Kostičas - Recenze na knihu

Série: Kostičas 1 (1 of 7)
Originální název: The Bone Season
Autorka: Samantha Shannon

Český překlad: Lenka Kapsová
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2013, v ČR 2014
Počet stran: 470

Anotace:

Příběh začíná v roce 2059. Devatenác­tiletá Paige Mahoneyová pracuje v londýnském kriminálním podsvětí, kde působí jako jakási „spojka" či „posel" – je krajinochodec, zvláštní typ jasnovidce, a díky svým schopnostem se dokáže vnořit do mysli druhých lidí. Žije v represivním režimu Scion, kde páchá velezradu už jen tím, že dýchá.

Jednoho dne se její život navždy změní. Je přepadena, unesena a převezena do někdejšího Oxfordu, města, které před dvěma sty lety zmizelo z map. Tam je Paige vydána na milost a nemilost Strážci, nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější bytosti, jakou kdy potkala…

Související recenze:

Kostičas 2 - Vidořád

Můj názor:

Na četbu této knihy jsem se těšila úplně šíleně, ale přece jen jsem byla trochu nejistá a skeptická, protože se mi často stává, že to, nač se těším nejvíc, nedopadne dle mých představ. S klidným srdcem ale můžu říct, že Kostičas je NAPROSTO NAPROSTÁ výjimka a dokonce zdaleka předčil moje očekávání.

Tato recenze je na konci doplněna o některé z bodů navíc, které jsem přidala jen tak pro zajímavost, buď protože mě opravdu zaujaly anebo jsem se o ně s vámi chtěla podělit. Pokud by vás ale nezajímaly, tak na ně neklikejte ;-)

O čem Kostičas vlastně je? Budu se snažit vám jej přiblížit tak, abyste to pochopili, i když jste ho ještě nečetli. Spoilerů se bát nemusíte ;-)

Hlavní hrdinka Paige žije v roce 2059 v Londýně. Nemá to jednoduché, protože celou společnost ovládá Scion, který se za každou cenu snaží vymýtit všechny lidi se schopností jasnovidectví, nebo-li schopností nahlížení do světa duchů - éteru. Proto, aby Paige přežila, tají před svým otcem i všemi dalšími své schopnosti i to, kde ve skutečnosti pracuje - v jednom z gangů, který si říká Sedm pečetí. Existuje několik druhů jasnovidectví a Paige má jeden z těch velmi vzácných. Dovede „přeskočit“ do myslí druhých, a proto si ji její šéf Jaxon Hall velmi považuje. Je jeho kočena - chráněnka i cenný majetek. Jaxon je něco jako sběratel - chce mít ve svém gangu co nejvíc různých jasnovidců, díky nimž by mohl vydělat spoustu peněz. Je to ale taky pořádný darebák a zmetek, kterému jde jen o peníze a ze všech svých „zaměstnanců“ málem sdírá kůži. Paige by však neměla kam jinam jít, aniž by jí hrozilo ještě větší nebezpečí, takže to trpí. Navíc pro ni gang představuje i něco jako další rodinu - má zde přátele.

Jenže pak se něco stane - v sebeobraně (a vlastně naprostým omylem) zabije jednoho člověka tím, že do něj její duch ve snaze se bránit „přeskočí.“ Paige je šíleně vyděšená a doufá, že jí z průšvihu pomůže Jaxon. Ten ji usadí s tím, že do rána času dost, řekne jí, ať se vyspí a ráno pro ni přijede. Paige neochotně poslechne. Uprostřed noci se ale probudí a slyší, že se do bytu někdo snaží dostat. Na poslední chvíli popadne nachystaný batoh a vyskočí z okna. Utíká přes střechy a spící město a v zádech má pronásledovatele.

Ti samozřejmě nehrají fér a pomocí drogy, kterou po ní vystřelí, ji omámí a unesou. Když Paige přijde k sobě, zjistí, že je na místě, které už dávno nemá existovat, které zmizelo z map - v Oxfordu.

Paige není jediná, koho takto unesli. Spolu s dalšími je seznámena s rasou Refájců, kteří od teď budou určovat pravidla jejího života. Pro Refájce je lidská rasa něco jako odpad, ale vědí, že je potřebují. Zvlášť jasnovidce. Aby se ale Paige a ostatní lidí mohli zařadit do nové společnosti, musí prokázat schopnosti, odvahu a sílu v boji s daleko strašnějšími tvory - Emejci nebo také bzučáky.

Ne však bzučáci, ale vůdkyně Refájců - Nashira je to nejhorší, co Paige mohlo potkat. Dívka cítí, že jí vládkyně půjde po krku a bude se z ní (a jejího daru) snažit získat co nejvíc až ji nakonec bezpochyby zabije.

Všichni zajatci jsou následně rozděleni mezi Refájce, kteří si je rozeberou jako otroky, aby je cvičili a „vychovali“ dle svého. Paige si ale nevezme jen tak někdo. Vybere si ji právě Strážce. Krásný a děsivý současně - jeden z nejvýše postavených Refájců díky tomu, že je Snoubencem čisté krve neboli Nashiřiným snoubencem. A pokud měla Paige strach z Nashiry, není to nic ve srovnání s tím, co ji čeká nyní… s NÍM.

Jestli myslíte, že jsem vám popsala půlku knihy, tak jste na omylu. Nacházíme se kolem strany 40-50.

Jak jsem psala, tak jsem z Kostičasu NADŠENÁ a to je ještě slabé slovo. Dokonce tak, že tato kniha zde na Zefillu aspiruje na titul Knihy roku 2014. Zatím jej mám zařazeného jako jednoho z hlavních kandidátů :-)

Samantha Shannon si pro svůj příběh vybrala ich formu vyprávění z pohledu hlavní hrdinky Paige. Styl Samanthina psaní je pro mě přímo báječný. Sedí mi dokonale jako jeden z mála. Perfektně se totiž pohybuje v tom zlatém středu - tedy patří k autorům, kteří popisují detailně, ale nenudí. Nemusíte proto netrpělivě cukat rukou, abyste už byli pryč z toho „království popisů“, dodává příběhu silný nádech tajemna, každá kapitola má smysl a co víc! - nutí vás část dál. Okořeňuje příběh i vtipem (no, buďme upřímní, že Paige? spíše sarkasmem a ironií :-)). K tomu všemu navrch přidává silné hodnoty jako je přátelství, rodina, sounáležitost, boj o život, lidskost a zoufalství i naději. A k mé naprosté spokojenosti a blaženosti vše navrch korunuje romantikou.

Knižní nebe. Co víc mám dodat? :-)

Postavy byly a jsou (pro mě) vykresleny perfektně. Málem jsem omdlela, když jsem po pár kapitolách zjistila, že si Samantha potrpí na psychologii postav! Jéj! Hurá! 3x sláva! :-)

Paige - hlavní hrdinka. Nemůžu ani vyjádřit, jak moc jsem ráda, že jí je už 19 a ne míň. Konečně někomu došlo, že určitý styl uvažování si vyžaduje trochu jiný věk, než tak stále dokola omýlaných 16.

Musím přiznat, že jsem s ní měla v určitých částech příběhu trochu problém. Štvalo mě, že Strážci SPOILER pořád nevěřila, bála se ho a byla tak nepříjemná. Já vím! Být na jejím místě, tak jsem na tom asi stejně, ale jako čtenářka jsem trochu trpěla. Hm… mám dojem, že VŮBEC NEJSEM objektivní! Nicméně pak jsem se snažila vzít v úvahu jedinečnost lidských reakcí tak typických pro každého jedince zvlášť, její život v neustálém strachu a obezřetnosti, boji o přežití, dětství atd. že jsem ji nakonec začala brát takovou, jaká byla.

Na druhou stranu mi však byla nesmírně sympatická její tvrdohlavost, síla a chuť bojovat za každý život a ani ten Refájský nenechat napospas smrti, tedy… konečnosti. Oblíbila jsem si její poznámky a již zmíněný sarkasmus a ironii. Čím příběh postupoval víc a víc dál, tím víc jsem ji měla ráda a za polovinou jí držela pěsti jako divá.

Strážce - oh... my... dear!!! Vy to nevidíte, ale na 5 minut jsem se teď zasněně a s přiblblým úsměvem zahleděla do temné noci. Chjo… :-)

Po Warnerovi z Roztříštěné je toto teprve druhá mužská postava „záporáka“, který se mi TAK ŠÍLENĚ DĚSNĚ MOC zadřel pod kůži. Nemám nejmenší tušení, jak se to Samanthě povedlo, ale od první strany na které se objevil, jsem před ním měla respekt a tendenci se na židli napřímit jak svíčka :D Z toho, jak ze slov popisujících scény s ním, doslova kapalo jeho nezaměnitelné charisma, jsem byla celá pryč a dodnes to nechápu. Napadá mě jediné - autorka má opravdu moc síly slova. Perfektní.

Strážce je tajemná postava zahalená mraky nejasností, tajemstvími a překvapeními. Jeho charakter a chování byly překvapivé, nedaly se předvídat a já opravu úpěnlivě čekala na každou scénu s ním. Byl jako magnet. Doslova. Když o něm totiž odhalíte malý kousíček, hned vás začne sžírat zvědavost a chcete a potřebujete vědět JEŠTĚ víc. Docela o nervy, to vám povím.

Nashira - mrcha. Mrcha. Mrcha. Mrcha. Mrcha. Mrcha. Mrcha… Už jsem říkala, že to je mrcha? A jo. Nemám ji ráda. Ani trošilililinku. Na druhou stranu tak hnusnou záporačku jen tak někde nenajdete.

Jaxon Hall - toho chlapa bych zakopala. Velice dobře vybraný charakter šejdíře, který dobře ví, co chce a neváhá jít přes mrtvoly, aby to získal.

Další postavy krásně dotvářely příběh do působivého celku. Hodně jsem si oblíbila Nicka a Lis. Ale nejvíc si mě také získala Nuala :-) Ta scéna s ní byla tak… překrásná. Já se fakt omlouvám, že se tady tak rozplývám, ale nemůžu si pomoct :D

Psychologický vývoj jak už jsem zmiňovala, byl perfektní. Především co se týče ve vztahu Paige a Strážce. Tak strašně moc jsem si nějakou knihu už dlouho neužila. Bála jsem se, že autorka po pár kapitolách pojede kupředu a už na nějaké drobné psychologické nuance hledět nebude, ale spletla jsem se. Samantha Shannon děj rozvrhla skvěle!

A příběh jako celek? Na začátku musíte chvíli překousnout několik stránek, na kterých budete tápat. Je tu spousta nových pojmů, označení, postav atd. Ovšem pokud budete jako já v silné spolupráci se slovníčkem, který je v zadní části knihy, nebudete tápat tolik. A ten příběh za to rozhodně stojí, takže se s tím zkuste poprat. Když jsem to zvládla já, tak vy určitě pravou přední ;-)

Děj se absolutně nedal předvídat. Samantha Shannon stvořila opravdu nadmíru propracovaný svět se všemi jeho kličkami, postavami, typy jasnovidnosti, nepřeberným množstvím detailů, které si po prvním přečtení ani nelze zapamatovat.

Musím říct, že od té strany, kdy Strážce mluvil o oleji a ohni jsem se nemohla dočkat, až se tyto dva prvky spojí a bude následovat pořádná exploze. No, a když jsem se pak opravdu dočkala, tak to byla SUPER EXPLOZE. Tsss, kam se na to hrabe Etna!

Konec sám byl naprosto… uspokojující. Ano, byl. Sice jsem OKAMŽITĚ chtěla pokračování, okamžitě jsem chtěla vědět, co bude dál, i přesto jsem s ním však byla spokojená.

Jen… hm… na konci jsem si uvědomila, že jsem opravdu hrozná pochňura a nepřejícný člověk. Fakt si totiž NEPŘEJU, aby Strážce uspěl. Hrozně moc chci, aby selhal. Na celé čáře. Chci, aby si ani neškrtnul. Aby to jeho selhání bylo největší selhání v dějinách všech selhání. Prosííím!

Pokud právě začínáte uvažovat o mém duševním zdraví, přečtěte si knihu a třeba se taky přidáte - Klub Strážcova selhání :-) No, nezní to pěkně? :-)

Na pokračování se nehorázně těším. Jeden hlásek ve mně se bojí toho, zda si autorka udrží laťku, ale jsem odhodlaná jí věřit a budu doufat, že příběh bude s každým dílem (je plánovaných 7) jedině lepší. Opravdu doufám, že si označení „nová Rowlingová“ Samantha Shannon skutečně čestně vyslouží :-)

Celkové hodnocení:

««««« + «««

Knihu vám doporučuji všemi deseti. Máte-li rádi fantasy s příměsí tajemna, duchů, romantikou a opravdu velmi pěkným psychologickým vývojem postav stejně jako s do detailu propracovaným a vypilovaným světem - rozhodně Kostičas zařaďte na to-read seznam ;-)

Styl psaní Samanthy Shannon mi sedl naprosto perfektně a já si užívala a hltala každou stranu. Nejvíce jsem ocenila, jak vše dokázala spojit do komplexního propleteného, ale perfektně fungujícího celku, po jehož dočtení zůstanete zírat a budete chtít jediné… - The Mime Order aneb 2. díl :-)

Po dočtení putovala Samantha Shannon do mých oblíbených autorů a Kostičas do oblíbených knih + knih, které si chci v nejbližší době koupit. Ještě pořád nad ním váháte? :-)

A recenze v gifech?

Tentokrát jsem přidala ještě některé reakce mé sestry, protože ačkoliv to NEČETLA, byla do děje knihy přesto zasvěcena :-)

Já na začátku...

Objevil se Strážce...

Ségra na můj jásot?

Zjištění, že Strážce je Snoubenec čisté krve...

Když Nashira zabila SPOILER chlapce...

Strážce je zraněný a chce, aby ho Paige nechala umřít…

Já při scéně s Nualou...

Aneb moje sestra, když jsem jí celá nadšená o scéně říkala...

Nashira a další slídí kolem…

Když KONEČNĚ došlo na střet oleje a ohně...

1. stádium

2. stádium

3. stádium

4. stádium

Sestřina reakce?

Pět vteřin na to, když se objeví SPOILER Nashira…

Já…

Sestra...

Já až do konce…

Sestra a mamka…

(změňte si na she's)

Strážcova poslední slova…

Já po dočtení…

A co ségra na to?

Já po týdnu… až do dneška :-)

Ségra po 14 dnech: „Hele, půjčíš mi ten Kostitřas… teda Kostičas?“

A co já na to?

Ukázka z knihy:

Když jsem došla k Věži zakladatelů, čekala jsem, že najdu prázdnou místnost. Místo toho jsme našla krev.

Refájskou krev.

Pokoj byl vzhůru nohama. Na zemi roztříštěné sklo, rozbité nástroje, závěs napůl vytržený z kolejničky a na dlažbě světélkující žlutozelené skvrny, které se vsakovaly do koberce. Překročila jsem střepy. Svíčka na stole ani petrolejky nesvítily. Obestřel mě mrazivý chlad. Všude jsem cítila éter. Byla jsem ve střehu, abych mohla na případného útočníka vystřelit svým duchem.

Závěsy okolo postele byly zatažené a za nimi jsem cítila snovou krajinu; patřila Refájci.

Přikročila jsem k posteli. Když jsem byla téměř u závěsů, začala jsem racionálně uvažovat, co udělám. Věděla jsem, že za nimi je Strážce, ale netušila jsem, v jakém je stavu. Mohl být zraněný. Mohl jen spát. Nebo mohl být mrtvý. A nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět.

Sebrala jsem odvahu, ale než jsem uchopila těžkou látku závěsu, celá jsem se napjala. Pak jsem závěs odhrnula.

Strážce ležel zhroucený na posteli - tak nehybně, že vypadal jako mrtvý.

Vylezla jsem na postel a zatřásla jím.

„Strážce?“

Nic.

Napřímila jsem se. Předtím mi jasně řekl, že se ho nesmím dotýkat. Že kdyby se něco takového stalo, nemám mu pomáhat.

Tentokrát to ale vypadalo mnohem, mnohem hůř. Skrz košili mu prosakovala krev. Pokusila jsem se ho otočit, ale bezvládné tělo bylo příliš těžké.

„To jsi ty.“ Mluvil ztěžka a hlas měl jako struhadlo. „Co tu děláš?“

„Já jsem…“

„Kdo to viděl přicházet?“

Ani jsem se nepohnula. „Noční vrátná.“

„Ještě někdo?“

„Ne.“

Strážce se zvedl na lokti. Ruka, na níž měl stále ještě rukavici, mu vyletěla k rameni.

„Když už jsi tady,“ zasípal, „můžeš tu rovnou zůstat a dívat se, jak umírám. Určitě se ti to bude líbit.“

Celý se třásl. Pokoušela jsem se vymyslet něco kousavého, co bych mu na to řekla, ale vypadlo ze mě něco úplně jiného.

„Co se ti stalo?“

Neodpověděl. Pomalu jsem natáhla ruku a dotkla se jeho košile. Chytil mě za zápěstí.

„Ty rány by měly větrat,“ řekla jsem.

„Já vím.“

„Tak to udělej.“

„Neříkej mi, co mám dělat. Možná umírám, ale to neznamená, že si od tebe nechám poroučet. Tady vydávám rozkazy já.“

„A jaké rozkazy to jsou?“

„Nech mě v klidu umřít.“

Neznělo to moc přesvědčivě. Odtáhla jsem mu jeho ruku z ramene a spatřila kůži rozedranou do masa.

Bzučák.

V očích mu zaplálo takové světlo, jako by v nich proběhla nějaká chemická reakce. Na okamžik jsem měla dojem, že mě zabije. Cítila jsem, jak se můj duch vzpírá proti mé mysli a už už se chystá zaútočit.

Pak jeho sevření povolilo. Pozorně jsem se mu zadívala do tváře.

„Přines mi vodu.“ Mluvil sotva slyšitelně. „A taky - taky sůl. Je ve skříňce.“

Neměla jsem na vybranou. Zamířila jsem k vitríně a cítila v zádech jeho pohled. Otevřela jsem dvířka a vyndala dřevěnou krabičku se solí, zlatou misku a džbánek. Našla jsem i štos hadříků. Strážce si trhnutím rozepnul košili u krku. Hruď se mu leskla potem.

„V šuplíku jsou rukavice,“ řekl a kývl směrem k psacímu stolu. „Navleč si je.“

„Proč?“

„Neptej se a udělej to.“

Sevřela jsem rty, ale poslechla ho.

V šuplíku vedle rukavic ležel v pochvě nablýskaný nůž s černou střenkou. Při pohledu na něj jsem se zarazila. Otočila jsem se ke Strážci zády a natáhla si rukavice. Kdybych to provedla, nezůstal by tu po mě jediný otisk. Palcem jsem povytáhla nůž z pochvy.

„To bych ti neradil.“

Ztuhla jsem.

„Refájci neumírají snadno,“ řekl tiše. „Kdybys mi ten nůž zapíchla do srdce, stejně by nepřestalo bít.“

Ticho zhoustlo, že by se dalo krájet.

„Nevěřím,“ řekla jsem. „Mohla bych ti ho vrazit do břicha. Na útěk nemáš dost síly.“

„Jestli to chceš riskovat, tak si posluž. Zamysli se ale, proč asi necháváme rudokabáty pobíhat se zbraněmi. Kdyby nás vaše zbraně dokázaly zabít, myslíš, že bychom je dávaly vězňům?“ Vpaloval se mi pohledem do zad. „Dost lidí to zkusilo. Nejsou už mezi námi.“

Cítila jsem, jak se mi na předloktí ježí chlupy. Vrátila jsem nůž zpátky do šuplíku.

„Nevím, proč bych ti měla pomáhat,“ řekla jsem. „Posledně jsi moc vděčnosti neprojevil.“

„Zapomenu na to, žes mě chtěla zabít.“

Pokud vás ještě zajímají ony "bonusy" pokračujte dál ZDE.

Najdete v nich něco o Arcturovi, soundtrack přímo od Samanthy Shannon, pár fotek a jednu příhodu, která se mi v souvislosti s Kostičasem stala.

Pokud ale nechcete, tak na ně neklikejte a třeba mi napište, co vy říkáte na Kostičas ;-)

Obrázky: pinterest.com