Jsem rozohněná - Recenze na knihu

Série: Roztříštěná 3 (3 of 3)

Originální název: Ignite Me
Autorka: Tahereh Mafi

Český překlad: Pavla Kubešová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014, v ČR 2014
Počet stran: 341

Anotace:

Juliette přežila a její příběh pokračuje… Nic už ale není jako dřív. Juliette čeká velká zkouška, musí ovládnout svou sílu a přestat být tou malou zlomenou dívkou.

Osud Bodu Omega je nejasný a každý, na kom Juliette kdy záleželo, se ocitl v nebezpečí. Válka je na dosah ruky a Juliette ví, že jediná cesta, jak se udržet naživu, je svrhnout nový systém. Její smrtící dotek přestává být prokletím a stává se velkou výhodou. Ale i tak to sama nedokáže – pomoct jí může jen někdo, o kom byla vždy přesvědčená, že mu za žádných okolností nemůže důvěřovat: Warner.

Související recenze:

Jsem roztříštěná 1 - Jsem roztříštěná

Jsem roztříštěná 2 - Jsem zlomená

Upozornění - recenze (i gifová) je opravdu hodně dlouhá, takže vážně jen pro odvážlivce.

Nemohla jsem si pomoct - tato kniha ve mě vyvolala SPOUSTU emocí, takže jsem to musela zachytit a vypsat se z toho... :-)

Můj názor:

Je to docela ostuda, že se k recenzi na Knihu roku 2014 dostávám až teď, ale prostě mi to dříve nevyšlo. A když už mi to nevyšlo, tak jsem si řekla, že recenzi publikuji k nějakému výročí. K jakému že výročí? K výročí 100. publikované recenze!!! :-)

Upřímně musím říct, že jsem si nemohla vybrat lepší knihu. Nyní je ta první stovka recenzí pěkně uzavřená. Mou první publikovanou recenzí totiž byla kniha Jsem roztříštěná (tedy 1. díl této série) a 100. recenze je na Jsem rozohněná - tedy 3. a závěrečný díl této úžasné série. Jak říkám - perfektní uzavření :-)

Na začátku bych ráda upozornila, že se v recenzi objeví SPOILERY NA PŘEDCHOZÍ 2 DÍLY SÉRIE, takže pokud jste je nečetli a nechcete se připravit o mnohá překvapení - POZOR! Spoilery vztahující se k samotnému 3. dílu budou jako obvykle samozřejmě zaběleny ;-)

Troch z děje:

Do příběhu se vracíme v okamžiku, kdy se Juliette probouzí na tom nejnepravděpodobnějším místě, jaké by nás v 1. díle nenapadlo ani tím největším omylem - na posteli vedle Warnera. Ten ji zachránil před jistou smrtí poté, co ji jeho otec střelil do hrudi. Přesvědčil totiž Sonyu a Saru, aby ji skrz něj (a díky jeho schopnostem) zachránily.

Jsem unavená a slabá, šilhám hlady, ale kromě několika drobných bolístek mi zřejmě nic není. Jsem naživu. Dýchám a mrkám a cítím se jako člověk a najednou přesně vím proč.

Setkám se s jeho očima. „Zachránil jsi mi život.“

Zasáhla mě kulka.

Warnerův otec mě střelil do hrudi a já dosud slyším ozvěnu toho výstřelu. Když se soustředím, vzpomenu si na okamžik, kdy k tomu došlo, na silnou a mučivou bolest. Nikdy na ni nezapomenu.

Není to však nijak romantické ani lehké probuzení, po němž by Juliette měla čas dát se dohromady. Kdepak. Je vržena před tvrdou realitu, neboť si až příliš dobře pamatuje události předcházející tomu, kdy ji Warnerův otec střelil. A to, co se vzápětí dozvídá od Warnera, její hrůzu ještě zvětšuje. Vrchní velitel Anderson podnikl útok na Bod Omega, který zmizel z povrchu zemského, a civilní obyvatelstvo samozřejmě nebylo ušetřeno.

Země je tvrdá.

Vím to, protože na ni najednou tisku svůj obličej. Warner se mě chystá zvednout, ale já křičím a biju ho po rukou, protože už znám odpověď. Už ji asi znám, protože cítím, jak mi v těle bublá zhnusení a způsobuje mi nevolnost, ale přesto tu otázku musím položit. Ležím na zemi, ale pořád jako bych někam padala. Hlava mi praská. Hledím na skvrnu na koberci ani ne tři metry ode mě. Už si vůbec nejsem jistá, zda jsem naživu. Ale musím to slyšet.

„Proč?“ ptám se.

Je to jen slovo, hloupé a jednoduché.

„Proč válka skončila?“ ptám se znovu. Už nedýchám, už nemluvím; jen plivu písmena.

Warner odvrátí pohled.

Dívá se na zeď a na podlahu a na povlečení a na svoje ruce, na kterých mu zbělely klouby, jak vší silou zatíná pěsti, ale na mě ne, na mě se ani nepodívá a jeho slova přetékají něžností.

„Protože jsou mrtví, lásko. Všichni jsou mrtví.“

Po počátečním šoku a zhroucení se Juliette ale rozhodne nedat na to, co je zjevné, a chytá se stébla naděje, že přece… třeba… alespoň… NĚKDO tento masakr přežil.

Ovšem mezitím se Juliette musí přece jen trochu vzpamatovat, najíst, umýt a posilnit. Vztah mezi ní a Warnerem během nedávných posledních dnů, kdy ještě oba byli v Bodu Omega, doznal značných trhlin a nerozešli se právě v dobrém.

Jenže když vám někdo bezpodmínečně zachrání život, stará se o vás a navíc začnou na světlo vyplouvat vysvětlení situací a věcí, které jste naprosto špatně pochopili a kvůli nimž jste někoho považovali za naprostého bastarda a stoupence zla, nejde si původní status odstupu a pohrdání uchovat dlouho. Tím spíš, když se Juliette dozví, že ji Warner NIKDY nechtěl použít jako zbraň ani jako nástroj na mučení lidí, nýbrž že jeho pohnutky byly mnohem čistější a palčivější, než by Juliette kdy napadlo…

„Cože?“ zamrkám nevěřícně.

„Vždycky jsem ti tvrdil,“ objasňuje Warner, „že bychom spolu vytvořili skvělý tým. Vždycky jsem ti říkal, že budu čekat, dokud nebudeš připravená - dokud nerozpoznáš svůj hněv a svou sílu. Čekal jsem na to od okamžiku, kdy jsem tě poprvé uviděl.“

„Ale ty jsi mě chtěl využít pro Obnovu - ty jsi chtěl, abych mučila nevinné lidi - “

„To není pravda.“

„Prosím? O čem to mluvíš? Vždyť jsi mi sám řekl - “

„Lhal jsem,“ pokrčí rameny.

Úžasem otevřu ústa.

„Měla bys o mě vědět tyto tři věci, lásko.“ Napřímí se. „Zaprvé,“ prohlásí, „nenávidím svého otce víc, než si dokážeš představit.“ Odkašle si. „Zadruhé, jsem neuvěřitelně sobecký a ve všech situacích se rozhoduju výhradně podle vlastního zájmu. A zatřetí,“ odmlčí se, skloní hlavu a mírně se zasměje, „jsem nikdy neměl v úmyslu využít tě jako zbraň.“

Všechna slova mě zradila.

Pomalu couvnu a klesnu na postel.

Jsem úplně otupělá.

(…)

„Tak proč - proč jsi mě chtěl?“

Původně ji totiž vůbec nechtěl kvůli sobě. To, že by se do ní zamiloval, ho nikdy ani nenapadlo, dokonce ho to vůbec nezajímalo. Jeho nejvyšší prioritou - mezi všemi prioritami - je totiž něco úplně jiného… Je totiž někdo úplně jiný…

A teď k samotnému hodnocení. Možná je nakonec opravdu dobře, že píšu recenzi s více jak půlročním odstupem po dočtení. Mohla jsem totiž o celé knize (a sérii) více přemýšlet, oprostit se od fanatického nadšení (které mě přepadá po dočtení téměř každé druhé skvělé knihy, a jehož více jak ¾ mě postupem času opouští) a podívat se na knihu (a sérii) ve víceméně střízlivém stavu. (Mimo záznam připouštím, že jsem do toho omamného rauše zase spadla, když jsem si teď knihu znovu pročítala - ale to jen tak... ehm… na okraj :D ).

Každopádně v této recenzi chci sepsat logické důvody a vyzdvihnout nesporné kvality, díky nimž se Ignite Me (zcela zaslouženě) stalo zde na Zefillu Knihou roku 2014.

Jako první uvedu styl psaní Tahereh Mafi, na jehož bezkonkurenčnost jsem upozorňovala v obou předchozích recenzích. Abych co nejvýstižněji vystihla, jakým stylem Tahereh píše, uvádím zde citát ze seriálu Bones, který pronesl můj oblíbenec Finn Abernathy: „Bůh nám dal slova a našim úkolem je dát jim křídla.“ A přesně to se, přátelé, Tahereh povedlo. Dala slovům křídla, díky nimž jsou její věty tak plné života, citu a světla. Je to podobné, jako když uvnitř sebe cítíte něco, co nedovedete pořádně popsat, pak čtete některé z knih této autorky a najednou… TO co jste nedovedli pojmenovat, stojí černé na bílém před vámi, je to krásné a vy si říkáte: „Jo, přesně TOHLE je ONO.“

Nutno poznamenat, že oněch neskutečně krásných přirovnání bylo v tomto díle méně, než v obou předchozích, ale když už tam byly, tak vskutku stály za to!

Příběh jako celek je druhým nesporným a nepřehlédnutelným kladem této série. Jen tak pro zajímavost jsem projížděla profily všech 3 knih na DatabazeKnih.cz a velmi mě zaujalo, že zatímco 1. díl byl v bazaru nabídnut ke koupi 7x, 2. a 3. díl nebyl ke koupi nabídnut ani jednou.

Vážně mě to pobavilo - přímo neskutečně mě to pobavilo :D A podnítilo to ve mně úvahu, zda ti všichni nabízí knihu ke koupi proto, že si nepřečetli zbytek a prostě to po 1. díle zabalili anebo se jim to opravdu nelíbilo. Samozřejmě - každý má právo na svůj názor a jak jsem psala už v recenzi k Roztříštěné, tak tato kniha rozhodně není pro každého, jelikož ne každému musí tento styl psaní sednout. Ovšem pokud je většina v té první skupině (tedy zabalili to po 1. díle), tak je mi jich vážně docela líto. Nicméně - jejich problém ;-)

Celá tato série by mohla (a měla) být přímo učebnicovým příkladem pro spisovatele, kteří se rozhodnou napsat vícedílné knihy.

Na sérii Roztříštěná totiž jde bez zaváhání poznat, že o ní Tahereh velmi poctivě, předlouho a do úmoru přemýšlela. Jde vidět, že ji pilovala k dokonalosti a opravdu VELMI DOBŘE zná své vlastní postavy a především cesty, kudy je chce vést. To ovšem ještě nestačí - ona nejenže vede po dané a připravené cestě své postavy ale i čtenáře.

Klidně se vsadím, že 90 % čtenářů po dočtení 1. dílu za a) milovalo Adama, b) myslelo si, že Juliette je chudinka, která bude do konce pořád jen brečet a skučet, litovat se a potřebovat, aby se o ni nějaký fešný chlapec postaral, c) nesnášelo Warnera a myslelo si o něm, že je to zmetek, bastard, šílenec, kruťas, nelida, zavrženíhodná lidská bytost, někdo zralý pro psychiatrii, tyran a mučitel dětí, d) všechno se to nakonec zvrhne v další X-many říznuté Avengery.

Ehmpf… A teď všichni ruku na srdce, moji milí čtenáři. Všichni jsme byli (nebo většina) po dočtení Roztříštěné jasnovidci a „prostě jasně věděli, jak to celé dopadne.“ A nyní, milí zlatí? Po Ignite Me? To jsme byli idioti, co? A pokud mi někdo chce tvrdit, že to věděl? Kecy, kecy, ježek v kleci!

Ano, opravdu zhruba něco podobného jsem čekala a nepřipouštěla si, že bych se ve více jak jednom z výše uvedených bodů sekla. Ale že se seknu ve všech? Not a chance!

Tady máte jen další potvrzení toho, jak je Tahereh Mafi (ačkoliv je Roztříštěná její prvotinou) již obratnou PANÍ SPISOVATELKOU. V 1. díle si myslíte, že příběhu rozumíte, dokonce ho dovedete předvídat. 2. díl vás trošku vytrhne z omylu, ale nějak se s tím ještě srovnáte a jede se dál. No a 3. díl? Tam si zkoušíte vzpomenout, jak se vlastně jmenujete a jak jste se „do háje, dostali tam, kde teď jste?!“

Jednotlivé postavy jsou dalším nezastupitelným bodem této série. Jsou originální, své a rozhodně nehrozí, že byste si většinu z nich spletli s někým jiným.

Jak již velmi trefně poznamenala jedna čtenářka na DatabazeKnih.cz - postava Juliette prodělala asi největší vývoj, neboť se ze zlomené dívenky s proškrtanými myšlenkami postupně vypracovala v ROZHODNOU dívku, která ví, co chce a jde si za tím. Abych k vám (i k sobě) byla ale naprosto upřímná, tak musím napsat, že přestože jsem ocenila Juliettin pokrok a opravdu jsem jí držela pěsti jako o život, nedovedla jsem si ji samotnou jako hrdinku oblíbit tak, jako hrdinky jiné. A dodnes jsem pořádně nepřišla na to proč. Těžko říct…

Adam… Hmmm. Já vím, fakt jsem ho měla ráda, jenže to tak nějak… skončilo. Adam se opravdu změnil - z dobrého kluka v 1. díle na něco, co má 5 písmen, začíná to na D a končí na L. Anebo též ostrov, na kterém žije Škyťák s Bezzubkou. Netřeba k tomu asi více dodávat. Mezi námi… ještěže tak! Ale abych nebyla úplně škaredá, tak jsme se na konci spolu nějak… udobřili… :-)

James - zlatý James. Opravdu KAŽDÁ scéna s ním byla zlatá. Nejlepší byly ty scény, kde mluvil s Warnerem. Bezchybné :D Škoda, že jich nebylo ještě víc…

Kenji. Kenji byl bezvadný. Správný kamarád, kterého byste během 2 minut nejraději nakopli i objali současně. Dodával příběhu tolik potřebnou humornou složku a odlehčení, které nedovedl dodat nikdo jiný. Dokázal přesně vyvážit správnou dávku sarkasmu i ironie. I jeho nakopávání zadků (psychických i fyzických) těch správných postav (ano, i Juliette) v těch správných i nejméně vhodných chvílích, dodaly příběhu reálnost, nezapomenutelnost a byly prostě milé! Zkrátka: kdo nemiluje Kenjiho, měl by si urychleně zajít na psychiatrii.

Docela mě pobavilo, když Tahereh v jednom z rozhovorů říkala, že jeho postava je založena na jejích vlastních bratrech. Možná že právě díky tomu je tak skvělý, vtipný a neocenitelný. Přesně takoví by asi bratři měli být :-)

Nejlepší postavu si pochopitelně nechávám na konec. A kromě toho je také samostatným a plnohodnotným důvodem, díky němuž je tato série tak skvělá a pro mě nezapomenutelná.

Aaron Warner.

Vždycky přemýšlím, co a jak o něm říct, abych ostatní přivedla přinejmenším k pochopení, proč je pro mě tak skvělý. Kdybych tuto recenzi psala jen pro ty z vás, kteří jste tuto sérii četli, tak se s ničím neštvu, prásknu sem nějaký gif s někým, kdo se mírně usmívá a v očích má výraz něhy s rodičovskou hrdostí se současným tajemným výrazem stylu „my, kteří víme, tak víme.“ Ale jelikož tuto recenzi možná čtete i vy, kteří jste o této sérii za a) neslyšeli (trochu se styďte), nebo za b) slyšeli, ale ne nic pěkného (tak na to šupem zapomeňte), tak se pokusím něco k jeho charakteru napsat.

Warner je jedním z těch…

… nejpropracovanějších fikčních charakterů, s jakým jsem se kdy v životě setkala. Jeho psychologie je podaná naprosto skvěle tak, že nemůžete pochybovat ani na chvíli o tom, že by takový člověk někdy mohl existovat.

… nejživějších fikčních charakterů, které jsem dosud kdy měla ve své hlavě. Skutečně to, jak v mé mysli ožila jeho postava, neožila ještě nikdy žádná. Byl tak překvapivý, lidský, zranitelný, upřímný stejně jako tajemný a zahalený kupou tajemství, která asi navždy zůstanou skryta. Nebo přinejmenším skryta v hlavě Tahereh. Vždycky byl svůj. Jeho jednání se nedalo předvídat ani v tom nejmenším a nikdy jste nemohli uhodnout, co se o něm dozvíte na další straně. Díky Hunteru Parrishovi jsem také měla skvělého vizuálního představitele, protože NIKDO jiný by Warnera (podle mě a pro mě) ani neměl šanci vystihnout lépe.

… jeden z mých dosud nejmilovanějších fikčních charakterů. Ovšem tady bych ráda upozornila, že ne tím na palici postaveným způsobem, kdy bych omdlela, kdyby kolem prošel. To tedy prrr! Jsem si na 100 % jistá, že bychom se k sobě nehodili, ani bych si ho nechtěla přivlastnit jako fiktivního přítele. Což je docela zvláštní vezmu-li v úvahu, jaká jsem knižní kalhotářka… Ne. Mluvím o něm jako o nejmilovanější postavě proto, že jsem o něm velmi dlouho a často přemýšlela (a přemýšlet ještě budu).

Mám ho tak šíleně ráda proto, že byl tak moc… BOHATÝ. A jestli jste teď pomysleli na majetek nebo peníze, tak se styďte podruhé ;-) Protože byl tak bohatý ve svých citech, myšlenkách, příčinách jednání, starostech o druhé. Opravdu jsem obdivovala jeho odvahu, disciplinovanost, pečlivost a nezdolnost. To, že přestože měl všechny důvody pro to, aby byl krutý, bezcitný a byl z něj prakticky stroj na zabíjení, vybral si něco zcela jiného. Miluju na něm hloubku jeho povahy a lásku k další postavě (a nemyslím teď Juliette). Miluju na něm tu touhu, zarputilost a nezdolnost o ni bojovat, ačkoliv VŠECHNO stálo proti němu.

Dlužím mu velikááánskou omluvu (a asi každý z nás, kdo ho po dočtení 1. dílu zařadil do škatulky „bastardi a zmetci“). Vážně mě moc mrzí, že jsem byla tak šíleně krátkozraká a šmahem s rychlostí světla ho odsoudila. Myslím, že tato série je (kromě samotného příběhu a výše uvedených důvodů) skvělá v tom, že nám s ní Tahereh uštědřila pěknou LEKCI v tom, jak se díváme / nedíváme na druhé. Jak se při našich rychlosoudech můžeme nebetyčně seknout.

Nechci sem přepisovat svou kratičkou úvahu o roztříštěnosti každého z nás (ale pokud by vás zajímala, můžete si ji přečíst ZDE v recenzi na Zlomenou), ale opět si chci díky Warnerovi připomenout, že pokud u nějakého člověka nevidím minimálně milion střípků, z nichž se skládá, měla bych své slavné (ne)soudy nechat stranou.

Schválně jsem to nikde z komentářů ani recenzí nemazala ani nepřepisovala, takže si můžete přečíst, že jsem Warnera v Roztříštěné opravdu nesnášela, ale už ve Zlomené… jsem se do něj postupně zamilovávala „tak, jako když člověk usíná: pomalu a pak,“ v Rozohněné „najednou docela.“

Rozhodně ho tady nevyzdvihuji proto, že ho považuji málem za svatého. No tak to ANI OMYLEM! Chyb měl spousty - jako my všichni. Nezapomněla jsem na to, co udělal Adamovi a s mnoha jeho názory a jednáním se také neztotožňuji a nesouhlasím. To, proč se o něm tak moc rozepisuji je opravdu proto, že byl tak zajímavým, neobyčejným, komplikovaným a neskutečně dobrým charakterem v této skvělé sérii. Nic víc v tom prosím nehledejte.

... nejupřímnějších fiktivních postav. Kromě toho, že upřímně odpovídal na (téměř) všechny otázky, které mu kdokoliv z ostatních položil, nebál se říct všechno na plná ústa - včetně Juliette. V tomto se tedy také naprosto liší od hromadné většiny mužských hrdinů, kteří se ze své lásky-hrdinky málem posadí na své pozadí. Warner totiž Juliette klidně řekl, že se např. chovala jako rozmazlené děcko. Kromě toho ji bral jako rovnocennou partnerku a nechal ji, aby se s věcmi poprala sama. Nevodil ji za ručičku, ale skutečně jí věřil. A v takové spoustě a spoustě romantických knih je toto chování vskutku nečekané a neskutečně osvěžující :-)

Jak jsem psala, tak díky onomu odstupu, který jsem mezi čtením knihy a touto recenzí měla, jsem se na Ignite Me mohla zaměřit opravdu podrobně a tak musím vypsat i jedno negativum, které kniha měla a kvůli němuž jsem jí neudělila ten naprosto nejvyšší počet hvězd, který zde na blogu uděluji.

Tahereh Mafi dokázala, že si dovede skvěle pohrát s detaily a psychologií postav. Romantické i dramatické scény, které se odehrávají mezi několika postavami, pro ni nejsou problém. Styl psaní překrásný. Humor je trefný a vtipný. Postavy originální.

Ovšem to, co mi tak úplně nesedlo, a v čem jsem viděla autorčinu mezeru, tak je ona závěrečná sekvence (nebo bitva, pokud to tak chcete nazývat) a scény s větším vyšším počtem postav nad 20 osob. To, jak se Juliette s Kenjim dostali na loď vrchního velitele Andersona a to, jak Juliette postupovala, až se dopracovala k jeho zabití… Eh, toto… toto nebylo úplně šťastně napsané.

Lepší orientace - ta mi chyběla. Nedovedla jsem se dostatečně orientovat v pohybu jednotlivých postav a prostoru, v němž se nacházeli. Vše mi navíc přišlo hrozně RYCHLÉ a docela jsem postrádala pohled na ostatní členy této akce: třeba Warnera, Adama, Castla atd. Z vlastní zkušenosti vím, že napsat tyhle rozsáhlé scény, je MAXIMÁLNĚ těžké, ale tohle je recenze, takže jsem to zhodnotit musela. Jsem však přesvědčená, že tohle Tahereh v další knize (Furthermore) jistě vylepší a už jí nebudu muset vytýkat nic. Je škoda, že se nepovedla právě ona závěrečná sekvence, která měla příběhu dodat pomyslnou „třešničku“ a posunout laťku ještě výš…

Posledním důvodem, díky němuž tuto knihu (a sérii) hodnotím tak vysoko, je její KONEC.

Ovšem pozor - pokud jste to ještě nezaznamenali, tak vás musím upozornit, že nakladatelství CooBoo z (pro mě) nepochopitelných důvodů („Vydávání knížek je někdy opravdové dobrodružství.“ Are you serious?) nezařadilo do českého vydání knihy 2 poslední kapitoly!!!

Kromě toho do knihy nedali ani věnování, kdy Tahereh právě tuto knihu věnovala svým čtenářům. A také (aby toho fakt nebylo málo) do knihy nezařadili její poděkování na konci.

Pokud jste to nevěděli a chtěli byste si zbývající kapitoly přečíst, pak můžete - ZDE v češtině, anebo ZDE v angličtině.

Když jsem tedy dočetla poslední větu české verze, zahleděla jsem se do zdi a uvažovala… kde se, DO HÁJE ZELENÉHO, stala chyba?! Protože… Tento konec?! Juliette se naučila kontrolovat svou sílu a poslední věty byly zaměřeny na tohle? Na to, co jsme zjistili už o několik desítek stran dřív???!!!

Zkrátka jsem nedokázala uvěřit tomu, že by právě Tahereh Mafi, která si opravdu zakládá na komunikaci se čtenáři, napsala tak debilní, nedořešené a maximálně otevřené ukončení této skvostné série. Četla jsem tu poslední větu pořád dokola a snažila se v ní najít nějaký větší smysl. Jenže z tohohle se vytřískat nějaký větší - JAKÝKOLIV - smysl vážně nedal! Bylo mi z toho fakt zle!

Upřímně jsem taky jako na smilování čekala na Warnera, protože ten tam už několik desítek stran nebyl. Navíc o něm nepadlo ani půl slova a kdo měl vědět, co s ním je a jestli je chudák vůbec v pořádku?! Pro mě tohle byla opravdu ZÁSADNÍ informace. Navíc jsem jako poslední scénu s ním nechtěla vidět ten moment, kdy Juliette před bitvou půjčoval jedny ze svých zbraní. Tudíž - kromě toho, že to celé přežila Juliette a Kenji, jsme nevěděli nic. Teď už snad chápete, proč se mi nechtělo věřit, že by Tahereh napsala tak příšerný konec.

No jo, ale co mi tehdy zbývalo, než se s tím snažit NĚJAK smířit? Bylo mi skoro do breku a tak jsem udělala to jediné, na co jsem měla sílu: šla jsem si lehnout a ten hrůzný pocit zaspat. A klidně si nade mnou ťukejte na čelo, ale zkuste si představit, kdyby VAŠI veleoblíbenou sérii (nebo knihu) ošidili o 2 kapitoly (nebo třeba i o 2 hloupé poslední strany). Dobrá představa, co???

To, co CooBoo provedlo, jsem se dozvěděla až několik dní poté, jednou večer díky někomu na DatabazeKnih.cz. V první chvíli jsem myslela, že mě klepne pepka. Jen tak mimochodem - tehdy byl můj předvečer první státnice na magistra, takže můj tlak získával závratné hodnoty i bez tohoto šokujícího zjištění.

Byla jsem opravdu vystresovaná a úplně na mraky, ale copak jsem mohla čekat se 2 posledními kapitolami až po státnicích? Ani omylem. Rozrušení na miliontou nebo ne, během 2 minut už jsem četla anglickou verzi a pak měla v očích opravdu slzy, protože TOTO byl konec, který si tato série, postavy i čtenáři zasloužili.

Opravdu - Veronica Roth by si z Tahereh měla vzít příklad, omluvit se čtenářům Divergence a slíbit, že napíše Alianci znovu. Konec Ignite Me byl totiž jeden z nejlepších konců, jaké jsem kdy četla. THE BEST END EVER. JÉÉÉJ! :-)

Nejsem si tak úplně jistá, zda jsem spokojená s tím, že Juliette zabila vrchního velitele Andersona, i když jedna moje část si stojí za tím, že si to ten zmetek zasloužil. Možná by bylo lepší, pokud by za svoje činy pykal déle. A třeba by si po nějakých 20 letech ve vězení uvědomil, co strašného prováděl a jak úžasné má syny! Ale konec konců - je to příběh a navíc já nejsem autorka. Ovšem ty poslední 2 chybějící kapitoly byly... jednoduše skvělé! Byly totiž přesně tím, v co jsem u této série doufala - tedy že se dozvíme, co se stalo s každou postavou a především s Warnerem. Když jsem tu poslední kratičkou kapitolu četla, byla jsem vážně šťastná na entou, usmívala jsem se, chtělo se mi brečet a na dálku jsem děkovala Tahereh za tento úžasný konec :-) Protože, přátelé - nějak takto by měly knihy končit... :-)

Hm, páni… Pokud jste došli až sem, tak vám opravdu děkuji za váš čas. Mohla jsem to zkrátit, ale nechtěla jsem, protože za a) to je přece jen můj blog a můžu si publikovat, co a jak dlouhé chci, za b) tato kniha (a série) si zkracování chvály nezaslouží, za c) možná jsem chtěla někoho z vás přesvědčit, že tato série opravdu stojí za přečtení, ačkoliv je mi jasné, že ne každému musí sednout.

Poznámka: všimli jste si (nebo došlo vám), že na všech obálkách v originální verzi je na KAŽDÉ z nich metaforicky přítomný Warner? A také podle názvů všech 3. dílů lze soudit, že se týkají právě jeho... :-)

Jak jste asi pochopili, tak mě série Roztříštěná sedla na maximum. Je to opravdu MOJE krevní skupina a já se skutečně nemohu dočkat další knihy od Tahereh Mafi. A pokud náhodou tuto sérii nemáte rádi, prokažte službu vlasti (a mému blogu) a nepište mi do komentářů žádné scestné poznámky. Můj názor tím stejně nezměníte, děkuji vám :-)

A pokud jste došli k závěru (nejen recenze) že asi nejsem normální, tak vás musím upozornit, že… máte pravdu. NEJSEM. Za své oblíbence se budu prát jako lvice ;-) Teda, ale že vám to trvalo 100 recenzí si uvědomit, to mě fakt zaráží… :D

Celkové hodnocení:

««««« + «««

Ignite Me je naprosto perfektním závěrečným dílem skvělé série Roztříštěná. Tahereh Mafi v těchto knihách dokázala, že umí psát víc než dobře a navíc dokáže slovům dávat křídla, takže si její styl nemůžete s nikým jiným splést.

Její postavy jsou jako skutečné, originální a plné života. Především postava Warnera je přímo charakterový skvost, který vás bude překvapovat od začátku až do konce.

Knihu (i celou sérii) samozřejmě vřele doporučuji, i když podotýkám, že není pro každého. Ale pokud se třeba zalíbí právě vám, máte se rozhodně nač těšit! Vůbec nelituji, že jsem si všechny knihy koupila a nedočkavě vyhlížím další plánovanou knihu od této geniální autorky :-)

Hodnocení v gifech:

Nezlomený - Recenze na knihu

Originální název: Unbroken

Autorka: Laura Hillenbrand

Český překlad: Jaroslava Novotná
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2010, v ČR 2014
Počet stran: 436

Anotace:

Americký letec Louis Zamperini, hrdina knihy Nezlomený, je příkladem nezdolnosti lidského ducha, člověka, který dokáže překonat sám sebe a zajít až za hranici lidských možností. Románová biografie zahrnuje skutečný kus válečné historie, ale rozhodně nečekejte žádná suchopárná fakta – kniha se čte jako dobrodružný román. Hillenbrandová předkládá fakta nanejvýš poutavým způsobem, podařilo se jí tak napsat nádherný příběh, který upoutá čtenáře napříč širokým spektrem.

Na začátku byl kluk rostoucí pro šibenici. Malý Louis Zamperini, syn italských emigrantů, mohl klidně skončit v polepšovně. Naštěstí našel něco, kam mohl napřít svou energii: běhání. Z rváče a zlodějíčka se stal nadějný běžec, který to roku 1936 dotáhl až na olympiádu v Berlíně. Zdálo se, že Louise čeká hvězdná kariéra vrcholového sportovce, ale jeho plány překazila válka.

Louis narukoval k americkému letectvu a absolvoval mnoho letů jako bombometčík v těžkém bombardéru B-24 bez jediného škrábance, až do osudného květnového dne roku 1943. Při záchranné misi se jejich letoun zřítil do Tichého oceánu a zůstaly po něm jen trosky. Z deseti členů osádky se zachránili jen tři a přes čtyřicet dnů bojovali o přežití v malém člunu uprostřed nekonečné vodní plochy. Jen díky obrovské houževnatosti a schopnosti poradit si ve zdánlivě beznadějných situacích Louis dokázal překonat kruté strádání, hlad a žízeň, věčné útoky žraloků i ostřelování z nepřátelského bombardéru. Netušil, že ještě horší chvíle ho teprve čekají. Když konečně spatřili pevninu, padli do zajetí Japonců.

Dva roky pak prožil v japonských zajateckých táborech, trýzněn hladem, otrockou prací i úchylnými japonskými dozorci. Přežil i zajetí, ale z války se vrátil zraněný na těle i na duchu. Muka válečných vzpomínek a nenávisti byla tak strašlivá, že svůj vztek začal utápět v alkoholu. Přece jen se však dokázal vzchopit a najít cestu k odpuštění a naplnění života. Louis Zamperini zůstal nezlomený a jeho životní příběh je tak mimořádným svědectvím o osobní statečnosti a nezlomnosti lidského ducha.

Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz jehož spolupráce si velmi vážím a jsem za ni ráda.

E-knihu si můžete objednat ZDE.

 

Můj názor:


Upozornění: recenze je opravdu dlouhá a obsáhlá, takže jen pro odvážlivce. Nemohla jsem si pomoct - Nezlomený ve mě zanechal tolik dojmů, že jsem je prostě musela zmínit a podělit se o ně... :-)

Jako k mnoha dalším knihám, dostala jsem se i k Nezlomenému díky jeho filmové podobě. První trailer mě opravdu zaujal a já si řekla, že se na film rozhodně musím podívat. To, že předlohou pro film byla kniha, jsem se dozvěděla o něco později. V první chvíli jsem však neměla vůbec chuť se do ní pouštět. Říkala jsem si, že počkám na film a pak se uvidí.

Nakonec tu byla možnost se na film podívat, ale najednou… z ničeho nic, se mi na něj (u mě docela nepochopitelné) nechtělo dívat. Nevím přesně, čím to bylo, náhle jsem však měla silné nutkání přečíst si nejprve knihu. Takže sotva jsem dostala nabídku knih od KNIHCENTRA.cz k recenzi, a byl mezi nimi i Nezlomený, hned jsem měla snadnější výběr :-)

Jen abyste měli představu, v jakém duchu se ponese tato recenze, tak už dopředu říkám, že mám jednoho velkého favorita na titul Knihy roku 2015.  O čem příběh vypráví, máte poměrně podrobně vypsané v anotaci, takže není potřeba to více rozepisovat a hned se pustím do hodnocení.

Sotva jsem e-knihu „otevřela“ a zběžně si kousek projela, napadlo mě, zda jsem přece jen neudělala chybu, protože těch písmen bylo dost, poměrně dost nahusto a na můj vkus bylo v textu velmi málo přímé řeči. Začala jsem ale číst a po pár desítkách stran se přistihla, že mám oči přilepené k obrazovce a hltám jednu stranu za druhou, že ani nevnímám, kdy si stránky překlikávám.

Nemohla jsem ani věřit, že mě to tak ŠÍLENĚ chytilo! Hlavní zásluhu na tom má Laura Hillenbrand a její STRHUJÍCÍ STYL PSANÍ. Mám za to, že pokud by kniha nebyla psána tak, jak ji autorka podala, nevyzněl by příběh tak, jak nakonec vyzněl. Pro mě podala Laura Hillenbrand jeden z těch NEJÚŽASNĚJŠÍCH, NEJPROPRACOVANĚJŠÍCH, NEJLÉPE VYPRAVĚČSKY A LIDSKY ZVLÁDNUTÝCH SPISOVATELSKÝCH VÝKONŮ, s jakým jsem se kdy setkala. Když jsem četla, na mnoha místech jsem si přikrývala pusu, jindy jsem zatínala prsty do dlaní a někdy měla nohy zauzlované tak pevně, že jsem myslela, že je od sebe už nedostanu.

Doslova jsem si při četbě připadala, jako bych seděla vedle někoho, kdo mi vypráví velmi dlouhý a poutavý příběh. Toto byla první kniha, u níž jsem tento pocit měla, a bylo to vážně skvělé, protože ne každý dovede poutavě vyprávět příběh jako člověk a této knize / spisovatelce, se to povedlo přímo úžasně!

Samotná kniha je velmi obsáhlá a plná detailů. Můžeme díky ní sledovat prakticky každý krok Louieho od dob, kdy byl chlapec až po jeho úctyhodný věk a dobu, kdy znovu běžel na olympiádě. Taktéž se dozvíme o jeho přátelích, známých a dalších lidech, k nimž se nějak váže (nebo s ním souvisí) jeho příběh. Například mě dostal samotný začátek knihy, kdy Laura Hillenbrandová zmínila a propojila události roku 1929 odehrávající se po celém světě v prakticky stejný moment - od narození Anne Frankové přes demolici hotelu Waldorf-Astoria, který měl uvolnit místo Empire State Building až k Hitlerovu projevu volajícímu po selektivní infanticidě.

Dalším důležitým bodem knihy byla velká spousta technických detailů, popisů bojových letounů a některých válečných strategií souvisejících s následným politickým dopadem. Myslela jsem si, že mě tyto věci budou jako holku nudit a že je budu chtít přeskakovat (což sice nikdy nedělám, ale chuť k tomu mám často), nicméně se tak nestalo. Já (téměř) zapřísáhlá odpůrkyně čehokoliv technického čemu nerozumím ani za mák - což letadla, zaměřovače, ponorky atd. jsou - jsem v této knize všechny popisy a vysvětlivky HLTALA. Dokonce jsem tomu začala rozumět! Víte proč? Styl psaní Laury Hillenbrandové. Jako žena tyto věci totiž rovněž nechápala, ale nechala si je pořádně vysvětlit a pak je dokázala popsat tak, aby to pochopil opravdu každý technický antitalent jako já. A že mě to skutečně zaujalo! Teď už například vím, jaký je rozdíl (kromě čísla) mezi bombardérem B-24 a B-29 a co je zaměřovač Norden :-)

Nezlomený je kromě výše zmíněných detailů také obohacen o velkou spoustu reálných fotografií, které krásně umocní atmosféru a podají vám pomocnou ruku ve vytváření příběhu ve vaší hlavě. A to nejen co se týče letadel nebo útoku na Hirošimu, ale rovněž uvidíte, jak vypadali oni skuteční hrdinové a postavy této knihy, což jsem opravdu hodně ocenila.

V knize se objevuje velká spousta postav a já měla docela strach, že se mi budou plést a nebudu vědět, o kom se právě mluví. Někdy jsem nevěděla, to přiznávám, ale v 80 % případů jsem měla perfektní přehled, protože autorka pro zapamatování konkrétní postavy nepoužila pouze její jméno, ale přidala i některou „nezapomenutelnou scénu“, v níž se ta a ta postava vyskytovala, takže jsem si dovedla vybavit mnohem lépe a rychleji, o kom se právě nyní mluví. S tímto jsem se v mnoha knihách ještě nesetkala, ale přála bych si, aby takto psalo více autorů a autorek, jelikož to čtenáři může v orientaci opravdu pomoci.

Lauře Hillenbrand se povedlo celou Louieho nesnadnou cestu zpracovat s přesností a precizností, opravdu velkým důrazem na detail a vnitřní psychologii jednotlivých postav. Díky její NESKUTEČNÉ DŘINĚ (kterou - pokud si neuvědomíte během četby příběhu - plně pochopíte v jejím Poděkování na konci knihy) je tak možné nahlédnout nejen na „tělo“ postav, tedy k jakým ránám přišli, ale rovněž podívat se i „na jejich duši“, tedy co se v nich odehrávalo, jak to ve skutečnosti se spoustou z nich bylo. Vážně jsem ocenila velkou otevřenost příběhu, kdy se samotný Louie Zamperini nebál přiznat ke svým chybám a „sekům“, což jej jako postavu i člověka strašně polidštilo a přimělo mě mít jej i knihu ještě raději. Když se nad tím zamyslíte, tak to byl (jako dítě hodně a jako mladý dospělý o něco méně) opravdu lump (:D), ale jak strašně se postupem měnil, to se jednomu nechce ani věřit!

Co musím ještě vyzdvihnout, tak DETAILY, kterými autorka knihu obohatila. Díky oněm drobným střípkům je příběh za a) lépe napsaný, za b) mnohem uvěřitelnější a za c) lépe zapamatovatelný. Vím jistě, že třeba nikdy nezapomenu na skvělou kachnu Gagu - v tom smyslu pozitivním i negativním. Kdo jste četli, tak asi víte, co mám na mysli…

Jak jsem knihu četla - především onu část, která se odehrávala na moři, nemohla jsem se ubránit srovnávání s Robinsonem Crusoe. Tomu zkrátka nešlo zabránit! A víte, kdo z toho vyšel vítězně? Samozřejmě, když se tak hloupě ptám. Louie a Phil a Mac na člunu. Bez debaty! Robinson měl celý ostrov + věci ze ztroskotané lodi a oni? Dva nafukovací čluny s vybavením, nad kterým by jeden brečel a tabulkami čokolády, které dopadly rovněž… no, ne tak, jak měly. A 2 z nich nakonec přežili na oceánu 47 dní!!! Takže… Robinsone, šípek už na tebe čeká.

U knihy, která je psaná dle skutečnosti, je rozbor chování jednotlivých postav celkem bezpředmětný, protože všichni se chovali jako… lidé. Ráda bych se ovšem zmínila o 2 z nich, protože jsem se o nich už hodně napřemýšlela a vím, že o nich budu přemýšlet asi do smrti.

Začnu tím horším. Mucuhiro Watanabe alias „Bird“ česky „Ptáček“. Už jsem se během četby či sledování filmů „setkala“ s opravdu odpornými parchanty, ze kterých mi vstávaly vlasy na hlavě a měla jsem z nich hrůzu, ale nikdy jsem se ještě nesetkala s někým jako Bird. A můj děs se pořád dokola umocňoval vědomím, že to nebyla fiktivní postava, ale skutečný člověk a vše, co je v souvislosti s ním popisováno, se skutečně stalo.

Při četbě Nezlomeného jsem kvůli němu balancovala na hranici nenávisti, totální nenávisti, opovržení, zhnusení, hrůzy a děsu a touhy po nějakém logickém vysvětlení jeho šíleného, nepříčetného, odporného, zvráceného, krutého, barbarského a zlého chování. Jediné, které mě napadlo, bylo, že nejspíš opravdu musel trpět nějakou psychickou poruchou, protože… TOHLE… Já zkrátka nemám slov. Vážně ne.

Při čtení mě obestírala nechápavost nad tím, že se opravdu dokázal skrývat tak dlouho SPOILER, po celou dobu, kdy po něm tolik stovek (ne-li tisíců) lidí pátralo, aby jej řádně potrestalo jako válečného zločince. Nikdy ho nenašli, oženil se a měl rodinu a nakonec dostal milost. Vážně jsem mu ze srdce přála, aby za své zločiny pykal a dostal trest smrti. A to jsem odpůrkyně trestu smrti! - ale tady bych to naprosto pochopila. A pak mě napadlo (protože jako věřící člověk se snažím najit smysl opravdu ve všem), že mu třeba Bůh dopřával tolik času proto, aby sám poznal a pochopil hrůzu svého chování a svých činů a činil pokání nebo se obrátil a našel k Bohu cestu. Tento můj dojem jedině umocnil a potvrdil konec knihy, ačkoliv se už nikdy nedozvíme, jak Bird se svým životem v posledních dnech či letech svého života naložil, a zda jej Louieho dopis nějak „nalomil“…

A druhý člověk, kterého bych z Nezlomeného ráda zmínila, je samozřejmě sám hlavní hrdina - Louie Zamperini. Co říct o člověku, který se pro mě osobně díky této knize stal jedním z lidí, kteří jsou pro mě SKUTEČNOU INSPIRACÍ? Asi tohle: jeho život mě naprosto strhnul a chci si na něj vzpomenout nejčastěji, když budu mít pocit, že to mám ve svém životě „těžké“. Chci si vzpomenout, jak vypadá „těžké“ ve své skutečné podobě a uvědomit si, že to, co je kolikrát pro mě tak strašně „těžké“, je ve srovnáním s „těžkým“ Louie Zamperiniho vlastně NIC.

Pokaždé, když jsem si myslela, že jeho osud být horší už prostě nemůže, mě krutá realita vytrhla z omylu, protože skončil ještě mnohem hůř. Na jeho místě bych byla minimálně 1 000x mrtvá, 1 000x bych se doopravdy zbláznila a 1 000x bych se vzdala naděje. A když si představíte ještě vyšší čísla, tak to bude SKORO odpovídající...

Inspirací pro mě je jeho odvaha a to, že POKAŽDÉ dokázal vstát a běžet / jít / belhat se / nebo plazit dál. Nehledě na všechno, vždycky se dovedl NĚJAK posunout kupředu. A opět - jako věřící člověk zde samozřejmě nemůžu nevidět Boží zásah a Boží ochrannou ruku.

A pokud si někdo přečte tuto knihu a přese všechno co Louie prožil a přežil, řekne, že „Louie měl prostě štěstí“, vážně začnu uvažovat o duševním zdraví daného člověka. Nemyslím to tak, že pokud se někdo po četbě této knihy neobrátí na věřícího, že je cvok. To ne. Myslím to tak, že pokud někdo alespoň nepřipustí možnost, že „NĚCO“ nad námi asi je, tak potom už opravdu nevím, co by daný člověk potřeboval jako důkaz (pokud by mu samozřejmě nestačilo vše od dokonalého zázraku života každého stvoření ve vesmíru až po zázrak lidského života).

A co samotný závěr knihy? Byl vážně perfektní. Ne ve stylu typického růžovoučkého a cukříčkem posypaného happy endu, ale ve stylu šťastného konce jaký zažívají „obyčejní“ lidé.

Přiznám se, že Louieho síla nakonec všem svým věznitelům a mučitelům odpustit (a to včetně Birda!!!) je pro mě inspirující na té úrovni, že si pokládám otázku, zda bych toho třeba sama byla vůbec schopná. (Samozřejmě vůbec za předpokladu, že bych přežila aspoň 2 dny na člunu.) Vím, jak je pro mě někdy těžké odpustit nějaké (ve srovnání s tímto životním příběhem) totální banality. A teď - když si představím T-O-T-O??? Vážně nevím! Pevně také doufám, že to nikdy nebudu muset zjistit. Též si myslím, že to chce rovněž hodně Boží pomoci, aby tohle člověk dokázal, protože odpustit někomu sám od sebe to všechno, co vytrpěl Louie… PROSTĚ NEMÁM SLOV A VÁŽNĚ NEVÍM! Tady můžete vidět, že mě kniha opravdu hodně zasáhla a že o ní budu přemýšlet asi opravdu až do smrti.

A moje doporučení pro vás? Vážně musím psát, že vám Nezlomeného MAXIMÁLNĚ NA MILIARDU PROCENT A ÚPLNĚ NEJVÍC doporučuji? :-) Jediné varování - mladším čtenářům bych knihu rozhodně nedoporučila, maximálně až od 15-ti let.

Nezlomenému dávám nejvyšší hodnocení, jaké je zde na Zefillu možné, protože si jej ABSOLUTNĚ zaslouží. Jsem neskutečně ráda a velmi vděčná, že jsem si tuto knihu mohla přečíst a na 100 % si ji chci pořídit do vlastní knihovny. Za e-knihu jsem moc ráda, ale mně nestačí. Potřebuji tu fyzicky hmatatelnou se všemi jejími stránkami, písmenky, vůní, strukturou papíru, obálkou (filmovou, s Jackem O’Connelem)… Knihomolové chápou ;-)

Poznámka č. 1: Film, který natočila Angelina Jolie a který byl nedávno uveden do kin, je velmi zdařilým zpracováním knihy. Nicméně musím poznamenat, že co se týče věrnosti zobrazení, tak je POUZE SLABÝM odvarem. Tedy pokud jste viděli film a mysleli jste si, že je krutý, knihu si rozhodně nečtěte, protože to, co bylo ve filmu je v podstatě nic moc oproti tomu, co se dělo v knize.

Poznámka č. 2: Nezlomený je teprve 2. kniha zde na Zefillu, která toto nejvyšší hodnocení získala. Tou první je Vykoupená láska od Francine Rivers (recenze ZDE). 

Celkové hodnocení:

««««« + ««« (nejvyšší možné hodnocení na Zefillu)

Nezlomený je kniha, která mě za a) naprosto STRHLA, UCHVÁTILA, ROZERVALA NA KUSY a na konci mě zase POSLEPOVALA DOHROMADY. Příběh Louie Zamperiniho je neuvěřitelně silný a jsem si jistá, že nikoho, kdo se do něj začte, nezanechá chladným.

Pro mě osobně je pak dalším potvrzením toho, že na tomto světě se nic neděje jen tak a že tento svět „nevzniknul sám od sebe“, že ho NĚKDO musí řídit. Jsem neochvějně přesvědčená, že bez Božího zásahu by Louie nejen nepřežil, ale rovněž by nedokázal udělat to, co na konci udělal.

Laura Hillenbrandová píše tuto knihu svým nezaměnitelným stylem, díky němuž budete mít pocit, jako byste seděli ne vedle knihy (nebo s knihou), ale jako by vedle vás seděl někdo, kdo vám vypráví fascinující příběh, který se vám po dočtení uloží do paměti, a nikdo už vám jej z hlavy nedostane.

STRHUJÍCÍ. NEUVĚŘITELNĚ UVĚŘITELNÝ. NEZAPOMENUTELNÝ. KRÁSNÝ. KRUTÝ. LIDSKÝ. INSPIRUJÍCÍ. NEZDOLNÝ…

To jsou jen některá slova, která přes svou sílu beztak nedovedou vystihnout příběh, který se před vámi v Nezlomeném začne od 1. strany odehrávat…

Ukázka z knihy: