neděle 26. ledna 2014

Otec u porodu - od pravěku po dnešek


Anotace: Tuto esej do předmětu Gender v historickém kontextu jsem zpracovávala nedávno, a jelikož mě porod a vše co s ním souvisí vždy zajímal (a také jsem nechtěla, aby si práci přečetl jen náš vedoucí a jinak už nikdo), napadlo mě, že toto téma zaujme třeba i vás :-) Navíc mě samotnou už několikrát napadlo, jak je možné, že se trend otce u porodu začíná prosazovat teprve dnes - respektive několik let nazpátek.



Stejně jako vznik nové lidské bytosti v lůně matky, bylo a stále je i její zrození obestřeno spoustou „záhad“, mýtů a pověr. Dalo by se říci, že početí i přivedení nové bytosti na svět je svým způsobem zázrak.

Na samotný porod se dá pohlížet z mnoha úhlů, ať už jsou to rozličné způsoby porodních technik, historie tišení bolesti, k níž se přistupovalo velmi kuriózními způsoby již od starověku, či popisem porodního mechanismu (který na rozdíl od výše zmíněných zůstává pevným bodem) nebo na změny ve vzdělání a přípravě těch osob, které ženy u porodu doprovázely a pomáhaly jim – tyto můžeme najít již od období pravěku.

Dalším možným úhlem pohledu je pak zaměření se na porod z hlediska genderu a to ačkoliv porod byl a někde dosud stále je prezentován jako „ženská záležitost“. Co nám ale říká historie? Opravdu byl porod jen záležitostí žen a muži se na ní nijak nepodíleli? Byli jen v roli lékařů a jinak čekali někde opodál a přišli, až když bylo po všem? Muž u porodu – je to „výstřelek“ dnešní doby, či to bylo jinak?

Začneme-li úplně od začátku lidské civilizace, tedy od pravěku, zjistíme, že už tehdy se dalo mluvit o oddělení muže od tohoto důležitého období života rodiny a společnosti. Muž byl prezentován jako lovec, ten, kdo zabezpečoval bezpečí rodiny a kmene. Byl-li přítomen u porodu, pak to bylo velmi ojedinělé, protože podle vědeckého zkoumání byly ženám, které rodily, nápomocny buď její příbuzné, nebo jiné ženy z kmene, které již rodily. 

Pokud se přeneseme dále do starověku, můžeme zde již zaznamenat zapojení mužů u porodu. Ovšem ne kvůli citové podpoře rodičky. Muži se zapojovali jako lékaři a ranhojiči. K porodům byli volání jen v těžkých případech, kdy si zkušené porodní báby, na nichž péče o rodičku spadala, nevěděly rady.

Je zajímavé, že i v náboženství (Egypt, u Aztéků a Mayů) byla pro dobrý porod a zdraví dítěte preferována božstva ženská. Mužských božstev bylo velmi poskrovnu.

Země jako Egypt, Mezopotámie, Persie, Indie, Čína, Japonsko, Řecko i Řím na tom byly téměř stejně. Muži se u porodu objevovali výhradně v roli lékařů, kouzelníků nebo věštců, které ženy vyhledávaly. O přítomnosti otce u porodu nelze najít žádnou zmínku.

Zajímavostí je, že zatímco ve všech ostatních (na tehdejší dobu civilizovaných zemích) se o rodičky staraly výhradně ženy s vlastními porodnickými zkušenostmi, nebo porodní báby, až v Římě lze najít doklad o tom, že se začalo prosazovat, aby tyto ženy měly určité vzdělání a charakterové vlastnosti. Toto měl na svědomí pokrokový lékař Soranos, jehož požadavky nebyly nepodobné těm, které se od sester nebo porodních asistentek vyžadují i v dnešní době.

Středověk se vyznačoval jistým úpadkem medicíny a to především kvůli církvi a vzniku dogmat, kterými se měli lékaři řídit a nesoustřeďovat se na pozorování pacientů. 

Ženám bylo dokonce zakázáno (1421) provozovat lékařskou praxi a měly povoleno provádět pouze ošetřovatelství, babictví a fyzikální domácí léčbu. Mužům nebyla přítomnost u porodu dovolena, protože se pro ně z důvodů náboženských a mravních považovala za nedůstojnou. Mužům lékařům pak bylo vštěpováno, že je toto povolání „pod jejich úroveň“, že se mu nemají věnovat a že je vlastně podřadné. 

Vědeckému přístupu se začalo porodnictví dostávat až od 16. století a to v Anglii, Francii, Holandsku a později německých zemích.

Zamyslíme-li se nad výše uvedenými pravidly, kterými se muži dlouhá staletí řídili a co jim bylo „vtloukáno do hlavy“ nelze se divit, že přítomnost muže, potažmo otce, u porodu byla tak dlouho považovaná za něco nenormálního, něco co je „proti přírodě“.

Avšak pokud tento názor převládal staletí, navíc v tolika vyspělých civilizacích, bylo někde na světě vůbec normální, aby otec byl u porodu svého dítěte?

Ano, najdeme takové země, ale musíme hledat jinde, a sice v různých indiánských kmenech, jejichž společnost se neřídila takovými konvencemi jako ony civilizované země.

Například muži apačských žen nebyli jen pasivními diváky, nýbrž se snažili svým ženám porod usnadnit, ačkoliv způsob, jakým to dělali, působí značně barbarsky. Ženy byly při porodu spuštěny na liánách uvázaných v podpaží ze stromů, načež muž pak ženu uchopil nad děložním fundem a začal se s ní houpat, čímž napomáhal - spolu s gravitací - porodnímu mechanismu.

Muži z ostrovů Pago Pago (soustroví Samoa) svým ženám pomáhali o poznání šetrnějšími způsoby – žena, která rodila, klečela, zatímco muž seděl za ní a při každé kontrakci ji tlačil svými patami do žeber, čímž současně napomáhal jak porodnímu mechanismu, tak jí tím v podstatě aplikoval tlakovou analgezii.

Ženy na Antilách při porodu ulehly na postel, zatímco jejich muži si vynesli svou postel do jiné místnosti a pak zavolali svého souseda, aby on jejich ženě pomáhal.

Vlastní muž své ženě pomáhá např. u severoamerických indiánů, na Andamanách a poloostrově Kola a mnoha dalších.

U kmene Šošonů se zase můžeme setkat s opačným přístupem. Těhotná žena je zde tabuizována a muži jsou od přítomnosti u porodu odrazeni pověrou, že kdyby do chýše, kde žena rodí, vstoupili, začali by krvácet z nosu nebo úst, až by vykrváceli k smrti. 

Pro Alafurky na Saremu muž postavil porodní chýši, kterou žena opouštěla až 3 den po porodu.

Indiánky z kmene Sia měly velmi komfortní podmínky pro porod – seděly na nízkém stole zabalené do deky, mohly si kdykoliv vstát a chodit. Při porodu pak žena klečela v pískovém loži a rukama se držela kolem krku otce dítěte, zatímco porodní bába seděla za ní, podpírala jí páteř a mohla jí tak masírovat břicho.

Na Velikonočních ostrovech se můžeme setkat s porodní bábou, jejíž úlohu někdy vykonával i muž.

Přeneseme-li se dál, přes rozvoj analgezie, která se ženám začala během porodu podávat (a slavná jména jako sir James Young Simpson, F. M. Pages), až do nedaleké minulosti, můžeme si povšimnout, že pojem „otec u porodu“ se do praxe začal zavádět v civilizovaných zemích až v 60. letech 20. století. Tehdy začaly ženy nové generace vyžadovat, aby byl otec dítěte u nich během porodu a podpořil je.

Můžeme se asi jen dohadovat, co k tomu ženy přimělo nejvíce – zda touha dokázat mužům, že porod není stylem „párkrát zatlačím a je to“ nebo skutečně touha po přítomnosti někoho, koho znají a kdo pro ně představuje pevný bod. Jisté však je, že v této době se porody přesunovaly do větších ústředních nemocnic, v nichž rodičky postrádaly intimitu a sociální zázemí. Současně k tomuto se ještě přidal fakt, že se rodina (co do počtu členů) redukovala, někdy dokonce jen na nukleární rodinu.

Ti, kteří tento „převrat“ v porodnictví zažili (1970) pak slýchali, že účast otce posílí vazby mezi partnery, čímž se sníží rozvodovost, rodičce se usnadní porod a přinese se rovněž snížení porodů císařským řezem.

Jak tedy k porodu z hlediska genderu přistupovat? Asi nelze jednoznačně říci, že by muž u porodu ze zásady být měl či neměl. Přihlédneme-li k faktu, že byly u mužů zjištěny psychické komplikace po jejich přítomnosti u porodu (Couvade syndrom, pocity bezmoci, poruchy sex. života, Madonin komplex) musíme k otázce přistupovat logicky a rozumně. Ženy by měly zvážit, zda si partnerovu přítomnost vynutí i za cenu jeho zkolabování či pozdních následků a muži by měli upřímně zhodnotit a rozhodnout se, zda se na to cítí nebo ne. Jako u většiny dalších sporných otázek, je individuální přístup asi tím nejlepším závěrem v otázce genderového přístupu k porodu. 

A pokud už se muži na přítomnost u své rodící ženy necítí, mohli by si alespoň uvědomit, že:

„Stát třikrát v bitvě v první řadě je snazší, než jednou porodit.“ 
John Robinson Jeffers







Zdroje informací:



BIRTH IN PREHISTORY. Emer O´Donnell [online]. [cit. 2014-01-03]. Dostupné z: http://ehlt.flinders.edu.au/projects/counterpoints/PDF/A12.pdf

Česká průmyslová zdravotní pojišťovna – Omezování porodních bolestí [online]. 2009, [cit. 2014-01-03]. Dostupné z: http://www.cpzp.cz/clanek/231-0-Omezovani-porodnich-bolesti.html

M, M. Jak se žilo v Egyptě – zrození [online]. 2010, [cit. 2014-01-03]. Dostupné z: http://www.egypt24.cz/jak-se-zilo-v-egypte-zrozeni

RODIČOVSTVÍ, PSYCHOLOGIE, ZDRAVÍ. Otcové u porodu. [online]. [cit. 2014-01-05]. Dostupné z: http://www.evalabusova.cz/preklady/otcove_u_porodu.php

RUTOVÁ, K. Antropologie porodu [online]. 2005, [cit. 2014-01-05]. Dostupné z: http://karolina.craz.cz/files/antropologie_porodu-karolina_rutova.pdf

Porodnice.cz – Porod – historický vývoj v zahraničí [online]. 2002, [cit. 2014-01-03]. Dostupné z: http://www.porodnice.cz/historicky-vyvoj-zahranici


Obrázky: google.com

2 komentáře:

  1. Moc zajímavý a pěkný článek :)), takovéto témata mě taky občas zajímají :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. díky, jsem ráda, že se ti líbil :-)

      Vymazat

Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)