Poslouchej! - Recenze na knihu

Originální název: Just Listen
Autorka: Sarah Dessen

Český překlad: Jindra Horynová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2006, v ČR 2012
Počet stran: 384

Anotace:

Ještě vloni byla Annabel holka, co má úplně všechno – nebo aspoň tuhle roli hrála v televizní reklamě na Obchodní dům Kopf. Letos nemá nic. Nejlepší kamarádka Sophie ji opustila, rodinné štěstí ničí anorexie starší sestry a ve školní jídelně si není ke komu přisednout. Dokud nepotká Owena Armstronga. Vysoký, výrazný a hudbou posedlý Owen je polepšený mizera odhodlaný říkat lidem pravdu. Možná by Owen mohl Annabel pomoct vyrovnat se s tím, co se jí přihodilo tu noc, kdy se Sophií přestaly být kamarádky.

Související recenze:

Ukolébavka

Můj názor:

K této knize jsem se dostala přes spisovatelku Sarah Dessen, jejíž první knihu - Ukolébavku jsem četla před touto a musím říct, že mě maximálně zklamala. Proto jsem také byla na vážkách, zda se pouštět do této, ale nakonec jsem dala na svou zásadu, že se vyplatí dávat knihám i autorům druhé šance. Jsem VELMI RÁDA, že jsem to udělala!

O čem kniha vypráví, si můžete přečíst v její anotaci, ale ve své podstatě zde hlavní roli hraje hudba a upřímnost, nebo snaha o upřímnost. Příběh též vypráví o tom, jak říct pravdu a nic netajit může být těžké, protože se mnohdy může vyskytnout milion důvodů pro to, abychom raději mlčeli, nebo zalhali.

Setkáváme se s Annabel, která má svých problémů nad hlavu a zdá se, že všechno může být už jedině horší. Jenže posléze se setká s Owenem.

Ten má svých problémů také hory, ale přece pod jejich tíhou neklesá jako Annabel. Hlavním předmětem jejich konverzace se stane hudba, kterou Owen prožívá jako málokdo jiný. Abyste si ale nemysleli - Owen není typický posluchač, je velmi originální a jeho vkus vás asi hodně překvapí, možná stejně jako Annabel.

Příběh se však netočí jen kolem této dvojice, ale i kolem celé škály dalších rozmanitých charakterů, které dějem více nebo méně zamíchají. A jak tedy nakonec dopadne toto nevšední přátelství založené na hudbě a pravidlu, že pravda v konverzaci je to hlavní?

Příběh, který Sarah Dessen rozehrála, mě velmi překvapil a nemohla jsem se od četby odtrhnout. Styl jejího psaní v této knize byl vskutku poutavý a já si užívala propracované a originální charaktery postav, které mi přirostly k srdci a k nimž se jednou určitě vrátím.

Děj celkově byl velmi propracovaný a já snad nenašla něco, co by se mi nelíbilo, s čím bych nebyla spokojená. Na nudné pasáže jsem také nenarazila, takže další +.

Vzhledem k tomu, jaká témata si Sarah Dessen pro hlavní zápletku vybrala, si dovolím tvrdit, že si s nimi poradila bravurně a skutečně vystihla vše tak, jak to možná opravdu bývá, bohužel :-( Psychologie postav se mi velmi líbila, takže i po této stránce jsem byla na výsost spokojená!

Příběh postupně gradoval, a i když člověk asi tuší, o co zde půjde (co je Annabeliným „tajemstvím“), přece jen mě to tak nějak zasáhlo - ne v tom smyslu, že bych se skácela k zemi, ale že jsem příběhu a postavám jejich rozhodnutí a starosti (i radosti) věřila a soucítila s nimi.

Velmi se mi líbil vztah mezi všemi sestrami, který byl podán opravdu REALISTICKY. Tedy tak, jak to mezi sestrami chodí - někdy by se zabily, jindy láskou snědly. Rodiče Annabel jsem si rovněž oblíbila, protože se opravdu maximálně snažili být těmi rodiči, jaké potomci potřebují. Taktéž jsem se upřímně bavila u scén s Owenovou sestřičkou, i když musím říct, že mít takovou holku 24 hodin doma, tak ji asi někam zamknu a zalepím jí pusu :D

Owena jsem si skutečně zamilovala, protože byl skvělý, milý, upřímný, zábavný a zkrátka to nebyl ten typický „sladký“ hrdina, ze kterých mám často málem kopřivku, a u kterého už dopředu víte, jak na to, co řekne hrdinka, bude reagovat. Byl prostě svůj a byl SKVĚLÝ!!!

V knize jsem našla dokonce i náměty k zamyšlení - především díky onomu skleněnému domu, v němž Annabel s rodinou žila, a který byl perfektní metaforou pro vyjádření v podstatě všech domovů a rodin všude na světě.

Kolikrát si myslíme, jak se ti druzí mají, že mají to a ono a navenek všechno vypadá perfektní, jenže… Pokud bychom se podívali blíž (vešli do toho skleněného domu) přišli bychom na to, že třeba my sami jsme na tom líp. Anebo že ono „perfektní“ navenek vůbec není úměrné perfektnímu uvnitř.

Konec byl SUPER SKVĚLÝ! Hrozně jsem si ho užila a byla tak STRAŠLIVĚ RÁDA, že Owenovi (SPOILER) „ujely nervy“ na té správné hubě :D Prostě bezchybné!

Možná si říkáte, že jsem toho o ději mohla napsat víc, ale neudělala jsem to záměrně, abych vás neochudila o to „poznávání a seznamování“ se s hrdiny. Sama jsem totiž o knize nevěděla víc, než to, co bylo v anotaci, a byla jsem za to hrozně ráda, takže proto jsem se v ději skoro vůbec nepitvala. Budete si knihu muset přečíst ;-) a věřte mi, že nebudete litovat!

Celkové hodnocení:

«««««

Jak můžete vidět - 5 hvězd a opravdu naprosto zasloužených. Knihu vám VŠEM opravdu VŘELE doporučuji. Krásný, silný příběh s milými a reálnými hrdiny, které si oblíbíte sotva se s nimi na stránkách setkáte. Nemám co vytknout a jsem si jistá, že se k této knize vrátím.

Máte-li rádi hudbu, tak pro vás moje doporučení platí hned dvojnásob ;-)

Aneb já na konci poté, co jsem se dozvěděla, co Owen provedl...

Co bych udělala, být vedle něj? :-)

Ukázka z knihy:

Celý víkend jsem musela myslet na to, jaké to bude, až zase uvidím Owena ve škole. Jestli se po pátku něco změní nebo se vrátíme do starých kolejí, což by znamenalo dodržovanou vzdálenost a ticho mezi námi tak, jako by se nic nestalo. Přišel a usadil se na zídce a po pár minutách bylo jasno.

„Tak co, poslouchala jsi?“ zeptal se a tím vlastně rozhodl.

Odložila jsem sendvič a otočila se na něj. Seděl na svém obvyklém místě, na sobě měl džíny a černý svetr ke krku, iPod měl samozřejmě vyndaný, sluchátka kolem krku.

„Tvůj pořad?“

„No.“

„Jo, podařilo se mi to,“ přikývla jsem.

„A…?“

I přesto, že mi během víkendu nepříjemně docházelo, jak často jsem používala drobné nevinné lži nebo přímo lhala kvůli zachování klidu, byla v ten moment moje první reakce stejná. Prostě to zase udělat. Pravdomluvnost jako zásada byla jedna věc, ale tváří v tvář někomu druhá.

„No tak…“ začala jsem, „bylo to zajímavý.“

„Zajímavý,“ opakoval.

„Jo, ehm, nikdy dřív jsem takovou muziku neslyšela.“

Zadíval se na mě a připadalo mi, že hrozně dlouho zkoumá můj obličej. Pak mě trochu vyděsil tím, že vstal, rychlými kroky přešel vzdálenost mezi námi a posadil se těsně vedle mě.

„Ok, fakticky jsi poslouchala?“

„Jo, poslouchala,“ snažila jsem se, abych se nezakoktala.

„Nevím, jestli si to pamatuješ, ale ty jsi mi řekla, že často lžeš!“

„To ne!“ Nadzvedl jedno obočí. „Jen jsem řekla, že někdy zamlčuju pravdu. Ale teď to tak není! Poslouchala jsem celý tvůj pořad.“

Ještě pořád mi nevěřil, to bylo zřejmé. A ani ne moc překvapivé.

Nadechla jsem se. „Lipo a jeho Jennifer. Descartesův sen, Misanthrope. Nějaká píseň se spoustou pípání…“

„Jo, poslouchala jsi,“ pokývnul hlavou. „No dobře. Tak mi teď řekni, co si fakt myslíš.“

„Už jsem řekla, že to bylo zajímavý.“

„To není slovo.“

„Odkdy?“

„Je to výplň. Výplň použiješ, když nechceš říct něco jinýho,“ trochu se ke mně naklonil. „Hele, nemusíš mít strach z mých pocitů! Můžeš říct, co chceš. Já nebudu uraženej.“

„Vždyť jo! Líbilo se mi to.“

„Řekni mi pravdu! Řekni něco, cokoliv. Prostě to vypusť, nech to, ať to z tebe vypadne!“

„Já…“ začala jsem a vzápětí se zarazila. Možná proto, že on ke mně byl tak upřímný. Nebo jsem si najednou uvědomila, jak málokdy jsem dokázala být otevřená. Každopádně jsem to teď prolomila.

„Já… mě se to nelíbilo!“

„Já jsem to věděl!“ sklapnul nohy vsedě na zídce. „Víš, na někoho, kdo hodně lže, v tom nejsi moc dobrá.“

To snad je dobře, nebo ne? Nebyla jsem si jistá.

„Já nejsem lhářka,“ ohradila jsem se.

„Správně. Ty jsi jenom hodná.“

„Co je špatnýho na tom být hodná?“

„Nic. Akorát že k tomu většinou patří neříkat pravdu,“ odpověděl. „A teď mi řekni, co si fakt myslíš.“

Fakt jsem si myslela, že je dost zneklidňující, jak mě má přečtenou. Ani jsem si to neuvědomila a znal mě skoro líp než já sebe samu.

„Líbilo se mi, jak tu show děláš, formát bych určitě neměnila, ale skladby byly trochu…“

„Trochu co?“ doprovodil svou otázku zakmitáním dvou prstů. „Řekni to, ale použij jiný výrazy než zajímavý.“

„Hlučný. Bizarní.“

„Ok,“ přikývl. „Co ještě?“

Zapátrala jsem v jeho obličeji, jestli tam nenajdu známky uraženosti nebo naštvanosti. Zdálo se, že s tím nemá žádný problém, tak jsem pokračovala.

„No, u první skladby se skoro nedalo vydržet. Člověk se cítil až… trapně, hrozně nepříjemně. A ta druhá, Misanthrope?“

„Descartesův sen.“

„Ta mě doslova uspala.“

„To se stává. Co dál?“

Řekl to s takovou samozřejmostí, jako by se ho to ani v nejmenším nedotklo. Tak jsem pokračovala: „Foukací harmonika zněla jako něco, co člověk slyší na pohřbu.“

„Hm. OK, dobře.“

„A techno mě štvalo.“

„Všechny skladby?“

„Jo.“

„OK, no tak jo. Potřebuju zpětnou vazbu, takže díky.“

A bylo to. Vytáhnul si iPod a začal přejíždět po kolečku ovládání. Žádné záchvaty vzteku, žádné zraněné city, ani uraženost.

„Takže… jsi v pohodě? Nevadí ti to?“

„Že se ti nelíbila moje show?“ ujišťoval se, aniž by vzhlédnul.

„No.“

Pokrčil rameny. „Buď v klidu. Víš, bylo by bezvadný, kdyby se ti to líbilo, ale většina lidí reaguje stejně jako ty. Takže, žádný velký překvapení.“

„A neštve tě to?“

„Ani ne. Jasně, že ze začátku jsem byl zklamanej. Ale lidi se dokážou otřepat a kvůli zklamání se hned nevěší. Je to tak?“

„Fakt?“

„Hele, a co námořnický zpěvy?“ zeptal se. Koukala jsem na něj asi trochu nechápavě, tak dodal: „Ten člověk, jak vykládá o plavbě na votevřeným moři.“

„To mi přišlo hrozně ujetý. Fakt dost podivný.“

„Podivný,“ opakoval pomalu. „Aha! No tak jo.“

Hned pak jsem zaslechla hlasy i kroky. Otočila jsem hlavu právě ve chvíli, kdy nádvoří přecházela Sophie a Emily. Všechno to, co se událo v pátek s Owenem, mě natolik rozrušilo, že jsem na chvíli zapomněla, co tomu vlastně předcházelo. Dneska se mi ale zase sevřel žaludek, když jsem myslela na to, co bude asi následovat. Zatím jsem se potkala se Sophií jenom jednou. To do mě zabodla pohled a procedila ‚couro‘. Takže všechno při starém.

Teď mě zase sjela pohledem a trochu se jí rozšířily oči, než strčila loktem do Emily. Pár vteřin na mě civěly obě a já jsem cítila, jak mi hoří tváře. Radši jsem sklopila hlavu a koukala na svůj batoh u nohou.

Owen to zřejmě vůbec nezaznamenal. Odložil přehrávač a prohrábl si rukou vlasy. „Takže z toho, co bylo techno, se ti nelíbilo nic?“ zeptal se. „Ani jeden pozitivní bod?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Promiň.“

„Neomlouvej se! Je to tvůj názor a žádná správná nebo nesprávná hudba neexistuje. Každýmu se líbí něco jinýho a muzika je všude, víš?“

Hned potom zazvonilo a tentokrát mě to docela překvapilo. Polední přestávky mi vždycky připadaly nekonečně dlouhé, ale ta dnešní mi hrozně utekla. Zabalila jsem zbytek sendviče zpátky do fólie, Owen seskočil ze zídky, přehrávač nacpal do kapsy a bral si sluchátka.

„Tak zase někdy…“ řekla jsem.

„Jasně. Tak ahoj!“ Nasadil si sluchátka do očí a jsem sklouzla dolů a popadla batoh. „Ahoj.“

Obrázky: pinterest.com