Měděný jezdec - Recenze na knihu

Série: Měděný jezdec 1 (1 of 3)
Originální název: The Bronze Horseman
Autorka: Paullina Simons

Český překlad: Josef Orel, Marie Orlová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2001, v ČR 2004, 2013
Počet stran: 727

Anotace:

Poutavá historická freska je zároveň nezapomenutelným příběhem o lásce vzdorující hrůzám války i lidské zášti.

Sedmnáctiletá Taťána vyrostla v Leningradě, v městě, kde památníky zašlé slávy kontrastují s šedivou realitou stalinského Ruska. V roce 1941, ten den, kdy Němci napadnou Rusko, se Taťána poprvé zamiluje - vzápětí pocítí trpkost zakázané lásky: nadporučík Alexandr Bělov je vyvolený její sestry Dáši. Navíc má Alexandr temné tajemství - pochází z rodiny amerických komunistů, kterou zlikvidovalo NKVD.

Lásce Taťány a Alexandra není přáno: město drtí německá blokáda, hladomor, zima a všudypřítomný strach ze smrti. Ale jindy slabá Táňa se ukáže jako nejsilnější člen rodiny a s Alexandrovou pomocí překonává všechny útrapy. Nejtěžší zkouškou však bude odolat vlastní touze.

Související recenze:

Měděný jezdec 2 - Taťána a Alexandr

Měděný jezdec 3 - Letní zahrada

Můj názor:

O této knize jsem hrozně dlouho slýchala a i přes všechny kladné reakce, komentáře a recenze jsem si nebyla jistá, zda se do ní mám pustit anebo ne. Měla jsem tak trochu strach, že to bude jeden z dalších bezpočet románů, kterých je všude plno, jen s tím rozdílem, že tento bude zasazen do velmi těžkého a vypjatého období naší historie. Nicméně nakonec jsem podlehla a utěšovala se tím, že kdyby to náhodou stálo za houby, knížka má jednu výhodu: zavřít se dá VŽDY.

Avšak nyní po několika měsících od jejího dočtení stále trvám na stejném názoru, jaký jsem měla těsně po dočtení. Tedy: tato kniha za přečtení stojí. Nebudu se zde věnovat tomu, o čem kniha je, protože to beztak všichni buď tušíte nebo jste si přečetli anotaci, ale spíše se zaměřím na to, jak na mě kniha působila a co ve mně zanechala či nezanechala, co mi dala nebo nedala a jak ji hodnotím.

Paullina Simons má můj hluboký obdiv za to, jaké dílo stvořila. To, jak silně na mě tento příběh zapůsobí a jak se mnou zamává, jsem nečekala ani v nejmenším, nicméně tím více jsem si toho vážila, protože DOSLOVA Z KAŽDÉ STRANY PŘÍMO KAPALA autorčina preciznost, propracovanost, provázanost a láska s pílí, jakou svému příběhu věnovala. Od všech historických skutečností, které jsem si dovedla zapamatovat lépe než v hodinách dějepisu, válečných strategií, přes popis zbraní, jejich výrobu, postupy armádních jednotek až po psychiku vojska, lidí v sovětském svazu, hrůzu války, sílu hladu a strachu a beznaděje.

Toto všechno na jedné straně, zatímco na té druhé neskutečně působivou ukázku lásky, naděje, laskavosti, odvahy, sebeobětování, trpělivosti, neochvějné touhy jít dál a udělat aspoň ještě jeden krok…

To vše mě doslova přivařilo do židle, drásalo mi to nervy, nutilo mě žasnout i děsit se, okusovat si nehty a úpět. 

Styl, jakým je kniha napsaná, je jednoznačně... velmi podrobný. Čtenář není ochuzen o popis hrdinů a jejich myšlenek, politickou situaci, dlouhé dialogy, válečný vývoj, historická fakta, emoce, psychologický vývoj a všechno další na co si jen vzpomenete. Nebyla jsem si úplně jistá, jaké to bude, číst takovou bichli s nepřeberným množstvím slov, ovšem byla jsem překvapená, jak jsem děj hltala. Slovo za slovem, stránku za stránkou a kapitolu za kapitolou. V celé knize jsem nenašla místo, které by mě vyloženě nudilo, jelikož jsme měla dojem, že každá věta má pro celkový smysl příběhu význam (ehm, kromě něčeho, co bude zmíněno níže). Žádné bezduché rozhovory nebo zbytečné opisy a popisy. Ne, 90 % všeho mi přišlo důležité a k věci.

No a co samotný příběh Taťány a Alexandra? Jak to jen říct? Pokud bych sem chtěla dát zvukovou stopu, která by nějakým způsobem měla moje pocity vyjádřit, pak bych sem dala hluboký, silný POVZDECH.

Na jednu stranu mě Alexandr neskutečně vytáčel tím, jaký byl sukničkář, čímž si vlastně své i Taťánino trápení spískal sám + jeho chuť na cigarety. Dokonce tak, že jsem si při každé příležitosti, kdy si zapálil, říkala, že pokud ho nezabije válka, tak toho… ehm (osla), zabije rakovina plic o pár let později. Ano, já vím, že těžko někoho soudit, pokud nejsem v jeho kůži a tehdy se na kouření hledělo jinak, je mi to jasné, ale nemůžu si pomoct – ŠTVALO MĚ TO!

Taťána byla hrdinka, na kterou se jen tak nezapomíná a já na ni nezapomenu nikdy. Naivní, prosté děvče, netušící téměř nic o okolním světě a jeho problémech na začátku, a silná, sebevědomá, odvážná žena na konci. Její proměna byla maximálně reálná a uvěřitelná, neskutečně působivá a silná a taktéž velmi inspirativní. A navíc pro mě jako pro milovnici propracovaných psychologických vývojů postav – pravý poklad.

Ale abych jen nekriticky a zaslepeně nechválila, tak musím uvést a vypsat i ty zápory.

Nemohla jsem pochopit fakt, že se Alexandr na jednu stranu prezentoval jako člověk, který věří v Boha, ovšem na stranu druhou se svými vyznáním ani tak moc neřídil – týkalo-li se to jeho vztahu k ženám. A dále jsem vůbec nemohla pochopit další věc – proč se s Taťánou vyspal 1 DEN PŘEDTÍM, než se vzali? To nemohl 24 hodin počkat, když jinak všechno ostatní chtěl mít podle toho, jak se slušelo a patřilo?

Další, co bych autorce vytknula (a nad čím jsem doslova padala) bylo neskutečné množství erotických scén. Říkala jsem si, že popsat jednu nebo dvě, dobře – ale aby se tomu věnovalo TOLIK stran v příběhu? Za puritánku se opravdu nepovažuji, nicméně tohle mi přišlo zbytečné, přehnané a naprosto beze smyslu! Teď zpětně mi přijde, jako kdyby se Paullina Simons snažila čtenářům předvést svou sexuální fantazii na maximum, aby NÁHODOU na něco nezapomněla. Přitom 200 stran na JEDNO A TO SAMÉ téma... K ČEMU? Kdyby tyto scény vypustila nebo je PODSTATNĚ omezila, myslím, že by sobě, příběhu i Taťáně a Alexandrovi prokázala službu.

Moje reakce:

„Tak-už-snad-konečně-popojedeme!“

Další scéna a další…

Možná vám to připadá mimo mísu (v dnešní době, která je hlavně o sexu a neštítí se ničeho, nic pro ni není "soukromé"), ale stojím si za tím. Vždycky mnohem více oceňuji autory, kteří erotiku dokážou podat mnohem střízlivějším a něžnějším způsobem. Případně ji jen tak trochu poodhalí. Jsem toho názoru, že tyto věci jsou soukromé a týkají se (ať už v životě skutečných lidí, či v knize hrdinů) jen té dané dvojice a pokud autoři vše popíší do detailu, připraví tak čtenáře (i hrdiny) o něco tajemného a osobního, co by sex měl zahrnovat. Něco, co je jen "jejich".

Ťukáte si na čelo? Jen si ťukejte, máte na svůj názor právo stejně jako já ;-) Ale musím říct, že mě velmi MILE překvapilo, kolik čtenářů zde v ČR i třeba v USA má podobný názor.

A zpět ke knize – jak jsem psala, mnohem více než erotické scény na všechny možné způsoby bych ocenila spíše nahlédnutí do utváření vztahu Alexandra a Taťány. Těch pár vět, které tomu Paullina Simons dala, mě tedy ROZHODNĚ neuspokojily. Opravdu jsem doufala v něco jiného… ale bohužel.

Když se posunu dál, kde se už zase začalo něco dít, moje pocity nadšení a vytržení se opět vrátily. Po Alexandrově návratu do války šlo (dalo by se říct) postupně všechno do kytek. Pohádka Lugy byla zapomenuta a dopředu se prodrala krutá realita, která oba hrdiny (i mě) opět srazila na kolena.

Musím přiznat, že tím, jak příběh pozvolna spěl ke konci, mi postupně přiváděl infarkt.

SPOILERY

Při posledních slovech, která Alexandr pronesl, mi opravdu vhrkly slzy do očí a musela jsem na chvíli knihu zavřít a přesvědčovat se, že „TAKHLE TO, DO HÁJE, PŘECE SKONČIT NEMŮŽE!!!“ Bylo mi z toho úplně zle. 

Nicméně jsem vytrvala, protože NADĚJE přece umírá POSLEDNÍ. Musím se přiznat, že jsem ten překrásný, přesmutný odstavec, který Alexandr pronáší, četla jen jednou. Víckrát jsem pro to zatím nesebrala odvahu. Před pár dny jsem si řekla, že to zkusím znovu, jenže sotva jsem přečetla první větu, udělalo se mi zase zle. Možná si řeknete, že to přeháním, ale opravdu ne. Na některé věci jsem trochu více vnímavá, a pokud se mi nějací hrdinové natolik vryjí do hlavy jako Alexandr s Taťánou, nemůžete se divit, že reaguju takhle. Navíc celý příběh na mě působil neskutečně reálně, tudíž… ne, opravdu nepřeháním a myslím, že nejsem labilní.

Vývoj, jaký příběh nakonec získal, jsem nečekala ani omylem a předvídat jsem ho nedovedla ani kdybych se rozkrájela.

A i když někdo tvrdí, že to, co Taťána udělala pro Alexandra (myslím teď to darování krve), nemohla přežít ve zdraví, tak na druhou stranu – co můžeme vědět? Lidská psychika a láska jsou dvě mocné věci, kterým asi těžko někdy dokonale porozumíme, takže proč ne? Pokud se v tom někdo chce šťourat, ať se v tom šťourá – ale já věřím na zázraky (a ty se nám dějí každý den, i když my to tak třeba ani nebereme). A i kdyby opravdu ne, a nebylo to možné, jako mínus příběhu to určitě neberu.

Líbilo se mi také, jak rozličné druhy postav autorka stvořila. Opravdu reálné, žádné dokonalce bez chyby a hany. Takové, o nichž jsem přesvědčená, že tehdy (a i dnes) žily i žijí. Na jedné straně si vezměte třeba nesobeckou obětavou Taťánu a dobrého Štěpanova a na straně druhé hnusného grázla Dimitrije. (Ach, kolikrát jsem si jen představovala, že mu něco omlacuju o hlavu? Hm, mám pocit, že ležatá osmička by to vystihla.)

Co se týče charakteru dalších postav (a že jich tam bylo!) tak byly dle mého názoru VELMI originální. Rozličné druhy charakterů, s rozličným chováním a uvažováním a reálně na mě působily opravdu všechny. Něco ve mně zanechaly a NUTILY mě přemýšlet.

Na samém konci po dočtení jsem zůstala sedět na posteli jako opařená, naprosto VYŠŤAVENÁ, citově vyždímaná jako kus hadru a jen jsem si tak zoufale kňourala, že: „to snad není pravda“ a „takhle to skončit nemůže!“ Bylo mi znovu zle a na jednu stranu jsem si fakt chtěla lisknout, že jsem se do Měděného jezdce pouštěla. Ale na tu druhou… však víte ;-)

Jen tak ještě na okraj – Alexandrův výbuch proti Dimitrijovi. No, ehm, nedovedu ani popsat, jak NESKUTEČNĚ jsem si tuhle scénu užila a k těm Alexandrovým ranám přidala v duchu ještě ty svoje. Parchant.

Abych to tedy nějak ukončila: Paullině Simons se podařilo dát do Měděného jezdce to, co v knihách hledám – stvořit uvěřitelné postavy, kterým držíte palce do krve, nechat sálat z každé strany tak silné emoce, že nedovedete číst bez toho, aniž byste všechno naplno prožívali (takže trnete, culíte se jako měsíčci víte kde, trochu sníte, pláčete, jste bez sebe vzteky nad omezeností, sobectvím a krutostí některých postav, a přesto se nemůže zbavit dojmu, že se před vám také ukazuje nádherný příběh lásky, trpělivosti, naděje a síly) a na konci jen civíte a nechápete, že někdo měl ty nervy tenhle příběh sepsat + jste přesvědčení, že pokud si co nejdříve nepřečtete pokračování, asi vás klepne. Jop, tak takhle nějak bych to shrnula…

A ještě pro názornou ukázku, pokud by vás zajímalo, jak jsem po dočtení vypadala. Střídalo se to u mě ve vlnách...

1. stadium

2. stadium

3. stadium

4. stadium

5. stadium

6. stadium

7. stadium

8. stadium

Celkové hodnocení:

«««««

Knihu vřele doporučuji, ale díky celkovému zmíněnému vyznění opravdu spíše čtenářům nad 18 let (a možná klidně i od 20 let). A klidně si myslete, co chcete, ale STOJÍM si za tím.

Celkově ale musím přiznat, že Měděný jezdec je jedním z těch nejsilnějších, emocemi nabitých a nejpropracovanějších příběhů, jaké jsem kdy četla a na jeho pokračování jsem se nesmírně těšila.

Takže opravdu 5 hvězd (a velké mínus za ty přehnaně zbytečné erotické scény, které příběhu opravdu ZNAČNĚ ubraly na kvalitě).

Ukázka z knihy:

Nikdo jiný na autobus nečekal, a tak se těšila na příjemnou chvíli, kdy si o samotě vychutná oblíbenou pochoutku. Odstranila bílý papírový obal, zahodila jej do odpadkového koše vedle lavičky, přivoněla ke zmrzlině a olízla sladký, smetanový, studený karamel. Přivřela oči blahem, převracela zmrzlinu v ústech a čekala, až se jí rozplyne na jazyku.

Je strašně dobrá, pomyslela si Taťána. Prostě děsně dobrá.

Vítr jí čechral vlasy; přihrábla si je jednou rukou do týla, zatímco dokola olizovala hladký kopeček zmrzliny. Přehodila si nohu přes nohu, pak opět natáhla zkřížené nohy, zaklonila hlavu, převalovala zmrzlinu v ústech a pobrukovala si písničku, kterou v těch dnech zpíval každý: „Jednou se sejdeme ve Lvově, má láska a já."

Byl to báječný den. Na pět minut přestala existovat válka a zůstala jen nádherná neděle v leningradském červnu.

Když Taťána zvedla zrak od své zmrzliny, spatřila, jak na ni z druhé strany ulice zírá nějaký voják.

V posádkovém městě jako Leningrad nebylo nijak pozoruhodné uvidět vojáka. Leningrad byl plný vojáků. Potkávat vojáky na ulici bylo stejně obvyklé jako vidět staré paní s nákupními taškami či fronty nebo výčepy piva. Normálně by od něho Taťána odvrátila zrak a šla dál, jenomže tenhle voják se na ni díval s takovým výrazem ve tváři, jaký Taťána předtím nikdy neviděla. Přestala lízat zmrzlinu.

Její strana ulice již tonula ve stínu, zatímco ta, kde stál on, byla zalitá severním odpoledním světlem. Taťána na něho pohlédla jen na okamžik, ale ve chvíli, kdy spatřila jeho tvář, se v ní cosi pohnulo, dalo by se říct, že téměř nepostřehnutelně, ale ne tak docela. Bylo to, jako by jí srdce najednou začalo čerpat krev všemi čtyřmi komorami, hnalo ji prudce do plic a rozproudilo ji v celém těle. Taťána zamrkala a dech se jí zrychlil. Voják jí splynul s chodníkem ve světle žlutém slunci.

Přijel autobus a zaclonil Taťáně výhled. Málem vykřikla a vstala, ne však aby nastoupila do autobusu, to ne, ale aby se rozběhla vpřed a přes ulici, aby ho neztratila z očí. Dveře autobusu se otevřely a řidič na ni tázavě pohlédl. Taťána, obvykle přívětivá a klidná, na něho málem zakřičela, aby jí uhnul z cesty.

„Nastupujete, slečno? Nemohu čekat celou věčnost."

Nastoupit? „Ne, ne, nepojedu."

„Tak co k čertu děláte na zastávce autobusu?" obořil se na ni řidič a zabouchl dveře. Taťána ustoupila zpět k lavičce a spatřila vojáka, jak obíhá autobus. 

Zastavil se. Taky se zastavila.

Dveře autobusu se znovu otevřely. „Chcete nastoupit?" zeptal se opět řidič.

Voják pohlédl na Taťánu, pak na řidiče autobusu.

„Ach, pro smilování Lenina a Stalina!" zařval řidič a podruhé zabouchl dveře.

Taťána zůstala stát před lavičkou. Jak couvala, klopýtla a rychle se posadila.

Nenuceně, s pokrčením ramen a uhýbajícím pohledem voják prohodil: „Myslel jsem, že je to můj autobus."

„Ano, já také," vypravila ze sebe.

„Taje vám zmrzlina," upozornil ji věcně.

Opravdu tála a ukapávala jí ze špičky oplatkového kornoutu přímo na šaty.

„Ale ne," vyděsila se Taťána a pokusila se zmrzlinu utřít, jenomže ji rozmazala a udělala si na šatech šmouhu.

„Prima!" zamumlala a všimla si, že se jí ruka, kterou si otírala šaty, chvěje.

„Čekáte tu dlouho?" zeptal se voják. Měl silný, hluboký hlas s nádechem něčeho... Nevěděla čeho. Není místní, pomyslela si a dál klopila oči.

„Moc dlouho ne," odpověděla tiše a se zatajeným dechem zvedla oči, aby si ho lépe prohlédla. A zvedala je a zvedala. Byl vysoký.

Na sobě měl vycházkovou uniformu. Béžová blůza vypadala jako jeho nejlepší sváteční a vpředu na čepici měl smaltovanou rudou hvězdu. Na ramenou mu seděly široké honosné nárameníky s šedou kovovou lemovkou. Vypadaly impozantně, ale Taťána neměla ponětí, co znamenají. Byl to obyčejný vojín? Měl pušku. Nosí prostí vojíni pušky? Na levé straně prsou měl jedinou stříbrnou medaili zdobenou zlatem.

Pod okrově hnědou čepicí mu vykukovaly tmavé vlasy. Mládí a tmavé vlasy mluví v jeho prospěch, pomyslela si Taťána, když se její plaché oči setkaly s jeho očima barvy karamelu - jen o odstín tmavšíma než její zmrzlina - crème brûlée. Jsou tohle oči vojáka? Nebo snad oči muže? Vypadaly mírně a usměvavě.

Taťána s vojákem na sebe chvíli hleděli, ale trvalo to příliš dlouho. Cizí lidé na sebe pohlédnou jen na okamžik a pak odvrátí zrak. Taťána měla pocit, že kdyby dokázala otevřít ústa, vyslovila by jeho jméno. Odvrátila pohled, rozechvělá a vzrušená.

„Zmrzlina vám pořád taje," opakoval voják snaživě.

Zrudlá Taťána rychle vyhrkla: „Ach, ta zmrzlina. Už jsem ji dojedla.“ Vstala a rozhodně zahodila kornoutek do koše. Byla by si přála mít kapesník, aby si mohla otřít ušpiněné šaty.

Nedokázala odhadnout, zda je stejně starý jako ona; ne, vypadal starší. Vypadal jako mladík, hledící na ni očima dospělého muže. Znovu se začervenala a dál hleděla na chodník mezi svými červenými sandálky a jeho černými vysokými vojenskými botami.

Přijel autobus. Voják se od ní odvrátil a zamířil k němu. Taťána ho pozorovala. Dokonce i chůzi měl jakoby z jiného světa; vykračoval si příliš jistě a krok měl příliš dlouhý, nicméně nějak se to zdálo být v pořádku, vypadalo to správně, zdálo se jí to správné. Bylo to jako zakopnout o knihu, o které jste si mysleli, že jste ji ztratili. Ach ano, to bylo ono.

Za minutu se dveře autobusu otevřou, on do něho naskočí, zamává jí krátce na rozloučenou a ona ho už nikdy nespatří. Neodjížděj! vykřikla na něho Taťána v duchu.

Když voják došel blíž k autobusu, zpomalil a zastavil se. Na poslední chvíli ustoupil zpět, zavrtěl hlavou na řidiče, který znechuceně mávl rukou, zabouchl dveře a odlepil se od obrubníku.

Voják se vrátil a usedl na lavičku.

Zbytek dne se jí vypařil z hlavy, ani nevěděla jak.

Taťána i voják společně mlčeli. Jak můžeme společně mlčet? uvazovala Taťána. Právě jsme se potkali. Počkat. My jsme se přece vůbec nesetkali. Nevíme jeden o druhém. Jak bychom mohli dělat něco společně?

Nervózně se rozhlédla na obě strany. Náhle ji napadlo, že by mohl uslyšet, jak jí tluče srdce, a proč by nemohl? Ten hluk vyplašil vrány na stromě za nimi. Ptáci vyděšeně vzlétli a divoce mávali křídly. Věděla, že to způsobila ona.

Teď potřebovala, aby přijel její autobus. Okamžitě.

Ano, byl to voják, ale vojáky vídala už dřív. A byl hezký, to ano, ale i hezké chlapce viděla předtím. Jednou nebo dvakrát se loni v létě s hezkými vojáky dokonce setkala. Jeden, už zapomněla jeho jméno, stejně jako nyní zapomínala většinu věcí, jí koupil zmrzlinu.

Nebyla to vojákova uniforma, která ji zaujala, ani jeho vzhled. Zaujal ji způsob, jak se na ni díval z druhé strany ulice, kdy ho od ní dělilo deset metrů betonu, autobus a troleje tramvaje.

Vytáhl balíček cigaret z kapsy uniformy: „Nechcete jednu?"

„Ó ne, ne," odmítla Taťána. „Já nekouřím."

Voják strčil cigarety zpátky do kapsy: „Neznám nikoho, kdo by nekouřil," prohodil zlehka.

Ona a její dědeček byli jediní lidé, o nichž Taťána věděla, že nekouří. Už nedokázala mlčet, bylo to příliš ubohé. Ale když otevřela ústa, aby promluvila, všechna slova, která jí přišla na jazyk, byla tak hloupá, že ústa znovu zavřela a v duchu se modlila, aby už přijel autobus.

Ten však stále nejel.

Nakonec znovu promluvil voják. „Čekáte na dvaadvacítku?"

„Ano," odpověděla Taťána bezbarvým hlasem. „Vlastě ne." Viděla, že se blíží autobus se třemi číslicemi. Byla to stošestatřicítka.

„Pojedu tímhle," oznámila bez přemýšlení a rychle vstala.

„Stošestatřicítkou?" uslyšela za sebou zamumlání.

Šla směrem k autobusu, vytáhla pět kopejek a nastoupila. Když zaplatila, vydala se na konec autobusu a posadila se právě v okamžiku, kdy spatřila, jak voják nastupuje a razí si cestu dozadu.

Posadil se na sedadlo za ní, na druhou stranu.

Taťána se rychle posunula k oknu a snažila se na něho nemyslet. Jak ji jen mohlo napadnout nastoupit do autobusu 136? Ach ano, tohle byl autobus, kterým jezdila za Marinou na Polustrovský prospekt. Zajde k ní. Vystoupí na Polustrovském a zazvoní u Marininých dveří.

Taťána pozorovala vojáka koutkem oka.

Kampak jede on autobusem číslo 136?

Autobus minul Taurický park a odbočil na Litějný prospekt.

Taťána si urovnala pomačkaná místa na šatech a prsty obkreslovala vyšité tvary růžiček. Sehnula se mezi sedadly a upravila si sandály. Ale především na každé zastávce doufala, že voják nevystoupí. Tady ne, říkala si, tady ne. A ani tady ne. Kde chtěla, aby vystoupil, Taťána nevěděla; jediné, co věděla, bylo, že si nepřála, aby teď vystoupil.

Voják nevystoupil. Taťána mohla konstatovat, že voják sedí naprosto klidně a dívá se oknem ven. Občas se otočil dopředu, a tehdy by Taťána přísahala, že se díval na ni.

Poté, co autobus přejel po Litějném mostě přes Něvu, pokračoval v jízdě městem. U několika obchodů, které Taťána viděla oknem, stála buď dlouhá fronta, nebo byly zavřené.

Ulice se rychle vylidňovaly - prozářené, pusté leningradské ulice. Zastávka stíhala zastávku. Taťána se ocitla daleko na severu Leningradu.

Když se jí na chvíli rozsvítilo v hlavě, uvědomila si, že už dávno minula Marininu zastávku u Polustrovského prospektu. Teď by dokonce ani nedokázala říct, kde vlastně je. Znepokojená nervózně poposedávala na sedadle.

Kam to jede? Nevěděla, ale vystoupit z autobusu nemohla. Za prvé, ten voják se nepohnul, aby zazvonil, a za druhé, nevěděla, kde je. Kdyby tu vystoupila, musela by přejít na druhou stranu ulice a chytit autobus jedoucí opačným směrem.

V co vlastně doufala? Že bude sledovat, kde voják vystoupí, a pak se sem někdy vrátí s Marinou? Ta myšlenka způsobila, že sebou znepokojeně trhla.

Vrátit se, aby našla svého vojáka.

Bylo to směšné. Teď zrovna toužila jen po elegantním ústupu a návratu domů.

Postupně, jeden po druhém, se lidé z autobusu vytráceli. Nakonec tam nezůstal nikdo, kromě Taťány a vojáka.

Autobus uháněl dál. Taťána nevěděla, co má dělat. Voják dosud nevystoupil. Do čeho jsem se to zapletla? pomyslela si. Rozhodla se, že vystoupí, ale když zazvonila, řidič se otočil a zeptal se: „Chceš tu vykoupit, děvče? Tady jsou jen průmyslové stavby. Čeká na tebe někdo?"

„Ne, vlastně ne," zakoktala.

„Tak tedy počkej. Příští zastávka je konečná."

Zahanbená Taťána ztěžka dopadla na sedadlo.

Autobus zastavil na prachem pokrytém parkovišti.

Řidič oznámil: „Konečná."

Taťána vystoupila na rozpálené, nevydlážděné zastávce, čtvercové parcele na konci prázdné ulice. Bála se otočit. Položila si ruku na prsa, aby utišila bušení srdce. Co by teď měla udělat? Nezbývalo než odjet autobusem nazpět.

Potom - a teprve potom - co se zhluboka nadechla, Taťána konečně pohlédla vpravo. Byl tam a vesele se na ni smál. Měl dokonale bílé zuby - nezvykle bílé na Rusa. Nemohla si pomoct a úsměv opětovala. Na tváři jí musel být vidět pocit úlevy. Úlevy, obavy i znepokojeni, toho všeho dohromady a taky ještě něčeho jiného.

Voják se ušklíbl a promluvil: „Tak dobrá. Vzdávám se. Kam vlastně jdete?"

Co na to Taťána mohla odpovědět?

Jeho ruština měla nepatrný přízvuk. Byla to dokonalá ruština, jen s lehoučkým cizím přízvukem. Snažila se uhádnout, zda ten přízvuk i ty bílé zuby pocházejí ze stejného místa, a jestliže ano, tak odkud. Snad odněkud z Gruzie? Či z Arménie? Možná odkudsi od Černého moře. Znělo to, jako by se byl přeplavil přes nějakou slanou vodu.

„Promiňte," promluvila Taťána konečně.

Voják se znovu usmál. „Kam máte namířeno?"

Když k němu vzhlédla, zabolelo ji za krkem. Připadala si jako opuštěné dítě, jak se tak voják tyčil nad ní. Přestože měla vysoké podpatky, sahala mu sotva k rameni. To byla další věc, na kterou se ho musí zeptat, jestli dokáže pohnout jazykem - na jeho výšku. Vaše zuby, přízvuk i výška pocházejí ze stejného místa, soudruhu?

Zůstali hloupě stát uprostřed opuštěné ulice. Na konečné autobusu se toho v neděli, kdy začala válka, moc nedělo. Místo aby lidé okouněli u autobusu, stáli ve frontách, aby nakoupili potraviny. Až na Taťánu; ta se přihlouple zastavila uprostřed ulice.

„Myslím, že jsem přejela svou zastávku," zamumlala Taťána. „Musím se vrátit."

„Ale kam jste jela?" zeptal se zdvořile. Postával stále stranou od ní, nehýbal se, a nezdálo se, že by se měl k odchodu. Stál zcela klidně a zakrýval slunce.

„Kam?" zeptala se řečnicky. Nemá moc rozcuchané vlasy? Taťána nikdy nepoužívala mejkap, ale teď by si přála, aby měla aspoň namalované rty. Být trochu nalíčená, aby se nemusela cítit tak obyčejně a směšně.

„Pojďme pryč z vozovky," navrhl voják. Přešli na druhou stranu ulice. „Nechcete se posadit?" Ukázal na lavičku u značky autobusové zastávky. „Můžeme počkat na příští autobus." Posadili se. Usedl těsně vedle ní.

„Víte, je to strašně divné," začala Taťána poté, co si důkladně odkašlala. „Má sestřenice Marina bydlí na Polustrovském prospektu - jela jsem za ní -"

„Ale to je o mnoho kilometrů blíž. O dvanáct stanic autobusu."

„Ne," prohlásila Taťána nervózně, „musela jsem to přejet."

Zvážněl. „Nedělejte si starosti. Dostanete se zase zpátky. Autobus přijede za pár minut."

Kradmo se na něho podívala a zeptala se: „A kam... jedete vy?"

„Já? Já jsem z posádky. Dneska držím hlídku ve městě." Oči mu zamžikaly.

To je ohromné, pomyslela si Taťána. On je jenom na hlídce ve městě, a já málem dojela do Murmanska. Jsem pěkný idiot. Rozpaky jí zčervenal celý obličej a náhle pocítila závrať. Pohlédla dolů ke svým střevícům.

„Kromě té zmrzliny jsem celý den nic nejedla," pronesla tiše a na pár sekund začala ztrácet vědomí. Pažemi ji objal kolem zad a klidným, pevným hlasem jí domlouval: „Ne, neomdlévejte. Vzchopte se."

Vzchopila se.

Zmatená a dezorientovaná nechtěla vidět, jak na ni se skloněnou hlavou starostlivě hledí. Cítila, že voní něčím příjemným a mužským, ne však alkoholem nebo potem jako většina Rusů. Co to bylo? Mýdlo? Kolínská pro pány? Muži v Sovětském svazu nepoužívali kolínskou. Ne, prostě voněl sám sebou.

„Promiňte," zašeptala a pokusila se vstát. Pomohl jí.

„Děkuju."

„Není zač. Jste v pořádku?"

„Jistě. Myslím, že mám jen hlad."

Ještě stále ji držel. Celý horní obvod její paže se vešel do jeho dlaně, velké málem jako nějaká menší zem, snad jako Polsko. Rozechvělá Taťána se narovnala a on ji pustil. Po jeho ruce jí na paži zůstalo prázdné, teplé místečko.

„Seděla jste v autobusu i teď na slunci...," poznamenal voják znepokojeným hlasem. „Budete zase v pořádku. Pojďte." Ukázal na přijíždějící autobus: „Tamhle je náš autobus."

Přijel autobus a stejný řidič, který je sem dovezl, se na ně podíval se zdviženým obočím, ale mlčel.

Tentokrát se posadili vedle sebe, Taťána k oknu a voják, s rukou položenou na dřevěném opěradle jejího sedadla, vedle ní.

Dívat se na něho z takové blízkosti bylo naprosto nemožné. A právě tak nebylo možné skrýt se před jeho pohledem. Taťána by mu však strašně ráda pohlédla do očí.

„Já normálně neomdlévám," prohlásila a dívala se oknem ven. Byla to lež. Omdlévala neustále. Stačilo, aby jí někdo vrazil židlí do kolena, a už se v mdlobách poroučela na zem. Učitelé ze školy obvykle dvakrát třikrát do měsíce posílali domů vzkazy o tom, že omdlela.

Rychle na něho pohlédla.

Neubránil se úsměvu a zeptal se: „Jak se pro každý případ jmenujete?"

„Taťána," odpověděla a všimla si přitom nízkého strniště na jeho tvářích i ostré linie nosu, černých řas a malé šedé jizvy na čele. Pleť pod strništěm měl snědou a bělostné zuby nádherné.

„Taťána," opakoval hlubokým hlasem. „Taťána," pronesl pomalu a něžně: „Táňa? Tánička?"

„Táňa," odpověděla a podala mu ruku. Uchopil ji dřív, než stačil vyslovit své jméno. Její malá, drobná bílá ručka zmizela v jeho velikánské, teplé a tmavé. Pomyslela si, že musí cítit tep jejího srdce ve všech jejích prstech, v zápěstí a ve všech jejích žilách pod kůží.

„Já jsem Alexandr," představil se.

Obrázky: google.com, pinterest.com