Pár slov o knize... - Letní dny a noci

Originální název: Summer Days and Summer Nights: Twelve Love Stories

Autoři: Stephanie Perkins, Leigh Bardugo, Nina Lacour, Libba Bray, Francesca Lia Block, Tim Federle, Veronica Roth, Jon Skovron, Brandy Colbert, Cassandra Clare, Jennifer E. Smith, Lev Grossman

Český překlad: Ivana Svobodová

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017

Počet stran: 408

Anotace:

Možná za to můžou ty dlouhé a líné dny, nebo je to možná to teplo, co lidi dohání k šílenství. Ať tak či tak, léto je tím správným časem na lásku. Letní dny a noci vám přináší 12 kouzelných prázdninových políbení od těch nejznámějších young adult autorů. Vytáhněte svou plážovou stoličku a nasaďte si sluneční brýle, máte před sebou dvanáct příběhů, ze kterých sálá letní nálada a do kterých se zamilujete. 

Pro fanoušky Dárku z pravé lásky, milovníky léta a čtenáře Stephanie Perkinsové!

========== ========== ==========

Související recenze:

Dárek z pravé lásky: dvanáct zimních políbení

Podobně jako u předešlé publikace ohodnotím nejprve každou povídku a poté celou knihu. Dopředu však předesílám, že jsem z knihy celkově byla více zklamaná než spokojená… Škoda.

Leigh Bardugo - Hlava, šupiny, jazyk, ocas (2,5 *)

Čtivě zpracované a kladně hodnotím i nevšední námět. Nicméně po Tváři vody mám opravdu už po krk „plazích“ romancí…

Nina Lacour - Konec lásky (2,5 *)

Dobrý styl psaní. Téma LGBT ale v četbě nevyhledávám, protože mám trochu potíž vcítit se do postav. Příběh mi nepřišel nějak zvlášť poutavý - zkrátka taková obyčejná povídka. Mrzelo mě, že autorka více nerozvinula (a především neuzavřela!) tu část, v níž se řešil Flořin vztah s mámou. To bylo zajímavé a po dočtení povídky mi to vážně chybělo.

Libba Bray - Poslední bitva v Krváku (odpad!)

Co TOTO bylo? Neskutečně dlouhá a neskutečně trhlá věc vydávající se za povídku. Nedočetla jsem ji. Už mám vyzkoušené, že pokud se v knize či příběhu objeví víc jak jednou slova označující plynové tělesné pochody, nebude to v celkovém rozměru stát za nic. A tato „povídka“ můj názor potvrdila. Víceméně se tam nedělo nic, co by mě jakkoliv zaujalo. A když jsem dočetla do čtvrtiny a viděla, KOLIK toho ještě zbývá, rozhodla jsem se, že s tím nebudu ztrácet čas. Stručně řečeno: katastrofa.

Francesca Lia Block - Zvrácená rozkoš (1*) 

Maximálně divné! Vůbec se mi to nelíbilo. Nejprve mi vadilo, že místo normálních jmen jsou postavy označeny pouze jedním písmenem. Snaha udělat příběh plastičtější a uvěřitelnější? Že postavami může být kdokoliv? Celé vyznění (nebo poselství) příběhu bylo příšerné a konec děsný. Ve zkratce: (pozor SPOILERY) dva lidi - vypadá to mezi nimi dobře a nadějně. Zničehonic se stane nehoda, při které se nikomu nic nestane. Ona mu řekne pravdu o zdravotním stavu svého táty a pak mu řádně neoplatí polibek. STŘIH - ona hned pak jde do klubu, potká kluka, jdou na párty, dá si kokain, vyspí se s ním. Svou spřízněnou duši už nikdy neuvidí. WHAT ON EARTH IS THIS? WHAT IS THE POINT?

Stephanie Perkins - Za devadesát minut zabočte na sever (5*)

Už jsem si začínala myslet, že zde nenajdu žádnou povídku, která by si zasloužila plný počet hvězd. Naštěstí jsem se mýlila. Tato povídka pro mě osobně byla neskutečně šíleně skvělým překvapením! S. Perkins nám totiž dopřála pokračování jedné z mých nejoblíbenějších povídek z 12 zimních políbení! Ano, setkali jsme se opět s Marigoldou a Severem. V duchu jsem metala radostná salta. Úžasná povídka, moc milá, čtivá, příjemná, letní a teprve první, která mě skutečně letně naladila a zahřála u srdce. Úžasná!!! Už jen kvůli této povídce jsem byla moc ráda, že jsem se k ní těmi předchozími prokousala.

Tim Federle - Suvenýry (3*)

Opět téma LGBT. Tato povídka se velmi dobře četla, byla taková... pěkná a milá, ale jinak nic závratného. Konec mě zklamal. Líbila se mi myšlenka o překonávání vlastního strachu.

Veronica Roth - Setrvačnost (3,5*)

Námět opravdu zajímavý! Možnost rozloučit se před smrtí s tím, na kom nám nejvíce záleží, naposledy si s ním promluvit… Určitě to vyvolává kupu námětů k zamyšlení. Veronica Roth se ale nezapře. Smutné, lehce depresivní. Neubránila jsem se srovnávání s Aliancí... A začínám čím dál silněji cítit, že pokud nebudu na 100 % vědět, že další kniha či příběh od ní NEBUDE depresivní, číst si ho nebudu.

Jon Skovron - Milostný labyrint (5*)

Tato povídka mě velice bavila a to hned od prvních lživých vět :D Šlo na ní vidět autorovu precizní vypsanost, to, jak si krásně pohrává s jazykem. Postavy byly skvěle uvěřitelně popsané, a ačkoliv bych nepředpokládala, že si je můžu tak rychle zamilovat, stalo se. Všechny příběhy všech dvojic v tomto příběhu mě neskutečně bavily. Bylo to milé, vtipné, každá věta si vysloužila mou plnou pozornost. Perfektní konec.

Brandy Colbert - Hodně štěstí a na shledanou (3*)

V této povídce jsem měla problém s hlavními postavami. Nedovedla jsem hlavní dvojici pořádně uvěřit jejich „vztah“ nebo vůbec jeho počátek. Námět vcelku dobrý - kluk a děvče se musí vyrovnat s tím, že jejich nejbližší rodinné příslušnice se do sebe zamilovaly, chtějí spolu začít žít, což znamená, že se odstěhují… Námět zajímavý, ale postavy mě nepřesvědčily…

Cassandra Clare - Zbrusu nová atrakce (4*)

C. C. se nezapřela. Lunapark, démoni. Styl psaní čtivý a postavy dobré. Moc mi nevyhovovalo prostředí lunaparku, nějak jsem se tam „necítila“. Nicméně příběh byl vystaven se vším všudy, takže to Cassandře prominu :D

Jennifer E. Smith - Tisíc způsobů, jak by se to všechno mohlo pokazit (5*)

J. E. Smith: typický dlouhý název díla a v příběhu několik zmínek o statistice :-) Skutečně sympatické postavy. Velmi se mi líbilo spojení autismu, randění, letního tábora. Bylo super, že to nebylo „pouze“ o puse, ale že sem autorka připojila i závažnější tématiku, kterou byla schopná podat velmi realisticky.

Lev Grossman - Mapa perfektních maličkostí (3*)

Námět této povídky mě skutečně nadchnul. Zaseknete se v čase a dokola opakujete žití v 1 dni. Spolu s vámi takto „ztroskotá“ ještě jeden člověk, do kterého se posléze zamilujete. Geniální. Bohužel celkové zpracování příběhu - na to, jak slibný a bohatý potenciál mělo, značně pokulhávalo. Rozhodně jsem čekala, že z něj autor vytěží víc. Konec mě opravdu hodně zklamal.

A jak tedy knihu hodnotím? Viděno vcelku a s odstupem, dopadly u mě Letní dny a noci hůře, než 12 zimních políbení. A přitom zde bylo TOLIK nadějných autorů. Takže pro mě za přečtení a čas stály pouze povídky od S. Perkinsové, J. E. Smithové a Jona Skovrona. Publikace mě zklamala, ačkoliv uznávám, že grafické zpracování bylo působivé. Vnitřek ale zachránit nemohlo.

Letní dny a noci ode mě získávají 3 *

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com

Čtyřka: Divergentní povídky - Recenze na knihu

Série: k sérii Divergence

Originální název: Four: A Divergent Collection
Autorka: Veronica Roth

Český překlad: Radka Kolebáčová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2014
Počet stran: 191

Anotace:

Dva roky předtím, než Beatrice Priorová podstoupila Obřad volby, to samé učinil i Tobias. Po svém překvapivém rozhodnutí se ocitá mezi Neohroženými – zde konečně může zapomenout na svého tyranského otce, přestat být tím ustrašeným klukem schovávajícím se v koutě a žít šťastný život, nebo si to alespoň myslí. Už jako Čtyřka přichází na to, že ani nová frakce není bez problémů – nejen že pro získání postavení jsou Neohrožení ochotni jít přes mrtvoly, ale zároveň skrývají tajemství, které by mohlo rozvrátit celý systém frakcí.

O dva roky později Čtyřka cítí, že by měl něco udělat, ale stále netuší co. Teprve dívka, která jako první nováček skáče ze střechy do záchranné sítě, může vše změnit. S ní dokáže napravit celý svět. S ní by Čtyřka opět mohl být Tobiasem.

Související recenze:

Divergence 1 - Divergence

Divergence 2 - Rezistence

Divergence 3 - Aliance

Můj názor:

Možná si ještě vzpomenete, že jsem nedávno publikovala svou (spíše negativní) recenzi na Alianci. Jednu z hlavních zásluh na tomto negativním hodnocení měl právě styl vyprávění části knihy z pohledu Čtyřky. Asi nemá smysl zastírat, že jsem se těchto povídek obávala právě proto, že budou psány podobně jako Čtyřkova Aliance. Nicméně! S úlevou a potěšením sobě vlastním jásám, protože se stalo něco, co jsem opravdu nečekala.

Opravdu netuším, co se Veronice stalo, že Alianci tak zmrskla, ovšem Čtyřka: Divergentní povídky - to bylo úplně něco jiného. Vystihnuto jedním slovem: P-E-R-F-E-K-T-N-Í. Po mnoha úvahách mě napadlo (ano, o hrůze Aliance sama ve své hlavě ještě dosud vedu dlouhé rozbory a dialogy), že se třeba Veronica tak snažila, aby poslední díl byl TAK úžasný, TAK skvělý a TAK nečekaný, až to přehnala a dopadlo to… jak to dopadlo. Naproti tomu ve Čtyřkovi a jeho povídkách se autorka uvolnila, řekla si, že to jsou vlastně „jen povídky“ (no big deal, right?) a psala tak, jak jí prsty samy uháněly po klávesnici a… lépe to dopadnout nemohlo :-)

Tyto povídky byly PŘESNĚ tím, co jsem od Čtyřky čekala a jak jsem si jeho „hlavu“ uvnitř představovala. Jeho vyprávění bylo velmi jasné, výstižné, silné, mužsko/chlapecké (vzhledem k jeho věku tak akorát) a zranitelné. Současně ukazovalo jeho odvahu, zásadovost, smysl pro spravedlnost a opravdový správný řád - zkrátka všechno, čím pro mě Čtyřka v Divergenci a Rezistenci byl.

Pokud by Aliance byla psaná TÍMTO stylem, možná (opravdu si zde představte VELKÉ možná) bych Veronice odpustila i ten konec.

Díky těmto povídkám se o našem neohroženém Tobiasovi dozvíme to, co jsme dosud netušili, nebo si jen neuceleně představovali. Spousta věcí mě překvapila - tím negativním, protože když Čtyřka sem tam někdy něco utrousil o svém dětství, nedopadlo to na mě takovou silou jako tady. Jeho povaha je rozhodně inspirativní. Především kvůli tomu, že se z něj, přese všechna negativa, kterých se mu v životě a při výchově dostalo, nestalo vraždící monstrum ani někdo jako Erik. Možná nás to také přiměje k zamyšlení, že i když nám dá život hodně těžkého a zlého do vínku, neznamená to, že mu to musíme oplácet - tedy spíš vracet naše bolesti druhým, kteří nám třeba nic neudělali, ale prostě byli zrovna poblíž, když jsme my potřebovali upustit páru. V tomto směru má myslím Čtyřkův charakter opravdu co říct.

Každopádně tuto knihu doporučuji jako povinnou četbu pro ty z vás, kteří jste četli a máte rádi sérii Divergence + máte rovněž rádi Čtyřku (což jste doufám všichni ;-)) Pokud jste Divergenci nečetli, tak s těmito povídkami ani nezačínejte, protože se budete jen horko těžko orientovat.

Vůbec by mi nevadilo, pokud by kniha byla ještě delší a už vůbec si nemyslím, že je zbytečná. Berte to takhle - pro nás, kteří máme Čtyřku rádi, zbytečná není a TEČKA ;-)

Jen tak… mimochodem… Když se chce kluk s holkou sblížit, tak jí obvykle přinese kytku, složí jí básničku, složí / zazpívá / zahraje písničku, vezme ji na projížďku nebo bruslit, sní kus nejpálivější papriky (ano, Barry, díky - nezapomenutelná scéna :D)… nicméně, dámy, víte, co pro vás udělá Čtyřka, aby vás dostal do kolen? Pokud ho jen trochu znáte, tak asi tušíte. Přesně! Vezme vás do krajiny strachu! No řekněte, jde takového kluka nemít ráda? Nejde, máte pravdu :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Kniha mě velmi mile překvapila a PODSTATNĚ změnila můj dojem a názor na Čtyřku po dočtení Aliance. Máte-li rádi sérii Divergence, tak nad těmito povídkami vůbec neváhejte a nechte se (asi) naposledy vtáhnout do světa, v němž vládly frakce a heslo: „Nejdřív frakce, potom krev.“ A máte-li rádi Čtyřku, pak neváhejte už vůbec ;-)

Ukázka z knihy:

„Nechápu, proč je zajímá, co se mi honí hlavou, dokud se chovám tak, jak chtěj,“ řekne Tris.

„Teď se chováš tak, jak chtěj, ale co až ti jednou ten tvůj odevzdanej mozek řekne, abys udělala něco jinýho, něco, co už se jim líbit nebude?“

Příkladem za všechny by mohl být Zeke, jakkoli ho mám rád. Narodil se jako Neohrožený, vychovali ho jako Neohroženého a Neohroženým se rozhodl zůstat. Můžu se stoprocentně spolehnout, že bude ke všemu vždy přistupovat jako Neohrožený. Byl k tomu veden už od narození. Neexistují pro něj žádné alternativy.

„Možná tvou pomoc nepotřebuju. To tě nenapadlo?“ řekne. Její otázka mě skoro rozesměje. Ovšemže mě nepotřebuje. O to přece nejde. „Nejsem z porcelánu. Tohle zvládnu sama.“

„Ty si myslíš, že můj první instinkt je chránit tě.“ Pohnu se, abych k ní měl trochu blíž. „Protože seš prcek nebo holka nebo Škrob. Ale to se pleteš. Můj první instinkt je vyždímat z tebe maximum, jenom abych zjistil, kolik sneseš,“ přiznám se a je to zvláštní přiznání, nebezpečné. Nechci jí ublížit, a nikdy jsem nechtěl. Doufám, že chápe, jak to myslím. „Ale odolávám tomu.“

„Proč… proč právě tohle?“ chce vědět.

„Protože tebe strach neochromí; tebe strach probudí. Viděl jsem to. Fascinuje mě to.“ Její oči v každé simulaci strachu jsou jako led a ocel a modrý žár. Drobná, útlá holka se železným stiskem. Chodící protiklad.

Zlehka jí přejedu rukou po tváři, po krku. „Někdy to prostě chci… vidět znovu. Vidět tě probuzenou.“

Položí mi ruce kolem pasu a přimkne se ke mně, nebo mě k sobě přitáhne, nevím. Přejede mi rukama po zádech. Uvědomím si, jak moc ji chci. Zatoužím po ní neznámým způsobem, nejen čistě fyzicky, ale celkově. Jen po ní, po nikom jiném.

Rukou jí sjedu po zádech a druhou pohladím po vlasech. To už stačí.

„Neměla bych brečet?“ zamumlá mi do trička.

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mluví o Alovi. Díky Bohu, protože kdyby jí mělo být do breku z mého objetí, musel bych si přiznat, že jsem absolutní romantický amatér. Což je beztak pravda.

„Nejsem divná?“

„Ty myslíš, že já vím něco o slzách?“ Ke mně slzy přicházejí bez varování a v příštím okamžiku mizí.

„Myslíš, že kdybych mu odpustila, tak by teď byl naživu?“

„Nevím,“ řeknu. Položím jí dlaň na tvář. Mé prsty sahají až k jejímu uchu. Je opravdu drobná. Ale nevadí mi to.

„Mám pocit, že je to moje vina,“ svěří se.

Já taky.

„Není to tvoje vina.“ Opřu si čelo o její. Na tváři cítím její vlahý dech. Měl jsem pravdu, tohle je lepší, než držet si odstup, mnohem lepší.

„Ale měla jsem. Měla jsem mu odpustit.“

„Možná. Možná jsme toho pro něj mohli všichni udělat víc,“ řeknu, „ale možná že právě díky tomu už příště podobnou chybu neuděláme.“

A na úplný závěr několik obrázků (především vtipných),
které za a) souvisí se Čtyřkou a za b) je pochopí jen divergentní osoby :-)

 

Obrázky: pinterest.com

Aliance - Recenze na knihu

Série: Divergence 3 (3 of 3)

Originální název: Allegiant
Autorka: Veronica Roth

Český překlad: Radka Kolebáčová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2013, v ČR 2014
Počet stran: 361

Anotace:

Na frakcích založená společnost, v níž Tris Prior kdysi věřila, je v troskách – zničená násilím a mocenskými boji, zjizvená ztrátou a zradou. Když tedy dostane možnost prozkoumat venkovní svět, neváhá, je připravená. Třeba právě za plotem ona i Tobias naleznou společný lehčí život, svobodný od zbytečně komplikovaných lží, zamotaných vztahů a bolestných vzpomínek.

Ale Trisina nová realita je mnohem alarmující než ta, co nechala za sebou. Staré objevy jsou rychle zbaveny své důležitosti. Výbušné nové pravdy mění srdce těch, které miluje. A Tris tak znovu musí bojovat, aby dokázala pochopit složitost lidské povahy – i své vlastní – zatímco čelí rozhodování o odvaze, oddanosti, obětavosti a lásce.

Vyprávění ze dvou pohledů přivede sérii k silnému závěru a odhalí tajemství dystopického světa, jenž uchvátil miliony čtenářů.

Související recenze:

Divergence 1 - Divergence

Divergence 2 - Rezistence

Čtyřka: Divergentní povídky

Můj názor:

Jak už to tak bývá, s posledním dílem nějaké série přichází velká očekávání, napětí, strach ale i smutek, protože víte, že se budete muset rozloučit se svými oblíbenými hrdiny - téměř by se dalo říci, že se svými přáteli, s nimiž jste toho tolik prožili! Ano, a přesně to samé se odehrávalo ve mně, když jsem Alianci před několika měsíci brala poprvé do ruky, pokochala se obálkou a otevřela ji, abych se konečně pustila do jednoho z nejočekávanějších finále loňského roku. Hmpf. To bylo nadějí, to bylo snů… a nutno říct, že planých. Bohužel :-(

První překvapení na čtenáře čeká v rozdílném stylu, jímž je Aliance psána. Zatímco předchozí díly (Divergence a Rezistence) byly psány z pohledu hlavní hrdinky Tris, v Alianci se Veronica Roth rozhodla vsadit na 2 střídající se pohledy - Tris a Čtyřky.

Upřímně si myslím, že to byl VELMI VELMI VELMI špatný nápad, ačkoliv jsem samozřejmě po dočtení pochopila minimálně jeden důvod, proč se pro tuto změnu autorka rozhodla. Problém psaní knihy z mužského pohledu je ten, že ne vždy se autorce (píšu autorce, jelikož u autora je to přece poněkud snazší) povede vystříhat ze svého ženského pohledu na věc. A přesně to se Veronice opravdu nepodařilo.

Zatímco v celé sérii působí Tobias alias Čtyřka dojmem silného, sebevědomého, rozhodného a vůdčího mužského typu, v Alianci nám z něj Veronica udělala rádoby „romantika“, který k popisu některých věcí používá přídavná jména a přirovnání, za něž by se nestyděla průměrná hrdinka kdejakého románu. Ano, kluk/muž by měl být také romantik, ale jak asi všichni ze zkušenosti víme, je romantika A romantika. To byla jedna věc, která mi téměř bytostně vadila a nad každým takovým popisem ze Čtyřkova pohledu jsem doslova skřípala zuby.

Psaní příběhu z pohledu Tris bylo bezvadné. Žádné změny nebo výkyvy oproti předchozím knihám, takže tato část se mi četla nejlépe a bez problému.

Druhá věc, která mi vadila a celkově mi zničila dojem ze série jako celku, bylo neskutečné VLEČENÍ děje. Páni! Jeden by čekal, že se autoři závěrečných dílů budou chtít vytáhnout a předvést „EPIC CONCLUSION“ jako např. Tahereh Mafi, Amy K. Ryan, J. K. Rowling či Marie Lu. Veronica na to šla po svém. Nejprve jsme se dozvěděli, že vše, co naši hrdinové prožívali, byl vlastně SPOILER experiment. Pak to vše dorazil fakt, že Tobias vlastně SPOILER není divergentní, z čehož měl chudák málem existenciální krizi. Následně jsme strávili většinu knihy buď plánováním vzpoury (se současnou snahou jí zabránit ) + hledáním odpovědí v genetických nebo jiných laboratořích či prostorách za hranicemi města.

K tomuto ale musím podotknout, že se Veronica snažila dát tomu pořádný punc reality a puzzle efektu - tedy aby do sebe všechno zapadlo. Povedlo se jí to, bezpochyby jí to dalo velkou práci, musela nastudovat genetiku, biologii a kdo ví, co ještě. Takže po odborné stránce si Veronica rozhodně zaslouží poklonu - o tom se nebudu dohadovat, a kdo tohle nevidí, tak asi v životě nezkusil napsat žádný pořádný příběh.

Ovšem i zde platí druhá stránka - dle mého názoru všem těmto věcem Veronica věnovala až příliš času. Hrozně se v tom piplala a tím pádem mě (a jsem si jistá, že jsem nebyla sama) docela znesnadnila, ne-li přímo znechutila další čtení. Ano, nikdy bych neřekla, že to právě u díla od Veronicy Roth řeknu, ale musela jsem se do četby nutit.

Další věc, kterou musím autorce vytknout, je její NAPROSTÁ A BEZVÝHRADNÁ KRUTOST. Ano, chápu - nechat žít úplně všechny postavy v sobě nese dojem klišé, ale DO HÁJE UŽ, nechat jich žít jen hrstku? To vážně, Rothová???!!! A co komu udělal SPOILER Uriah? Hm???!!!

Když jsem se blížila k závěru (a ve své prosté naivitě si myslela, že to už prostě NEMŮŽE být horší), zasadila mi Veronica poslední ránu a celému příběhu nasadila korunu. Pamatujete na Trisiny SPOILER sebevražedné sklony? Tak vám s politováním musím oznámit, že TENTOKRÁT, jí to fakt vyšlo. Nejprve jsem tomu nechtěla věřit a doufala jsem, že si z nás autorka dělá srandu. Doufala jsem, že se z toho Tris vylíže - i kdyby bez ruky nebo bez nohy, s prostřelenou plící. Pomalu jsem si říkala, že bych raději brala, i kdyby skončila jako Jake Gyllenhaal ve Zdrojovém kódu (ok, možná trochu drastické a přehnané), ale chápete, co tím myslím? Jenže ne! NE! Veronica Roth dala slovu „čtenářská katastrofa“ zcela NOVÝ význam.

Ale abych tedy jen nenadávala - co mě na knize naopak zase velmi mile překvapilo, tak hloubka některých myšlenek a námětů k zamyšlení, které Veronica do knihy zakomponovala.

Například mě zcela dostala scéna, v níž si Tris a ostatní uvědomili, že svět je vlastně mnohem VÍC než jen jejich město. Nikdy mě třeba nenapadalo, jaký to musí být pocit, být celý život přesvědčený o tom, že máte jen několik desítek nebo stovek kilometrů čtverečních a pak najednou zjistíte, že jich máte O TOLIK víc. A nemluvě jen o prostoru - to je podobné, jako kdybyste byli celý svůj život přesvědčeni, že je něco tak a tak, a poté náhle někdo „zvedl oponu“, a vy jste na vlastní oči viděli a svým vlastním rozumem pochopili, že jste věřili něčemu úplně zcestnému nebo něčemu, co nyní po odhalení nedává za mák smyslu... Když se nad tím zamyslíte, je to vážně síla...

Například tato pasáž mě opravdu zasáhla a často o ní přemýšlím:

„Jak velké je Chicago ve srovnání se zbytkem světa?“ zeptá se Peter zezadu. Jako by ho každé slovo dusilo. „Myslím naše město, rozloha. Převedeno na procenta?“

„Chicago se rozprostírá na ploše asi šesti set kilometrů čtverečních,“ odpoví Zoe. „Celkový povrch Země zabírá víc než pět set deset milionů kilometrů čtverečních. Procentuální rozdíl je… téměř zanedbatelný.“

Zoe sděluje fakta, jako by pro ni nic neznamenala. Ale mě jako by někdo dal pěstí do břicha. Najednou se cítím stlačená, jako by se mě neznámá síla snažila vtěsnat do menšího těla. Tolik prostoru! Jaké to tam asi všude je? Jak tam lidé žijí?

Znovu se podívám z okna. Pomalu, zhluboka se nadechnu a nedokážu se pohnout. Jen zírám na krajinu pod sebou a napadá mě, že tohle je, jestli nic jiného, přesvědčivý důkaz o tom, že Bůh existuje, jak tomu věřili mí rodiče. Že náš svět je tak neskutečně obrovský, že se zcela vymyká naší kontrole. Že nejsme ani zdaleka tak velicí, jak si myslíme.

Téměř zanedbatelní.

Je to zvláštní, ale něco na té myšlence mi přináší pocit… svobody. (Tris)

Samotný závěr knihy jsem musela rozdýchávat jako rozběsněný nosorožec. Tekly mi slzy, chtěla jsem Veronicu Roth nechat zavřít, chtěla jsem Alianci zadupat do země, chtěla jsem si vzít paměťové sérum a na celou Alianci zapomenout, chtěla jsem napsat vlastní DIAMETRÁLNĚ odlišný konec a... tak trochu jsem chápala, že tenhle konec nějak má smysl a přesto přese všechno jsem byla NAŠTVANÁ jak brigadýr, protože prostě!!!

Za a) Čtyřka a v politice? To fakt??? A za b) Tris po smrti? Má cenu toto komentovat? Hádáte správě, nemá! A opravdu si myslím (a stojím si za tím), že nechat zemřít hlavního hrdinu je zkrátka kruté. Upřímně musím přiznat, že o duševním zdraví těch, kteří jsou s tímto koncem spokojeni, lehce pochybuji. Jen si zkuste představit, kdyby zemřel Harry Potter, Aragorn, Frodo, Luke Skywalker, Bruce Wayne... To by byly konce sérií, co?

Ovšem na druhou stranu - ano, máte právo na svůj názor a ano, Veronica Roth je tu šéfka, ok. Ale i tak mě to štve! Ach jo :-(

A můj vzkaz pro Veronicu Roth?

Celkové hodnocení:

«««««

Původně jsem chtěla dát hvězdy 4 ale poté, co jsem si přečetla závěry sérií Roztříštěná, Legenda a další, jsem se rozhodla dát Alianci 3. Důstojné zakončení toto podle mě nebylo, především kvůli důvodům, které jsem uvedla výše. Nicméně je mi jasné, že se najdou i tací, kteří s tímto závěrem budou spokojeni.

Knihu rozhodně doporučuji všem, kteří tuto sérii mají rádi, protože nepřečíst si poslední díl zkrátka nedává smysl. Nicméně vás varuji, že po jejím dočtení budete možná několik minut zírat na poslední stranu a doufat, že se nacházíte v noční můře, z níž se přece ZÁKONITĚ musíte každou chvíli probudit. No, neprobudíte...

Obrázky: pinterest.com

Divergent / Divergence - Filmová recenze

Režie: Neil Burger
Předloha: Veronica Roth (kniha)
Scénář: Vanessa Taylor, Evan Daugherty
Země výroby: USA
Rok: 2014
Čas: 139 min
Hrají: Shailene Woodley, Theo James, Kate Winslet, Jai Courtney, Ashley Judd, Maggi Q, Tony Goldwyn, Ansel Elgort, Zoë Kravitz a další

Film na CSFD

Obsah:

Ve světě budoucnosti jsou lidé rozděleni na pět frakcí podle svých dobrých vlastností. Každá vyznává jiné hodnoty, společně ale vytvářejí harmonický celek. Jenže hlavní hrdinka Tris do žádné škatulky nezapadá a test ukáže, že je divergentní - nebo-li má předpoklady a talent pro více frakcí. Systém okamžitě ukáže svou odvrácenou tvář a z Tris se stává lovná zvěř. Kdo se liší, znamená hrozbu. Hrozbu je třeba zlikvidovat.

Můj názor:

Filmové zpracování veleúspěšné série Divergence od velmi nadané spisovatelky Veronicy Roth - těšila jsem se na něj tak, jako už dlouho na žádný film ne. Vlastně bych řekla, že Divergence byla pro mě nejočekávanějším filmem roku. A stálo to za to? ANO, STÁLO!

O čem Divergence je už všichni víte buď z knihy, nebo jste si přečetli obsah filmu, takže k tomu se vyjadřovat nebudu. Jak se mi tedy nejočekávanější film roku líbil?

Musím říct, že STRAŠNĚ MOC. Podle mě je to jedno z těch opravdu nejlepších převedení knihy na filmové plátno. Režie i scénář se docela dost pevně držely knihy - alespoň v těch nejdůležitějších bodech a scénách. Samozřejmě, že se našlo pár scén, které mi ve filmu velmi chyběly, na které jsem se těšila, protože v knize byly naprosto skvělé, ale tak to prostě je. Tisíc lidí, tisíc chutí a řekla bych, že u diváků, kteří znají literární předlohu, to platí dvojnásob :-)

Pokud by vás to zajímalo, tak mi například VELMI chyběla scéna, ve které se Tris hlásila ke Čtyřkovi a on dělal, jakoby nic a ještě ji seřval + jak mu pak Tris vrazila. Toto jsem postrádala opravdu bolestně, ale přežila jsem to, takže… ;-)

Zpracování filmu se celkově velmi povedlo, a to i přesto, že má delší časovou stopáž. Nepřišlo mi, že by snímku prospělo, kdyby jej zkrátili. Líbila se mi každá scéna a každou jsem si vážně užila.

Trochu jsem se bála, že kvůli celkovému vyznění filmu (dystopie) a interiérům, kde se převážně odehrává (sídlo Neohrožených) bude většina scén laděna do tmavých barev a bude to působit spíš pesimisticky, chladně a temně. Filmaři si s tím ale skvěle poradili. Světlých scén bylo hodně, dokonce i chodby byly světlé, simulační místnosti i samotná simulace byla vcelku pestrá… takže žádné pocity stísněnosti nebo depresivního prostředí.

Nejdřív jsem byla zklamaná, že se závěrečná sekvence odehrává za dne (v knize to bylo během noci), ale nakonec jsem tuto změnu uvítala. Dokonce to ve mně posílilo dojem, že se ony 2 frakce rozhodly, že si opravdu budou dělat, co se jim zamane. Tak na co čekat na noc jako zloději, když to jde vlastně veřejně a bez nějaké potřeby se skrývat, že?

Scénář skvělý - akční scény (i když bych jich třeba uvítala klidně i víc!), humor, romantické scény (pane jo! konečně někdo pojal romantiku bez klišé a dodal důraz na psychologii postav! super na třetí!), chytré kličky, žádné bezduché dialogy a zbytečné vycpávky.

Interiéry byly skvěle připravené - moderní technologie, ale nijak přehnaná. Séra, injekční preparátory, simulační místnosti i křesla včetně simulace samotné…

Exteriéry byly rovněž přesvědčivé - počítačové úpravy ani pořádně nešly poznat, toto měli opravdu velmi dobře provedené. Možná bych uvítala trošku více zeleně, ale je to dystopie, že? Navíc Chicago…

Musím tady opravdu pochválit kameru a střih - a to především ve scéně, kdy Tris skáče z římsy. Perfektní. Žádné buch! - a konec. Pěkně nasnímaný a sestříhaný pád, takže mi opravdu připadal poměrně dost dlouhý.

A dostáváme se k hereckému obsazení. Ach! Za mě skvělé! Shailene Woodley jsem nejprve moc nemusela a nemůžu říct, že bych si ji po zhlédnutí tohoto filmu naprosto oblíbila, to opravdu ne, ale velmi mile mě překvapila a do role Tris mi nakonec sedla a myslím, že ji vybrali dobře. Roli jsem jí uvěřila a to, jak zahrála závěrečnou sekvenci, mě přesvědčilo, že je opravdu velmi dobrá a nadaná herečka a já se těším na její další filmy. (Např. už jsem ji viděla ve snímcích: Felicity - Příběh z války za nezávislost, The Spectacular Now).

Čtyřka - hmm, pokud se vám Theo James v této roli nelíbí, tak prosím přeskočte tento odstaveček, ať vám není zle, protože já z něj BYLA A JSEM NADŠENÁ a opravdu ho v této roli miluju! Wow. To, jak Čtyřku zahrál, mě dostalo tak, jak už žádný mužský charakter delší dobu ne. Kromě toho, že se na něj perfektně hodí fyzicky (no jo, kromě barvy očí no - to je toho! :D), tak mi přijde, že ho vystihl dokonale. Žádný první pohled na hlavní hrdinku, kterým by říkal, že už ji vlastně dávno skrytě miluje, nebo z duše nesnáší. Zkrátka normální pohled.

Jeho první věta ve filmu mě přinutila se hned smát - takže perfektní entrée! Někoho, kdo si zjedná pořádek a z něhož vyzařuje autorita, se mu povedlo zahrát skvěle a jeho podání Čtyřky jsem mu věřila. Kromě toho se mi také líbil jeho hlas, hluboký a nakřáplý. Takže ehm, abych to shrnula - za mě Theo naprosto super výkon a palce hore! A mini poznámka - tetování Čtyřky opravdu velmi PŮSOBIVÉ. Sice k Michaelu Scofieldovi má ještě daleko, ale i tak skvělé ;-)

Někde jsem dokonce četla, že před natáčením na přípravě to byl právě Theo, kdo na určitou dobu vedl a cvičil lidi, kteří pak měli hrát ve filmu, a nikdo z nich přitom nevěděl, že on sám bude hrát Čtyřku - prý si u nich získal autoritu. Takže… asi se pak všem hrálo mnohem líp :D

Koho musím zmínit ještě, tak je Jai Courtney v roli Erica. Pane jo, z toho chlapa šla i hrůza. Perfektní Erik! Nedovedu si představit, že by tuto roli někdo zmáknul líp. I když to byl záporák, tak jsem si ho v této postavě strašně užila a těšila se na každou další scénu s ním - což se mi u záporné postavy snad ještě nestalo!

Jeho rivalita se Čtyřkou byla skvěle podaná a opravdu to mezi nimi vřelo a negativně jiskřilo.

V závěrečné sekvenci jsem byla z toho, jak odhalil Čtyřku úplně na mraky. Především mě dostala scéna, kdy (SPOILER) chtěl Čtyřku zastřelit, aby se přesvědčil a ujistil, že na něj sérum opravdu funguje. Jak na sebe poté začali s Tris a Maxem všichni mířit - to vážně nemělo chybu!

Další role byly také obsazené skvěle a nemůžu říct, že by mi někdo do filmu neseděl. Kate Winslet v roli Jeannie byla bezvadná a opravdu správná psychopatka. Takže po této stránce absolutní spokojenost též.

Instrumentální hudba - skvělá. (Hmm, mám pocit, že tohle slovo opakuju v této recenzi poměrně často, že? Ale jak to jinak vyjádřit, když se mi to vážně líbilo a bylo to... echm však víte ;-)). Pomalá tam, kde bylo potřeba zklidnit a rychlá, akční a svižná přesně v místech, kde se to hodilo. Velmi se mi líbil motiv hudby, když se objevují Neohrožení a pak u hry „Získej vlajku“ a závěrečné sekvence. O jejím skladateli Junkie XL jsem nikde v životě neslyšela, ale dám si na jeho hudbu pozor, protože odvedl skvělou práci.

Písně, které ve filmu zazněly, se mi také líbily, především ty od Ellie Goulding.

Jak už jsem psala, tak akčních scén mohlo být více, ale to možná bude věc názoru. Romantická linka byla velmi pěkná! Žádný trapas, klišoidní rozhovory a vyznání lásky, ze kterého by se jeden osypal. Psychologický vývoj vztahu hlavních postav byl pozvolný a navazoval na sebe logicky a rozumně, takže moje duše milující propracované charaktery, si jen tak spokojeně vzdychala a jásala! :-)

Co ještě musím pochválit tak to, že (i přesto, že na to Theo samozřejmě postavu má) ve filmu nebyly žádné detailní (a trapné) záběry na jeho svalnatou postavu. Toho jsem se opravdu bála, aby se film nepropadnul na typ „Jacob Black bez trička - snímáme vždy a všude za každých okolností“. Nic takového! Takže zase plusové body navíc a film u mě tak stoupnul na kvalitě.

Co mě zklamalo? Mrzelo mě, že závěrečnou zkoušku, kterou Tris skládala, změnili (SPOILER) - tedy že Tris na svou rodinu vystřelila místo toho, aby v simulaci zastřelila sebe. Nějak jsem nepochopila, proč právě toto předělali, zdálo se mi to jako docela podstatné…

Pak také to, že ve filmu vůbec nebyl (SPOILER) naznačený vztah mezi Willem a Christinou - což mi přijde trochu divné, když je Willova smrt poměrně důležitá v ději Rezistence a rovněž docela zamíchá vztahem mezi Tris a Christinou...

Mile mě překvapilo, že (SPOILER) smrt Trisiny mámy byla ve filmu podaná PODSTATNĚ logičtějším způsobem, než jak tomu bylo v knize. Takto to na mě působilo mnohem více reálně a tak, že jsem se s tím dovedla nějak smířit, kdežto v knize jsem nad tímto vrtěla hlavou jak divá.

Závěrečná sekvence měla opravdu šťávu, byla drsná a o nervy! Dokonce mi vehnala slzy do očí, a to i přesto, že jsem VĚDĚLA, co se stane a jak to všechno dopadne. Tady jen můžete vidět, že film byl opravdu skvělý a já si ho nemůžu vynachválit. To, jak spolu (SPOILER) Tris a Čtyřka bojovali, bylo vážně dost dobré a úplně jsem mačkala pěsti a fandila Tris, Čtyřky (chudáka) mi bylo líto, ale nakonec to chlapec zvládnul! Jupííí! :-)

Jo jo, uznávám - zase to moc prožívám. Ale snad už mě znáte natolik, abyste si neťukali prstem na čelo. Zkrátka jak MĚ něco ZAUJME, tak neznám míru :D Což bych řekla, že je moje plus i mínus současně…

Po skončení filmu jsem byla hrozně naštvaná - proč? Protože na pokračování Insurgent si budeme muset počkat až do příštího roku :-( Chjaj, ajaj. To bude těžké.

Co říci závěrem? Moje hodnocení na CSFD je asi jasné. Film vám vřele doporučuji! Především těm z vás, kteří jste četli knihu, protože se opravdu nemáte čeho bát. Filmová Divergence se velmi povedla a já se nemůžu dočkat pokračování!

Těm z vás, kteří jste knihu nečetli, tak film můžu doporučit též, protože i bez znalosti předlohy je velmi zdařile udělaný. Vše se dá pochopit, je to jasné a výstižné. A třeba vás snímek navnadí k tomu, abyste si přečetli knihu :-)

Poznámka:

A neustálé srovnávání Divergence s Hunger Games? Prosím vás! Jděte s tím k šípku! Absolutně jiná liga, příběh, postavy i poselství. Pro mě osobně vede Divergence na celé čáře. A srovnávat tohle se prostě nedá, v čemž mi myslím dají za pravdu všichni, kdo OPRAVDU a SKUTEČNĚ vědí, o co v obou sériích jde.

Moje hodnocení na CSFD: «««««

A já na konci?

Když mi došlo, jak DLOUHO budeme čekat na Insurgent:

Po chvíli:

Buďme zatím rádi za to, co máme! Čili skvělou Divergenci :-)

Nemůžu si pomoct a musím sem dát ještě pár obrázků, které mě naprosto dostaly, a u kterých jsem lehla smíchy. Dokonce tak, že jsem si slavnou scénu, kdy Tris se Čtyřkou lezou na ruské kolo, neužila v linii romantika-akce ale čistě v rovině humoru :D