Taťána a Alexandr - Recenze na knihu

Série: Měděný jezdec 2 (2 of 3)

Originální název: Tatiana and Alexander
Autorka: Paullina Simons

Český překlad: Milena Pellarová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2003, v ČR 2013
Počet stran: 406

Anotace:

Rok 1943. New York. Město nových nadějí, tisíce kilometrů vzdálené od válkou zmítané Evropy i rodného Leningradu.

Město, do něhož Taťána přijela začít nový život a kde se narodilo její dítě – Alexandrův syn. Jenomže ani oceán nedokáže Taťanu oddělit od stínů minulosti a z nejistého pocitu, že je její manžel stále naživu, se stává jistota i posedlost.

Mezitím se v ruinách Starého světa Alexandr ze všech sil snaží uniknout všudypřítomné smrti. Ví, že proti němu stojí nejen nacistický nepřítel, ale i vražedné soukolí Stalinova režimu. Kupředu ho žene jediná myšlenka – ještě jednou se setkat s Taťánou…

Související recenze:

Měděný jezdec 1 - Měděný jezdec

Měděný jezdec 3 - Letní zahrada

Můj názor:

Pokud jste četli mou recenzi na předchozí díl – Měděného jezdce, tak víte, že jsem se na pokračování těšila jako dítě na Vánoce, jelikož mi konec první knihy nedal spát a citově mě vyždímal na maximum.

Mnoho recenzí a komentářů od čtenářů se shodovalo v tom, že příběh už není tolik kvalitní a povedený, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Opravdu jsem NECHTĚLA věřit tomu, že by Paullina Simons (po té šíleně propracované eskapádě, kterou předvedla a po těch Himalájích emocí, které z toho nechala prýštit v 1. díle) snížila laťku a svou dřinu, jíž do toho dala, v pokračování znevážila. Takže jsem se připravila jen na to, že to BUDE JINÉ, ale ne méně dobré.

A dobře jsem udělala :-)

Příběh byl skutečně jiný. Ne však ve kvalitě, která byla stejná jako v Měděném jezdci. Kniha byla velmi propracovaná, plná detailů – tudíž žádné snížení laťky.

V Taťáně a Alexandrovi se autorka soustředila (mimo jiné) i na poodkrytí těch částí příběhu, které dosud čtenářům zůstávaly skryté. Hodně se tedy vrací zpátky do minulosti a to z pohledu Alexandra. Ano, přátelé! Alexandr žije!!! :-)

Díky těmto retrospektivním scénám si tak můžeme udělat mnohem ucelenější pohled jak na Měděného jezdce, tak na Alexandra samotného - na jeho postavu v době, kdy byl ještě malý kluk, jeho rodinu, situaci a podmínky, v nichž musel po odchodu z Ameriky žít, prozření po zjištění, jak to vlastně v Sovětském svazu funguje, hrůzy, kterými si musel projít, na vytvoření (parazitního) přátelství s Dimitrijem a mnoho dalšího.

Vyprávění, které se soustředilo na Taťánu, se mi líbilo moc. Bylo velmi hezky podané a uvěřitelné. Její nevědomost a neznalost moderního způsobu života a věcí, které pro lidi v USA byly běžné, zatímco pro ni to byly doslova zázraky. Opravdu si myslím, že Paullina Simons vystihla naprosto dokonale pocity a chování lidí, kteří do Ameriky utekli a zajisté museli vnímat ten nebetyčný rozdíl mezi životními úrovněmi a přístupy státního zřízení k lidem.

V této knize mě velmi oslovilo to, že si Taťána dál stála za svým, neslevila ze svých zásad a cílů, a to i když to pro ni bylo velmi těžké. Tím spíš, když byla mladou svobodnou matkou. Inspirovala mě její NEUTUCHAJÍCÍ naděje. A říkejte si, co chcete, ale naděje JE a BUDE potřeba, protože člověk někdy musí věřit ve zdánlivě nemožné, jinak by to totiž ani nešlo.

Alexandrova cesta byla VELMI komplikovaná, bolestná a vyžadující nesmírnou sílu ducha a odvahu. Ani na vteřinu jsem mu nezáviděla. Vím ale jistě, že jeho charakter je jedním z těch, které se mi zapsaly do paměti a už z ní nevypadnou.

Z oněch retrospektivních pohledů do jeho minulosti mě opravdu štvala jeho přelétavost z jedné ženské na druhou, žádný řád ve vztazích a známostech, ovšem v současnosti jsem musela opravdu OCENIT jeho věrnost Taťáně a to i když nemohl vědět, zda se s ní vůbec ještě kdy setká. I v jeho postavě tedy lze spatřovat sílu té naděje, která ho hnala dál a nedovolila mu poddat se zoufalství a sebelítosti.

Když se do děje vrátila zpátky jedna z postav, s níž jsem se již rozloučila v prvním díle - (SPOILER) a sice Paša a DOKONCE se setkal s Alexandrem, zažívala jsem menší šok. Nicméně radostný! Byla jsem šťastná jako blecha a ani jsme si nedovedla představit, jak bude reagovat Taťána. Nicméně to mě Paullina Simons pěkně! strašlivě – převezla. To, co po několika desítkách stránek provedla… Opravdu jsem si myslela, že si „DO PSÍHO HÁJE DĚLÁ SRANDU!“ A to jsem ještě slušná. Jednou ztratit oblíbenou postavu je kruté, ale ztratit ji dokonce 2x!!! no, tak to už je masakr a já doufám, že se s tímhle v žádné knize UŽ NIKDY V ŽIVOTĚ (ANI TÍM NEJVĚTŠÍM OMYLEM) nesetkám.

Když se nakonec Taťána po tolika rocích (v knize vám to hrozně uletí, ale když se nad tím zamyslíte…) vydala na cestu za Alexandrem, úpěnlivě jsem čekala na chvíli, kdy se sejdou. Avšak při představě, jak to muselo být těžké a kolik odvahy a síly to chtělo, jsem začínala propadat zoufalství. A čím dál víc, když Taťána prošla UŽ TOLIK táborů a po Alexandrovi ani stopy.

OVŠEM když se děj následně dostal k bodu, kdy Taťána (SPOILER) vešla do oné cely a uslyšela ono naprosto NEZAPOMENUTELNÉ „jdi do hajzlu“, málem jsem se rozskočila na 1000 kousíčků. Tomuhle říkám ORIGINÁLNÍ a naprosto nečekané a překvapivé shledání, jaké jsem ještě nikdy nečetla ani neviděla. Opravdu mě omývali, ruce se mi třepaly jako ratlíci a ten výraz, co jsem měla na tváři… no, radši nevidět :D

Moje reakce:

o 2 minuty později:

O 5 minut později:

Když mi konečně došlo, co se vlastně VÁŽNĚ stalo:

No, a co konec sám? Smiřovala jsem se s nejhorším. Viděla jsem popravy, roztrženou a navždy odloučenou rodinu, bolest dosahující morku kostí a mě jako čtenáři přinejmenším přivodivší nevolnost + nutnost návštěvy psychiatra. Avšak nakonec! – nakonec při oněch posledních větách verdiktu, s nimiž Alexandr Taťánu seznámil, mi ZASE vhrkly slzy do očí a připadala jsem si jako ona sama, ačkoliv to, co jsem cítila já, se jen jistě těžko dá srovnávat s tím, co musela prožívat ona.

Možná si opět říkáte, že to zbytečně moc prožívám, jenže pokud mě nějaký příběh tak dostane a jeho postavy mi TAK MOC přirostou k srdci, nemůžu sedět jako pecka, číst dál a NIC NECÍTIT. To prostě nejde a u mě je nemyslitelné, takhle zkrátka JÁ nečtu nějakou knihu. A opravdu, i když je to o nervy, tak si to, jak se mnou příběh dovede zacloumat, skutečně užívám!

Na pokračování v Letní zahradě jsem se nesmírně moc těšila, hlídkovala jsem knihovnu jak pes a nakonec se mi to vyplatilo! :D Jak se mi závěr této úchvatné ságy líbil či nelíbil, a jak jej hodnotím, se můžete dočíst v některé z příštích recenzí ;-)

Já na konci:

Celkové hodnocení:

«««««

Druhý díl Měděného jezdce je jiný než první, ale není o nic horší. Liší se spíše forma vyprávění, do níž je zařazena spousta retrospektivních pohledů do života Alexandra. I přesto jsem se ale ani na okamžik nenudila a děj jsem hltala. Pokud se vám líbil Měděný jezdec, určitě sáhněte po Taťáně a Alexandrovi.

Zdařilé pokračování série a moje doporučení pro všechny čtenáře asi opět (kvůli některým scénám) od 18 až od 20 let.

A opět – podle mě je 5 hvězd skutečně zasloužených.

Ukázka z knihy:

„Mluvíte opravdu skvěle rusky.“

„Děkuju, to je od vás laskavé.“

Rozdala léky a jablka, ošetřila, co mohla, a infekční případy dala odnést na marodku. Tam obešla všechny lůžka, Alexandra však nenašla.

„Překvapuje mě, v jak špatném stavu jsou sovětští vězni,“ řekl Martin, když vyšli ven, aby si udělali přestávku a nadechli se čerstvého vzduchu. Pršelo, a tak se schovali pod betonovou markýzu.

„Proč?“ zeptala se Taťána.

„Nevím. Myslel jsem, že s nimi zacházejí líp než s Němci.“

„Ale proč? Sověti se nestarají o nic jiného, než aby navenek vypadali hezky, a že se na ruské vězně podívají členové mezinárodní organizace, s tím jistě nepočítali. Ti důstojníci pojedou co nevidět do pracovních táborů. Co myslíte, že je tam čeká?“ Zachvěla se. „Tady je aspoň teplo.“

V devatenáctém baráku seděla Taťána na pryčně a čistila borovou vodou starou popáleninu, když za sebou uslyšela hlas, který jí připadal povědomý. 

Otočila hlavu, přejela pohledem řadu pryčen a zjistila, že se dívá na poručíka Uspenského z morozovské nemocnice. Okamžitě očima uhnula, potom se obrátila zpátky k pacientovi, ale její srdce bilo jako splašené. Čekala, že každou chvíli zavolá: „No ne, sestra Metanovová, kde se tady berete?“

Ale nic takového neřekl. Když ránu obvázala a chystala se k odchodu, zavolal na ni: „Sestřičko, sestřičko, koukněte se sem!“

Pomalu zvedla hlavu. Uspenskij se široce usmíval. „Mám spoustu potíží a jsem si jistý, že byste mi pomohla, když jste milosrdná sestra, že jo. Můžete jít sem?“

Nalíčení a obarvené vlasy splnily svůj účel, protože ji nepoznal. Taťána sebrala obvazy, zavřela brašnu a vstala. „Připadáte mi naprosto zdravý,“ prohlásila.

„Ale nesáhla jste mi na čelo ani na srdce. Neohmatala jste mi břicho ani…“

„To nemusím. I na dálku poznám, že vám nic není.“

Uspenskij se vesele zasmál a pak se stále ještě širokým úsměvem na tváři se zeptal: „Neznám vám odněkud? Mluvíte moc dobře rusky. Jakže se jmenujete?“

Taťána řekla Penny, aby mu dala lékárničku s potravinovým balíčkem a rychle odešla. Jak dlouho potrvá, než si vzpomene, kde ji naposledy viděl?

Poslední barák prošla velmi pomalu. Postála u každé pryčny, dokonce s některými vězni promluvila pár slov, zdržovala se tam, jak nejdéle mohla.

Jestli je tady Uspenskyij, neznamená to, že je tu i Alexandr? Ale nenašla ho. Dvě stě osmašedesát mužů a žádný z nich nebyl Alexandr. Zbývaly ještě další baráky, ale Taťána si nedělala iluze. Alexandr by byl mezi Rusy. K německým civilistům by ho nedali. Ostatně, Karolič jí to potvrdil. Rusy drželi pohromadě. Vedení ruské a německé vězně nemíchalo, protože kvůli naprostým maličkostem mezi nimi docházelo k ostrým střetům.

Když vyšli ven, zastavila se stranou od ostatních u nízkého plotu z ostnatého drátu, který odděloval baráky od hřbitova. Byl červen a už od úsvitu mrholilo, takže všude bylo mokro. Stála v zašpiněných bílých kalhotách a košili, černé vlasy se jí draly zpod bílého čepce, objímala se pažemi a nehybně zírala na bezejmenné rovy bez křížů.

Karolič k ní přistoupil. „Není vám nic?“ zeptal se.

S bolestným povzdechem se k němu otočila. „Poručíku, ti vězni, kteří včera zemřeli, leží kde?“

„Ještě jsme je nepohřbili.“

„Kam jste je dali?“

„Prozatím jsou ve sklepě pod bývalou márnicí a pitevnou.“

Další slova ze sebe dokázala vypravit jen s největším úsilím. „Mohli bychom se podívat?“

Karolič se zasmál. „Jistě. Máte dojem, že se jim nedostává slušného zacházení?“

Martin s Penny se vrátili na marodku a Taťána šla s Karoličem. Pitevna byla malá místnost v podzemí s bílými kachlíky na stěnách a vysokými stolky pro mrtvá těla.

„Kde je ten sklep?“

„Pouštíme je tam tudy.“ Karolič ukázal.

Na druhé straně místnosti uviděla Taťána dlouhou, asi sedmimetrovou šachtu, která vedla kamsi do tmy. Několik okamžiků u ní mlčky stála a potom se zeptala: „Jak ta těla dostáváte zase nahoru?“ Hlas se jí třásl.

„To nemusíme. Šachta vede k pecím v krematoriu.“ Karolič se usmál. „Němci mysleli na všechno.“

Taťána se zadívala do tmy před sebou, pak se otočila a vyšla ven.

„Potřebuju jen pár minut. Sednu si tamhle na lavičku.“ Pokusila se o úsměv. 

„Až někteří ruští vězni odejdou, bude to pro vás snazší, že? Budete tady mít víc místa.“

„Ano, jenže pořád přicházejí další.“ Karolič mávl unaveně rukou. „Nikdy to neskončí. Ta lavička je mokrá.“

Taťána si ztěžka sedla. Karolič chviličku mlčel a pak se zeptal: „Chcete, abych odešel?“

„Byl byste prosím tak hodný? Jenom na pár minut.“

Pálil ji žaludek. Měla pocit, že jí pomalu hoří vnitřnosti. Časem se přece člověk musí cítit líp, ne? Nakonec všechno přejde, nebo ne? Tak příšerně stará si až do smrti připadat nemůže.

Nebyl by na věčnosti už napořád mladá?

Nebyla by mladá, nenosila by bílé šaty s rudými růžemi a rozpuštěné plavé vlasy?

Procházela by se pozdě v noci v Letní zahradě a chodila po cestičce lemované sochami, podobající se přízrakům. Zvedaly by se před ní, aby ji pozdravily, potom by se postavily do pozoru, a ona by se rozběhla, vlasy by za ní vlály a na tváři by jí zářil úsměv.

Na věčnosti by pořád běžela.

Myslela na Leningrad, na nádhernou Něvu za bílých nocí, na mosty a sochu Měděného jezdce, na Izakijevský chrám s arkádou, balustrádami a tepaným zábradlím nad dómem, kde spolu před dávnou dobou jednou stáli, dívali se do černé noci a čekali, až je válka spolkne. A to se taky stalo.

Nemohla tomu uvěřit.

Něco v ní zemřelo, cítila to.

Copak celou tu dobu lilo, a ona si toho nevšimla? Měla obrovskou chuť lehnout si na lavičku a nechat na sebe pršet.

Udělala to a na tvář jí stékal déšť.

„Sestro Barringtonová?“

Taťána otevřela oči. Karolič jí pomohl vstát. „Jestli vám není dobře, doprovodím vás do domu, abyste si mohla odpočinout. Táborové vězení a zbytek baráků můžeme udělat jindy. Není žádný spěch.“

Taťána se napřímila. „Ne, do vězení půjdeme hned. Je tam hodně lidí?“

„Věznice má tři křídla. Dvě jsou zavřená a třetí je napůl plné.“ Karolič si odplivl. „Pořád porušují předpisy. Neposlouchají, nechodí na nástup a dělají ještě horší věci. Máme tam chlapa, co už sedmnáctkrát utekl. Člověk by myslel, že se poučí.“

Do vězení vedl jenom jeden vchod a ten hlídal desátník sedící na židli, který hrál sám se sebou karty. Samopal měl opřený o zeď.

„Jak to dneska jde, Perdove?“

„Je klid,“ odpověděl voják, vstal a zasalutoval. Pak se usmál na Taťánu, ale ta mu úsměv neoplatila.

Vešli to dlouhé chodby s pilinami na zemi a s celami po obou stranách. „Kolik vězňů je tady celkem?“ zeptala se Taťána, když prohlédla prvních pět cel.

„Asi třicet.“

Muž v šesté cele ležel v mdlobách, a zatímco mu Taťána přidržovala pod nosem čichací soli, aby se probral, Karolič šel odemknout sedmou. Taťána pak dala vězni napít a vyšla na chodbu.

V tom okamžiku uslyšela Karoličův posměvačný hlas, „Jakpak se dneska má můj nejoblíbenější vězeň?“

„Jdi do hajzlu,“ odsekl člověk uvnitř.

Taťáně se podlomily nohy.

Obrázky: pinterest.com, google.com