1. kapitola - Kopírka
Utíkal jsem
ze třetího patra posluchárny patologie do přízemí. Potřeboval jsem kopírku
a to nutně.
Na látku
z minulé hodiny se mi podařilo úspěšně zapomenout a právě dnes jsme
s ní měli intenzivně pracovat. A ačkoli jsem si několikrát říkal, že na to
prostě nesmím zapomenout, přesto…
Nemohl jsem
pochopit, jak se mi podařilo právě toto tak zazdít, když jsem si to předtím
tolikrát připomínal. Dokonce jsem si udělal poznámku na vlastní kůži černým
fixem. Jenže jak se ukázalo, na ruku jsem se díval méně, než jsem myslel.
Papíry v ruce
mi šustily a začínaly po sobě nebezpečně klouzat, takže jsem je pro jistotu
sevřel pevněji. To by mi tak ještě scházelo, aby se mi začaly trousit
z druhého patra na zem jako sněhová nadílka. To by byl trapas.
Docela obratně jsem
se vyhnul jedné doktorce v bílém plášti, která měla plnou náruč nějakých
skript. Sežehla mě pohledem, kterým jasně dávala najevo, že mě považuje za
ignoranta akademické půdy. Nechci si ani domýšlet, co by mi udělala, kdybych do
ní vrazil a skripta se jí rozletěla po schodech. Zaškrcení by asi bylo tou
nemírnější variantou.
Sláva! Poslední
patro a budu dole!
Ale… jako naschvál
se na schodech zastavili dva kluci. Vypadali jako velice inteligentní šprti.
Nic proti nim, ale tyhle typy jsem fakt nemusel. Učení na medicíně je
samozřejmost, ale na někom prostě šlo jasně vidět, že to trochu přehání.
Oba dva byli hubení
až hrůza. Bílé pláště na nich vypadaly, jako kdyby visely na věšáku. Krátce
střižené vlasy ulíznuté k hlavě a příliš velké brýle, které si
inteligentním pohybem ukazováku upravovali snad každých dvacet sekund. Důležitě
nad něčím debatovali a ukazovali si nějaké schéma v tlustých učebnicích.
No, super! Takže
jsem měl jedinou možnost.
„Pozor! Spěchám!
Uhněte prosím!“ zavolal jsem na ně.
Jenže přesně jak
jsem čekal. Deset jiných lidí se na mě skutečně otočilo ovšem s výjimkou
těch dvou.
Oba byli asi zcela
unešení - nejspíš disociační křivkou hemoglobinu. Což jsem poznal podle velmi
známého náčrtu, na který jeden z nich ukazoval.
Žádný z těch
dvou ale nereagoval. Teď dokonce začali, téměř s vášnivým zaujetím,
používat jednoruční gestiku.
Takže mi nezbylo
nic jiného, než to risknout. Sehnul jsem se, jak nejvíc to šlo, ale tak, abych
si případně nezlomil vaz a proběhnul pod jejich učebnicemi.
Další schod jsem
vybral tak tak, ale vybral.
Koutkem oka jsem
zahlédl nějakou holku, která na mě vytřeštila oči. Těžko říct, jestli proto, že
mě považovala za stupidního machra, nebo měla strach, abych si ten vaz opravdu
nezlomil.
Konečně! Konečně
jsem viděl svůj vytoužený cíl - a sice kopírku.
A k mému údivu
u ní nikdo nebyl. Oddechl jsem si a trochu zpomalil. Jednak proto, že se mi
nechtělo do někoho vrazit - jako vždycky na chodbě bylo v tuhle dobu plno
a taky jsem si
říkal, že teď už to stihnout prostě musím, i kdybych nechtěl.
Byl jsem od ní asi
deset metrů, když se u ní z ničeho nic objevila nějaká holka. V ruce
držela asi stejné množství papírů jako já - což znamenalo hodně. Přes rameno
měla pověšenou černou tašku a na druhé přehozený tmavě modrý kabát.
Na sobě měla rifle
a modrou mikinu. Hnědé vlasy měla v týlu hlavy stočené do prapodivného
tvaru, ale kupodivu vypadal zajímavě.
Začínala mě popadat
panika. Byla tady dřív, sice o pár vteřin, ale dřív, takže jsem ji prostě
nemohl předběhnout. Ani bych to neudělal. Takový nezdvořák jsem nebyl. Jenže
pokud si ty papíry urychleně neokopíruju, tak mě doktor Carls přizabije. Jemu
to asi vadit ani nebude - snadno získá nový objekt ke studiu.
Nikdy jsem
nepochopil, proč na naší univerzitě máme jen dvě kopírky. Při čemž jedna
z nich je snad rozbitá od prvního dne, kdy ji vyrobili.
Jistě, byla tu
ještě možnost zajít do kanceláře - ovšem jen v případě, že jste měli čas a
chuť poklábosit si s příjemnou paní sekretářkou.
Očima jsem
hypnotizoval dívčinu hlavu a přál si, aby odešla. Právě vytáhla kopírovací
kartu a pomalu ji přibližovala ke snímači. Vypadala dost nejistě, jako kdyby to
snad dělala poprvé v životě.
No, bezva!
Najednou ruku
s kartou odtáhla a otočila se mým směrem. Zřejmě slyšela, jakým šíleným
tempem se k ní něco - lépe řečeno já - žene.
Docela vystrašeně
na mě vykulila oči a maličko pootevřela ústa. Zabrzdil jsem asi metr od ní a
zhluboka oddechoval. Zíral jsem na ni a ona mi pohled, teď už méně vyděšeně,
oplácela.
Během těch pár
sekund jsem si všiml, že má velké modré oči a bledou pleť. Díky ní jí vyniklo
hnědé obočí a černé řasy, které dokonale rámovaly její oči.
„Ehm… běž,“ řekla a
kývla hlavou směrem ke kopírce.
Trochu se pousmála
a pak od ní odstoupila.
„Díky!“ vypadlo ze
mě mezi lapavými nádechy.
Vděčně jsem se na
ni podíval a rychle vytahoval z kapsy svou kartu. Během okamžiku mi lezly
kopie listů.
Naproti kopírce
byla skleněná vývěsní tabule, takže jsem nenápadně zvednul oči
a podíval se na
dívku, která mě pustila. Stála kousek ode mě a pozorovala mě. Tedy… spíš to, co
dělám.
Aha, takže to
neumí. Ale co je na tom tak těžkého? Vždyť to je hračka! Eh... Pak mi došlo, že
když jsem před dvěma lety nastoupil, tak jsem se na tenhle stroj a jeho obsluhu
díval stejně jako ona: jako kdyby byl z jiné planety.
Sledoval jsem, jak
se tisknou poslední papíry a přitom mi pohled zabloudil do chodby napravo. Jen
co jsem si všimnul toho, co se tam děje, srdce mi udělalo kotrmelec a pak se
pomalu zklidnilo.
Doktor Carls právě
mluvil s docentem Connorem a soudě podle jejich pohybů
a výrazů mi došlo,
že tam budou debatovat nejméně čtvrt hodiny.
Zhluboka jsem si
oddechl a sklonil se pro papíry. Sebral jsem je, ukončil svůj kopírovací účet a
otočil se k odchodu.
Udělal jsem dva
kroky a něco mě najednou zadrželo. Otočil jsem se zpátky a uviděl tu dívku, jak
nejistě přistupuje k ‚mimozemskému‘ stroji.
Teď už jsem se
dlouho nerozmýšlel.
„Hm… chceš
s tím pomoct?“ zeptal jsem se jí.
Zase se ke mně
otočila a zase měla ve tváři ten zvláštní vyplašený výraz.
„No… asi nemáš
čas,“ odpověděla a chvilku se mi dívala do očí, než je upřela opět na papíry.
„Teď už mám. Tohle
vypadá na spoustu času,“ poznamenal jsem a kývl hlavou směrem k chodbě.
Následovala můj
pohled a vzápětí jí na tváři problesklo pochopení. Usmála se.
„Asi jo,“ řekla
nakonec.
Taky jsem se usmál
a přistoupil k ní blíž.
„Máš kartu?“ zeptal
jsem se, i když jsem viděl, že ji drží v ruce.
„Ehm,“ přikývla a
podávala mi ji.
„Fajn.“
Vzal jsem kartu a
projel s ní snímačem.
Co
nejsrozumitelněji jsem se jí pak snažil vysvětlit, co a kde má stisknout a kam
a jakou stranou
vložit papíry.
Vždycky, když jsem
se na ni podíval, její tváře měly červenější odstín. No, ale já měl co říkat,
po tom sprintu. Celou dobu mě soustředěně sledovala a dávala pozor.
Najednou se chodbou
vyhrnul dav lidí a začal se mačkat i kolem kopírky, aby se rychle dostali
z našeho ústavu. Kopírka se dokonce lehce zakymácela. Já s dívkou
jsme se posunuli úplně na kraj a čekali až to ‚stádo‘ projde.
Na chvíli jsem se
mrknul do pravé chodby.
No, asi to bude i
na dvacet pět minut. Doktor Carls teď doslova rozrazil jednu z našich
‚oblíbených bichlí‘ a zuřivě začal na něco ukazovat. Samolibě jsem se
v duchu usmál.
Jakmile dav zmizel,
pokračoval jsem dál.
„Tak a teď dáš
papíry sem,“ ukázal jsem jí.
Když tam papíry
dala správnou stranou, řekl jsem: „Teď jenom zmáčkneš tlačítko START. Samo ti
to bude papíry brát a nemusíš ani nic obracet.“
Přikývla. A jelikož
tlačítko bylo u mé ruky, stisknul jsem ho. A nic.
Zamračil jsem se a
stisknul ho znovu. Zase nic.
„Co s tím je?“
řekl jsem spíš pro sebe.
Dívka popošla na
bok kopírky ke stěně a sehnula se k zemi. Asi jí tam něco spadlo - napadlo
mě.
Pak jsem se podíval
na display. Byl tmavší než před chvílí.
No super! Ať žije
technika! Ještě se pokazí display. Zajásal jsem v duchu.
Zkusil jsem ještě
znovu stisknout nějaká tlačítka, ale zase bez úspěchu. Přimáčknul jsem prsty na
display. Nevím přesně, čeho jsem tím chtěl dosáhnout.
To už je na mě
dneska moc. Kousek jsem od toho stroje poodešel, abych ho třeba v záchvatu
snahy jej opravit, nerozbil přílišnou zuřivostí.
Rukou jsem si mnul
kořen nosu a snažil se zachovat chladnou hlavu.
Křáp jeden stará!
„Zkus to stisknout
teď,“ ozvalo se mi u ramene.
Dívka stála opět u mě
a nervózně si skousla spodní ret.
„Už jsem to
zkoušel, ten křáp prostě nejede,“ odpověděl jsem bezradně.
„Zkus to,“
přemlouvala mě.
Nakonec jsem to
vzdal. Přešel k tomu křápu - display už svítil jasněji. Pak jsem stisknul
START.
Vytřeštil jsem oči,
když papíry začaly z jedné strany bez problémů vjíždět a z druhé
strany vyjížděly už okopírované stránky.
„Páni,“ řekl jsem a
kývnul hlavou.
Koutkem oka jsem
zahlédl, jak se dívka kouše do rtů a snaží se tak potlačit úsměv.
„Jak jsi to
udělala?“ zeptal jsem se jí zcela vážně a otočil se k ní.
„No… bylo to
vypadnuté ze zásuvky,“ přiznala po chvíli.
Hned nato sklopila
oči k papírům.
„Aha, jasně,“
přikývl jsem a připadal si jako idiot.
Jen tak pro změnu
jsem nyní zrudl já. Taková prkotina! Že mě to hned nenapadlo. Teď si o mně bude
myslet, že jsem největší pako na škole.
Asi jsem se tak
musel i tvářit, protože vzápětí řekla: „Nic si z toho nedělej. Když je
někdo antitalent na techniku, jako třeba já, tak se první dívá po věcech, se
kterými může něco udělat. Odborníci jdou po něčem jiném.“
Usmála se na mě.
Ale ne že by se
smála tomu, jaký jsem vůl, ale smála se tak nějak… hezky. Normálně, přirozeně…
prostě hezky.
Kdoví proč mi to,
co řekla, začalo připadat vtipné a rozesmál jsem se.
„Jo, budu si to
pamatovat. První se dívat na zásuvky.“
Oba jsme se
rozesmáli. Mezitím kopírka dokončila svou práci.
Asi dvě další
vteřiny jsme se na sebe dívali a pak sebou dívka trhla. Sklonila se pro papíry.
Nějak se jí však vysmekly z ruky a polovina se rozletěla po podlaze.
Protočila oči a
zasmála se sama sobě. Pak se dala do sbírání. Já jsem zamířil k papíru,
který zaletěl nejdál. Zvedl jsem ho a dál pokračoval ve sbírání zbytku.
Chodba teď naštěstí
byla až na pár jedinců prázdná, takže to šlo rychleji a beze strachu, že vám
někdo stoupne na ruku nebo vás přetáhne taškou po hlavě.
Oba jsme se nakonec
dostali k poslednímu a postavili se.
„Díky,“ řekla a
natáhla ruku pro papíry, které jsem jí podával. „Myslím, že v té
‚šikovnosti‘ jsem tě rozhodně trumfla,“ dodala pak.
Jen jsem se
pousmál: „Ani ne. I když… teď se cítím líp.“
Oba jsme se zase
zasmáli. Když jsem jí podával poslední papír, prsty jsem se dotknul hřbetu její
ruky. Byla teplá, ale mě přeběhl mráz po zádech.
Podíval jsem se na
ni a... zase měla ten vyplašený výraz, takže si toho určitě všimla.
Vzápětí
s sebou trhla znovu a otočila hlavu k začátku chodby.
Pak zavolala: „Už
jdu!“
Pane jo, někdo na
ni volal a já jsem si toho ani nevšiml! Co to se mnou je?
„No… díky za pomoc.
Vážně moc děkuju,“ řekla mi a pousmála se.
Vyplašenost už byla
pryč.
Zakroutil jsem
hlavou: „To nic. Rádo se stalo. Já taky děkuju,“ vypadlo ze mě, když jsem viděl,
jak rychle se má k odchodu.
Ještě jednou se
pousmála, sklopila oči a zamířila chodbou pryč. Vzdalovala se rychlými,
dlouhými kroky. Díval jsem se za ní, dokud nezašla za roh chodby. Pak jsem se
přistihl, že se usmívám. Zakroutil jsem nad sebou hlavou a zhluboka se nadechl.
Chtěl jsem se
vrátit zpátky do posluchárny, ale pohled mi opět sklouzl ke kopírce. Vedle
snímače na kartu, byl na displayi otevřený její kopírovací účet. Zapomněla si
ho ukončit.
Přistoupil jsem
k němu a už chtěl stisknout tlačítko KONEC, když tu jsem se zastavil. Bylo
tam její jméno: ‚Jane Doeová‘.
Už nevím po
kolikáté, jsem si dnes povzdechl. Tohle bylo jedno z těch nejčastějších
jmen, která mohla mít. Jen na naší univerzitě jich mohlo být více jak dvacet.
No… takhle bych ji
těžko mohl znovu najít, nebo zjistit co studuje…. Cože? Najít ji? Zjistit, kde
studuje? Nad směrem svých myšlenek jsem protočil oči a zavrtěl hlavou.
Když jsem se vrátil
do učebny, menšina mých spolužáků se vesele bavila (obdivoval jsem jejich
odvahu), většina listovala obsáhlými skripty a zatrhávala si podstatné věci.
Já se sesunul na
své místo vedle Marka a vrátil mu jeho část papírů, které mi půjčil na
okopírování. Na moje poděkování Mark jen kývnul hlavou a nevytrhoval se ze
soustředěného vtloukání informací do hlavy.
Já si otevřel
skripta také a očima se do nich zabodl.
„Člověče,“ vydechl
Mark po pár minutách a podepřel si hlavu rukou, „jestli vyvolá mě, tak poletím
jak namydlený blesk.“
„Hm,“ zabručel
jsem, „jestli mě, tak bude muset vymyslet novou známkovací stupnici.“
Mark se mému vtipu
sklesle zasmál a vrátil se zase k učení.
V tom se
rozrazily dveře a dovnitř napochodoval doktor Carls.
Nedostižná - I. kapitola - Kopírka
Copyright © 2010 Anne Leyyd
Copyright © 2010 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)