S hlavou v oblacích (pejru) - Recenze na knihu

Autorka: Kateřina Petrusová

Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2013
Počet stran: 120

Anotace:

Stačí okamžik a váš život může být vzhůru nohama! Něco o tom ví i Markéta, kreativní ředitelka malé reklamní agentury, které víkend v jižních Čechách změní život. Kam se poděla profesionálka z města, která to má v hlavě srovnané? Pár sebevíc příjemných chvil na vesnici po boku typického "vidláka" přece nemůže změnit celý pohled na svět!

Nebo snad ano?

Související recenze:

Bavettovi 1 - Nebezpečná láska

Bavettovi 2 - Nepřítel mého nepřítele

Bavettovi 3 - Zakázaná přitažlivost

Pekáč buchet

Můj názor:

Tuto knihu jsem dostala na Vánoce od kamaráda, čímž mu touto cestou moc děkuji ještě jednou! :-)

Na nový příběh Kateřiny Petrusové jsem se moc těšila, protože její styl psaní jsem si oblíbila již od Nebezpečné lásky, a i když má tato kniha o dost nižší počet stran než jak mám u knih ráda, doufala jsem, že to bude stát za to.

No, jenže! Tak nějak… vlastně dost, jsem váhala, jak hodnocení a recenzi této knihy pojmout, protože ve mně vyvolala 2 naprosto protichůdné reakce.

Přečtete-li si anotaci, máte asi hrubou představu, o co v této knize půjde. Najdeme zde svéráznou hlavní hrdinku, fešného hlavního hrdinu, kamarádku hlavní hrdinky, rozvíjející se vztah (vzhledem k počtu stránek - rychlostí světla), zádrhel a řešení a nějaké... vyřešení. Na první pohled by všechny tyto prvky příběhu měly a mohly fungovat, jenže...

Musím uznat, že začátek byl vtipný. Menší havárie, kůň na cestě, jízda na statek… bezva nápad. Dokonce to bylo i po vizuální představě takové… opravdu pěkné :-) Jenže co pak? Opravdu jsem se snažila, aby se mi příběh líbil hned od začátku, jenže následně to zkrátka začalo skřípat.

Už jsem si poměrně zvykla na to, že zejména dnešní autoři v knihách často používají vulgární slova a sprosté nadávky. Nevadí mi to ve chvílích, kde jde někomu o život, kdy už má hrdina nervy napnuté k prasknutí a potřebuje si ulevit, případně ho někdo málem zabije atd. - toto beru.

Ale aby to bylo tak ZBYTEČNĚ ČASTO naprané na každé straně a ještě navíc u ŽENSKÉ hrdinky? Pokud to mělo působit drsně nebo aby se ukázalo „jak je Markéta děsně nad věcí“, tak pro mě to mělo přesně opačný účinek. Vadilo mi to, nesedělo mi to a především - zklamalo mě to. Podle počtu nadávek se přece neměří ani kvalita knihy, zajímavost příběhu nebo sebejistota hlavního hrdiny! Naprosto zbytečné a srážející celkovou kvalitu knihy.

Dále - ano, tato kniha už od anotace působí humorným dojmem, tudíž se dá předpokládat, že se u ní zasmějeme. Hm, no… opět - čeho je moc, toho je příliš. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se autorka snažila nacpat ten humor prostě VŠUDE. A zase - posléze to pro mě zkrátka nefungovalo. Jakoby kniha přímo křičela: „Zasměj se, zasměj se!“ Ironické poznámky, dvojsmyslné výrazy a přirovnání, někdy rádoby „vtipné“ situace… Bylo toho moc a víc jak humorem to zavánělo přehnaností a umělostí. Upřímně jsem se zasmála (především v první části knihy) jen několikrát.

A co postavy? Ach jo. Kromě Markéty alias Zmrzliny jsem neměla problém s žádnou. Markétu jsem měla svým způsobem ráda, pokud nenadávala jak špaček nebo nedělala „šíleně chytré a rádoby vtipné“ poznámky. Tu ženskou bych ale jinak praštila! Přišla mi na svůj věk trhlá až moc a upřímně si myslím, že by se s ní za pár let (pokud by nedostala trochu rozum) musel Pavel alias Marvin rozvést. Nedovedu si totiž představit chlapa, který by tohle… její chování vydržel. Já vím, má to být vtipný příběh, chápu - ale i tak bych opravdu uvítala trochu více té logičnosti, přirozenosti.

Nad počáteční dějovou linií (začátek až strana 58) mi zůstal rozum stát, protože TOTO není možné. Nebudu to tady rozebírat horem spodem, protože bych měla recenzi delší, než byla kniha, ale zkrátka jsem se chytala za hlavu.

Ale už se konečně přehoupněme k nějakým kladům. Sotva Markéta ze statku odjela, upřímně se mi ulevilo, protože tento románek mi přišel tak moc přitažený za vlasy, že to snad ani víc nejde. Kdyby se znali aspoň týden! Ale ne, oni museli hned na věc, navíc prakticky vzápětí po té, co se Marvin rozešel s přítelkyní??? Slovy Xemeriuse: „He?“

No nic, tak dál. Děj, který se rozběhnul po straně 58, jsem si užívala MNOHEM VÍC! Bylo to už opravdu vtipné, praštěné nějak přiměřeněji (nebo jsem si na Markétu už trochu víc zvykla) a hltala jsem každé slovo.

Scénu v kanceláři jsem si musela přečíst znovu, protože byla zkrátka SKVĚLÁ a následná policejní / hasičská / záchranářská akce byla SUPER a já se vážně upřímně bavila.

Konec mě nepřekvapil - ona taková uzoučká knížečka neměla v tomto asi ani moc šanci, ale užila jsem si ho a byla jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo :-)

Poznámka: Pokud vám Zmrzka s Marvinem chybí a chtěli byste ještě nějaký „přídavek“, tak určitě navštivte stránky Kateřiny Petrusové, na nichž uveřejnila krátký vánoční bonus se stylovým názvem Vánoce v pejru.

Pokud jste na něj ještě nenarazili, tak si jej můžete přečíst ZDE.

Celkové hodnocení:

«««««

Kniha mě bohužel celkově dost zklamala, především její první dějová linie (tedy od začátku po stranu 58). Následně se děj i logika začínala zlepšovat a já se opravdu upřímně bavila, takže tímto si příběh polepšil a vážně mě začal bavit.

Nepochopila jsem, proč Kateřina Petrusová musela z hlavní hrdinky udělat takovou dlaždičku, za jejíž slovník by se nestyděl ani hrdina drsného amerického thrilleru. ZBYTEČNÉ A SRÁŽEJÍCÍ hodnotu hrdinky i celé knihy. A pokud by ubylo oné snahy udělat „vtipnou“ každou druhou větu, příběhu by to jedině prospělo.

Takže pokud sečtu klady i zápory, vychází mi z toho 3 zasloužené hvězdy - za druhou další část knihy, u níž jsem se skutečně bavila a stránky hltala.

Na příští knihu Kateřiny Petrusové se i přes toto zklamání moc těším a pevně doufám, že bude lepší.

Já v první části knihy

Já v druhé části knihy

Ukázka z knihy: (obsahuje spoiler)

„Takže?“ Teď už se nedalo mluvit o nervozitě – byla jsem doslova šílená zvědavostí. Flek byl od začátku potížista. Tedy, ne úplně od začátku, ale od chvíle, kdy jsem se o něm dozvěděla. Nejdřív mi bylo špatně z poloviny jídel, která jsem do té doby milovala. Ten mrňavý prevít zařídil, abych nemohla cokoliv s větším než mikroskopickým množstvím bylinek, takže jsem byla odkázaná na jídla bez chuti a sladká jídla, nad kterými jsem ale fakt nejásala. Nedovolil mi sníst červené maso, takže mi zbyla kuřata a ryby – ale zároveň způsobil, že jsem nemohla ani cítit tuňáka a lososa, takže jsem strávila hodiny vybíráním kostí ze pstruhů a uzené makrely, po které jsem se naopak mohla utlouct, ble. Zrušila jsem kvůli němu srpnovou dovolenou u moře a místo toho jsem mrzla na zahradě u Kateřiny a Filipa a obalená dekou jsem sledovala, jak si užívají konečně pořádně teplé počasí. Pak mě začala bolet bederní páteř, má masérka mě odmítla vzít, protože těhotné se masírovat nesmějí nebo co, a Kateřina mi řekla, že je to normální. Protože se mi vychýlilo těžiště. A že si mám pořídit boty na opravdu vysokém podpatku. I na doma. Jistě, nevadí, že si při jedné z pěti nočních návštěv záchodu nebo při ranním úprku k míse zlomím nohu a rozbiju hubu – záda mě nebudou bolet, a o to jde, ne?

Přes všechny tyhle komplikace jsem Fleka milovala. A říkala mu to. Slibovala mu, jak se spolu budeme mít skvěle a jak z nás budou super parťáci.

Nechávala jsem Adolfku, aby mi ležela na břiše a hřála a ukazovala Flekovi, že i ona ho má ráda. Nebo jsem to aspoň předpokládala. Možná jí prostě dělalo dobře, že slyší a cítí, že se vevnitř něco děje. Anebo tak nějak líně číhala na okamžik, kdy se ta věc podívá ven a ona ji bude moct ulovit – vážně jsem nikdy nevěděla, na co ta kočka myslí. Já to dítě rozmazlovala už v břiše a skákala jsem podle toho, jak pískalo.

A ono mi, za všechny ty hrůzy, které jsem s ním vytrpěla, za tu podělanou zimu, která mi pořád byla, za ty hektolitry džusů, které jsem vyzvracela, nechtělo ukázat, jestli je kluk nebo holka.

„Přísahám, že to vypadá, jako kdyby tam ty ruce měl naschvál!“ zasténala Kačenka. Dneska podruhé se pokoušela toho tvora v nestřeženém okamžiku odhalit, ale zase marně. „Tys mu řekla, že se na něj chystám, že jo!“ obvinila mě nešťastně.

„Ne. Od rána jsem nahlas mluvila o tom, že jdu odpoledne na kosmetiku, na které se k břichu nikdo ani nepřiblíží,“ ušklíbla jsem se. „Jenže ten prevít je chytrej po mně, tak je jasný, že mě prokoukl.“

„Zkusíme to za týden,“ rozhodla má doktorka a kamarádka. Otřela hlavici ultrazvuku, vrátila ho zpátky do držáku a podala mi hrst papírových utěrek. Zatímco jsem utírala gel z podbřišku, slibovala jsem v duchu Flekovi, že za tohle nedostane tu autodráhu, kterou jsem předevčírem viděla v hračkářství a která mě naprosto uchvátila. Vždycky jsem takovou chtěla, jenže naši nezastávali názor, že by si holky měly v rámci genderové vyváženosti hrát i s autíčky. Já byla rozhodnutá si ji pořídit. Tedy, pořídit ji Flekovi. Ale teď, když zlobil? Pch…

„Možná bychom to mohly zkusit u tebe doma? Nebo u mě?“ napadlo mě. Kateřina se ušklíbla a kývla bradou k ultrazvuku: „Rozhodně nehodlám tahat celou tuhle těžkou krávu přes půl Prahy, aby na mě pak tvůj potomek zase vystrčil zadek.“

„Ale já to fakt potřebuju vědět,“ zabručela jsem. Dychtila jsem po nakupování oblečení. S každým dalším týdnem se mi do krve vyplavovalo víc pitomých těhotenských hormonů a já brečela na poradách (dojetím z povedeného návrhu), hádala se s policajty (zastavila jsem na zákazu, abych se mohla vyzvracet na záchodcích v Mekáči. Uhádala jsem to, protože jsem se nakonec rozbrečela), kvílela nadšením nad oblečky pro miminka a hlavně byla schopná se vrhat na úplně cizí děti a totálně vypatlaně na ně šišlat a očichávat je. Protože – ačkoliv bych tomu dřív nevěřila – ty děti fakt voněly. A já teď chtěla vědět, jestli budu mít malou blonďatou holčičku nebo malého blonďatého chlapečka, abych mohla vběhnout do obchodů a utratit nehorázný prachy za ponožtičky a další kraviny. Malinký a děsně roztomilý kraviny.

Pak tu byl taky ten detail se jménem, že. Tak nějak jsem tušila, že Flek Mráz / Fleka Mrázová mi na matrice neprojde.

Obrázky: pinterest.com