Drahokamy - recenze na knižní sérii

❇ ❇ ❇

Kniha: Rudá jako rubín 1 (1 of 3) 

Originální název: Rubinrot
Autorka: Kerstin Gier

Český překlad: Tereza Pecková
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2009, v ČR 2012
Počet stran: 335

Anotace:

Žít v rodině, která je samé tajemství, není pro šestnáctiletou Gwendolyn zrovna snadné. Jednoho dne se s ní zatočí svět a ona se rázem ocitne ve známé ulici, jenže téměř sto let před svým narozením. Vzápětí pochopí, že tím největším rodinným tajemstvím je ona sama. Zbývá jí ale ještě pochopit, jaké nebezpečí člověku hrozí, když se zamiluje napříč časem.

➖➖➖

Kniha: Modrá jako safír 2 (2 of 3) 

Originální název: Saphirblau

Autorka: Kerstin Gier

Český překlad: Tereza Pecková

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2010, v ČR 2012
Počet stran: 350

Anotace:

Být čerstvě zamilovaná v minulosti vážně není dobrý nápad. To si přinejmenším myslí šestnáctiletá Gwendolyn, novopečená cestovatelka časem. Koneckonců mají oba s Gideonem docela jiné starosti. Například jak zachránit svět. Nebo se naučit tančit menuet (A ani jedno není vůbec snadné!). Gwen má sice po svém boku několik dobrých rádců, ale když se Gideon začne chovat tajuplně, je jí jasné, že musí své hormony co nejdříve dostat pod kontrolu. Jinak z toho, že láska nezná čas, nezbude vůbec nic!

➖➖➖

Kniha: Zelená jako smaragd 3 (3 of 3) 

Originální název: Smaragdgrün
Autorka: Kerstin Gier

Český překlad: Tereza Pecková
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2010, v ČR 2013
Počet stran: 411

Anotace:

Gwendolyn má zlomené srdce. Zdá se, že Gideonovo vyznání lásky bylo pouhou fraškou, aby šel na ruku jejich úhlavnímu nepříteli, hrozivému hraběti Saint Germainovi. Ale pak se stane něco naprosto nepochopitelného a Gwennin svět je vzhůru nohama. Jí i Gideona čeká dech beroucí úprk do minulosti, a taky menuety, paruky, kordy a divoké pronásledování a nad tím vším se vznáší otázka, zda se dá stav pokojové fontány vůbec léčit… (pozn. Xemerius se velmi obává, že nikoliv.)

Můj názor:

Tuto sérii jsem si začala číst (téměř na den přesně) před 4 roky. A díky Verunce z Bookish Friendship a jejímu nadšení z ní byla právě tato kniha tou, která mě přivedla zpátky ke čtení. Mám k ní tudíž trochu sentimentální vztah, což ale nijak nemělo vliv na moje hodnocení. Protože má obliba a názor zůstává už roky stejný, onen sentiment se k tomu přidal až nyní :-)

Jsem přesvědčená, že valná většina z vás tuto sérii má již přečtenou, ale pokud se ještě najede někdo, komu se Drahokamy vyhýbaly (nebo jste se snad vy vyhýbali jim), třeba vám tato recenze pomůže znovu zvážit, zda byste po nich přece jen neměli sáhnout ;-)

A proč jsem se rozhodla zahrnout do této recenze rovnou celou sérii? Vzhledem k tomu, že v mém stabilně nadšeném názoru nenastaly žádné výkyvy a také proto, že se děj odehrává v poměrně krátkém časovém rozmezí, přišly mi 3 samostatné recenze opravdu zbytečné. Ale žádný strach, spoilerů se bát nemusíte ;-)

STYL PSANÍ

Styl psaní Kerstin Gier je neskutečně čtivý. Dokud se do samotné četby nepustíte, neuvěříte, jakou rychlostí se vám budou stránky míhat před očima. Autorka pro celou sérii vybrala ich formu vyprávění z pohledu hlavní hrdinky Gwendolyn. Tyto části jsou ale střídány různými flashbacky s dalšími postavami, které jsou vyprávěny většinou er formou. Je nám také umožněno nahlédnout do téže času, v němž se ocitáme s hlavními hrdiny (ovšem v jiné historické době). Kromě toho je celá série vyplněna různými citáty, „historickými“ ukázkami z dokumentů zaznamenávajících některá z dobrodružství jiných  cestovatelů časem, a promyšlenými rodokmeny obou hlavních postav - Monterosovými a de Villiersovými.

Na všech různých reálných historických odbočkách, které jsou v sérii zmiňovány, jde poznat, že si Kerstin Gier s psaním této série skutečně pohrála a věnovala jí spoustu péče. Ocenila jsem i moře narážek na různé filmy, herce, také moderní dobu a vymoženosti ve scénách, kdy byla Gwen v minulosti. Bylo zajímavé sledovat z odstupu (někdy i více jak 300 let), jak se určité věci změnily a dopadly. Jako byste už sami viděli do „budoucnosti“. Třeba zmínky o Titanicu, moru, očkování, dvoření…

Co mě mrzelo a požitek z četby mi trochu kazilo, tak bylo neskutečně velké množství slov „Bože“ namísto citoslovcí. To je opravdu tak těžké vymyslet něco jiného? Nebo si toho všímám jen já jako věřící? Ale zkrátka mi to přijde nefér. Možná by vůbec nebylo na škodu, pokud by se lidé (a tady tedy spisovatelé a spisovatelky) zamysleli nad tím, že jejich knihy čtou i lidé, kteří Boží jméno berou vážně a ne jako pouhý „doplněk“ věty, jen aby tam něco bylo. Copak mají tak omezenou slovní zásobu? Pochybuji. A omluvu stylem že „tak přece mluví všichni“ neberu jako relevantní. Nebo je to snadnější? Tak jak je možné, že třeba (namátkou) Marissa Meyer, Christopher Paolini, Veronica Rossi nebo Daniel Glattauer dokážou psát velmi působivě a vtipně i bez toho neustálého klení či braní jména Božího nadarmo a jako „citoslovcové výplně“?

POSTAVY

Hlavní postavou je již zmiňovaná Gwendolyn Shepherd, jejíž charakter se autorce povedlo udělat velmi svérázný, vtipný, citlivý i silný současně. Jelikož se tato kniha řadí k young adult, nelze se jistě některým aspektům její osobnosti vyhnout, ale musím přiznat, že jsem nenarazila na scény, v nichž by mě vyloženě rozčilovala nebo lezla na nervy. Bavilo mě sledovat její škobrtání i to, že si (stejně jako já) nepamatovala všechny jména a tituly, které v knize padly, což ji pro mě učinilo mnohem více uvěřitelnou a sympatickou. 

Bylo taky skvělé pozorovat, jak si v průběhu série začíná být „jistější v kramflecích“, je připravená riskovat nejen pro svou lásku, ale i pro dobro celého světa. A byla jsem upřímně ráda, že nebyla jednou z těch hrdinek, které dovedou během 2 vět zapomenout na to, jak se k nim mužský odporně zachoval, ale seberou svou důstojnost (i když značně otřesenou) a dají mu to „sežrat“ alespoň o trochu déle (aby si chlapec uvědomil, že se nebude skákat, jak ON bude pískat).

A zatímco Gwendolyn jsem si oblíbila prakticky hned, Gideona de Villierse jsem si v hlavě dlouho škatulkovala jako toho „arogantního zmetka“, protože jeho chování tomu skutečně odpovídalo. Z jeho přístupu jsem byla stejně jako Gwen na horské dráze - chvíli tak, chvíli onak. Nutno poznamenat, že zejména na konci 2. a začátku 3. dílu jsem měla chuť ho něčím praštit. Ale postupem času se nám chlapec sbíral, až se sebral úplně a pak už jsem si mohla dovolit oblíbit si ho jako jednoho z těch mužských hrdinů, na které se nezapomíná.

Jen tak mimochodem - tu ránu, kterou Gideon dostal v Safíru / Smaragdu jsem mu tak STRAŠNĚ přála a ještě mnohem více jsem si užila ty okolnosti a osobu, která mu onu ránu způsobila. THE BEST SCENE EVER :D

Xemerius je jedna z mých NEJ NEJ NEJ oblíbenějších postav této série a všech knižních postav vůbec. (Pokud si tohle čteš, můj drahý Xemeriusi, prosím, snaž se neprasknout pýchou na prach!) Sice jsme se s ním setkali až v Safíru, ale i přesto si mě získal hned, jakmile otevřel svou kamennou pusu. Bezkonkurenční charakter, bez kterého by tato série nebyla tím, čím je. Věřte mi, že díky němu se prosmějete kupami stránek a jeho hlášky i nenahraditelné komentáře vám pokaždé vykouzlí úsměv na tváři. Zkrátka pokud je zde někdo, kdo nemá / nebude mít rád Xemeriuse, měl by opravdu uvažovat o návštěvě psychologa :D

Dalšími mými oblíbenými postavami jsou Lucy a Paul. V Drahokamech spolu tvoří velmi silnou, skvělou dvojici. Některé jejich scény mě přinutily culit se jako ťuldu neúměrně dlouhou dobu anebo málem brečet smíchy.

Ostatní postavy děj dotvářely do skvělého celku, v němž všechno mělo své místo a vše fungovalo tak, jak mělo. Nechyběla tedy bezvadná kamarádka Leslie, nepříjemná, zahořklá a lehce zákeřná sestřenka Charlotte, přátelský duch James a roztomilý mladší bratr Raphael.

Padouch, který se nám v této sérii objevuje, je skutečně padoušský. A musím podotknout, že je mi ho skoro - SKORO - líto. Celé své bytí a celou svou existenci totiž prodchnul tím, že něco a někoho podceňoval a šeredně na to dojel. Zmetek. Dobře mu tak :D Co jiného by mu taky člověk mohl přát?

PŘÍBĚH

Příběh celé série se točí kolem cestování časem a tajemného chronografu, takže počítejte s tím, že se podíváte do různých (někdy i hrůzných) období naší historie. Někdy to bude veselejší cesta, jindy strastiplnější. Ale vždy zajímavá.

Budete svědky toho, jak se vše zamotá, když se cesty našich hrdinů z budoucnosti budou prolínat v minulosti, kde ještě někdy narazí na svoje já z dávných dob budoucnosti v minulosti. Že vám z toho jde hlava kolem? Ale nebojte! Kerstin Gier drží otěže příběhu pevně v rukou, takže se neztratíte, ale budete si elapsování maximálně užívat ;-)

Nebudou chybět ani honičky na koních, šermířské souboje, lstivé intriky hlavního padoucha a spousta dalšího ;-)

Pokud se pro Drahokamy rozhodnete, připravte se na to, že Rubín bude na děj poněkud chudší proto, že staví základy pro celou sérii a její zákonitosti. Následující Safír a pak samozřejmě Smaragd však vše plně nahradí, takže z nic-se-neděje nemusíte mít strach.

Moc jsem nevěřila, že je možné napsat uvěřitelný a řádně propracovaný příběh v tak krátkém časovém rozmezí, jaké si autorka vybrala (pár týdnů), ale povedlo se jí to na jedničku. Romantická linka sice letí rychlostí blesku, ale vzhledem k tomu, že se jedná o tak super sérii, rozhodla jsem se pro tentokrát psychologické nuance nerozebírat a zkrátka si knihy užívat. Nutno podotknout, že toto je jeden z mála případů, kdy jsem to skutečně dokázala a to už taky něco znamená :D

Jak už jsem zmiňovala, tak příběhu nechybí hory humoru (díky, Xemeriusi), notná dávka romantiky a lásky přesahující hranice času. Pořádně propletená zápletka, jejíž nitky budete postupně rozmotávat s neskutečně milými a nezapomenutelnými postavami, které si zamilujete a zůstanou s vámi i po dočtení. A na konci možná budete smutně pomrkávat a posmrkávat a myslet na to, jaké štěstí, že si ten příběh můžete zase někdy přečíst znovu ;-)

DOPORUČENÍ

Tuto sérii bych doporučila všem, které zajímá tématika cestování časem. Skoků - elapsování - v čase je zde opravdu hodně, takže si užijete mnoho různých postav, historických období a z nich vyplývajících komických (i jiných) situací. Dále samozřejmě vřelé doporučení pro všechny romantiky, které neuspokojí pouhý ubohý náznak nějakého jakžtakž citu, ale těch, kteří hledají lásku až za hrob. Pokud také hledáte knihu, u které se chcete zasmát a navíc díky postavám, které trousí hlášky jednu za druhou, jste rovněž na správné adrese.

A samozřejmě nelze nezmínit naprosto originální, překrásné obálky, na které je zkrátka radost pohledět. Jsem moc ráda, že nakladatelství CooBoo nechalo původní verzi, protože je dle mého dokonalá. Přímo dekorativní kniha, která rozjasní každou knihovnu ;-)

Poznámka:

Všechny 3 knihy byly rovněž převedeny na filmové plátno, takže se můžete do příběhu Gwen a Gideona ponořit ještě i v této verzi.

Rubinrot                    Saphirblau                    Smaragdgrün

Za sebe osobně musím říct, že z Rubínu jsem byla nadšená, protože velmi věrně kopíroval knižní předlohu. Nicméně se Safírem už jsem tolik spokojená nebyla a u Smaragdu jsem skřípala zuby.

Hlavní představitele (Mariu Ehrich a Jannise Niewöhnera) jsem si velmi oblíbila a podle mě se do svých rolí perfektně hodili. Nicméně scénáře ke zbývajícím 2 dílům potenciál z knih (mírně řečeno) přizabily. Pokud by se tvůrci více drželi knižní předlohy, jsem si jistá, že by čtenářskému i diváckému publiku prokázali větší službu. Co naplat. Naštěstí tu máme pořád knižní jistotu ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Drahokamy si užijí jak čtenáři mladší tak starší. Série je plná milého humoru, historie, kouzelných postav, velké lásky a boje o ni. Děj vám bude ubíhat před očima a ani se nenadějete a budete na konci - s pocitem, že tento příběh stál skutečně za to a nejspíš budete mít chuť přečíst si jej znovu, případně skočit na další sérii (či knihy) od Kerstin Gier.

Top knihy 2013

Zde se můžete podívat na knihy, které se zde na Zefillu dostaly do těch NEJ v roce 2013.

Název každé knihy je současně odkazem na její recenzi zde na blogu, kde si o knize můžete přečíst víc.

Titul na Zefillu: Kniha roku 2013

Vykoupená láska
- Francine Rivers

--- --- ---

Divergence 1: Divergence
- Veronica Roth

Divergence 2: Rezistence
- Veronica Roth

Drahokamy 1: Rudá jako rubín
- Kerstin Gier

Drahokamy 2: Modrá jako safír
- Kerstin Gier

Drahokamy 3: Zelená jako smaragd
- Kerstin Gier

Legenda 1: Legenda
- Marie Lu

Marcelo ve skutečném světě
- Francisco X. Stork

Měděný jezdec 1: Měděný jezdec
- Paullina Simons

Měděný jezdec 2: Taťána a Alexandr
- Paullina Simons

Nebe 1: Pod nekonečnou oblohou
- Veronica Rossi

Nebe 2: Cesta věčnou nocí
- Veronica Rossi

(Ne) obyčejný kluk
- R. J. Palacio

Protože tě miluji
- Guillaume Musso

Reset 1: Reset
- Amy Tintera

Roztříštěná 1: Jsem roztříštěná
- Tahereh Mafi

Roztříštěná 2: Jsem zlomená
- Tahereh Mafi

Vesmírná pouť 1: Mlhovina
- Amy K. Ryan

Vesmírná pouť 2: Jiskra
- Amy K. Ryan

Zítra začnu nový život!
- Gilles Legardinier

Obrázky: google.com

Taťána a Alexandr - Recenze na knihu

Série: Měděný jezdec 2 (2 of 3)

Originální název: Tatiana and Alexander
Autorka: Paullina Simons

Český překlad: Milena Pellarová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2003, v ČR 2013
Počet stran: 406

Anotace:

Rok 1943. New York. Město nových nadějí, tisíce kilometrů vzdálené od válkou zmítané Evropy i rodného Leningradu.

Město, do něhož Taťána přijela začít nový život a kde se narodilo její dítě – Alexandrův syn. Jenomže ani oceán nedokáže Taťanu oddělit od stínů minulosti a z nejistého pocitu, že je její manžel stále naživu, se stává jistota i posedlost.

Mezitím se v ruinách Starého světa Alexandr ze všech sil snaží uniknout všudypřítomné smrti. Ví, že proti němu stojí nejen nacistický nepřítel, ale i vražedné soukolí Stalinova režimu. Kupředu ho žene jediná myšlenka – ještě jednou se setkat s Taťánou…

Související recenze:

Měděný jezdec 1 - Měděný jezdec

Měděný jezdec 3 - Letní zahrada

Můj názor:

Pokud jste četli mou recenzi na předchozí díl – Měděného jezdce, tak víte, že jsem se na pokračování těšila jako dítě na Vánoce, jelikož mi konec první knihy nedal spát a citově mě vyždímal na maximum.

Mnoho recenzí a komentářů od čtenářů se shodovalo v tom, že příběh už není tolik kvalitní a povedený, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Opravdu jsem NECHTĚLA věřit tomu, že by Paullina Simons (po té šíleně propracované eskapádě, kterou předvedla a po těch Himalájích emocí, které z toho nechala prýštit v 1. díle) snížila laťku a svou dřinu, jíž do toho dala, v pokračování znevážila. Takže jsem se připravila jen na to, že to BUDE JINÉ, ale ne méně dobré.

A dobře jsem udělala :-)

Příběh byl skutečně jiný. Ne však ve kvalitě, která byla stejná jako v Měděném jezdci. Kniha byla velmi propracovaná, plná detailů – tudíž žádné snížení laťky.

V Taťáně a Alexandrovi se autorka soustředila (mimo jiné) i na poodkrytí těch částí příběhu, které dosud čtenářům zůstávaly skryté. Hodně se tedy vrací zpátky do minulosti a to z pohledu Alexandra. Ano, přátelé! Alexandr žije!!! :-)

Díky těmto retrospektivním scénám si tak můžeme udělat mnohem ucelenější pohled jak na Měděného jezdce, tak na Alexandra samotného - na jeho postavu v době, kdy byl ještě malý kluk, jeho rodinu, situaci a podmínky, v nichž musel po odchodu z Ameriky žít, prozření po zjištění, jak to vlastně v Sovětském svazu funguje, hrůzy, kterými si musel projít, na vytvoření (parazitního) přátelství s Dimitrijem a mnoho dalšího.

Vyprávění, které se soustředilo na Taťánu, se mi líbilo moc. Bylo velmi hezky podané a uvěřitelné. Její nevědomost a neznalost moderního způsobu života a věcí, které pro lidi v USA byly běžné, zatímco pro ni to byly doslova zázraky. Opravdu si myslím, že Paullina Simons vystihla naprosto dokonale pocity a chování lidí, kteří do Ameriky utekli a zajisté museli vnímat ten nebetyčný rozdíl mezi životními úrovněmi a přístupy státního zřízení k lidem.

V této knize mě velmi oslovilo to, že si Taťána dál stála za svým, neslevila ze svých zásad a cílů, a to i když to pro ni bylo velmi těžké. Tím spíš, když byla mladou svobodnou matkou. Inspirovala mě její NEUTUCHAJÍCÍ naděje. A říkejte si, co chcete, ale naděje JE a BUDE potřeba, protože člověk někdy musí věřit ve zdánlivě nemožné, jinak by to totiž ani nešlo.

Alexandrova cesta byla VELMI komplikovaná, bolestná a vyžadující nesmírnou sílu ducha a odvahu. Ani na vteřinu jsem mu nezáviděla. Vím ale jistě, že jeho charakter je jedním z těch, které se mi zapsaly do paměti a už z ní nevypadnou.

Z oněch retrospektivních pohledů do jeho minulosti mě opravdu štvala jeho přelétavost z jedné ženské na druhou, žádný řád ve vztazích a známostech, ovšem v současnosti jsem musela opravdu OCENIT jeho věrnost Taťáně a to i když nemohl vědět, zda se s ní vůbec ještě kdy setká. I v jeho postavě tedy lze spatřovat sílu té naděje, která ho hnala dál a nedovolila mu poddat se zoufalství a sebelítosti.

Když se do děje vrátila zpátky jedna z postav, s níž jsem se již rozloučila v prvním díle - (SPOILER) a sice Paša a DOKONCE se setkal s Alexandrem, zažívala jsem menší šok. Nicméně radostný! Byla jsem šťastná jako blecha a ani jsme si nedovedla představit, jak bude reagovat Taťána. Nicméně to mě Paullina Simons pěkně! strašlivě – převezla. To, co po několika desítkách stránek provedla… Opravdu jsem si myslela, že si „DO PSÍHO HÁJE DĚLÁ SRANDU!“ A to jsem ještě slušná. Jednou ztratit oblíbenou postavu je kruté, ale ztratit ji dokonce 2x!!! no, tak to už je masakr a já doufám, že se s tímhle v žádné knize UŽ NIKDY V ŽIVOTĚ (ANI TÍM NEJVĚTŠÍM OMYLEM) nesetkám.

Když se nakonec Taťána po tolika rocích (v knize vám to hrozně uletí, ale když se nad tím zamyslíte…) vydala na cestu za Alexandrem, úpěnlivě jsem čekala na chvíli, kdy se sejdou. Avšak při představě, jak to muselo být těžké a kolik odvahy a síly to chtělo, jsem začínala propadat zoufalství. A čím dál víc, když Taťána prošla UŽ TOLIK táborů a po Alexandrovi ani stopy.

OVŠEM když se děj následně dostal k bodu, kdy Taťána (SPOILER) vešla do oné cely a uslyšela ono naprosto NEZAPOMENUTELNÉ „jdi do hajzlu“, málem jsem se rozskočila na 1000 kousíčků. Tomuhle říkám ORIGINÁLNÍ a naprosto nečekané a překvapivé shledání, jaké jsem ještě nikdy nečetla ani neviděla. Opravdu mě omývali, ruce se mi třepaly jako ratlíci a ten výraz, co jsem měla na tváři… no, radši nevidět :D

Moje reakce:

o 2 minuty později:

O 5 minut později:

Když mi konečně došlo, co se vlastně VÁŽNĚ stalo:

No, a co konec sám? Smiřovala jsem se s nejhorším. Viděla jsem popravy, roztrženou a navždy odloučenou rodinu, bolest dosahující morku kostí a mě jako čtenáři přinejmenším přivodivší nevolnost + nutnost návštěvy psychiatra. Avšak nakonec! – nakonec při oněch posledních větách verdiktu, s nimiž Alexandr Taťánu seznámil, mi ZASE vhrkly slzy do očí a připadala jsem si jako ona sama, ačkoliv to, co jsem cítila já, se jen jistě těžko dá srovnávat s tím, co musela prožívat ona.

Možná si opět říkáte, že to zbytečně moc prožívám, jenže pokud mě nějaký příběh tak dostane a jeho postavy mi TAK MOC přirostou k srdci, nemůžu sedět jako pecka, číst dál a NIC NECÍTIT. To prostě nejde a u mě je nemyslitelné, takhle zkrátka JÁ nečtu nějakou knihu. A opravdu, i když je to o nervy, tak si to, jak se mnou příběh dovede zacloumat, skutečně užívám!

Na pokračování v Letní zahradě jsem se nesmírně moc těšila, hlídkovala jsem knihovnu jak pes a nakonec se mi to vyplatilo! :D Jak se mi závěr této úchvatné ságy líbil či nelíbil, a jak jej hodnotím, se můžete dočíst v některé z příštích recenzí ;-)

Já na konci:

Celkové hodnocení:

«««««

Druhý díl Měděného jezdce je jiný než první, ale není o nic horší. Liší se spíše forma vyprávění, do níž je zařazena spousta retrospektivních pohledů do života Alexandra. I přesto jsem se ale ani na okamžik nenudila a děj jsem hltala. Pokud se vám líbil Měděný jezdec, určitě sáhněte po Taťáně a Alexandrovi.

Zdařilé pokračování série a moje doporučení pro všechny čtenáře asi opět (kvůli některým scénám) od 18 až od 20 let.

A opět – podle mě je 5 hvězd skutečně zasloužených.

Ukázka z knihy:

„Mluvíte opravdu skvěle rusky.“

„Děkuju, to je od vás laskavé.“

Rozdala léky a jablka, ošetřila, co mohla, a infekční případy dala odnést na marodku. Tam obešla všechny lůžka, Alexandra však nenašla.

„Překvapuje mě, v jak špatném stavu jsou sovětští vězni,“ řekl Martin, když vyšli ven, aby si udělali přestávku a nadechli se čerstvého vzduchu. Pršelo, a tak se schovali pod betonovou markýzu.

„Proč?“ zeptala se Taťána.

„Nevím. Myslel jsem, že s nimi zacházejí líp než s Němci.“

„Ale proč? Sověti se nestarají o nic jiného, než aby navenek vypadali hezky, a že se na ruské vězně podívají členové mezinárodní organizace, s tím jistě nepočítali. Ti důstojníci pojedou co nevidět do pracovních táborů. Co myslíte, že je tam čeká?“ Zachvěla se. „Tady je aspoň teplo.“

V devatenáctém baráku seděla Taťána na pryčně a čistila borovou vodou starou popáleninu, když za sebou uslyšela hlas, který jí připadal povědomý. 

Otočila hlavu, přejela pohledem řadu pryčen a zjistila, že se dívá na poručíka Uspenského z morozovské nemocnice. Okamžitě očima uhnula, potom se obrátila zpátky k pacientovi, ale její srdce bilo jako splašené. Čekala, že každou chvíli zavolá: „No ne, sestra Metanovová, kde se tady berete?“

Ale nic takového neřekl. Když ránu obvázala a chystala se k odchodu, zavolal na ni: „Sestřičko, sestřičko, koukněte se sem!“

Pomalu zvedla hlavu. Uspenskij se široce usmíval. „Mám spoustu potíží a jsem si jistý, že byste mi pomohla, když jste milosrdná sestra, že jo. Můžete jít sem?“

Nalíčení a obarvené vlasy splnily svůj účel, protože ji nepoznal. Taťána sebrala obvazy, zavřela brašnu a vstala. „Připadáte mi naprosto zdravý,“ prohlásila.

„Ale nesáhla jste mi na čelo ani na srdce. Neohmatala jste mi břicho ani…“

„To nemusím. I na dálku poznám, že vám nic není.“

Uspenskij se vesele zasmál a pak se stále ještě širokým úsměvem na tváři se zeptal: „Neznám vám odněkud? Mluvíte moc dobře rusky. Jakže se jmenujete?“

Taťána řekla Penny, aby mu dala lékárničku s potravinovým balíčkem a rychle odešla. Jak dlouho potrvá, než si vzpomene, kde ji naposledy viděl?

Poslední barák prošla velmi pomalu. Postála u každé pryčny, dokonce s některými vězni promluvila pár slov, zdržovala se tam, jak nejdéle mohla.

Jestli je tady Uspenskyij, neznamená to, že je tu i Alexandr? Ale nenašla ho. Dvě stě osmašedesát mužů a žádný z nich nebyl Alexandr. Zbývaly ještě další baráky, ale Taťána si nedělala iluze. Alexandr by byl mezi Rusy. K německým civilistům by ho nedali. Ostatně, Karolič jí to potvrdil. Rusy drželi pohromadě. Vedení ruské a německé vězně nemíchalo, protože kvůli naprostým maličkostem mezi nimi docházelo k ostrým střetům.

Když vyšli ven, zastavila se stranou od ostatních u nízkého plotu z ostnatého drátu, který odděloval baráky od hřbitova. Byl červen a už od úsvitu mrholilo, takže všude bylo mokro. Stála v zašpiněných bílých kalhotách a košili, černé vlasy se jí draly zpod bílého čepce, objímala se pažemi a nehybně zírala na bezejmenné rovy bez křížů.

Karolič k ní přistoupil. „Není vám nic?“ zeptal se.

S bolestným povzdechem se k němu otočila. „Poručíku, ti vězni, kteří včera zemřeli, leží kde?“

„Ještě jsme je nepohřbili.“

„Kam jste je dali?“

„Prozatím jsou ve sklepě pod bývalou márnicí a pitevnou.“

Další slova ze sebe dokázala vypravit jen s největším úsilím. „Mohli bychom se podívat?“

Karolič se zasmál. „Jistě. Máte dojem, že se jim nedostává slušného zacházení?“

Martin s Penny se vrátili na marodku a Taťána šla s Karoličem. Pitevna byla malá místnost v podzemí s bílými kachlíky na stěnách a vysokými stolky pro mrtvá těla.

„Kde je ten sklep?“

„Pouštíme je tam tudy.“ Karolič ukázal.

Na druhé straně místnosti uviděla Taťána dlouhou, asi sedmimetrovou šachtu, která vedla kamsi do tmy. Několik okamžiků u ní mlčky stála a potom se zeptala: „Jak ta těla dostáváte zase nahoru?“ Hlas se jí třásl.

„To nemusíme. Šachta vede k pecím v krematoriu.“ Karolič se usmál. „Němci mysleli na všechno.“

Taťána se zadívala do tmy před sebou, pak se otočila a vyšla ven.

„Potřebuju jen pár minut. Sednu si tamhle na lavičku.“ Pokusila se o úsměv. 

„Až někteří ruští vězni odejdou, bude to pro vás snazší, že? Budete tady mít víc místa.“

„Ano, jenže pořád přicházejí další.“ Karolič mávl unaveně rukou. „Nikdy to neskončí. Ta lavička je mokrá.“

Taťána si ztěžka sedla. Karolič chviličku mlčel a pak se zeptal: „Chcete, abych odešel?“

„Byl byste prosím tak hodný? Jenom na pár minut.“

Pálil ji žaludek. Měla pocit, že jí pomalu hoří vnitřnosti. Časem se přece člověk musí cítit líp, ne? Nakonec všechno přejde, nebo ne? Tak příšerně stará si až do smrti připadat nemůže.

Nebyl by na věčnosti už napořád mladá?

Nebyla by mladá, nenosila by bílé šaty s rudými růžemi a rozpuštěné plavé vlasy?

Procházela by se pozdě v noci v Letní zahradě a chodila po cestičce lemované sochami, podobající se přízrakům. Zvedaly by se před ní, aby ji pozdravily, potom by se postavily do pozoru, a ona by se rozběhla, vlasy by za ní vlály a na tváři by jí zářil úsměv.

Na věčnosti by pořád běžela.

Myslela na Leningrad, na nádhernou Něvu za bílých nocí, na mosty a sochu Měděného jezdce, na Izakijevský chrám s arkádou, balustrádami a tepaným zábradlím nad dómem, kde spolu před dávnou dobou jednou stáli, dívali se do černé noci a čekali, až je válka spolkne. A to se taky stalo.

Nemohla tomu uvěřit.

Něco v ní zemřelo, cítila to.

Copak celou tu dobu lilo, a ona si toho nevšimla? Měla obrovskou chuť lehnout si na lavičku a nechat na sebe pršet.

Udělala to a na tvář jí stékal déšť.

„Sestro Barringtonová?“

Taťána otevřela oči. Karolič jí pomohl vstát. „Jestli vám není dobře, doprovodím vás do domu, abyste si mohla odpočinout. Táborové vězení a zbytek baráků můžeme udělat jindy. Není žádný spěch.“

Taťána se napřímila. „Ne, do vězení půjdeme hned. Je tam hodně lidí?“

„Věznice má tři křídla. Dvě jsou zavřená a třetí je napůl plné.“ Karolič si odplivl. „Pořád porušují předpisy. Neposlouchají, nechodí na nástup a dělají ještě horší věci. Máme tam chlapa, co už sedmnáctkrát utekl. Člověk by myslel, že se poučí.“

Do vězení vedl jenom jeden vchod a ten hlídal desátník sedící na židli, který hrál sám se sebou karty. Samopal měl opřený o zeď.

„Jak to dneska jde, Perdove?“

„Je klid,“ odpověděl voják, vstal a zasalutoval. Pak se usmál na Taťánu, ale ta mu úsměv neoplatila.

Vešli to dlouhé chodby s pilinami na zemi a s celami po obou stranách. „Kolik vězňů je tady celkem?“ zeptala se Taťána, když prohlédla prvních pět cel.

„Asi třicet.“

Muž v šesté cele ležel v mdlobách, a zatímco mu Taťána přidržovala pod nosem čichací soli, aby se probral, Karolič šel odemknout sedmou. Taťána pak dala vězni napít a vyšla na chodbu.

V tom okamžiku uslyšela Karoličův posměvačný hlas, „Jakpak se dneska má můj nejoblíbenější vězeň?“

„Jdi do hajzlu,“ odsekl člověk uvnitř.

Taťáně se podlomily nohy.

Obrázky: pinterest.com, google.com