11. kapitola - Fotka

Ačkoli jsem se s Evey rozloučil sotva před hodinou, už teď jsem se nemohl dočkat, až ji zase uvidím a budu s ní. Navíc jsem měl už také skoro hodinu pocit, že nebýt gravitace, vznášel bych se v našem domě přinejmenším u střechy.

Věděl jsem, že se pořád usmívám a proto jsem rychle popadl z lednice nějaké jídlo a abych mámě nedal záminku vyptávat se, co se přihodilo, že se tvářím jako šťastlivec, tak jsem okamžitě odešel k sobě do pokoje.

Co jsem si z lednice vzal a co jsem jedl, tak o tom jsem neměl ani páru. Moje pozornost i všechny myšlenky se zaobíraly pouze rozborem dnešního dne, každé minuty, každého detailu…

Jakmile jsem si vzpomněl na dnešní ráno, usmál jsem se ještě víc ze široka. Kdepak by mě ještě před dvanácti hodinami napadlo, že večer už bude všechno jinak - v tom nebáječnějším slova smyslu!

Evey si vybrala mě! Byl jsem to já, s kým chtěla být! Tenhle pocit byl uvnitř mě jako několikanásobná časovaná bomba s postupným uvolňováním. Jakmile jsem si vybavil nějakou chvíli, jíž jsme strávili spolu - vybuchla a zaplavila mě takovou vlnou radosti, nadšení, štěstí a vzrušení, že pro mě bylo velmi těžké zůstat na místě, nevyletět z kůže a nepokoušet se rozletět všemi směry.

Proto, když na mě začala najednou téct studená voda, jsem si s totálním překvapením uvědomil, že stojím pod sprchou a v ruce držím sprchový gel.

Jak jsem se sem dostal? No… jsem jako automat. Jen jsem si to slovo pomyslel, rozesmál jsem se na celé kolo. Díky tomu se mi podařilo vdechnout i vodu, takže jsem začal kašlat. Jenže místo toho, abych se přestal smát, přišlo mi i tohle tak vtipné, že jsem se smál ještě víc.  

Po pár minutách mě napadlo, že už jsem se nasmál dost a mohl bych s tím přestat. A tak jsem se přestat snažil.

Snažil… neúspěšně. Vůbec jsem nevěděl, proč toho prostě nedokážu nechat, ani jsem myslím už nevěděl, co mě tak pobavilo, ale prostě jsem se smál dál.

A když jsem se konečně dostal ven z koupelny, ještě pořád jsem se pochechtával.

„Davide? Jsi v pořádku?“ zavolala na mě máma a vystrčila hlavu z pokoje.

U ucha držela telefon; asi mluvila s tátou.

„Jasně. Proč bych neměl být v pořádku?“ zeptal jsem se a ve tváři cítil ten široký šťastný úsměv.

„No… znělo to, jako kdyby ses dusil,“ odpověděla mi.

A další záchvat smíchu byl na světě! Viděl jsem, že se na mě máma podívala tím stylem, jako by si nebyla jistá, jestli mi náhodou nepřeskočilo. Já však jen mávl rukou a zapadl do svého pokoje.

Od toho smíchu mi začalo být pěkně horko. Proto jsem si stáhl triko a nechal si na spaní jen volné tříčtvrťáky. Pak jsem sebou praštil na postel a pořád se usmíval.

Páni! Láska s člověkem dělá divy. Jen jsem doufal, že tyhle záchvaty smíchu poleví a to rychle, protože třeba při představě, že bych skládal zkoušku u doktora Carlsla a řezal se tam smíchy i kdyby mě vyhodil… No, nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli bych chtěl být tím, kvůli komu by dostal infarkt.

Nakonec jsem zavřel oči a v duchu se mi před nimi ihned objevila Eveyina tvář. Vydechnul jsem a otočil se na druhý bok. Byl jsem šťastný. Bylo mi tak krásně, jak mi snad ještě nikdy nebylo.

Uvnitř mě hřálo prostě vědomí toho, že na mě Evey, třeba právě teď, myslí a že já můžu klidně myslet na ni. Byl to naprosto dokonalý pocit, který bych přesně nepopsal, ani kdybych se o to snažil rok. Tím jsem si byl jistý.

Hodně dlouho jsem nemohl usnout a pořád přemýšlel, vzpomínal a představoval si, že je na tom Evey možná podobně a taky nemůže spát… že třeba oba teď hledíme do stropu nebo oknem ven, usmíváme se a vzpomínáme na dnešní nádherný den, který snad bude jen začátkem řady dalších nespočtu krásných dní…

A s touhle představou jsem asi nakonec usnul. Musel jsem spát úžasným, osvěžujícím spánkem, protože ráno - poprvé v historii - jsem zvuk budíku uvítal a z postele doslova vyskočil.

Během patnácti minut jsem odcházel z domu: v té nejlepší náladě, s úsměvem na rtech a s tím nejlepším ‚vytápěním‘ uvnitř sebe, neskonale lepším než ta nejdražší horolezecká bunda.

Mám takový dojem, že pár lidí, které jsem cestou potkal, se na mě dívalo pořádně nevěřícně, když jsem si tam v ranním mrazu vykračoval, jako kdyby kolem všechno kvetlo nebo mi to patřilo. Měl jsem sto chutí napodobit Franka Sinatru, až na to, že bych musel trochu pozměnit slova písně a zpívat ‚I´m singing and dancing in the snow.‘

Do školy jsem přišel s pořádným předstihem a hned za dveřmi jsem hned narazil na Lusy. Okamžitě si mě taky všimla a střelila po mě rádoby nenávistným pohledem. Jenže zase vypadala tak groteskně, že jsem se musel ušklíbnout a prošel kolem ní, jako by byla vzduch. Nevím to jistě, ale zdálo se mi, že jsem zaslechl tiché zavrčení, když jsem kolem ní přešel a zamířil do posluchárny. Uchechtnul jsem se a vešel dovnitř.

Sedělo tam zatím jen pár mých spolužáků, s nimiž jsem se pozdravil a zapadl na své místo. Musel jsem asi vypadat jako by mi přeskočilo, protože usmívat se v učebně, kam měl za chvíli přijít doktor Carls, rozhodně nebylo normální. Mě však teď takové banality absolutně netížily.

Zhruba po třech minutách vešel dovnitř Mark. Jen co mě uviděl, v očekávání zdvihl obočí a začal se potutelně usmívat.

„Nazdar,“ pozdravil.

Hodil tašku na zem a sedl si vedle mě.

„Čau,“ odpověděl jsem.

Jen jsem to dořekl, už byl otočený čelem ke mně.

„Tak co?“ zeptal se nedočkavě a pořád se tak přiblble usmíval.

Rozhodl jsem se dělat nechápavého. „Co co?“ zeptal jsem se zmateně.

Protočil oči: „No co včera? Co bylo? Co jste dělali? Kam jste šli? Jak to dopadlo? Už jste spolu…“ sugestivně se odmlčel a nepřestával se šklebit.

První co mě napadlo, když začal s tou kupou otázek, byl prostý fakt, že kdyby někde byla nějaká škola pro drbny, Mark by okamžitě dostal místo ředitele.

Druhá věc, která mě napadla: „Přeskočilo ti?“ vyjel jsem na něj šokovaně.

On se snad musel zbláznit! Jak ho tohle vůbec mohlo napadnout?! Evey rozhodně nebyla ten typ holky, která půjde hned a s každým. Na tohle jsem vůbec ani nepomyslel, protože to bylo něco tak odlišného od toho jak se Evey chovala… a navíc… opravdu bych o ni měl zájem, kdyby byla taková? Kdyby jí přišlo normální po chvilkové známosti se hned s dotyčným vyspat? Pochybuji. Mě to normální nepřišlo. Ne po pár dnech.

Najednou jsem pro Markovu stupidní poznámku našel perfektně sedící vysvětlení.

„To ses včera tak praštil do hlavy, když jsi spadl do toho psího - “

„Ne tak nahlas!“ zasyčel a žďuchl do mě.

Pak se poplašeně otočil, jestli nás náhodou někdo neposlouchá.

„No, tak to říká ten pravý. Ty sám jsi ohleduplný až na půdu, co?“ ušklíbnul jsem se.

Nikdo za námi ovšem nebyl, takže se otřepal docela rychle.

„Hele, nezamlouvej to! Tak co bylo včera?“ nepřestal dotírat.

Ach jo. Pokud mu nic neřeknu, bude do mě hučet celý den. Rozhodl jsem se tedy odpovědět: „No… šli jsme do parku, povídali jsme si a... když to shrnu… tak… spolu teď chodíme.“

Jenomže tahle moje geniální a takřka nic neříkající odpověď mu ani zdaleka nestačila.

„Nemohl bys být konkrétnější? Na tohle bych asi přišel taky.“

„Ne, to nemohl, kámo. Vážně si myslíš, že jsem takový idiot, abych říkal nějaké podrobnosti zrovna tobě?“

„Aspoň jednu,“ žadonil.

„Ne!“

„Jednu!“

„Ne!“

„Malou podrobnost!“

„Ne!“

„Maličkou podrobnůstku,“ řekl a prsty naznačoval jak malou myslí. „No tak, nebuď škrt!“

„Hmm… no, tak jednu,“ zopakoval jsem jeho gesto, „takhle maličkou.“

Rychle jsem přemýšlel, až jsem si na jednu maličkost vzpomněl. V duchu jsem se musel zasmát, jak na tohle asi bude Mark reagovat.

„Když jsme si povídali… tak Evey řekla něco, co mě docela šokovalo.“

Markovi se zablýsklo v očích.

„Představ si, že Evey…“ chvilka napětí, zdálo se, že Mark ani nedýchá, „chodí taky běhat.“

S úsměvem jsem sledoval, jak Markův napjatý výraz vystřídala zuřivost, když oči přimhouřil do tenkých škvírek.

‚Naštěstí‘ pak přišel doktor Carls a nikdo z nás se už neodvážil promluvit i přesto, že na Markovi bylo vidět, jak rád by mi něco ‚pěkného‘ řekl.

Jen díky tomu, že jsme byli pozadu, aspoň podle doktora Carlsla, tak dnes nezkoušel. Bylo téměř hmatatelně cítit, jak se atmosféra v učebně uvolnila. Sice jsme si dělali poznámky jako diví po celou dobu přednášky, ale stálo to za to. Navíc jsem byl rád, že dneska zkoušení nehrozí. Psaní poznámek mi aspoň chvílemi umožnilo zabrousit myšlenkami do příjemnějších končin.

Pár minut před koncem mi došlo, že jsem se Evey nezeptal a ani neznám její rozvrh. Takže jsem ani netušil, jestli je dnes tady na univerzitě nebo v nemocnici. Rozhodl jsem se jí proto zavolat.

Z posluchárny jsem vyletěl hned, jak nás doktor Carls propustil a Markovo volání jsem nebral na vědomí. Však on se na hodinu nějak zabaví sám.

Srdce mi při vytáhnutí mobilu a najití Eveyina čísla vesele poskočilo.

Šel jsem do jedné z méně zalidněných chodeb. Jakmile pak mobil začal zvonit, s nepříjemným bodnutím v hrudi jsem si uvědomil, že pokud má Evey hodinu, tak jí můžu taky připravit pěkný průšvih. Nakonec jsem se však nedokázal přimět stisknout tlačítko k ukončení hovoru a vše vsadil na to, že hodinu nemá.

Po pár sekundách jsem byl za svoji víru odměněn. Srdce mi hlasitě prásklo, protože se z telefonu ozvalo: „Ano?“ pronesené jejím krásným hlasem.

Zcela zřetelně jsem v něm slyšel úsměv.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a okamžitě se taky usmíval.

„Ahoj,“ odpověděla.

„Doufám, že tě neruším v hodině,“ vyslovil jsem svoji obavu nahlas.

„Ne, neboj. Mám teď volnou hodinu.“

„To je bezva, já taky,“ odvětil jsem a v duchu jásal. „Jsi tady na škole, nebo v nemocnici? Víš, ehm… napadlo mě, že kdybys byla tady, tak bychom se mohli třeba… na chvíli sejít.“

Stál jsem právě u jedné z nástěnek a bezmyšlenkovitě civěl a tahal za nějaký papír. Pokud Evey bude tady, vůbec jsem nepochyboval, že by odmítla.

„No…,“ zaváhala, „jsem tady na škole ale… scházet se přece nemusíme, ne?“

Naráz mi bylo jako bych spolknul kus ledu.

„No… eh…,“ vypadlo ze mě.

Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Takže mě nechce vidět. A asi jí tedy nechybím tak, jako ona mě. Připadal jsem si podivně sevřený, jako bych se nemohl z plných plic nadechnout.

Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Zrovna teď mě bude nějaký debil otravovat! Jestli je to Mark, tak už ho vážně…

Otočil jsem se a mobil mi málem vypadl z ruky. Za mnou stála Evey. Usmívala se

a právě schovávala svůj mobil do tašky. Díval jsem se na ni jako na zjevení.

„Ahoj,“ řekla Evey poněkud nejistě a lehce zdvihla obočí.

Já jsem se totiž pár vteřin ani nepohnul, ale její pozdrav mě konečně probral.

„Ahoj,“ vyhrknul jsem.

Poté jsem k ní rychle přistoupil a popadl jí do náruče.

„Davide!“ vydechla, jak se lekla.

Držel jsem ji několik čísel nad zemí. Po svíravém pocitu nebylo najednou ani památky. Rukama jsem Evey pevně objímal a cítil, že se teď potichu zasmála. Na pravé straně tváře jsem měl hradbu z jejích vlasů. Svěže voněly. Evey mě potom rukama objala kolem krku a jednou pohladila po vlasech.

Rozplýval jsem se blahem. A já blbec si myslel, že mě nechce vidět!

„Už mě pusť na zem. Vždyť si uděláš kýlu!“ řekla Evey po další chvíli, když jsem ji stále pevně držel a nepouštěl. Úsměv v jejím hlase vystřídala obava.

Musel jsem se zasmát, ale pustil jsem ji. Chtěl jsem vidět její tvář. Byla lehce červená

a usmívala se. Vlasy měla rozpuštěné a mírně zvlněné. Na sobě měla černé kalhoty

a černý svetr s dvěma bílými proužky kolem pasu, v ruce držela svůj kabát.

Zajímalo by mě, jestli je to díky oblečení, že pokaždé vypadla tak skvěle nebo to bylo díky tomu, že to byla prostě ona. Myslím, že odpověď byla víc než jasná.

„Ty nejsi moc objektivní. Myslíš, že máš tak sto kilo, co?“ dobíral jsem si ji.

„No, sto sice ne, jenže dvacet taky ne. Navíc bych nechtěla, aby sis kvůli mně odrovnal záda,“ odpověděla a dívala se na mě, jako kdyby to opravdu myslela vážně. Což asi myslela.

„Nejsem zase taková třasořitka,“ bránil jsem se.

„Já si nemyslím, že jsi,“ zasmála se.

Otočila se čelem ke konci chodby. Vzal jsem ji za ruku a ona s úsměvem propletla svoje prsty s mými. Mířili jsme k dlouhé lavici, na níž nikdo neseděl. Cestou jsme potkali pár lidí, ti nám však nevěnovali sebemenší pozornost.

U lavice jsme si položili tašky a posadili se k sobě. Byl to úžasně příjemný a taky vzrušující pocit být Evey tak blízko.

Vzal jsem její ruku do svých a lehce přejížděl po hřbetu jejího zápěstí. Na její tváři byl mírný úsměv, a když po chvíli zvedla oči k mým, její tváře byly zase o něco červenější.

„Víš, že by mě před pár dny ani nenapadlo, že spolu budeme třeba tady takhle sedět?“ zeptal jsem se potichu.

„To mě taky ne,“ přiznala Evey.

Chvilku se na mě dívala, potom sklopila oči dolů a pár vteřin nato se v její tváři objevil takový výraz, jako by si právě na něco vzpomněla. Čekal jsem a vzápětí skutečně promluvila.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat. Můžu?“

„Jistě. Můžeš se mě zeptat, na co chceš,“ přikývl jsem okamžitě.

„Dobře, díky… Ehm… víš, včera, než jsme šli do toho parku,“ oba jsme se při té vzpomínce usmáli a já začal cítit ještě větší touhu ji políbit než včera, „tak v té šatně, když přišel tvůj kamarád Mark… říkal něco o nějaké fotce.“

A do háje!!!

„O jaké fotce to mluvil?“ zeptala se Evey naprosto nevinně.

Moje srdce mi práskalo do žeber a touha Evey políbit vystřídala nutnost Marka najít

a zakopat.

Co jí mám teď pro všechno na světě říct, abych nevypadal jako úchyl?

„No, víš…,“ horečně jsem přemýšlel, „Mark je idiot,“ rozhodl jsem se to svést jen na něj, „a vyfotil nás dva jednou…,“ při nezapomenutelném okamžiku, „když jsme spolu mluvili,“ no tak tohle asi nebyla úplně sto procentní pravda. Mluvili jsme spolu pak, ovšem když jsme na sobě leželi, tak jsem měl v hlavě docela jiné věci.

„A kdy?“ chtěla vědět Evey.

„No…,“ říct, že tehdy, kdy si o mě bezpochyby myslela, že ten úchyl vážně jsem? - nikdy, „jednou v nemocnici.“

„Aha,“ přikývla a sklopila oči na naše spojené ruce.

Já jsem si pomalu a neslyšně oddechl a cítil, jak se mi úleva začíná pomalu rozlévat po těle. Ještěže tu fotku nechtěla vidět, to bych asi vážně nepřežil.

„Mohla bych tu fotku vidět?“ zeptala se Evey znenadání a zvedla ke mně oči.

Připadla jsem si jako zasažený bleskem.

„Ne!“ skoro jsem vykřikl.

Tak teď nejsem v háji, teď jsem přímo v pr...

„Proč ne?“ zeptala se Evey a podezíravě přimhouřila oči.

Určitě musela vytušit, že to nebude nějaká ‚jen tak‘ fotka.

„No, protože…,“ usilovně jsem hledal výmluvy.

„Vážně bych tu fotku chtěla vidět,“ řekla Evey klidným hlasem.

Zatím byla klidná.

„Přece jsme spolu nedělali nic, co bych nemohla vidět.“

No, to sice byla pravda, ale v tomhle případě…

„No tak, Davide,“ přemlouvala mě.

Díval jsem se do její klidné tváře a přemýšlel. Mohl jsem jí říct, že tu fotku nemám u sebe? Jistěže ano. Jenže jsem si byl víc než jistý, že bych se jí po takové lži nemohl podívat do očí. Nakonec jsem se tedy, s vidinou facky, rozzuřeným křikem, roztržením fotky a ukončením sotva den trvajícího vztahu, vzdal.

„Dobře. Ale prosím tě, nezlob se,“ žadonil jsem. Kdyby to skončilo jen u toho, že by se zlobila. „Můj nápad to vážně nebyl,“ prosebně jsem se na ni díval.

„Možná,“ řekla a lišácky se usmála.

Já si povzdechl, neochotně vytáhl obálku s fotkou z tašky a podal jí ji. Evey si ji vzala, otevřela obálku a fotku z ní vytáhla.

Přikrčil jsem se, přivřel oči, pozorně ji sledoval a čekal na výbuch, který prostě musel přijít.

Eveyiny oči se při pohledu na fotku rozšířily, ústa se jí mírně pootevřela, ale pak rty pevně stiskla k sobě.

Už jsem byl připraven na křik, který každou vteřinou nastane a taky odhodlaný Marka při první příležitosti uškrtit.

„Můžu si to na chvíli půjčit?“ zeptala se chvíli na to Evey nečekaně a s neproniknutelným výrazem.

„Co-… No… eh… jasně,“ vykoktal jsem.

Evey potom bez dalšího vysvětlování vstala a rychlými kroky se ode mě vzdalovala.

Co to mělo znamenat? Jde tu fotku vyhodit? Jde Marka uškrtit osobně? Jde ji někomu ukázat? Je na mě hodně naštvaná? Nemohl jsem přijít na žádné logické vysvětlení.

Asi po třech minutách se Evey vrátila. Něco si dávala do tašky a fotku držela v druhé ruce.

„Díky,“ řekla, jakmile byla u mě a podávala mi fotku nazpět.

Teď se usmívala. Dokonce svou rukou vklouzla zpátky do mých.

„Není zač, ale… co jsi vlastně šla udělat?“ zeptal jsem se zmateně.

Evey se zatvářila smrtelně vážně: „Šla jsem najít Marka.“

Polilo mě horko a začalo mi být na padnutí.

„Dělám si legraci,“ řekla Evey rychle, jen co uviděla můj zděšený výraz. „Šla jsem si tu fotku okopírovat,“ pousmála se. „Víš, chtěla jsem mít nějakou památku na ten den, kdy jsem tě chtěla…“ Najednou se zarazila, jako by toho řekla příliš a rozpačitě se zadívala do země, zatímco její tváře se začaly červenat ještě víc.

Moje zlost na Marka i můj strach vyprchaly beze zbytku. V mé hlavě pro ně totiž nebylo ani to nejmenší místo. Srdce mi začalo zběsile tlouct, ale teď vzrušením.

„Co jsi chtěla udělat?“ zeptal jsem se jí potichu a jednou rukou lehce pozvedl její obličej k sobě.

Byl to úžasný pocit: jednak vědomí toho, že se jí smím takhle dotknout a pak se jí skutečně dotknout. Srdce mi bušilo a zaplavoval mě pocit blaha a šílené touhy Evey políbit. Její odpověď jsem sice tušil, nebyl jsem si však jistý a teď jsem si tak moc přál, aby moje tušení bylo správné.

Evey ovšem stále klopila oči a zavrtěla hlavou.

„Já ti tu fotku taky ukázal,“ připomněl jsem jí.

Rty jí zacukaly úsměvem.

„No,“ začala potichu a pomalu ke mně zvedla oči, „v té ordinaci jsem ti chtěla vrazit facku,“ přiznala.

„To naprosto chápu,“ ujistil jsem ji.

Nic jiného bych si tehdy ani nezasloužil, ani nečekal a sám bych si dal víc než jednu.

„Ale pak… na té chodbě… pak jsem… tě… chtěla políbit.“

Moje srdce začalo trhat rekordy. Takže moje tušení bylo správné! Oba jsme v té chvíli mysleli na to samé! Jenže tehdy to bylo tak složité, ale teď…

Stále jsem držel ruku na Eveyiné tváři. Dívali jsme se jeden na druhého a oba jsme se také v ten stejný moment usmáli. Když jsem pak k Evey začal pomalu naklánět hlavu, cítil jsem, že se ke mně naklonila i ona.

Dotýkat se jí byl úžasný pocit, ale líbat ji? To se nedalo srovnat.

Byli jsme od sebe vzdáleni jen pár centimetrů, když Evey zašeptala: „Co jsi chtěl udělat tehdy ty?“

Musel jsem se usmát. „To co teď,“ odvětil jsem šeptem a už téměř cítil její rty u svých.

Z ničeho nic ale zazvonil Evey mobil. Oba jsme od sebe skoro odskočili, jak jsme se lekli.

Ať žije technika! - ‚zajásal‘ jsem v duchu.

Evey začala mobil poněkud roztržitě hledat v tašce.

„Ano, Petty?“ řekla do něj, když ho našla.

Bylo mi srdečně jedno, kdo je takhle Petty zač, a co potřebuje, mě vůbec nezajímalo.

A i přesto, že jsem ji neznal, byl jsem na ni právě tak naštvaný, jako kdyby se na mě dopustila nějakého strašlivého zločinu. Copak se vyrušení z tak úžasné chvíle zločinu vážně nerovná?

„No, dobře,“ řekla Evey po chvíli do mobilu. Smutně se na mě podívala, povzdechla si

a dodala: „Dobře, za chvíli tam budu.“

Vytřeštil jsem oči. Tak nejdřív nás vyruší z báječné chvíle a teď nám ještě ukradne tu trochu času, kdy jsme mohli být spolu!?

„To byla jedna kamarádka,“ vysvětlila mi a schovala mobil do tašky. „Potřebuje pomoct s jedním úkolem.“

Soudě dle toho, jak smutně se Evey tvářila, se jí chtělo za Petty jít asi stejně, jako mě se chtělo nechat ji, aby za ní šla.

„Asi nemá cenu tě přesvědčovat, aby ses na ni vykašlala, že?“ zeptal jsem se s povzdechem.

Evey se zasmála: „Ne, nemá. Ty by ses na spolužáky taky nevykašlal.“

V případě Lusy? - klidně. Ale jinak?

„Asi máš pravdu,“ připustil jsem neochotně.

Jako na potvrzení mých slov se rozezvonil mobil mě. Tomu se říká síla.

Jakmile jsem potom schoval mobil do tašky, podíval jsem se na Evey a řekl: „Taky spolužák a... ehm... no, taky potřebuje pomoct.“

Evey se zasmála: „Takže stejně musíme jít oba. Ale… ještě bych tě chtěla o něco poprosit.“

„Samozřejmě, cokoli budeš potřebovat,“ vyhrknul jsem spěšně. 

„Díky… Potřebovala bych pomoct s jednou prezentací do školy. Většina už je udělaná, jenže nějak nevím, jak se poprat s grafy a tak…“

Tak to byla hračka.

„Neboj, já se s nimi poperu za tebe,“ ujistil jsem ji s úsměvem.

Domluvili jsme se, že se sejdeme po zítřku. Zítra jsem měl školu až do večera a Evey zase byla celý den v nemocnici na praxi.

První verze domluvy byly školní počítače, avšak jen do té doby, než jsem si vzpomněl, že na lístku, na který jsem před chvílí tak ‚bezmyšlenkovitě‘ zíral, byla informace o uzavření počítačových učeben z důvodu instalace nových systémů.

Nakonec Evey navrhla, abych přišel k nim domů. Měla být doma sama jen s mámou, která, podle jejích slov, byla úplným opakem jejího otce - doktora Rydera. Ta nabídka mě na chvíli úplně ohromila, ale souhlasil jsem. Všemožně jsem se pak snažil zabránit své představivosti, aby začala vymýšlet, co všechno bychom mohli u Evey dělat, kdybychom tam byli sami…

Nepřišel jsem s návrhem, abychom šli ke mně, protože jsem asi nebyl ještě zcela připraven čelit vlastním rodičům s touhle novinkou.

„Takže po zítřku ve tři,“ zopakoval jsem naši dohodu.

Evey přikývla: „Budu se - “ nedořekla, protože se jí zase rozezvonil mobil.

Petty se očividně dožadovala pozornosti, což mi potvrdil Eveyin výraz, při pohledu na display.

Pět sekund nato se rozezvonil můj.

„Ti dva se snad domluvili!“ vydechl jsem nevěřícně.

„Asi jo,“ přikývla Evey, když naše mobily naráz taky utichly. „Takže ahoj ve středu,“ řekla nakonec, vstala a otočila se k odchodu.

To mělo být všechno? Říct ‚ahoj‘ a nic víc? Tak s tím jsem se nehodlal smířit. Lehce jsem ji chytil za ruku a otočil ji zpátky k sobě.

„Nezapomněla jsi na něco?“ zeptal jsem se a do pohledu se snažil dostat výmluvný výraz, aby Evey pochopila ‚na co‘ zapomněla.

Okamžik měla ve tváři nechápavý a zmatený výraz, ten se potom vyjasnil a oči se jí rozšířily pochopením.

„No, vidíš! Málem bych odešla bez něj!“

Usmál jsem se, jak jí to došlo. Pak se sklonila ke mně - omyl... K lavici! A sebrala z ní… svůj kabát?!

Zdvihl jsem k ní oči s lehce dotčeným a ‚mimózním‘ výrazem. Evey se na mě pak podívala a rozesmála se: „Já vím, co jsi myslel.“

Měla ve tváři uličnický výraz, ale teď se už sklonila opravdu ke mně. Jednu ruku mi dala z boku na tvář, políbila mě na čelo a pohladila po vlasech. Srdce mi bušilo a čekal jsem, až ucítím její ústa na svých, jenže… najednou blízkost Eveyina těla zmizela.

„Tak ahoj,“ řekla a v hlase jí stále zazníval ten uličnický úsměv.

Otevřel jsem oči a podíval se na ni. Už byla pár metrů ode mě a šla dál chodbou. Ještě se otočila a stále se na mě tak lišácky dívala. Byl jsem mimo a nic jsem nechápal.

Co to mělo znamenat? Proč mě políbila jenom na čelo?

Ovšem díky tomu rozčarování jsem si vysloužil další prozvonění od Jacksona. Takže jsem byl nucen zvednout kotvy a se stále zmatenými myšlenkami se vydat za ním.

Nedostižná - XI. kapitola - Fotka

Copyright © 2010 Anne Leyyd