýchá a
tím víc si přejete být už nahoře, ale současně si tu cestu užíváte.
Konečně jsme měli možnost nahlédnout do Celaeniny minulosti a zjistit, jak a proč se dostala tam, kam se dostala. Malou škvírkou jsme spatřili kousek jejího šťastného i trochu trpkého dětství, které se záhy mělo změnit v noční můru. V této části flashbacků bylo skvělé sledovat, jak se cesty našich 3 hlavních hrdinů protnuly.
Konečně jsme měli možnost nahlédnout do Celaeniny minulosti a zjistit, jak a proč se dostala tam, kam se dostala. Malou škvírkou jsme spatřili kousek jejího šťastného i trochu trpkého dětství, které se záhy mělo změnit v noční můru. V této části flashbacků bylo skvělé sledovat, jak se cesty našich 3 hlavních hrdinů protnuly.
Když
jsme se se všemi postavami dostali k závěrečným scénám, tak mě téměř u
všech polévala hrůza a děs. Nejvíce mě
zdrtila scéna, v níž byl Chaol, Dorian a Aedion. To bylo tak STRAŠNÉ a
KRUTÉ a NERVYDRÁSAJÍCÍ. Zkrátka a jednoduše konec hodný S. J. Maas.
A
jak už to tak bývá, čím hůře jeden díl skončí, tím více se těšíte na
pokračování a doufáte, že se to nějak dá do pořádku. Přece musí! No ne?
DOPORUČENÍ
Rozhodně
doporučuji všem, kteří četli Skleněný
trůn a Půlnoční korunu. Pokud
jste tyto 2 díly nečetli, s Dědičkou
určitě nezačínejte, jinak budete zmatení ještě víc než lesní včely.
Celkové hodnocení:
««««« + «««
Dědička
ohně zvedá sérii Skleněný trůn laťku opět o něco výš. Kniha je plná rychle
ubíhajícího děje plného napětí, intrik a nelehkých cest, kterými se většina
postav musí ubírat. Společnost vám při tom budou dělat bezkonkurenční nové
postavy v čele s Rowanem, Aedionem a Manon. Počítejte s drsným
koncem, který vás nenechá v klidu, dokud nesáhnete po dalším díle - Královně stínů.
Tenhle dil se mi libil zatim asi nejvic z tech tri. Ty novy postavy byly supeeeer :)
OdpovědětVymazatpřesně, přesně :)
Vymazat