Čtyřka: Divergentní povídky - Recenze na knihu

Série: k sérii Divergence

Originální název: Four: A Divergent Collection
Autorka: Veronica Roth

Český překlad: Radka Kolebáčová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2014
Počet stran: 191

Anotace:

Dva roky předtím, než Beatrice Priorová podstoupila Obřad volby, to samé učinil i Tobias. Po svém překvapivém rozhodnutí se ocitá mezi Neohroženými – zde konečně může zapomenout na svého tyranského otce, přestat být tím ustrašeným klukem schovávajícím se v koutě a žít šťastný život, nebo si to alespoň myslí. Už jako Čtyřka přichází na to, že ani nová frakce není bez problémů – nejen že pro získání postavení jsou Neohrožení ochotni jít přes mrtvoly, ale zároveň skrývají tajemství, které by mohlo rozvrátit celý systém frakcí.

O dva roky později Čtyřka cítí, že by měl něco udělat, ale stále netuší co. Teprve dívka, která jako první nováček skáče ze střechy do záchranné sítě, může vše změnit. S ní dokáže napravit celý svět. S ní by Čtyřka opět mohl být Tobiasem.

Související recenze:

Divergence 1 - Divergence

Divergence 2 - Rezistence

Divergence 3 - Aliance

Můj názor:

Možná si ještě vzpomenete, že jsem nedávno publikovala svou (spíše negativní) recenzi na Alianci. Jednu z hlavních zásluh na tomto negativním hodnocení měl právě styl vyprávění části knihy z pohledu Čtyřky. Asi nemá smysl zastírat, že jsem se těchto povídek obávala právě proto, že budou psány podobně jako Čtyřkova Aliance. Nicméně! S úlevou a potěšením sobě vlastním jásám, protože se stalo něco, co jsem opravdu nečekala.

Opravdu netuším, co se Veronice stalo, že Alianci tak zmrskla, ovšem Čtyřka: Divergentní povídky - to bylo úplně něco jiného. Vystihnuto jedním slovem: P-E-R-F-E-K-T-N-Í. Po mnoha úvahách mě napadlo (ano, o hrůze Aliance sama ve své hlavě ještě dosud vedu dlouhé rozbory a dialogy), že se třeba Veronica tak snažila, aby poslední díl byl TAK úžasný, TAK skvělý a TAK nečekaný, až to přehnala a dopadlo to… jak to dopadlo. Naproti tomu ve Čtyřkovi a jeho povídkách se autorka uvolnila, řekla si, že to jsou vlastně „jen povídky“ (no big deal, right?) a psala tak, jak jí prsty samy uháněly po klávesnici a… lépe to dopadnout nemohlo :-)

Tyto povídky byly PŘESNĚ tím, co jsem od Čtyřky čekala a jak jsem si jeho „hlavu“ uvnitř představovala. Jeho vyprávění bylo velmi jasné, výstižné, silné, mužsko/chlapecké (vzhledem k jeho věku tak akorát) a zranitelné. Současně ukazovalo jeho odvahu, zásadovost, smysl pro spravedlnost a opravdový správný řád - zkrátka všechno, čím pro mě Čtyřka v Divergenci a Rezistenci byl.

Pokud by Aliance byla psaná TÍMTO stylem, možná (opravdu si zde představte VELKÉ možná) bych Veronice odpustila i ten konec.

Díky těmto povídkám se o našem neohroženém Tobiasovi dozvíme to, co jsme dosud netušili, nebo si jen neuceleně představovali. Spousta věcí mě překvapila - tím negativním, protože když Čtyřka sem tam někdy něco utrousil o svém dětství, nedopadlo to na mě takovou silou jako tady. Jeho povaha je rozhodně inspirativní. Především kvůli tomu, že se z něj, přese všechna negativa, kterých se mu v životě a při výchově dostalo, nestalo vraždící monstrum ani někdo jako Erik. Možná nás to také přiměje k zamyšlení, že i když nám dá život hodně těžkého a zlého do vínku, neznamená to, že mu to musíme oplácet - tedy spíš vracet naše bolesti druhým, kteří nám třeba nic neudělali, ale prostě byli zrovna poblíž, když jsme my potřebovali upustit páru. V tomto směru má myslím Čtyřkův charakter opravdu co říct.

Každopádně tuto knihu doporučuji jako povinnou četbu pro ty z vás, kteří jste četli a máte rádi sérii Divergence + máte rovněž rádi Čtyřku (což jste doufám všichni ;-)) Pokud jste Divergenci nečetli, tak s těmito povídkami ani nezačínejte, protože se budete jen horko těžko orientovat.

Vůbec by mi nevadilo, pokud by kniha byla ještě delší a už vůbec si nemyslím, že je zbytečná. Berte to takhle - pro nás, kteří máme Čtyřku rádi, zbytečná není a TEČKA ;-)

Jen tak… mimochodem… Když se chce kluk s holkou sblížit, tak jí obvykle přinese kytku, složí jí básničku, složí / zazpívá / zahraje písničku, vezme ji na projížďku nebo bruslit, sní kus nejpálivější papriky (ano, Barry, díky - nezapomenutelná scéna :D)… nicméně, dámy, víte, co pro vás udělá Čtyřka, aby vás dostal do kolen? Pokud ho jen trochu znáte, tak asi tušíte. Přesně! Vezme vás do krajiny strachu! No řekněte, jde takového kluka nemít ráda? Nejde, máte pravdu :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Kniha mě velmi mile překvapila a PODSTATNĚ změnila můj dojem a názor na Čtyřku po dočtení Aliance. Máte-li rádi sérii Divergence, tak nad těmito povídkami vůbec neváhejte a nechte se (asi) naposledy vtáhnout do světa, v němž vládly frakce a heslo: „Nejdřív frakce, potom krev.“ A máte-li rádi Čtyřku, pak neváhejte už vůbec ;-)

Ukázka z knihy:

„Nechápu, proč je zajímá, co se mi honí hlavou, dokud se chovám tak, jak chtěj,“ řekne Tris.

„Teď se chováš tak, jak chtěj, ale co až ti jednou ten tvůj odevzdanej mozek řekne, abys udělala něco jinýho, něco, co už se jim líbit nebude?“

Příkladem za všechny by mohl být Zeke, jakkoli ho mám rád. Narodil se jako Neohrožený, vychovali ho jako Neohroženého a Neohroženým se rozhodl zůstat. Můžu se stoprocentně spolehnout, že bude ke všemu vždy přistupovat jako Neohrožený. Byl k tomu veden už od narození. Neexistují pro něj žádné alternativy.

„Možná tvou pomoc nepotřebuju. To tě nenapadlo?“ řekne. Její otázka mě skoro rozesměje. Ovšemže mě nepotřebuje. O to přece nejde. „Nejsem z porcelánu. Tohle zvládnu sama.“

„Ty si myslíš, že můj první instinkt je chránit tě.“ Pohnu se, abych k ní měl trochu blíž. „Protože seš prcek nebo holka nebo Škrob. Ale to se pleteš. Můj první instinkt je vyždímat z tebe maximum, jenom abych zjistil, kolik sneseš,“ přiznám se a je to zvláštní přiznání, nebezpečné. Nechci jí ublížit, a nikdy jsem nechtěl. Doufám, že chápe, jak to myslím. „Ale odolávám tomu.“

„Proč… proč právě tohle?“ chce vědět.

„Protože tebe strach neochromí; tebe strach probudí. Viděl jsem to. Fascinuje mě to.“ Její oči v každé simulaci strachu jsou jako led a ocel a modrý žár. Drobná, útlá holka se železným stiskem. Chodící protiklad.

Zlehka jí přejedu rukou po tváři, po krku. „Někdy to prostě chci… vidět znovu. Vidět tě probuzenou.“

Položí mi ruce kolem pasu a přimkne se ke mně, nebo mě k sobě přitáhne, nevím. Přejede mi rukama po zádech. Uvědomím si, jak moc ji chci. Zatoužím po ní neznámým způsobem, nejen čistě fyzicky, ale celkově. Jen po ní, po nikom jiném.

Rukou jí sjedu po zádech a druhou pohladím po vlasech. To už stačí.

„Neměla bych brečet?“ zamumlá mi do trička.

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mluví o Alovi. Díky Bohu, protože kdyby jí mělo být do breku z mého objetí, musel bych si přiznat, že jsem absolutní romantický amatér. Což je beztak pravda.

„Nejsem divná?“

„Ty myslíš, že já vím něco o slzách?“ Ke mně slzy přicházejí bez varování a v příštím okamžiku mizí.

„Myslíš, že kdybych mu odpustila, tak by teď byl naživu?“

„Nevím,“ řeknu. Položím jí dlaň na tvář. Mé prsty sahají až k jejímu uchu. Je opravdu drobná. Ale nevadí mi to.

„Mám pocit, že je to moje vina,“ svěří se.

Já taky.

„Není to tvoje vina.“ Opřu si čelo o její. Na tváři cítím její vlahý dech. Měl jsem pravdu, tohle je lepší, než držet si odstup, mnohem lepší.

„Ale měla jsem. Měla jsem mu odpustit.“

„Možná. Možná jsme toho pro něj mohli všichni udělat víc,“ řeknu, „ale možná že právě díky tomu už příště podobnou chybu neuděláme.“

A na úplný závěr několik obrázků (především vtipných),
které za a) souvisí se Čtyřkou a za b) je pochopí jen divergentní osoby :-)

 

Obrázky: pinterest.com