Pár slov o knize... - Říše bouří

Série: Skleněný trůn 5 (5 of 7)
Originální název: Empire of Storms

Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017

Počet stran: 688

Anotace:

Pro Aelin dlouhá cesta k trůnu teprve začala, ale už nyní je jasné, že bude plná zrady, nepřátelství a nevraživosti. Pokud si chce udržet korunu a ochránit své království, musí se spojit s lidmi, kteří až do teď byli nepřáteli, a musí bojovat proti zlu, které se chystá pohltit celý svět. Zkáza se na ni řítí ze všech stran a jediná zoufalá možnost, jak přežít, je obětovat to, co miluje nejvíce na světě.

========== ========== ==========

========== ========== ==========


Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně
Skleněný trůn 5 - Královna stínů

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

UPOZORNĚNÍ - recenze může obsahovat spoilery ze všech 4 předchozích dílů. Spoilery z tohoto dílu jsou zaběleny.

========== ========== ==========

Po skvělé Královně stínů jsem se pochopitelně těšila na pokračování mé oblíbené série. Těšila a také se ho děsila - pokud jste četli mou recenzi na Dvůr mlhy a hněvu, pak jistě víte proč. Ovšem na rozdíl od série Dvoru, je dle mého názoru série Skleněný trůn MNOHEM lepší, takže jsem si řekla, že budu doufat a snad… to dobře dopadne.

Jediné, co mě mrzelo (a mohla jsem si za to sama), bylo to, že jsem si téměř celý děj knihy dopředu vyspoilerovala. To víte - čekání na pokračování bylo dlouhé. Snad ani nemusím dodávat, že jsem se za to následně chtěla kopnout.

Teď už ale k samotné knize.

Myslím, že styl psaní SJM jsem rozebírala už tolikrát, že to snad ani nemá cenu opakovat. Ve zkratce tedy řeknu, že se stále (minimálně v této sérii) zlepšuje. Vše je popsané velmi dobře, děj je plný napětí, humoru, romantiky a nečekaných a nervydrásajících zvratů. V Říši bouří se nám také střídá ještě větší počet pohledů, z nichž můžeme děj sledovat. Největší zastoupení má samozřejmě Aelin, Manon a Dorian, Elide, Lorcan, Aedion, Rowan (a vážně si teď nemůžu vzpomenout, jestli byla nějaká část zaměřena na vyprávění z pohledu Lysandry… hm).

Co se týče samotného příběhu, tak to byl… MASAKR obřích rozměrů. Ne že by tam létaly ruce a nohy, ale ve smyslu, že to byla VÁŽENĚ SÍLA. Celá zápletka byla vymyšlena perfektně, takže se při četbě rozhodně nebudete nudit. SJM často dělá to, že vyprávění z jednotlivých pohledů ukončí tak zajímavě, že prostě nutně potřebujete vědět, co bude následovat - takže jsem opravdu přeskakovala kapitoly z pohledů jiných postav, abych se dozvěděla, jak bude pokračovat ten, který jsem v tu chvíli právě četla. Nutno podotknout, že se to neustále střídalo, protože bylo zajímavé VŠECHNO.

Ze spoilerů jsem samozřejmě věděla, že nás čeká velká bitva. A opravdu byla skvělá a EPICKÁ. U některých autorů mám problém s tím, že jakkoliv jsou šikovní na VŠECHNO ostatní, závěrečné sekvence příběhů či epické bitvy zkrátka nezvládají. Za všechny uvedu Tahereh Mafi a v poslední době Mary E. Pearson. To ovšem není případ SJM. Všechny části různých postav v bitvě byly perfektně vyvážené a vše jsem před sebou ŽIVĚ viděla. Něco jako Pán prstenů v hlavě :D

Největší masakr a nervy ovšem měly teprve přijít. Scéna na pláži - teď mám na mysli tu DRUHOU. OH MY DEAR. Ano, věděla jsem o ní dopředu, ale stejně… Hrůza mě obcházela a myslela jsem, že Meave a Lorcana roztrhnu jak hady. Lorcana ale víc.

Velice mě překvapilo, jak rychle jsem propadla vztahu Elide / Lorcan. Ale asi vím proč. Ti dva jsou tak neskutečně protikladní, že dává perfektní smysl, že jsou (budou?) spolu. Kdo ví? Asi to závisí na tom, jak Lorcan bude věci dál hnojit. Soudě podle toho, co předváděl tady, mu to jde skvěle. Opravdu jsem si užívala, jak drobná a křehká Elide mávala s takovým drsným válečníkem. A fakt mě mrzelo, že mu na konci nevrazila facku. No komu by to uškodilo? Tudíž pevně doufám, že se nějaké facky (a klidně i vícero) dočkáme v závěrečném 7. díle.

Aedion a Lysandra. Rovněž dvojice, jejíž sporadické interakce jsem si nadmíru užívala. Ovšem to, co si pro Aediona připravila Aelin s Lysandrou… no, POTĚŠ. Vážně jsem se nemohla rozhodnout, zda se při tom šíleném odhalení na konci šíleně smát nebo šokovaně ryčet.

Co mě ale dostalo nejvíc? Rowan. Kvůli němu mě srdce opravdu bolelo, protože to, co na konci zjistil a s čím se musel (a bude muset) vyrovnat… ACH! AGR! ACH! AGR! ACH! AGR! (Sadistka SJM!!!)

Další, co jsem si NESKUTEČNĚ UŽILA, byla část, kdy se téměř všechny postavy střetly na jednom místě. Jééj! Perfektní. Něco jako v Avengers: Infinity War :D

Ještě co se týče erotických scén - opravdu jsem se bála, že to bude podobné jako ve 2. díle Dvoru.

Scény byly rozhodně rozepsané více, než v předchozích dílech Skleněného trůnu, ale nebylo to takového jako ve Dvoru. Takže doufám (asi naivně), že už to SJM stačilo a bude se držet na uzdě v závěrečném díle, aby to pořád nekazila! Co mě zde mrzelo především, tak vztah Doriana a Manon. Nejprve jsem si myslela, že jejich vztah se bude rozjíždět postupně, ale… AGRRR! Co by komu udělalo, kdyby se jich sblížení neodehrálo v jedné knize + během pár dní. Opravdu - zrychlení z 10 na 100. Jen pro rychlé uspokojení sexuchtivého čtenáře? No tááák!

Takže celkové hodnocení vidím tak, že nebýt zase zbytečně popsané erotiky, neměla bych této knize co vytknout. Příběh je perfektně vystavěný, postavy jsou dokonale vykreslené a není možné si některou neoblíbit. Snad kromě Manoniny babičky. A Meave. A valgů. Chápete ;-)

Knihu doporučuji vám všem, kteří máte rádi sérii Skleněný trůn a je vám více jak 16 let. Také těm, kteří o této sérii slyší poprvé nebo už o ní sice slyšeli, ale stále se jí vyhýbali. Věřte mi, že pokud máte rádi pořádné fantasy a přetrpíte poněkud pochybnější 1. díl, určitě nebudete litovat.

Říše bouří ode mě získává 6 *

Pár obrázků pro ty, kteří již četli - pozor SPOILERY!!!

Pár slov o knize... - Jako zabít ptáčka

Originální název: To Kill A Mockingbird

Autorka: Harper Lee

Český překlad: Igor Hájek, Marcela Mašková

Nakladatelství: Mladá fronta

Rok vydání originálu / ČR: 1960 / 2015

Počet stran: 280

Anotace:

Dnes již klasický román moderní americké literatury, za který autorka v roce 1961 obdržela Pulitzerovu cenu. Příběh justiční vraždy nevinného černocha na americkém jihu v první třetině 20. století, viděný očima dvou malých dětí. Neměnný řád světa je narušen: nevinný černoch je křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud. Obhájcem černocha se stává otec obou dětí, který bere tento případ jako věc své osobní cti. Kniha navazuje na humanistické tradice Marka Twaina. 

========== ========== ==========

Úplně první, co se mi vybaví v souvislosti s touto knihou, je můj omyl. Už nevím, jak je to možné, ale když jsem poprvé uviděla název, rozhodla jsem se, že si ji nepřečtu, protože číst něco, co nese název „Jak zabít ptáčka“, mi bylo proti srsti. Dodnes nevím, kam se mi tehdy to „o“ zatoulalo :D Důležité ale je, že jsem ho později našla a po zhlédnutí filmu jsem došla k závěru, že si tuto knihu jednou rozhodně přečtu.

Byly to přesně 4 roky, co jsem si knihu zařadila do složky To Read (a letos se mi navíc i hodila do Čtenářské výzvy na Databázi knih). Musím ale říct, že jsem ráda, že jsem se ke knize nedostala jako mladší - mám za to, že bych ji nedokázala naplno ocenit. A kdo ví? Třeba si jí za pár let budu vážit ještě víc.

Harper Lee příběh napsala v ich formě, přičemž za vypravěčku zvolila devítiletou Jane Luisu, které nikdo (snad kromě učitelky ve škole a tetičky) neřekne jinak než Čipera. Na svůj věk je Čipera neobyčejně bystrá, chytrá a v úvahách (na rozdíl od svých vrstevníků) značně pokročilá. Což je také důvod, proč tato kniha není „dětská“ - jistě, některé části jsou popsány „dětskýma očima“, myslím ale, že právě díky tomu může ještě lépe vyniknout nesmyslnost, hrůza a tragédie určitých situací. Dále také toho, čím si my „dospělí“ ztěžujeme život a přitom by se taková spousta věcí vyjasnila a zjednodušila, kdybychom je zbytečně nekomplikovali složitými úvahami a zbytečnými kličkami či nejrůznějšími podružnostmi, ale podívali se na ně střízlivýma a „prostýma“ dětskýma očima.

Čipeřino vyprávění - přísně vzato - není světoborné. Ani ve stylu ani ve sdělení. Je jednoduše… prosté. A právě tím je dle mého názoru tak silné a má na čtenáře několika generací takový dopad, protože si na nic nehraje. Žádné věty, nad nimiž byste museli hloubat a přemýšlet, „co se nám jimi básník vlastně snaží říci?“ Prostá a obyčejná pravda projevující se v každodennosti. Nic víc a nic míň.

Po několika prvních kapitolách jsem snad ani doopravdy nevěřila, že by mě příběh mohl chytnout, ale stalo se. Kniha si mě s každou uběhlou kapitolou omotávala kolem prstu čím dál víc, a na konci mě skutečně mrzelo, že už jsem dočetla…

V knize sledujeme život Čipery a jejího bratra Jema, které vychovává právník Aticus Finch. Ten se svým dětem snaží předat pevné morální zásady, jimiž se sám řídí a hlavně se jim v nich sám snaží jít příkladem. Důležitými součástmi děje je soudní proces s černochem, který je křivě obviněn ze znásilnění a tajemná postava Arthura Radleyho, která se objevuje průběžně v celé knize. Nikdo ze zmíněných postav nezachrání svět ani se ničím průlomovým nezapíše do historie. Sledujeme jejich obyčejný život, každodenní práci, hry, slavné i neslavnější konce a nové začátky.

Co jsem si z tohoto příběhu odnesla? Že ne všichni jsme tu od toho, abychom změnili životy tisícům lidí, ale třeba jen dvěma nebo deseti. Že není nutné být slavný za každou cenu, ale mít svou cenu v očích blízkých a v neposlední řadě neklesnout v očích vlastních. Že obyčejná slušnost, zásadovost a silná víra v morální hodnoty mají cenu zlata, kterou dříve nebo později pocítí a ocení všichni. Že žádná velká změna ve společnosti lidí se nemůže stát hned a je zapotřebí dělat kompromisy. Že dobrá výchova, při níž si rodiče dají za cíl skutečně BÝT s dětmi, dělit se s nimi o své myšlenky a nápady a naopak i poslouchají jejich, jednají s nimi narovinu a vše jim vysvětlují a o všem s nimi rozmlouvají, má cenu démantů. A v neposlední řadě to, že dítě s takovouto výchovou má více rozumu, soucitu, empatie a moudrosti než vysokoškolský profesor s dvaceti tituly před i za jménem.

Jak říkám - tato kniha vypráví zcela obyčejný příběh.

Vřele ji doporučuji všem, kteří se nebojí trochu vážnějších témat. Znovu ale zdůrazňuji, že se je autorce podařilo zpracovat neskutečně lidským a nanejvýš srozumitelným způsobem. Knihu bych určitě zařadila do povinné četby (pokud tam už není, přiznám se, že netuším :D) Jedna opravdu z mála knih, které si dle mého názoru, skutečně ZASLOUŽÍ všechna ocenění, které získala. Samo za sebe může mluvit i to, že velkou spoustu právníků k právničině přivedl právě Aticus Finch. No řekněte sami - kolika jiným fiktivním postavám se to podařilo? :-)

A samozřejmě mě to navnadilo se opět podívat na FILM, který je bezesporu víc než důstojným zpracováním této obyčejně neobyčejné knihy. Atica Finche si zkrátka NEDOVEDU představit jinak než jako Gregoryho Pecka :-)

Jako zabít ptáčka ode mě získává 6 * a rozhodně postupuje do užšího výběru pro Knihu roku 2018 :-)

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com

Pár slov o knize... - Falešný polibek

Série: Kroniky pozůstalých 1 (1 of 3)
Originální název: The Kiss of Deception

Autorka: Mary E. Pearson

Český překlad: Jana Jašová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2014 / 2017

Počet stran: 365

Anotace:

Království Morrigan je ponořeno v tradicích a příbězích o dávném světě, ale některé tradice princezna Lia nemůže překousnout. Například sňatek s někým, koho nikdy nepotkala. To vše pouze kvůli zajištění politického spojenectví.

Lia má všeho po krk a je připravena začít nový život. V den své svatby utíká do vzdálené vesnice, kde se usazuje mezi obyčejnými lidmi a nevědomky i mezi dvěma záhadnými a přitažlivými muži – princem, kterého si měla vzít, a vrahem s úkolem jí zabít.

Obklopena tajemstvími a lžemi musí Lia odhalit nebezpečné skutečnosti, které otřesou celým jejím životem, zatímco se pomalu začíná zamilovávat do jednoho z nebezpečných cizinců.

========== ========== ==========

Neodolám. Nikdy. Jakmile se v nějaké knize či filmu objeví hrdinka, která se rozhodne skrývat svou identitu a ještě navíc prchá před dohodnutým sňatkem, prostě neodolám. A ještě k tomu navrch princ a zabiják, kteří rovněž skrývají svou identitu - jen každý z nich z jiného důvodu. Váhání nad tím, zda se do knihy pustit, mi snad nikdy nebylo vzdálenější! K tomuto příběhu jsem se ale dostala ještě před přečtením anotace - trochu nečekaným způsobem. Zaujala mě totiž obálka 3. dílu :-)

Pokud bych to měla shrnout, měla jsem od knihy obrovská očekávání, která u mě jdou ruku v ruce se strachem, že se to nepovede. Nicméně tady - tady to klaplo!

Autorka pro knihu zvolila ich formu vyprávění, v němž se střídají 4 postavy - princezna Jezelia nebo-li Lia, její komorná a nejlepší přítelkyně Pauline, zabiják a princ. Upřímnost č. 1: nebýt diametrálně odlišného prostředí a pohnutek, které byly pro každou z postav tak specifické, nedovedla bych rozlišit, která je která JEN PODLE stylu vyprávění v dané kapitole. Upřímnost č. 2: bylo mi to šumák. Proč? Protože už hrozně DLOUHO jsem si tak STRAŠNĚ MOC nějakou knihu neužila. A to nepřeháním.

Během celé četby mě rušila některá moderní slova, která se do příběhu zasazeného v této době rozhodně nehodila (např. anonymní, harmonogram, mop, akce, intarzovaný) - zda to vytýkat autorce nebo překladatelce, nevím. Dále mě velmi rozčilovalo velké množství překlepů. Editoři a odpovědní redaktoři by si na to vážně měli posvítit - dost to kazí požitek ze skvělé četby.

Autorčin nápad na příběh mi přišel jednoduše geniální. Nejen že přišla se zajímavým námětem, ale podala ho čtenářům ve zcela neotřelé formě. Více jak polovinu knihy totiž nevíte, čím Kaden a Rafe jsou. Čtete právě kapitolu ze zabijákova pohledu, ale nepadne zde jeho jméno a naopak. Pak zase čtete kapitolu třeba z Rafeova pohledu, ale znovu zde nepadne ani slovo o tom, zda je to ten či onen. Je to zkrátka napínavá hra, v níž si můžete vyzkoušet své detektivní schopnosti. Můžete zkoušet číst mezi řádky a z různých indicií se snažit přijít na to, kdo z těchto dvou mládenců získá Liino srdce - zda ten, který za ní přijel, aby viděl její pokoření anebo ten, který ji má zabít.

A jak to dopadlo u mě? No, nebudu zapírat, že jsem si byla na 100 % jistá, že jsem to vyřešila. Pche. A tipla jsem to přesně naopak :D Ačkoliv mě autorka převezla, z mého nadšení se neztratilo nic, naopak! Byla jsem hrozně nadšená, že se mi u knihy naskytlo takové nečekané překvapení! Čím více totiž čtu, tím více narážím na to, že mě kniha nedovede až tak šokovat a připravit mi něco zcela nečekaného. Ale tady? Nádhera.

A co postavy? Už dlouho jsem nebyla tak nadšená z hlavní hrdinky. Lia je naprosto famózní postava, která si zaslouží plnou pozornost. Už kvůli ní jsem ráda, že jsem se k příběhu dostala. Naprosto ničím mě nerozčilovala. Brala věci takové, jaké byly, nad ničím neohrnovala nos, nemyslela si o sobě, kdo ví co, uvažovala logicky, chovala se přiměřeně svému věku a postavení, nebála se těžké práce, nestěžovala si, dovedla si vážit všeho, co měla.

Princovy i zabijákovy kapitoly mě velmi bavily. Sama jsem se přiklonila k Rafeovi, protože se mi zamlouval více. Schválně, koho si zvolíte vy :D Romantická linka byla velmi pěkná, nenásilná, přirozená a rozhodně nepostrádala sílu ani hloubku.

A jak hodnotím samotný příběh? Rozhodně kladně. Čekala jsem, že se budeme ubírat zcela jiným směrem, tudíž jsem byla vděčná za nečekané odbočky. Rovně oceňuji, že autorka Liu nenechala jen v tom „novém“ prostředí, ale důležitou linkou ji spojila s jejím „starým“ životem, s její rodinou. Toto se mi velmi líbilo. Stejně jako státnické a politické pozadí událostí, které zde bylo jen lehce naťuknuté. Předpokládám, že se k němu více dostaneme v dalších dílech. Konečné odhalení obou mužských protějšků byl MAZEC. Především části, kdy k poznání došla sama Lia. Trochu mě mrzelo, že se Rafe na delší dobu ztratil z dohledu a ukázal se až ke konci, ale nutno říct, že to tedy STÁLO ZA TO. Konec jsem dočítala s dunícím srdcem v hrudi a zatnutými pěstmi, napjatými nervy a tlakem v atmosférických výšinách.

A jaké následky jsem z toho nakonec měla? Neskutečnou touhu po dalším díle a maximální spokojenost s tím, co jsem dočetla. Nyní již čtu 2. díl - Zrádné srdce a jsem spokojená jako blecha :D

Tudíž pokud by někdo ještě nevěděl, zda po této knize s všedně-nevšedním příběhem sáhnout, odpověď je rozhodně ANO. Máte-li rádi pořádné hrdinky, sympatické postavy, barvitě plynoucí děj a tajemství na všech stranách, romantiku, kterou pocítíte a navrch detektivní příběh, v němž se počítá s vaší aktivní účastí, nemáte nad čím váhat ;-)

Dávám 5 * + 1 * navíc, protože tato kniha si to rozhodně zaslouží.

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com

Královna stínů - Recenze na knihu

Série: Skleněný trůn 4 (4 of 7)

Originální název: Queen of Shadows
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ilona Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2015, v ČR 2016
Počet stran: 650

Anotace:

Královna je zpět. Nastal čas se pomstít!

Ztratila všechny, které milovala. Celaena Sardothien se vrací zpátky do říše a jediné, po čem touží, je pomsta. Brzy si ovšem uvědomí, že ve hře je mnohem víc – musí osvobodit prince Doriana, kterého pomocí magie ovládá král ze skleněného hradu. Musí zjistit příčinu královy moci! Ale hlavně nesmí zklamat svůj lid, který do ní vložil veškeré naděje.

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna

Skleněný trůn 3 - Dědička ohně
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží

Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

UPOZORNĚNÍ - recenze obsahuje spoilery ze všech 3 předchozích dílů. Spoilery z tohoto dílu jsou zaběleny.

Můj názor:

Pokud jste četli mou recenzi na Dědičku ohně, pak víte, že jsem z ní byla nadšená a nemohla se dočkat pokračování této úžasné série. Prozatím to vypadá, že se S. J. Maas s každým dalším dílem překonává. Nyní mám totiž za to, že Královna stínů je dosud rozhodně tím nejlepším dílem série. Proč?

STYL PSANÍ

Autorka zůstává věrna nastavenému stylu - tedy er formě pohledem několika postav. Ve 4. díle se nám jejich počet opět rozrostl díky novým tvářím - Elide  a Lysandře. Pak tu máme již tradičně pohled Aelin, Rowana, Chaola, Aediona a Manon. Dorianovy kapitoly jsou v tomto díle ve většině případů velmi temné a prostoupené mlhavým oparem. Těm, kteří četli Dědičku, je jistě jasné proč.

Pokud bych to měla shrnout, řekla bych, že tento díl byl „vymazlený“. S. J. Maas do něj v perfektní rovnováze zařadila všechny prvky, které činí fantasy knihy tak skvělé. Máme zde spletitou historii celé Erileay a všech jejích bytostí, seznamujeme se s dalšími postavami a jejich komplikovanými vztahy a vazbami, romantická linka zde začíná vystupovat silněji, nechybí ani humor a samozřejmě dobrodružné a akční sekvence, jejichž počet je v tomto díle z celé série jednoznačně nejvyšší.

V Královně stínů nadmíru vyniká geniální vypravěčský styl S. J. Maas stejně jako její schopnost rozdělení děje celého příběhu do každého dílu série. A znovu musím napsat, že ten pozvolnější začátek v prvních 2 dílech lze nyní s odstupem pochopit. Smekám, tleskám a 3x volám HURÁ a SLÁVA.

POSTAVY

Aelin v tomto díle předvedla celou škálu odstínů své povahy. Upřímně přiznávám, že na začátku jsem měla chuť jí vrazit pár facek. Většina čtenářů nadávala na Chaola a jeho „blbost“, nicméně dle mého názoru by si proplesknout zasloužili oba. Naštěstí se s postupujícím dějem naše královna uklidnila, za což lze vděčit především Rowanovi a také Aedionovi. Líbilo se mi, že přes svou drsnou slupku nechala sem tam prosvitnout i tu obyčejnou, lidskou a zranitelnou. I když to byly pouhé záblesky, prozářily ji a učinily její charakter mnohem reálnější a sympatičtější.

Co musím ocenit tak její netradiční „královské“ chování. Fire breathing bitch queen - není lepšího titulu, který by ji vystihl lépe ;-)

Chaol (kromě zmíněného chování na facku na začátku) se zde konečně vyloupl a se změnou, kterou prodělal, jsem se smířila. Připravovala jsem se na to, že autorka jeho „vývoj“ přežene nebo požene uměle někam, kam ho chce dostat, ale nestalo se tak. Vývoji jeho postavy jsem byla schopná věřit a nemohla jsem se na něj posléze zlobit. Mám dojem, že cesta, po níž se vydal, vyplynula logicky z nastalých situací a nejspíš k ní již od 1. dílu směřoval.

Ale ovšem - konec mi přivodil slzy a opravdu jsem na 99 % věřila, že ho král zabil. To, že na konci nemohl chodit, bylo strašné, ale pořád lepší než kdyby byl pod drnem. Navíc věřím, že se z jižního světadílu vrátí v plné síle. Samozřejmě doufám, že přítomnost Nesryn tomu výrazně napomůže :-)

Aediona jsem si v tomto díle zamilovala ještě víc. Naprosto okouzlující vílí bratranec, oddaný své královně a vlasti - přičemž pro ně neváhá udělat první poslední. Líbila se mi jeho lehce arogantní sebejistota a humor, kterým osvěžil téměř každou scénu, v níž se objevil. Myslím, že každá královna či hrdinka by si někoho takového zasloužila mít po svém boku.

Lysandra - nová postava, která si prošla pěkným svinstvem. Její život by se dal přirovnat k mnoha věcem kromě jednoduchého. Posléze neocenitelná přítelkyně a bojovnice. Její postava rozhodně příběhu prospěla. Člověk ji musel litovat pro vše, co si vytrpěla, ale o to více ji pak musíte obdivovat pro to, že nezahořkla, ale byla stále schopná soucitu a obětování se. Velmi se mi líbilo její pouto s Evangeline a to, čím se na konci stala. S Aedionem se k sobě budou jistě skvěle hodit :D A nejen proto, že na sebe ihned vzala podobu přízračného levharta neboli toho, čeho se chudášek Aedionek bál :D

Na Rowana jsem v tomto díle čekala jako na dítě na Vánoce. Trochu jsem se bála, že se objeví až za půlkou knihy, moje obavy se však naštěstí nenaplnily. Sotva díky jeho smíchu utichli hlodavci, hned se mi kniha četla líp. STRAŠNĚ mi chyběl! Vážně miluju jeho postavu. Smrtící vílí válečník s tvrdým vojenským výcvikem neváhající zabít kohokoliv, kdo by se na jeho carranam křivě podíval. A na druhou stranu zamilovaný mužský, který si sem tam musel jít dát studenou sprchu, aby se trochu zchladil. Rovněž mě překvapila jeho záliba v oleji :D :D :D BEST SCENE EVER!!!

Rowan se nezdá, ale opravdu má VELKÝ smysl pro humor. Všechny ty náznaky a narážky, které na první pohled vypadají jako nic moc, ale stačilo, abych se nad nimi více zamyslela a už jsem šla do kolen :D

Manon jsem si zde užila mnohem více než v Dědičce. Její charakter je jedním z těch nejlépe podaných. Prohnaná čarodějnice, která má na první pohled srdce z kamene, ovšem na ten druhý se stará o všechny, kterým se podaří být v její blízkosti o něco déle a ukázat jí cenu svého charakteru. Její vztah s Abraxosem byl kouzelný. Její „přátelství“ s Elide nečekané, ale skvělé! Stejně tak její pouto s Asterin - u scény, v níž jí Asterin řekla pravdu o lovci, do něhož se zamilovala a o dítěti, které ztratila a jak ji Manonina babička potrestala, jsem měla opravdu slzy na krajíčku. A korunu tomu pak nasadilo její seznámení s Dorianem. Oh, dear! U této scény jsem se rozpouštěla na podlahu. „Hello, princeling.“ - „Hello, witchling.“ Óóóh :-)

Elide - jedna z nejjasnějších hvězd planoucích v tomto příběhu. Její postavu je nemožné si neoblíbit. Velmi jsem obdivovala její houževnatost, statečnost a to, že se nevzdala navzdory ničemu. A už se NEMŮŽU NEMŮŽU NEMŮŽU dočkat, až se setká s Lorcanem. Já vím - spoileruji sama sobě z nadcházejícího 5. dílu, ale tomuhle zkrátka nešlo zabránit. Taková drobná, milá a statečná dívka a takový… zmetek. Huch. Už aby ho měla na vodítku :D

Nesryn - další z nových postav, o níž se dozvíme docela dost. Její charakter pro mě byl takový… nemastný neslaný. Jsem sice ráda, že Chaol nebude sám a jsem ráda, že udělala takový kus práce, pomohla zachránit Rowana atd. Jenže… nějak víc mě nezaujala. Pohlcená prací a zaměřená na jasně daný cíl. Myslím, že jsou pro sebe s Chaolem jako stvořeni.

Arobynn Hamel je postava, u které NECHÁPU, jak ho někdo může mít rád. Vážně mi z něj bylo zle a měla jsem jedinou touhu: někde ho zakopat, kdekoli. Takový zmetek, hnusák a ještě jednou zmetek. Brr!!!

Vévoda Perrington a král Adarlanu - no, co k našemu zlému duu dodat? Nečekaný zvrat! Opravdu jsem měla oči navrch hlavy, protože tohle… WAU. Hrůza, ale velice pěkně promyšlený tah S. J. Maas.

PŘÍBĚH

Děj Královny stínů začíná pozvolna, ale s každou stránkou nabírá na dramatičnosti a napětí. Nejprve se setkáváme s Aelin, která se snaží špehovat Chaola a najde ho v nečekané společnosti Arobynna Hamela. S ním je pak nucena uzavřít nevyhnutelné spojenectví, které však následně vede k jeho zkáze. Jsme svědky neskutečně zajímavé a nervydrásající akce na osvobození Aediona. Pak nám autorka dopřeje trošku klidu, jen abychom se mohli radovat (a volat HURÁ) z Rowanova návratu. S Rowanem se na scéně objevuje nečekaný a nezvaný host v podobě Lorcana, který nadělá nepěkné problémy.

Hrdiny příběhu však to nejtěžší teprve čeká - musí skoncovat s Arobynem, získat třetí klíč Sudby, pokusit se zachránit anebo zabít Doriana a osvobodit magii. Navíc pro každý z těchto úkolů je nutné udělat spoustu dílčích kroků, takže již z toho můžete vidět, že nuda je to poslední, co by vás u tohoto dílu čekalo.

V Královně opravdu nadmíru vyniká propracovanost příběhu, kterou do ní autorka vetkla. Některé věci již zapadly na své místo a otevírají se před námi šokující odhalení, zato jiné se nám zde pouze lehce rýsují, aby nás bezpochyby plnou měrou zasáhly v dalších dílech.

Opravdu jsem ocenila, že zde romantická linka dostala více prostoru a to nejen jedna! Kromě Aelin s Rowanem, jejichž vztah se z přátelství přetavil do něčeho silnějšího, se nám zde zaselo semínko pro vztah Aediona s Lysandrou, Chaola s Nesryn a Manon s Dorianem.

Ještě co se týče Aelin s Chaolem - musím říct, že nemám ráda, pokud se mění partneři, zvláště pokud daná dvojice vypadala tak slibně a silně, ale ZDE v této sérii vskutku chápu, proč to autorka udělala. Zatímco Chaol se zdá zrozený pro úkoly a práci, na nichž si skutečně zakládá, Aelin k sobě potřebuje někoho, kdo se jí vyrovná, plně ji pochopí a bude ji moct podepřít a pozvednout. A to Chaol opravdu nesplňuje, jakkoliv moc by se mohl z „pouhých“ lidských sil snažit.

Humor zde také nechybí a můžeme za něj vděčit (na první pohled) nepravděpodobné dvojici Rowan + Aedion. Když ti dva byli pohromadě, bylo téměř jisté, že zazní nějaká perla, která vás donutí se smát nahlas a současně pěkně odlehčí napjatou situaci či téma hovoru.

A konečně to, co činilo tento příběh tak nezapomenutelným a skvělým - dobrodružné a akční sekvence. Tyto části byly tak bravurně napsané, že jsem u nich trnula a musela se sem tam vydýchat, abych vůbec byla schopná v četbě dál pokračovat. Nejlepší samozřejmě na konec - průnik do skleněného hradu, boj s a o Doriana, boj se samotným králem. HÚÚCH! Bylo mi pěkně horko a současně mě mrazilo. Autorka si pro nás připravila opravdu pěknou kupu perných chvil, kdy jsem vskutku nevěděla, čí jsem a chtěla jsem to mít přečtené stejnou měrou, jakou jsem to mít dočtené nechtěla. A přesně díky tomuto můžete poznat, že čtete skvělou knihu.

Jelikož se ale všechno začíná dost vyostřovat, musíte počítat s tím, že některé části jsou drsnější a nechutnější - mám na mysli především „pokusy“ s čarodějnicemi. Pokud tedy máte slabší povahu, pozor!

DOPORUČENÍ

Královnu stínů rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi sérii Skleněný trůn. Pokud jste byli zklamaní 1. dílem, nevzdávejte to. Již 2. díl Půlnoční koruna je MNOHEM lepší, Dědička je skvělá a Královna strčí oba hravě do kapsy.

Pokud jste předcházející díly nečetli, s tímto počkejte, protože vám jinak unikne víc jak polovina souvislostí.

Celkové hodnocení:

««««« + «

Královna stínů se rozhodně řadí k (dosud) nejlepší části série Skleněný trůn. Obsahuje všechno, co si lze od fantasy knihy přát - perfektní rozplétající se (a dále se zaplétající) děj, skvělou skupinu uvěřitelných postav, romantiku a lásku až za hrob, humor, drama a pořádnou akci, silná přátelství a konec, po němž budete toužit po pokračování.

Kvůli některým scénám bych ale knihu nedala čtenářům mladším 15 let.

Gifová recenze:

Dědička ohně - Recenze na knihu

Série: Skleněný trůn 3 (3 of 7)

Originální název: Heir of Fire
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2016
Počet stran: 536

Anotace:

Královna, nebo zrádce? Jen ona sama rozhodne. Celaena Sardothien přežila smrtící soutěž a zlomené srdce, ale za jakou cenu. Nyní se musí vydat na cestu do nové země, aby se poprala s temnou pravdou… pravdou o jejím dědictví, které jí může navždy změnit život a budoucnost. Mezitím se shromažďují temné síly s cílem zotročit si celý svět. K tomu, aby je Celaena porazila, musí najít sílu jak k boji s vlastními vnitřními démony, tak také sílu k boji se zlem, které bude brzy vypuštěno.

Související recenze:

Skleněný trůn 0,1 - 0,5 - Krvavé ostří

Skleněný trůn 1 - Skleněný trůn

Skleněný trůn 2 - Půlnoční koruna
Skleněný trůn 4 - Královna stínů
Skleněný trůn 5 - Říše bouří

Dvůr trnů a růží 1 - Dvůr trnů a růží
Dvůr trnů a růží 2 - Dvůr mlhy a hněvu

Můj názor:

Po překvapivě skvělé Půlnoční koruně jsem se na pokračování série nemohla dočkat. Naštěstí mě od něj dělilo jen pár měsíců, takže se čekání dalo vydržet.

STYL PSANÍ

Přestože jsem si 2. díl opravdu užila, nečekala jsem, že by se moje nadšení mohlo ještě zvýšit, ale stalo se. Sarah J. Maas v Dědičce ohně předčila má očekávání. Tentokrát byla kniha obohacena o pohledy několika nových postav - o pár z nich v průběhu série již padla zmínka, zato s jinými jsme se setkali skutečně poprvé. A právě tyto úseky a neznámé prostředí, které s sebou nové postavy přinesly, mohly z velké části za to, že udržely mou pozornost, napětí a zvědavost na maximum.

Nyní opravdu lze pochopit onen pozvolný rozjezd v 1. dílu, který nás musel připravit pro to, co přišlo teď (snad kromě Celaenina chování, ale k tomu se už vracet nechci).

                                                                                                  

POSTAVY

Celaenina postava si v tomto díle skutečně hodně zkusila. Z přiopilé, špinavé, vyždímané a přidrzlé osoby na začátku se nám v průběhu děje měnila v ženu, kterou se již za nedlouho (nebo za dlouho?) měla či bude muset stát. Vývoj jejího charakteru v Dědičce ohně byl perfektní. Opravdu se mi velmi líbilo, že jí to, co se ji Rowan snažil naučit, tak dlouho nešlo, že „padala na hubu“ a musela se pořád dokola zvedat. Trošku jsem si při tom vzpomněla na Eragona. A podle mě je tohle známka dobře promyšlené postavy - to, že hrdinovi či hrdince nestačí se soustředit 2 kapitoly a najednou se z něj nebo z ní stane ten největší „borec“, který už všechno umí a svou sílu dokonale ovládá.

Dál jsem na Celaeně ocenila, že na Rowana pohlížela opravdu jako na otráveného samolibého zmetka, který dostal za úkol ji učit a byl z toho nadšený jak houba ze sucha. Ani náznak nějakého romantického citu, díky čemuž jsem si oddechla, protože jsem v sobě živila naději, že se Celaenin vztah z Chaolem ještě nějak vzkřísí.

O jejím pobytu v Mlžných skalách s výcvikem, tvrdou prací a tak trochu detektivním pátráním po těch, kteří za sebou nechávali mrtvá těla, bylo opravdu velmi zajímavé číst. A co na tom bylo nejlepší, tak to, že jsem tomu dokázala uvěřit - nic nebylo unáhlené, nikdo nic nedostal zadarmo, vše bylo pěkně pozvolné… Zkrátka pastva pro čtenářskou duši :-)

Chaol mě v tomto díle opravdu lehce rozčiloval. Ta jeho nerozhodnost, to jeho zaslepené pochodování po jedné cestě bez náznaku pohledu stranou na další odbočky…!!! Mám pocit, že nebýt Aediona s Dorianem, tak by se nejspíš vážně vrátil do Anielle a dělal, kdo ví co! Ovšem čím více jsme se blížili ke konci, tím více se mu otevíraly oči a měnilo smýšlení, takže v závěrečné sekvenci jsem mu držela pěsti a trnula z něj jako o život.

Aedion alias Vlk severu nebo také Celeanin bratranec. Už ani nevím, jestli jsem mu to jeho divadlo ze začátku spolkla, ale spíše si pamatuji na to, že jsem si ho oblíbila prakticky chvíli poté, co nezabil Chaola :D A pak už to šlo rychle - přibyl na listinu mých oblíbených postav. Jeho oddanost a věrnost byla dojemná. A to, co udělal na konci, mi vážně zlomilo srdce.

Dorian byl v tomto díle roztomile nebezpečný. Jeho vztah se Sorschou byl kouzelný, něžný a člověk by se u něj málem rozplynul. Bylo to téměř až moc krásné na to, aby to mělo dlouhé trvání, což se… potvrdilo. Páni, jak já u toho zuřila a zoufale skučela. Ach jo!

Postava, která mě neskutečně překvapila, byla čarodějnice Manon Černozobá. Skrz naskrz záporná postava, kterou jsem si… oblíbila. To se mi ještě nestalo. Nejprve jsem si myslela, že mě části s ní budou nudit, ale naopak. To, jak jsme se seznamovali s klany čarodějnic, bylo děsivé i strhující současně. A pak část, kdy si vybírala svého wyverna - mnoho čtenářů to srovnává s Jak vycvičit draka. No, upřímně :D něco na tom bude. I tuto část jsem si hrozně užila. To, jak Manon nejprve chtěla Tita a pak si postupně uvědomila, že je pro ni tím pravým právě Abraxos, v sobě mělo skutečné kouzlo. A už tehdy mi něco říkalo, že její charakter přece jen možná nebude tak černočerný jak se zdá… A Abraxosova záliba v květinách? Je třeba dodávat víc? :-)

Rowan Whitethorn. Nesmířím se s tím, že mu budu říkat Jeřáb. Něco jako bagr nebo strom? Jděte s tím k šípku! Jeho postava byla… HUCH. Jak to jen vyjádřit? Na začátku neskutečně sebejistý A zapšklý A ubručený A sleduj-jsem-nad-věcí vílí princ, který se postupně propracovával k mnohem lidštější verzi díky Celaeně a jejich společně strávenému času a bitvám, které spolu museli vést a bok po boku v nich přežívat. Nevím proč, ale měla jsem z něj lehce podobný pocit jako z Wardena v Kostičasu od Samanthy Shannon (jinými slovy: i když se choval jako syčák, nedovedla jsem na něj být doopravdy naštvaná - spíš mě jeho charakter pomalu, ale zato jistě, přitahoval).

Rowan je zkrátka jedním z těch tajemných bojovníků, na které jakmile jednou narazíte, tak už je z hlavy nepustíte. Takže asi nějak takto :-) Závěrečná část Dědičky ohně mi působila hotová muka (mrcha, Maeve), která se následně přetavila do totálního nadšení (Rowan zproštěn krevní přísahy!), pak do skutečné radosti (Rowan se okamžitě svázal novou přísahou s Aelin - princ zjevně nedokáže být ani chvilku na svobodě :D) a pak lehkého otrávení, když ho Celaena požádala, aby s ní nejezdil zpátky do Zlomuvalu. ARGR!

PŘÍBĚH

Četba Dědičky ohně se podobá výstupu na vysokou horu. Čím výš jdete, tím je výhled úchvatnější, tím hůř se vám dýchá a tím víc si přejete být už nahoře, ale současně si tu cestu užíváte.

Konečně jsme měli možnost nahlédnout do Celaeniny minulosti a zjistit, jak a proč se dostala tam, kam se dostala. Malou škvírkou jsme spatřili kousek jejího šťastného i trochu trpkého dětství, které se záhy mělo změnit v noční můru. V této části flashbacků bylo skvělé sledovat, jak se cesty našich 3 hlavních hrdinů protnuly.

Když jsme se se všemi postavami dostali k závěrečným scénám, tak mě téměř u všech polévala hrůza a děs. Nejvíce mě zdrtila scéna, v níž byl Chaol, Dorian a Aedion. To bylo tak STRAŠNÉ a KRUTÉ a NERVYDRÁSAJÍCÍ. Zkrátka a jednoduše konec hodný S. J. Maas.

A jak už to tak bývá, čím hůře jeden díl skončí, tím více se těšíte na pokračování a doufáte, že se to nějak dá do pořádku. Přece musí! No ne?

DOPORUČENÍ

Rozhodně doporučuji všem, kteří četli Skleněný trůn a Půlnoční korunu. Pokud jste tyto 2 díly nečetli, s Dědičkou určitě nezačínejte, jinak budete zmatení ještě víc než lesní včely.

Celkové hodnocení:

««««« + «««

Dědička ohně zvedá sérii Skleněný trůn laťku opět o něco výš. Kniha je plná rychle ubíhajícího děje plného napětí, intrik a nelehkých cest, kterými se většina postav musí ubírat. Společnost vám při tom budou dělat bezkonkurenční nové postavy v čele s Rowanem, Aedionem a Manon. Počítejte s drsným koncem, který vás nenechá v klidu, dokud nesáhnete po dalším díle - Královně stínů.