sobota 10. srpna 2013

Nepřítel mého nepřítele - Recenze na knihu


Série: Bavettovi 2 (2 of 3)

Autorka: Kateřina Petrusová
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2013
Počet stran: 356







Anotace:

Dluhy se musí platit. To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí. Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy.

Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské malfie, a dostat svou dceru zpět? Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?






Související recenze:

Bavettovi 3 - Zakázaná láska








Můj názor:

OBSAHUJE SPOILERY

Po skvělé Nebezpečné lásce jsem se nemohla dočkat, až se vrhnu na tuto knihu. Původní plán četby jsem sice měla nastaven jinak, jenže tomu nešlo odolat a tak jsem udělala výjimku :-)

Námět knihy mě zaujal, takže jsem hned začala spřádat teorie, jak by to tak Joan mohla zařídit – zachránit Amy, aniž by chudáka Roberta musela odpravit.

Jak jsem se pustila do čtení, byla jsem velmi PŘÍJEMNĚ překvapená, že se děj nikde nezdržoval. Právě naopak, všechno šlo ráz na ráz, žádné zdržování, kličky nebo vata než se přejde k hlavnímu. Četla jsem jako zařezaná a nemohla se od knihy odtrhnout. Dokonce jsem v neděli dopadla tak, že jsem v jedné ruce držela nějaký kuchyňský nástroj (se kterým naštěstí bylo potřeba dělat jen stereotypní pohyby) a v druhé knížku. Jop, když se do něčeho začtu, tak opravdu nevím, kdy přestat. Navíc bylo fajn si zase zkusit, jaké to je číst potmě a svítit si mobilem, abych nerušila příliš brzy (na mě) spát chodící sestru :D

Nicméně k příběhu – velmi svižně, příjemně plynoucí děj (dokonce ještě více než u Nebezpečné lásky). U rozhovorů Roberta a Johnnyho jsem hýkala smíchy jako osel.

Vývoj, jaký kniha nabrala hned ve čtvrtině, jsem nečekala. Předpokládala jsem několik variant (diametrálně odlišných od té, kterou autorka nakonec zvolila). Což mě mile překvapilo, jelikož mám ráda, když to, co se stane dál, neuhodnu.

Na jednu stranu bych sice byla pro trochu pomalejší rozjezd vztahu hlavní dvojice (jako u Michaela a Paige), na stranu druhou je fakt, že Robert je prostě JINÁ NÁTURA, stejně jako Joan.


Co se týče postavy Joan, tak jsem z ní chvílemi měla rozporuplné pocity. Sice jsem si užívala její sarkasmus a ironii, ale nedokázala jsem se zbavit pocitu, že na to, jaká je ostřílená policistka, tak někdy uvažuje nebo se chová jako… puberťačka? Nevím, jak jinak to říct. Dívám-li se na příběh z té čistě RACIONÁLNÍ stránky, tak se mi to sem tam zdálo kapku mimo. Pokud se ale nechám unášet čistě příběhem a beru to s rezervou, byly její úvahy i chování osvěžující a vtipné.

Trochu mi vadila dlaždičská mluva, která byla napraná snad na každou stranu. Chápu, že pokud jde o mafiánské hochy, tak asi těžko čekat „vzletné výrazy“, avšak mluvím-li za sebe, nevadilo by mi, kdyby se to poněkud omezilo.

Když se zpátky do příběhu dostali Michael a Paige, byla jsem šťastná jak blecha. Bylo opravdu fajn se podívat, jak se jim daří. Hrozně mě to bavilo a u jejich pošťuchování jsme se smála jako střelená. Vlastně celou druhou polovinu knihy jsem se v jednom kuse uculovala.

Čekala jsem (spíš možná doufala), že nastane ještě více zvratů – a Robert se bude muset pořádně ohánět, aby z toho Joan dostal. Jenže mé druhé já (to zasněně romantické) mě setřelo s tím, ať přestanu remcat a jsem ráda, že to je tak, jak to je. A já pak OPRAVDU BYLA RÁDA, že si můžu užívat starosti mnohem hezčího druhu: ANEB jak zařídit pokoj pro dítě a co dělat, když vám žena řekne, že je jí jedno, kde bude bydlet – není to nějaká zkouška? :D

Kapku ve mně hrklo, že se bude historie opakovat, ale naštěstí je Robert hlavička (náhoda tomu taky pomohla) a přišel na daleko lepší řešení, což mě uspokojilo a oddechla jsem si :-)

Co se týče obálek obou knih, tak musím říct, že se opravdu VELMI POVEDLY. Těším se, jak bude vypadat ta třetí a ještě více se nemůžu dočkat na samotnou knihu z Bavettovic kruhu :-)

Navíc se mi líbily myšlenky obou příběhů – že i z těžkého (no, u Michaela spíš lehčího) mafiána, dokáže láska udělat jiného člověka, který udělá VŠECHNO pro to, aby si svou lásku udržel.

A mini poznámka na závěr: poslední 2 věty v knize jsou vážně BEZVA! :D






Celkové hodnocení:

«««««







Ukázka z knihy:


„Mizíme,“ oznámil jsem a vydal se k výtahu. Cítil jsem se hodně nepohodlně, a to se mnou Henry a Angelo ještě ani nic nedělali. Neudržel jsem se a trochu si zanadával.

„Budeme s váma zacházet jako v bavlnce,“ snažil se Angelo.

„Nikdy jsem nenesl mrtvolu,“ řekl hloubavě Henry.

„Nejsem mrtvola,“ upozornil jsem ho.

„Já vím,“ přikývl. Proč jsem nehodil Joan na rameno Henrymu a nesvěřil se do péče Johnnyho? Jsem vážně idiot.

Jakmile se otevřely dveře od výtahu, Henry na nic nečekal a popadl mě v podpaží. Angelo se sehnul, aby mě mohl vzít za nohy.

„A teď dělej hezkou mrtvolku, šéfe,“ uslyšel jsem Johnnyho. „Hele!“ houkl pak a ozval se blíž za námi. „Počkejte! Tohle si musím vyfotit!“

„Jdi do pr***, Johnny!“ varoval jsem ho.

„No co? Jen se snažím trochu odlehčit atmosféru,“ odpověděl a já slyšel, jak se přitom usmívá.

„Jste docela těžkej,“ podotkl Henry. Radši jsem mlčel. Tohle všechno kvůli úplně cizí ženský! Musel jsem se zbláznit, jinak si to nedovedu vysvětlit.

„Tak konec srandy, pánové,“ řekl Johnny rozhodně a už se neusmíval. Naštěstí vždycky věděl, kdy přesně začíná akce.

Být mrtvolou bylo docela nepohodlné. Děkoval jsem tátovi, že nikdy nedovolil, abychom měli kanceláře někde ve vysokých administrativních budovách. Teď se v nich nikdo necítil moc dobře, a já bych navíc musel jet výtahem hodně, hodně dlouho. Nehledě k tomu, že bychom si v garážích nemohli dělat, co chceme.

Dost. Nemysli na blbosti. Jen nedýchat, dokud mě nenaloží do jednoho ze dvou totožných aut, která stojí v zákrytu vedle sebe. Garáž je čistá a hlídaná. Jediný možný pohled do ní je přímo vjezdem. A od něj se nedá poznat, do kterého auta nás naloží. Všechno je to naplánováno skvěle. Všechno to musí klapnout. Za pár desítek minut bude Johnny mít někoho z těch hajzlů v rukou a o pár hodin později budeme mít i tu malou.

A co pak s ní? S nimi?

Ne. Nemysli na zbytečnosti, Roberte.

„Jdeme na to,“ zavelel Angelo a o vteřinu později se výtah zastavil. Úplně jsem se uvolnil, hlava se mi zvrátila na stranu a Henry hekl, jak jsem se mu skoro vysmekl.

„Nepusť ho!“ houkl Angelo.

„Je mrtvej, je mu to jedno,“ řekl Henry s naprostým klidem. Hlavou mi blesklo, že až o tomhle budu z Thajska vyprávět Mikeovi, uřehtá se do bezvědomí.

Pak mě dost nešetrně hodili na zadní sedadlo auta blíž k výtahu. Následně se handrkovali o to, jestli mě tam neměli položit, jako bych byl živý. Jo. Vžít do role se uměli dokonale. Netrvalo to ani dvě minuty, a ozvalo se klapnutí. Někdo z chlapů otevřel kufr, vlastně kufry, u obou aut najednou, a to naše se zhouplo, když Johnny složil Joan dovnitř.

„Zavolám ti na tvůj tajnej mobil, až budu něco vědět,“ zašeptal, zabouchl kufr a odjel druhým autem ke mně domů.

Až když Henry nastartoval, napadlo mě, že Joan je v kufru pořád s pouty na rukou a hlavou zamotanou v mikině. Sykl jsem, ale pak jsem sám sebe okřikl. Nesmím být měkký. Něco chce, tak to musí vydržet.

A musela toho během skoro čtyřicetiminutové jízdy k Henryho bytu vydržet docela dost. Ten chlap byl suchar, a navíc hodně mizernej řidič. Vybral snad každý kanál a výmol, na který narazil. Jel stylem brzda-plyn a několikrát jsem zaslechl tupé zadunění, jak Joan nezvládla zareagovat včas a bouchla se buď o přepážku, nebo o dveře. Došlo mi to, až když jsme byli na místě. Otevřel dveře u mě a na tváři se mu objevil úsměv:

„Nikdo nás nesledoval. A i kdyby, s normálním autem by to brzo musel vzdát. Johnny říkal, ať jedeme pořádně hnusnou cestou, tak jsem vybral pořádně hnusnou cestu.“

Ten prevít. Našel si způsob, jak Joan potrestat. Velice podlý způsob. Přestože mi jí bylo vážně líto, nedokázal jsem Henrymu jeho pobavený úsměv neopětovat.

„Nesnáším vás,“ oznámila mi unaveně, když jsme ji vytáhli ven a sundali jí z hlavy tu bandáž. Byla úplně bílá a všechny ty oděrky a modřiny vystupovaly proti bledé pleti o dost víc.

„Mrzí mě to,“ řekl jsem. Doufal jsem, že to zní dost věrohodně. Ušklíbla se, takže nejspíš ne. Pak na mě vytřeštila oči.

„Co?“ nechápal jsem. Chtěla udělat krok dozadu, ale hned vrazila do Henryho. Vydala kníkavý zvuk, a v tu chvíli mi došlo, co se děje. Po takové cestě to bylo pochopitelné. Ale než jsem stihl jakkoliv zasáhnout, otočila se a začala zvracet do kufru mého prakticky nového mercedesu třídy M.







Obrázky: google.com

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)