8. kapitola -
Odvaha
„Davide! Můžeš mi
říct, co tam děláš?“ zavolala na mě máma z kuchyně.
„Nic!“ křikl jsem
zpátky a urychleně dával do pořádku stůl, který se mi, ani nevím jak, podařilo
převrhnout na zem.
Jediné štěstí bylo,
že jsem na něm neměl počítač. Sešity a učebnice pád naštěstí ve zdraví přežily,
ovšem ten rámus, jenž se tím spustil, byl podobný, jako kdyby se dolů řítila
lavina.
„Nelži, Davide!“
zavolala máma a teď to znělo o dost blíž.
Rychle jsem
dosbíral poslední sešity a hodil je na stůl, pak jsem se - rádoby
s nevinným výrazem - otočil ke dveřím, ve kterých se vzápětí objevila
máma.
Byla o něco menší
než já, hnědé vlasy lehce nagelované měla pěkně rozcuchané kolem hlavy a
v ruce držela utěrku. Pronikavýma hnědýma očima propátrala můj pokoj a pak
přešla pohledem ke mně.
„Někam jdeš?“
zeptala se, jakmile postřehla, že už mám na sobě červenou bundu.
„Ehm… jo, do Zoo,“
odpověděl jsem nakonec po pravdě.
Lež by mi nikdy
nespolkla a navíc mi lhaní připadalo ubohé. V případě s Lusy jsem ovšem
ochotně udělal výjimku - tam přece jen šlo o moje duševní zdraví.
„Tak do zoo?“ řekla
a zdvihla jedno obočí. „A s kým?“
Proč musí být
rodiče ti nejzvědavější lidi na světě?
„S... jednou,“
s tou nejúžasnější holkou na světě, „kamarádkou.“
„Aha,“ protáhla to
slovo na tři vteřiny a zkoumavě se na mě dívala.
Nehodlal jsem
riskovat, že mě zradí moje tělo a zrudnu, takže jsem rychle popadl čepici ze
skříně.
„Ano,
s kamarádkou. Rodinu spolu neplánujeme, takže babička nebudeš. Zatím jsi
opravdu jedinou ženou mého života, mami,“ řekl jsem se smíchem a políbil ji na
tvář.
Už jsem byl ve
dveřích, když na mě promluvila: „Zlato?“
„Jo?“ otočil jsem
se netrpělivě.
Byl bych radši,
kdyby mi říkala normálně, takhle jsem si připadl jako malý kluk.
Přistoupila ke mně
blíž se zvláštním úsměvem, potom mi dala ruce na ramena. Já nenápadně dal
pravou ruku za záda. Vysvětlovat, proč na ní mám náplast, bylo nad mé síly.
„Sluší ti to…
Nejsem slepá, víš?“ řekla a usmívala se.
No, byl jsem rád,
že mi to sluší - dneska obzvlášť, ale nějak jsem nechápal, co tím zbytkem
myslí.
„Máš ji rád? Tu
kamarádku?“ zeptala se dál.
Do háje! Jak tohle
dělá? To mám snad napsané na čele? Dřív než jsem mohl něco říct a zamaskovat
tak rozpaky (protože máma teď byla ten poslední člověk, se kterým jsem chtěl o
něčem takovém mluvit), řekla: „Víš co? Nic neříkej. Vidím na tobě, že jen
záříš.“
Zasmála se a já si
připadal, jako by mě odhalila z vraždy.
„A nečervenej se,
Davide. U kluků to vypadá trochu trapně,“ dořekla se smíchem a plácla mě po
rameni.
Chvíli jsem na ni
zůstal vyjeveně hledět, neschopný vypravit ze sebe slovo, a pak mi všechno
došlo.
„Já toho Marka
jednou zabiju!“
Máma se opět
zasmála a zmizela ve vedlejším pokoji.
Seběhnul jsem
schody a zaprásknul za sebou domovní dveře. Vydal jsem se cestou
k autobusové zastávce a v duchu Marka opravdu přerážel vejpůl.
Ten chlap je horší
než nějaká drbna! O všem musí žvanit dokonce i doma! No, a jelikož Markova a
moje máma jsou přítelkyně, tak mi nedělalo už sebemenší problém si domyslet,
kde máma na všechno, nebo lépe řečeno na většinu, přišla. Fakt bezva! Teď mi
začnou shánět dům a vymýšlet jména pro vnoučata!
S povzdechem
jsem zavrtěl hlavou a snažil se uklidnit. Nechtěl jsem si kazit náladu.
V noci jsem sice sotva spal, ale i přesto jsem si připadal odpočatý.
Nemohl jsem se dočkat, až zase uvidím Evey.
Moje srdce se
otřásalo nedočkavostí a napětím. Toužil jsem vidět její tvář a slyšet její hlas
a smích. Chtěl jsem se jí zase dotýkat, vůbec jsem však netušil, jaké to dnes
bude. Nebudeme sami, to za prvé a pak taky… co když Evey ten polibek na tvář
nemyslela tak, jak jsem ho pochopil? Co když to byl polibek z přátelství,
nebo jen jako poděkování? Co když to pro ni nebylo nic víc, jako pro mě?
Z toho pocitu
nejistoty mi srdce ztěžklo a tvrdě mi teď bušilo do žeber.
S chmurnými
myšlenkami jsem se dostal autobusem až před zoologickou zahradu. Tam jsem se
začal rozhlížet po Evey a předchozí myšlenky jsem se pokoušel vytěsnit
z hlavy.
Asi po pěti
minutách jsem ji uviděl. Ještě si mě nevšimla. Sledovala očima skotačícího
chlapce před sebou.
Byl oblečený do
světle modré bundy a černých kalhot i čepice. Vesele kolem ní pobíhal a smál
se. Mohl mít pět maximálně pět let.
Evey se také
usmívala. Úplně mi vyrazila dech. Nechápal jsem, jak je to možné, připadala mi však
daleko krásnější než včera.
Tentokrát na sobě
neměla svůj modrý kabát, ale sportovní červenou bundu, černé kalhoty i boty. Na
hlavě měla pletenou červenou čepici, která mi svým tvarem připomínala čepice
trpaslíku ze Sněhurky - ona v ní ovšem vypadala naprosto úžasně.
Byl jsem rád, že si
mě ještě nevšimla a proto jsem si ji prohlížel od hlavy k patě. Viděl
jsem, jak jí vlasy zpod čepice povívají ve větru, jak pohybuje rukama při
chůzi, jak skoro vznešeně klade nohy před sebe a propíná je v kolenou. Její
ústa se stále smála na chlapce, oči ho však bedlivě sledovaly.
Pak zvedla hlavu a
během chvilky mě našla pohledem.
Usmál jsem se na ni
a ona mi úsměv oplatila. Její tváře začaly opět růžovět a po pár vteřinách
sklopila oči.
„Ahoj,“ pozdravil
jsem ji, když byla na tři metry ode mě.
„Ahoj,“ odpověděla
a usmála se.
Chlapec ve svém
poskakování přestal a hleděl na mě. Dřepnul jsem si k němu.
„Ty jsi Jonas, že?“
zeptal jsem se.
Chlapec přikývl.
Jeho hnědé oči, podobné spíš těm mým než Eveyiným, se na mě zvědavě dívaly.
„Já jsem David,“
představil jsem se a podal mu ruku.
Jeho malá ruka mi ji
po chvíli sevřela a pak řekl: „Ahoj.“
Zasmál jsem se a
taky řekl: „Ahoj.“
Poté jsem se
postavil a podíval se na Evey, která se na mě s úsměvem dívala.
Jonas se na mě
zadíval se zakloněnou hlavou: „Ty jsi vysoký.“
S Evey jsme se
zasmáli a já pak řekl: „Ty budeš vyšší.“
Vzal jsem chlapce
pod pažemi a posadil si ho na ramena.
„Páááni,“ vydechl
ohromeně.
Pohlédl jsem na
Evey a viděl, že se na chlapce starostlivě dívá.
„Neboj, nespadne,“
ujistil jsem ji a pevně chlapce držel za nohy.
Nakonec přikývla a
pousmála se. Vydali jsme se směrem ke vchodu a zamířili k pokladně.
„Moc ti to sluší,“
řekl jsem a otočil se hlavou k Evey.
S trhnutím se
na mě podívala, její tváře dostaly zase červenější nádech a pak řekla: „Děkuju.
Tobě to taky sluší… Dokonce jsme se dneska nevědomky sladili,“ dodala
s úsměvem.
Už jsem se chtěl
zeptat, jak to myslí. Pak mi došlo, že máme oba dva červenou bundu.
„No jo, vlastně.
Dobrá náhoda,“ přikývl jsem.
Zasmáli jsme se a
postavili se k oknu pokladny. Jonas byl asi zcela unešený pohledem na svět
z více jak dvoumetrové výšky, a proto se jen rozhlížel kolem.
„Dobrý den,“
pozdravil jsem pokladní.
„Dobrý,“ řekla znuděně
a už mi podávala lístek.
Evey se ke mně
naklonila a zadívali jsme se na něj. Stálo tam: rodinná sleva.
Oba jsme zdvihli
obočí a podívali se na sebe. Tvářili jsme se lehce vyjeveně, ale i pobaveně.
Nakonec nás však asi napadlo to samé - každý cent dobrý - a proto jsme
neprotestovali. S potlačovaným úsměvem jsme jí podali peníze.
„To by mě
nenapadlo, jak snadno člověk přijde ke slevě,“ zavrtěl jsem hlavou, když jsme
odcházeli.
„To je pravda,“
přikývla Evey a zasmála se.
„Co tvoje ruka?“
zeptala se mě a v jejím hlase zaznívala zase starost.
„Už je skoro
v pořádku,“ usmál jsem se a zdvihl ji tak, aby na ni viděla.
Bolestně stáhla
čelo, jakmile uviděla fialový odstín.
„Měl jsem daleko
horší, vážně. Tohle nic není,“ přesvědčoval jsem ji.
Evey si povzdechla
a podívala se na Jonase.
Minutu jsme šli
mlčky a procházeli pavilonem opic, které Jonase vůbec nezajímaly.
„No, ale když jsme
tedy… momentálně ta… rodina,“ pokračovala Evey po chvíli a už se pousmála,
„mohl bys mi říct, jak se jmenuješ?“ zeptala se a podívala se na mě.
No, tak to bych
vážně mohl. Jsem fakt hrozný nezdvořák.
„Promiň, chovám se
jako nevychovanec,“ řekl jsem a opravdu se styděl.
Evey zavrtěla
hlavou a čekala. Mě se ale do odpovědi najednou vůbec nechtělo. Moje příjmení
mi z ničeho nic začalo připadat hloupé, trapné a divné. Co když se začne
smát? Co když si o mně bude myslet, že jsem divný?
Evey zdvihla obočí
a tázavě se na mě dívala.
Ach jo, no nic -
směle do toho.
„Eh… Wade. Jmenuju
se David Wade,“ vypadlo ze mě neochotně.
A... přesně jak
jsem se obával: Evey se zasmála.
Kousal jsem se do
vnitřní strany rtů a nadával si. Proč jsem jí to říkal? Proč jsem si prostě
nevymyslel nějaké lépe znějící příjmení?
Evey se pak dotkla
mé paže. Podíval jsem se na ni a viděl, že má ve tváři pořád úsměv, i když teď
se ho snažila ovládnout.
„Promiň. Já se
nesmála tvému příjmení, ale tomu, jak dlouho jsi váhal, než jsi to řekl.
Vypadalo to, jako by ses přiznával k vraždě… Vždyť Wade je úplně normální
příjmení,“ řekla a zase se usmála.
Jsem to ale vůl.
„Jo, asi je
normální,“ zasmál jsem se taky.
Evey nade mnou
zavrtěla hlavou a šla dál.
Teď jsem si
vzpomněl na to, co mi jednou říkala máma: že ona a její kamarádky si vždycky
zkoušely svoje jméno dosadit s příjmením kluka, který se jim líbil, a
zjišťovaly, jak by znělo a jak se jim líbilo.
Docela by mě
zajímalo, jestli to Evey teď taky zkusila.
Pohlédl jsem na ni.
Na její tváři byl zvláštní úsměv. Musel jsem se taky usmát. Evey Wadeová. No…
mě to špatně rozhodně neznělo. Ale zase jsem se musel usadit - moc předbíhám.
Evey měla pravdu. Jen
co jsme došli k teráriím s plazy a ještěrkami, Jonas mi z ramen
málem seskočil a hnal se ke sklu. Evey na mě pobaveně pohlédla, když jí položil
první otázku ohledně toho, čím se ještěrky nejraději živí. Nasadil jsem proto
výraz profesionála a dal se do přednášení.
Myslím, že Evey tak
trochu přeháněla, když řekla, že Jonas je trochu zvídavé dítě. Stále se na něco
ptal a z jedné zodpovězené otázky se rozvětvil strom otázek nejméně deseti
dalších.
Asi po dvaceti
minutách mi začalo vysychat v krku. Lehce zoufale jsem se otočil
k Evey a všiml si, že mi podává láhev vody.
„Díky,“ řekl jsem
šeptem a rychle se napil.
Evey se jen usmála,
pak ovšem zvážněla: „Myslíš, že budeš moct zítra mluvit?“
„Myslím, že ano,“
přikývnul jsem.
Potom mi pohled
sklouzl na její tričko a v tu chvíli jsem se rozesmál na celé kolo. Evey
si sundala bundu a teď na sobě skutečně měla triko se slonem.
Triko bylo růžové a
slon na něm křiklavě fialový. Ovšem vyvedený tak neobyčejným komickým způsobem,
dělajícím z něj křížence slona a motýla, který navíc trpěl šilhavostí.
Evey se na mě
dívala se zdviženým obočím a se sešpulenými rty čekala, kdy se začnu ovládat.
Jakmile se můj
smích snížil na polovinu, řekla: „Být tebou tak toho nechám, nebo si to tričko
svléknu a obleču ti ho.“
„Vážně si ho
svlečeš?“ zeptal jsem se trochu dychtivě.
„Klidně,“ přikývla.
„Mám pod ním totiž ještě jedno, tak se netěš.“
„Škoda,“ řekl jsem
smutně a zasmál se.
Vykulila na mě oči
a lehce mě strčila do ramene: „Necháš toho!“
„Asi budu muset,“
řekl jsem s povzdechem, když jsem si všiml Jonase, který se k nám
hnal.
Evey nasadila výraz
dobře-ti-tak a šla se postavit k jednomu teráriu. A já se dal do dalšího
výkladu.
Jonas byl takřka
neúnavný. Nebyl jsem si jistý, jestli jeho zvědavost má nějaké meze. Prošli
jsme snad všechno: od dinosaurů a jejich života po vyhynutí, ještěrek od
vajíčka až po smrt.
Bylo to
vyčerpávající - pro mě. Ale odměnou pro mě bylo, že kromě Jonase dávala pozor i
Evey. Ačkoli jsem se na ni nemohl dívat pořád, tak jsem viděl, že se na mě občas
dívá a usmívá se.
Po dvou hodinách
strávených jen v části s plazy jsme se šli najíst do bufetu. Seděli
jsme u malého stolku na vysokých židlích. Jonase jsem na ni musel vysadit, a
proto teď houpal nohama nad zemí.
Kdyby se na nás
někdo díval, tak by si skutečně mohl myslet, že jsme šťastná rodina. Pořád jsme
se něčemu smáli a povídali si.
Na dětech je bezva,
že se baví se všemi více méně beze studu a pocitu nejistoty, že když někoho
neznám, tak nevím, co říct a o čem se bavit.
Jonas po pár
minutách vytáhnul z batůžku foťák a podal mi jej, abych ho vyfotil
s Evey, která si ho teď vzala na klín.
Nejdřív měla ve
tváři trochu ostýchavý úsměv, když se podívala směrem k objektivu a tím
pádem i ke mně ale po chvíli se smála Jonasovým pózám svým krásným šťastným
smíchem.
„Ukaž,“ řekla mi
pak a nastavila ruku pro fotoaparát.
Tázavě jsem zdvihl
obočí a podal jí ho.
„Teď budeš model
ty,“ pronesla s úsměvem.
„Nahoru! Prosím!“
vykřikl Jonas a hnal se mi do náruče.
Zasmál jsem se a
vytáhl si ho zase na ramena. Evey se taky smála a potom udělala několik fotek.
Když jsme vyfotili
snad všechno, co nás napadlo, zase jsme se posadili ke stolku.
Sledoval jsem očima
Evey a nemohl se nabažit pohledu na její veselou usměvavou tvář. Vždycky ale,
když jsem se setkal s jejím pohledem, oplácela mi ho jen chvilku a pak
sklopila oči.
Mrzelo mě to. Chtěl
jsem se do nich dívat a něco z nich vyčíst, chtěl jsem vidět jejích modř a
lesk.
Seděli jsme kousek
od sebe a já měl ustavičné nutkání se k ní natáhnout a vzít ji aspoň za
ruku.
Teď mi její polibek
na tvář připadal jako ze snu, jako by se to snad ani nestalo, jako bych si to
vymyslel.
Jonas se po chvíli
zvedl a odešel na záchod. Toalety byly jen na druhé straně bufetu, takže ho
Evey nechala jít samotného.
Dívala se před sebe.
Já jsem pohledem zamířil k jejím rukám. Jednu měla položenou na stole, jen
malý kousek ode mě. Zaváhal jsem. Věděl jsem, že nemůžu váhat do nekonečna,
protože sami už zase za chvíli nebudeme.
Co můžu ztratit?
Hodně. Kolik můžu získat? Nevím.
Nakonec jsem přece
jen svou ruku zvedl zpod stolu a přiblížil ji k její. Snažil jsem se
ovládnout třes, který se mé ruky zmocňoval. Jak nejjemněji jsem dokázal,
dotknul jsem se hřbetu jejích prstů.
Trhla sebou, ruku však
nechala tam, kde byla. Zvedla oči od své ruky ke mně a upřela pohled do mých
očí. Svýma teď těkala po mé tváři tak, jako já po její.
Prsty své ruky jsem
se k jejím přiblížil ještě víc a lehce je sevřel.
Věděl jsem, že
riskuju, věděl jsem to víc než dobře, jenže na druhou stranu jsem si zase říkal,
že nic neudělat, by byl větší zločin.
Kdy se mi znovu
naskytne možnost s ní takhle někde být? Jak bych jí jinak měl dát najevo,
že po její přítomnosti a po ní toužím? Říct něco nepřicházelo v úvahu.
Nevím, jestli jsem byl jen já takový srab nebo pro všechny kluky je tak strašně
těžké, ne-li nemožné, ze začátku říct dívce, co cítí, když jsou s ní.
Prostě na to, abych ze sebe právě vydal nějaký hles, jsem neměl.
Momentálně jsem
viděl jen dvě možnosti, jak takhle situace může dopadnout. Buď mi ruku za chvíli
vytrhne ze sevření anebo… Moje srdce se náhle roztřáslo pod vlnou radosti a
vzrušení. Eveyiny prsty se totiž sotva znatelně obtočily kolem mých a palcem mi
něžně přejela přes hřbet ruky.
Kdybych nevěděl, že
se musím trochu ovládat, v další vteřině už bych Evey políbil a pevně
sevřel v náruči. Ale věděl jsem, že s Evey to nejde. Tohle chování by
se skutečně rovnalo zločinu, protože ona byla úplně jiná. Tak strašně jiná než
ostatní dívky.
Nikdy jsem si
nemyslel, že bych někdy nějakou holku mohl přirovnat ke květině. Připadalo mi
to jako přehnaně sentimentální básnický výraz. Ovšem když jsem se díval na Evey,
měl jsem skutečně pocit, že je jako nějaká květina, na kterou stačí prudký
pohyb a zlomí se.
A navíc… překvapeně
jsem si uvědomil, že mi tak nějak nevadí, nehrnout se do všeho po hlavě, ale
jít na to pozvolna.
Zvedl jsem oči od
našich rukou ve stejnou chvíli jako Evey.
Dívali jsme se na
sebe. Najednou jsem ucítil zvláštní teplo, které mě začalo prostupovat. Bylo
příjemné. Zvláštní, ale příjemné. Zajímalo by mě, jestli ho cítí i ona.
„Baaaf!“
Oba jsme
s sebou trhli, jako by do nás uhodilo.
Naše ruce se
rozpojily a my otočili hlavu k Jonasovi, který se k nám neslyšně
přikradl a teď se snažil vyškrábat na svou židli. Pomohl jsem mu a pak se opět
posadil.
Viděl jsem, že Evey
drží ruce křečovitě spojené pod stolem a s ne příliš přítomným úsměvem se
dívá na Jonase, který usrkával z džusu.
Nevěděl jsem jistě,
jestli bych na něj měl být naštvaný. Sice nás vyrušil z úžasné chvíle…
bylo to ale dítě. Ten si tohle ještě dohromady nedá, takže jsem naštvaný nemohl
být. Asi bych to nyní ani nedokázal, protože mě ještě příliš prostupovaly
nejrůznější pocity.
Evey s sebou
po chvíli trhla znovu, protože se jí rozezvonil mobil. Vytáhla ho z tašky.
„Ahoj,“ řekla do
něj. „Už budeš tady?“ zeptala se překvapeně.
Podívala se na
Jonase a vteřinu střelila pohledem i ke mně.
„Ne. Klidně. Jonas
už viděl všechny ještěrky, takže… Dobře, tak za chvíli, pa.“
Ukončila hovor a
podívala se na Jonase.
„Táta tady za
chvíli bude,“ řekla Evey a utřela mu ubrouskem z pusy trochu kečupu od
jídla.
„Tak jo. Ale… teto
Evey…“ promluvil Jonas a chvilku přemýšlel.
Přišlo mi trochu
zvláštní, když jí říkal ‚této‘. Nějak mi to k Evey nesedělo. Přišlo mi, že
je na tetu ještě moc mladá.
„Půjdeme sem zase
někdy? Podívat se, jak vyrostli a tak?“
Evey se zasmála:
„Hned jak zase někdy přijedeš, neboj.“
„A půjde David zase
s námi?“ zeptal se a v jeho hlase jsem naprosto zřetelně slyšel
nadšení.
Evey se nadechla,
aby něco řekla, ještě předtím se však podívala na mě.
Nevím to určitě
(byl jsem trochu mimo) mám však pocit, že v mém výrazu vyčetla radost,
prosbu a... snad ještě něco, co jsem zatím neměl odvahu vyslovit nahlas.
„No,“ pousmála se,
„pokud bude David chtít,“ řekla nakonec.
Přitom jí opět zčervenaly
tváře a já se musel usmát. Mrknul jsem na Jonase a ten se znovu spokojeně napil
džusu.
Když jsme
odcházeli, všiml jsem si, jak se Evey otočila a rychle zkontrolovala, zda jsme
u stolu nic nenechali. Zodpovědná. Musel jsem se opět usmát.
„Čemu se směješ?“
zeptala se mě, protože si toho očividně všimla.
„Jen tak,“ odvětil
jsem a pokrčil rameny.
Evey se kousla do
rtu, potom se podívala na zem a pak znovu na mě. Přejela mě pohledem od hlavy
až k patě a na okamžik utkvěla pohledem u rozkroku.
Že by se mi dívala
na...?
Málem jsem ztuhnul,
ona však vzápětí řekla: „Ehm… rozjel se ti zip.“
Teď jsem ztuhl
doopravdy.
Evey se rozběhla za
Jonasem a já s očima vytřeštěnýma a s výrazem děsu a pocitem
totálního ponížení pohlédl dolů. Nechápavě jsem se však zamračil. Zip byl
v pořádku. Zavrtěl jsem hlavou a hned vzápětí uslyšel Eveyin tlumený
smích.
„To máš za to
tričko!“ zavolala na mě vesele.
Už jsem říkal, že
jsem vůl? Musel jsem se zasmát a rychle ji dohonil.
„Dostala jsi mě, to
uznávám,“ přiznal jsem a ještě nad svou blbostí vrtěl hlavou.
Byl jsem ovšem
neskonale rád, že to byla jen legrace, protože rozjetí zipu u kalhot jsem
vždycky považoval za vrchol ostudy.
„Díky,“ usmála se.
„Měl ses vidět, jak ses tvářil. Takhle vyděšeného jsem tě nikdy neviděla.“
Znovu se rozesmála.
Chystal jsem se
něco říct, zarazilo mě však zatroubení auta. Podíval jsem se před sebe a na
parkovišti zahlédl pěkný Mercedes. Vystoupil z něj vysoký muž
s hnědými lehce nagelovanými vlasy, několika denním strništěm, oblečený ve
sportovní bundě a kalhotách.
„Tati!“ vykřikl
Jonas a hnal se mu do náruče.
„Nazdar,
bojovníku!“ pozdravil ho muž a zdvihl ho nad hlavu.
Jonas se vesele
smál a pak mu ruku obtočil kolem krku, když ho muž držel jen jednou paží.
Evey se usmívala a
šla k muži.
„Ahoj,“ řekla a
objala ho.
„Čau, segra,“
odpověděl jí a taky ji objal.
„Víš, že nemám
ráda, když mi tak říkáš,“ odvětila Evey a přimhouřila oči, jakmile se na něj
zadívala.
„Čau, beruško,“
pronesl se širokým úsměvem.
„Nic lepšího tam
nemáš?“
„Modroočko?“ zeptal
se nevinně.
Evey protočila oči
a praštila ho do hrudi. Její bratr se tomu však jen zasmál a obrátil pohled
k Jonasovi.
„Tak co? Bavili
jste se dobře?“
„Jo! David ví o
ještěrkách snad úplně všechno!“ vypískl Jonas stále nadšeně.
„David?“ zeptal se
muž zmateně a pohlédl na Evey.
Hned potom si
všiml, že někdo stojí kousek od nich. Bleskově střelil pohledem ode mě
k Evey.
„Ano. Eh… Johne…
tohle je David. Můj kamarád,“ pokynula ke mně rukou Evey.
„Davide, tohle je
můj bratr John,“ ukázala zase zpátky na něj.
„Ahoj,“ pozdravil
mě John a nastavil ruku.
„Ahoj,“ odpověděl
jsem a stiskl mu ji.
Měl jsem pocit, že
mě rentgenuje očima. Vůbec se mi to nelíbilo. Jenže jsem zase musel uznat, že
kdybych měl sestru já a viděl ji s nějakým klukem, choval bych se přinejmenším
stejně.
„No, Ev, díky za
pohlídání,“ obrátil se k Evey. „A za přednášku,“ podíval se na mě.
„To je
v pohodě,“ mávnul jsem rukou.
„Tím si nejsem tak
jistý,“ řekl John šeptem. „Vím, co umí. Děsím se dne, kdy se začne ptát na
lidské tělo.“
„Cos říkal, tati?“
zeptal se hned Jonas.
„Ale nic… Už se
těšíš na babičku a dědu?“ zamlouval to rychle.
„Jo!“ přikývl
Jonas.
„Bezva. Ev, jedeš?“
zeptal se Evey.
„Jasně,“ přikývla
Evey.
„Rád jsem tě
poznal. Tak zatím,“ kývnul na mě John.
„Já taky,“
přikývnul jsem a sledoval, jak se otočil k autu.
„Ahoj!“ zavolal na
mě ještě Jonas a zamával mi.
„Ahoj!“ odpověděl
jsem a taky mu zamával.
„Musím jít. Dneska
máme rodinnou sešlost s večeří,“ řekla Evey.
„Jasně,“ řekl jsem
a smutně kývnul hlavou.
„Děkuju, že jsi
tady byl se mnou. Vím, že to asi nebylo jednoduché,“ dodala potom Evey.
„Ale ne,“ zavrtěl
jsem hlavou. „Bylo to… hezké.“
Vhodnější slovo
jsem teď prostě nenašel.
Evey se usmála:
„Tak ahoj.“
„Ahoj,“ usmál jsem
se taky.
Měl jsem ještě dost
rozumu, abych si uvědomil, že jiné, než slovní loučení dnes nepadá
v úvahu. John byl jen dva metry od nás.
Evey se na mě ještě
podívala a poté se připojila ke svému bratrovi.
„Kamarád?“
Slyšel jsem, jak
John to slovo protáhl a upřeně se na Evey díval. Ta ho pořádně šťouchla loktem
do žeber.
Asi nejsem jediný,
kdo musí čelit výslechům.
Počkal jsem, dokud
neodjeli a pak se vydal na autobus.
V hlavě jsem
měl smíšené pocity.
Najednou jsem si
s hrůzou uvědomil, že jsme se s Evey nedomluvili na něčem dalším, kdy
bychom se zase mohli vidět.
No, asi by bylo
trochu přehnané, kdybych ji hned na zítra někam pozval. Asi tedy počkám, jestli
se třeba neuvidíme ve škole.
Škola!!! Tak na
tohle jsem totálně zapomněl. Takže žádné pozvání… ale šprtání. Ach jo…
Nedostižná - VIII. kapitola - Odvaha
Copyright © 2010 Anne Leyyd
Copyright © 2010 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)