9. kapitola - Úskalí

Asi minutu po tom co jsem se v neděli probudil, mou jedinou touhou bylo praštit se školou, protože z představy, že bych se měl po sobotě strávené s Evey učit, se mi dělalo na nic.

Ještě nikdy jsem k učení neměl takovou nechuť, ale ne jen tu. Soustředění bylo v háji. Devadesát sedm procent kapacity mého mozku se plně zaměstnalo rozebíráním Evey a zbylá tři miniaturní procenta se nenápadně krčila někde úplně vzadu a jemně se mě snažila upamatovat na jiné části mého života - čili školu.

Tento můj stav absolutní nechuti naštěstí trval jen několik minut. Po nich mi došlo, že kdybych se školou seknul, byl bych pěkný osel. A navíc… co by tomu řekla Evey? Těžko by na mě mohla být hrdá… Hrdá?… To jsem chtěl? Chtěl jsem, aby na mě byla hrdá? Možná taky, ovšem nejvíc ze všeho jsem chtěl, aby… mě měla ráda.

Zhluboka jsem se proto nadechnul a vstal.

V koupelně jsem si napustil umyvadlo studenou vodou s úmyslem ponořit do něj hlavu, abych se úplně vzpamatoval a probral se. Jen jsem tam však namočil čelo, málem jsem si vrazil, jak blbý nápad to byl.

Chtěl jsem hlavu vytáhnout, ale po mokrém okraji mi sjela ruka a tím pádem jsem svůj původní plán úspěšně provedl a v umyvadle skončila celá moje hlava.

Ledová voda mi bleskově probudila nervová zakončení, a já vystřelil od umyvadla takovou rychlostí, až jsem narazil do skříňky za sebou a začal se otřepávat jako ratlík. No, nic méně - probraný jsem teď byl.

Nikdy jsem mámě nepřál problémy v práci, teď jsem však uvítal, že u snídaně místo výslechu řešila něco po telefonu.

Jen co jsem tedy zhltnul jídlo, zavřel jsem se v pokoji a pustil se do učení. Abych se z toho nezbláznil, pustil jsem si k tomu Linkin Park. Sice mi přišlo skoro jako zločin, mít tuhle kapelu zeslabenou ale bylo mi jasné, že kdybych si pustil Chestera naplno, nenarval bych do hlavy nic.

Poté co jsem si na chvíli udělal pauzu, otočil jsem volume doprava a chvíli se tak od učení snažil oprostit. Jenže kupodivu ani Chesterův hlas mi z hlavy Evey nedostal. Stále jsem před sebou viděl její usměvavou tvář a pořád jsem se snažil vybavit si dotek její ruky v mé. Málem jsem proto dostal infarkt, když mi někdo zatřásl s ramenem.

„Ty vole!“ vykřikl jsem a doufal, že za mnou teď nestojí máma.

Za mnou ovšem stál Mark a se zdviženým obočím se na mě díval. Pak přešel k reprákům a vypnul je.

„Než začneš vyvádět, tak jsem klepal, abys věděl. Jenže nemůžu za to, že jsi poslední dobou mimo,“ vyjel na mě okamžitě.

Hned vzápětí mi došlo, že jsem na něj pořádně naštvaný. Zuřivost se mi do obličeje promítla ve vteřině.

„Co je?“ zeptal se Mark nechápavě.

Obličej se mu však vzápětí rozjasnil: „Už k něčemu došlo s tou tvou známou od kopírky?“

„Jo, došlo,“ řekl jsem se zaťatými zuby. „A víš, k čemu dalšímu dojde za nedlouho?“

„Sice tuším, ale nechám se podat,“ odpověděl Mark dychtivě.

„Dojde k tomu, ty stará drbno, že ti vyjde parte! Oproti tobě jsou všechny klepny mlčenlivé osoby!“ vyskočil jsem ze židle a šel až k němu.

„Tak hele,“ promluvil Mark klidným hlasem, couvnul přede mou a posadil se na postel, „vždyť jsem zase tolik neřekl. Prostě na to přišla řeč. Neboj a buď v klidu. Tu část, kdy jsi ji jako cvok hledal na každém kroku, jsem vynechal.“

To si snad dělá srandu! To fakt myslí vážně? Tu nejméně kompromitující část vynechal, zatímco ten zbytek… takže máma už ví o té kopírce… o té fotce…

Málem se mi zatmělo před očima.

„Až tě jednou někdo zabije, osobně mu pošlu šek na tisíc dolarů,“ vydechnul jsem a mnul si kořen nosu.

Mark se jen zasmál: „Člověče, ty toho naděláš.“

„Pevně doufám, že se někdy dozvím něco, čím tě budu moct vydírat, abys držel hubu,“ řekl jsem nakonec a posadil se zpátky ke stolu.

Teď už prostě nemělo cenu plýtvat hlasem. Zpátky ty jeho řeči stejně nevezmu.

Mark se posadil vedle mě.

„Co se ti stalo s rukou?“ zeptal se vzápětí a hleděl na zatahující se odřeninu na mé pravé ruce.

„Jestli chceš přežít až do večera,“ zasyčel jsem, „tak se laskavě věnuj konverzaci výhradně na téma našeho úkolu!“

Mark se zatvářil na oko vylekaně, pak zřejmě usoudil, že už jsem rozzuřený na maximum, takže dál jsme se bavili pouze o úkolu.

I přesto, že jsem byl naštvaný jak pes, tak jsem se po hodině smál jako cvok, protože Mark prostě uměl udělat legraci ze všeho.

Během debaty, jak napsat závěr prezentace do patologie na téma tuberkulózy, začal tak vtipně napodobovat doktora Shawa, že jsme nakonec skončili smíchy na podlaze. Hlavními znaky doktora Shawa totiž bylo, že když položil studentovi otázku, přiskočil k lavici, vykulil oči, zdvihl obočí, až mu málem zmizelo po vlasy, vycenil svoje zuby, které měl lehce načernalé od kouření a pak ještě čekal, že mu dotázaný s klidem odpoví. Když takhle poprvé přiskočil ke mně, měl jsem co dělat abych se vzpamatoval ze šoku, zůstal sedět na židli a nepokoušel se utéct ze třídy.

V pondělí jsme referát s Markem odevzdali doktoru Carlslovi a byli nesmírně rádi, že měl právě na konzultaci nějaké jiné studenty, takže se nám nemohl věnovat. Vypadalo to, že ho opravdu mrzí, že s námi nemůže probrat body, se kterými jsme si nebyli jistí.

My nasadili rádoby smutný výraz, jak je nám to líto, v duchu jsme se však radovali jak pomatení.

Studenti na konzultaci vypadali, jako kdyby je mučili. Byli bledí, měli zpocená čela a s lehce vykulenýma očima a toužebným výrazem hleděli ke dveřím.

I přesto, že jsme s doktorem mluvili sotva pět minut, tak když se za námi zavřely dveře jeho pracovny, vnímali jsme to jako vypuštění z vězení.

Evey jsem za celý den nezahlédl. Snažil jsem se nepropadat zoufalství, protože jindy jsem ji přece taky neviděl a to i několik dní. Nevěděl jsem ovšem, jak dlouho může těch ‚několik dní‘ trvat. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než zase doufat.

V úterý jsme měli mít praxi na oddělení chirurgie. Do nemocnice jsem musel jet už o hodinu a půl dřív, nijak mi to ale nevadilo. Navíc díky sněhu, který zcela překvapivě napadl, bylo dobře, že jsem jel dřív.

Hlavou jsem byl opřený do sedadla a nechával se jízdou kolébat ze strany na stranu. Duchem jsem byl - jak jinak - u Evey.

Po pár minutách jsem si sednul na ruku, protože mi pořád cukala k mobilu v tašce. Neustále jsem odolával pokušení Evey zavolat nebo ji aspoň prozvonit.

Ona mi sice nezavolala, tak nějak jsem ovšem cítil, že tenhle krok ‚kontaktování‘ bych měl udělat já.

Když jsem už vytáčel její číslo, najednou mě napadlo, že možná ještě spí. Bylo sice chvíli před šestou, jenže o jejím rozvrhu jsem věděl houby. A vzbudit ji ze spaní bylo to poslední, co jsem chtěl.

Vzbudit ji ze spaní… páni. Živě jsem si představil jak s hlavou na polštáři a vlasy rozhozenými kolem hlavy a povolenými rysy obličeje spí. Pak se mi začaly zvedat koutky úst do úsměvu. Hned jakmile jsem zahlédl ve skle okna autobusu svůj přiblble zasněný výraz, trhnul jsem hlavou, abych se zase dostal zpátky do reality.

Mobil jsem nakonec pro jistotu vypnul a rozhodl se jí zavolat odpoledne po praxi.

Se zíváním jsem vešel na oddělení společně s Willem, Petrem, Jacksonem a Lucasem. Procházeli jsme právě kolem otevřených dveří jednoho z pokojů a v ten moment mi srdce i oči málem vypadly z těla.

V pokoji byla Evey se svou černovlasou kamarádkou, kterou jsem znal z autobusu. Obě se právě vesele smály a každá z jedné strany přidržovala pacienta, smějícího se  spolu s nimi.

Moje pozornost však patřila pouze Evey - i když jen na pár sekund.

Byla oblečená stejně jako tehdy v den, kdy jsme na sobě leželi na chodbě. Musel jsem se usmát a s povzdechem jsem ji ztratil z dohledu, jakmile jsme přešli chodbou o kus dál.

Byl jsem ještě naprosto v jiné dimenzi, takže jméno lékaře, který nás dnes měl na starosti, cíl naší dnešní praxe i to, co máme dělat, jsem vůbec nevnímal.

Předpokládal jsem, že se dnešek nebude moc lišit od předchozích dní strávených na oddělení - samozřejmě s výjimkou trapasů, kterým se v postavení nováčků nikdo nevyhne.

Nyní ale vše nabralo jiný směr: měl jsem docela dost slušnou šanci, že se s Evey potkám tady na oddělení! A tomu se říká vzpruha na celý den!

Nejprve jsme si zhruba prošli diagnózy pacientů a pak nám doktor dal za úkol zajít za jedním z těch, kterého nám přidělí a podívat se, jak se mu daří, případně se na něco zeptat.

Upřímně musím přiznat, že jsem skoro polovině lékařských souvislostí mezi výsledky různých vyšetření a z toho vyplývajícími závěry, nerozuměl, hlavní body jsem však naštěstí pochytil.

Zamířil jsem tedy na pokoj číslo čtyři. Můj pacient právě dokončoval s fyzioterapeutkou první vstávání a chůzi po operaci.

Byl to starší chlap vysoký jako hora, možná ještě ramenatější než Mark. Z fyzioterapeutky jsem viděl pouze ruce a pramen hnědých vlasů.

„Tak… ještě kousek a budeme u postele,“ ozval se její hlas a moje srdce začalo bušit jako o závod.

O krok jsem postoupil na bok a s nadšením shledal, že moje srdce reagovalo zcela adekvátně. Byla to Evey - ovšem tak zaměstnaná, že mě nezaregistrovala.

Držela pána pod paží a dávala pozor na to, kam jde, aby ho vedla správným směrem.

„Pomalu se... Ne! Nepadejte!“ řekla rychle a snažila se pacienta podepřít svým tělem, aby neskončil na zemi.

Už jsem byl na cestě k ní, když řekla: „Pane doktore, mohl byste mi prosím...“

Takže si asi všimla, že do pokoje někdo vešel, ale myslela si, že to je nějaký lékař.

„Jistě, sestřičko,“ odvětil jsem s úsměvem a rychle si pacienta přetáhl na sebe.

Pevně jsem ho chytil, aby nespadl.

Evey ke mně překvapeně vzhlédla.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji s úsměvem a sledoval její opadající překvapení.

„Ahoj,“ odpověděla teď už také s úsměvem.

Dívali jsme se na sebe jen okamžik a pak společnými silami pomohli pacientovi k lůžku. Já jsem s ním měl co dělat, abych ho udržel - natož Evey!

„Děkuju,“ vydechl pacient a zabořil hlavu do polštáře, „a promiňte. Najednou se mi udělalo špatně.“

„Nic se nestalo. To se může stát každému,“ řekla Evey a pohladila pacienta po paži.

Závist mě teď pořádně bodla. To snad ne! Já mu závidím to, že ho pohladila! Asi se mnou není něco v pořádku. Jenže… já tak strašně chtěl, aby pohladila mě!

Evey se na pána ještě usmála a potom zamířila ke dveřím. Šel jsem za ní.

Pokoj měl něco jako předsíň. Ještě než Evey došla na konec, otočila se ke mně.

„Díky za pomoc. Už jsem myslela, že to nezvládnu,“ přiznala a oddechla si.

„Rádo se stalo,“ usmál jsem se.

Dál jsem se na ni díval a ona mi pohled oplácela. Po chvilce se usmála.

Začínal jsem mít šílenou touhu k ní přistoupit a dotknout se její tváře. Palcem lehce objet tvar její čelisti a držet dlaň u jejího obličeje, cítit teplo jejího těla.

Najednou se otevřely dveře a já trhnul hlavou směrem k nim.

V další vteřině už jsem stál před Evey, zády k ní a ruku danou v obranné pozici před ní. Bylo to jako reflex - naprosto přirozené chování. Dovnitř totiž vešli medici a s nimi i Joe.

Byli to prváci. Poznal jsem to podle bílých plášťů, které měli na sobě. My, ve vyšším ročníku, jsme nosili buď bílá trička, nebo košile s krátkým rukávem.

Joeovi se po tváři rozlévala krásná fialovějící modřina. Pocítil jsem lehký závan zadostiučinění, i když nic slavného to nebylo. Zasloužil by si daleko větší nářez.

Jen co mě zaregistroval, zatnul čelist a horní ret se mu roztřásl zuřivostí, jež mu navíc ještě sršela z očí.

Moje zuřivost ovšem byla stokrát silnější. Měl jsem chuť začít vrčet a cenit zuby. Úplně jsem se napjal, připravený vyrazit na něj. Vzápětí jsem ale ucítil Eveyinu ruku na paži, kde mě sevřela. Úplně mě to vykolejilo z mého úmyslu. Bylo to jiné, než když jsme se dotýkali rukama.

Nechápal jsem, že cítím tak jinak její dotek jen kousek výš na holé kůži své paže. Nechápal jsem to, jenže… než jsem si ten dotek mohl vychutnat, byl pryč.

Evey se za mnou najednou protáhla a než jsem stačil cokoli udělat, už byla venku z pokoje. V předsíni se ještě potakala s naším vedoucím lékařem.

Nikdo z ostatních si ničeho zvláštního nevšiml, takže jediný rozhozený jsem byl já. Nerozuměl jsem Eveyinu chování. Proč najednou odešla? Udělal jsem něco? Nebo už musela jít? Proč tedy aspoň něco neřekla?

Mou pozornost upoutal další lékař, který vešel na pokoj a podle všeho tady byl s prváky. Zběžně s nimi prošel diagnózu pacienta.

Když odcházeli, Joe mě probodával nenávistným pohledem a já mu ho neméně nenávistně oplácel.

Náš vedoucí lékař byl o maličko vyšší než já. Měl hnědé vlasy protkané několika šedivými. Jeho bystré hnědé oči mi však někdy připadaly trochu tvrdé. Jinak jsem ale musel uznat, že je opravdu dobrý. Podle všeho to byl kardiochirurg a dokázal by o této problematice mluvit hodiny.

Probíral s námi kardiostimulátory, různé druhy rozšiřujících stentů pro cévy a nové moderní postupy až mi z toho šla hlava kolem.

Kdybych tak jednou měl jeho vědomosti. Teď jsem si připadal jako debil. A to jsem si po prvních zkouškách myslel, že už něco umím - omyl. No, člověk se pořád plete.

Když doktor po dvou hodinách skončil s výkladem, řekl nám, ať se jdeme podívat i za dalšími pacienty než s ním projdeme ty naše.

Zamířil jsem tedy na druhý pokoj. Jen co jsem otevřel dveře, šťastně jsem se usmál. Dneska na sebe máme skutečně štěstí.

„Tak a ještě naposledy,“ řekla Evey a spolu se starším pánem, kterému trčely šedé vlasy na všechny strany, zakroužila rukou v lokti.

Pacient ji však napodoboval poněkud namáhavěji. Pomalu jsem přešel k posteli, u které byla. Tentokrát si mě všimla skoro okamžitě.

Ve tváři opět měla překvapený výraz, ten se však vzápětí změnil na úsměv.

Ten můj se ještě rozrostl. Evey se potom pohledem vrátila zpátky k pánovi.

„Pro dnešek by to stačilo. Šlo vám to o dost líp. Ještě si tu ruku pořádně protáhněte, jak jsem vás to učila včera,“ usmála se i na něj.

„Jistě, sestřičko,“ přikývl pán.

Evey si utáhla vlasy v culíku. Ruce pak chtěla spustit podél těla. Pacient jí však zachytil pravou a asi si vůbec nevšiml jejího pokusu ruku vytrhnout. Poté jí ruku políbil.

Evey se poněkud nejistě pousmála, zatímco já jen třeštil oči.

Třeba je ten chlap ze staré školy, napadlo mě. Tuhle myšlenku ale vzápětí rozcupovalo jeho další chování. Její ruku totiž nepustil a políbil ji po druhé.

Evey se teď tvářila trochu vylekaně a snažila se mu ruku vytrhnout.

„Ale přece byste neuhýbala starému dědkovi,“ řekl a opět jí ruku políbil.

Už jsem toho dědka měl právě dost. Rychle jsem k němu přešel a rukou ho sevřel nad zápěstím, až mu zbělala kůže a on Evey konečně pustil.

„Au!“ zaúpěl.

„Co kdybyste si to nechal pro někoho, kdo o to bude stát?“ zeptal jsem se a přemáhal chuť se na něj pořádně vrhnout.

„Ale slečna přece…“ začal.

„O to rozhodně nestála,“ vyštěkl jsem na něj, doplnil tak jeho nedokončenou větu a ve stejný moment i pustil jeho ruku.

Dědek se zašklebil a otočil se k oknu.

Podíval jsem se na Evey. Vděčně na mě pohlédla, svou ruku držela dál od těla. Zahlédl jsem, jak se na ní zaleskly jeho sliny. Udělalo se mi špatně.

Evey kolem mě rychle prošla a zašeptala: „Děkuju.“

Hned vzápětí zmizela v koupelně. Zhluboka jsem se nadechl, jednak abych se uklidnil a pak taky abych se nepozvracel.

Chtěl jsem na Evey počkat a proto jsem v pokoji zůstal.

Dědek ke mně teď seděl zády a sledoval dění venku. Po pár vteřinách si najednou strčil ruku do pusy a začal si upravovat zubní protézu. Rychle jsem se podíval jinam. Teď mě stálo všechny síly, aby moje snídaně neskončila přede mnou na podlaze.

Evey po chvíli z koupelny vyšla a do rukou si důkladně vtírala dezinfekci. Podívala se na mě a už otevírala ústa jako by chtěla něco říct. Jenže vzápětí dovnitř vešel náš vedoucí lékař a za ním šli moji spolužáci.

„Tady máme velmi zajímavý případ,“ doktor pokynul rukou k pacientovi. „Á... slečno Ryderová,“ řekl, jakmile si Evey všimnul. „Pojďte s námi.“

Podíval jsem se na Evey a vůbec nechápal její výraz.

Mísilo se v něm najednou tolik emocí: strach, nechuť, vzdor i bolest. Nakonec se ale přidala k naší skupině a všichni jsme přešli k pacientově posteli.

Evey zůstala stát mezi Willem a Jacksonem, kteří si ji hned se zájmem začali prohlížet.

Zatnul jsem zuby a snažil se to nevnímat.

Necpal jsem se dopředu a zůstal stát kousek za doktorem. Ten pak otevřel pacientovu složku a vytáhl z ní laboratorní výsledky.

„Tak, jak se vám dnes vede, pane Pacey?“ zeptal se ho.

Pan Pacey byl očividně nadmíru spokojený, že mu najednou tolik lidí věnuje pozornost. Uvelebil se na posteli.

„Ale… docela to jde, pane doktore. Jen mě trochu bolí ruka,“ řekl ten parchant a s přimhouřenýma očima se na mě podíval.

Probodl jsem ho pohledem a už chtěl všechno uvést na pravou míru ještě předtím, než z něj vypadne něco přitaženého za vlasy o tom, jak jsem mu ruku drtil, až mu praskaly kosti.

Nadechnul jsem se, vzápětí jsem si však všiml, že na mě Evey zavrtěla hlavou. Nechápavě jsem se zamračil, nakonec jsem ale vydechl a mlčel.

„Tak ruka… hm,“ řekl doktor.

Jenže moc přítomně to neznělo, protože si stále prohlížel výsledky.

„Slečno Ryderová, věděla byste správnou hodnotu CRP u muže?“ zeptal se Evey doktor.

Proč se jí na to ptal? Pokud ji znal, tak přece musel vědět, že studuje fyzioterapii. A na co fyzioterapeutka potřebuje znát hodnoty CRP? Blesklo mi to hlavou ve vteřině.

„Ehm…“ řekla Evey.

Dlouho jsem se nerozmýšlel, a když se na mě lehce zoufale podívala, rychle jsem jí na prstech ukázal číslo. Ještě štěstí, že jsem tentokrát nestál vedle ní.

„Hm… do pěti, pane,“ odpověděla Evey.

„Dobře,“ řekl doktor, aniž zvedl hlavu od papírů.

Evey si neslyšně oddechla a vděčně se na mě pousmála. Já jí úsměv oplatil.

„A jak byste postupovala dál, když má tento pacient hodnoty CRP vysoké?“ položil jí další otázku.

Tenhle dotaz jsem chápal ještě míň než tu první. Taková otázka by měla být výhradně pro medika.

Doktor zvedl hlavu a zadíval se na Evey. Viděl jsem jeho tvář z boku, ovšem ani tak si nešlo nevšimnout přísného výrazu, který na ní měl.

Evey se na mě už nepodívala. A i kdyby to udělala, tuhle odpověď jsem jí gestikou prostě ukázat nemohl. Navíc jsem věděl jen něco.

Evey zvedla oči k doktorovi a zadívala se do nich.

„To nevím, pane,“ řekla potichu.

„Nevíte?“ zeptal se lékař a zdvihl obočí.

Evey zavrtěla hlavou.

„To byste měla vědět,“ řekl nekompromisně a stiskl rty do tenké čárky.

Evey se nadechla, v jejích očích byl neústupný výraz, a znovu zavrtěla hlavou: „Ne, neměla, pane. V mých budoucích kompetencích není posuzování laboratorních výsledků ani stanovování dalších postupů léčby. Jako fyzioterapeutka…“

„Ano… jako fyzioterapeutka,“ skočil jí do řeči.

Při slově ‚fyzioterapeutka‘ se zatvářil pohrdavě.

Nechápal jsem co se děje. Absolutně ne.

„Měla jste jít na medicínu a být medička,“ pokračoval doktor tvrdým hlasem dál.

V Eveyiné tváři se teď zračila pouze bolest.

„Nechci být lékařka, pane… Tohle přání se vám už přece splnilo dávno. A já jsem…“

Evey naprázdno otevřela ústa a v očích se jí zatřpytily slzy. Přeletěla pohledem všech sedm lidí v místnosti včetně mě, a s první slzou, která jí sklouzla z očí, se vydala pryč. Peter jí rychle ustoupil z cesty.

Podíval jsem se na kluky. Všichni měli ve tváři zmatený výraz a těkali očima z jednoho na druhého.

Když jsem pohlédl zpátky na doktora, už se zase díval do papírů, jako by se snad nic nestalo.

„Slečna by se asi měla víc učit,“ řekl ten parchant na posteli.

Doktor se jen pousmál, zato já vytřeštil oči. Moje rozhodování o dalším postupu trvalo dvě sekundy.

Otočil jsem se a vyšel z pokoje. Jednak jsem chtěl zabránit tomu, abych se na toho hrozného dědka vrhnul, a pak jsem taky chtěl jít za Evey.

Bylo mi úplně jedno, co si budou myslet mí spolužáci včetně doktora.

Co to bylo za chlapa? Jak se k někomu může chovat takhle a ještě to vypadá, že ho vůbec nezajímá, co svým chováním způsobí.

Jakmile jsem byl na chodbě, zahlédl jsem Eveyinu černovlasou kamarádku, která se teď tvářila vážně a smutně.

„Kde je Evey?“ zavolal jsem na ni a šel směrem k ní.

Podívala se na mě s výrazem, jež jasně říkal, že mi do toho nic není, a pak řekla: „Nevím.“

To už jsem byl u ní.

„Prosím tě, řekni mi to,“ naléhal jsem na ni a snažil se dostat ze svého hlasu dozvuky zuřivosti, jež ve mně vřela z předchozí scény v pokoji.

„Co je ti do toho?“ zeptala se a stáhla obočí.

Vydechnul jsem a na okamžik zavřel oči. Když jsem je opět otevřel, snažil jsem se mít co nejvíce prosebný výraz: „Prosím… řekni mi, kde je.“

Dívka se na mě nedůvěřivě dívala svýma tmavýma očima. Nakonec ji však asi můj zoufale-prosebný výraz přesvědčil.

Povzdechla si a kývla hlavou ke konci chodby oddělení: „Na únikovém schodišti.“

„Díky,“ vydechnul jsem a rozběhl se tím směrem.

Pokud nevypukne požár nebo jiné neštěstí či přírodní katastrofa, tak tam tudy nikdo nepůjde.

Jakmile jsem byl pár metrů ode dveří, zpomalil jsem, protože jsem Evey nechtěl vyděsit tím, že bych tam vpadl jako velká voda.

Pomalu jsem dveře otevřel a uviděl ji, jak sedí na schodech, ruce složené na kolenou a hlavu položenou na nich.

Opatrně jsem dveře zavřel a šel k ní. Zřejmě uslyšela pohyb, protože v mžiku zvedla hlavu.

Jen co mě uviděla, vydechla a rukou si otřela tvář od slz a zavřela oči.

Přešel jsem až k ní a posadil se hned vedle. Nevěděl jsem, co bych měl říct. Bylo mi líto každé slzy, která jí stekla z očí. Její bolest bolela i mě. Mockrát jsem to necítil, to, že i přesto, když vy jste více méně v pohodě, tak vás zevnitř svírá vědomí, že někdo vám blízký trpí.

Nakonec mě přece jen něco napadlo: „Nic si z toho nadutého dědka nedělej. Měla jsi pravdu. Tohle vůbec nemáš vědět.“

Zcela nepochopitelně, aspoň pro mě, se Evey na chvilku zasmála a otevřela oči.

„Ten… nadutý dědek,“ řekla a chvíli se na mě podívala, než svůj pohled opět stočila k podlaze, „je… můj otec.“

Do dneška jsem neměl ponětí, co je to šok.

Nedostižná - IX. kapitola - Úskalí

Copyright © 2010 Anne Leyyd