15. kapitola - Zkouška

„Víš něco o Markovi?“ zeptala se mě Evey, když jsme spolu šli na zastávku a pak měli namířeno ke mně domů.

Víkend utekl jako voda, což se stává, když pořád v kuse čučíte jen do učení. Dnešní pondělí taky nabralo rychlý spád a nemohl jsem skoro ani uvěřit, že už jsme s Evey zase spolu.

Ze začátku mě sice ještě čekalo vysvětlování pátečního ‚špehování‘, Evey to však vzala dobře, stejně jako v pátek. Jen nad námi nevěřícně zakroutila hlavou.

„Ne, nevím,“ odvětil jsem. „Dneska se ve škole ani neukázal.“

„Vážně? No… Andy taky ne, ani se mi neozvala,“ dodala Evey zamyšleně.

„Snad budou v pořádku.“

„Taky doufám,“ přikývla Evey.

Došli jsme na místo a zastavili se. Autobus měl jet každou chvíli. Oba jsme se dívali po ulici a já s hlavou plnou tolika pálících otázek, že jsem nevěděl, kterou začít dřív. Nakonec mě napadlo, že začít pozvolna bude nejlepší.

„Evey… proč jsi mi neřekla, že chodíš tančit a zpívat?“

Podívala se na mě a trochu zčervenala ve tváři, potom se usmála: „No, přece by nebylo normální, kdybych ti o sobě řekla všechno, co vím. Navíc to není tak docela pravda. Už dlouho jsem netancovala ani nezpívala.“

Zdvihl jsem nevěřícně obočí.

„Dobře, pokud nepočítám zpěv ve sprše nebo jen tak,“ usmála se Evey.

„To v pátek ale vypadalo na pořádný kus práce. Byli jste skvělí,“ uznal jsem nahlas.

„Díky. No, víš… posledních pár dní jsem s nimi cvičila víc. Asi…“ Evey se najednou zarazila. „Ještě jsem ti vlastně neřekla, co moje máma dělá, že?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Moje máma vystudovala na Institutu pro design a chvíli pracovala pro pár firem, jenže pak se rozhodla dělat něco užitečnějšího. Teď je už skoro pět let ředitelkou dětského domova a ty děti co tam byly, jsou právě z něj. Chystají vánoční besídku a my jsme jim pomáhali s přípravou.“

Evey se najednou usmála. „Ta píseň se ti zřejmě moc nelíbila.“

Zasmál jsem se: „No… můj styl to přesně nebyl.“

„Myslela jsem si to,“ kývla Evey hlavou. „Děti dlouho hledaly nějakou písničku

a nakonec holky objevily cd s písněmi z různých filmů a tahle se jim líbila. Kluci byli napřed dost proti, ale vyřešili jsme to kompromisem. Souhlasili, že na tohle budou tancovat, pokud si s nimi holky zahrají scénku o zbojnících.“

„Dobrý kompromis,“ zasmál jsem se.

„Jo, to je fakt,“ přikývla Evey.

„A tu scénku se zbojníky s nimi taky cvičíš?“

Evey se zasmála: „Ne! To ne. Tu s nimi má na starost Jason.“

Jason. Hm. Taky jedna z mých otázek. Snažil jsem se tvářit co nejvíc klidně a neutrálně, a nohou jsem k sobě začal přihrnovat sníh.

„S... Jasonem se znáte dlouho?“ zeptal jsem se.

„Už zhruba pět let.“

Koutkem oka jsem zpozoroval, že se na mě Evey pozorně dívá.

„A jste…“ začal jsem, Eveyin smích mě však přerušil.

Zvedl jsem k ní hlavu.

„Davide, jsme kamarádi. Navíc, Jason má přítelkyni a jsou spolu moc šťastní. Dokonce to vypadá, že se v létě budou brát,“ dořekla Evey s úsměvem.

„Aha,“ přikývnul jsem.

Doufám, že na mě nebylo vidět, jak se mi ulevilo.

Evey se opět začala smát.

„Jsi neskutečný, víš to?“ řekla.

Takže jsem svou úlevu nezamaskoval příliš dobře. Snad si o mně nebude myslet, že jsem žárlivý maniak.

„No, jo,“ pokrčil jsem rameny a očima mezitím provrtával vytvořenou sněhovou hromádku. „Měl jsem… strach,“ vypadala ze mě pravda.

Evey se svou rukou jemně dotkla mé tváře a zdvihla ji nahoru.

„Zbytečně,“ pronesla potichu a lehce se usmála.

Usmál jsem se také a v duchu nemohl uvěřit, jak mě mohly zasáhnout nějaké pochybnosti. Byla to přece Evey a to znamenalo nezkažený originál každým coulem.   

Vzápětí jsme se otočili, protože za námi zastavil autobus.

Evey nastoupila a já hned za ní. Všude bylo plno lidí a ani jedno sedadlo nebylo volné.

Evey se chytila madla, jenže hned na to se ze sedačky zvedla menší holka.

„Sedněte si,“ promluvila směrem k Evey.

Evey se na ni překvapeně podívala a potom řekla: „To je dobré, jen seď. Ale díky,“ usmála se na ni.

Holka si sedla zpátky a zadívala se z okna.

Jakmile se autobus rozjel, otočila se Evey čelem ke mně.

„To už vypadám vážně tak staře?“ zeptala se a ve tváři měla zaražený výraz.

„No… jednou jsem si tě spletl se svou babičkou,“ snažil jsem se udržet vážnou tvář.

„Tak to ti děkuju,“ odvětila Evey kysele.

Už jsem to nevydržel a rozesmál se.

„Vypadáš báječně,“ podíval jsem se jí hluboko do očí.

Evey si povzdechla a protočila oči.

Jeli jsme docela rychle a to mi přišlo jako skvělá výmluva proto, co mě napadlo udělat. Jedu ruku jsem obtočil Evey kolem pasu a přitáhl si ji víc k sobě.

Tázavě ke mně zdvihla oči.

„Abys nespadla,“ objasnil jsem jí to.

„Aha,“ řekla a potichu se zasmála.

Znovu jsem se usmál. Kolem nás bylo sice plno lidí, ti nám však nevěnovali žádnou pozornost.

Chvíli jsem pozoroval ubíhající cestu, potom mi ale oči sklouzly k Evey. Díky tomu, že byla o něco menší než já, jsem se na ni mohl dívat trochu z výšky. Sledoval jsem, jak jí z čepice vykukuje pramen vlasů a splývá jí podél obličeje, tmavé obočí, stejné barvy kterou měly její vlasy, bylo uvolněné a tvořilo krásný oblouk nad jejíma očima, ty rámovaly černé husté řasy, lehce zvýrazněné líčením.

Její oči bloudily po míhajících se domech a zasněžených stromech - pořád tak nádherně modré jako kousek oblohy a teď, když jsem se díval z blízka, mi připadalo, že kolem zornice jí modrá přechází až do stříbrné.

Nos měla pravidelný, rovný a tváře venkem zbarvené do lehce červené. Plné rty byly rovněž červenější díky zimě.

Zase jsem musel odolávat všem tisícům chutí ji hned políbit. Ale přece jsem se tak dokonale ovládnout nedokázal. Trochu jsem se k ní přiblížil a lehce jí políbil na čelo.

Viděl jsem, že se Evey usmála a na vteřinu ke mně střelila pohledem, pak svou hlavu opřela o moje rameno a zavřela oči. Cítil jsem její ruku, kterou mě objala kolem pasu.

Přímo z ní čišela důvěra a já se málem začal tetelit blahem. Byl to příjemný a taky uklidňující a strašně hezký pocit, mít ji takhle u sebe. Klidně bych takhle jel hodinu. Jenže příliš brzy jsme byli u cíle.

Vystoupili jsme a ruku v ruce šli po zasněženém chodníku.

„Tak tady bydlíme,“ kývnul jsem rukou po chvíli dopředu.

Náš dům nebyl ničím zvláštní. Byl natřený na bílo, takže teď skvěle ladil se sněhem, měl malou předzahrádku s jediným starým stromem a o něco větší zahradu za domem. V oknech byly bílé závěsy a v několika svítily vánoční ozdoby.

„Máte to moc hezké,“ řekla Evey, když se rozhlížela.

„Díky,“ odvětil jsem a vedl ke dveřím.

Máma se asi dívala z okna, protože jinak by to byla mega náhoda, že otevřela sekundu předtím než já.

„Evey! To jsem ráda, že jste přišla!“ uvítala ji nadšeně máma.

Evey se usmála: „Dobrý den.“

„Pojďte dál,“ máma ustoupila ze dveří a nechala nás, ať vejdeme.

„Odložte si tady a pak běžte do obývacího pokoje. Dáte si čaj, kávu, kapucino?“ zeptala se máma a už mířila do kuchyně.

„Ehm… třeba kapucino, děkuji,“ odpověděla Evey a sundávala si kabát.

„A ty, Davide?“

„Martiny s ledem,“ neodolal jsem.

„Přestaň šaškovat,“ napomenula mě máma, ale usmívala se.

Podíval jsem se na Evey a viděl, že se směje.

„Chceš boty?“ zeptal jsem se, jakmile si zula kozačky.

„Ne, díky. Doma chodím většinou taky bez bot.“

„Já vím,“ přikývnul jsem.

„Jak to víš?“ zeptala se Evey zmateně.

„Řekla mi to tvoje máma.“

„Aha,“ přikývla vědoucně hlavou.

Evey se potom rozhlédla po chodbě. Já se zase díval na ni. Oblečená byla v modrých riflích, a když si sundala bílý svetr, měla na sobě bílou halenku s krátkým rukávem, která mi připadala jako volnější minišaty s páskem.

Sotvaže si stáhla čepici, vlasy se jí rozježily všemi směry, takže si je rychle stáhla do gumičky na bok hlavy.

„Děje se něco?“ zeptala se Evey, když si všimla mého pohledu.

„Nic,“ vyhrknul jsem a usmál se. „Moc ti to sluší.“

„Vážně?“ zeptala se, zdvihla obočí a přistoupila ke mně blíž. „Takže ti nepřipadám jako babička?“

„Ta nejhezčí babička,“ ujistil jsem ji a přitáhl blíž k sobě.

Tím jsem si vysloužil to nejlehčí plesknutí po paži, jaké jsem zažil.

„Auu, to byla bolest,“ přehnaně jsem zaúpěl.

„Doufám, že jste ho praštila pořádně, Evey,“ ozvala se za námi máma.

V ruce nesla tác s kapuciny a kafem.

„Tak to ti děkuju, mami,“ zahučel jsem dotčeně.

„Vůbec si ho nevšímejte, Evey, a když si to zaslouží, klidně mu dejte. Chlapa si musíte vychovávat, dokud je mladý,“ mluvila máma dál, zatímco šla do obýváku.

Evey si hlavu opřela o moje rameno a cítil jsem, že se otřásá smíchem.

„Klidně běžte dál, ještě donesu nějaké sušenky,“ řekla máma, když se znovu objevila v chodbě.

„Děkuju,“ promluvila Evey a poté jsme společně vešli do obýváku.

Byl to typicky zařízený pokoj s béžovou sedačkou, křesli, stolkem, květinami, poličkami a skříňkami.

Evey se rozhlédla a pohled jí padl na poličku hned u dveří. S úsměvem k ní přešla. Já poličce nevěnoval pozornost, protože jsem rychle obhlížel stůl a pohovku, jestli tam máma už nemá připravené album nebo něco podobného. Oddechl jsem si, když tam nic takového nebylo.

„To jsi ty?“ zeptala se Evey a ukazovala na poličku.

„Kde?“ zeptal jsem se a šel k ní.

Vždyť na té poličce byly vždycky jen kytky.

Vykoukl jsem Evey za ramenem a vytřeštil oči.

Žádná kytka ale opravdu já. Byla tam moje fotka, jedna z těch, které jsem nechtěl, aby Evey viděla. Mohly mi být možná dva nebo tři roky a s jedním zubem jsem se řehtal na slupku od banánu, kterou jsem držel v zapatlané ruce. Na téhle jsem měla aspoň plínky, oddechl jsem si.

„Jednou mámu zakousnu. To sem dala určitě schválně,“ zaúpěl jsem a zavřel oči.

„Ale prosím tě,“ řekla Evey s úsměvem, „vždyť vypadáš roztomile.“

„To jo teda, úplně k zulíbání,“ protočil jsem oči.

Jen co jsem se na fotku podíval znovu, oči mi zabloudily k další, která byla hned pod ní. Vystřelil jsem rukou dopředu a bleskově ji schoval za zády.

Evey se na mě udiveně podívala.

„Ne, tuhle ne. Vypadám na ní jak Ali Pasa,“ ustupoval jsem dozadu.

Evey vyprskla smíchy.

Kdybych se nebál, že jí tu fotku nakonec budu nucen ukázat, ten pohled bych si opravdu užíval.

Když se Evey smála, jiskřily jí při tom oči, ústa měla zvednutá a kolem koutků se jí objevily roztomilé rýhy, nebo vrásky? Ne, na ty byla moc mladá.

Celá jako by se rozzářila a její smích byl aspoň pro mě nakažlivý. Začal jsem se smát taky.

„Víš co,“ řekla Evey jakmile její smích pominul, „jestli tvoje máma opravdu vytáhne rodinné album, tak ti slibuju, že se můžeš někdy u nás podívat na naše.“

„To beru,“ souhlasil jsem.

„Tak platí,“ kývla Evey, stále s úsměvem, hlavou.

„Tááák, pojďte si sednout.“ Máma vešla do pokoje a v ruce nesla tácek se sušenkami. 

Posadili jsme se každý do jednoho křesla, a jakmile jsem seděl já, schoval jsem fotku za polštář.

Máma se na nás s úsměvem podívala a pak řekla: „Tak povídejte. Jak jste se vlastně seznámili?“

Vytřeštil jsem na ni oči: „Mami, vždyť to přece víš od paní Thomasové, ne?“

Máma mávala rukou: „Ale prosím tě, kdo o tom může vědět víc, než vy dva?“

Potom se otočila přímo k Evey.

Bezva. Teď nebyla jediná možnost, jak couvnout.

Evey se nadechla a začala pomalu vyprávět. Měl jsem z toho docela hrůzu, ovšem zbytečně. Evey byla skutečná mistryně slova a vše řekla tak, aby nezašla do detailu ovšem i tak, aby si máma nemyslela, že něco schválně vynechala. Občas jsem něco doplnil i já a nakonec to celé neznělo vůbec zle.

Máma se potom Evey ptala na školu a to jsem si se zájmem poslechl i já.

Bylo to fajn. Vypadalo to, že si obě rozumějí, což bylo skvělé.

Chvílemi jsme se napili nebo něco snědli, a když zhruba po půl hodině nastala chvíle ticha, toužebně jsem si přál, aby ji máma nevyužila pro něco ‚nevhodného‘… ovšem, jako bych to snad tušil nebo přivolal.

„Hm, Evey! Málem bych zapomněla na to album,“ vyhrkla máma a rychle vstala.

Neslyšně jsem zaúpěl. Podíval jsem se na Evey, která mi věnovala utěšující pohled, čímž mě opravdu uklidnila.

Dopil jsem své kapucino a zhluboka se nadechl.

„Davide, co dělá tvoje máma? Přijde mi hodně chytrá a taky… vtipná,“ řekla s úsměvem.

„Já ti to ani neřekl? Promiň. Jsou s tátou oba dva právníci. Táta je teď už skoro dva týdny v L. A.. Jeho dávný klient se tam přestěhoval a nechtěl nikoho jiného,“ odvětil jsem.

„Páni,“ kývla Evey hlavou. „A tvoji rodiče pracují spolu - u jedné firmy?“

„Ne, každý je u jiné.“

„A co kdyby je náhodou postavili proti sobě?“ zeptala se dál Evey.

Musel jsem se usmát: „To už zažili. Nakonec se nechali přeložit na jiný případ. Nechtějí tahat práci do vztahu a nakonec by to tak dopadlo. Když proti sobě stojí právníci u soudu, jsou z nich vždycky rivalové.“

„To je pravda,“ přikývla Evey a dopila.

Chvíli jsme mlčeli, až jsem začal uvažovat, kde je máma. To mě nakonec přivedlo k tomu, co jsem na dnešek s Evey plánoval.

„Evey, mohla bys mi s něčím pomoct?“ zeptal jsem se.

„Jasně, s čím?“

„To ti řeknu ještě později,“ odpověděl jsem a šibalsky se pousmál.

„Dobře,“ usmála se Evey.

Hned nato vešla do pokoje máma a k mé neskonalé úlevě v ruce nenesla album, ani žádnou stejně pro mě nebezpečnou věc.

„Moc se omlouvám, ale volají mě z Washingtonu. Jde o jeden případ, na kterém dělám, a vypadá to na pořádně dlouhý hovor. Myslím, že i víc jak hodinu,“ omlouvala se máma a bylo vidět, že ji to opravdu mrzí.

To je super! Tedy… ne že bych mámě přál ještě víc práce než má, jenže dneska se mi to vážně hodilo.

„S tím si nedělej hlavu, mami. Ukážu Evey svůj uklizený,“ dal jsem na to slovo zvlášť důraz, „pokoj a ještě s něčím potřebuju pomoct, takže si to klidně vyřiď.“

„Dobře, zlato. Je mi to líto,“ dodala máma směrem k Evey.

„To je v pořádku,“ ujistila mámu.

Máma se na nás ještě naposledy pousmála a poté odešla.

Málem jsem si zavýskl.

„Chudák tvoje máma, má toho asi nad hlavu,“ otočila se ke mně Evey.

Jakmile však uviděla můj nadšený výraz, podezíravě přivřela oči.

„Hele, co máš za lubem?“

„Já?“ vykulil jsem na ni dotčeně oči. „Já nic.“

„Proč ti to jen nevěřím,“ pronesla Evey řečnicky.

Zasmál jsem se a postavil. „Půjdeme nahoru a pomůžeš mi, prosím?“

Evey se na chvíli zamyslela. „Dobře, ale pokud máš v plánu něco nekalého… tak…“

Sklonil jsem se až těsně k její tváři. „Tak, co?“

Evey zamrkala a vydechla, její horký dech mi ovanul tvář, pak řekla: „Tak umím… křičet vážně dobře.“

Zasmál jsem se: „Já a nekalého? Jak tě to mohlo napadnout?“

Evey pokrčila rameny.

Usmál jsem se a krátce ji políbil. Potom jsme se vzali za ruce a vyšli z pokoje. Prošli jsme chodbou, po schodech až k mému pokoji.

„Budeš mi muset poradit nějakou dobrou hlášku, kterou si mám dát na dveře,“ kývnul jsem hlavou k prázdným hnědým dveřím vedoucím do mého pokoje.

„S Markem jsi na žádnou nepřišel?“ zeptala se Evey s podivem.

„No, ty tvoje… by se hodily víc,“ přiznal jsem.

Poté jsem otevřel dveře a nechal Evey, ať jde první.

Můj pokoj nebyl tak vyzdobený jako její. Neměl jsem na to čas a pak taky myslím ani náladu. Potřebné vybavení mi stačilo.

Naproti dveřím u okna jsem měl pracovní stůl s notebookem a dalšími kancelářskými potřebami. Po levé straně stála postel s tmavě modrým povlečením, nad ní menší plakát Linkin Park a vedle toho, o dost větší, plakát kostry s latinskými popisky. Tmavě hnědý koberec ladil se skříní a poličkou stejné barvy. Na poličce stálo dobré stereo, jedna z mála věcí, za něž jsem byl ochotný utratit opravdu hodně, protože na kvalitní poslech jsem si vážně potrpěl. Vedle poličky byly tři plné stojany na cd.

„Máš to tady hezké,“ řekla Evey po chvíli, kdy se rozhlížela.

„No, ne jako u tebe,“ musel jsem uznat.

Evey se ke mně otočila a usmála se: „Mám být přesnější? Tak… na kluka to máš hezké. Bylo by docela divné, kdybys tady měl třeba kytičky, nebo ptáčky a tak.“

Hrůzostrašná představa, otřásl jsem se.

„Asi máš pravdu.“

Evey potom přešla k oknu a podívala se z něj.

„Hm, vidíš odtud až k Aon Center.“

„Jo. Často se tím směrem dívám,“ odvětil jsem a přešel k oknu. „Když někdy zapadá slunce, tak to vypadá hezky.“

„To věřím.“

Evey se ještě chvíli dívala z okna a poté se ke mně s úsměvem otočila.

„Chtěl jsi s něčím pomoct,“ připomněla mi.

„Ehm… jo, to je fakt,“ souhlasil jsem.

Odstoupil jsem od Evey až doprostřed pokoje, rukou jsem si mnul bradu a uvažoval, jak to nejlépe formulovat.

Evey se na mě zvědavě dívala.

„No, vzhledem k tomu,“ začal jsem a neubránil se úsměvu, „že… jsi skvělá tanečnice a máme spolu jít na ples,“ podíval jsem se zase někam do výše jejích kolen, „tak bych tě chtěl poprosit… jestli by sis se mnou zatančila a případně mě něco doučila, abych tam nevypadal jako poleno vedle víly.“

Evey se rozesmála.

Snad jsem na nic nezapomněl. Polichotit a pochválit, ovšem u Evey to bylo konstatování skutečnosti, pokorně a zdvořile poprosit, jinak než zdvořile bych s ní ani mluvit nedokázal a ze sebe udělat neschopného hňupa, abych vzbudil dojem, že potřebuju pomoc, což nebylo nijak těžké vzhledem k tomu, že si jako hňup při tanci budu bez pochyby i počínat.

Už jsem se Evey zase díval do očí a viděl, že se na mě usmívá.

„No, s tou vílou a... polenem,“ Evey se zasmála, „to bych tak nepřeháněla.“

„Co ty víš,“ pokrčil jsem rameny.

„Dobře,“ přikývla Evey. „A máš nějakou hudbu? Na Linkin Park tancovat neumím,“ kývla hlavou směrem k plakátu. „Ale ani tak rozhodně nejsem odbornice na tanec. Nejsem zase tak dobrá,“ dodala ještě rychle.

Vedle mě? Profesionálka.

„Jasně, Ginger,“ mrknul jsem na ni a usmál se.

Evey protočila oči a zasmála se.

Přešel jsem ke stereu a dal do něj jedno cd, které jsem včera vyhrabal kdoví odkud. Zapnul jsem přehrávání a postavil se čelem k Evey, doprostřed pokoje.

Mírně jsem se uklonil.

„Smím prosit?“ zeptal jsem se a natáhnul ruku dopředu.

Evey se usmála. „Ovšem,“ odpověděla a postoupila ke mně.

Poté vklouzla do mé nastavené ruky a přešli jsme k sobě ještě blíž. Lehce jsem jí položil ruku na záda, asi do výše lopatky, a cítil její ruku, kterou mí jemně dala na rameno.

Moje srdce se opět instinktivně rozbušilo, protože jsme u sebe byli tak blízko a navíc v pozici, v jaké jsme ještě nebyli.

Když se ozvaly první tóny skladby, udělali jsme také první krok.

(Norah Jones - Don´t know why)

Vzápětí se na mě Evey překvapeně podívala: „Ty posloucháš Norah Jones?“

„Ty ji znáš?“ podivil jsem se.

„Jasně,“ přikývla Evey.

„No, už jsem ji dlouho neposlouchal,“ odpověděl jsem.

Po pár sekundách mi došlo, že je to vlastně moc hezká píseň.

„Neměl… jsem k tomu moc příležitosti nebo spíš náladu, ale… není to špatné.“

Evey se na mě znovu usmála. Přišlo mi, že se dnes usmívá nejvíc, jak jsem ji kdy viděl. Málem mi připadalo jako troufalost, doufat, že to je díky mě.

Úsměv jsem jí oplatil.

„Takže…“ začal jsem s další otázkou, „chodíš často na plesy? Víš, abych věděl, jak si mám upravit program a abych tě nezapomněl pozvat.“

„Nemusíš si nic upravovat. Nepotřebuju plesy k životu,“ zavrtěla Evey hlavou. „Není to… špatná zábava, ale… že bych je přímo vyhledávala to taky ne. Na většinu jsem stejně chodila jen kvůli tátovi.“

„No, ale kdybys chtěla, stačí říct,“ nabídnul jsem se.

Byl jsem ovšem moc rád, že Evey řekla to, co řekla. Taky jsem nebyl právě ‚plesací‘ typ.

„Pokud tě tedy… naprosto neznemožním na tomhle,“ dodal jsem.

Evey se nadechla, pak pohlédla dolů na zem a zpátky ke mně.

Se zdviženým obočím se usmála a potom řekla: „Můžeš mi říct, co tě mám doučovat?“

Vykulil jsem oči, když mi došlo, že celou tu dobu, co jsme spolu mluvili, jsme zároveň i tančili.

„Páni,“ podivil jsem se nahlas.

Rychle jsem pohledem zkontroloval svoje nohy, abych měl jistotu, že s nimi skutečně pohybuji já. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si toho tolik z tanečních pamatuju.

„Máš na mě dobrý vliv. Já myslel, že tě pošlapu nebo tak,“ usmál jsem se.

Evey zavrtěla hlavou: „Já bych se nedala.“

„Já vím,“ zasmál jsem se.

Potom mě však napadla další otázka, která mě docela hryzala.

„Na ty plesy jsi měla… jako doprovod vždycky nějakého tátova přítele?“

„Ne, většinou se mnou byl vždycky John,“ řekla Evey a zasmála se.

„Protože tady moc není, tak ho skoro nikdo nezná a neví, že je to můj bratr. Holky mě po plese vždycky zasypaly otázkami, kde jsem takového fešáka sbalila.“

„No, tak to ti se mnou nehrozí,“ ubezpečil jsem ji dutým hlasem.

„Myslíš?“ zeptala se Evey lišácky.

Tázavě jsem se na ni podíval.

Znovu se zasmála: „No… pamatuješ, jak jsi na mě tehdy čekal před školou? Když jsme odcházely s holkama a jak tam potom stály?“

„Jo,“ přikývl jsem. Na to se nedalo zapomenout.

„Tak druhý den - to jsi měl vidět tu smršť. Připadalo mi, že jsem u křížového výslechu,“ Evey se zasmála.

Tomu jsem nemohl věřit.

„A to kvůli mně?“ podivil jsem se.

Evey přikývla.

„Tak to nechápu,“ zakroutil jsem hlavou.

„Ber to třeba tak,“ promluvila Evey, „že nejsi žádné poleno,“ protočila při tom slovu oči, „ani nic tomu podobného. Že jsi přesně pravý opak.“

Tak to bylo velmi - opravdu velmi příjemné, slyšet pochvalu na svou osobu, navíc z jejích úst. Jen jsem doufal, že se právě netvářím moc samolibě.

Abych to případně zamaskoval, řekl jsem: „Jo, takže jako pařez?“

Evey se rozesmála a padla mi hlavou na rameno. Cítil jsem, jak se otřásá smíchy a tak jsem se rozesmál taky.

Oba jsme se hodnou chvíli smáli, až to bylo k nevydržení a řekl jsem: „Vidíš? Pořád se směješ, to znamená, že to je pravda.“

Evey zvedla hlavu: „Ne! Směju se… protože si to zkouším představit. Tebe jako… pařez a... zarostlého mechem.“

Opět jsme se rozesmáli. Čela jsme měli u sebe a pořád se otřásali smíchem. Ruce jsme už v tanečním držení neudrželi - Evey je měla položené na mých ramenou a já ji svýma objímal kolem pasu. Přestali jsme tančit a zastavili se.

„Tak to by mě nenapadlo,“ dostal jsem ze sebe mezi utichajícím smíchem, „jak může být ‚pařez‘ zábavné slovo.“

„To je pravda,“ přikývla Evey a zvedla hlavu.

Dívali jsme se jeden druhému do rozesmátého obličeje a náš smích byl už skoro pryč. Skladba skončila a přešla do další, pomalejší. Viděl jsem Eveyinu zářící tvář a její oči, které se také smály a upíraly do mých.

Esthero - Gone (feat. Cee-Lo Green)

Páni, nemohl jsem uvěřit, že tahle nádherná a skvělá dívka je tady a se mnou.

Toužil jsem se dotknout její tváře, a proto jsem pomalu zvedl ruku a lehce ji k jejímu obličeji přiložil. Prsty jsem se něžně dotýkal její čelisti a dál se nořil do jejích očí, modrých jako dva kousky jasné oblohy.

Evey se na mě pousmála a já se k ní začal pomalu sklánět. Cítil jsem její tvář, která se přiblížila k té mé, až se naše ústa setkala.

Bylo to pro mě jako polibek života, jako bych teprve teď dokázal vnímat vše, co mi poskytly moje smysly.

V uších jsem slyšel zběsilý tlukot vlastního srdce. Oči jsem měl sice zavřené ale i tak jsem dál ‚viděl‘ její oči, cítil její rty a její jemnou vůni.

Jednou rukou jsem Evey vjížděl do vlasů a cítil, jak se kolem mých prstů obtáčí, vnímal jsem pohyb její hlavy a její ruky, kterou mě objala kolem krku, prsty mi vjela do vlasů a přitahovala mě tak k sobě blíž. Druhou ruku jsem jí držel na zádech a snažil se být jemný, když jsem ji tiskl víc k sobě. Přes lehkou tenkou látku, z níž měla šaty, jsem cítil každý pohyb jejího těla.

Vůbec mě netížilo, že je doma máma, dobře jsem věděl, že její hovory kvůli práci se vždycky protáhnou.

Neměl jsem nejmenší pojem o čase. Vím jenom, že když jsme se políbili, tak ze začátku to bylo opatrné, ale nyní jsem v tom cítil něco jiného. Naléhavost… vášeň… a teď najednou jsme klesali…

Dopadli jsme na mou postel a ani jeden z nás nedal nijak najevo, že si této změny výšky všiml.

Chvilku jsem ležel na boku, pak jsem se ale trochu posunul nad Evey. Nadzvedával jsem se na jedné ruce, abych na ní nespočíval celou vahou.

Krev se mi divoce hnala celým tělem a moje srdce se pokoušelo prodrat skrz žebra ven. Vnímal jsem, jak jsme se oba lapavě nadechli vzduchu.

Měl jsem pocit, že mám rty v jednom ohni a nejen rty, každý část mého těla, kde se má holá kůže dotýkala Eveyiné mi tak připadala - jako kdyby hořela.

Když jsem ji dál líbal a rukou svíral její tělo pod svým, začínal jsem mít zvláštní pocit… takový jaký jsem ještě nikdy předtím necítil.

A netrvalo mi ani dlouho tenhle nový pocit rozpoznat a pojmenovat. Moje touha po Evey přešla do něčeho jiného a moc dobře jsem věděl do čeho…

Chtěl jsem ji. Chtěl jsem ji právě teď… úplně celou.

Co na tom, že je máma doma? Stejně má práci a ta se vždycky protáhla.

Svým záměrem jsem si byl čím dál jistější, zvlášť když se Eveyiny rty stále silně vpíjely do mých. Svou ruku jsem lehce držel u jejího krku, teď jsem ji spustil k jejím zádům. Připadala mi tak křehká… tak krásná… tolik mě přitahovala… tak moc jsem ji chtěl.

Moje srdce se rozbušilo ještě víc, když jsem pod svými prsty ucítil její jemnou nahou kůži na zádech. Lehce jsem svou rukou přejel z jejích zad k břichu a vnímal pohyb jejích svalů i to, jak se nadechla a vzápětí jako by zachvěla. Pak trochu pohnula hlavou a naše rty se po dlouhé době oddělily.

Slyšel jsem, jak se Evey lapavě nadechla vzduchu. Mě však vzduch bohatě stačil. Stačil mi teď jen jeden krátký nádech, který mi připadal spíš jako vzdech, pak jsem se sklonil k jejímu krku a začal ho líbat. Vnímal jsem její vůni a skoro i její zrychlený tep.

Co nejněžněji jsem svou ruku sunul po jejím břichu výš a stále naléhavěji ji líbal.

„Da…vide,“ zašeptala Evey přerývaně.

Cítil jsem její horký dech u svého ucha.

„Ano?“ vydechl jsem a nepřestával jí líbat. Zamířil jsem jen trochu výš a líbal její čelist.

„Davide… počkej, já… nemůžu,“ řekla pak.

Musel jsem se usmát.

„Nemusíš se bát,“ odvětil jsem a podíval se na ni. „Máma bude telefonovat možná i dvě hodiny.“

Políbil jsem ji na ústa.

„Nejde… nejde o tvou mámu,“ povedlo se Evey po chvilce říct.

Opět jsem se na ni podíval, trochu jsem se nadzvedl a rukou ji lehce odhrnul vlasy z čela.

„Tak, co se děje?“ zeptal jsem se potichu.

Bylo pro mě těžké se na ni jen tak dívat, když jsem toužil zcela po něčem jiném.

Evey chvilku mlčela, zdálo se, že zvažuje slova.

„Já nemůžu…“ odmlčela se a zatahala mě za tričko.

Velmi výmluvné gesto.

„Nemusíš se bát,“ zopakoval jsem znovu a chtěl se k ní znovu sklonit.

Evey kousek uhnula hlavou a zavrtěla jí. Nechápal jsem to.

„Já nemůžu a taky… nechci. Ne teď,“ řekla po další chvíli.

Snažil jsem se to pochopit. Pravdou bylo, že mi teď uvažování šlo poněkud hůř. Měl jsem v hlavě všechno možné.

„Nechceš, protože jsme tady? Nebo… je to moc brzy?“

Znali jsme se přece už měsíc a něco, jestli jí to připadalo brzy…

Díval jsem se na ni a viděl v jejích očích vážnost, možná smutek…

„No… to taky,“ přikývla pomalu. „Ale jde o to, že… v tomhle jsem…,“ sklopila pohled dolů, jako by nedokázala najít ta správná slova, když se dívala na mě.

„No, v tomhle jsem ze… staré školy,“ řekla nakonec a podívala se mi do očí.

Prvních pár sekund jsem absolutně nechápal, co tím myslí.

„Já vím, že tohle je… dost staromódní a pro někoho možná… divný názor. Vím, že se na to většina dívá jinak… jenže já… já se na to dívám takhle.“

Sledoval jsem ji a v jejích očích viděl tu upřímnost. Ovšem… právě jsem nebyl schopen ji ocenit.

„Aha,“ kývl jsem hlavou.

Ještě chvíli jsem se na ni díval a pak mi došlo, v jaké pozici pořád jsme. Zvedl jsem se a sedl si na postel. Evey se vzápětí bleskově posadila a rukou si upravila vlasy za uši.

Nedíval jsem se na ni, protože jsem to nedokázal. Nevím, jak jsem si právě připadal, nebo se cítil. Zklamaně? Naštvaně? Smutně? Poníženě? Jako blbec? Nebo všechny ty pocity dohromady a najednou?

To myslí vážně? Vždyť to je…

„Promiň,“ zašeptala Evey.

Asi jsem slyšel tu bolest a ten upřímný omluvný tón v jejím hlase. Jenže jsem nevěděl, jak na to reagovat nebo… jsem právě ani nechtěl reagovat.

„Omlouvám se. Asi jsem… asi… ti to měla… říct dřív. Já… jen… jen… mě nenapadlo, že… to…,“ odmlčela se.

Koutkem oka jsem viděl, jak zavrtěla hlavou a pak znovu řekla: „Promiň… Asi bude lepší když… když už půjdu… Promiň.“

A než jsem se nadál - byla pryč. Dveře se za ní zavřely neslyšně, jako by byla duch.

Nedostižná - XV. kapitola - Zkouška
Copyright © 2010 Anne Leyyd