2. kapitola - Zdržení
Soudě podle toho,
jak doktor Carls prásknul učenicí o stůl, se mu opět nepodařilo přesvědčit
docenta Connora, že teorie slyšení, kterou zastává on, je jediná správná.
Mě osobně to bylo
jedno. Vlastně… celé naší studijní skupině.
Doktor Carls
prosazoval Bekésyho teorii, zatímco docent Connor, kterého jsme dřív měli na
anatomii, razil rezonanční teorii Helmholtzovu. Takže jsme stejně museli umět
obě.
Nikdy jsem však
nepochopil, proč doktor Carls přednáší patologii, když jeho jedinou celoživotní
láskou byly obory ORL. Při sebemenší příležitosti k nim zabrousil.
Vždycky pro nás
bylo záhadou, s jakou obratností se dokázal i od infarktu myokardu dostat
ke střednímu uchu. No, na jednu stranu… obdivuhodný člověk.
Z mého
uvažování mě vytrhl jeho nakřáplý hlas: „Wade, Thomas! Ke mně!“
S Markem jsme
se po sobě podívali s miniaturním střípkem naděje, že nás chce pouze pro
něco poslat. Když jsme však uviděli, že si vytahuje kartičky s otázkami,
naše naivita nás bleskově opustila.
„Nemáme na to celý
den, vy loudové. Hoďte kostrou!“ zařval na nás.
Naše spolužačky
sedící za námi se přirazily do lavice, jak nejvíc to šlo, tedy co nejdál od
doktora. Ve tváři měly soustrastný výraz, kterým se promítlo vyděšení. Asi
z představy, kdyby vyvolal je.
Já s Markem
jsme vstali jako odsouzenci blížící se k trestu smrti.
Jediný den kdy jsem
se neučil a hned mě vytasí. Ten snad na tohle měl radar!
Mark jdoucí vedle
mě vypadal, že se co nevidět skácí k podlaze.
Doktor Carls byl
jediný z koho a z čeho měl nahnáno. Byl to takový menší mužík
s několika bílými vlasy na hlavě. Většinu času je měl lehce zvlněné, což
se ještě umocnilo, když svými malými, zato energickými kroky rázoval po chodbě.
Vstávaly mu při tom na hlavě a vypadal, jako kdyby dostal elektrický šok.
Lidé měli většinou
nahnáno z Marka. Byl vysoký jako hora a ramenatý. To, že měl blond vlasy a
modré oči jako dítě mu moc nepomohlo, aby z jeho vzezření nešel trochu
strach. Na první pohled by s ním nikdo nechtěl nic mít. Jenže na ten druhý,
to byl opravdu bezvadný kamarád, ochotný vám kdykoli pomoct.
Jakmile jsme si
vylosovali otázku, Markovi se trochu ulevilo, což jsem poznal podle toho, že
zelená barva jeho obličeje přešla do bílé.
Vytáhl si otázku
patologie dýchacích cest. Vzpomněl jsem si, jak říkal, že se tohle učil o
víkendu. Pevně jsem doufal, že si toho hodně pamatuje.
Nakonec se Mark
mohl posadit s klidným srdcem - dostal B.
Ani moje otázka na
patologii slinivky břišní nevypadala nejhůř. Jenže ze zkušenosti jsem věděl, že
i když na začátku máte pocit, že tuhle otázku dáte, tak na konci mnohdy
nevěříte vlastním očím.
Z kraje jsem
trochu koktal, ale ke konci to už bylo o něco lepší. Někdy se mi dokonce
podařilo odpovědět na jeho otázky, kterými vám skákal do řeči, zrovna
v momentu, kdy jste měli pocit, že jste se chytili a jste na správné
cestě.
„A co myslíte,
Wade? Jak byste postupoval jako správný… řekněme… praktický lékař, kdybyste měl
podezření na nějakou specifičtější nemoc - jakoukoli? Co byste s tím dělal
jako první?“
Podle tónu jeho
hlasu to mohla být poslední otázka, anebo taky začátek teroru, pokud to řeknu
špatně. Z čehož by měl pravděpodobně škodolibou radost, protože si
očividně na někom potřeboval vybít vztek.
Na chvíli jsem se
zamyslel a ani nevím jak, před očima se mi teď neobjevovaly žádné definice, jak
postupuje lékař dle své přísahy, ale objevila se mi tam Jane a taky to, co
říkala o té zásuvce.
„Myslím… myslím, že
bych první udělal všechna možná… neinvazivní vyšetření. Zvážil bych na co… na
co jako praktický lékař stačím, co mohu udělat. Udělal bych maximum a... a...
až pak bych pacienta poslal na vyšetření ke specialistovi. Protože… kdyby každý
praktický lékař posílal všechny své pacienty k odborníkovi hned, sám by
pak…“
„Hm,“ zavrčel mi do
toho doktor a hodil po mě index.
Ještě trochu
vyklepaný jsem si šel sednout na místo. Skoro jsem nemohl uvěřit svým očím,
když jsem v indexu uviděl A.
S Markem jsme
si potichu pogratulovali a urychleně si začali psát poznámky k dnešní látce.
Celé dvě hodiny
jsme seděli a psali a psali.
Začínal jsem být
naštvaný. Minulou hodinu nám doktor Carls připomínal, jak usilovně budeme
studovat z těch papírů, které jsem si letěl okopírovat a teď si na ně za
celou dobu ani jednou nevzpomněl.
Když nás konečně
propustil, vztekle jsem si ony ‚důležité papíry‘ nacpal do tašky a vydal se ven
z posluchárny.
„Co je ti prosím
tě, že jsi tak naštvaný?“ zeptal se mě Mark, když mě dohnal na schodech.
„No proč asi?“
zeptal jsem se znechuceně a přehodil si popruh tašky přes záda. „Kvůli těm jeho
papírům se málem přizabiju, jen abych je měl, letím jako torpédo po schodech a
on je nakonec ani…“ vztekle jsem mávnul rukou a pohledem přejel atrium.
Zastavil jsem se
v půlce pohybu i řeči a vytřeštil oči.
O tři patra níž
pode mnou stála Jane a bavila se s nějakou černoškou s vlasy
vyčesanými nahoru.
Teď jsem měl chuť
se na těch schodech jít ‚přizabít‘ znovu.
„Dave! Dave!“
zavolal na mě jeden hlas a já si v tu chvíli přál, aby mě raději dál
zkoušel doktor Carls.
Pohledem jsem
sledoval, jak si Jane s tou dívkou povídá, a něčemu se smějí.
Mark nereagoval na
to, že mě někdo volá, ale mával mi rukou před očima. Najednou jsem si vzpomněl
zase na tu kopírku a začal jsem se smát.
„Co s tebou
je, chlape?“ zahučel mi do ucha a já konečně odtrhnul hlavu od Jane.
Snad tam ještě
chvíli bude stát, zadoufal jsem v duchu.
„Co by se mnou mělo
být?“ zeptal jsem se s nevinným výrazem.
„Dave!“ ozvalo se
znovu.
Tentokrát už téměř
u mě. Mark protočil oči a ustoupil o krok stranou, abych viděl za něj. Nemusel
to ani dělat, moc dobře jsem věděl, co uvidím.
Za Markem stála
holka, která mu dosahovala po hruď. Měla dlouhé blonďaté vlasy, pečlivě
upravené. Silnější líčení ve mně vyvolávalo pocit cirkusového klauna.
No… až na ten
červený nos a tu obrovskou namalovanou pusu. No dobře, možná jsem to trochu
přehnal, ale když jsem zapojil trochu fantazie… Prostě vypadla jako dítě, které
se omylem dostalo na vysokou.
Byla oblečená
v bílém plášti, pečlivě nažehleném, pod kterým jí vykukovaly bílé
punčochy a růžové kozačky na podpatku. Jenže ani podpatky ji na vyvýšení moc
nepomohly.
Dívala se na mě
skutečně jako dítě, které se poprvé dozvědělo o Santa Clausovi.
„Dave!“ zopakovala
už nevím pokolikáté.
Nesnášel jsem, když
mi takhle někdo říkal. Nenáviděl jsem to. Nikdo mi tak neříkal, jen ona.
„Ano, Lusy?“ zeptal
jsem se a snažil se ovládnout.
„Dave,“ řekla znovu
a já zaskřípal zubama, „měla jsem o tebe hrozný strach, když tě vyvolal. Bála
jsem se, že to nebudeš umět. Ale ty jsi mu to ukázal!“ zapištěla vítězoslavně.
Začínalo mi být
nanic. Pohledem jsem sklouznul k atriu a oddechl si, když jsem viděl, že
tam Jane pořád ještě stojí.
S přemáháním
jsem se na Lusy podíval.
„Jo, no… ještě se
to dalo,“ kývl jsem hlavou.
Její ústa se
roztáhla do ještě širšího úsměvu. Až do této chvíle jsem byl přesvědčený, že to
jak se vždycky usmívá je na maximum. No, člověk je neustále vyváděn
z omylu.
„Tak se měj Lusy,
ještě musíme s Markem někam zajít,“ řekl jsem rychle, když jsem viděl, jak
se nadechuje, aby něco dodala.
Mark zase rychle
pochopil, o co mi jde a už začal scházet ze schodů.
„Tak se měj hezky,
Dave!“ zamávala mi.
„Ty taky,“ vysoukl
jsem ze sebe a bleskově se otočil.
„Ach, Dave! Měla
jsem o tebe strach. Stýskalo se mi po tobě! Večer nemůžu spát jen myslím na
tebe! Ach, Dave!“ recitoval mi Mark pištivým hlasem, snažíc se tak Lusy
napodobit.
„Nech toho. Jako by
mi to nestačilo slyšet to jednou a v jejím podání!“ zahučel jsem naštvaně.
Mark se mezitím
velmi nebezpečně přiblížil k tomu, aby se smíchy skácel ze schodů.
„Tak se nezlob,
brácho. Když to je skutečně neskutečné, jak ta je na tebe vysazená,“ řekl, když
jeho záchvat smíchu odezněl.
„Taky by mě
zajímalo, co na mě vidí,“ zakroutil jsem hlavou a pohledem se stále ujišťoval,
že Jane stojí na místě.
Začal jsem scházet
schody rychleji. Jaké štěstí, že holky vždycky všechno probírají tak dlouho.
Vlastně přesně
nevím, co jsem plánoval udělat, až budu dole. Jít za ní? Ale co bych jí řekl?
„No to je přece
jasné, co na tobě vidí. Jsi vysoký,“ popichoval mě dál Mark.
„Tak to by si měla
spíš brousit zuby na tebe,“ odvětil jsem a s povytaženým obočím se na něj
podíval.
„No, brr. Prosím
tě, nestraš,“ otřásl se teatrálně Mark.
Byli jsme právě na
konci schodiště druhého patra. Jen tak pro kontrolu jsem se podíval dolů. Jane
právě mávla rukou na černošku, se kterou se bavila, a svými rychlými kroky se
mi začínala ztrácet s dohledu.
„Ale ne!“ vydechl
jsem a začal sbíhat schody.
„Co je?“ zeptal se
Mark a vydal se za mnou.
Jako naschvál se
teď na schodiště vyhrnul dav lidí. Začal jsem se všelijak kroutit a uhýbat,
abych byl co nejdřív dole, a zároveň jsem se snažil, abych do nikoho nevrazil.
Zvlášť v případě nějakého vyučujícího by se to asi rovnalo vyhození od
zkoušky.
Už jsem byl dole,
ale ztratila se mi. Vytáhl jsem krk, jak nejvíc to šlo, ovšem i s mými sto
osmdesáti centimetry to bylo málo.
Ta černoška, se
kterou se Jane bavila, stála asi dva metry ode mě. Jenže přijít za ní s dotazem,
kam šla, nebo co je zač ta dívka, se kterou ještě před chvíli mluvila, by
rozhodně nevypadalo normálně.
„Můžeš mi
vysvětlit, co to děláš?“ ozval se za mnou Markův hlas.
„Nic,“ vyhrknul
jsem a dál se rozhlížel.
„Nedělej ze mě
blba…“
Dál už jsem ho
neposlouchal a razil si davem cestu k východu, protože jsem zahlédnul
přesně ten stejný tmavě modrý kabát, jaký měla Jane. I vlasy vypadaly přesně
jako její.
„S dovolením!
Pozor!“
Snažil jsem si
vyklidit aspoň trochu cestu. Moc to sice nepomohlo, ale za chvíli jsem už stál
před vchodovými dveřmi a očima pátral po ní.
Uviděl jsem ji asi
třicet metrů ode mě až skoro u parkoviště. Nevypadalo to, že by chtěla
nasednout do nějakého auta. Šla po chodníku.
Už jsem za ní chtěl
běžet, jenže najednou se za mnou ozval hlas: „Pane Wade, mohl byste na
okamžik?“
Zoufale jsem se
otočil a podíval se do tváře profesorky Brockové, kterou jsme měli na mikrobiologii.
Hlavou jsem se
ještě otočil za Jane. Šla pořád dál po tom chodníku.
„Pane Wade, byl
byste tak laskav a věnoval mi pozornost,“ pokračovala nepříjemným hlasem
profesorka.
Měla na sobě černé
sako a kalhoty. Vlasy měla taky černé, krátce střižené a její oči za úzkými
brýlemi byly pronikavé jako rentgen.
„Jistě, paní
profesorko,“ odevzdaně jsem přikývl a vydal se k ní.
Dobře jsem věděl,
že s profesorkou Brockovou to bude na dlouho. Naposledy jsem se otočil,
jenomže Jane už mi zmizela za zatáčkou cesty.
Copyright © 2010 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)