Zefill: Pár slov o knize... - Jako zabít ptáčka

Originální název: To Kill A Mockingbird

Autorka: Harper Lee

Český překlad: Igor Hájek, Marcela Mašková

Nakladatelství: Mladá fronta

Rok vydání originálu / ČR: 1960 / 2015

Počet stran: 280

Anotace:

Dnes již klasický román moderní americké literatury, za který autorka v roce 1961 obdržela Pulitzerovu cenu. Příběh justiční vraždy nevinného černocha na americkém jihu v první třetině 20. století, viděný očima dvou malých dětí. Neměnný řád světa je narušen: nevinný černoch je křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud. Obhájcem černocha se stává otec obou dětí, který bere tento případ jako věc své osobní cti. Kniha navazuje na humanistické tradice Marka Twaina.

========== ========== ==========

Úplně první, co se mi vybaví v souvislosti s touto knihou, je můj omyl. Už nevím, jak je to možné, ale když jsem poprvé uviděla název, rozhodla jsem se, že si ji nepřečtu, protože číst něco, co nese název „Jak zabít ptáčka“, mi bylo proti srsti. Dodnes nevím, kam se mi tehdy to „o“ zatoulalo :D Důležité ale je, že jsem ho později našla a po zhlédnutí filmu jsem došla k závěru, že si tuto knihu jednou rozhodně přečtu.

Byly to přesně 4 roky, co jsem si knihu zařadila do složky To Read (a letos se mi navíc i hodila do Čtenářské výzvy na Databázi knih). Musím ale říct, že jsem ráda, že jsem se ke knize nedostala jako mladší - mám za to, že bych ji nedokázala naplno ocenit. A kdo ví? Třeba si jí za pár let budu vážit ještě víc.

Harper Lee příběh napsala v ich formě, přičemž za vypravěčku zvolila devítiletou Jane Luisu, které nikdo (snad kromě učitelky ve škole a tetičky) neřekne jinak než Čipera. Na svůj věk je Čipera neobyčejně bystrá, chytrá a v úvahách (na rozdíl od svých vrstevníků) značně pokročilá. Což je také důvod, proč tato kniha není „dětská“ - jistě, některé části jsou popsány „dětskýma očima“, myslím ale, že právě díky tomu může ještě lépe vyniknout nesmyslnost, hrůza a tragédie určitých situací. Dále také toho, čím si my „dospělí“ ztěžujeme život a přitom by se taková spousta věcí vyjasnila a zjednodušila, kdybychom je zbytečně nekomplikovali složitými úvahami a zbytečnými kličkami či nejrůznějšími podružnostmi, ale podívali se na ně střízlivýma a „prostýma“ dětskýma očima.

Čipeřino vyprávění - přísně vzato - není světoborné. Ani ve stylu ani ve sdělení. Je jednoduše… prosté. A právě tím je dle mého názoru tak silné a má na čtenáře několika generací takový dopad, protože si na nic nehraje. Žádné věty, nad nimiž byste museli hloubat a přemýšlet, „co se nám jimi básník vlastně snaží říci?“ Prostá a obyčejná pravda projevující se v každodennosti. Nic víc a nic míň.

Po několika prvních kapitolách jsem snad ani doopravdy nevěřila, že by mě příběh mohl chytnout, ale stalo se. Kniha si mě s každou uběhlou kapitolou omotávala kolem prstu čím dál víc, a na konci mě skutečně mrzelo, že už jsem dočetla…

V knize sledujeme život Čipery a jejího bratra Jema, které vychovává právník Aticus Finch. Ten se svým dětem snaží předat pevné morální zásady, jimiž se sám řídí a hlavně se jim v nich sám snaží jít příkladem. Důležitými součástmi děje je soudní proces s černochem, který je křivě obviněn ze znásilnění a tajemná postava Arthura Radleyho, která se objevuje průběžně v celé knize. Nikdo ze zmíněných postav nezachrání svět ani se ničím průlomovým nezapíše do historie. Sledujeme jejich obyčejný život, každodenní práci, hry, slavné i neslavnější konce a nové začátky.

Co jsem si z tohoto příběhu odnesla? Že ne všichni jsme tu od toho, abychom změnili životy tisícům lidí, ale třeba jen dvěma nebo deseti. Že není nutné být slavný za každou cenu, ale mít svou cenu v očích blízkých a v neposlední řadě neklesnout v očích vlastních. Že obyčejná slušnost, zásadovost a silná víra v morální hodnoty mají cenu zlata, kterou dříve nebo později pocítí a ocení všichni. Že žádná velká změna ve společnosti lidí se nemůže stát hned a je zapotřebí dělat kompromisy. Že dobrá výchova, při níž si rodiče dají za cíl skutečně BÝT s dětmi, dělit se s nimi o své myšlenky a nápady a naopak i poslouchají jejich, jednají s nimi narovinu a vše jim vysvětlují a o všem s nimi rozmlouvají, má cenu démantů. A v neposlední řadě to, že dítě s takovouto výchovou má více rozumu, soucitu, empatie a moudrosti než vysokoškolský profesor s dvaceti tituly před i za jménem.

Jak říkám - tato kniha vypráví zcela obyčejný příběh.

Vřele ji doporučuji všem, kteří se nebojí trochu vážnějších témat. Znovu ale zdůrazňuji, že se je autorce podařilo zpracovat neskutečně lidským a nanejvýš srozumitelným způsobem. Knihu bych určitě zařadila do povinné četby (pokud tam už není, přiznám se, že netuším :D) Jedna opravdu z mála knih, které si dle mého názoru, skutečně ZASLOUŽÍ všechna ocenění, které získala. Samo za sebe může mluvit i to, že velkou spoustu právníků k právničině přivedl právě Aticus Finch. No řekněte sami - kolika jiným fiktivním postavám se to podařilo? :-)

A samozřejmě mě to navnadilo se opět podívat na FILM, který je bezesporu víc než důstojným zpracováním této obyčejně neobyčejné knihy. Atica Finche si zkrátka NEDOVEDU představit jinak než jako Gregoryho Pecka :-)

Jako zabít ptáčka ode mě získává 6 * a rozhodně postupuje do užšího výběru pro Knihu roku 2018 :-)