Pár slov o knize... - Letní dny a noci

Originální název: Summer Days and Summer Nights: Twelve Love Stories

Autoři: Stephanie Perkins, Leigh Bardugo, Nina Lacour, Libba Bray, Francesca Lia Block, Tim Federle, Veronica Roth, Jon Skovron, Brandy Colbert, Cassandra Clare, Jennifer E. Smith, Lev Grossman

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017

Počet stran: 408

Anotace:

Možná za to můžou ty dlouhé a líné dny, nebo je to možná to teplo, co lidi dohání k šílenství. Ať tak či tak, léto je tím správným časem na lásku. Letní dny a noci vám přináší 12 kouzelných prázdninových políbení od těch nejznámějších young adult autorů. Vytáhněte svou plážovou stoličku a nasaďte si sluneční brýle, máte před sebou dvanáct příběhů, ze kterých sálá letní nálada a do kterých se zamilujete. 

Pro fanoušky Dárku z pravé lásky, milovníky léta a čtenáře Stephanie Perkinsové!

========== ========== ==========

Související recenze:

Dárek z pravé lásky: dvanáct zimních políbení

Podobně jako u předešlé publikace ohodnotím nejprve každou povídku a poté celou knihu. Dopředu však předesílám, že jsem z knihy celkově byla více zklamaná než spokojená… Škoda.

Leigh Bardugo - Hlava, šupiny, jazyk, ocas (2,5 *)

Čtivě zpracované a kladně hodnotím i nevšední námět. Nicméně po Tváři vody mám opravdu už po krk „plazích“ romancí…

Nina Lacour - Konec lásky (2,5 *)

Dobrý styl psaní. Téma LGBT ale v četbě nevyhledávám, protože mám trochu potíž vcítit se do postav. Příběh mi nepřišel nějak zvlášť poutavý - zkrátka taková obyčejná povídka. Mrzelo mě, že autorka více nerozvinula (a především neuzavřela!) tu část, v níž se řešil Flořin vztah s mámou. To bylo zajímavé a po dočtení povídky mi to vážně chybělo.

Libba Bray - Poslední bitva v Krváku (odpad!)

Co TOTO bylo? Neskutečně dlouhá a neskutečně trhlá věc vydávající se za povídku. Nedočetla jsem ji. Už mám vyzkoušené, že pokud se v knize či příběhu objeví víc jak jednou slova označující plynové tělesné pochody, nebude to v celkovém rozměru stát za nic. A tato „povídka“ můj názor potvrdila. Víceméně se tam nedělo nic, co by mě jakkoliv zaujalo. A když jsem dočetla do čtvrtiny a viděla, KOLIK toho ještě zbývá, rozhodla jsem se, že s tím nebudu ztrácet čas. Stručně řečeno: katastrofa.

Francesca Lia Block - Zvrácená rozkoš (1*) 

Maximálně divné! Vůbec se mi to nelíbilo. Nejprve mi vadilo, že místo normálních jmen jsou postavy označeny pouze jedním písmenem. Snaha udělat příběh plastičtější a uvěřitelnější? Že postavami může být kdokoliv? Celé vyznění (nebo poselství) příběhu bylo příšerné a konec děsný. Ve zkratce: (pozor SPOILERY) dva lidi - vypadá to mezi nimi dobře a nadějně. Zničehonic se stane nehoda, při které se nikomu nic nestane. Ona mu řekne pravdu o zdravotním stavu svého táty a pak mu řádně neoplatí polibek. STŘIH - ona hned pak jde do klubu, potká kluka, jdou na párty, dá si kokain, vyspí se s ním. Svou spřízněnou duši už nikdy neuvidí. WHAT ON EARTH IS THIS? WHAT IS THE POINT?

Stephanie Perkins - Za devadesát minut zabočte na sever (5*)

Už jsem si začínala myslet, že zde nenajdu žádnou povídku, která by si zasloužila plný počet hvězd. Naštěstí jsem se mýlila. Tato povídka pro mě osobně byla neskutečně šíleně skvělým překvapením! S. Perkins nám totiž dopřála pokračování jedné z mých nejoblíbenějších povídek z 12 zimních políbení! Ano, setkali jsme se opět s Marigoldou a Severem. V duchu jsem metala radostná salta. Úžasná povídka, moc milá, čtivá, příjemná, letní a teprve první, která mě skutečně letně naladila a zahřála u srdce. Úžasná!!! Už jen kvůli této povídce jsem byla moc ráda, že jsem se k ní těmi předchozími prokousala.

Tim Federle - Suvenýry (3*)

Opět téma LGBT. Tato povídka se velmi dobře četla, byla taková... pěkná a milá, ale jinak nic závratného. Konec mě zklamal. Líbila se mi myšlenka o překonávání vlastního strachu.

Veronica Roth - Setrvačnost (3,5*)

Námět opravdu zajímavý! Možnost rozloučit se před smrtí s tím, na kom nám nejvíce záleží, naposledy si s ním promluvit… Určitě to vyvolává kupu námětů k zamyšlení. Veronica Roth se ale nezapře. Smutné, lehce depresivní. Neubránila jsem se srovnávání s Aliancí... A začínám čím dál silněji cítit, že pokud nebudu na 100 % vědět, že další kniha či příběh od ní NEBUDE depresivní, číst si ho nebudu.

Jon Skovron - Milostný labyrint (5*)

Tato povídka mě velice bavila a to hned od prvních lživých vět :D Šlo na ní vidět autorovu precizní vypsanost, to, jak si krásně pohrává s jazykem. Postavy byly skvěle uvěřitelně popsané, a ačkoliv bych nepředpokládala, že si je můžu tak rychle zamilovat, stalo se. Všechny příběhy všech dvojic v tomto příběhu mě neskutečně bavily. Bylo to milé, vtipné, každá věta si vysloužila mou plnou pozornost. Perfektní konec.

Brandy Colbert - Hodně štěstí a na shledanou (3*)

V této povídce jsem měla problém s hlavními postavami. Nedovedla jsem hlavní dvojici pořádně uvěřit jejich „vztah“ nebo vůbec jeho počátek. Námět vcelku dobrý - kluk a děvče se musí vyrovnat s tím, že jejich nejbližší rodinné příslušnice se do sebe zamilovaly, chtějí spolu začít žít, což znamená, že se odstěhují… Námět zajímavý, ale postavy mě nepřesvědčily…

Cassandra Clare - Zbrusu nová atrakce (4*)

C. C. se nezapřela. Lunapark, démoni. Styl psaní čtivý a postavy dobré. Moc mi nevyhovovalo prostředí lunaparku, nějak jsem se tam „necítila“. Nicméně příběh byl vystaven se vším všudy, takže to Cassandře prominu :D

Jennifer E. Smith - Tisíc způsobů, jak by se to všechno mohlo pokazit (5*)

J. E. Smith: typický dlouhý název díla a v příběhu několik zmínek o statistice :-) Skutečně sympatické postavy. Velmi se mi líbilo spojení autismu, randění, letního tábora. Bylo super, že to nebylo „pouze“ o puse, ale že sem autorka připojila i závažnější tématiku, kterou byla schopná podat velmi realisticky.

Lev Grossman - Mapa perfektních maličkostí (3*)

Námět této povídky mě skutečně nadchnul. Zaseknete se v čase a dokola opakujete žití v 1 dni. Spolu s vámi takto „ztroskotá“ ještě jeden člověk, do kterého se posléze zamilujete. Geniální. Bohužel celkové zpracování příběhu - na to, jak slibný a bohatý potenciál mělo, značně pokulhávalo. Rozhodně jsem čekala, že z něj autor vytěží víc. Konec mě opravdu hodně zklamal.

A jak tedy knihu hodnotím? Viděno vcelku a s odstupem, dopadly u mě Letní dny a noci hůře, než 12 zimních políbení. A přitom zde bylo TOLIK nadějných autorů. Takže pro mě za přečtení a čas stály pouze povídky od S. Perkinsové, J. E. Smithové a Jona Skovrona. Publikace mě zklamala, ačkoliv uznávám, že grafické zpracování bylo působivé. Vnitřek ale zachránit nemohlo.

Letní dny a noci ode mě získávají 3 *

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com

Pár slov o knize... - Dvůr trnů a růží

Série: Dvůr trnů a růží 1 (1 of 3/6)
Originální název: A Court of Thorns and Roses

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2015 / 2016

Počet stran: 440

Anotace:

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.

========== ========== ==========

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně

Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

========== ========== ==========

Asi víte, že mám moc ráda sérii Skleněný trůn, takže když jsem se tehdy dozvěděla, že od S. J. Maas vyjde nová série + navíc retelling další z pohádek? Byla jsem nadšená! Po Měsíčních kronikách mě nikdo nemusel dvakrát pobízet.

Dvůr trnů a růží je psán v ich formě z pohledu hlavní hrdinky Feyre. Barvitý styl psaní autorky zde krásně vynikl, především v pasážích popisujících malířské schopnosti Feyre, vnímání světa umělcovýma očima a obdiv pro stejně nadané. Toto mě opravdu velmi oslovilo. Jako milovnici fantasy mě také potěšilo zvolené prostředí. Úseky odehrávající se v tvrdém, nehostinném a zamrzlém lese, kouzelné zahrady, temná vězení… Na první pohled vše tak, jak to má ve fantasy příběhu s pohádkovým nádechem být.

Co se postav týče, tak mi hlavní hrdinka Feyre přišla místy opravdu dost otravná a některými svými činy a myšlenkami až hloupá. Tamlin alias „zvíře“ se mi celkem zamlouval, ale později mi něčím začal vadit. Nebyl to takový typický mužský hrdina, k němuž bych se v roli čtenářky platonicky upnula. Tajemno-temného Rhysanda jsem zpočátku vítala skřípěním zubů, ale jen do doby, než se ukázalo, že se vlastně „nějak“ snaží Feyre pomoct. Na jeho jednání jsem poté pohlížela jinak, jenže zase… Nebyl to ten typický zloduch transformující se do hrdiny. Mezi oběma pány jsem se zmítala tak dlouho, dokud jsem nedospěla k názoru, že se nerozhodnu ani pro jednoho. Nutno podotknout, že u podobného žánru to u mě vůbec není obvyklé.

Anotace a reklamy na knihu hlásají, že je sepsaná na motivy Krásky a zvířete. Popravdě? Z této pohádky v sobě má pouze začátek. Místo ukradené růže zde najdeme paralelu se zabitým vlkem Andrasem, za což je hlavní hrdinka potrestána „vězením“ v paláci zvířete / Tamlina. Tímto celá podobnost se slavnou a krásnou pohádkou končí.

A co tedy samotný příběh? První polovina (téměř ¾) knihy mi při prvním čtení nepřišla úplně nudná, ale s odstupem hodnoceno se zde nedělo prakticky nic moc zajímavého. Jistě, vzájemné oťukávání mezi hlavními hrdiny, zjišťování, kde je vlastně zakopaný pes (tedy kde se vzala kletba / nákaza), ale to bylo tak zhruba vše. Jinými slovy: barvité čtení bez výraznějších příměsí.

Teprve poté, co se (vztáhneme-li to na pohádku) Feyre vrátí z domova zpátky ke „svému zvířeti“, začíná se konečně něco dít. Pořádně napínavá a drsná část, kde se konečně setkáváme s hlavní padouškou, krásnou a krutou Amaranthou. Drobná poznámka: má zálusk na Tamlina. Tato část odehrávající se pod Horou dost podstatně zachránila můj dojem z 1. dílu. Feyre musí vyřešit 3 úkoly a ještě navrch uhodnout hádanku. Upřímně řečeno - řešení bylo jednoduché. Zvlášť poté, co se čtenář spolu s Feyre dozvídá více o Amaranthině osudu. Nejlepší byl bezesporu úkol s obřím červem - tímto stylem, kdyby byly vystavěny úkoly pro Celaenu ve Skleněném trůnu! - panečku, to by bylo něco!

Mé sympatie k Tamlinovi v této části dost podkopalo jeho chování. Ano, dovedu pochopit, že chtěl hrát muže z kamene, byla-li na scéně Feyre s Amaranthou dohromady, aby nepřišla na to, jak moc mu na ní záleží. OK. Ale proč se nerozhodl něco aspoň říct nebo jakkoliv zareagovat, když šlo do tuhého s jeho nejlepším přítelem Lucienem? Amarantha ho chtěla dostat, takže by ho rozhodně nezabila, kdyby se ozval. A další věc: když se Tamlinovi a Feyre KONEČNĚ naskytne příležitost, že mohou být chvíli spolu, tak ze sebe ten tupec nevypraví ani slovo a vzpomene si jen na to jedno?!!! COME ON! Ale jistě - v souvislosti s 2. dílem se zde krásně dá sledovat autorčin záměr.

Je tady ještě jedna věc, která mě docela zklamala. Při prvním přečtení mi to nějak zvlášť nedošlo, ale poté, co jsem si 1. díl přečetla podruhé, docvaklo mi to a tím u mě S. J. Maas ze své laťky klesla. Klesla, protože se snížila k tomu, aby do děje pod Horou zasadila zcela zbytečný a dost nechutný eroticky podtext - od garderoby Feyre až po vynucené tancování v drogovém opojení, čímž se Rhysand snažil Feyre „zachránit a udržet ji při smyslech“. Ať mi nikdo netvrdí, že to nešlo nahradit něčím více důstojným a méně nechutným. Stejně jako onen slavný rádoby obřad v první polovině knihy. A než můj názor zavrhnete, zkuste si vzpomenout na Měsíční kroniky nebo Rudou jako rubín, Harryho Pottera, Eragona, Divergenci, Hunger Games, Nástroje smrti atd. Potřebovaly tyto série k úspěchu a přitažlivosti pro čtenáře něco podobného? Nup. Tudíž kvůli těmto zbytečně erotickým scénám bych knihu nedala do ruky čtenářům mladším 16 - 17 let. A kdybych bývala tušila, co se chystá v 2. díle, asi bych… No, počkejte si na další recenzi.

Tudíž celkové hodnocení: potenciál měl příběh velký, ale dle mého názoru se S. J. Maas nepovedlo vyždímat z něj to nejlepší. Pár skvěle dramaticky vystavěných scén v závěru nedokáže zachránit celou knihu ani při nejlepší vůli. A ano, přiznávám, že mé nynější hodnocení ovlivnilo i to, že jsem již četla 2. díl.

Dvůr trnů a růží ode mě získává 3 * z 5.

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com

Pár slov o knize... - Cesta

Originální název: Ten Road

Autor: Cormac McCarthy

Český překlad: Jiří Hrubý

Nakladatelství: Argo

Rok vydání originálu / ČR: 2006 / 2008

Počet stran: 188

Anotace:

Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano?

Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.

========== ========== ==========

Již několikrát jsem zmínila, že s knihami ověnčenými kupou cen nemám zrovna dobré zkušenosti. Cesta mě v tomto přesvědčení jedině utvrdila. Nebýt čtenářské výzvy, dobrovolně bych se do ní bývala byla nikdy nepustila. Má inteligence asi není dostatečně na výši, protože nedovedu pochopit ocenění, které kupříkladu toto dílo dostalo. Jedině v případě, že by vyhrálo v olympiádě depresivních knih.

Autorovi nelze upřít jazykovou vytříbenost, která svým překladem do češtiny rozhodně neutrpěla. Určité slovní obraty a některé neotřelé popisy mě příjemně překvapily a donutily se nad nimi opravdu chvíli pozastavit, protože se McCarthyovi velice povedly. To ovšem bylo tak nějak všechno, co mohu pochválit.

Mám-li zhodnotit příběh jako celek, pak mě některými myšlenkami zaujal. Také jsem byla zvědavá, jak ta nebo ta popsaná situace dopadne. Víte ale, co se na mě přilepilo hned po prvních větách? Deprese. Ne ta skutečná, ale čtecí. Pokud autor v něčem vyniknul (kromě výše zmíněného stylu popisů), pak ve vyvolávání neskutečně depresivních, skličujících a smutných emocí sálajících doslova z každého písmena. Jistě, od podobného námětu z období postapokalyptické budoucnosti asi nemělo smysl očekávat něco jiného, to ano, ale i tak… Toto zkrátka nebyl můj šálek kávy. Navíc sem autor zakomponoval ještě některé scény, které si OPRAVDU mohl ušetřit. Minimálně jednu. Kdo jste četli, tak určitě víte, kterou mám na mysli. Kdo jste nečetli, buďte rádi.

Co se mě týkalo, snažila jsem se příběh přečíst / poslechnout co nejrychleji to šlo, abych nakonec opravdu neskončila sklíčená v koutě. Ano, část příběhu jsem si četla a část jsem poslouchala v audioknize. Nutno podotknout, že vyprávění Jiřího Ornesta včetně doprovodných zvukových efektů celý tísnivý a nepříjemný dojem posilovalo na destátou, takže jsem to musela střídat…

Dalším bodem přispívajícím k nešťastnému nádechu byly postavy otce a syna. Bezejmenní. Příběh byl vyprávěn v er formě, bez kapitol, bez označení. Mám za to, že toto byla má první kniha, v níž jsem na konci nevěděla, jak se hlavní postavy jmenují. A tento „bezpřestávkový“ způsob vyprávění mi rovněž nevyhovoval. Na těchto postavách musím ocenit jejich vzájemný vztah  - pochopení, semknutost, touhu chránit a neopustit, ujít ještě další krok... To bylo rozhodně inspirativní.

Abych ale zachovala alespoň trochu objektivity, tak chápu, že v takto nastavené „společnosti“ a situaci, jíž autor představil, nejspíš dával styl jeho vyprávění smysl. To ovšem nemění nic na jednom: už nikdy v životě si nechci číst podobnou knihu! O filmovém zpracování vím, ačkoliv ale mám Vigga Mortensena ráda, nepřiměje mě to k tomu, abych tento příběh viděla ještě v jasnějších barvách, než jak jsem ho viděla při četbě ve své hlavě. K tomu mi opravdu chybí chuť i nervy a jsem za to ráda!

Tudíž tuto knihu určitě nedoporučuji. Anebo jedině těm z vás, kteří máte rádi (nebo vám spíše nevadí) skutečně syrové depresivní příběhy.

Cesta ode mě získává slabé 3 * z 5. A slovy E. A. Poea: „Nikdy víc!“

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: google.com

Život a smrt: druhý pohled - Recenze na knihu

Série: Stmívání 1,75 (1,75 of 4)
Originální název: Life and Death: Twilight Reimagined
Autorka: Stephenie Meyer

Český překlad: Markéta Demlová, Martina Šímová
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2015, v ČR 2016
Počet stran: 430

Anotace:

Při příležitosti oslavy desetiletého výročí Stmívání vytvořila Stephenie Meyerová Život a smrt, smělý a podmanivý přepis ikonického milostného příběhu, překvapivý a okouzlující současně.

Kniha obsahuje speciální edici původního Stmívání a z druhé strany knihy nový příběh chlapce jménem Beau, převyprávění osudů Belly do mužské podoby. Dále je kniha doplněna vysvětlující předmluvou autorky 

Související recenze:

Stmívání 3,5 - Krátký druhý život Bree Tannerové

Můj názor:

Jelikož tuto ságu zná každý, kdo posledních 12 let nebyl bez kontaktu s lidskými bytostmi, nebudu recenzi dělit na 4 obvyklé body, na které se jindy zaměřuji (styl psaní, postavy, příběh, doporučení). Berte proto tuto recenzi spíše jako „mé dojmy“…

Jednou byla v jednom knižním TAGu otázka, od jakého autora bych si přečetla i nákupní seznam. Má tehdejší odpověď zněla Colleen Hoover. Nicméně to byla chyba. Správná odpověď je Stephenie Meyer. Byla jsem docela překvapená, že nikdo z mých goodreads / Databáze knih přátel tuto knihu nečetl.

Styl psaní této autorky se ani po letech nemění - stále je neskutečně chytlavý, čtivý, vyvážený, vypilovaný - dalo by se říct, že asi zraje jako víno a mě zkrátka vždy chytne.

Stmívání pro mě znamenalo určitou revoluci v mé vlastní četbě, protože jsem do té doby nečetla nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo smršti pocitů, které ve mně vyvolala právě Stephenie Meyer. Navíc právě této autorce také vděčím za podstatnou změnu v mém stylu psaní a uvažování o popisu scén, pocitů atd. A i když kvůli komercionalizaci této ságy můj zájem o ni o dost opadl, stále na ni ještě nedám dopustit - přece jen: knihy tu byly dřív!

Jaký byl ale přepis Stmívání s prohozením pohlaví u většiny postav?

Autorčinu stylu psaní nelze vytknout zcela nic a za tím si pevně stojím. Ačkoliv to byl víceméně přepis předchozí knihy (zhruba 70 %), nenudila jsem se a byla zvědavá, co se stane dál. Navíc autorčino vysvětlení, proč dostala chuť napsat tento příběh, chápu a beru ho. Ať si zlí jazykové tvrdí, co chtějí - chápu ji.

Zaměřím-li se ale čistě na děj samotného příběhu a porovnám-li jej s první verzí, pak je asi jasné, že tato prvotní verze vede - a to dost. Na druhou stranu je ale třeba říct, že díky přehození pohlaví hlavních postav, vyznělo několik scén mnohem lépe a humorněji. Například to, že Edythe Beauovi řekla, že je idiot, Edytheino setkání s Charliem a Beauovo „vypořádání se“ s Taylor. U těchto scén jsem se skutečně bavila na maximum!

Nicméně na větší počet scén mělo přehození pohlaví podstatně méně příznivý efekt. Velká část originálního příběhu se točí kolem „ohroženého druhu“ jménem Bella a „ochranáře na plný úvazek“ taktéž známého jako Edward. No, a pokud tohle přehodíte, pak zde máme lehce nudného a uťáplého Beaua, kterého chrání super silná upírka Edythe. Eeeh. Nic proti super silným hrdinkám - Dianu Prince, Xenu, Princeznu Fantaghiro a další skvělé hrdinky mám velmi ráda a nedám na ně dopustit, ovšem ani v jednom ze zmíněných příběhů to nedopadalo tak, jako to dopadalo zde. Jinými slovy - oni u jedné ze zmíněných hrdinek, nebyl vztah k jejich „slabšímu“ protějšku vytvořen tak, jako zde…

Do kolen mě dostala ona známá scéna v lese, kde (a já tak doufala, že právě toto Stephenie nějak upraví a vymyslí jinak!) Edythe nese Beaua na zádech. Já chápu, že jiný způsob přepravy se jaksi nenabízí, ale snad by šlo pěknou lesní scénu napsat i jinak? No ne? A nezachránila to ani humorná poznámka, že si Beau připadal jako gorila na chrtovi.

Dále mě zklamala ta část, kdy si celá rodina Cullenových vzala na starost Beauovu ochranu - doslova a do písmene si ho tam přehazovali z náruče do náruče a u kluka to působí opravdu divně.

Co však rozhodně stojí za velkou pochvalu, tak zcela odlišný konec! Byla jsem přesvědčená, že od začátku až do konce to bude přepis Stmívání, ovšem autorka překvapila! Pro Život a smrt si zvolila skutečně alternativní konec, díky němuž se současně vyhnula docela děsivým představám o možném pokračování ve stejném duchu. Ono upřímně - zkuste si představit děje následujících dílů jen s prohozením pohlaví postav. Už ten druhý by byl parodií sám pro sebe. Takto jsme toho byli ušetřeni a já si tento alternativní konec užila a četla ho s mnohem větším zájmem, než jsem na začátku čekala. I když soucítím s mnoha postavami, jichž se tento konec dotknul velmi drsným způsobem… :-(

Ještě další věc - kvůli celému tomu „přehození“ pohlaví téměř všech postav, jsem si k nim nedovedla vytvořit tak silný vztah, jaký jsem si vytvořila k původní rodině. Ovšem s jednou výjimkou. Archie :-) Mám dojem, že i kdyby Alice byla hermafrodit, oblíbila bych si ji tak jako tak :-)

Tudíž abych to shrnula - nelituji, že jsem si tuto knihu přečetla. Původní příběh je však rozhodně lepší.

A malá poznámka: zajímalo by mě, jak bych reagovala, kdybych si nejprve přečetla tuto knihu (bez žádného povědomí o sáze) a pak teprve přešla k originálnímu příběhu… Vážně mi to vrtá hlavou. Někdy bych si zkrátka ráda přečetla něco „znovu poprvé“ :-)

Celkové hodnocení:

3,5 / 5

Máte-li rádi styl psaní Stephenie Meyer a máte-li ještě stále rádi tuto ságu (alespoň z nostalgie), pak si tuhle převyprávěnou knihu klidně přečtěte. Také pokud vás zajímá, jaký alternativní konec si autorka pro své postavy připravila.

Nemáte-li rádi Stmívání a nemáte-li rádi autorku, pak si ušetřete nervy a tomuto dílu se vyhněte.

Obrázky: google.com, pinterest.com

Důvod dýchat & Krvavé ostří - Recenze na knihy

Zdravím vás po delší době a přináším další z mini-recenzí! Tentokrát na opěvovanou knihu Důvod dýchat od Rebeccy Donovan a povídkovou knihu Krvavé ostří ze světa Skleněného trůnu od Sarah J. Maas.

Důvod dýchat

Série: Dýchání 1 (1 of 3)

Originální název: Reason to Breathe
Autorka: Rebecca Donovan

Český překlad: Daniela Krolupperová
Nakladatelství: Lucka Bohemia
Rok vydání: 2011, v ČR 2015
Počet stran: 448

Anotace:

V poklidném městě Weslyn, kde se většina lidí stará jen o to, zda jsou vidět a s kým, by se Emma Thomasová nejraději stala neviditelnou. Patří k nejlepším studentům, ale má spoustu starostí, aby zůstala nenápadná a nevzbudila žádnou pozornost. Musí nosit dlouhé rukávy, aby zakryla své modřiny a nikdo nezjistil, jak vzdálený je její skutečný život od dokonalosti.

Jednoho dne však vstoupí do jejího života láska. A ta ji donutí si uvědomit, že i ona je člověk a zaslouží si plnohodnotný život - a to i za cenu odhalení strašného tajemství, které se zoufale snaží skrývat.

Příběh jedné dívky o lásce, která mění životy, o nevýslovné krutosti a nečekané šanci na vykoupení se z pekla.

Můj názor:

Když jsem si přečetla anotaci, okamžitě mě zaujala a s velkou chutí jsem se do příběhu pustila. Nyní po dočtení mohu říct, že pokud to vezmu obecně, tak je na knize nejlepší právě ta anotace.

Rebecce Donovan nelze upřít čtivost - píše dobře, lehce, svižně. Nicméně vzhledem k tématu, jaké si vybrala (domácí násilí), bylo pojetí celého příběhu jednoduše ŠPATNÉ a velmi NEREALISTICKY podané. Což je ohromná škoda, protože námět sice není až tak originální, ale rozhodně má obrovský potenciál. Za předpokladu, že se správně uchopí, by se z něj dal „vytřískat“ skutečně srdcervoucí příběh, který by si ono označení „bestseller“ opravdu zasloužil.

První kapitoly byly dobré, jenže poté se děj začal sunout směrem na háj zelený. Nevím, jak velký si autorka dělala průzkum či jak dané problematice rozumí, ale asi to nebude nic slavného.

Jednou z nejméně uvěřitelných součástí příběhu byla právě násilnice Carol (Emmina teta) a její chování. Často Emmu zmlátila bez důvodu, prostě jen proto, že „šla kolem“. Sem tam sice bylo napsané, že měla náročnou práci, ale nikdy nebylo zmíněno, co přesně je v její práci tak šíleně náročné či stresující, aby se to dalo brát jako příčina násilí tohoto kalibru. Přišlo mi, že autorka tyto pasáže zasadila téměř „na efekt“.

Dále se mi zdálo nelogické to, že a) Carol Emmě dovolovala, aby tak ČASTO přespávala u Sary, b) aby ji Sara nebo Evan či další spolužáci vozili domů, c) aby dokonce sama stála o to, aby Emma na čas bydlela u Sary. Navíc soudě dle názorů dalších čtenářů to nebylo divné jen mě.

Co příběh hodně pohřbilo, tak fakt, že autorka tolik desítek stran zaplnila popisem návštěv x a y různých party, na které Emma chodila. Naprostá a zcela NEHORÁZNÁ nuda. Žádný posun v ději nebo vývoji postav. Po tolika knihách s YA tématikou dovedu strávit 1 - 2 party za knihu, ale tolik! - to už je opravdu přes míru. Navíc je opravdu divné, že se ke Carol za celou knihu nedoneslo, kam Emma tak často chodí, když „přespává“ u Sary.

Kamenem úrazu byla Emma jako hlavní hrdinka. Kdybych ji měla popsat jedním slovem, pak by to bylo: OTRAVNÁ. Její chování bylo nelogické, praštěné a často bych ji dala ránu. To, že z Evana (nelogicky) přeskočila na Drewa, mi přišlo nesmyslné a hlavně ZBYTEČNÉ. Snad jen aby se děj něčím ozvláštnil. A když se pak konečně dali napevno dohromady, tak mi to bylo vcelku i jedno. Z jejich vztahu na mě nic nepřeskočilo. Jako dvojice mi už dávno zapadli mezi tu kupu průměrných, ničím nevýrazných párů a postav.

Vezmu-li to celkově, pak ve mně kniha nevyvolala téměř žádné emoce, a to z jednoho prostého důvodu: nedovedla jsem postavám ani příběhu uvěřit. Je to sice příšerné téma a autorka se vehementně snažila udělat z hrdinky opravdovou chuděru, která všechnu tuhle hrůzu musí přetrpět a den za dnem ji překonávat, ale… nebylo to ono. Možná to bude znít divně a necitelně, ale přece pokud se máte do postavy zamilovat, musí být velmi dobře napsaná a mít jisté charakterové vlastnosti, jež oceňujete. Stejně tak i padouši musí být uvěřitelní a jejich zloba nemůže být jen proto, aby BYLA. Musí někde pramenit a projevovat se musí tak, aby to nebylo jen „na povel“ autora.

Takže jakkoliv se Rebecca Donovan snažila ze mě vyždímat emoce a dotlačit mě k fandění hlavní hrdince, dosáhla přesného opaku. Byla jsem neskutečně ráda, když jsem dočetla a měla knihu z krku - což jak každý čtenář ví, není ten ideální pocit, který byste po dočtení dobré knihy chtěli mít.

Co se týče konce, tak na ten jsem zírala s pootevřenou pusou - nikoli však v pozitivním slova smyslu. Konec byl zkrátka… mimózní. Pokud by se ukázalo, že Carol trpí nějakou psychickou poruchou, pak bych nad tím snad přimhouřila oči. Jinak ale nedovedu pochopit, co Carol čekala, že se stane, až / když Emmu zabije… Zkrátka mi to zase přišlo nereálné, umělé…

Nejprve jsem byla nakloněna tomu, že si pokračování přečtu, ale poté, co jsem si přečetla anotace obou zbývajících dílů, jsem došla k názoru, že s touto sérií nemíním ztrácet čas.

Za sebe vám tedy tuto knihu (potažmo sérii) rozhodně nedoporučuji. Snad jen v případě, že by vás bavilo číst si něco, co postrádá notnou dávku logiky, a užíváte si popisy mladických party (se vším co k tomu „patří“).

V konečném hodnocení se přikláním k velmi SLABÝM 3 *

Celkové hodnocení:

«««««

Autorce této knihy se nedá upřít čtivý styl psaní, nicméně ani ten nejlepší styl nezachrání chatrný a značně pokulhávající děj. Hlavní postavy jsou dost nevýrazné v čele s hlavní hrdinkou, jejíž jednání je otravné a nelogické. Zcela nelogicky je zde podaný i „hlavní padouch“, takže scény, které by ve čtenáři měly vyvolat účast a soucit vycházejí naprázdno.

Knihu nedoporučuji a pokračování si číst opravdu nehodlám.

Krvavé ostří

Série: Skleněný trůn 0,1 - 0,5 (0,1-0,5 of 7)
Originální název: The Assassin's Blade
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ilona Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2017
Počet stran: 408

Anotace:

Celaena Sardothien je nejobávanější zabiják v celém království. I když pracuje společně s ostatními zabijáky sídlícími v Tvrzi vrahů, důvěřuje jen sama sobě a svému příteli Samovi. Když ji její intrikující mistr, Arobynn Hamel, pošle na různé mise, které ji zavedou na vzdálené ostrovy i na nepřátelskou poušť, začne jednat nezávisle na jeho rozkazech – ale tím zároveň zpochybňuje i svoji vlastní věrnost. A během svých výprav zjišťuje, že k Samovi cítí mnohem víc než jen obyčejné přátelství. Ovšem tím, že jedná, jak jí napovídá srdce, a vzpírá se příkazům, se ocitá ona sama i Sam ve smrtelném nebezpečí. Arobynn je nelítostný a zradu nikdy neodpouští. A zná za ni jen jediný trest – smrt.

Tato pětice novel odehrávajících se před dějem Skleněného trůnu nabízí pohled do dřívějšího života Celaeny – a je to opravdu fascinující čtení.

Související recenze:

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně
Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

Můj názor:

Přečíst tuto povídkovou knihu ze světa Skleněného trůnu mi trvalo neúměrně dlouho. Přiznávám, že jsem se trochu bála, zda povídky dosáhnou kvalit série - naštěstí jsem se strachovala zbytečně.

Knihu tvoří 5 povídek dějově řazených před 1. dílem Skleněného trůnu. Níže se nyní v hodnocení krátce zastavím u každé z povídek.

Vražedkyně a pán pirátů

V této povídce se setkáváme s Celaenou a poprvé také s živým Samem. Ti jsou poslání k pánu pirátů s jasným úkolem, nicméně jak lze tušit - věci se značně zkomplikují, když se Celaena rozhodne jednat na vlastní pěst a vykašlat se na rozkazy Arobynna Hamela. Jinými slovy místo toho, aby pomohla zajistit hladký průběh obchodu s otroky, rozhodne se jej kolosálně zničit.

Povídka je převážně dobrodružná a napínavá. Projevuje se zde Celaenina pravá rebelská povaha, záblesk toho, čím se později stane. Bylo zajímavé sledovat interakci mezi ní a Samem. Mě samotnou překvapilo, jak se nesnášeli a jak dlouho si šli po krku. Ovšem díky tomu, že již víte, v co se jejich vztah přetaví, berete jejich vražedné pohledy se značnou rezervou a usmíváte se po vousy :D

Vražedkyně a léčitelka

Tuto povídku bych označila jako mini-povídku, spojku mezi první a třetí povídkou. Nejen díky tomu, že je tak krátká, ale i kvůli ději. Ten se odehrává v rozmezí několika hodin v době, kdy Celaena čeká na loď, která ji má přiblížit území Tichých vrahů, kam ji Arobynn za trest poslal (kvůli událostem v 1. povídce) na výuku.

Setkáváme se zde s Yrene, které se zhroutil sen o povolání léčitelky, ale právě díky Celaeně se jí podaří k němu znovu přiblížit. Tato povídka obsahuje pár akčních scén a je spíše takovou drobnou sondou do Yrenenina života a jejích prozatímních rozhodnutí, která ji přivedla až k setkání s obávanou vražedkyní.

Vražedkyně a poušť

U této povídky se čtenář pěkně zapotí, a to nejen proto, že se odehrává v horoucí poušti. Hlavní zásluhu na tom má velmi dobře vystavěný děj a nové, zajímavé postavy.

Celaena se v této povídce cvičí u Tichých vrahů a navazuje přátelství s Ansel, jejíž osud se tolik neliší od toho jejího. Tato povídka je velmi dobrodružná a akční, ale stejně tak má i silnou psychologickou složku a nabízí spoustu námětů k zamyšlení. Zjistíme také, jak přesně proběhla krádež asterionských koní, kterou Celaena zmiňovala v jednom z dílů Skleněného trůnu.

Vražedkyně a podsvětí

Celaena se vrací z pouště do Zlomuvalu a shledává se jak s Arobynnem, tak se Samem. Vzhledem k tomu, co jí Arobynn provedl před odjezdem, jsou jejich vztahy poněkud napjaté. Nicméně Arobynn dělá, co může, aby si Celaenu usmířil. Dokonce jí nabídne velmi tučnou zakázku, která je hodna jejích schopností a pokud uspěje, může zachránit život spoustě lidí.

V této povídce je nejen dobrodružný, napínavý a chytře promyšlený děj, ale i romantika. Jakkoli jsem si tuhle povídku vychutnala a užila, přesto mě trochu štvalo, že Celaena Arobynna neprokoukla. To si opravdu myslela, že by mu leželo na srdci blaho otroků? Ale tož! Její důvěra v něj mě skutečně zarazila, až jsem si říkala, že na to, jak se snaží být chytrá a prozíravá, skočila na toto jak moucha na lep. Možná to S. J. Maas nepromyslela anebo to měla být ukázka, že se Celaena měla ještě hodně co učit.

Ovšem pokud bych nevěděla o dalších dílech Skleněného trůnu a tato kniha byla jednorázová záležitost, tak bych chtěla, aby Celaena na konci dopadla přesně takhle :-)

Vražedkyně a říše

Povídka, které se asi obávali všichni čtenáři Skleněného trůnu. Ano, nejspíš všem při jménu Rourka Farrana zatrnulo a bylo nám jasné, co zde najdeme. Otřesná zrada, Samova vražda a téměř zlomená Celaena, která zamíří do Endovieru.

Tuto část nešlo číst jinak než s napůl sevřeným srdcem a smutným úsměvem při šťastnějších pasážích. Velmi dobře napsané. Zajímavý děj s hrozným koncem.

Musím říct, že když jsem tuto povídku četla, tak mi vzpomínka na Celaeninu návštěvu Samova hrobu z Královny stínů zlomila srdce zcela novým způsobem. Sam byl najednou mnohem skutečnější a jeho vztah a vazba s Celaenou mnohem pevnější… Ach :-(

Také mě velmi potěšilo, že se v této knize mihl i Chaol s Dorianem a Lysandrou :-)

Od těchto povídek jsem čekala pohled na řádný kus Celaeniny minulost a přesně toho se mi dostalo, takže jsem na výsost spokojená. Též musím přiznat, že pokud bych si tuto knihu četla jako první a teprve pak přešla na sérii Skleněný trůn, asi bych 1. díl nesoudila tak přísně - i když si pořád stojím za tím, že ony úkoly pro výběr králova šampiona mohly být zajímavější a složitější.

Nicméně vezmu-li Krvavé ostří vcelku, pak to bylo svižné, dobrodružné, romantické, humorné, drsné i velmi smutné. A skutečně nechápu, jak si někdo mohl oblíbit Arobynna. Bleh!

Mimochodem - četba těchto povídek ve mně vyvolala touhu si sérii začít číst znovu. Ne sice hned, ale už se na to „jednou“ těším :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Krvavé ostří je jistě povinnou četbou pro ty, kteří si oblíbili sérii Skleněný trůn. Pokud jste sérii ještě nečetli, můžete s těmito povídkami směle začít, určitě budete mít mnohem ucelenější - chronologický pohled.

Vřele doporučuji a nemůžu jinak než dát plný počet hvězd.

Obrázky: google.com, pinterest.com