Ztracená manželka - Recenze na knihu

Originální název: The Lost Wife
Autorka: Alyson Richman

Český překlad: Leona Macháčková
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2011, v ČR 2013
Počet stran: 290

Anotace:

Z předválečné Prahy až do New Yorku zavádí čtenáře mimořádně silný příběh velké lásky Lenky a Josefa, jejichž vztah měl nečekané rozuzlení. Úspěšný newyorský porodník stále sní o své první ženě Lence, která zůstala v nacisty okupovaném Československu. Lenka Maizelová žila v milující, dobře situované pražské rodině, a když se dostala na Akademii výtvarných umění, splnil se jí životní sen. Zvláště od chvíle, kdy se zamilovala do nadějného studenta medicíny Josefa, s důvěrou hleděla do budoucnosti. Jenže napětí v Československu narůstalo a báječný život v předválečné Praze se změnil v noční můru ghett a koncentráků.

Jaký byl osud malířky Lenky? Svede osud dávnou dvojici opět dohromady?

Můj názor:

K této knize jsem se dostala naprostou náhodou, když jsem projížděla Goodreads a jsem moc ráda, že mi ji „náhoda“ přihrála do cesty :-)

Co je potřeba říct hned na začátku (a co mi na příběhu přijde tak úchvatné) tak to, že je založen na skutečných událostech. Vypráví příběh velmi nadané studentky (malířky) Lenky a nadějného budoucího lékaře Josefa. Oba pochází z židovských rodin a oba se do sebe zamilují. Místa pro radost a štěstí ale není mnoho, protože žijí v jednom z nejtěžších období historie - na počátku 2. světové války.

Josefova rodina je poměrně dobře zajištěná, a jelikož vidí, že se situace s Židy začíná každým dnem čím dál víc přiostřovat, snaží se zajistit víza, která by jim umožnila odcestovat do Ameriky a skutečně se jim to podaří. Josef v Čechách Lenku nechce ani omylem nechat, a proto na ni naléhá, aby si ho vzala a mohli tak mít snadnější cestu ze země. Lenka odmítá, protože nechce opustit rodinu a na veškeré Josefovo přemlouvání odpovídá, že si jej vezme jedině v případě, že zajistí víza pro celou její rodinu, ne jen pro ni. Josef je zoufalý, ale po několika dnech Lence oznámí, že se mu víza pro všechny zajistit podařilo.

Svatba, která následuje, sice není přesně taková, jak by si každá nevěsta, ženich a rodiny představovali, ale je jejich, je šťastná a oba jsou spolu a to je hlavní. Po svatební noci však Lenku čeká nepříjemné zjištění, když se jí Josef přizná, že se mu povedlo zajistit víza jen pro jeho rodinu, sebe a Lenku. Snaží se ji přesvědčit, aby s ním odejela a až budou v Americe, udělají všechno proto, aby se k nim její rodina taky dostala. Lenka je rozzlobená a zoufalá, jenže chápe, proč to Josef udělal, proč lhal. Chce po něm, aby ale i on pochopil ji - bez rodiny neodjede.

Ať se Josef i její rodina snaží sebevíc, žádný argument Lenku nemůže přesvědčit, aby své rodiče a sestru opustila. Nakonec tedy odjíždí Josef sám s příslibem, že sotva do Ameriky dorazí, zajistí víza i pro zbytek Lenčiny rodiny a všichni se šťastně sejdou ve svobodné Americe.

Jenže… osud si udělá, co sám uzná za vhodné. Josefova cesta nedopadne podle jejich představ a hrůza koncentračních táborů na sebe nedá dlouho čekat. Přežije láska Lenky a Josefa odloučení, hrůzy války, zvěsti o smrti jeden druhého i další bezútěšné desítky let?

Musím říct, že je velká škoda, že pointu celého příběhu najdete hned v anotaci - čili že VÍTE, jak to dopadne. A když to víte, tedy se už dovídáte jen ty úseky: cesty z bodu A na začátku, do bodu B na konci + co se stalo s vedlejšími postavami příběhu. Možná, že kdyby rozuzlení nebylo představeno hned, čtenáři by si knihu užili více. Na druhou stranu, když víte „jak“ to dopadne, můžete se do čtení pustit bez šíleného strachu o hlavní dvojici… No, asi každá možnost má něco do sebe. Sama za sebe bych ale zvolila možnost nevědět nic :-)

Nicméně - to je vedlejší, teď pojďme ke knize.

Co se týče stylu psaní, tak je Alyson Richman velmi obratná autorka. Kniha je psána z 2 pohledů - Lenky a Josefa, psaných ich formou. Provádí čtenáře celými desetiletími, takže získáváme přehled o životě (především Lenky) s mnohem širším záběrem a tedy si na ni jako na postavu můžeme udělat ucelenější obraz. Josef do děje vstupuje o něco později.

Mám za to, že se autorce pěkně podařilo oddělit oba natolik, abych si já jako čtenář uvědomila, že čtu příběh z dvou úhlů pohledu, dvou postav. Není to nijak závratně zřetelné, ale našla jsem to tam a to je pro mě hlavní.

Autorka vše popisuje jasně a (dalo by se říct) stručně. Nepiplá se v rozvláčných detailech, nechává prostor pro vaši představivost. Takže třeba scény v koncentračních táborech a jejich hrůza je zachycena tak, že tu hrůzu sice „vidíte“, ale tolik „necítíte.“ Ne třeba tak, jak na mě čišela ze scén hladomoru z Ruska z knih Paulliny Simons. Což je na jednu stranu dobře, takže se do Ztracené manželky můžete pustit bez obav, že byste byli z četby emocionálně vyšťavení.

I přesto ale kniha není žádný slabý odvar, takže na vás něco ze silných emocí přeskočí a určitě vás nezanechá chladnými.

Postavy jsou vykresleny dobře. Velmi jsem si oblíbila Lenku, která mě jako hrdinka velmi mile překvapila svou zásadovostí, vášní pro život a důstojností, láskou a vírou v lásku. Opravdu nevím (a raději o tom ani nechci moc dumat), zda bych na jejím místě volila stejně. Chci jen říct, že ji za její volbu obdivuji, i za její sílu všechny ty hrůzy, které ji potkaly, překonat.

Josef byl její naprosto perfektní protějšek. Taktéž se mi velmi líbila jeho zásadovost, trpělivost, dobrota, která z něj čišela a která se během let nezmenšila ani o trošku, jeho úcta k životu, kterého si cenil - ať už jako člověk, otec anebo lékař.

S Lenkou tvořili krásný pár, na který velmi ráda vzpomínám, a i když jejich příběh nebyl tím, který bych svým oblíbeným románovým hrdinům přála, přesto jsem si je VELMI OBLÍBILA.

Další z postav, které mi utkvěly v hlavě, jsou Lenčini rodiče. Jejich vztah byl rovněž úžasný. Za tolika drobnými detaily, které jim autorka v knize přiřkla, se skrýval ten vztah, a cíl nebo meta, o které bezesporu usiluje nejedna dvojice. Nicméně ne každý má tu trpělivost a skutečnou lásku, která pojila právě je. Nádhera. Bolestná, smutná, krásná.

Kromě vztahu Lenky a Josefa se kniha věnuje velkou částí také pobytu v koncentračním táboře, takže si zase můžete udělat obrázek o tom, jaké to tam bylo. A jak můžeme být vděční za to, že žijeme dnes a tady, kde žijeme. Jak jsme někdy nespokojení! A jak jsou takové knihy a filmy POTŘEBA, aby člověka PROBRALY z té jeho věčné nevděčnosti.

Příběh sleduje lidi, kteří se pokoušeli o odboj přímo v koncentračním táboře. A jak bojovali? Kresbami. Těmi, které zachycovaly SKUTEČNOST toho, co se za zdmi „města Židů“ opravdu DĚLO. Zde pak přišel na řadu Lenčin talent, který jí také pomohl život v naprosté chudobě a totálním úpadku lidské důstojnosti překonat a nejen jí - také spoustě dětí, umělců a dalších.

Příběh jako celek se mi opravdu MOC líbil a velmi ráda bych jej třeba viděla i zfilmovaný. Je bezpochyby odkazem vyprávějícím o příšernostech války a všech dalších strašlivých hrůzách, které způsobila milionům lidí, stejně jako o síle lásky překonávající hrátky osudu, nekonečné dny i vzdálenost. Je však také příběhem o lásce k rodině, sounáležitosti a trpělivosti, odevzdanosti. O tom, že když nám život ubíhá do jiné cesty než té, po které bychom chtěli jít, musíme jít i po této. O tom, že láska má mnoho podob a když nemůžete být s tou osudovou, lze prožít šťastný život i s tou „druhou“, třeba vzniklou z dobroty a každodenních maličkostí, které celý život utváří.

                                 

Celkové hodnocení:

«««««

Knihu vám VŘELE doporučuji. I přestože vás nedostane do kolen tak jako Měděný jezdec, musím přiznat, že mám Lenku a Josefa svým způsobem opravdu MNOHEM raději než Taťánu a Alexandra. Možná, že když si to přečtete, pochopíte proč :-)

Krásný smutný příběh, který se vám vryje do paměti už jen proto, že jeho hlavní linie se skutečně stala, že to není fikce. Čímž je pro mě Ztracená manželka ještě mnohem silnější a současně neuvěřitelnější. No řekněte, napadlo by vás to? Že to skončí tak, jak to skončí? Že je to vůbec možné? Upřímně - mě ne. A vidíte, přece to tak je :-)

A já na konci?

Nooo... nějak takhle :-)

Poznámka:

Pokud by vás to zajímalo, můžete se mrknout na toto krátké video, kde sama autorka knihu představuje a kromě toho také odhaluje, kde získala inspiraci pro reálný podklad příběhu Lenky a Josefa :-)

Ukázka z knihy:

Když jsem vycházela z domu, Josef obvykle seděl na kovové zahradní židličce a nakláněl se nad knihou, položenou na klíně. Nohy měl natažené před sebou a překřížené v kotnících. Někdy vzhlédl, ale jindy měl pohled ke knize přímo přibitý.

„Jdete malovat?“ zeptal se první den. Podruhé a potřetí mi při odchodu jen beze slova pokývl na pozdrav. Uplynuly čtyři dny, než konečně vzhlédl od lékařské knihy a zeptal se, jestli by mohl jít se mnou.

Každou noc jsem snila o tom, že se mě na to zeptá. V duchu jsem vždy jednala velice odvážně a odvětila jsem „samozřejmě“. Ale nyní, když jeho otázka visela ve vzduchu, stála jsem tam jako stydlivé dítě a horečně jsem v hlavě lovila vhodnou odpověď.

Sklopila jsem pohled na letní šaty, jako kdyby mi dokázaly poradit. Bavlněnou sukni jsem měla pomačkanou a boty zaprášené a odřené, jak jsem se trmácela po nerovných pěšinách.

„Asi chcete být raději sama,“ řekl tiše. „Jen jsem přemýšlel, kam každý den chodíte.“

Konečně jsem se vzchopila a usmála se. „Každý den jinam. Budu ráda, když se připojíte.“

První polovinu cesty jsme kráčeli pěšky, opatrně jsme našlapovali na měkkou zem. Stezky nebyly upravované, proto jsem se naučila, jak se vypořádat s převislými větvemi nebo trny divokých růží. Slyšela jsem, jak za mnou Josef oddechuje a dech se mu ještě zrychlil, když jsme kráčeli do kopce. Začínala jsem mít obavy, že nenajdu místo, které jsem navštívila včera. Ale v okamžiku, když už jsem pomalu ztrácela naději, otevřelo se přede mnou malé údolíčko. Otočila jsem se k Josefovi.

„Tady je to,“ ukázala jsem dolů. Přistoupil ke mně a téměř se dotýkal mého ramene, když se zastavil a zadíval se dolů. Stál tak blízko, až jsem ucítila slabou vůni mýdla.

„Kdysi jsme se zdejšími lesy procházeli s Věruškou,“ vyprávěl. „V létě jsme sbírali jahody a na podzim houby. Měli jsme s sebou košíky a úlovek jsme pokaždé přinesli domů Pavle. Naučila nás, jak máme všechno umýt. Křehké věci vyžadují jemné zacházení.“ Usmál se na mě. „Z tohoto úhlu jsem však údolí dosud neviděl. Je to s podivem, ale dokázala jste mi ukázat něco nového. A to jsem věřil, že v tomto lese znám každý kámen.“

Nervózně jsem se zasmála. „Objevila jsem to tady náhodou… Procházela jsem se kousek odtud a narazila na spadlý kmen.“ Ukázala jsem na starý vykotlaný strom. Zaujala mě odlupující se kůra a v dutině zajímavá kombinace jasně zeleného mechu. „A když jsem ho nakreslila, kráčela jsem stále dál a objevila toto místo.“

Josef ukázal doleva, kde se v dálce nad údolím tyčila věž jakéhosi městského kostela a špičkou jako by protínala nízkou hradbu mraků. „Odtamtud bychom viděli všechno téměř z ptačí perspektivy, co říkáte?“

„Přála bych si, abych měla talent a dokázala namalovat přírodu jako živou,“ povzdechla jsem si a sundala tlumok z ramene.

Potřásl hlavou. „Jste stejně talentovaná jako skromná.“

Bez hnutí si mě prohlížel. Poprvé jsme se ocitli o samotě a náhle se mě zmocnil strach.

Pevněji jsem sevřela tlumok a stála jako vrostlá do země. Rozpačité mlčení mezi námi se protahovalo a kolem se neslo ten tiché šumění lesa.

Po chvíli ke mně natáhl ruku a mně se málem podlomila kolena.

„Můžu se podívat, co jste zatím namalovala?“ Josef nenatáhl ruku ke mně, ale k mému tlumoku. Ukázal na náčrtník.

Poklekla jsem a vytáhla skicář. Těžké bílé čtvrtky obsahovaly náčrty, které jsem udělala během týdne. Některé byly lepší, jiné horší. Mně osobně se nejlépe líbila skica spadlého stromu.

Otáčela jsem listy a ukazovala mu jednu kresbu po druhé. Cítila jsem na krku jeho dech. Když se přisunul blíž, rozrazila mě zima a zachvěla jsem se. Ale ani jsme se nedotkli.

Zašeptala jsem: „Tenhle ještě není hotový.“

Josef objel prstem nejasné nazelenalé a hnědavé linie ve spodním rohu čtvrtky.

„Je to překrásné. Tak jemná kresba… Skoro jako by byl v pohybu.“

„Nezachytila jsem ho správně.“ Ukazovala jsem mu, k čemu mám na kresbě stromu výhrady. „Perspektiva nesedí.“

„Mě připadá dokonalý,“ namítl.

Zavřela jsem náčrtník a odložila ho na zem. Znovu se pro něj natáhl, ale zadržela jsem ho.

„Lenko,“ vyhrkl a poprvé se naše ruce setkaly.

Objevil drobné mateřské znaménko, které jsem měla na vnitřní straně předloktí, a pohladil ho prstem. Ucítila jsem slabý tlak, jako by chtěl, abych se na něj podívala.

„Lenko,“ opakoval mé jméno.

Zdvihla jsem obličej.

Obrázky: pinterest.com