Marcelo ve skutečném světě - Recenze na knihu

Originální název: Marcelo in the Real World

Autor: Francisco X. Stork

Český překlad: Milan Žáček
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2009, v ČR 2012
Počet stran: 303

Anotace:

Marcelo Sandoval slyší hudbu, kterou nikdo jiný neslyší. Je to jeden z projevů psychické poruchy podobné autismu, kterou trpí. Celý dosavadní život chodil na školu pro žáky se speciálními potřebami, ale toto léto se jeho otec rozhodl, že musí poznat skutečný svět a zaměstná ho ve své právnické firmě.

Marcelo poznává, co je to zrada, zklamání, žárlivost, hněv i touha a láska, a učí se s tím vším vyrovnávat.

Tento jedinečný příběh je příběhem o spravedlnosti i krutosti světa kolem nás a o tom, že každý z nás může někdy zaslechnout hudbu své duše.

Můj názor:

K této knize jsem se dostala díky osobnímu doporučení od Veroniky z blogu Knižní přátelství. Nejprve jsem z toho byla trochu rozpačitá, protože jsem si nebyla jistá, že se mi trefila do vkusu (anotace mi přišla taková ne právě záživná), nicméně po pouhých pár stránkách jsem knize naprosto propadla a jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst (takže díky, Veru, ještě jednou ;-))

Příběh je psán v ich formě z pohledu hlavního hrdiny Marcela, který je… kapku zvláštní. Projevují se u něj totiž některé ze známek Aspergerova syndromu, který je určitým stupněm autismu. Aby se Marcelo orientoval a dokázal žít v okolním světě, potřebuje k tomu jisté pomůcky – jako třeba přesně a pevně zavedený denní režim, spoustu činností, upřímné a jasně vedené rozhovory.

Marcelo je spokojený ve zvláštní škole, na kterou chodí a neskutečně se těší na letní brigádu, kde má pracovat jako stájník u poníků, s nimiž si velmi dobře rozumí. Jeho plány ale naruší otec, který chce, aby poznal „skutečný svět“ a přemlouvá jej, aby přes léto začal pracovat v jeho právnické firmě. Marcelův otec věří, že tím synovi pomůže začlenit se do světa, známky jeho „choroby“ ustoupí a on bude po prázdninách připraven nastoupit na normální střední školu.

Marcelo ze začátku dost protestuje, ovšem nakonec přece jen ustoupí. Vždyť to bude jen na léto, že? A když to nebude fungovat, tak se vrátí zpátky na svou starou školu, k poníkům a ke všemu, co zná a co jej nemůže ničím překvapit. Nebo to bude ještě jinak?

Pokud jste knihu ještě nečetli a váháte, pak neváhejte a rozhodně si ji přečtěte. Tento příběh za to stojí, protože je napsán velmi citlivě, otevřeně a přímočaře, přitom ale nevtíravě, je milý, pohladí vás po duši i po srdci. Kniha vám přinese pohled do mysli čisté, bezelstné osoby – Marcela – který vás jistě nenechá chladnými.

Styl psaná F. X. Storka je velmi čtivý a působí hrozně příjemně. U některých autorů (či překladatelů) narážím na to, že si mnohdy musím nějaké věty číst dokola (a to ne proto, abych si je užila), ale abych je vůbec pochopila, což nebyl případ Marcela ve skutečném světě. Možná právě tím byla geniálně ztvárněna ona přímočarost hlavního hrdiny, anebo tak autor píše vždy. Zatím jsem žádnou jeho další knihu nečetla, takže toto nemohu posoudit...

Kromě stylu psaní musím též vyzdvihnout autorovu spisovatelskou obratnost, s níž se dokázal pomocí jedné postavy (Marcela) dotknout tolika rozdílných témat týkajících se snad všech důležitých věcí v životě, až jsem jen zůstala zírat. Díky této knize jsem si také na pár věcí dokázala udělat jasnější názor, což se ne každému spisovateli / příběhu povede.

A jak už někdo psal ve své recenzi (a já s tím můžu jedině souhlasit) - pokud by na světě bylo více tak „nemocných“ lidí, jako je Marcelo, svět by vypadal docela jinak.

Po dočtení mě také napadlo, že v knize byla vlastně spousta nemocných lidí a pak mi došlo, že ani jedním z těch nemocných nebyl Marcelo. Ach, kde a jak to vlastně žijeme?

Nicméně ať nekončím tak negativisticky, napadla mě i druhá věc, a sice ta (a možná to bude jen můj dojem), mám však za to, že aspoň malou část, jen kousíček Marcela, v sobě máme všichni - což je hrozně dobře. Pak jde vlastně jen o to, abychom ho někdy pustili více ke slovu, abychom se postavili za to, co je správné a udělali i to, do čeho se nám nechce. Abychom přemohli sami sebe, svou lenost a nechuť a přece jen některé věci vytáhli na světlo a nezaložili je na dno krabice. A třeba jednou… budeme, stejně jako Marcelo, také slyšet v hlavě ty krásné tóny, které metaforicky mohou být tím, co dobrého si pod nimi představíme.

Celkové hodnocení:

«««««

Jasný palec nahoru a moje vřelé doporučení pro všechny čtenáře od 12 let. Krásná, procítěna, poučná, otevřená kniha dotýkající se snad všech témat života… Taky jsem si díky ní na pár věcí udělala lepší názor...

A jak už někdo psal ve své recenzi - kdyby bylo více tak „nemocných“ jako Marcelo, a bylo více takových lidí s jeho srdcem a hlavou… svět by vypadal docela jinak. Vím jistě, že se ke knížce v budoucnu ještě vrátím a jsem ráda a vděčná, že ji mám ve své knihovně :-)

Ukázka z knihy:

Po prvním pípnutí vypnu budík. V životě jsem zažil jen pár nocí, které jsem neprospal celé, ale noc, jež právě skončila, byla jednou z nich. Probuzený ležím bez hnutí ve spacáku, poslouchám zvláštní zvuky ve své hlavě. VH byla jiná. Byla přerušovaná, trhaná, s nenadálými přeryvy podobnými bleskům, které osvětlují noc při bouřce. 

Nebyl jsem schopen dopsat celodenní rozvrh aktivit jako obvykle, protože si nejsem jistý, kdy se s Arturem vrátíme z právnické firmy. Dnes večer, až budu znát jízdní řád vlaku, kterým se vrátíme domů, dopíšu zbytek. Bez rozvrhu, který mě provází celým dnem, se cítím dezorientovaný. Tohle je rozvrh na dnešní ráno, který jsem si připravil včera večer:

5:00 PROBUZENÍ

5:05 ROZPOMÍNÁNÍ

5:35 KRMENÍ NAMUA

5:40 ČINKY

6:00 POKRAČOVÁNÍ V ČETBĚ ŽALMŮ
6:30 SNÍDANĚ (INSTANTNÍ OBILNÁ KAŠE S TŘTINOVÝM CUKREM A BANÁNEM, POMERANČOVÝ DŽUS)

6:45 SPRCHA A OBLÉKÁNÍ

7:00 ČEKÁNÍ NA ARTURA, ABYCHOM MOHLI JÍT NA NÁDRAŽÍ

Arturo mi řekl, že stihneme vlak v sedm čtyřicet pět z West Orchardu, který je od nás vzdálený asi dvacet minut jízdy za dodržování předepsané rychlosti. Arturo říká, že to bez problémů zvládne za deset minut.

Podle plánu plním každý bod ze seznamu a v sedm sedím v houpacím křesle v obývacím pokoji, u nohou batoh s věcmi, které si plánuji vzít do práce.

Slyším na schodech Aurořiny kroky.

„Dobré ráno,“ řekne, když mě uvidí. „Dnes vypadáš velice elegantně.“

Aurora to říká každé ráno bez výjimky, i když mám obvykle oblečené totéž: bílou košili (v létě s krátkým rukávem, v zimě s dlouhým), modré bavlněné kalhoty (v létě) nebo modré manšestráky (v zimě), černé ponožky a černé tenisky.

„Aurora vypadá velice elegantně,“ odpovím. Aurora má na sobě bílé nemocniční kalhoty, mátově zelenou blůzku se žlutými smajlíky, bílé podkolenky a bílé boty se silnými bílými gumovými podrážkami.

„Připravila jsem ti oběd.“ Vytáhne z ledničky papírový sáček a přinese mi ho. Otevřu si červený batoh a sáček vložím dovnitř. „Děkuju, mami, za ten oběd,“ řekne, abych nezapomněl.

„Děkuju, mami, za ten oběd,“ zopakuji.

Posadí se na pohovku čelem ke mně. „Jsi nervózní?“

„Ano,“ odpovím bez sebemenšího zaváhání.

„Být nervózní je normální. Nevíš, co máš očekávat. Ale zítra budeš míň nervózní a zanedlouho bude z dojíždění do firmy rutina.“

Rutina. Přemýšlím, jestli jsem nervózní právě z přechodu na takovou rutinu, nebo mě pořád štve, že mě někdo nutí dělat něco, co se mi nelíbí.

„Řekni mi, na co teď myslíš,“ ponoukne mě Aurora. „Můžeš mi říct cokoliv, co teď cítíš.“

Odvrátím hlavu. Uvažuji, že proti mému vnitřnímu klidu se nespikli jen Arturo s Aurorou. Po noci, kterou jsem právě prožil, a zvucích, které mi rachotily hlavou, mi připadá, že na mě má spadeno sám Bůh.

„Ne,“ říkám Auroře. Když mě lidé žádají, abych jim řekl, co si myslím, pravidelně říkám ne.

„Dobře. Teď budu máma a budu ti chvilku říkat věci, co už tak mámy říkávají. Až budeš chodit po městě, musíš si dávat pozor. Ulice přecházej, jenom když svítí zelená, tak jak jsme to cvičili.“

Vytáhne si z kapsy mobil. „Chci, abys ho měl vždycky u sebe. Nastavila jsem předvolby, abys mně, tátovi, rabínce Heschelové a Yolandě mohl rychle zavolat. Čísla předvoleb jsem ti nalepila zezadu. Měj ho neustále zapnutý. Vyzkoušíme, jestli to funguje.“

Zmáčkne číslo a přiloží si mobil k uchu. „Haló. Yoli? To jsem já. Marcelo se chystá jet s tátou do práce. Chceš ho pozdravit?“ Podá mi telefon. „To je Yolanda.“

„Haló!“ zařvu do telefonu.

„Čau, Marsi. Jsi nachystanej do práce?“ slyším Yolandin hlas.

„Ne,“ odpovím.

„Poslouchej, Marsi. Ať si na tebe ti blbečci v práci moc nevyskakujou. Jsi milionkrát chytřejší než oni. Přilož si telefon k uchu, protože nechci, aby nás máma slyšela.“

Pevně si přitisknu mobil k pravému uchu. „Marsi, dobře mě poslouchej. Jednou v létě jsem u táty v kanceláři dělala taky. Není nic divnýho na tom, že máš teď bobky. Je to tam o ničem. Většina právníků jsou debilové. Stejně ses s většinou z nich už setkal na tý grilovačce, kterou u nás táta pořádá každý léto. Vzpomínáš na Stephena Holmese a jeho syna, jak se jmenuje, Wendella? Vzpomínáš, jak jsme s nima jednou hráli tenis? Debilové, jeden jak druhej, otec i syn. Marsi, jsi tam ještě?“

„Jo.“

„Slyší mě i máma?“

„Ne.“

„Dobře. Poslyš, Marsi. Ty to zvládneš. Já to zvládla. Udělej to, co dělají při vstupu do kláštera ti mniši, o kterých tak rád čteš: Vzdej se veškerých nadějí, že se ti tam bude někdy líbit. Je to jenom přes léto. Než se naděješ, bude po všem. Akorát nedopusť, aby ti to ty debilové dávali sežrat. Rozumíš?“

„Jo.“

„Co jsem právě řekla?“

„Nedopusť, aby ti to ty debilové dávali sežrat.“

„Cože? Podej mi to!“ vykřikne Aurora. Sebere mi mobil z ruky. „Co to říkáš svému bratrovi? Ty taky umíš pomoct. Ne, není. Ne, nejsou. Rozhodně ne všichni. Dobře, už to vypínám. Ahoj!“

Aurora se směje a do místnosti mezitím vstoupí Arturo. „Tak pojďme, kámo,“ řekne mi.

Obrázky: pinterest.com