Setkání s duchem & Krátký druhý život Bree Tannerové - Recenze na knihy

V dnešních mini-recenzích si můžete přečíst můj názor na 1. díl série Mezi nebem a zemí od Stacy Kade s názvem Setkání s duchem. Druhou knihou je pak krátká povídka od Stephenie Meyer o níž jste již jistě slyšeli - Krátký druhý život Bree Tannerové.

Hunger Games: Aréna smrti - Recenze na knihu

Série: Hunger Games 1 (1 of 3)

Originální název: The Hunger Games
Autorka: Suzanne Collins

Český překlad: Zdík Dušek
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2008, v ČR 2010
Počet stran: 328

Anotace:

Vítězství znamená slávu a bohatství. Prohra znamená jistou smrt. Hladové hry začínají… Dokázali byste přežít v divočině, když se všichni snaží o to, abyste nespatřili další úsvit?

V troskách země, kdysi známé jako Severní Amerika, se rozkládá Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou a udržuje si jejich poslušnost tím, že je nutí, aby každý rok vysílaly jednoho chlapce a jednu dívku ve věku mezi dvanácti a osmnácti lety jako účastníky Hladových her – boje na život a na smrt živě přenášeného televizí.

Šestnáctiletá Katniss Everdeenová, která bydlí sama se svou matkou a mladší sestrou, považuje účast ve hrách za rozsudek smrti, když se nabízí jako dobrovolnice, aby nahradila svou sestru, jejíž jméno bylo vylosováno pro letošní ročník. Katniss se ale už v minulosti ocitla na pokraji smrti – a je odbornicí na přežití. Aniž by chtěla, stává se soutěžící. Má-li však vyhrát, musí učinit řadu rozhodnutí, která staví přežití proti lidskosti a život proti lásce.

Uznávaná spisovatelka Suzanne Collinsová, autorka Underworld Chronicles z žebříčku bestsellerů New York Times, představuje napínavé i filozofické, dobrodružné i romantické dílo zasazené do budoucnosti se zneklidňujícími paralelami k naší současnosti.

Můj názor:

Velmi dlouhou dobu jsem se četbě této série vyhýbala. Hlavním důvodem nejspíš bylo zděšení nad tím, jak je možné, že se ze zabíjení mládeže mohl stát světový fenomén. Zvrácená doba - říkala jsem si. Potom mi to ale nedalo a podívala jsem se na filmové zpracování 1. dílu. Nutno říct, že mě to přimrazil do židle a ze Sklizně mi ještě doteď běhá mráz po zádech - tak silně na mě film zapůsobil a můj zájem o sérii se nepatrně zvýšil.

Abych byla upřímná, stále jsem si na poselství této série neudělala pevný názor, ale nejspíše se přikláním k tomu (a důvodem mého hodnocení) je pohled na to, co s člověkem udělá, pokud je přinucen zabíjet ostatní. Jaké rány to duši způsobí a kam se lidstvo může dostat. Také síla jedince v boji proti mašinérii hrůzy společnosti a toho, co považuje za „normální.“ Pevně také doufám, že něco podobného si ze série vzali všichni čtenáři i diváci, protože představa, že by tyto knihy měly tolik fanoušků právě kvůli zabíjení, je vskutku děsivě děsivá, nelidská a zavrženíhodná.

Ale abych se tedy dostala ke knize samotné. Je na ni napsáno bezpočet recenzí, komentářů a názorů a já se tedy ve zkratce pokusím napsat svůj vlastní názor.

STYL PSANÍ

Kniha je psána v ich formě z pohledu hlavní hrdinky Katniss. Mám za to, že vše bylo popsáno pečlivě, ale nijak přehnaně. Osobně nejsem zastáncem stylu popisování ve stylu Boženy Němcové (ačkoliv si za to vysloužila můj obdiv), takže jsem si četbu opravdu užívala. Byla jsem také překvapena, že na mnoha místech byla přímá řeč vypuštěna a nahrazena popisem rozhovoru smrštěného do odstavce. Nejprve mě to celkem mrzelo, ale poté jsem si uvědomila, že to udělalo knihu mnohem dynamičtější.

A ačkoliv jsem věděla, co se v tomto 1. dílu stane, nenudila jsem se ani na okamžik a možná jsem si příběh užívala ještě více, protože jsem si mohla doplnit mnohé drobnosti, které se do filmu dát nemohly. Hluchá místa jsem v knize nenašla a četla ji rychlostí blesku.

POSTAVY

Jednotlivé postavy jsem v hlavě viděla přesně takové, jaké byly ve filmu, a uvědomila si, že se je filmařům povedlo vybrat bravurně.

Katniss jsem si představovala příjemnější, a proto mě některé její „neotesanější“ reakce v knize trochu překvapily. A ačkoli jsem v mnoha komentářích viděla, že ji během série většina čtenářů nebo diváků označuje za značně nejistou, neměla jsem jí právě tuto stránku její osobnosti za zlé. Být v její kůži a s vědomím, že mě pozoruje celý národ a já jsem nucena si kvůli přežití zachovávat takovou a pak takovou tvář, a hrát tyto a tyhle hry… nevěděla bych brzy sama, co jsem udělala, myslela a cítila doopravdy a co bylo jen „pro kamery.“

Peeta mě překvapil, protože jsem si ho oblíbila mnohem rychleji než ve filmu. Jeho humor, přístup, obětavost a vztah ke Katniss byly celkovým oživením hrůz arény a chlapec s chlebem se mi zadřel pod kůži.

Hurikán byl… Hurikán. Nevím, možná, že kdyby dostal více prostoru, oblíbila bych si ho více, ale prostě si mě nezískal. Samozřejmě oceňuji, co všechno pro Katniss a její rodinu udělal, ale… eee. Jen tak mimochodem - byla jsem na 100 % přesvědčená, že budu v jeho týmu a podívejte, jak to zase dopadlo…

Koho musím ještě zmínit a koho jsem si vskutku hodně oblíbila, tak je Haymitch. Ten chlap sice byl protivný jak kuneról, byl ožrala, ale i přesto přese všechno měl charisma a já se na jakoukoliv scénu s ním vždycky těšila. Nejvíc se mi na něm líbila jeho mnohdy krutá a naprostá upřímnost, kterou aby člověk ve světě přetvářky vskutku hledal s lupou. A ano - stejně jako ostatní mě vážně mrzí, že jeho „slavný pád“ nebyl i ve filmu :D

PŘÍBĚH

Příběh jako celek si mě svou zajímavostí, drsností, notnou dávkou reality a chvilkami pravého citu, nezištnosti a obětavosti jednotlivých postav, získal. Také jsem ocenila, že se Suzanne Collins vyhnula rozpitvávání nechutností a krutosti. Opravdu jsem byla ráda, že se v tom nevyžívala, protože kdyby ano, mé hodnocení by rozhodně nebylo tak vysoké.

Rovněž jsem ocenila to, s jakou pečlivostí autorka vedla Katniss arénou, všemi zraněními, příznaky dehydratace, zásadami pro přežití, tím, co je ještě v moci reálného člověka a co v jeho moci už prostě není. Neudělala totiž z hlavní hrdinky NADHRDINKU, která zvládne všechno a v podstatě to s ní ani nehne.

Co dalšího jsem si díky knize měla možnost uvědomit, tak právě díky Katniss to, jak se asi museli cítit mnozí z těch, kteří byli a jsou nuceni zabíjet, přestože nechtěli a chtěli od toho uchránit i druhé. Nebo si zachránit vlastní život. Stačí se podívat do historie - Sparta, Řím, gladiátorské zápasy, každá válka a dnešní dobu a takovou spoustu dětí, které jsou nuceny stát se vojáky. Pokud se nad tím člověk pořádně zamyslí, tak je tato série vskutku velmi smutná a nervy drásající.

DOPORUČENÍ

Co se týče mého doporučení, tak bych knihu doporučila spíše starším čtenářům - minimálně od 15 let. Rozepisování nechutností se bát nemusíte, ale přece jen si myslím, že by si tuto knihu měli číst ti, kteří dovedou rozeznávat dobro od zla a jsou schopní uvědomit si i další věc - VELICE PODSTATNOU - že zabíjení je špatné a to bez výjimky.

Celkové hodnocení:

«««««

Velice působivě, zajímavě a realisticky napsaný 1. díl série, kterou bych doporučila spíše starším čtenářům. Suzanne Collins stvořila příběh, který vás ochromí krutostí, zlem a bezuzdností lidí z jedné části světa a velkým srdcem, laskavostí a obětavostí těch druhých.

Ukázka z knihy:

Dýchání pod vodou & Dotek anděla - Recenze na knihy

Po delší době 2 mini-recenze. První z nich je kniha poměrně známé autorky Alex Flinn - Dýchání pod vodou a druhou je Dotek anděla od mnohem známějšího autora Thomase Breziny.

Trhni si! - Recenze na knihu

Autorka: Andrea Kabeláčová

Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2014
Počet stran: 392

Anotace:

Mia je sedmnáctiletá holka, která se na vlastní pěst protlouká životem. K tělu si jen tak někoho nepustí a pro drsné slovo nejde daleko. Když odejde od své nesnesitelné matky, začne žít v opuštěném domě s partičkou kluků, kteří jsou na tom podobně jako ona. Když mezi ně přijde nový spolubydlící, není z něj Mia zrovna nadšená. Hádky jsou na denním pořádku, ale postupem času se ukazuje, že na rčení „co se škádlívá, to se rádo mívá“, možná něco bude.

Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz jehož spolupráce si velmi vážím a jsem za ni ráda.

 

Můj názor:

K této knize jsem se dostala díky mnoha pochvalným komentářům na DatabazeKnih.cz, a ačkoliv jsem čekala, že kniha bude mít jednodušší děj, těšila jsem se na ni, protože jednou za čas vůbec neuškodí přečíst si něco oddechového.

Na začátku se setkáváme s Miou, která má problémů nad hlavu, ale díky svým přátelům - partě kluků, s nimiž žije v jednom domě - dokáže svůj život nějak kočírovat a přežívat. Mia pro ostré slovo nejde daleko a své kluky i svůj domov miluje nadevšechno. A co milujete, to musíte ochránit.

A přesně to také Mia udělá, když zpozoruje, že se k nim snaží dostat nějaký smardlavý, špinavý a zarostlý bezdomovec. Neváhá a kopne… přesně tam, kam chtěla. Teprve poté zjistí, že to není žádný bezdomovec, nýbrž jejich nový „spolubydlící.“ Tím však souboj mezi Miou a neznámým teprve začíná. Brada (bezdomovce) takové uvítání sice srazilo na kolena - fyzicky i psychicky - ale copak se dá zastrašit nějakou prťavou holkou? A copak Mia strpí vetřelce, který ji dovede naštvat jen tím, že sedí u stolu nebo na gauči? NIKDY!

Trhni si! bohužel patří k těm knihám, které se mi velmi špatně hodnotí. Abych tedy zachovala svou zásadu, že v recenzi hodnotím knihu tak, jak na mě skutečně působila, tak hodnocení rozdělím na 2 části. Negativní a pozitivní.

Upřímně musím říct, že mě kniha dost zklamala. Příběh jako celek byl velmi - opravdu VELMI jednoduchý. Čekala jsem mnohem větší zápletku a to i na tento prostý román. Pořád jsem doufala, že se děj posune někam, kde budu aspoň trochu nesvá a budu trnout, co bude dál… Naneštěstí se tak nestalo. Naneštěstí se zde opakovalo to, co bych (být autorovým korektorem) vyškrtala a donutila jej to přepsat: vznikne nedorozumění mezi 2 stranami, jedna to chce vysvětlit a druhá, místo aby na to vysvětlení počkala, odejde a nenechá první stranu mluvit. Viz telenovela. Ach jo…

Postavy byly vcelku příjemné a sympatické. Hlavní hrdinka Mia měla někdy na můj vkus až příliš „proříznutou“ pusu a rozhodně by jí neuškodilo nejprve na 5 vteřin přemýšlet a pak teprve mluvit. Ke konci mě neskutečně štvala, protože to, jak si vysvětlovala reakce lidí kolem sebe, bylo zaslepené, trochu sobecké a téměř nepřipouštějící jiný úhel pohledu krom jejího.

Například mě neskutečně naštvalo, jak se na samotný konec vyvinul SPOILER její vztah s Lennym. Nechápu! Po všem, co pro ni udělal, a ona není schopná mu to, že jí jednu věc neřekl, snad ani odpustit? Vždyť přece to, co k nim Brada přivedlo bylo na něm, aby se s tím svěřil, ne na Lennym! Kdyby to bylo naopak a Mia byla v Bradově kůži, určitě by ocenila, kdyby o ní někdo každému vykládal. Ne, toto mi hlava nebere.

Dále mě štvaly (a mrzely) velmi časté a zbytečné narážky na sex, protože… PRO PÁNA! - to nejde najít jiná a vtipnější přirovnání? Viz třeba kniha Zítra začnu nový život od Gillese Legardiniera. Recenze ZDE.

Ale abych jen nekritizovala, tak nyní ta pozitivnější část hodnocení. Kniha byla velmi čtivá, a to i přesto že (jak jsem již psala) v ní nedošlo téměř k žádné pořádné zápletce. Autorce se povedlo vytvořit takové množství rýpavých, vtipných a zajímavých rozhovorů a situací, že jsem si na nudu nemohla stěžovat. Bylo těžké se od četby odtrhnout, protože kapitoly byly krátké a autorčin styl psaní svižný a chytlavý.

Vyvíjející se vztah mezi Miou a Bradem bylo zajímavé sledovat, protože opravdu nemám ráda páry, v nichž by si jeden z druhého málem sedl na zadek. Líbila se mi bojovnost mezi nimi, oboustranná tvrdohlavost a neustálé hašteření, pošťuchování a vytáčky.

Co se týče ostatních postav, tak jsem si oblíbila téměř všechny. Nejvíce asi Lennyho. Líbilo se mi, že byl rozumný, přísný a hodný současně. Snažil se být spravedlivý a opravdu se o celou „bandu“ dobře postarat. Zvláště proto mě pak mrzelo, co se na konci stalo :-(

Musím také přiznat, že jsem se hodně nasmála a někdy dokonce vybuchla smíchy - třeba při Miiných „výpadcích“ paměti a tomu, co po nich následovalo :D

Pokud čekáte nějakou pořádnou zápletku nebo hlubší význam či skryté poselství, pak na ně nečekejte. Knihu bych tedy doporučila těm z vás, kteří hledáte opravdu něco HODNĚ odpočinkového a ZCELA nenáročného. Něco, u čeho se zasmějete a možná si trochu zabušíte hlavou do stolu nad hlavní hrdinkou ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Jednodušší příběh autorka vyvážila velmi čtivým a příjemným stylem, jímž je kniha psána. Trhni si! je kniha, kterou bych doporučila spíše čtenářům od 15 let a dále těm, kteří si chtějí přečíst něco zcela nenáročného, odpočinkového a romantického.

Ukázka z knihy:

Nic jsem neřešila, v kuchyni čapla první skleničku, na kterou jsem narazila, nestarala se, jestli je použitá nebo čistá, a nalila si do ní vodu. Napila jsem se, ale nepomohlo to. Pořád mě škrábalo v krku a přemáhal mě kašel, a jak jsem se snažila rychle dýchat a zároveň se neudusit, děl se pravý opak.

Najednou, aniž bych si všimla, že ke mně vůbec jde, mi Brad oběma rukama popadl obličej a donutil mě zadívat se mu do očí. Sípala jsem a napůl umírala, takže jsem neměla sílu ho odstrčit.

„Nedýchej,“ poradil mi. Vykulila jsem oči a snažila se jeho ruce setřást. Magor, magor je to! Prej nedejchej, proboha! „Mio, zadrž na chvíli dech. Věř mi,“ řekl a jeho tón mě donutil nad tím alespoň zauvažovat. Kdyby mě chtěl zabít, příležitostí k tomu měl mraky.

A tak jsem ho poslechla.

Přestala jsem dýchat a nemohla pochopit, jak to ten idiot dělá, že ho zrovna v tomhle poslouchám. Jeho ruce v tu samou chvíli zmizely z mé tváře a sevřely mě kolem pasu. Nestihla jsem se ani pohoršit, protože mnou škubnul tak silně, že se mi z hlavy všechno vytratilo.

„Ty debile! Jestli mě chceš zabít, tak to řekni rovnou a nezkoušej tu na mě tyhle tvý kdovíco!“ zanadávala jsem a náramně se mi tím ulevilo. Až pak mi došlo, že je to pryč. Zase jsem se mohla nadechnout. Překvapeně jsem vydechla… Sakra.

Měla jsem ale pořád dostatek rozumu na to, abych se vzpamatovala. Určitě jsem se červenala, ale to mi bylo v tu chvíli jedno.

„Díky,“ dostala jsem ze sebe neochotně. Mnohem radši bych mu zase nadávala, to byl totiž nejspíš jediný způsob, jak jsem s ním dokázala komunikovat. Smutný, ale pravdivý.

Nevšímala jsem si jeho úsměvu, kterej říkal všechno, aniž by musel otevřít pusu a použít hlasivky.

Prostě paráda.

Otočila jsem se k němu zády, abych se do jeho rozjařené tváře nemusela dívat. Přišlo mi zvláštní, že jsem ho viděla usmívat se jen v případě, když mi bylo pořádně blbě. Nejspíš mu dělalo dobře, když se lidi kolem něj dusili nebo prožívali jiný podobný trable. Hlavně že on byl v pohodě.

Zamračeně jsem šáhla po sklenici s vodou a napila se. Cítila jsem se ještě líp. Nemyslela jsem si, že by ještě na něco čekal, a tak jsem se zase vrátila do obýváku. Film ještě neskončil, takže jsem se zahrabala zpátky do deky.

Nemohla jsem ale přestat myslet na to, jak se Brad poslední dobou choval. Bylo to divný a taky podezřelý. Kde byl ten pruďas, co mi lezl na nervy? Teda… na nervy mi lezl pořád, a to pořádně, ale už v tom nebylo to původní nadšení.

Za žádnou cenu jsem si nechtěla připustit, že si na něj začínám zvykat.

To by bylo příšerný.

Já totiž neměknu.

Ale to jsem si myslela i o něm, a proto mě ještě víc překvapilo, když si přišel sednout zpátky. Trvalo mu to o něco dýl, ale přišel. Zase se vedle mě rozvalil a mně to tentokrát vadilo.

Nezná něco jako chvilka soukromí po záchvatu dušení? Musí se pořád vtírat, když o to nikdo nestojí? Snažila jsem se ten pocit ignorovat. Jedno jsem si už uvědomila, tohle byl teď i jeho domov. Nemohla jsem mu říkat, aby odešel odněkud, kde to nebylo jen moje. Můj pokoj – to byla jiná, ale takhle… Jenže když se natáhl nad konferenční stůl pro misku popcornu, dožral mě tím.

Proč si nejde udělat svůj, nebo se alespoň nezeptá?! Chovala jsem se dětinsky, to jsem věděla, ale nemohla jsem si pomoct.

„Nechceš si vzít svůj?!“ vyjela jsem.

Klidně se na mě podíval a ani se nesnažil nenápadně dožvýkat ten zbytek, co měl v puse. Polkl a mě tím snad ještě víc naštval. Polyká můj popcorn!

„Tak promiň?“ Jeho hlas zněl stejně ironicky, jako vypadal ten jeho pobavenej úšklebek. Takže on se mi bude smát?! „Nevypadala jsi, že ještě budeš.

Předpokládala jsem, že to bude jediná omluva, které se kdy dočkám.

Chtěla jsem mu chytře odpovědět, ale ten provokatér si nabral další hrst popcornu a nacpal si tváře. Šokovaně jsem otevřela pusu a přimhouřila oči. Jen pobaveně zavrtěl hlavou a znovu očima zabloudil k televizi.

No tohle!

„To je všechno? Nebudeme se hádat?“

„Ne,“ usadil mě mile.

 „Proč ne?“ nechápala jsem. Jak s ním mám bydlet pod jednou střechou, když se s ním nebudu moct hádat? „Protože jsem lepší? Přiznáváš, že tvůj rozmazlenej zadek nemá na ten můj?“

„To bych se nikdy neopovážil tvrdit,“ prohodil sarkasticky. „Jsem jen unavený z toho věčnýho dohadování! Jsi jen další vystrašená holka, co se snaží drápat všude kolem sebe, hlavně aby jí nikdo neublížil, nic nového pod sluncem.“

„Cože?“ vyjekla jsem a musela se postavit, protože se mě znovu začal zmocňovat vztek a ve stoje jsem se mohla líp kontrolovat. Nechtěla jsem se ještě víc znemožnit, bohatě stačilo, že jsem se málem udusila. Pro dnešek toho bylo až nad hlavu a on si stejně nedal pokoj!

„Bojíš se. Nemám tušení čeho, ale uvědom si, že tím od sebe všechny jenom odháníš!“

Vykuleně jsem na něj zírala.

„Kdo si myslíš, že seš?! Přijdeš sem, všechny je tu poblázníš a teď mi budeš vykládat, jaká jsem? Tak já ti řeknu, jaká jsem! Jsem nasraná, protože všude, kam se podívám, stojíš ty a ten tvůj samolibej úsměv, za kterej bych ti nejradši jednu vrazila! Rozčiluje mě tvoje přítomnost a úplně nejradši bych tě-“ Nestačila jsem to doříct, protože si mě za tričko strhnul k sobě dolů a neohrabaně připlácl své rty k mým. Chutnaly slaně a byly tak hebký, že se to zdálo až nemožný.

„Mlč,“ vydechl přerývavě a znovu na mě zaútočil.

Obrázky: pinterest.com

Pekáč buchet - Recenze na knihu

Autorka: Kateřina Petrusová

Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: ČR 2014
Počet stran: 159

Anotace:

ONA

Redaktorka ženského časopisu, expertka na vaření. Miluje nové recepty, oprašuje staré po babičkách, dobrého jídla se nikdy nepřejí a je pro ni středobodem vesmíru. Sama o sobě říká, že je gastrosexuálka. Sport je pro ni nutné zlo, aby nenakynula jako její milované tvarohové buchty. Jmenuje se Klára.


ON

Adrenalinový sportovec. V létě leze po horách, v zimě po zamrzlých vodopádech. Sport je součástí jeho života a nedokáže bez něj existovat. Jeho břišní, zádové, hýžďové, no prostě všechny svaly, podle toho patřičně vypadají. Pekáč buchet může spořádat na posezení a nebude to na něm vůbec vidět. Jmenuje se Matouš.

Je vůbec možné, aby dva takto rozdílné světy fungovaly společně? Stačilo jediné včelí bodnutí a následná prudká alergická reakce, a bylo to. Náhoda je spojila dohromady, a tak na nich můžeme otestovat hned dvě lidová moudra: že láska prochází žaludkem, a že láska hory přenáší.

Další skvělé čtení od Kateřiny Petrusové, které smlsnete jako pralinku. Najdete v něm všechno, co na jejích knížkách máte rády: svérázné postavy, skvělé dialogy, nečekané zápletky. Vtip, romantiku i napětí.

Související recenze:

Bavettovi 1 - Nebezpečná láska

Bavettovi 2 - Nepřítel mého nepřítele

Bavettovi 3 - Zakázaná přitažlivost

S hlavou v oblacích pejru

Můj názor:

Pokud sledujete tento blog, tak víte, že Pekáč buchet je již 5. kniha od Kateřiny Petrusové, kterou jsem přečetla.

O čem tento příběh je jste si mohli krásně přečíst v anotaci, takže to nebudu opakovat. Hned na začátek však musím říct, že se mi tato kniha ze všech knih od K. Petrusové líbila NAPROSTO NEJVÍC.

Styl jejího psaní je skvělý - čtivý ve všech knihách. Pokud teď pominu sérii Bavettovi a zaměřím se na S hlavou v oblacích pejru, tak je zde ovšem znát (pro mě) značný posun. Ten vidím především v tom, že se Kateřina Petrusová vyhnula „cpaní vtipu do každé druhé věty“ - což byla právě jedna z věcí, která mi v knize S hlavou v oblacích pejru dost vadila, protože mi humor přišel často „umělý a vynucený“. Ne však v Pekáči buchet!

Musím říct, že bylo mé jediné štěstí, že jsem knihu začala číst v posteli, protože bych sebou jinak bezpochyby švihla na zem v salvách smíchu, které postupně následovaly. Čekala jsem, že se budu bavit, ale že až tak MOC, to tedy ne. Vážně jsem častokrát doslova brečela smíchy a musela se v knize zastavit a dát se dohromady (aneb: dosmát se, osušit si oči, pokusit se rozdýchat, začít se smát znovu, dosmát se, osušit si oči a tak pořád dokola).

Humoru tedy bylo v knize dost, ale ne přes míru, takže jsem se bavila opravdu skvěle a současně přitom neměla pocit, že mě kniha NUTÍ se smát; nutí se bavit. Vtip se v knize netočil jen kolem jednoho tématu, ale byla zde spousta odkazů na různé věci, filmy, situace, takže rozhodně další plus. Mám ráda, když i u oddechové knihy musím trochu přemýšlet, tím spíš pokud odhalím onu souvislost s tím či oním odkazem. Takže... skvělé :-)

Další věc, která mě mile překvapila, byl samotný děj. Přece jen - román, navíc od autorky, u jejíchž knih jsem se sice bavila, ale jejichž zápletky mě nijak „nešokovaly“ nebo výrazně nepřekvapily. Zde se to však podařilo. Čekala jsem ZCELA jiný „zlom“, naprosto jiný konec. Takže to, že se K. Petrusové podařilo mě takhle převézt, přidává její knize další body k dobru. Opravdu mě překvapilo přeřazení na trochu vážnější notu, jelikož to bylo skutečně to poslední, co by mě zde napadlo (spíš tedy nenapadlo).

Dalším plusem, které si kniha může připsat, je to, že hlavní hrdinka (či hrdinové) neměli mluvu hodnou dlaždičů chodníku. Vážně - nejsem typ čtenáře, který se při sprostých slovech skácí, protože v mnoha situacích se to do děje zkrátka hodí a „okoření“ ho to, nicméně čeho je moc, toho je příliš. Proto jsem ráda, že v Pekáči buchet (na rozdíl od předchozích knih) autorka přibrzdila, a když už tam nadávka (či ne moc slušná slova) byla, hodila se do situace a zkrátka to „sedlo.“

Co se týče hlavních hrdinů, tak nemám co vytknout. Klára byla skvělá hlavní hrdinka. Líbilo se mi na ní, že uměla být nerozumná i rozumná v přiměřené míře. Byla milá, hodná, sem tam trochu roztomile nešikovná a zbrklá, měla svou hlavu, dokázala se kolem sebe dívat s humorem a nadhledem (ať si o sobě tvrdila, že je pesimistka) a nebála se udělat „krok do neznáma.“ A upřímně musím přiznat, že bych VELMI ráda ochutnala něco z toho, co vařila :-) Mňam.

Matouš byl… no, hmmm, chm… Kopřiva :D Být na Klářině místě, tak jsem z něj ze začátku taky na nervy + mám chuť ho proplesknout. Ale pak? No, asi chápete :-) Líbil se mi jeho humor, to, že o Kláru „bojoval“, i když trochu nečekaným způsobem :D

Ostatní postavy jsem si taky rychle oblíbila: dobrou (lehce potrhlou) nejlepší kamarádku, nesmlouvavého trenéra, hodného Miloně i trochu dost „šílenou“ šéfku…

Co se týká samotného konce knihy, tak byl (jak už jsem psala) nečekaný. A opravdu mě dost mrzelo, že příběh měl pouhých 159 stran, protože po onom nečekaném směru, který nabral, bych uvítala minimálně ještě 50 dalších (klidně i více). Chtěla bych totiž vědět, co bylo pak, jak se Klára s Matoušem dál se vším prali atd.

Mimochodem - trošku mě taky mrzelo, že jsme se nedozvěděli, co nám milý Marvin připravil pro své zaměstnance za poklad :D Jestli to opravdu bylo to, co tipoval Matouš :D

Pekáč buchet vám všem vřele doporučuji. Je to skvělé odpočinkové, opravdu maximálně příjemné čtení, které vám zaručeně zvedne náladu a donutí vás se usmívat - ne-li přímo (jako mě) brečet smíchy.

Ještě musím zmínit BEZKONKURENČNÍ OBÁLKU, která je prostě dokonalá, ke knize se naprosto hodí a ten kdo ji vytvářel, si zaslouží poklonu. Každá kapitola je navíc na začátku obohacena o nějaký recept, takže pokud rádi vaříte a kuchtíte, nemusíte nad knihou váhat už vůbec! ;-) A já rozhodně nelituji, že jsem si ji koupila - vím, že se k ní na 100 % budu vracet - a ráda!

Celkové hodnocení:

«««««

Pekáč buchet je (pro mě) zatím nejlepší kniha od Kateřiny Petrusové. Nepostrádá příjemný a milý humor, skvělé postavy, které si záhy oblíbíte, pěkný příběh a nečekaný konec, který vám rozhodně nebude stačit.

Vřele knihu doporučuji těm z vás, kteří hledáte něco pěkného k odpočinku a pobavení. K podzimnímu čtení najdete těžko něco lepšího :-)

A ode mě kniha získává 5 zasloužených hvězd!

Já během čtení:

Ukázka z knihy:

Naštěstí už jsem fakt musela zmizet, jinak bych se pravděpodobně nevyhnula manikúře - protože i moje nehty byly příšerné, že?

O dvacet minut později jsem čekala na smluveném místě a zhruba každých patnáct vteřin jsem odstraňovala z tváře pramen melounově vonících vlasů, který se mi díky lehkému větříku lepil na šťavnaté rty. Sakra. Na levém oku jsem navíc měla nějak divně pokroucenou řasu, co se mi pořád zamotávala do ostatních. Skvělý. Byla jsem nervózní z rozhovoru, který nebude o jídle ani o vaření, a potřebovala jsem odejít na záchod, abych si mohla narovnat řasy a setřít lesk - jenže co kdyby zrovna dorazil Kopřiva? Třeba by měl málo trpělivosti a zas by odešel. Nechtěla bych pak měsíc poslouchat Anniny výtky.

A tak jsem to statečně vydržela. Stála jsem tam a na střídačku si sahala na rty a do oka. Na rty a do oka. Na rty a… Sakra! Au! Tím samým prstem do oka! Teď jsem měla napůl namalované rty, ohnutou řasu a lesk v oku. Štípal a oko mi slzelo a já ve své přecpané tašce nemohla najít papírové kapesníky, protože se mi do cesty pletl milion dalších věcí, a navíc jsem viděla rozmazaně.

Samozřejmě že tenhle moment si Kopřiva vybral pro svůj velkolepý příchod.

„Čekáte na mě?“ ozvalo se za mnou přesně ve chvíli, kdy jsem vytáhla krabičku s posledními dvěma muffiny - nemohla jsem je nechat v práci, sežrali by mi je! - a ulevila si:

„Do hajzlu už ale!“

Hrklo ve mně a vnitřnosti se mi sevřely do malého uzlu. Otočila jsem se k němu a díky dalšímu lehkému zavanutí pozdně jarního větříku jsem měla na rtech vlasy, pod okem slzy a v ruce dezert.

Ale ne! zaúpěla jsem, naštěstí jen v duchu. Muselo to na mě být vidět, protože Kopřiva se uculil a řekl:

„To je divný, takhle brzo jsem ještě žádnou slečnu nerozbrečel.“

Ha, ha. Zamračila jsem se na něj a chystala se ho setřít něčím jako Moc si nefanděte, to je kvůli sirotkům v Africe, ale jakmile jsem otevřela pusu, vdechla jsem část svých vlasů a obrátil se mi žaludek.

„Uéé,“ udělala jsem a snažila se co nejrychleji vydolovat pramen z pusy pryč, v čemž mi zabránila ta pitomá plastová krabička s muffiny. Málem jsem se s ní praštila, což už by byl fakt vrchol.

„Můžu vám pomoc?“ nabídl se Kopřiva a tvářil se vážně. Asi mu došlo, že před ním nestojí laškující holka, ale dávící se idiot. Strčila jsem mu do ruky plastový box, pustila na zem tašku a konečně se osvobodila od těch pitomých vlasů.

„Fuj.“ Oklepala jsem se, dřepla si a začala znovu hledat kapesníky. To oko mě totiž vážně svědilo a slzelo, a teď už jsem měla i plný nos. Fakt bezva.

„Ehm, máme spolu dělat rozhovor?“ zeptal se opatrně.

„Bohužel,“ přikývla jsem a zvedla k němu hlavu. „Teda - bohužel pro vás,“ dodala jsem. A pak jsem si všimla, že zatímco v jedné ruce drží mou krabičku, tou druhou mi podává kapesník. Látkový, kostkovaný a zmačkaný. Na pikosekundu jsem ho chtěla odmítnout. Určitě do něj už smrkal nebo co já vím. Ale druhou variantou bylo dál hrabat v tašce, možná z ní dokonce vyndávat další věci, a do toho se mi nechtělo.

„Dík,“ hlesla jsem a otřela si slzy. Bez přemýšlení jsem se i vysmrkala, hezky nahlas, a až pak mi došlo, co provádím.

Obrázky: pinterest.com

Hon - Recenze na knihu

Série: Hon 1 (1 of 3)

Originální název: The Hunt
Autor: Andrew Fukuda

Český překlad: Jakub Kalina
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2012, v ČR 2014
Počet stran: 296

Anotace:

Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?

Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!

Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk. Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.

Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější…

Související recenze:

Hon 2 - Kořist

Hon 3 - Past

Můj názor:

Na tuto knihu jsem se hrozně těšila už od té doby, co jsem si přečetla anotaci. I když mě trochu zarazily některé ne právě nadšené reakce na ni, byla jsem přesvědčená (a doufala), že MĚ se líbit bude. A co myslíte? Líbila? Nelíbila? Líbila :-)

Hlavní hrdinou příběhu je H6 nebo taky D4 anebo F3. Drsná jména, že? Ne, ale teď vážně. Jméno hlavního hrdiny se dozvíte až za polovinou knihy, ale abych mu tak chudákovi nemusela říkat pořád i tady v recenzi, tak je to Gen. Ve světě, kde Gen žije, se na jména nehraje. Ve škole tam každému říkají podle místa, kde právě sedí.

A kde že to vlastně Gen žije? Žije v našem světě, který ovládli tvorové podobní upírům, ale ti si nechávají říkat lidé. Gen ale není jeden z nich. Je to glupan. Tedy ve skutečnosti je člověk, ale pro lidi (upíry) je to bezduché zvíře dobré jen k tomu, aby ho sežrali.

Aby Gen v tomto světě přežil, musel se naučit základy přežití, které mu místo pohádek na spaní, stále dokola vštěpoval jeho otec, který už zemřel.

Gen tedy přežívá jedině díky své do dokonalosti vypilované preciznosti, neustálému bytí ve střehu a nedělání ABSOLUTNĚ ŽÁDNÝCH CHYB. Ví totiž, že by stačila jedna jediná drobná chybička - třeba kdyby se zasmál, uviděli by na něm krůpěje potu, jeden chlup na paži, kdyby vykulil oči, zívl, zaklimbal v lavici a tak dál - a ta by ho stála život.

Každý den je pro něj boj o život, ale daří se mu. Ovšem jen do doby, než se dostane do seznamu „šťastlivců“ vybraných vládou, aby se účastnili honu desetiletí na skupinu glupanů.

Aby přežil, nezbývá mu nic jiného než odjet do výcvikového střediska, kde se bude s ostatními lovci na hon připravovat. Spolu s ním je vybrána i další studentka, která se Genovi líbí a v duchu ji před několika lety pokřtil jménem Záře.

Celou dobu to vypadá, že o něj má Záře zájem, ale Gen si tvrdohlavě drží všechny od těla, protože čím blíž by si někoho pustil tak za a) by o něj bezpochyby přišel, za b) určitě by ho ten člověk prokouknul a poznal, že je glupan a za c) co může být lepší a romantičtější, než kdyby vás sežrala vaše holka, že?

Jak se Genovi ve výcviku povede? A zabere jeho plán zlomit si nohu, aby se honu nemusel zúčastnit? A co glupani? Jsou opravdu takoví, jak je vláda všem prezentuje? Přijme Gen to, kým je doopravdy?

Jak už jsem psala, tak jsem se na Hon hrozně těšila. Na druhou stranu jsem se ale trochu bála, jaká kniha bude, když už z ní tak nějak jasně vyplývá, že „poteče krev.“ Po jejím dočtení jsem byla příjemně překvapená, protože jsem nechutností, krve a všeho dalšího čekala mnohem víc a podané daleko nechutnějším způsobem. Pravda je, že se mi vyloženě z žádné scény neudělalo zle, a to prosím nejsem žádný fanoušek hororů. Takže pokud se četby bojíte, snad vás uklidní, když napíšu, že pokud máte aspoň trochu v pohodě žaludek, můžete být v klidu ;-)

Jediné na co si musíte zvyknout, je to, že lidem pořád tečou sliny od chuti na glupany. Ta představa je docela nechutná, ale za pár stránek už to ani nevnímáte ;-)

Styl psaní Andrewa Fukudy je věcný, jasný a stručný. Je to DETAILISTA. Ne ve smyslu, že by rozpitvával detaily prostorů, místností a nudil popisy, co jak vypadá, to vůbec ne. Detailista ve smyslu toho, že si svět, který pro Hon vytvořil, opravdu mistrně připravil a nic neponechal náhodě. Život lidí, glupanů, přípravu na Hon ve výcvikovém středisku, život glupanů v Kupoli, zásady přežití atd. - toto bylo přímo detailně rozebráno, že mě nic nenechalo na pochybách, že příběh ve své nereálnosti (upíří nejsou ;-)) je přece nanejvýš reálný a propracovaný.

Knihu bych ale ve své recenzi pro lepší zhodnocení rozdělila na 2 části.

1. polovina knihy je VELMI do puntíku vypilovaná. Dozvíte se, jak Gen přežívá, něco o jeho dětství, rodině, škole, jeho nelehkém životě plném sebekontroly a nedůvěry vůči nikomu, osamělosti a přece SILNÉ TOUHY po životě.

Upřímně si nedovedu představit, že bych žila tak, jako on. Brzy bych se z toho zbláznila (spíš by mě tedy sežrali), protože… chm, na přesné dodržování (především časové) pravidel mě jaksi… moc neužije.

Tato část knihy je skvělá a užila jsem si ji. Opravdu. Jenže… byla kapku… nudnější ve smyslu, že nepřišla na řadu žádná pořádná akce, něco, co by mě přivařilo do židle. Ale nemyslete - já ten děj HLTALA! Vážně jsem seděla a četla jako divá, ale spíš proto, že jsem (stydím se) čekala, až začne hon a něco se dít začne. Je to hrůza se mnou! Úplná sadistka jsem.

Takže abych to shrnula - první část knihy je spíše taková seznamovací, vysvětlovací. Jímala mě hrůza ze všeho, co Gen nemohl a musel dělat. Při některých scénách jsem úplně trnula, ovšem… něco tomu chybělo. Nevím přesně co… Nevraživost mezi lovci? Strach o Gena? Protože tak nějak bylo jasné, že tuhle část přežije, tak jsem se o něj tolik nebála? Nevím, každopádně opravdu - něco mi tam chybělo.

2. část knihy je NAPROSTO SKVĚLÁ. WAU!

Začala se totiž ubírat směrem, který bych od ní nečekala ani omylem. Popravdě jsem čekala všechno možné, jen ne to, co se dělo. Věřím, že pokud se do četby pustíte, tak si druhou polovinu knihy užijete stejně jako já - na maximum.

Jen řeknu, že zde došlo trochu na romantiku, na několik věcí k zamyšlení. Co dělá lidi lidmi (teď myslím lidi a ne upíry - je to matoucí :D), a na POŘÁDNOU AKCI v Honu, který probíhal diametrálně odlišně, než jsem si představovala a než asi všichni čekali.

Co se týče postav, tak Gen byl perfektní. Jeho psychika byla naprosto skvěle podaná. Sice mě štval, ale jen do té doby, než mi DOŠLO, že kdybych JÁ musela žít tím životem co ON, těžko bych se chovala jinak.

Myslím, že Andrew Fukuda skvěle vystihl jedince, který se musí den co den prát za právo žít. Jeho preciznost, dokonalé ovládání, schopnost udělat pro záchranu života cokoliv… Také jeho přístup ke glupanům, které nejprve bere jako ostatní a myslí si, že jsou to jen o něco lepší zvířata. Též jeho radost ze smíchu, ze zpěvu, jeho fascinace obličejovou mimikou… No prostě! Dokonalost psychologie!

Lidi (upíři) byli skutečně… bestie. Brrr. K tomu snad ani víc dodávat nebudu. Záře mě překvapila a docela jsem si ji opravdu oblíbila. Další postavy (Sisi, Epap, Ben…) byly zajímavé a rovněž dobře vystihnuté charaktery.

Jen tak ještě na okraj musím zmínit, že nejvíc mě nevyděsily scény, v nichž šlo Genovi o krk, ale třeba ta, když vešel do knihovny a od stropu tam ve spacích hácích visel ředitel ústavu. MAMINKO! To byl děs! Já být na jeho místě, tak zařvu jak na lesy a… a pak by bylo po mě, jasný. Ehm… No nic.

Co se týče samotného konce, tak to byl MASAKR. Ne doslova, že by tam lítaly ruce a nohy, ale jedním nečekaným odhalením a jedním zvratem, který poslal příběh zase jinam, než kam jsem čekala. Závěr mě rozhodně nažhavil na pokračování a jsem šíleně ráda, že se ho dočkáme ještě letos. Uff!

Čeho se ale bojím, tak toho, že tam Andrew Fukuda udělá SPOILER milostný trojúhelník. Prosím jen to ne! ZASE! Vždyť je to všude! Podle mě, by se Gen měl sebrat, zachránit Záři a zůstat s ní. Sisy je sice fajn, ale prostě… po dočtení 1. dílu jsem pro Záři. Chlapče, neblbni!

Celkové hodnocení:

«««««

Zajímavý příběh, který nepostrádá cit a to i přesto, že jde někdy „o krev.“

Andrew Fukuda rozhodně dokázal, že má smysl pro detail, s nímž vybavil Hon od začátku do konce. Ačkoliv je 1. část knihy spíše popisnější a vysvětlovací, 2. část je nabitá akcí, napětím i něžnými emocemi. Konec je nečekaný, napínavý a rozhodně nutí část dál.

Knihu doporučuji čtenářům tak od 14 let. Žádného výslovného masakru ani nechutných scén, u kterých by se vám chtělo zvracet, se bát nemusíte.

Ukázka z knihy:

„Koukněte!“ vykřikne jeden ze studentů a ukazuje na obrazovku.

Vysílání ze studia se opět přesunulo do terénu. Ovšem namísto původního losujícího je v záběru mladá žena. Sedí venku na židli, pytel a skleněná mísa leží na zemi vedle ní. Obraz se leskne, jako kdyby mezi dívkou a kamerou byla skleněná stěna. V pozadí se pod několika hvězdami rýsuje vzdálené pohoří. Dívka nevypadá vůbec vystrašeně, dívá se přímo do kamery. Z očí jí vyzařuje jistota, netypická vlastnost pro glupany chované v zajetí.

Někteří z chlapců skáčou po lavici. Říká se, že ženy jsou chutnější než muži. Prý mají šťavnatější a tučnější maso. A dívka v pubertě - jako ta na obrazovce - má být tou největší lahůdkou.

Dřív, než se odevšad znovu ozve syčení a slintání, dívka sahá do pytle. Klidně vytahuje míček a v natažené ruce ho drží před kamerou. Já ale vidím její oči. Vypadá to, jako by se dívala přímo na mě, jako by mě viděla skrz kameru.

Na míček se však ani nemusím dívat a je mi jasné, že dívka vytáhla číslo 87. Všude okolo mě se ozývá divoký sykot a hlasité mlaskání. Začínají mi gratulovat, naklánějí se ke mně ušima, aby si je mohli otřít o ty moje.

Dívka pořád ještě drží míček před kamerou, v očích má vzpurný výraz. Obraz začíná blednout. Ale ještě než vybledne, vidím, jak jí vlhnou oči, jak sklání hlavu, až jí ofina padá do očí. Vzdor během chvilky přechází do ohromného smutku.

Netrvá dlouho a jsou tady. Zatímco mi spolužáci pořád ještě gratulují, slyším jejich vysoké boty kráčet po chodbě. Než otevřou dveře do třídy, všichni se vrátí na svá místa a postaví se do pozoru, aby přivítali skupinu čtyř strážců. Všichni jsou vybraně oblečení, mají hedvábné obleky a jemným proužkem.

„F3?“ vyvolá mě zpoza katedry jejich velitel. Stejně jako oblek i jeho hlas je hedvábný, vznešený, ale autoritativní.

Zvedám ruku.

Všechny čtyři páry očí se upírají na mě. Nevypadají nepřátelsky, jen oficiálně.

„Gratulujeme k výherní kombinaci,“ promluví tiše velitel. „Teď půjdete s námi, F3. Odvedeme vás přímo do Ústavu pro studium glupanů. Kočár na vás čeká před školou. Jdeme.“

„Děkuju,“ odpovídám, „cítím se jako ten nejšťastnější člověk na světě. Ale potřebuju si doma vzít pár věcí, oblečení.“

A taky žiletku a žínku a nůžky na nehty a čistič špičáků -

„Ne. Oblečení dostanete v ústavu. Jdeme.“

Obrázky: pinterest.com