Divergence - Recenze na knihu

Série: Divergence 1 (1 of 3)

Originální název: Divergent
Autorka: Veronica Roth

Český překlad: Radka Kolebáčková
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011, v ČR 2012
Počet stran: 339

Anotace:

Chicago, budoucnost. Obyvatelé polorozpadlého města jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas si zvolit, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat.

Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka – úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, jež se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem. Způsobem, který ji ale může zničit.

Související recenze:

Divergence 2 - Rezistence

Divergence 3 - Aliance

Čtyřka: Divergentní povídky

Můj názor:

K této sérii jsem se dlouho stavěla docela odmítavě, protože jsem v ní viděla knihy podobné Hunger Games a u těch ještě pořád váhám, zda se do nich pustit nebo ne. Nicméně mě velmi pochvalná reakce jedné kamarádky přiměla, abych po Divergenci přece jen sáhla, a po dočtení musím říct, že jsem ráda, že jsem to udělala.

Divergence je napsaná opravdu čtivě, zajímavě a nápad je vskutku působivý. Další nový pohled na možné uspořádání světa. Dystopie jsem si vážně oblíbila, a ráda se díky fantazii autorů přenesu do možné budoucnosti, kterou se jim povede stvořit tak, že jste rádi, že žijete tak, jak žijete a kde žijete.

A o čem příběh je?

Na začátku se setkáváme s Beatrice, která se svou rodinou žije v Odevzdanosti - jedné z 5 frakcí, do nichž je rozdělena celá společnost. Dalšími frakcemi jsou Upřímnost, Mírumilovnost, Neohroženost a Sečtělost. V každé z nich se dává přednost jiným ctnostem, povoláním a vlastnostem, ke kterým se v určitém věku jedinec začlení a zůstane v nich již do konce života. A těm, kteří nezapadnou nikam, nezbude nic jiného, než žít na ulici a tady se z nich stanou odpadlíci – něco jako bezdomovci, kteří se musí spolehnout na to, co jim přenechají ostatní a že toho moc není, tak to je víc jak jasné.

Beatrice nyní stojí před volbou, kterou z frakcí si má zvolit – zda zůstat s rodinou a snažit se zapadnout do naprosto nesobecké a na sebe zapomínající Odevzdanosti, či poslechnout svoje nutkání stát se někým, kdo by to, co doopravdy chce, nemusel skrývat.

V talentové zkoušce (jež má všem, kteří se rozhodují, do které z frakcí vstoupí, pomoci ukázat, pro kterou mají předpoklady) se v Beatrisině případě stane něco nečekaného. Její výsledky jsou neprůkazné - má totiž předpoklady hned pro 3 frakce. Vedoucí její zkoušky – Tori – jí řekne, že se to nazývá divergence, čili že Beatrice je divergentní a že to za žádnou cenu nesmí nikdy nikomu říct. Kdyby to totiž někdo zjistil, hrozila by jí smrt. Tori výsledky zfalšuje a nyní je na Beatrice, pro kterou frakci se rozhodne.

Jak už je asi jasné, Beatrice si zvolí svou vlastní cestu a vybere si frakci Neohroženost. To ovšem ještě netuší, k čemu se upsala. Naskakování do jedoucího vlaku, seskoky z budov a mrakodrapů, souboje s mnohem silnějšími protivníky - to je jen nepatrná část toho, co ji v nové frakci čeká.

Nikdo z nováčků Neohroženosti netuší, že to, že se pro tuhle frakci rozhodli, ještě automaticky neznamená trvalé členství. Čekají je totiž zkoušky a pořadí, jakého v nich dosáhnou, určí, zda Neohroženost budou moci považovat za svůj domov nebo zda budou nuceni odejít. Je totiž jen přesně daný počet míst a nováčků je samo sebou více.

Beatrice tak čekají nelehké chvíle, kdy se bude muset bít o to, aby mohla patřit mezi vyvolené, kteří budou mít to štěstí a ve frakci budou moci zůstat. Svou divergenci však nedokáže potlačit tak, aby si toho nikdo nevšiml.

Co se stane, když se jí vymkne z rukou? Dokáže přestát všechny překážky, které ji čekají? A pokud ano, bude mít pak vyhráno? Kromě starostí s divergencí zažije Tris také perné chvíle se svým instruktorem – Čtyřkou, který se z ní snaží vyždímat maximum a nic jí nedá zadarmo. Navíc je jedním z těch, kteří přijdou na to, že Tris a slovo „divergentní“ jdou dohromady…

Čím je vlastně divergence tak nebezpečná, že těm, kteří ji mají, jde o život?

Co se týče postavy Beatrice – Tris, tak nemůžu říct, že by mi přirostla k srdci jako postavy jiné, ale mám ji svým způsobem ráda. Je to jedna z hrdinek, které nezapadají mezi ostatní, liší se od nich a to je vlastně dobře, jelikož si ji aspoň nespletete s nějakou jinou. Její chování mě někdy štvalo, jindy jsem s ním nesouhlasila, ale potom mi došlo, že za 1. každý jsme jiný a za 2. nevím, jak bych na jejím místě (pokud bych si prošla tím, čím ona) reagovala já a jak by mě to změnilo. Tudíž ty sympatie/nesympatie beru s rezervou.

Čtyřka – no, tak jeho si asi ani NEJDE NEOBLÍBIT :-) Sice jsem si sem tam říkala, že už to krapet přehání, jenže v celkovém pojetí se jeho jednání dá pochopit. A jak už někdo psal ve své recenzi (a musím s tím souhlasit) tak je jedním z velkých (ne-li přímo největších) tahounů příběhu. Jak se o něm po kapkách dozvídáte další informace, vyvolá to ve vás touhu dozvědět se na další straně ještě víc. Kdykoliv se na scéně objevil, čtení jsem hltala o to víc. No jo, no :-) Jsem holka, mám na to nárok, že jo? :D

Veronica Roth opravdu stvořila velmi působivý svět - propracovaný systém frakcí. Chvíli si říkáte a vrtá vám hlavou, že by to tak možná šlo a bylo to fajn, ale ve chvíli další už s tím nemůžete souhlasit.

U čtení jsem se nenudila, čím dál jsem byla, tím víc jsem byla napnutá, jak to bude dál. Děj nestagnoval, spíš postupně gradoval a tak by to podle mě u knih (filmů) mělo být.

Konec jsem tak trochu čekala (ona narážka Trisiny mamky na to, co má Caleb zjistit, byla docela jasná indicie), ale celkový vývoj se odhadnout nedal. Pár věcí – úmrtí mi ale přišlo zbytečných. Třeba smrt obou Trisiných rodičů. Na to, že se dá pokaždé vymyslet nějaký plán, mi právě tohle přišlo zcela nesmyslné. Pokud autorka chtěla rodiče dostat ze hry, jsem si jistá, že to mohla udělat ještě jinak, více smysluplně.

A to samé platí o Willovi. Nepochopila jsem, proč ho Tris nemohla střelit do ruky nebo do ramene. Jistě, měla nervy v kýblu, ale přesto...

Na příští díl jsem opravdu moc zvědavá a velmi se na něj těším. Čtyřku jsem si opravdu oblíbila a jsem ráda, že se s ním ještě nemusím loučit :-)

Možná jste už zaregistrovali, že se tato kniha dočkala filmového zpracování, které spatří světlo světa v březnu 2014. Podle mého názoru vypadá více než slibně, tvůrci se věrně (aspoň co lze podle traileru a ukázek soudit) drží knižní předlohy.

Čtyřku, Tori, Erika, Jeannie a Trisiny rodiče vybrali skvěle. Tris jsem si sice představovala kapku jinak, ale to je detail ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

„Poslouchejte! Moje jméno je Max a jsem jedním z předáků vaší nové frakce,“ zařve muž na protějším konci střechy. Je starší než my a tmavou tvář mu brázdí hluboké vrásky. Vlasy na skráních má prošedivělé a stojí na římse, jako by to byla promenáda. Jako by z ní před chvílí nikdo nespadl a nezabil se.

„O několik poschodí níž je vchod do našeho areálu. Jestli se neodhodláte skočit, nemáte tady co dělat. Nováčci mají přednost.“

„To jako chcete, abychom s tý římsy skočili dolů?“ zeptá se dívka ze Sečtělosti. Je o pár centimetrů vyšší než já, má vlasy myší barvy a velké rty. Klesne jí brada.

Nevím, proč ji to tak šokovalo.

„Přesně tak,“ ubezpečí jí Max. Tváří se pobaveně.

„Je tam na dně voda nebo něco?“

„Těžko říct.“ Max zvedne obočí.

Houf domácích se před nováčky rozestoupí a poskytne nám široký průchod. Rozhlédnu se kolem. Nikdo se do skákání nehrne – všichni bloumají očima všude možně, ale Maxovi se vyhýbají. Letmo se podívám na Petera. Okusuje si kůžičku na nehtu a předstírá lhostejnost.

Jsem hrdá. Jednou mě to přivede do maléru, ale dnes je to moje plus. Vykročím k římse. Někdo se za mnou zahihňá.

Max mi ustoupí z cesty. Dojdu až na okraj a shlédnu dolů. Oblečení na mně ve větru vlaje a vydává praskavý zvuk. Budova, na jejíž střeše stojíme, ohraničuje spolu se třemi dalšími domy malé nádvoří. Uprostřed něj zeje obří betonová skruž. Na její dno nevidím.

Chtějí nás zastrašit. Doskok musí být bezpečný. Jen díky této myšlence se přiměju na římsu vstoupit. Rozcvakají se mi zuby. Teď nemůžu couvnout. Už jenom kvůli těm, kteří se vsadili, že vyměknu. Prsty zašátrám po límečku halenky, dokud nenahmatám knoflíček, který chrání háčky před rozpojením. Po chvíli se mi na halence podaří rozepnout všechny háčky a svléknu si ji.

Pod ní mám šedé tričko. Je přiléhavé a ještě nikdo mě v něm nikdy neviděl. Zmuchlám blůzu v ruce a ohlédnu se po Peterovi. Zatnu čelist a látkou po něm co nejprudčeji mrsknu. Trefím ho do hrudníku. Zírá na mě. Ostatní na mě zezadu hvízdají a pokřikují.

Znovu se podívám do jámy. Na bledých rukou mi vyskáče husí kůže a udělá se mi špatně. Jestli neskočím teď, neskočím nikdy. Ztěžka polknu.

Nemyslím. Prostě se zhoupnu a skočím. Vítr mi sviští v uších, země se mi řítí vstříc, je čím dál větší, čím dál mohutnější, nebo se spíš já řítím k zemi a srdce mi buší tak rychle, až to bolí, a každý sval v těle se mi napíná a síla zemské přitažlivosti s sebou táhne i můj vzpouzející se žaludek. Obklopí mě stěny skruže a ponořím se do temnoty.

Narazím do něčeho pevného. Pod mou vahou to povolí a pojme do sebe celé moje tělo jako do kolébky. Náraz mi vyrazí dech a já ve snaze znovu ho popadnout zasípám. Ruce i nohy mě brní bolestí.

Síť. Na dně skruže je síť. Podívám se nahoru na budovu a napůl úlevně, napůl hystericky se rozesměju. Celá se třesu a schovám obličej do dlaní. Právě jsem skočila ze střechy.

Musím se postavit na pevnou zem. Od okraje sítě se ke mně natahuje několik párů rukou. Chytím se první, na kterou dosáhnu, a vydrápu se ze sítě. Překulím se, a kdyby mě někdo nechytil, spadla bych obličejem přímo na dřevěnou plošinu.

Tím „někým“, kdo mi pomohl ze sítě, je nějaký mladík. Horní ret má tenký spodní plný. Oči má posazené tak hluboko, že se mu řasy dotýkají kůže pod obočím. Jejich barva je tmavě modrá, barva snění, spánku a čekání.

Chytí mě za paže, ale sotva zase stojím na nohou, pustí mě.

„Děkuju,“ hlesnu.

Stojíme na plošině, která je asi tři metry nad zemí. Kolem nás se rozprostírá otevřená jeskyně.

„Já nevěřím vlastním očím,“ ozve se hlas za mými zády. Patří dívce s tmavými vlasy a třemi stříbrnými kroužky v pravém obočí. Ušklíbne se na mě.

„Škrob a první seskok? Světe, div se.“

„Asi věděla, proč od nich chce pryč, Lauren,“ řekne on. Má hluboký, zvučný hlas. „Jak se jmenuješ?“

„No…“ Nevím, nad čím přemýšlím, ale najednou už si nepřipadám jako „Beatrice“.

„Rozmysli si to,“ on na to a rty mu zvlní mírný úsměv. „Jinak ti už říkat nebudeme.“

Nové místo, nové jméno. Tady se můžu stát novým člověkem.

„Tris,“ odpovím rozhodně.

„Tris,“zopakuje Lauren a uculí se. „Tak jim to tahle nahlas, Čtyřko.“

Mladík jménem Čtyřka se ohlédne přes rameno a křikne: „První skokan – Tris.“

Obrázky: google.com