Dech - Recenze na knihu

Série: Dech 1 (1 of 2)

Originální název: Breathe
Autorka: Sarah Crossan

Český překlad: Radvan Markus
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2012, v ČR 2013
Počet stran: 263

Anotace:

Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom.

Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně. Dystopický román mladé irsko-americké autorky plný dobrodružství, při němž se doslova tají dech... 

Související recenze:

Dech 2 - Vzdor

Můj názor:

Ke knize jsem se dostala proto, že jsem hledala další příběh s dystopickou tématikou a tento mě přímo praštil do očí. Navíc námět byl více než jen slibný. Už jsme tu měli omezení svobodné vůle, zavržení lásky, diktátorské vůdce a společnosti, avšak společnost, která by byla závislá na tom nejzákladnějším prvku, jaký lidské tělo potřebuje? Ne, to tu ještě nebylo. Takže jsem se na Dech vrhla s chutí a zvědavostí.

Děj nás zavádí hned k první z hlavních postav – Alině, která se spolu s Abelem pokouší ukrást sazenice stromů, které by předali Odboji - skupině lidí bojující proti zbytku společnosti, organizaci s příznačným názvem DECH.

Celé lidské společenství žije v kapsuli, která jediná může zajistit dostatek kyslíku pro přežití. Kolem kapsule panuje drsná pustina, kde procentuální zastoupení kyslíku kleslo na pouhých 6 % a tudíž k přežití nestačí.

Mimo kapsuli se lidé mohou dostat jen s kyslíkovými nádržemi. A aby DECH lidem dokázal, že jinde než u nich přežít nemohou, umožňuje jim chodit na „výlety“ ven z kapsule. A co více člověka odradí od toho, aby chtěl z kapsule odejít nebo se postavit na odpor než to, když vidí, že venku se žít prostě nedá?

Na druhé straně se pak setkáváme s Quinnem, který je z rodiny prémiů a na rozdíl od jiných má kyslíku dostatek a může dělat, cokoliv chce – běhat, sportovat, líbat se, tančit… a to aniž by se strachoval, že jeho rodině přijde vyšší účet za kyslík.

Jeho nejlepší kamarádka Bea naproti tomu pochází z třídy pomocníků a o možnost dýchat musí stejně jako její rodina bojovat a pořádně se otáčet, aby zaplatili účty. Je do Quinna zamilovaná, jenže ten má oči jen pro jiná děvčata a na Beu nikdy nepohlížel jinak, než jako na nejlepší kamarádku.

Pro Alinu a Abela všechno vypadá vcelku dobře - až na drobné zádrhele se jim sazenice podaří ukrást. Klidu a radosti z úspěchu si však dlouho neužijí. Abel je po pár dnech nalezen mrtvý a prohlášený za teroristu, což je pro Alinu strašná rána, neboť do něj byla zamilovaná. Truchlit ale nemá čas - pokud totiž přišli na Abela, může se DECH velice snadno dostat k ní. Proto musí Alina uprchnout, v čemž se jí snaží pomoci její bratranec Silas a jeho rodiče.

Na cestě ven z kapsule do Divočiny Alina narazí na Quinna a Beu, kteří se rozhodli strávit víkend mimo kapsuli - a zde se začíná situace trochu komplikovat. Quinn totiž Alinu už dříve viděl a líbila se mu, takže se jí rozhodne pomoci. To se nelíbí Bee, ale nakonec též přispěje svým dílem. Všichni 3 se tak ocitají mimo kapsuli a nemohou ani tušit, kde se ocitnou na druhý den…

Musím říct, že Dech se řadí jistě mezi „ty lepší“ z dystopií a to především díky velmi zdařilému, reálnému a působivému zpracování.

Kniha je psána z pohledu všech 3 hlavních postav – tedy Aliny, Quinna a Bey. Často se stane, že i když se spisovatel snaží sebevíc, nedovede od sebe řádně odlišit vypravěčský styl jednotlivých postav (pokud se pro něj rozhodne) – nicméně Sarah Crossan se toto nestalo. Vyprávění ze 3 úhlů pohledu se jí zdařilo přímo bravurním způsobem.

Zatímco pasáže, které popisuje Alina jsou velmi věcné, bez náznaku větší váhavosti nebo nerozhodnosti, Bea je naproti tomu spíše uzavřenější, více přemýšlí a dívá se na věci s větší citlivostí. Quinn je zase sebejistý, jeho popisy a myšlenky jsou mnohdy velmi vtipně podané, a celý příběh je protknutý jeho postupnou proměnou z (dalo by se říct) rozmazleného prémie do někoho, kdo vidí dál než po hranici kapsule.

Všichni 3 hlavní hrdinové byli velmi sympatičtí a po tolika jasných a předvídatelných dystopických hrdinech byli pro mě tito osvěžující změnou.

V celém příběhu se vyskytuje spousta dalších postav, přičemž každá z nich je velmi originální a nedá se zaměnit za jinou – autorka se zde přímo MAZLILA s rozličnými charaktery postav a lidí.

Styl psaní Sarah Crossan je poutavý. Nezabíhá do zbytečných detailů, postupuje soustavě kupředu, nikde se příliš nezdržuje, takže pokud se do knihy začtete, nudit se rozhodně nebudete. Nějaká hluchá místa, která by mi bila do očí, jsem opravdu nenašla (ne že bych je nějak extra hledala).

Několik zvratů v knize mě upřímně velice překvapilo, a byla jsem za to ráda, protože na rozdíl od nečekaných překvapení v životě (nepříjemných), mám ty v knihách či filmech velmi ráda.

Co mě trochu mrzelo, tak byl konec. Ten mi přišel kapku uspěchaný, hlavně 2 poslední kapitoly. Uvítala bych trochu více rozpracovanosti a aspoň o 3 stránky navíc, ale… co se dá dělat? Koneckonců to je detail.

Příběh skočil uzavřeně – tedy ne právě v tom nejlepším či nejvíce nervy drásajícím, ovšem i přesto se MOC těším na pokračování.

Celkové hodnocení:

«««««

Velmi zdařilá dystopie s příjemným vypravěčským stylem autorky, sympatickými a originální postavami a působivou zápletkou. Pokud máte rádi tento žánr, pak vám Dech můžu rozhodně doporučit.

Ukázka z knihy:

„To si děláš legraci!“ vykřiknu, čímž přivolám pozornost nejbližších stevardů. „Nemysli si, že se pro něj budeme vracet. To tedy v žádném případě!“

Už se nesnažím vystupovat nenápadně. Nevím přesně, jak jinak to zahrát, a tak napodobuju, jak by se v takové situaci zachoval Ferris.

Přiblíží se jeden stevard a s rukou na obušku se postaví přímo před nás. „Máte nějaký problém?“ chce vědět.

„To si piště, že máme. Moje přihlouplá přítelkyně si doma zapomněla pad!“ Vrhnu pohled na Alinu, abych se ujistil, že chápe, o co se pokouším. Utře si oči hřbetem dlaně a popotáhne.

„To je taková práce udržet jednu myšlenku v hlavě? Jen se podívejte, kolik mám věcí já a kolik ona. Beru s sebou úplně všechno a po ní jsem chtěl jen, aby si vzala hloupý pad. Jak typické.“ Rozpřáhnu ruce v gestu marnosti a stevard se zazubí. V tu chvíli si všimnu, že má na ruce snubní prsten.

„Chystali jsme se tam zasnoubit. Všechno jsme naplánovali. A teď… můžeme dát všemu tak akorát sbohem.“ Stevard se přestane usmívat a vezme mě za loket.

„To nebude třeba, pane,“ utěšuje mě.

„Vůbec ne,“ zamumlá paní za námi.

„Takže nás pustíte ven?“

„Je mi líto, ale jestli vaše přítelkyně zapomněla svůj pad, musí vystoupit z řady. Bez řádné identifikace nesmí opustit kapsuli.“

„Víte, kdo je můj otec?“ obořím se na něj. Už jsem slyšel, jak tu větu používají jiní, ale když vyjde z mé vlastní pusy, zní mi poněkud neskutečně. „Pokud do pěti minut nebudu za těmito vraty, volám tátu a pak ministra kapsule. Můžete mu vysvětlit sám, proč jste nás zastavili.“

„Ministra kapsule?“ Stevard v údivu ustoupí o krok dozadu.

„Přesně tak! Nechám vás mluvit s Cainem Knaverym a vysvětlit mu, proč jste jeho chráněnce jen tak zbůhdarma nepustil přes hranici!“

Křičím tak nahlas, že nás záhy obklopí šest nebo sedm dalších stevardů. Jeden z nich vytáhne obušek a zahrozí naším směrem. Alina na mě vrhne pohled značící doufám, že víš, co děláš.

Pochopitelně že nevím.

Obrázky: google.com