Jsem zlomená - Recenze na knihu

Série: Roztříštěná 2 (2 of 3)

Originální název: Unravel Me
Autorka: Tahereh Mafi

Český překlad: Pavla Kubešová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2013, v ČR 2013
Počet stran: 386

Anotace:

Tik
tak
tik
tak
tik tak tik tak…
Už je skoro čas
na válku!

Juliette uprchla ze spárů Warnera do Bodu Omega, což je místo ideální pro lidi, jako je ona. Pro lidi s darem. A také je to hlavní ústředí hnutí odporu proti stávajícímu režimu. Konečně je volná a nikdo ji nechce použít jako zbraň. Konečně může svobodně milovat Adama. Ale nikdy se nezbaví svého vražedného dotyku.

A ani Warnera, který po ní touží víc, než by bylo zdánlivě možné.

V druhém díle této dystopické trilogie musí Juliette učinit několik životně důležitých rozhodnutí. Musí zjistit, co vlastně chce a o čem si myslí, že je to správné. A možná bude muset volit mezi srdcem a Adamovým životem.

Související recenze:

Roztříštěná 1 - Jsem roztříštěná

Roztříštěná 3 - Jsem rozohněná

Můj názor:

Na pokračování série Roztříštěná jsem se opravdu velmi těšila a nemohla se dočkat, až se na něj vrhnu a děsila se toho, že to zase rychle přečtu ani si to neužiju. Podstatně větší počet stránek jsem uvítala s nadšením a doufala, že se dostaneme v ději mnohem dál, než při díle 1.

A kde jsme se vlastně s hlavními hrdiny rozloučili? Juliette se na konci Roztříštěné dostala do Bodu Omega, který se stal útočištěm pro všechny lidi s nějakým darem; zvláštní schopností, která daného člověka odlišuje od těch obyčejných, a která by mohla být zbraní stejně dobře jako pomocnou silou.

Juliette byla nadšená a doufala, že konečně našla místo, kam by mohla zapadnout. To však netrvalo dlouho a brzy se dostavil její starý známý strach, že by lidem kolem sebe mohla ublížit a zničit tak důvěru, kterou jí poskytli, když se s ní spřátelili. Proto se uzavřela do sebe, s nikým se nebaví a druhým se snaží maximálně vyhýbat. Všem, kromě Adama. Ten pro ni představuje záchranné lano, jediný světlý bod v temnotě.

„Slečno Ferrarsová, jste tady už 2 týdny a stěží jste promluvila pár slov se svými spolubydlícími.“

„Ale to není - já myslím, že jsou úžasné - “

„A přesto je ignorujete? Netrávíte s nimi ani chvíli času? Proč?“

Protože jsem nikdy předtím žádné kamarádky neměla. Protože mám strach, že když něco zkazím nebo řeknu nějakou hloupost, začnou mě nenávidět jako všechna ostatní děvčata, která jsem znala. A protože je mám ráda, bylo by jejich nevyhnutelné odmítnutí o to těžší.

Mlčím.

Castle se snaží Juliette pomoct a naučit ji, jak svůj dar prokletí používat, aby ho mohli využít při válce, která je opravdu na spadnutí. Juliette se to ale nedaří. Jedním z důvodů je i ten, že svůj dar nebere jako dar. Navíc se zdá, že Adamova imunita vůči jejímu doteku nebyla šťastná náhoda, nýbrž něco víc… Juliette s Adamem proto stojí před nelehkým rozhodováním a nejasnou budoucností svého vztahu…

Tuhle teorii vyznává Castle po celou dobu - tvrdí, že se mě Adam může dotýkat, protože sám oplývá nějakou formou Energie, která mu to umožňuje. Castle si nikdy nemyslel, že by Adamova imunita mohla být dílem náhody. Od začátku se domnívá, že je v tom něco víc, něco mnohem vědečtějšího, mnohem specifičtějšího. Já jsem vždycky chtěla věřit, že mám prostě štěstí.

Adam se chtěl dozvědět pravdu. Byl tou myšlenkou zcela posedlý.

A aby těch starostí neměli v Bodu Omega málo, vypadá to, že Warner, který po Juliette stále pátrá, se dostal nebezpečně blízko jejich základny, ačkoliv nikdo netuší, jak je možné, že je dokázal tak přesně najít.

„Chováš se, jako by celá tahle věc - a všechno, co děláme - byla nějaká legrace. Nic z toho nebereš vážně- “

„Cože?“ přeruším ho. „To není pravda - beru to vážně - “

„Kecy.“ Kenji se pohrdavě zašklebí. „Pořád jenom sedíš a přemýšlíš o svých pocitech. Pořád řešíš jen svoje vlastní problémy. Ó, chudáček Juliette,“ vzteká se. „Rodiče tě nenáviděli, mělas těžké dětství a po celý zbytek života musíš nosit rukavice, protože svým dotekem zabíjíš. To by naštvalo každého.“ Hlasitě oddechuje. „Ale pokud vím, máš dostatek jídla, máš si co obléct a můžeš si kdykoliv zajít v klidu na záchod. To přece nejsou žádné problémy. Tomu se říká ‚žít si jako král‘. Do prdele, opravdu bych ocenil, kdybys konečně dospěla a přestala se tu ploužit, jako by ti svět sebral tvou poslední roli toaletního papíru. Protože je to hloupé,“ stěží se ovládá. „Je to hloupé a je to nevděčné. Nemáš ponětí, čím si ostatní lidé na světě procházejí. Nemáš ponětí, Juliette. A zdá se, že tě to nezajímá.“

Namáhavě polknu.

Juliette nakonec z utápění se v zoufalství a sebelítosti dostane Kenji, s nímž začne cvičit používání svého daru - své vražedné Energie. Zanedlouho je Castle vyšle ven pro zásoby. Na první pohled obyčejná mise má však nečekané důsledky - Juliette náhodou narazí na Warnera a to, co vidí, ji přiměje pomalu měnit svůj pohled na něj…

Proto si nepřestávám připomínat, že Warner a já jsme 2 různá slova.

Jsme synonyma, ale nejsme stejní.

Synonyma jsou jako staří kolegové, jako přátelé, kteří někdy vnímali svět společně. Znají stejné příběhy, spojují je stejné vzpomínky a zapomínají, že i když jsou si podobní, jsou naprosto odlišní. Přestože mají pár stejných vlastností, nikdy nemohou být jako ten druhý. Protože klidná noc není totéž jako tichá noc, spolehlivý muž není totéž co stálý muž, jasné světlo není totéž co zářivé světlo, a protože způsob, jakým se zapojují do věty, všechno mění.

Nejsou stejná.

Já jsem se celý život snažila být lepší. Chtěla jsem být silnější. Na rozdíl od Warnera nechci na světě rozsévat hrůzu. Nechci ubližovat lidem.

Za krátko jsou dva muži z Bodu Omega uneseni Warnerovým otcem - vrchním velitelem Andersonem. Ten jim slíbí výměnu pod podmínkou, že si s ním Juliette přijde promluvit.

Nikdo z Castelových lidí nevěří, že si ji vybral náhodou a o klidné výměně si také nedělají iluze.

Nechtějí ale nechat členy Bodu Omega na pospas Andersonovi a tak Juliette přistoupí na podmínky jeho návrhu a jde na místo určení.

To, co koho tam uvidí a co se stane následně, ale otočí všechno o 360° a Juliette má před sebou ještě více děsivých překvapivých informací a změn, s nimiž se bude muset nějak vypořádat. Změn, které změní ji samotnou a vrhnou na všechno více světla tmy...

Moje plíce lžou, protože předstírají, že se nemohou rozpínat, a smějí se na můj účet. Moje prsty sebou neklidně cukají a snaží se utéct z vězení, které pro ně představují moje kosti. Jako by 17 let čekaly, aby mohly odletět.

Uteč, vyzývají mě moje prsty.

Dýchej, poručím si.

Warner je dítě. Warner je syn. Warner je chlapec, kterému dosud bránili žít vlastním životem. Warner má otce, který ho chce přimět k poslušnosti tím, že zabije jedinou věc, o kterou se kdy odvážil požádat.

Warner je lidská bytost a to mě děsí víc než cokoliv jiného.

Začátek knihy se mi zdál trochu zmatený. Nechápala jsem, proč autorka popisuje věci tak, jak je popisuje - kam tím míří, jaký mají smysl v celkovém dění. Chvíli jsem dokonce váhala, zda má cenu si 2. díl kupovat. Ovšem jak jsem četla dál, všechno se projasnilo a já se začala orientovat a čtení si opět naplno užívala. A nejistotu, zda si Zlomenou koupit, jsem zavrhla docela rychle.

Styl psaní Tahereh Mafi mě opět strhnul. Trochu jinak, než u předchozí knihy - asi proto, že už jsem tak trochu tušila, co mě čeká. Avšak to mi nezabránilo, abych se do četby ponořila a užívala si citlivé, nečekané, originální a velmi niterné popisy, u nichž jsem se někdy musela nadechnout, abych je vstřebala a pak se mi na tváři rozlil takový… přiblblý překvapený úsměv, který se u mě objevil pokaždé, když se ve mně něco díky slovům autorky sotva znatelně (ale přece) pohnulo.

Na jednu stranu je mi opravdu líto, že takto silně nedokáže psát tolik autorů - co se týče stylu podobnému Tahereh Mafi, tak asi nikdo. Ovšem na stranu druhou je to asi dobře. Nehrozí, že bych si ji spletla s nějakým jiným spisovatelem. A na otázku, kdo je podle mě jedním z nejoriginálnějších autorů, vůbec nemusím dumat nad odpovědí.

Jak už jsem psala v recenzi k Roztříštěné, tak přeškrtané věty, které autorka v příběhu používá, jsou opravdu geniální nápad. Bylo mi líto každé strany, na které nebyly, ačkoliv je jasné, že nacpat je VŠUDE by asi nefungovalo a kýžený efekt nevyvolalo.

Byla jsem ráda, že jsme se v ději posunuli mnohem dál než v 1. díle. Dozvěděli jsme se mnoho nových a vskutku převratných informací. Nové nejasnosti a tajemství zase naopak vyvstaly - Tahereh Mafi vše dávkuje tak akorát, aby se udrželo napětí a nejistota. Což je skvělé, pokud to z díla takto pěkně vyplývá - máte pak jistotu, že autor má příběh opravdu promyšlený, rozvrhnutý a nic v něm není jen tak „na efekt“ nebo jako vata. Takže kniha měla vše, co by mít měla - napětí, akci, romantiku, zvratové situace, vtipná místa s dobrými hláškami, o které se postaral především Kenji, náměty k zamyšlení a postavy, které vám přirostou k srdci, a opravdu s nimi soucítíte.

Co však v žádném případě nesmím opomenout zmínit a co mě v této knize nejvíce dostalo (a že tam bylo věcí, které mě mohly dostat), tak byl nečekaně Warner. Opravdu smekám před Tahereh Mafi, která jeho charakter stvořila, protože je vážně naprosto NESKUTEČNÝ. V recenzi k 1. dílu jsem psala (a nebudu to mazat), že ho nemám ráda, že je to hrozný psychopat a že nechápu, jak někdo může být team Warner. No, ovšem nyní - po dočtení Zlomené - musím říct, že echm, tak nějak už chápu…

Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že budu držet pěsti taky psychotickému zmetkovi Warnerovi, asi bych mu pověděla, že se musel zbláznit. Byla by to pro mě podobná představa, jako kdyby mi navrhl, abych držela pěsti Luciusi Malfoyovi. Jenže nyní (promiň, Adame) jsem skutečně začala fandit TAKÉ Warnerovi.

Jeho postava je jedna z těch, které mě za celý můj čtenářský život šokovaly nejvíc. Warner je charakter, který je zkrátka NEMOŽNÉ zařadit jen do JEDNÉ JEDINÉ škatulky. Je originální, svůj, zahalený stále spoustou tajemství a záhad. Na jedné straně byste ho nejraději kopli, avšak vzápětí o pár listů dál už byste ho objali. Je to postava, o které chcete vědět víc a to, co se nakonec dozvíte, vám ani v nejmenším nestačí.

V Roztříštěné jsem vyhlížela a úpěnlivě čekala na Adama a každou zmínku či scénu s ním. Ve Zlomené jsem takto (a mnohem více) očekávala každý řádek či slovo, kde se objeví Warner.

Jeho postava mě kromě toho přiměla si ZASE uvědomit (a je potřeba si to uvědomovat stále dokola), jak moc se můžeme zmýlit, pokud druhé soudíme, aniž bychom je řádně poznali. Můžeme se totiž strašně seknout, pokud někoho odsoudíme s tím, že to je „přece jasné, ten je takový a takový“ nebo že to, jaký někdo je, bereme jako samozřejmost, jako by byl VŽDY takový a nikdy jiný, jako by neměl pro svoje chování důvod. Čímž ovšem nechci říct, že pokud k něčemu máme důvod, máme právo chovat se tak a tak. Ne. Chci jen podotknout, že soudit někoho pouze na základě toho, co vidíme a ničeho víc, není určitě správné.

Vezměte si třeba právě Warnera a můj názor na něj - po 1. díle: je to hnusný bastard a nic víc (i když je na něm něco svým způsobem přitažlivého). Po 2. díle: udělal spoustu špatných věcí a rozhodnutí a byl vážně zlý, jenže k tomu měl ve svém životě důvod. Z jeho pohledu bylo jeho jednání smysluplné, odůvodněné.

Nebylo to pomatení mysli nebo nepříčetnost. To, co dělal, mělo v jeho očích smysl, chtěl tím něco někoho získat… Což ho neomlouvá a nedělá z něj neviňátko, ale stačí mi to proto, abych se na něj dívala jinak, z více úhlů.

Ještě ke slovu „roztříštěný, -á, -é“, které mám hrozně ráda. Mimo jiné proto, že dokonale vystihuje lidskou podstatu - my totiž jsme roztříštění. Každý z nás se skládá z milionu milionů střípků, které utvářejí celou naši bytost, to, jací jsme. Ty střípky jsou všechno v životě, co máme, co jsme prožili, viděli, co jsme dostali do vínku v genofondu od našich rodičů, to, jak nás vychovávali, k čemu sami směřujeme, co si vybíráme, nás utváří - každý jeden střípek naší bytosti.

A pokud na druhém nevidíme aspoň tisíc takových střípků a jak k nim přišel, měli bychom si dávat velký pozor na to, jak na něj pohlížíme, jak ho „škatulkujeme“, jak ho soudíme…

(Jen trochu z úvah, ke kterým jsem také díky Tahereh Mafi a jejímu Warnerovi došla a jsem za to ráda.)

Musím přiznat, že obzvláště jedna scéna s ním mě doslova rozsekala na kusy a jinde zase ta scéna s ním a tím psem… ach, ano. To byl moment, kdy jsem mu propadla.

Zkrátka v souvislosti s Warnerem zažívám hotovou smršť pocitů, pochybností. Nutí mě uvažovat a přemýšlet, zvažovat vlastní chování (pokud bych se ocitla na jeho místě)… Prostě se mi zadřel pod kůži a já jsem si JISTÁ, že se o něm ještě HODNĚ nauvažuju.

Nemůžu se dočkat 3. dílu, abych se o něm zase něco dozvěděla a už konečně! věděla, jak tato úžasná série dopadne. Pevně také doufám, že CooBoo vydá i novelu Destroy Me, která je psaná právě z pohledu Warnera.

Věřte, že pokud se vám líbila Roztříštěná, tak ze Zlomené budete sedět na zlomené větvi a jen čekat, až spadnete na další díl s působivým názvem a ještě působivější obálkou - Ignite Me. Ta obálka je OPRAVDU úchvatná, jedna z těch nejkrásnějších a nejoriginálnějších, jaké jsem viděla. KRÁSA.

A pokud jste (jako já) nesnášeli Warnera, uvidíte - možná si ho nakonec zamilujete oblíbíte… a budete mu držet pěsti ;-)

Celkové hodnocení:

««««« + «««

Ukázka z knihy:

Warner si zdravou rukou přejede po obličeji, na okamžik si zakryje oči a pak si je přitiskne ke rtům, jako by věděl něco, co nedokáže vyslovit.

V očích má něco… téměř jako obavy. Ale nejspíš v něm jenom špatně čtu.

Sleduju, jak pozoruje lidi kolem sebe. Bedlivě ho sleduju a všimnu si, že pohledem prodlévá zejména na malých dětech, které se bezstarostně honí a dávají tak najevo, že neví, o jaký svět přišly. Toto ponuré, temné místo je jediný svět, který znají.

Studuje je a já se v něm snažím číst, ale dává si pozor, a jeho výraz zůstává naprosto neutrální. Ani náznakem neprozradí své city. Stojí bez hnutí jako socha.

Najednou se k němu přiřítí toulavý pes.

Zůstanu jako opařená. Začnu se o to ubohé, slabé stvoření bát. Tohle malé zmrzlé zvíře asi hledá potravu, aspoň kousek žrádla, které by ho na několik příštích hodin uchránilo před hladověním. Srdce mi začne bušit jako o závod, krev mi klokotá v žilách a …

Nevím proč, ale mám pocit, že se stane něco strašného.

Pes zezadu vrazí do Warnera, jako by byl napůl slepý a neviděl, kam míří. Hlasitě funí. Jazyk má vystrčený z tlamy, jako by ho neuměl dát zpátky. Kňučí a naříká a sliny mu kapou na Warnerovy luxusní kalhoty. Když se zlatý hoch otočí, zadržím dech. Napůl očekávám, že vytáhne pistoli a střelí psa do hlavy.

Už jsem viděla, jak to udělal lidské bytosti.

Ale Warnerův obličej při pohledu na malého pejska roztaje. Jako by dokonale nehybná maska na jeho tváři popraskala a na okamžik odhalila, co se skrývá pod ní. Na dost dlouhý okamžik, abych si stačila všimnout překvapením zvednutého obočí a doširoka otevřených očí.

Nenápadně se rozhlédne, bystrýma očima prozkoumá okolí, popadne pejska do náruče a zmizí za nízkým plotem - za jedním z těch, které oddělují pozemky pro jednotlivé ubikace. Najednou zoufale toužím zjistit, co se chystá udělat, a dychtivostí ztrácím dech.

Vím, co Warner dokáže provést člověku. Znám jeho bezcitné srdce a tvrdé oči, jeho naprostou netečnost a jeho chladné, bezohledné chování. Zažila jsem, jak bez zachvění zabil člověka. Nedokážu si ani představit, co chystá pro toho nevinného psa.

Musím to vidět.

Musím si jeho tvář vymazat z hlavy a toto se k tomu perfektně hodí. Je to důkaz, že je nemocný, zvrácený, že se mýlí a vždycky se bude mýlit.

Kdybych se napřímila, určitě bych ho zahlédla. Uviděla bych, co s tím ubohým zvířetem dělá, a možná bych i našla způsob, jak ho zastavit dřív, než bude pozdě. Zničehonic ale zaslechnu, jak nás Castle hlasitým šepotem svolává a říká nám, že vzduch je čistý a můžeme pokračovat vpřed.

„Pojďte všichni, ale jděte po jednom,“ nařizuje. „Držte se plánu! Každý běžte jinudy. Setkáme se na místě určení. Kdo to nestihne, zůstane tady. Na nikoho se nečeká. Máte třicet minut.“

Kenji mě zatáhá za rukáv a připomene mi, abych se soustředila a dávala pozor. Zvednu hlavu a zjistím, že ostatní už se rozprchli; Kenji však zůstává se mnou. Zakleje a já se konečně postavím. Naznačím mu, že chápu jeho plán, a mávnu na něj, aby vyrazil beze mě, protože nesmíme jít spolu. Protože nesmíme jít ve skupině ani ve dvojici. Nesmíme být nápadní.

Nakonec, nakonec se přece jen otočí k odchodu.

Sleduju, jak odchází. Udělám pár kroků dopředu, ale pak se otočím a opatrně přeběhnu do rohu ohrazeného pozemku. Přitisknu se zády ke zdi a snažím se být neviditelná.

Pozorně se rozhlédnu, očima prozkoumám celý pozemek a pak se proplížím k plotu, za kterým jsem naposledy viděla Warnera; postavím se na špičky a nakouknu přes něj.

To, co vidím, mě přinutí zacpat si pusu dlaní.

Warner sedí na bobku a zdravou rukou psa krmí. Zvíře, které tak dlouho mrzlo, se třese zimou jako osika a hledá pro své kostnaté tělo aspoň kousíček tepla uvnitř otevřeného Warnerova pláště. Pes radostně vrtí ocasem, hledí Warnerovi do očí a zase se zavrtá do tepla jeho kabátu. Slyším Warnerův smích.

Vidím jeho úsměv.

Obrázky: google.com