Oáza v poušti - Zamyšlení na týden...

Na poušti zabloudil cizinec z daleké země. Celé dny a noci se beznadějně toulal po písčitých dunách, které byly jedna jako druhá. Ve dne mu rozžhavené slunce nelítostně vysušovalo celé tělo a v noci ho zase trápila zima. Celý vyčerpaný na chvíli usnul, zdálo se mu o vodě, pomerančích a datlích...

Když se probudil, uvědomil si skutečnou situaci a jeho utrpení bylo ještě horší. Hladový a žíznivý se potácel dál. Čím dál víc musel myslet na to, jak dlouho může bez jídla a pití vydržet. Náhle uviděl v dálce oázu.

„Fata morgana,“ pomyslel si. „Vzdušné zrcadlení. To se mi jen zdá, vím to zcela jistě.“

Přesto šel dál tím směrem. Oáza nemizela, ale stávala se zřetelnější. Už rozeznával i datlové palmy.

„To je fantazie člověka, který umírá hlady,“  uvažoval. „Můj třeštící mozek mi to jen předstírá. Teď dokonce slyším bublání vody. Sluchová halucinace. Jak je ta příroda krutá!“

S touto myšlenkou na nemilosrdný úděl života zemřel.

O hodinu později jej našli dva pocestní.

„Dovedeš něco takového pochopit?“ ptal se jeden druhého. „Datle mu rostou nad hlavou, stačilo jen natáhnout ruku. Leží uprostřed nádherné oázy, vedle pramene, a on zemře hlady a žízní. Jak je to možné?“

„Byl to moderní člověk, nevěřil tomu!“ poznamenal ten druhý.

Tento příběh je o víře, o pochybnostech a odmítání. Spousta lidí by asi nejspíš dopadla stejně. Špatné zkušenosti zaslepily naše oči a ucpaly naše uši. O všem pochybujeme a ke všemu zaujímáme postoj nedůvěry. Jsme opatrní, unavení, zmatení. Bojíme se zklamání a spoléháme už jen sami na sebe. Smutný vývoj lidstva…

Ale MY jsme pořád tady. Stále máme možnost se po oáze podívat a třeba - když se podíváme pořádně, přijdeme na to, že vlastně není tak daleko, a že ty datle nejsou tak vysoko...

Zdroj: http://nubara.blog.cz/0802/oaza-v-pousti

Obrázky: google.com