10. kapitola - Boj

Vytřeštil jsem oči.

„Tvůj otec?“ vypadlo ze mě. „Ale vždyť… ti přece vykal a ty jsi mu říkala ‚pane‘.“

„Nechce, abychom si v jeho práci tykali ani říkali jako doma. Prý je to… neprofesionální,“ vysvětlila Evey s pohledem upřeným stále do země.

Šok z toho jak jsem nazval jejího otce i to, že to je její otec mě pomalu opouštěl, na jeho místo však nastoupila totální nechápavost. Jak se takhle může chovat otec k vlastní dceři?

„Proč se k tobě tak chová?“ zeptal jsem se ještě dřív, než jsem zvážil, zda to není moc troufalá otázka.

Evey pokrčila rameny: „Asi proto, že jsem mu pokazila jeho sen. Mít všechny děti jako lékaře.“

Nechtěl jsem se vyptávat dál i přesto, že by mě to zajímalo.

Evey chvilku mlčela, ale pak se nadechla a řekla: „John a Sydney si medicínu vybrali dobrovolně i přes jeho nátlak. Chtěli to dělat, chtěli být lékaři a jsou spokojení… Jenže já na medicínu nechtěla. Nebýt Johna, Sid a... vlastně i mámy, asi bych se zbláznila… Podporovali mě v tom, co jsem chtěla dělat a nenutili mě převzít… štafetu medika.“

Smutně se pousmála a potom se její obočí stáhlo zase bolestí.

„Když mi přišel dopis, že mě vzali na fyzioterapii, tak jsem byla nadšená a štěstím bez sebe. Myslela jsem si, že to tátu třeba přejde, že bude rád… aspoň trochu. Víš… asi jsem čekala nebo spíš doufala, že mi třeba řekne, že jsem šikovná, že se mi něco povedlo. On ale neřekl ani slovo… jen se na mě díval tím svým pohledem a...“

Evey vydechla a z očí jí začaly kanout slzy. Nato vstala ze schodu, na nemž seděla a odešla k oknu, dost daleko ode mě.

Zřejmě nechtěla, abych ji viděl brečet. Mě se však víc než cokoli jiného protivila představa, že bych ji teď nechal samotnou. Chtěl jsem být s ní. Takže jsem vstal a zastavil se na půl kroku od ní. Rukou jsem se potom lehce dotknul jejího ramene.

„Evey,“ vyslovil jsem potichu její jméno.

Uslzenýma očima se ke mně otočila a zhluboka vydechla.

Stál jsem bez pohnutí a čekal... doufal... přál si... toužil... aby udělala to, nad čím zřejmě váhala, jestli má udělat. Váhala jestli může nebo má využít to, co jsem jí tak ochotně nabízel.

Chtěl jsem jí nějak dát najevo, že klidně může, sám bych ji o to možná poprosil, kdybych si v ten moment ovšem dokázal vzpomenout, jak se používá jazyk k tvorbě slov.

O pár centimetrů jsem se posunul blíž k ní a přitahoval ji pouze očima, protože rukama jsem nemohl.

A potom… Evey překonala ten poslední malý kousek a posunula se směrem ke mně. Moje ruce se teď už zvedly a lehce ji objaly.

Vzápětí jsem ucítil její hlavu, kterou si opřela o moje rameno a její ruce, které mě objaly kolem zad.

Kdybych nevěděl, že je Evey nešťastná, vznášel bych se blahem metr nad zemí. Cítil jsem, jak se trhavě v pláči nadechuje. Rukama mě objímala o něco pevněji, než jsem čekal a byl jsem proto hrozně rád. Taky jsem ji objal pevněji a svou hlavu jsem lehce přiložil k její.

Byl jsem zmatený. Na jednu stranu mi bylo strašně líto její bolesti ovšem na druhou… moje srdce se chvělo šťastným blahem, že je teď schoulená na mé hrudi, tak blízko u mě.

Vůbec jsem nevěděl, jak dlouho jsme se objímali. Připadalo mi to jako pár sekund, protože dřív, než jsem si mohl její blízkost alespoň trošku vychutnat, ucítil jsem, že pomalu zvedá hlavu a spouští ruce z mých zad.

Pod tím největším sebezapřením jsem přikázal svým svalům, aby pohnuly mýma rukama a daly je dolů z těch jejích. Byl to téměř bolestivý proces, protože jedna má část se tomu skutečně vehementně bránila.

Stáli jsme teď u sebe, pořád tak blízko, ale už jsme se nedotýkali.

Eveyiny oči byly červené od pláče, měl jsem však pocit, že už nevypadá tak nešťastně jako prve.

Chvíli se na mě dívala a potom sklouzla pohledem k mému rameni. Smutně se pousmála.

„Umáčela jsem ti celé rameno,“ řekla a zvedla ke mně ruku.

Lehce mi narovnala zmačkanou košili. Musel jsem se zasmát.

„To vůbec nevadí,“ zavrtěl jsem hlavou.

Taky se pousmála a teď mi to připadalo o něco veseleji.

Poté zavrtěla hlavou: „Pořád mě od něčeho zachraňuješ… připadám si jako tvůj velký dlužník.“

„Vůbec nejsi žádný dlužník,“ vyhrknul jsem rychle.

Jak ji to propána napadlo?

„Je to… docela hezký pocit,“ dodal jsem ještě.

Evey sotva znatelně zvedla obočí. Já jsem ale fakt blb!

„Tedy… ne že bych ti přál nějaké potíže. To ne! Myslel jsem to tak… že ty… tedy já… že jsem… vlastně že…“

Evey s úsměvem sledovala, jak se pokouším zápasit se slovy. Nakonec jsem to vzdal. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou.

Myslím však, že Evey i přes tu změť nesrozumitelných pokusů pochopila, jak jsem to myslel.

Její úsměv právě vystřídal vážný výraz. Dívala se mi do očí jako by o něčem přemýšlela.

Snažil jsem se neuhnout pohledem, jenže po chvilce moji pozornost upoutala slza, která jí sklouzla z řas, když mrkla.

Ta jediná maličká slza se pro mě ve vteřině stala obrovskou výzvou. A já jsem se rozhodl ji využít.

S tou největší touhou a stejným, nebo možná i větším strachem, jsem pomalu zvedl ruku k její tváři. Tak opatrně, jako kdyby byla z toho nejkřehčího skla, jsem k ní něžně přitiskl svou ruku.

Cítil jsem, že se pod mým dotekem lehce zachvěla a trochu pootevřela ústa.

Zvedl jsem oči k jejím a viděl, že se na mě dívá.

Ve svém pohledu neměla žádný strach, úzkost nebo něco jiného čím by mi naznačovala, že jí to není příjemné. Její pohled byl klidný, možná trochu rozechvělý a napjatý ale klidný.

Nevím, jaký výraz jsem měl já, byl jsem příliš rozrušený a zaneprázdněný vnímáním dívky před sebou, než abych zkoumal ještě tohle.

Dokázal jsem vnímat jen hebkou strukturu její pleti. Svým palcem jsem jí potom co nejopatrněji slzu setřel a i nadále svou dlaň nechával na její tváři.

Palcem jsem ji hladil přes lícní kost a nořil se pohledem čím dál hloub do jejích očí. Bylo pro mě jako zázrak, že je nesklopila.

Byla tak blízko… tak krásná… tak křehká… tak strašně jsem po ní toužil…

Moje myšlenky nyní byly útržkovité. Nějakou kloudnou jsem nedokázal vytvořit. Ale přece jen - jedna se objevila.

„Proto jsi ráno tak rychle odešla? Kvůli němu…? Nebo kvůli mně?“ zeptal jsem se šeptem.

Tohle tajemství jejího chování mě stále trochu tížilo. Chtěl jsem opravdu vědět, jestli to bylo kvůli jejímu otci nebo proto, že jsem něco přehnal.

„Ne kvůli tobě,“ zašeptala Evey a lehce zavrtěla hlavou.

Jen co to dořekla, zazvonil jí pager. Moje ruka z její tváře sjela a oba jsme od sebe s trhnutím odstoupili, jako bychom dělali kdoví co…

Evey si přečetla zprávu a poté řekla: „Musím jít za dalším pacientem.“

„Jasně,“ přikývnul jsem. „A nechceš doprovod nebo ochranku?“ zeptal jsem se s nadějí.

Evey se pousmála: „No… tohle je pacientka takže… ta mi snad ruce líbat nebude.“

„Ale kdyby něco, tak křič,“ poradil jsem jí.

„Dobře,“ zasmála se a já se k ní přidal.

Evey se potom otočila a vyšla na oddělení. Povzdechnul jsem si a podíval se na svou ruku. Svou prázdnotou mě začínala pálit.

Když jsem se vrátil na vyšetřovnu, doktor - už mi to došlo - Ryder, se ke mně otočil. Přerušil svůj další výklad, který dával mým spolužákům a zadíval se na mě.

„Pane Wade, mohl byste mi vysvětlit, kde jste…“ svou větu nedokončil, protože mu zazvonil mobil.

„Ryder, prosím,“ řekl do telefonu a poslouchal.

Po chvilce vstal ze židle.

„Dobře, hned tam budu. Připravte zatím tři krevní konzervy,“ řekl a rychle zamířil pryč z vyšetřovny.

„Naléhavý případ s transplantací. Převezměte ty mediky, doktore O´Niele,“ slyšeli jsme, jak to řekl lékaři, s nímž se potkal na chodbě.

Bylo mi docela jedno, kdo nás teď bude mít. Vlastně jsem byl docela rád, že nemusím doktora vidět a ani odpovídat na jeho otázku.

Fakt jsem netušil, co bych mu řekl: „Byl jsem s vaší dcerou a pokoušel se napravit škody, které jste udělal.“ No, nevím, nevím…

Jakmile jsem si vzpomněl na jeho chování (a to jistě byla jen jedna z mnoha ukázek), už jsem nechtěl být tak dobrý jako on. Ne za cenu, že bych se choval takhle.

Zbytek praxe proběhl docela monotónně - a sice probíráním diagnóz a vyšetřovacích metod.

Druhá část naší skupiny měla přijít na odpolední praxi, takže jsem musel počkat na Marka a předat mu informace o svém pacientovi, kterého si měl přebrat po mně.

Posadil jsem se tedy do naší šatny ke stolu a podepřel si hlavu rukou.

Nějak na mě začala padat únava a tak jsem zavřel oči.

Upadl jsem zřejmě do nějakého polospánku, ve kterém jsem ještě dokázal trochu přemýšlet. V hlavě se mi honily obrazy pacientů, Evey, lékařů, školy, spolužáků a dalších lidí.

Najednou jsem měl zvláštní pocit, jako by za mnou někdo stál. Byl jsem ovšem právě tak ospalý a líný, že se mi nechtělo otevírat oči.

Pokud je to Mark, uvažoval jsem pomalu, tak mi o sobě dá za okamžik vědět a pokud ne… tak ne. Bylo mi to fuk.

Asi po chvíli (nevím to určitě, byl jsem mimo schopnost racionálně vnímat čas), jsem ucítil příjemnou vůni kávy.

Rychle jsem se několikrát nadechl, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá.

Vůně tam stále byla a probrala mě natolik, že jsem dokonce otevřel oči.

Jen co jsem zaostřil pohled na stůl a hrnek plný lákavé tekutiny, můj mozek mi nadhodil fakt, že ten hrnek se tady sám od sebe neobjevil.

Otočil jsem se ke dveřím a viděl, že se neslyšně zavírají. Prsty jsem si rychle protřel oči a vyskočil na nohy. Přeběhl jsem ke dveřím, otevřel je a rozhlédl se.

Po chodbě vedoucí ke schodišti právě šla… Evey?!

„Evey!“ zavolal jsem.

Otočila se a byla to ona. Už byla převlečená do normálních riflí a svého modrého kabátu. Vlasy měla rozpuštěné a vypadala… ach pane jo!

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ omluvně se usmála.

Musel jsem trhnout hlavou, abych se vzpamatoval.

„Eh… to je v pohodě. Ani jsem myslím nespal… Díky za to kafe,“ vyhrknul jsem.

„Za málo,“ usmála se. „Já děkuju… za všechno,“ řekla a vděčně se na mě dívala.

„Za málo,“ opakoval jsem její odpověď.

Zasmála se a zavrtěla hlavou.

Zase to byla ta Evey, kterou jsem znal: usměvavá a veselá. Smutek i slzy byly pryč. Nechtěl jsem, abych ji teď ztratil z očí.

„Už jdeš domů?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ přikývla. „I když se mi tam vůbec nechce.“

„No… jen co přijde můj kamarád Mark a předám mu pacienta, tak už taky půjdu. Nech… nechtěla… by ses do... kousek... třeba... parku... projít?“

Oh! Propána! Proč musím najednou koktat jako vůl?! A v pětadvaceti letech bych už možná taky mohl umět sestavit správný slovosled věty!

Evey asi moje koktání přišlo zábavné, protože se rozesmála a řekla: „Tak dobře.“

Moje srdce hlasitě prásklo a já se musel držet, abych nevyskočil nadšením do vzduchu.

Opravdu jsem byl před chvílí unavený?

„A jak jsi mě vlastně našla?“ zeptal jsem se.

Určitě s hrnkem kávy neobcházela polovinu nemocnice.

„No, chodím touhle chodbou vždycky do naší šatny a na dveřích bylo napsané ‚šatna mediků‘,“ řekla s úsměvem.

Rčení, že s přibývajícím věkem lidé moudří, u mě asi platilo obráceně.

„Jo, to zní… logicky,“ uznal jsem a zavrtěl nad sebou hlavou.

Evey se opět zasmála a šla za mnou do šatny.

Podíval jsem se na hodiny, Mark už měl skoro dvacet minut zpoždění. Jen co jsem na to pomyslel, tak se rozrazily dveře a on dovnitř málem vpadnul.

Prásknul batohem na zem a rychle si začal svlékat bundu.

Překvapilo mě, že už na sobě má bílé kalhoty na praxi.

„Sorry, brácha, zdržel jsem se,“ vypadlo z něj mezi lapavými nádechy.

Evey si všiml, až když se narovnal. Ona se na něj dívala trochu překvapeně.

Mark přelétal pohledem ze mě k ní. Ve tváři se mu objevil výraz docvaknutí. Najednou se zamračil a znovu si mě prohlédl.

Protočil jsem oči. Podle toho, jak jsem Marka znal, tak ho překvapilo, že jsme oba dva oblečení.

Pak se ovšem na Evey usmál.

„Ahoj! Ty musíš být Jane! Já jsem Mark,“ řekl a podal jí ruku.

Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát.

Evey zvedla s úsměvem obočí, stiskla mu ruku a odpověděla: „Ahoj, Marku. Ale… já jsem Evey.“

Mark trhnul hlavou ke mně a se zdviženým obočím se na mě podíval.

Já jsem předstíral, že vůbec nechápu, na co tím pohledem naráží.

„Jasně,“ kývnul nakonec hlavou a přimhouřenýma očima na mě dál zíral. „Vsadím se, že mi to David zapomněl říct.“

Potom se otočil zpátky na Evey, která se na něj zkoumavě dívala a vypadala, že nad něčím přemýšlí.

„No, musím říct, že ve skutečnosti vypadáš ještě líp, než na té fotce,“ řekl Mark s úsměvem dál.

V ten moment jsem myslel, že ho zatluču na místě holýma rukama do podlahy.

Evey zvedla obočí.

„Na fotce?… Na jaké fotce?“ zeptala se zmateně.

„No přece na té, kde jste s Davidem na...“

Vrazil jsem mu loket do žeber a doufal, že to vypadalo aspoň trochu nenápadně. Mark jen obrátil oči v sloup a rukou mě objal kolem ramen: „No, David nechce, abych o tom moc mluvil. Je z tebe tak trochu…“

Už jsem se na něj chtěl vrhnout, Evey mu však náhle skočila do řeči: „Nejsi náhodou ten kluk, který před chvílí před nemocnicí uklouzl a spadl do… psího…“

Dál už Evey ani nemusela pokračovat.

Otočil jsem hlavu k Markovi a soudě podle toho, jak začal rudnout a také, že na sobě neměl rifle ale kalhoty na praxi, to byla pravda.

Poodstoupil jsem od něj, abych se pokochal tím pohledem.

Tohle se snad ještě nikdy v historii nestalo! Většinou byl Mark ten, který se dobře bavil, a ostatní kolem něj rudli. S pobaveným úsměvem jsem se na něj díval.

„Fakt jo?“ zeptal jsem se.

Mark ke mně střelil vyděšeným pohledem. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát jako cvok.

„No, myslím, že dnes doma u večeře zavedu řeč na téma domácích mazlíčků a jejich venčení. Mámu bude určitě zajímat veselá příhoda s mým kamarádem, kterou pak docela určitě převypráví své kamarádce, paní Thomasové.“

Vychutnával jsem si každé slovo.

Mark už otevíral ústa, aby něco řekl, nic z něj ovšem nevypadlo.

„Počkám na tebe venku,“ řekla Evey a teď Markovi věnovala docela lítostivý pohled.

Přikývnul jsem: „Dobře. Hned přijdu.“

„Ahoj, Marku,“ rozloučila se s ním.

Jenže Mark právě nebyl ve stavu, kdy by byl schopen odpovědět.

Jen co se za Evey zavřely dveře, zoufale se ke mně otočil: „Hele… že to nikomu neřekneš?“

Zatnul jsem zuby: „Zasloužíš si to!“

Byla to pravda, za všechny ty jeho fóry by si to zasloužil. Jenže… já věděl víc než dobře, jaké to je.

Mark se teď tvářil fakt vyděšeně. Nedokázal jsem být takový a navíc už jsem chtěl jít za Evey, takže jsem si povzdechl a řekl: „Ne, nikomu to neřeknu, protože vím, co to je. Na rozdíl od tebe.“

„Díky,“ vydechnul Mark.

„Ale… pokud budeš mít další vtipy ohledně mě nebo Evey, tak si pamatuj, že se osobně postarám, aby to věděl každý, kdo tě zná!“

Mark přikývl a spěšně se začal převlékat. Pak jsem mu rychle předal informace o pacientovi a přitom jsem se stihnul převléct taky.

Když jsem potom vyšel ze šatny a uviděl Evey, jak na mě čeká u schodiště, myslel jsem, že snad začnu lítat.

„Opravdu to někomu řekneš?“ zeptala se mě.

Podle tónu jakým to řekla, jsem naprosto přesně věděl, že kdybych řekl ano, tak by mě začala přemlouvat, abych to nikomu neříkal.

„Ne, neřeknu,“ zavrtěl jsem hlavou.

Usmála se a přikývla. Společně jsme pak vyšli ven z nemocnice.

Venku pořádně foukalo, a i když se začínalo pomalu stmívat, díky sněhu bylo přece jen více světla.

Park byl jen kousek od nemocnice, takže za chvíli jsme už procházeli pod větvemi bíle obalených stromů.

Bylo to… zvláštní. Sice jsme občas něco řekli, buď o počasí, nebo škole ale jinak nic. Připadalo mi, jako kdyby mezi námi byla zeď, kterou jsme nemohli překročit. Vždyť ještě před chvílí jsme spolu mluvili úplně normálně! Co se to děje?

Nakonec jsme mlčky došli k mostu, který se táhl zhruba uprostřed parku a byl z něj opravdu pěkný výhled na celou severní stranu parku i část města.

Kousek pod námi se malí kluci radovali ze sněhu a pořádali bitvu. Jen jsem doufal, že nějaká sněhová koule nepoletí našim směrem.

Evey si postavila tašku na zem, rukou ometla sníh ze širšího zábradlí a opřela se o něj.

Já zůstal stát kousek od ní a díval se na ni. Vlasy z pod čepice se jí pohybovaly v závanech větru, který sebou občas vzal i pár vloček sněhu, oči měla upřené před sebe, rty si na chvíli skousla a vzápětí je povolila.

Když jsem se díval na její ústa, měl jsem pocit, že možná vím, co by tu zeď prolomilo. Anebo jsem si to zase namlouval. Chtěl jsem to, co jsem toužil udělat skrýt pod maskou toho, co bych měl udělat.

Vůbec nevím, jak jsem se tam dostal, ale najednou jsem stál vedle Evey a díval se stejným směrem jako ona. Poté jsem otočil hlavu k ní.

Asi cítila nebo periferním viděním viděla, že se na ni dívám, protože její tváře začínaly červenat.

„Ještě ti musím poslat ty fotky ze zoo,“ řekla potom a podívala se na mě.

S úsměvem jsem přikývnul: „Dobře.“

Snažil jsem se zase ponořit do hloubky jejích očí jako ráno, Evey však najednou zamrkala a s trhnutím otočila hlavu vpřed.

Utíkala? Bála se snad? Bála se ještě víc než já?

Byl jsem tak nějak ve slepé uličce a nevěděl jak dál.

Nechtěl jsem ji vylekat jenže ani jsem nechtěl promarnit tuhle příležitost.

Jak dlouho ji budu mít u sebe takhle blízko? Kdy zase budu mít to štěstí, že se uvidíme? Jenže co teď?

„Nechodíš náhodou taky běhat?“ vypadlo ze mě najednou.

Evey se ke mně otočila a zasmála se: „Náhodou ano.“

Taky jsem se usmál: „A kam chodíš?“

Pokrčila rameny.

„Tak různě… Třeba tady se mi běhá docela dobře,“ kývla hlavou k parku.

„Chodíš až sem?“ podivil jsem se.

„Když jsem někdy byla v nemocnici, tak jsem sem zašla,“ vysvětlila mi.

Pak zvedla levou ruku: „Od těch stromů, kolem jezera, sem na most, zpátky k těm stromům a až tam dopředu k tomu velkému dubu - to je moje nejoblíbenější trasa.“

Neuvědomil jsem si, že stojíme tak blízko sebe, takže když Evey ruku spustila zpátky, dotkla se přitom mojí, až jsme sebou oba škubli.

Pro mě to však bylo jako nějaké znamení.

Posunul jsem svou ruku dopředu a během chvíle svými prsty našel její. Lehce jsem její ruku sevřel v dlani a zvedl pohled k jejím očím.

Dívala se na mě trochu bázlivě a nejistě, ale své prsty obtočila kolem mé ruky.

A právě v tu chvíli, kdy jsem si říkal, že to může být jedině lepší, jsem dostal takovou ránu do obličeje, až se mi zatmělo před očima.

Jedinou útěchou pro mě bylo, že mi takhle nevrazila Evey.

Doufat v to, že když se kolem vás koulují kluci a vy si myslíte, že to neschytáte, byla pěkně velká blbost.

Trhnul jsem hlavou, aby mi z obličeje odpadla hrouda, která mi tam držela jako přilepená. Vzápětí jsem si všiml, že se Evey směje.

Pořád jsem měl jedno oko zalepené sněhem, takže jsem se na ni díval jen jedním. No, muselo to vypadat fakt bezvadně.

Měl jsem chuť ty malé haranty postlat do p... do patřičných mezí. Jenže mluvit takhle před Evey bych si nikdy nedovolil.

Otočil jsem se směrem k nim, ve tváři výraz absolutní zuřivosti a viděl, že všichni do jednoho vzali nohy na ramena.

Vydechnul jsem a trhnul hlavou, abych z ní dostal zbytky sněhu.

Evey se ještě pořád smála jemným smíchem.

„Ukaž,“ řekla mi s úsměvem a natočila mou hlavu lehce k sobě.

Začala mi oprašovat čepici. Viděl jsem, jak mi sníh spadává před očima.

Pak mi došlo, že se mě Evey dotýká.

Když skončila s čepicí, lehce mi prsty přejela od čela k obočí, protože sníh jsem měl pořád i tam.

Stál jsem bez pohnutí a jen ji sledoval.

Rukama mi teď přejela po tvářích a setřela z nich vodu od sněhu. Na její tváři byl stále úsměv, ten se však začal postupně vytrácet, protože si asi uvědomila to, co mě došlo jen o chvíli dřív.

Její prsty zavadily o moje rty a na okamžik se u nich zastavily, moje srdce se přitom zachvělo možná stejně jako teď Eveyiny prsty. Očima střelila vylekaně k mým.

Díval jsem se do jejích očí a připadalo mi, že jejich modř je jako kousek nebeské oblohy. Chtěl jsem, aby se mě pořád tak něžně dotýkala. Byl to úžasný pocit, mít její ruce na své tvář.  Pak ale svými prsty sklouzla k mé čelisti a začala ruce pomalu spouštět dolů.

V tu chvíli, kdy mě její ruce začaly opouštět, jsem věděl, co chci udělat. Asi jsem to věděl už několik minut, jenže až teď jsem si byl jistý.

Svou ruku jsem zvedl k ní, až jsem se jí lehce dotknul a svými prsty zajel do jejích vlasů, zatímco svým palcem jsem ji hladil po tváři.

Najednou mě však zachvátil strach.

Ale... i přesto, že jsem se bál jako opravdu nikdy a současně věděl, že to může dopadnout hodně špatně, že ji můžu třeba i ztratit… i přesto jsem byl rozhodnutý ji políbit.

Evey těkala pohledem po mé tváři a kromě mého pocitu, že se dotýkám malého ptáčete, mi každý její pohled připadal jako pohlazení.

Najednou zafoukal vítr a zavál jí do obličeje pramen vlasů, který jí přikryl nos i ústa.

Ještě on mi snad bude bránit!

Viděl jsem, jak se jeden koutek Eveyiných úst zvedl do úsměvu. Svou rukou jsem jí vlasy lehce stáhnul z tváře a prsty se potom dotýkal její čelisti.

Cítil jsem, jak se jí lehce zachvěly rty, když se nadechla. Já se ale uvnitř nechvěl jen lehce.

A až nyní jsem si uvědomil, že mám v hrudi srdce, protože to, co dělalo teď, ještě nikdy nedělalo.

V Eveyiných očích jsem ještě před pár sekundami viděl nejistotu, možná to, že byla vylekaná, teď tam však nebylo nic takového.

Pomalu jsem se k ní začal sklánět a snad při každém milimetru mě napadaly desítky myšlenek. Všechny byly plné strachu a pochybností.

Co když to všechno pokazím? Co když mi jednu vrazí a pak uteče? Co když jen uteče a už ji nikdy neuvidím?

Poté se mi ale v hlavě ozval slabounký hlásek, který mi řekl, že když mi nevrazila do teď, tak mi snad nevrazí ani za chvíli.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že během pár centimetrů může člověk projít údolím strachu. Uvnitř jsem se třásl jako malý kluk.

Jenže kromě strachu, který jsem cítil s každým divokým úderem svého srdce, ve mně rostla i touha být o kousek blíž a ještě blíž.

Čas ani realita pro mě najednou neexistovaly. Teď jsem vnímal jen to, že mám oči zavřené a moje čelo se dotýká toho Eveyiného stejně jako můj nos spočívá vedle jejího.

Uběhlo dalších pár sekund, kdy jsem ještě váhal a přesvědčoval se, že kdyby mi chtěla vrazit nebo utéct, tak už by to dávno udělala.

Co udělá? Políbí mě taky nebo se ode mě odtrhne? Byla to hotová muka. 

Chtěl jsem prolomit ten poslední kousek, který nás dělil, chtěl jsem cítit její ústa na svých… toužil jsem po tom… toužil jsem po ní, toužil jsem po tom, aby cítila to samé co já.

A pak… jsem se konečně dotknul svými rty těch jejích.

Jenomže strach mě pořád tak vázal, že to byl polibek tak letmý jako by snad ani nebyl.

Evey asi můj strach vycítila, protože jsem vzápětí ucítil její rty, které se dotkly těch mých stejně lehce jako před chvíli ty moje.

A tohle… malé gesto, nebo pohyb, to vědomí, že mi nevrazila a že neuteče, rozcupovaly můj strach na kousky a spálily ho na prach. Po té už jsem neváhal ani vteřinu a přitiskl svoje ústa silněji k jejím.

Eveyiny rty na okamžik znehybněly, hned na to se ale stejně silně přitiskla k mým.

Moje srdce trhalo rekordy, mě to však bylo úplně jedno.

Naše rty se po chvíli pohybovaly tak přirozeně, jako kdybychom se líbali odjakživa a ne poprvé.

Po chvilce jsem i svou druhou ruku zasunul pod čepici do jejích vlasů. Jedna Eveyina ruka mi spočívala na hrudi a tu druhou jsem cítil na své paži.

Najednou jsem v sobě měl tolik energie, že jsem ji prostě musel využít. Spustil jsem proto ruce z její tváře, pevně jsem ji objal a zvedl ji do vzduchu.

Byl jsem moc rád, že Evey není žádná tyčka od plotu, na kterou bych se bál sáhnout, abych jí něco nezlomil.

Vnímal jsem, že se Eveyiny rty zvedly i v polibku do úsměvu.

Když se pak naše ústa oddělila, posadil jsem ji na kamenné zábradlí mostu, takže teď byla o maličko výš než já.

Rukama jsem ji ale pevně držel kolem pasu, aby nespadla. Díval jsem se na ni a viděl její růžovou tvář a byl jsem si téměř naprosto jistý, že teď ji tak zbarvenou nemá jen ona.

Eveyiny ruce byly na mých ramenou, kde se mě lehce držela.

„Máš nepraktickou čepici,“ řekl jsem šeptem, jakmile jsem si všiml, že tu svoji má vyhrnutou nad uši.

Samozřejmě jsem věděl, že za to můžu jen já. Věděl jsem, že se teď usmívám jako ten nejšťastnější člověk na světě a... upřímně... taky jsem se tak i cítil.

Nevrazila mi! Líbala mě stejně jako já ji! Úplně dobrovolně! Byla tady, přede mnou! Neutekla! Takže jsem pro ni přece možná ten princ na bílém koni byl!

Evey se potichu zasmála a stáhla si čepici z hlavy, potom řekla: „Pořídím si zavazovací pod bradu… Ale ta tvoje není o nic praktičtější.“

Jen to dořekla, stáhla mi i tu moji z hlavy.

Taky jsem se zasmál, vzápětí jsem se však smát přestal, protože mi Evey jemně přejela rukou po vlasech a moje náruč mi začala připadat podivně prázdná, a proto jsem si do ní Evey zase přitáhnul a se stále silnějším bušením srdce ucítil její ruce, jimiž mě objala kolem krku.

Když jsem pak šel Evey, s rukou kolem jejího pasu (teď už zcela vážně, bez nějaké záchranné akce) doprovodit k autobusu a cítil jsem její hlavu u své paže, vybavila se mi před očima tvář jejího nekompromisního otce.

Rukou jsem Evey objal pevněji a cítil, že se ke mně přitiskla.

Naprosto přesně jsem si byl jistý, že procházka růžovou zahradou to s panem doktorem Ryderem nebude. Jenže jsem vedle sebe cítil Evey - dívku, do které jsem byl zamilovaný a bez které jsem si teď svůj život nedokázal představit, takže jsem věděl i druhou věc. A sice tu, že se jí nevzdám, ani kdyby se proti mně postavilo deset doktorů Ryderů.

Věděl jsem, že ona za to stojí.

Motivací doktora Rydera byla jeho sobecká a zarputilá představa, mou motivací bylo něco daleko víc - Evey.

Nedostižná - X. kapitola - Boj
Copyright © 2010 Anne Leyyd