Letní zahrada - Recenze na knihu

Série: Měděný jezdec 3 (3 of 3)

Originální název: The Summer Garden
Autorka: Paullina Simons

Český překlad: Milena Pellarová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2006, v ČR 2013
Počet stran: 630

Anotace:

Po letech odloučení se oba shledávají v Americe – zemi, o níž věřili, že se stane jejich novým domovem a ve které budou žít svůj společný sen a vychovávat syna Anthonyho.

V ovzduší strachu a nedůvěry uprostřed studené války však na každém kroku cítí, že jsou zde „jen“ cizinci a že musí o své štěstí neustále bojovat. Jinak je dostihnou duchové minulosti…

Související recenze:

Měděný jezdec 1 - Měděný jezdec

Měděný jezdec 2 - Taťána a Alexandr

Můj názor:

Závěrečný díl srdcervoucí série Měděný jezdec, na jehož předchozí části: Měděného jezdce a Taťánu a Alexandra, si můžete přečíst recenze rovněž. Na závěr této trilogie jsem se těšila jak dítě na Vánoce a nemohla se dočkat, až se na něj vrhnu, takže jsem hlídkovala knihovnu jak pes a nakonec se to vyplatilo :-)

Příběh navazuje na 2. díl Taťánu a Alexandra s několikaměsíčním odstupem. Po neskutečném útěku manželů Barringtonových, jejich zadržení, Alexandrovu vyslýchání a následném propuštění se ocitáme v Americe. Alexandr pracuje, Taťána se stará o manžela i Anthonyho a oba se snaží žít ten život, který si kdysi vysnili a o němž už ani nedoufali, že by jej mohli mít.

I když jsou od války vzdáleni měsíce času, stovky kilometrů a usilovně se snaží na život v Sovětském svazu zapomenout, minulost a vzpomínky se nedají umlčet tak snadno. Neustálý strach, bezesné noci nebo noční můry, jizvy skutečné i duševní jim klid a radost z nového života dost narušují. Alexandr i Taťána se snaží s nimi bojovat, ale… není to tak snadné.

Ke všemu se navíc přidává Taťánin strach, že jim i tento život mohou znovu vzít. Aby svou rodinu před tímto osudem zachránila, rozhodně se jednat na vlastní pěst bez Alexandrova vědomí. Taťána ví, že slíbili, že se vládě USA po čase ohlásí a doladí některé další detaily jejich útěku, Alexandrova vojenského života a pár jiných nesrovnalostí. Ze strachu ale udělá pravý opak - nic netušícího Alexandra, kterého se snaží přemluvit k nalezení jejich pravého domova, stěhuje z místa na místo. Na každém vždycky nějaký čas pobudou, najdou si práci i dočasný domov.

Sotva ale Alexandr zmíní, že by zde mohli zůstat, nebo se o ně někdo začne trochu víc zajímat, Taťána vynalézavě najde milion pádných důvodů pro to, aby se okamžitě přestěhovali… A tak to pokračuje měsíc za měsícem, až uplyne pár roků. Jenže skrývat se před povinnostmi nejde na věky… Co se stane, až Alexandr zjistí pravdu? Co když je policie nebo FBI odhalí? Budou jim věřit, že nejsou sovětští špioni, jestliže se před vládou skrývali právě nyní, když je situace mezi oběma velmocemi napjatá k prasknutí?

Kromě reálně probíhajícího děje je v knize zařazeno opět plno retrospektivních scén - tentokrát ze života Taťány, čímž se nám poodhaluje to, jak se utvářela její osobnost, vnímání a chování. Můžeme zde tedy nahlédnout do jejího dětství a období dospívání, kdy se z velmi naivní dívenky stávala přemýšlivá, citlivá, soucitná a životem kypící dívka, která se za nedlouho měla setkat se svou spřízněnou duší - Alexandrem.

Jak už jsem psala, tak jsem se na Letní zahradu hrozně těšila. Když jsem ale uviděla její tloušťku, na jednu stranu mě to potěšilo (přece jen - série Měděný jezdec, že?) na stranu druhou mě okamžitě napadlo: co chce Paullina Simons na těch šesti stech stranách, pro všechno na světě, řešit? Takže jsem se i trochu bála, jestli to nebude takové… no, plytké.

Paullině Simons se nedá upřít, že je to Paní spisovatelka. To, jak dovede sestavit příběh, doplnit ho o každý detail, že by nad tím i válečný analytik možná zůstal stát (nebo taky ne, kdo ví?), stvořit postavy, které se vám zadřou pod kůži a kterým fandíte do roztrhání těla, prýštící emoce z každé strany, láska k příběhu, která z toho sálá, krutost světa i lidí, stejně jako dobrota, solidarita a odvaha jiných… na to chce pořádný um, aby to tolik čtenářů po celém světě získalo. Nemůžu autorce upřít nic z toho, dokonce jí to nemůžu upřít ani zde v Letní zahradě.

Příběh je opět plný detailů, je barvitý, promyšlený a uzavírající tuto sérii opravdu důstojně tak, jak si zaslouží. Nicméně už možná tušíte, že nyní přijde nějaké to „ale“. Jop, a nebude jen jedno, bude jich víc.

V první řadě musím napsat, že pokud by se Letní zahrada zkrátila o… minimálně 300 stran, VELICE by jí to prospělo! Když jsem knihu četla, tak mi to v jejím průběhu ani nějak nepřišlo, nebylo to nudné, avšak i tehdy se mi to zdálo sem tam… o ničem. Taková trochu dost výplň. Ovšem sotva jsem knihu dočetla (a především nyní po více jak 4 měsíčním odstupu) musím opravdu upřímně přiznat, že tam byla spousta vaty, naprosto zbytečných odboček a přemíra stran, které byly NA HOUBY, nijak příběh neobohatily, nijak ho neposunovaly dál a z celkového pohledu na tuto sérii se musím ptát: „PROČ A K ČEMU?!“

Neustálé stěhování, které Alexandr s Taťánou podnikali, je pro mě prvním z nepochopených dějových linií. Je sice pěkné, že víme, jak na Taťánu koukali všichni chlapi, když dělala servírku, a že se ženské z Alexandra, který dělal vyjížďky na lodích, mohly poslintat, ale… opravdu by na to nestačil odstaveček? Vážně jsme museli tolik desítek stran číst o tom, jak si vybírali dům?

Druhá zbytečná a přemrštěná dějová linie - erotické scény. Že já nadávala a rozčilovala se u Měděného jezdce! Kdybych tehdy tušila, co se bude dít v Letní zahradě, tak bych si nervy šetřila na teď.

Je vážně super, že Alexandr s Taťánou měli tak bohatý sexuální život. Fakt jim to člověk po těch hrůzách musí přát, jenže - musím to JÁ jako čtenářka pořád snášet? Opravdu musím vědět kolikrát, v jakých polohách, kde, jak dlouho atd.? Kdyby to bylo 3 - 4x za knihu, tak si to jako čtenářka možná (ŘÍKÁM MOŽNÁ) fakt užiju a bude to nějaké to zpestření, ale pokud to je na každé 2 - 4 straně? Upřímně říkám, že jsem si to neužila ani omylem. Totálně mě to štvalo a otravovalo. Jen se člověk někam v ději posunul, už tam zase byl zase napraný sex. Navíc často plný nechutností, které z něj dělají přesně to, čím by být neměl. Opravdu nechápu, že už to neotravovalo samotnou Paullinu Simons. Nestačilo by, kdyby to napsala jednou dvěma větami, že spolu spali, kudy chodili? Možná se budete smát a bude vám to připadat vtipné, ale ti, co četli, tak vědí ;-)

Mám opravdu neskutečně lepší dojem a názor na autora / autorku, kteří erotiku podají podstatně střízlivějším a ne tak do detailu rozpižlaným způsobem. Jak už jsem psala v jiných recenzích, tak sex by měl být věcí soukromou jak ve světě reálném, tak ve světě literárních (filmových) postav. Nechat něco nevyřčené ještě neznamená, že se tím čtenář (divák) ochudí o kvalitu nebo zážitek.

Takže opravdu… NE, NE, NE!

Třetí zbytečná dějová linie - zařizování jejich domova a život na tom místě, kde se KONEČNĚ NATRVALO usadili. Fakt jsem si myslela, že budou celý život utíkat, takže jejich zakořenění na jednom místě bylo neskutečným zlepšením a plusem. Nicméně - nedalo by se Alexandrovo působení ve stavební firmě a Taťánina práce v nemocnici + z toho vyplývající nedorozumění a problémy, zkrátit na 10 - 20 stran? Dobře, tak 1 kapitolu! Co, nešlo by to?

Jsem tedy toho názoru, že pokud by se tyto zbytečně rozepsané scény a části jejich života omezily, neměla by Letní zahrada 600 ale 300 stran a všem by to prospělo - čtenářům, příběhu i postavám.

Skutečná pořádná akce a napětí přišly až v závěru knihy a zde se autorka opět vyšvihla a stránky jsem hltala. Jenže ony kapitoly o nervy byly příliš krátké a prostě zachránit můj dojem z celé této série nedovedly - no dobře, trochu ano :-)

Vím, že hodně čtenářů nenávidí postavu Carmen. Nevykládejte si to špatně, já ji taky nemám ráda a NAOPAK VELMI RÁDA bych jí nařezala, ale co Alexandr? Je v tom on snad nevině? Ne, není. Takže - nařezat mu taky! Ať zavládne spravedlnost! Při čtení těchto části jsem myslela, že vletím do děje a opravdu ho zmaluju, že by si na ten svůj zadek dlouho nesedl. Zmetek jeden! Všechno je mu málo.

Na stranu druhou - propleskla bych i Taťánu. Na to, jak jsem ji měla ráda v obou předchozích dílech a inspirovala mě, no tak tady jsem z ní rostla! Pokud se nad tím zamyslíte, tak vlastně byla víceméně Alexandrovou služkou. Copak si ty noviny nebo pivo nemohl podat sám? Copak se před ním musela málem plazit? Ještě chybělo, aby si na záda nechala přišít rohožku a při Alexandrově příchodu padla na břicho a nechala ho, aby si o ni otřel boty.

Jestli tohle měla být autorčina vidina receptu na šťastné manželství, tak mám dojem, že pokud se vdám, moje manželství šťastné nebude ani omylem. Uznávám manželskou pomoc a sounáležitost, ano - manželka by se měla postarat o to, aby její rodina měla dobře navařeno, napránu, uklizeno atd. to ANO! Jenže to, co dělala Taťána? Copak neměla trochu sebeúcty a nemohla si dupnout? Poletovala kolem Alexandra jak kolem kukaččího mláděte a co on?

Tahle její snaha o „teplý a voňavý“ domov mi už přišla opravdu přemrštěná a nereálná, dokonce srážející celý ten krásný vztah, který spolu s Alexandrem měla v předchozích dílech. Jejich manželský život mě opravdu hodně zklamal :-(

Ale abych jen nekritizovala - velmi se mi líbilo, že přece jen drželi při sobě a opravdu byli jeden pro druhého oporou.

Retrospektivní scény ze života Taťány byly zajímavé a četly se také velmi dobře (ačkoliv jedna moje část brblá, že to byla taky možná výplň - i když na druhou stanu: pokud jsme ve 2. díle nahlédli do života Alexandra, je teď logické podívat se i na Taťánu). Líbil se mi její popsaný charakter i ta zdánlivě neškodná dobrodružství, která si prožila. Pěkně zde šlo vidět, jak se díky nim později utvářelo její jednání.

Nevím, možná mi to vyvrátíte, ale trochu hůře se mi věřilo tomu, že by se děti v tehdejší době a věku tolik orientovaly v politice a a zajímaly se o ni. Nebyla jsem si tedy úplně jistá reálností těch rozhovorů, které mezi sebou vedly… Je pravda, že tehdy (a za vypjatých okolností obecně) děti dospívaly rychleji a pokud nebyla televize, asi poslouchaly to, o čem se baví dospělí… ale přece… No, nevím. Trochu se mi to nezdá, ale třeba to tak opravdu bylo - zatímco se dnešní mládež často dovede bavit jen o tom, na kolikátý level v té a té hře dosáhla, či jaký lak na nehty právě frčí, tehdy se bavili o možných dopadech situace v Německu na celý svět… Hm.

A co konec sám? Nečekal jsem, že skončíme tam, kde jsme skončili. Opravdu ne. Takže jsem byla velmi příjemně překvapená a… ano - spokojená :-) Příběh skončil tam, kde začal a podle mě ho Paullina Simons nemohla ukončit lépe. Bylo to důstojné zakončení, a jak říkala Catriona z Little Book Owl: naprosto uspokojující pro všechny, kdo tuto sérii mají rádi.

Co tedy říci závěrem? Jsem hrozně moc ráda, že jsem si tuto sérii mohla číst a vždycky na ni budu vzpomínat s tím, že si připomenu, jak se mnou mávala, jak ze mě ždímala každičkou emoci a rozechvívala mi nervy. Co rozechvívala mi nervy! - sekala mi je na kusy.

1. díl - bezesporu nejlepší. 2. díl - skvělý, o maličko jiný. 3. díl - byl pro mě nejslabším, uměle nataženým a přecpaným erotikou a dalšími pasážemi, v nichž se nic nedělo, které mi zkazily celkový dojem z knihy. I přesto jsem ale ráda, že jsem si jej mohla přečíst a nelituji toho.

Celkové hodnocení:

«««««

Opět bych dala hranici čtení minimálně AŽ od 20 let A RADĚJI VÝŠE.

Důstojné zakončení série Měděný jezdec. Pokud tuto sérii máte rádi, určitě si nenechejte závěrečný díl ujít.

Chtěla jsem přimhouřit oči a dát 5 hvězd, ale nakonec jsem si řekla, že musím být spravedlivá k ostatním knihám a tudíž „jen“ 4 hvězdy. Za naprosto nejzbytečnější a nejotravnější množství erotických scén, které mi dojem z knihy (i ze samotného Alexandra a Taťány) prostě pokazily. Dále za zbytečné natahování děje, plácání se v nepodstatných věcech a přemíru vatových scén.

Přesto na tuto sérii budu ráda vzpomínat a 3. díl beru s rezervou - vím, že si ho podruhé číst nebudu, ale za jednou mi to stálo :-)

Hodnocení v gifech

Začínám číst...

Na straně 200 po xté milostné scéně při současném vědomí, že to nebude konečný počet...

Můj názor na autorku na straně 300... (jen si "he's" změňte na "she's") 

Nééé, vůbec!

Na straně 400...

Alexandr začíná chytat další mízu...

Pokaždé, když je Carmen nablízku a Alexandr ji nepošle do patřičných mezí...

Alexandr u Taťány žehlí malér...

Konečně se začíná něco dít!

Taťánu málem (SPOILER) zastřelí...

Když to chvíli vypadalo, že to udělá (udělal) Alexandr...

Když Alexandr najde (SPOILER) Anthonyho...

... a sám při návratu (SPOILER) málem umře!

A konec sám?

1. stádium

2. stádium

3. stádium

Ukázka z knihy:

„Takhle odmítám žít,“ prohlásil nakonec. „Tak jsem žil v Sovětském svazu, pořád na útěku, cítil jsem se jako v pasti, lhal jsem a měl jsem strach. V Americe to dělat nebudu. To přece po nás nemůžeš chtít.“

„Chci jenom tebe,“ hlesla. „Vezmu tě na Ural a je mi úplně jedno, kolik lidí kvůli tomu budeš muset zabít. Já vím, že je to neodpustitelné, ale nezáleží mi na tom. Chci tě na útěku, v pasti a jako lháře. Ať to bude, jak chce těžké. Všechno máme těžké.“

„Táňo, prosím tě, přestaň. To nemyslíš vážně.“

„Ale ano. Tak málo mě znáš. Asi by sis měl udělat ten kvíz v časopisu.“

„Správně. Zřejmě tě opravdu neznám. Jak jsi mi to mohla tajit.“

Vzlykla a neodpověděla.

Znovu ji k sobě otočil a sundal jí ruce z tváře. „Celou tu dobu jsi mě klamala a teď tvrdíš, že se mnou nepojedeš?“

„Proboha tě prosím,“ zašeptala. „Ty jsi úplně slepý! Měj přece rozum! Poslouchej mě. Nemůžeme se jim vydat.“

„Ve vězení už jsem byl!“ zvolal a stiskl jí zápěstí. „Copak to nechápeš? Chci s tebou žít jinak.“

„Vidíš, a v tom je právě mezi námi rozdíl. Já netoužím po ničem jiném než žít s tebou a je mi úplně jedno jak,“ namítla. Přestala se zpěčovat a ležela pod jeho rukama poddajně a pokorně. „Řekla jsem ti to už v Rusku. Nezáleželo mi na tom, jestli jsme spolu ve studené místnosti na Pátém sovětu se Stanem a Ingou hned za dveřmi. Nejdůležitější bylo, že jsi tam byl se mnou. Sovětský svaz, Německo nebo Amerika, na tom nesejde, jen když jsme spolu.“

„Chceš pořád utíkat, schovávat se a třást se strachy?“

„Je mi jedno, jak budu žít,“ zopakovala s pláčem. „Ale s tebou.“

„Ach, Táňo,“ vzdychl a pustil ji.

Přisunula se k němu, popadla ho za ramena a zatřásla s ním. „Tady, v Rusku ani nikde jinde jsi sám sebe nechránil kvůli mně nebo kvůli Anthonymu!“

„Pšt,“ zašeptal a rozevřel náruč. „Pojď ke mně. Ššš.“

Neposlechla a sepjala ruce. „Moc tě prosím, nejezdi. Kvůli Anthonymu. Potřebuje otce.“

„Táňo…“

„Kvůli mně,“ zaprosila.

Zůstali ležet v mrazivém objetí jako kdysi v Leningradě.

„V Berlíně jsem přísahala, že už tě nikdy nedostanou,“ zašeptala s ústy na jeho hrudi.

„Já vím. A co hodláš dělat? Dáš mi morfin, jak jsi tehdy chtěla? Zabiješ mě na rozdíl od plukovníka Mooreho, kterého jsi zabít odmítla?“ Natáhl ruku a poklepal si na vytetované číslo. „Tak do toho. Klidně můžeš.“

„Prosím tě, přestaň, nech toho!“ sykla vztekle a ruku mu prudce odstrčila.

Potom už mlčeli.

Ráno se bez jediného slova sbalili - na Anthonyho promluvili jen to nejnutnější - a z ostrova odjeli. Pan Shpeckel jim v bledém úsvitu zamával ze člunu na rozloučenou. Zjevně ho mrzelo, že už je neuvidí.

„Co jsem říkal, kapitáne?!“ zavolal na Alexandra. „Věděl jsem, že jste na útěku.“

Obrázky: pinterest.com