Pár slov o knize... - Říše bouří

Série: Skleněný trůn 5 (5 of 7)
Originální název: Empire of Storms

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017

Počet stran: 688

Anotace:

Pro Aelin dlouhá cesta k trůnu teprve začala, ale už nyní je jasné, že bude plná zrady, nepřátelství a nevraživosti. Pokud si chce udržet korunu a ochránit své království, musí se spojit s lidmi, kteří až do teď byli nepřáteli, a musí bojovat proti zlu, které se chystá pohltit celý svět. Zkáza se na ni řítí ze všech stran a jediná zoufalá možnost, jak přežít, je obětovat to, co miluje nejvíce na světě.

========== ========== ==========

========== ========== ==========


Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně
Skleněný trůn 5 - Královna stínů

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

UPOZORNĚNÍ - recenze může obsahovat spoilery ze všech 4 předchozích dílů. Spoilery z tohoto dílu jsou zaběleny.

========== ========== ==========

Po skvělé Královně stínů jsem se pochopitelně těšila na pokračování mé oblíbené série. Těšila a také se ho děsila - pokud jste četli mou recenzi na Dvůr mlhy a hněvu, pak jistě víte proč. Ovšem na rozdíl od série Dvoru, je dle mého názoru série Skleněný trůn MNOHEM lepší, takže jsem si řekla, že budu doufat a snad… to dobře dopadne.

Jediné, co mě mrzelo (a mohla jsem si za to sama), bylo to, že jsem si téměř celý děj knihy dopředu vyspoilerovala. To víte - čekání na pokračování bylo dlouhé. Snad ani nemusím dodávat, že jsem se za to následně chtěla kopnout.

Teď už ale k samotné knize.

Myslím, že styl psaní SJM jsem rozebírala už tolikrát, že to snad ani nemá cenu opakovat. Ve zkratce tedy řeknu, že se stále (minimálně v této sérii) zlepšuje. Vše je popsané velmi dobře, děj je plný napětí, humoru, romantiky a nečekaných a nervydrásajících zvratů. V Říši bouří se nám také střídá ještě větší počet pohledů, z nichž můžeme děj sledovat. Největší zastoupení má samozřejmě Aelin, Manon a Dorian, Elide, Lorcan, Aedion, Rowan (a vážně si teď nemůžu vzpomenout, jestli byla nějaká část zaměřena na vyprávění z pohledu Lysandry… hm).

Co se týče samotného příběhu, tak to byl… MASAKR obřích rozměrů. Ne že by tam létaly ruce a nohy, ale ve smyslu, že to byla VÁŽENĚ SÍLA. Celá zápletka byla vymyšlena perfektně, takže se při četbě rozhodně nebudete nudit. SJM často dělá to, že vyprávění z jednotlivých pohledů ukončí tak zajímavě, že prostě nutně potřebujete vědět, co bude následovat - takže jsem opravdu přeskakovala kapitoly z pohledů jiných postav, abych se dozvěděla, jak bude pokračovat ten, který jsem v tu chvíli právě četla. Nutno podotknout, že se to neustále střídalo, protože bylo zajímavé VŠECHNO.

Ze spoilerů jsem samozřejmě věděla, že nás čeká velká bitva. A opravdu byla skvělá a EPICKÁ. U některých autorů mám problém s tím, že jakkoliv jsou šikovní na VŠECHNO ostatní, závěrečné sekvence příběhů či epické bitvy zkrátka nezvládají. Za všechny uvedu Tahereh Mafi a v poslední době Mary E. Pearson. To ovšem není případ SJM. Všechny části různých postav v bitvě byly perfektně vyvážené a vše jsem před sebou ŽIVĚ viděla. Něco jako Pán prstenů v hlavě :D

Největší masakr a nervy ovšem měly teprve přijít. Scéna na pláži - teď mám na mysli tu DRUHOU. OH MY DEAR. Ano, věděla jsem o ní dopředu, ale stejně… Hrůza mě obcházela a myslela jsem, že Meave a Lorcana roztrhnu jak hady. Lorcana ale víc.

Velice mě překvapilo, jak rychle jsem propadla vztahu Elide / Lorcan. Ale asi vím proč. Ti dva jsou tak neskutečně protikladní, že dává perfektní smysl, že jsou (budou?) spolu. Kdo ví? Asi to závisí na tom, jak Lorcan bude věci dál hnojit. Soudě podle toho, co předváděl tady, mu to jde skvěle. Opravdu jsem si užívala, jak drobná a křehká Elide mávala s takovým drsným válečníkem. A fakt mě mrzelo, že mu na konci nevrazila facku. No komu by to uškodilo? Tudíž pevně doufám, že se nějaké facky (a klidně i vícero) dočkáme v závěrečném 7. díle.

Aedion a Lysandra. Rovněž dvojice, jejíž sporadické interakce jsem si nadmíru užívala. Ovšem to, co si pro Aediona připravila Aelin s Lysandrou… no, POTĚŠ. Vážně jsem se nemohla rozhodnout, zda se při tom šíleném odhalení na konci šíleně smát nebo šokovaně ryčet.

Co mě ale dostalo nejvíc? Rowan. Kvůli němu mě srdce opravdu bolelo, protože to, co na konci zjistil a s čím se musel (a bude muset) vyrovnat… ACH! AGR! ACH! AGR! ACH! AGR! (Sadistka SJM!!!)

Další, co jsem si NESKUTEČNĚ UŽILA, byla část, kdy se téměř všechny postavy střetly na jednom místě. Jééj! Perfektní. Něco jako v Avengers: Infinity War :D

Ještě co se týče erotických scén - opravdu jsem se bála, že to bude podobné jako ve 2. díle Dvoru.

Scény byly rozhodně rozepsané více, než v předchozích dílech Skleněného trůnu, ale nebylo to takového jako ve Dvoru. Takže doufám (asi naivně), že už to SJM stačilo a bude se držet na uzdě v závěrečném díle, aby to pořád nekazila! Co mě zde mrzelo především, tak vztah Doriana a Manon. Nejprve jsem si myslela, že jejich vztah se bude rozjíždět postupně, ale… AGRRR! Co by komu udělalo, kdyby se jich sblížení neodehrálo v jedné knize + během pár dní. Opravdu - zrychlení z 10 na 100. Jen pro rychlé uspokojení sexuchtivého čtenáře? No tááák!

Takže celkové hodnocení vidím tak, že nebýt zase zbytečně popsané erotiky, neměla bych této knize co vytknout. Příběh je perfektně vystavěný, postavy jsou dokonale vykreslené a není možné si některou neoblíbit. Snad kromě Manoniny babičky. A Meave. A valgů. Chápete ;-)

Knihu doporučuji vám všem, kteří máte rádi sérii Skleněný trůn a je vám více jak 16 let. Také těm, kteří o této sérii slyší poprvé nebo už o ní sice slyšeli, ale stále se jí vyhýbali. Věřte mi, že pokud máte rádi pořádné fantasy a přetrpíte poněkud pochybnější 1. díl, určitě nebudete litovat.

Říše bouří ode mě získává 6 *

Pár obrázků pro ty, kteří již četli - pozor SPOILERY!!!

Pár slov o knize... - Dvůr mlhy a hněvu

Série: Dvůr trnů a růží 2 (2 of 3/6)
Originální název: A Court of Mist and Fury

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017

Počet stran: 664

Anotace:

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.

A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

========== ========== ==========

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně

Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží

========== ========== ==========

Na Dvůr mlhy a hněvu jsem se po dočtení 1. dílu vážně moc těšila. Aby taky ne! Dramatické události závěru v čele s Feyre - čerstvě proměněnou vílou, Rhysandovo nevysvětlitelné chování a nenadálé „zdrhnutí“ a rádoby šťastný konec. To přímo volá po vysvětlení a nějakém zvratu!

Musím připustit, že jsem si děj prakticky celé knihy vyspoilerovala, když jsem na pinterestu sledovala různé fanarty a hlášky. Dokonce jsem měla dilema, zda se do tohoto dílu pouštět, protože některé z fanartů byly… no, řekněme odrazující. Nakonec jsem se do knihy ale pustila. A jak se mi líbila? Pro lepší přehlednost bych recenzi rozdělila na 2 části - co se mi líbilo a co knize vytýkám.

TAKŽE POJĎME NA POZITIVA.

S. J. Maas píše neskutečně čtivě a je schopná jako mávnutím kouzelného proutku stvořit úžasně sympatické postavy, u nichž stačí pronést pár vět, a doslova si je zamilujete nebo přinejmenším oblíbíte. Autorka disponuje opravdovým talentem pro tvorbu fantastických měst, říší a paláců, v nichž byste chtěli bydlet nebo se do nich alespoň podívat. A ještě jednou: píše neskutečně čtivě. Jakože opravdu čtivě!

A o co v knize jde? Feyre je po událostech 1. dílu na dně, Tamlin se o ni „stará“ jak Locičina nevlastní matka - čímž se ukazuje jeho tupost a sobeckost. Jedna má část se přiklání k těm čtenářům, kteří mají za to, že zde autorka až moc tlačila na pilu a udělala z Tamlina opravdu sobeckého blba, aby více vynikl Rhysand-zachránce.

Takže nehledě na to, kolik stovek stran kniha má, ani vám to tak nepřijde. Nově jsme se seznámili se 4 postavami z Rhysandova dvora - každá z nich je skvělá, originální, posilující děj. Na první pohled by se mohlo zdát, že s dobrým námětem a skvělými postavami snad NEJDE nic zkazit. A přesto…

A TEĎ NEGATIVA

Už jsem to lehce naťukla v recenzi na Dvůr trnů a růží. S. J. Maas už u mě předchozím dílem o trochu klesla z příček autorů, které mám velmi ráda a jichž si vážím. Nicméně tímto 2. dílem se propadla o pořádný kus. A ačkoli svým názorem nejspíš mnohé třeba naštvu nebo mě nepochopí, je mi to vcelku jedno. Za prvé proto, že tento blog je můj, a můžu si sem psát, cokoliv chci, a komu se to nelíbí - nahoře v rohu vašeho prohlížeče by měl být křížek pro zrušení ;-) A za druhé proto, že jsem si pročítala opravdu VELKOU SPOUSTU recenzí, komentářů a názorů čtenářů k této knize a nikdo se nad tím, co považuji za nutné dále zmínit, nějak víc nepozastavil.

Asi už tušíte, co tím mám na mysli. Když jsem po dočtení knihy psala komentář na goodreads, napsala jsem, že se v této sérii jedná o katastrofu v podobě autorky, která se zaprodala dnešnímu trendu: naprat explicitní erotiku všude a to i tam, kde to DO HÁJE není nutné (tedy ne, že by někde bylo - ale budu-li si chtít přečíst erotický román, sáhnu po něm a nepotřebuji to ve fantasy příběhu se skvělými postavami a slibným námětem).

Nechápejte mě špatně, já oceňuji dobře napsané, erotikou jiskřící scény. Ale to, co bytostně nesnáším, je DETAILNÍ POPIS VŠEHO. Tudíž jako opravdu vkusné, jiskrné a celou scénu povznášející beru popisy sexu např. v Půlnoční koruně (to ještě S. J. Maas uměla), dále v Nočním cirkusu od E. Morgenstern, povídce od Cassandry Clare After Bridge, Budeš tam? od Guillaume Mussoa a dalších. Těmto autorům totiž došlo něco, co Maasové nedošlo, nebo na to zapomněla. Pokud totiž do těchto scén naperete VŠECHNO, zcela je tím připravíte o to kouzlo, tajemno a něco „navíc“, co by erotika mít měla. V životě, ve filmech, v knihách.

Takže budu-li mluvit narovinu, pak mě opravdu ZNECHUTILY, NAŠTVALY A ZKLAMALY úplně VŠECHNY „milostné“ scény. V celku jsem si nepřečetla ani jednu. Všechny jsem pouze proletěla očima a věřte mi, že i to bylo víc než dost. A ne, nedělám si legraci. Tuto mou snahu o „neznechucení si postav“ jsem získala díky Paullině Simons - vážně díky!

Na co jsem se opravdu těšila a doufala, že to bude mít úroveň, tak bylo první přeskočení skutečné jiskry mezi Feyre a Rhysandem. JÁ HUSA OPRAVDU DOUFALA V NĚCO PĚKNÉHO! Děs číslo nevím kolik, se odehrával na místě s příznačným názvem - Dvůr nočních můr. Když si na tu scénu nyní vzpomenu, tak je mi do blití i pláče současně. CO, řekněte mi, CO tím autorka sledovala? I mě samotnou (a to jsem přitom nenapsala ŽÁDNOU knihu), by napadlo minimálně 10 způsobů, jak „odvrátit pozornost“. Milé čtenářky, to byste se opravdu tak rády vtělily do Feyre a prožily si to na vlastní kůži? Takhle si představujete romantiku se svým vyvoleným na nepřátelském území?

A souběžně s tímto jsme se zakrátko dočkali prvního / druhého polibku. Scéna v hostinci, v níž se pro mě Feyre stala hrdinkou-děvkou. Možná bych měla být přesnější - S. J. Maas ji z ní udělala. Nezlobte se na mě, ale je to tak. A jen tak na okraj - zamyslíme-li se nad tím, co si Rhysand vytrpěl s Amaranthou, tak je opravdu skvělé, jak na něj bere Feyre ohled a vůbec se nesnižuje na její úroveň. Doufám, že cítíte tu ironii.

Pozornější čtenáři a ti, kteří si jako já něco vyspoilerovali, čekali na druhou verzi příběhu - Rhysandovu verzi, Rhysandův příběh. To byla ta část, na kterou jsem se nejvíce těšila. A opravdu - přesně to, co jsem čekala, jsem dostala. Bolestná a silná skutečnost. Při čtení jsem prožívala hory emocí a na chvíli tak zapomněla na děs okolních kapitol. Rozhodně nejlepší část knihy (spolu se závěrečnými scénami).

No a potom samozřejmě přišla studená sprcha v podobě „milostné“ scény, k níž zákonitě muselo dojít. Jenže! Místo toho, aby se autorka snažila rodící se vztah a sílící pouto mezi Feyre a Rhysandem skutečně povznést na novou úroveň a dodat mu to všechno, co by si jinak tyto skvělé postavy zasloužily, udělala zde něco (kromě pár vzletných vět, na které jsem při svém očním přeletu narazila), co mi zcela vážně připomínalo rozbory z hodin anatomie.

Víte, tak nějak jsem si myslela, že pokud je v knize pár „blbých“ scén (tak zhruba kolem 3 nebo 4), dokázala bych si je „odmyslet“, abych si nezkazila požitek, abych si nezkazila dojem z hlavních postav. Jenže zde nešlo jen o tyto scény. Jde tu o i dialogy mezi postavami. Opravdu jsem byla zklamaná na nejvyšší možnou míru, že zde bylo TOLIK nevkusných erotických narážek. Např. 95 % rozhovorů Feyre a Rhysanda se bez tohoto autorkou vykonstruovaného podtextu neobešlo. Snad aby tam bylo více „humoru“? Copak nám autorka ve svých předchozích knihách neukázala, že to umí i jinak a MNOHEM lépe? S. J. Maas umí být vtipná. Kdo jste četli sérii Skleněný trůn, tak to víte. Copak se stalo tady? Nechtělo se jí snad více přemýšlet?

Předposlední věc, kterou musím zmínit. Osobně nemám ráda vulgarismy, ale uznávám, že někdy se jejich použití hodí, ba dokonce by bez nich daná scéna nebyla kompletní. Například když se opravdu stane něco strašného, cliffhanger, velká zrada, šokující informace, někomu jde o život, něco se hodně pokazí atd.  A kde to bylo zde? Samozřejmě - S. J. Maas si nemohla vybrat nic jiného, než tu nejintimnější chvíli mezi dvojicí a několikrát ji „korunovat“ tím hnusným slovem na š, které někteří OMEZENCI používají jako synonymum k „milovat se.“ Asi jsem vážně DIVNÁ, ale prostě NECHÁPU ty nadšené reakce, nebo to, že se o tom nikdo ani slovem nezmínil. Když tím slovem Rhysand označil tuto „činnost“ v souvislosti s Amaranthou, neměla jsem ani jednu námitku. Ale se svou DRUŽKOU? To vážně některá z těch nadšených čtenářek stojí o to, aby s ní muž takhle mluvil? Říct to můj přítel / manžel mě, tak mu takovou natáhnu, že se otočí kolem osy. CO je to s vámi, čtenářky / holky? To nemáte kapku sebeúcty? To vás to ani trochu neznechutilo? To by se vám opravdu líbilo?

Víte co se říká, že ženy si vychovávají muže - tudíž pokud takto několikrát mluvila sama Fyere, člověk se nemůže „zlobit“ na Rhysanda, že? To pokládám za důležité zmínit. Ale půjdeme-li dál, pak je za tímto samozřejmě autorka.

Takže opravdu nevím, co si o Dvoru mlhy a hněvu pořádně myslet. Na jednu stranu mi přijde, jakoby si tady S. J. Maas plnila nějaké svoje erotické fantazie ve fantasy světě, na stranu druhou nechápu, že na tuto knihu nenechala dát upozornění, jaký má obsah. Mám za to, že kdyby rodiče mnohých náctiletých věděli, co se v této knize skrývá, asi by zůstali v šoku civět. A naše nakladatelství CooBoo - SHAME ON YOU!!! Jak ho mám ráda, tak tímto u mě klesli zrovna tak jako autorka. Je opravdu normální nevydat absolutně žádné upozornění, že je zde obsah vhodný až DOSPĚLÝCH čtenářů? Měli by se vážně zamyslet, jestli by tuto knížku dali svým vlastním dětem do ruky. A pokud ano, tak tedy potěš!

Víte, co mě opravdu děsí? Že si tuto knihu přečtou některé mladší čtenářky nebo i čtenáři - opravdu čerství puberťáci a upadnou do toho dnešním světem prezentovaného názoru, že sexu v jakékoliv podobě se meze nekladou, že je „vše dovoleno“. Opravdu mě děsí pomyšlení, že si nějaká holčina vezme Feyre jako svou oblíbenou hrdinku a nechá svého kluka dělat a říkat cokoliv, protože ji ani nenapadne, že tím snižuje svou vlastní cenu a důstojnost. A děsí mě také, že kluci nabudou dojmu, že když „holka zavelí“, tak se vše udělá podle ní. Jakoby se dnes nebrala v potaz možnost, že kluci / muži by také měli říkat na určité věci (i ohledně sexu) „ne“.

Pokud vám připadá, že přeháním, zkuste se zamyslet nad tím, jak moc si mladší lidé (a i my starší) bereme za vzory ty, které máme kolem sebe, to, co vidíme, to o čem čteme… Tohle všechno nás utváří.

A ačkoliv lituju, že jsem si Dvůr mlhy a hněvu nakonec přečetla, beru si z něj poučení do budoucna. Až zase budu mít v merku knihu, u níž bude hlavními ingrediencemi něco podobného, číst si ji nebudu. Tyto 2 zkušenosti (spolu s Měděným jezdcem) mi bohatě stačily.

A co pokračování? Nejdřív jsem si ho přečíst chtěla. Říkala jsem si, že zase nějaké scény přeskáču. Ale víte co? Nepůjdu do toho. Nebudu nic přeskakovat. Uvažovala jsem o tom pár měsíců a došla jsem k názoru, že pokud mě už tento díl tak znechutil a celý požitek z četby mi doslova ZHOŘKL, nemá pro mě cenu si číst pokračování. Takže s touto sérií jsem skončila. A ne, opravdu toho nelituju. Chci si dávat do hlavy to, co mě potěší a povznese, ne to, co mě znechutí. Takže tak…

A klidně si myslete, co chcete, ale za touto recenzí a tímto názorem si stojím na 100 %.

No a jak to vidím s hodnocením? Skvělé nové postavy, silný potenciál, Rhysandův příběh a závěrečná sekvence versus neustálý nával trapných erotických narážek + množství scén s hnusně rozpižlanou erotikou? Pro mě 2,5 * .

Vážně mě mrzí, že to takto dopadlo. Jak už jsem psala, tak S. J. Maas stvořila perfektní charaktery všech postav a měla bezvadný námět pro příběh. Nebýt toho, co jsem zmiňovala, tak bych si tuto sérii bez zaváhání koupila a rozhodně by patřila k těm nejlepším a mým nejoblíbenějším.

A ještě poslední věc: vy, kteří jste knihu četli, zkuste se na chvilku zamyslet, zda by se příběh o něco ochudil, pokud by S. J. Maas tuto zcela zbytečnou, nechutnou erotiku vypustila. Byl by příběh horší? Byl by nudnější? Byl by méně přitažlivý?

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com

Pár slov o knize... - Dvůr trnů a růží

Série: Dvůr trnů a růží 1 (1 of 3/6)
Originální název: A Court of Thorns and Roses

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2015 / 2016

Počet stran: 440

Anotace:

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.

========== ========== ==========

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně

Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

========== ========== ==========

Asi víte, že mám moc ráda sérii Skleněný trůn, takže když jsem se tehdy dozvěděla, že od S. J. Maas vyjde nová série + navíc retelling další z pohádek? Byla jsem nadšená! Po Měsíčních kronikách mě nikdo nemusel dvakrát pobízet.

Dvůr trnů a růží je psán v ich formě z pohledu hlavní hrdinky Feyre. Barvitý styl psaní autorky zde krásně vynikl, především v pasážích popisujících malířské schopnosti Feyre, vnímání světa umělcovýma očima a obdiv pro stejně nadané. Toto mě opravdu velmi oslovilo. Jako milovnici fantasy mě také potěšilo zvolené prostředí. Úseky odehrávající se v tvrdém, nehostinném a zamrzlém lese, kouzelné zahrady, temná vězení… Na první pohled vše tak, jak to má ve fantasy příběhu s pohádkovým nádechem být.

Co se postav týče, tak mi hlavní hrdinka Feyre přišla místy opravdu dost otravná a některými svými činy a myšlenkami až hloupá. Tamlin alias „zvíře“ se mi celkem zamlouval, ale později mi něčím začal vadit. Nebyl to takový typický mužský hrdina, k němuž bych se v roli čtenářky platonicky upnula. Tajemno-temného Rhysanda jsem zpočátku vítala skřípěním zubů, ale jen do doby, než se ukázalo, že se vlastně „nějak“ snaží Feyre pomoct. Na jeho jednání jsem poté pohlížela jinak, jenže zase… Nebyl to ten typický zloduch transformující se do hrdiny. Mezi oběma pány jsem se zmítala tak dlouho, dokud jsem nedospěla k názoru, že se nerozhodnu ani pro jednoho. Nutno podotknout, že u podobného žánru to u mě vůbec není obvyklé.

Anotace a reklamy na knihu hlásají, že je sepsaná na motivy Krásky a zvířete. Popravdě? Z této pohádky v sobě má pouze začátek. Místo ukradené růže zde najdeme paralelu se zabitým vlkem Andrasem, za což je hlavní hrdinka potrestána „vězením“ v paláci zvířete / Tamlina. Tímto celá podobnost se slavnou a krásnou pohádkou končí.

A co tedy samotný příběh? První polovina (téměř ¾) knihy mi při prvním čtení nepřišla úplně nudná, ale s odstupem hodnoceno se zde nedělo prakticky nic moc zajímavého. Jistě, vzájemné oťukávání mezi hlavními hrdiny, zjišťování, kde je vlastně zakopaný pes (tedy kde se vzala kletba / nákaza), ale to bylo tak zhruba vše. Jinými slovy: barvité čtení bez výraznějších příměsí.

Teprve poté, co se (vztáhneme-li to na pohádku) Feyre vrátí z domova zpátky ke „svému zvířeti“, začíná se konečně něco dít. Pořádně napínavá a drsná část, kde se konečně setkáváme s hlavní padouškou, krásnou a krutou Amaranthou. Drobná poznámka: má zálusk na Tamlina. Tato část odehrávající se pod Horou dost podstatně zachránila můj dojem z 1. dílu. Feyre musí vyřešit 3 úkoly a ještě navrch uhodnout hádanku. Upřímně řečeno - řešení bylo jednoduché. Zvlášť poté, co se čtenář spolu s Feyre dozvídá více o Amaranthině osudu. Nejlepší byl bezesporu úkol s obřím červem - tímto stylem, kdyby byly vystavěny úkoly pro Celaenu ve Skleněném trůnu! - panečku, to by bylo něco!

Mé sympatie k Tamlinovi v této části dost podkopalo jeho chování. Ano, dovedu pochopit, že chtěl hrát muže z kamene, byla-li na scéně Feyre s Amaranthou dohromady, aby nepřišla na to, jak moc mu na ní záleží. OK. Ale proč se nerozhodl něco aspoň říct nebo jakkoliv zareagovat, když šlo do tuhého s jeho nejlepším přítelem Lucienem? Amarantha ho chtěla dostat, takže by ho rozhodně nezabila, kdyby se ozval. A další věc: když se Tamlinovi a Feyre KONEČNĚ naskytne příležitost, že mohou být chvíli spolu, tak ze sebe ten tupec nevypraví ani slovo a vzpomene si jen na to jedno?!!! COME ON! Ale jistě - v souvislosti s 2. dílem se zde krásně dá sledovat autorčin záměr.

Je tady ještě jedna věc, která mě docela zklamala. Při prvním přečtení mi to nějak zvlášť nedošlo, ale poté, co jsem si 1. díl přečetla podruhé, docvaklo mi to a tím u mě S. J. Maas ze své laťky klesla. Klesla, protože se snížila k tomu, aby do děje pod Horou zasadila zcela zbytečný a dost nechutný eroticky podtext - od garderoby Feyre až po vynucené tancování v drogovém opojení, čímž se Rhysand snažil Feyre „zachránit a udržet ji při smyslech“. Ať mi nikdo netvrdí, že to nešlo nahradit něčím více důstojným a méně nechutným. Stejně jako onen slavný rádoby obřad v první polovině knihy. A než můj názor zavrhnete, zkuste si vzpomenout na Měsíční kroniky nebo Rudou jako rubín, Harryho Pottera, Eragona, Divergenci, Hunger Games, Nástroje smrti atd. Potřebovaly tyto série k úspěchu a přitažlivosti pro čtenáře něco podobného? Nup. Tudíž kvůli těmto zbytečně erotickým scénám bych knihu nedala do ruky čtenářům mladším 16 - 17 let. A kdybych bývala tušila, co se chystá v 2. díle, asi bych… No, počkejte si na další recenzi.

Tudíž celkové hodnocení: potenciál měl příběh velký, ale dle mého názoru se S. J. Maas nepovedlo vyždímat z něj to nejlepší. Pár skvěle dramaticky vystavěných scén v závěru nedokáže zachránit celou knihu ani při nejlepší vůli. A ano, přiznávám, že mé nynější hodnocení ovlivnilo i to, že jsem již četla 2. díl.

Dvůr trnů a růží ode mě získává 3 * z 5.

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com

Důvod dýchat & Krvavé ostří - Recenze na knihy

Zdravím vás po delší době a přináším další z mini-recenzí! Tentokrát na opěvovanou knihu Důvod dýchat od Rebeccy Donovan a povídkovou knihu Krvavé ostří ze světa Skleněného trůnu od Sarah J. Maas.

Důvod dýchat

Série: Dýchání 1 (1 of 3)

Originální název: Reason to Breathe
Autorka: Rebecca Donovan

Český překlad: Daniela Krolupperová
Nakladatelství: Lucka Bohemia
Rok vydání: 2011, v ČR 2015
Počet stran: 448

Anotace:

V poklidném městě Weslyn, kde se většina lidí stará jen o to, zda jsou vidět a s kým, by se Emma Thomasová nejraději stala neviditelnou. Patří k nejlepším studentům, ale má spoustu starostí, aby zůstala nenápadná a nevzbudila žádnou pozornost. Musí nosit dlouhé rukávy, aby zakryla své modřiny a nikdo nezjistil, jak vzdálený je její skutečný život od dokonalosti.

Jednoho dne však vstoupí do jejího života láska. A ta ji donutí si uvědomit, že i ona je člověk a zaslouží si plnohodnotný život - a to i za cenu odhalení strašného tajemství, které se zoufale snaží skrývat.

Příběh jedné dívky o lásce, která mění životy, o nevýslovné krutosti a nečekané šanci na vykoupení se z pekla.

Můj názor:

Když jsem si přečetla anotaci, okamžitě mě zaujala a s velkou chutí jsem se do příběhu pustila. Nyní po dočtení mohu říct, že pokud to vezmu obecně, tak je na knize nejlepší právě ta anotace.

Rebecce Donovan nelze upřít čtivost - píše dobře, lehce, svižně. Nicméně vzhledem k tématu, jaké si vybrala (domácí násilí), bylo pojetí celého příběhu jednoduše ŠPATNÉ a velmi NEREALISTICKY podané. Což je ohromná škoda, protože námět sice není až tak originální, ale rozhodně má obrovský potenciál. Za předpokladu, že se správně uchopí, by se z něj dal „vytřískat“ skutečně srdcervoucí příběh, který by si ono označení „bestseller“ opravdu zasloužil.

První kapitoly byly dobré, jenže poté se děj začal sunout směrem na háj zelený. Nevím, jak velký si autorka dělala průzkum či jak dané problematice rozumí, ale asi to nebude nic slavného.

Jednou z nejméně uvěřitelných součástí příběhu byla právě násilnice Carol (Emmina teta) a její chování. Často Emmu zmlátila bez důvodu, prostě jen proto, že „šla kolem“. Sem tam sice bylo napsané, že měla náročnou práci, ale nikdy nebylo zmíněno, co přesně je v její práci tak šíleně náročné či stresující, aby se to dalo brát jako příčina násilí tohoto kalibru. Přišlo mi, že autorka tyto pasáže zasadila téměř „na efekt“.

Dále se mi zdálo nelogické to, že a) Carol Emmě dovolovala, aby tak ČASTO přespávala u Sary, b) aby ji Sara nebo Evan či další spolužáci vozili domů, c) aby dokonce sama stála o to, aby Emma na čas bydlela u Sary. Navíc soudě dle názorů dalších čtenářů to nebylo divné jen mě.

Co příběh hodně pohřbilo, tak fakt, že autorka tolik desítek stran zaplnila popisem návštěv x a y různých party, na které Emma chodila. Naprostá a zcela NEHORÁZNÁ nuda. Žádný posun v ději nebo vývoji postav. Po tolika knihách s YA tématikou dovedu strávit 1 - 2 party za knihu, ale tolik! - to už je opravdu přes míru. Navíc je opravdu divné, že se ke Carol za celou knihu nedoneslo, kam Emma tak často chodí, když „přespává“ u Sary.

Kamenem úrazu byla Emma jako hlavní hrdinka. Kdybych ji měla popsat jedním slovem, pak by to bylo: OTRAVNÁ. Její chování bylo nelogické, praštěné a často bych ji dala ránu. To, že z Evana (nelogicky) přeskočila na Drewa, mi přišlo nesmyslné a hlavně ZBYTEČNÉ. Snad jen aby se děj něčím ozvláštnil. A když se pak konečně dali napevno dohromady, tak mi to bylo vcelku i jedno. Z jejich vztahu na mě nic nepřeskočilo. Jako dvojice mi už dávno zapadli mezi tu kupu průměrných, ničím nevýrazných párů a postav.

Vezmu-li to celkově, pak ve mně kniha nevyvolala téměř žádné emoce, a to z jednoho prostého důvodu: nedovedla jsem postavám ani příběhu uvěřit. Je to sice příšerné téma a autorka se vehementně snažila udělat z hrdinky opravdovou chuděru, která všechnu tuhle hrůzu musí přetrpět a den za dnem ji překonávat, ale… nebylo to ono. Možná to bude znít divně a necitelně, ale přece pokud se máte do postavy zamilovat, musí být velmi dobře napsaná a mít jisté charakterové vlastnosti, jež oceňujete. Stejně tak i padouši musí být uvěřitelní a jejich zloba nemůže být jen proto, aby BYLA. Musí někde pramenit a projevovat se musí tak, aby to nebylo jen „na povel“ autora.

Takže jakkoliv se Rebecca Donovan snažila ze mě vyždímat emoce a dotlačit mě k fandění hlavní hrdince, dosáhla přesného opaku. Byla jsem neskutečně ráda, když jsem dočetla a měla knihu z krku - což jak každý čtenář ví, není ten ideální pocit, který byste po dočtení dobré knihy chtěli mít.

Co se týče konce, tak na ten jsem zírala s pootevřenou pusou - nikoli však v pozitivním slova smyslu. Konec byl zkrátka… mimózní. Pokud by se ukázalo, že Carol trpí nějakou psychickou poruchou, pak bych nad tím snad přimhouřila oči. Jinak ale nedovedu pochopit, co Carol čekala, že se stane, až / když Emmu zabije… Zkrátka mi to zase přišlo nereálné, umělé…

Nejprve jsem byla nakloněna tomu, že si pokračování přečtu, ale poté, co jsem si přečetla anotace obou zbývajících dílů, jsem došla k názoru, že s touto sérií nemíním ztrácet čas.

Za sebe vám tedy tuto knihu (potažmo sérii) rozhodně nedoporučuji. Snad jen v případě, že by vás bavilo číst si něco, co postrádá notnou dávku logiky, a užíváte si popisy mladických party (se vším co k tomu „patří“).

V konečném hodnocení se přikláním k velmi SLABÝM 3 *

Celkové hodnocení:

«««««

Autorce této knihy se nedá upřít čtivý styl psaní, nicméně ani ten nejlepší styl nezachrání chatrný a značně pokulhávající děj. Hlavní postavy jsou dost nevýrazné v čele s hlavní hrdinkou, jejíž jednání je otravné a nelogické. Zcela nelogicky je zde podaný i „hlavní padouch“, takže scény, které by ve čtenáři měly vyvolat účast a soucit vycházejí naprázdno.

Knihu nedoporučuji a pokračování si číst opravdu nehodlám.

Krvavé ostří

Série: Skleněný trůn 0,1 - 0,5 (0,1-0,5 of 7)
Originální název: The Assassin's Blade
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ilona Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2017
Počet stran: 408

Anotace:

Celaena Sardothien je nejobávanější zabiják v celém království. I když pracuje společně s ostatními zabijáky sídlícími v Tvrzi vrahů, důvěřuje jen sama sobě a svému příteli Samovi. Když ji její intrikující mistr, Arobynn Hamel, pošle na různé mise, které ji zavedou na vzdálené ostrovy i na nepřátelskou poušť, začne jednat nezávisle na jeho rozkazech – ale tím zároveň zpochybňuje i svoji vlastní věrnost. A během svých výprav zjišťuje, že k Samovi cítí mnohem víc než jen obyčejné přátelství. Ovšem tím, že jedná, jak jí napovídá srdce, a vzpírá se příkazům, se ocitá ona sama i Sam ve smrtelném nebezpečí. Arobynn je nelítostný a zradu nikdy neodpouští. A zná za ni jen jediný trest – smrt.

Tato pětice novel odehrávajících se před dějem Skleněného trůnu nabízí pohled do dřívějšího života Celaeny – a je to opravdu fascinující čtení.

Související recenze:

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně
Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

Můj názor:

Přečíst tuto povídkovou knihu ze světa Skleněného trůnu mi trvalo neúměrně dlouho. Přiznávám, že jsem se trochu bála, zda povídky dosáhnou kvalit série - naštěstí jsem se strachovala zbytečně.

Knihu tvoří 5 povídek dějově řazených před 1. dílem Skleněného trůnu. Níže se nyní v hodnocení krátce zastavím u každé z povídek.

Vražedkyně a pán pirátů

V této povídce se setkáváme s Celaenou a poprvé také s živým Samem. Ti jsou poslání k pánu pirátů s jasným úkolem, nicméně jak lze tušit - věci se značně zkomplikují, když se Celaena rozhodne jednat na vlastní pěst a vykašlat se na rozkazy Arobynna Hamela. Jinými slovy místo toho, aby pomohla zajistit hladký průběh obchodu s otroky, rozhodne se jej kolosálně zničit.

Povídka je převážně dobrodružná a napínavá. Projevuje se zde Celaenina pravá rebelská povaha, záblesk toho, čím se později stane. Bylo zajímavé sledovat interakci mezi ní a Samem. Mě samotnou překvapilo, jak se nesnášeli a jak dlouho si šli po krku. Ovšem díky tomu, že již víte, v co se jejich vztah přetaví, berete jejich vražedné pohledy se značnou rezervou a usmíváte se po vousy :D

Vražedkyně a léčitelka

Tuto povídku bych označila jako mini-povídku, spojku mezi první a třetí povídkou. Nejen díky tomu, že je tak krátká, ale i kvůli ději. Ten se odehrává v rozmezí několika hodin v době, kdy Celaena čeká na loď, která ji má přiblížit území Tichých vrahů, kam ji Arobynn za trest poslal (kvůli událostem v 1. povídce) na výuku.

Setkáváme se zde s Yrene, které se zhroutil sen o povolání léčitelky, ale právě díky Celaeně se jí podaří k němu znovu přiblížit. Tato povídka obsahuje pár akčních scén a je spíše takovou drobnou sondou do Yrenenina života a jejích prozatímních rozhodnutí, která ji přivedla až k setkání s obávanou vražedkyní.

Vražedkyně a poušť

U této povídky se čtenář pěkně zapotí, a to nejen proto, že se odehrává v horoucí poušti. Hlavní zásluhu na tom má velmi dobře vystavěný děj a nové, zajímavé postavy.

Celaena se v této povídce cvičí u Tichých vrahů a navazuje přátelství s Ansel, jejíž osud se tolik neliší od toho jejího. Tato povídka je velmi dobrodružná a akční, ale stejně tak má i silnou psychologickou složku a nabízí spoustu námětů k zamyšlení. Zjistíme také, jak přesně proběhla krádež asterionských koní, kterou Celaena zmiňovala v jednom z dílů Skleněného trůnu.

Vražedkyně a podsvětí

Celaena se vrací z pouště do Zlomuvalu a shledává se jak s Arobynnem, tak se Samem. Vzhledem k tomu, co jí Arobynn provedl před odjezdem, jsou jejich vztahy poněkud napjaté. Nicméně Arobynn dělá, co může, aby si Celaenu usmířil. Dokonce jí nabídne velmi tučnou zakázku, která je hodna jejích schopností a pokud uspěje, může zachránit život spoustě lidí.

V této povídce je nejen dobrodružný, napínavý a chytře promyšlený děj, ale i romantika. Jakkoli jsem si tuhle povídku vychutnala a užila, přesto mě trochu štvalo, že Celaena Arobynna neprokoukla. To si opravdu myslela, že by mu leželo na srdci blaho otroků? Ale tož! Její důvěra v něj mě skutečně zarazila, až jsem si říkala, že na to, jak se snaží být chytrá a prozíravá, skočila na toto jak moucha na lep. Možná to S. J. Maas nepromyslela anebo to měla být ukázka, že se Celaena měla ještě hodně co učit.

Ovšem pokud bych nevěděla o dalších dílech Skleněného trůnu a tato kniha byla jednorázová záležitost, tak bych chtěla, aby Celaena na konci dopadla přesně takhle :-)

Vražedkyně a říše

Povídka, které se asi obávali všichni čtenáři Skleněného trůnu. Ano, nejspíš všem při jménu Rourka Farrana zatrnulo a bylo nám jasné, co zde najdeme. Otřesná zrada, Samova vražda a téměř zlomená Celaena, která zamíří do Endovieru.

Tuto část nešlo číst jinak než s napůl sevřeným srdcem a smutným úsměvem při šťastnějších pasážích. Velmi dobře napsané. Zajímavý děj s hrozným koncem.

Musím říct, že když jsem tuto povídku četla, tak mi vzpomínka na Celaeninu návštěvu Samova hrobu z Královny stínů zlomila srdce zcela novým způsobem. Sam byl najednou mnohem skutečnější a jeho vztah a vazba s Celaenou mnohem pevnější… Ach :-(

Také mě velmi potěšilo, že se v této knize mihl i Chaol s Dorianem a Lysandrou :-)

Od těchto povídek jsem čekala pohled na řádný kus Celaeniny minulost a přesně toho se mi dostalo, takže jsem na výsost spokojená. Též musím přiznat, že pokud bych si tuto knihu četla jako první a teprve pak přešla na sérii Skleněný trůn, asi bych 1. díl nesoudila tak přísně - i když si pořád stojím za tím, že ony úkoly pro výběr králova šampiona mohly být zajímavější a složitější.

Nicméně vezmu-li Krvavé ostří vcelku, pak to bylo svižné, dobrodružné, romantické, humorné, drsné i velmi smutné. A skutečně nechápu, jak si někdo mohl oblíbit Arobynna. Bleh!

Mimochodem - četba těchto povídek ve mně vyvolala touhu si sérii začít číst znovu. Ne sice hned, ale už se na to „jednou“ těším :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Krvavé ostří je jistě povinnou četbou pro ty, kteří si oblíbili sérii Skleněný trůn. Pokud jste sérii ještě nečetli, můžete s těmito povídkami směle začít, určitě budete mít mnohem ucelenější - chronologický pohled.

Vřele doporučuji a nemůžu jinak než dát plný počet hvězd.

Obrázky: google.com, pinterest.com